Ve druhé polovině padesátých let minulého století se na mezinárodní technologické scéně zdánlivě jako blesk z čistého nebe objevil nový dominantní hráč, Svaz sovětských socialistických republik. Pro mnohé bylo jen stěží uvěřitelným faktem, že se země, která byla pouhou dekádu předtím zčásti naprosto zdevastována šílenstvím 2. světové války, dokáže natolik materiálně a technologicky pozvednout, aby se stala důstojným sokem tehdejšímu technologickému hegemonovi, kterým byly Spojené Státy. Překvapení, které rezonovalo nejen americkou společností poté, co Sovětský svaz 4. října 1957 vypustil historicky první umělou družici Země, nemělo mít krátké trvání. Následovala další prvenství, která v očích veřejnosti pasovala Sověty na neomylné a nechybující supermany. Na přelomu padesátých a šedesátých let se pozice SSSR v kosmonautice zdála být neotřesitelná. Jen velmi málo zasvěcených však tušilo, že všechno není tak, jak to na první pohled může vypadat…

Mnoho psů – zajícova smrt

V počátcích kosmické éry měl málokdo pochybnosti o tom, že Sovětský svaz myslí zcela vážně to, co proklamoval na stránkách denního tisku, odborných časopisů, magazínů pro mládež a podobně. Po ovládnutí blízkého kosmického prostoru přijdou na řadu lety k Měsíci, Marsu, Venuši a dál. Sluneční soustava se bude doslova hemžit automaty a posléze i pilotovanými stroji s označením „Sdělano v SSSR“.

Podle toho, co mohli nezasvěcení pozorovatelé, ať již domácí, nebo zahraniční, sledovat, byly kroky Sovětů promyšlené a byly zcela jistě součástí jakéhosi propracovaného plánu, jež směřoval k výše uvedeným cílům. Vždyť hned po první umělé družici následoval let prvního živého tvora na oběžnou dráhu. Tento počin nemohl být dílem nějakého okamžitého rozmaru, muselo se jednat o dlouho plánovaný krok, jenž si vyžadoval komplexní přípravu na vrcholné technologické úrovni.

Dnes již víme, že opak byl pravdou. Impuls k vyslání fenky Lajky na orbitu vzešel až PO vypuštění Sputniku. Jak posléze vyšlo najevo, Nikita Chruščov se rozhodl stavět na nečekaně silné reakci obyvatelstva jak západního, tak východního bloku na let první družice. Žádal proto hlavního architekta a strůjce kosmického programu Sergeje Koroljova o další kosmický spektákl, ideálně v období čtyřicátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce, které připadalo na začátek listopadu (sic!). Koroljov tento návrh přijal za vlastní, vědom si toho, že pokud by se mu něco podobného skutečně podařilo, znamenalo by to obrovské posílení pozice jeho OKB-1 v rámci obranného průmyslu a tím pádem ještě větší nezávislost při realizaci kosmického programu, který se ne vždy zamlouval vojákům. Výsledkem byl start Sputniku-2 již 3. listopadu, tedy bez jednoho dne pouhý měsíc od triumfu prvního Sputniku. Navenek se nikdo ani slůvkem nezmínil o tom, že tento projekt byl od první ideje až do realizace produktem sice velmi chytré a odborné, přesto však improvizace. Tato epizoda dává poměrně jasně tušit, jakým způsobem bylo sovětské dobývání kosmického prostoru vedeno. A výjimkou nebyl ani vysoce prestižní pilotovaný program.

Problém byl paradoxně v pluralitě názorů a kompetencí. Ve Spojených Státech, kde bychom logicky hledali právě onu pluralitu, soutěživost a vzájemnou konkurenci, se pilotovaný program až na malé výjimky, jakou byly například programy Dyna Soar nebo MOL, uskutečňoval výhradně pod kuratelou speciálně založené agentury NASA. Prezident Eisenhower, který si od jejího založení sliboval mimo jiné oslabení vlivu vojáků na pronikání USA do kosmu, nevědomky položil základy mocného soukolí, které umožnilo Americe během relativně krátké doby předstihnout Sověty nejen na nízké oběžné dráze, ale i u Měsíce. To vše díky sjednocení úsilí, prostředků a kádrů.

Naproti tomu v SSSR byla situace odlišná. Pilotovaný (i nepilotovaný) program byl písečkem, na kterém se soustředilo mnoho hráčů a skupin, začasté s velmi rozdílnými názory na cíle, prostředky a svou roli v rámci celku. Pokud bychom měli tyto hráče rozdělit podle zjevných kritérií, zřejmě nejvýznačnější byla demarkační linie mezi vojáky a civilisty. Podíl a zájem těchto dvou skupin na kosmonautice je pochopitelný a měl hluboké historické kořeny.

Symbióza vojáků a vědců umožnila již na konci čtyřicátých a v průběhu padesátých let realizovat balistické skoky sondážních raket s aparaturami či zvířecími pokusnými subjekty nad hranici kosmického prostoru. Koneckonců stroje, pomocí nichž tyto lety probíhaly, byly vojenského původu (a byly také pohrobky německého stroje A-4, známějšího pod označením V2). Jejich obsluhu a přípravu ke startům zajišťovali příslušníci ozbrojených sil, zejména raketových vojsk. A v neposlední řadě také raketa R-7, která se po příslušných úpravách stala kosmickým nosičem, byla vyvinuta specificky pro dopravu jaderných hlavic na území USA. V tomto ohledu ovšem nepanoval žádný rozdíl mezi Sověty a Američany, jejichž první kosmické nosiče měly také vojenské kořeny.

Oproti Američanům a jejich civilní NASA však vesmír mělo v kompetenci mnoho organizací jak v civilním, tak vojenském sektoru. Na fungování kosmického programu mělo vliv hned několik součástí ozbrojených složek. Významným hráčem bylo samotné ministerstvo obrany, které z principu mělo udávat směr, kterým se ozbrojené složky budou ubírat a také mělo určovat priority v rámci národní obrany (a v mnohých případech také národní expanze). Od října 1957 post ministra obrany zastával maršál Rodion Malinovskij. Z dostupných pramenů lze usuzovat, že vesmír jej příliš nezajímal, a pakliže ano, tedy jenom jako prostor pro jadernou nadvládu. Ohledně pilotovaných letů do kosmu byl velmi vlažný a jeho nezájem se na koncepci programu rozhodně odrážel.

Druhým velkým vojenským hráčem byly VVS (vojenské vzdušné síly). Letectvo se taktéž od roku 1957 nacházelo pod kuratelou maršála Konstantina Veršinina, který měl sice k vesmíru blíže než Malinovskij, nicméně podle všeho si nebyl zcela jist tím, co vlastně lety do kosmu mohou přinést. Ke špionážním družicím měl vcelku pozitivní vztah, nicméně pilotované lety také neviděl jako příliš vysokou prioritu.

Jeho podřízení Veršininův vztah začasté kopírovali a jejich apatie nebo bezradnost ve vztahu k tomuto tématu byla často výraznou překážkou při rychlém a správném rozhodování ohledně bezprostřední i vzdálené budoucnosti pilotovaných kosmických letů. Hlavním „tahounem“ pilotovaného vesmíru v řadách VVS a jedním z nejhlasitějších advokátů účasti vojáků na pilotovaných misích byl Nikolaj Petrovič Kamanin. Ten v letech 1958-1961 zastával funkci zástupce náčelníka hlavního štábu letectva pro bojovou přípravu a od ledna 1961 dostal přidělenu novou pozici s označením „zástupce náčelníka bojové přípravy VVS pro vesmír“. Ze své funkce měl zásadní vliv na kádrovou politiku kosmických letů, přeloženo do srozumitelnějšího jazyka – Kamanin byl jakýmsi kurátorem oddílu kosmonautů a jeho slovo mělo velmi významnou váhu při určování kandidátů pro další lety i pro bezprostřední směřování pilotovaného programu.

Malé odbočení, které je asi pro většinu čtenářů zbytečné, ale přesto – Nikolaj Kamanin nebyl pouze důležitou postavou sovětské pilotované kosmonautiky v době, kdy zastával své funkce. Jeho druhou, avšak neméně důležitou rolí je role historika, byť ne zcela zamýšleného. Kamanin si totiž v období od konce roku 1960 do roku 1971 vedl osobní deník, do něhož zapisoval důležité události v kosmickém programu oněch let. Nikdy je nehodlal zveřejňovat (na stránkách lze nalézt v té době vysoce utajované skutečnosti), naštěstí se však v jeho pozůstalosti dochovaly. Jeho syn Lev Kamanin je pak spolu s kolektivem redaktorů v devadesátých letech publikoval a zachoval tak pro širokou veřejnost jedinečný pohled do zákulisí prvotní éry pilotované kosmonautiky v Sovětském svazu.

Ovšem letectvo nebylo jedinou organizací, která měla na pilotovaných letech svůj zájem a kompetenci. Velmi důležitá byla i role RVSN (Strategických raketových vojsk). Ty do podzimu 1960 vedl maršál Mitrofan Nedělin, který byl znám svou podporou pilotovaným letům. Jenže 24. října 1960 se Nedělin stal obětí katastrofy, kdy na startovní rampě explodovala raketa R-16. Na jeho místo dosedl maršál Kyrill Moskalenko. Ten vedl RVSN do roku 1962, kdy jej na pouhý jeden rok vystřídal maršál Sergej Birjuzov. Po něm od března 1963 vedl raketová vojska maršál Nikolaj Krylov, který na této pozici vytrval až do roku 1972. Následovníci Nedělina nesdíleli jeho nadšení pro pilotované lety v takové míře jako on sám, navíc jejich priority se s diverzifikací portfolia balistických raket přesunuly jinam.

Posledním velkým vojenským, tedy spíše kvazivojenským hráčem byla VPK (Vojensko průmyslová komise). Toto těleso, jehož celý název zněl „Komise Prezídia Rady ministrů SSSR pro vojensko-průmyslové otázky“ bylo zřízeno na konci roku 1957 a mělo za cíl zejména koordinovat práci obranného průmyslu a harmonizovat zájmy vojáků s průmyslovou základnou. V čele komise při jejím založení stanul legendární „strýček Míťa“. Pod tímto neoficiálním přízviskem byl mezi vojáky znám generál Dmitrij Ustinov. Velmi schopný muž a nadaný organizátor byl do té doby ministrem pro obranný průmysl, proto byl tím nejpovolanějším pro danou funkci. V roce 1963 jej vystřídal neméně schopný Leonid Smirnov, který post předsedy VPK zastával až do roku 1985.

Vojensko-průmyslová komise byla velmi důležitým a mocným orgánem a jako taková měla zájem zejména na zachovávání a rozvíjení obranyschopnosti SSSR a modernizaci ozbrojených sil. Vzhledem k tomu, že vojáci se přímo podíleli na přípravě a realizaci pilotovaných letů, VPK samozřejmě měla také důležité slovo ohledně budoucnosti tohoto odvětví. A ne vždy zájmy VPK korespondovaly s úmysly a plány civilní složky kosmického programu.

Pokud hovoříme o civilní složce, v první řadě je třeba pochopitelně zmínit konstrukční kancelář OKB-1 vedenou Sergejem Pavlovičem Koroljovem. Kořeny OKB-1 sahají do srpna 1946, kdy byl v rámci NII-88 (Vědecko-výzkumného institutu 88) ustaven „Oddíl č. 3“, jehož vedoucím byl jmenován právě Koroljov. Právě tento oddíl se postupně dostal do popředí úsilí o konstrukci balistických raket a posléze i kosmické techniky. V roce 1950 byl oddíl přetransformován na „Speciální konstrukční kancelář č. 1“, tedy OKB-1, zatím stále ještě zastřešenou NII-88. 13. srpna 1956 bylo OKB-1 z NII-88 vyděleno coby samostatná jednotka, a, jak praví klasik, zbytek je dobře známá historie.

Sergej Koroljov byl klíčovou postavou, která určila prvotní směr sovětské cesty do vesmíru a lze kategoricky prohlásit, že bez jeho osoby by Sověti zcela jistě neměli v prvopočátcích praktické kosmonautiky zdaleka tolik úspěchů a prvenství. Jenže Koroljov musel, přes své nesporné kvality a schopnosti, manévrovat mezi protichůdnými zájmy zainteresovaných stran a skloubit vize vojáků i vědců a konstruktérů. A aby toho nebylo málo, v neposlední řadě byl Koroljov také člověkem ješitným (což je vcelku normální rys pro mimořádně nadané a úspěšné osobnosti) a navíc také člověkem, jenž poměrně nerad delegoval práci na jiné organizace.

Z toho důvodu bylo OKB-1 postupně čím dál více zavaleno nejrůznějšími programy jak pilotovanými, tak nepilotovanými a obrazně pod jednou střechou se tak paralelně vyvíjely programy meziplanetárních sond, pilotovaných lodí, komunikačních a vědeckých družic, družic vojenského určení, nebo také vojenských raket i těžkých kosmických nosičů. Je testamentem Koroljovova manažerského talentu, že dokázal doslova žonglovat s tolika programy současně, na druhou stranu právě to byla jedna z jeho největších slabin.

Asi největším Koroljovovým spojencem mimo spolupracovníky OKB-1 byl v civilní sféře Mstislav Keldyš. Zázračný matematik, ředitel výzkumného ústavu NII-1, vedoucí oddělení aplikované matematiky při Stěklovově matematickém institutu, od roku 1943 člen Akademie věd; výčet Keldyšových úspěchů a funkcí by byl pro účely našeho vyprávění až příliš dlouhý. Faktem nicméně je, že se jednalo o nesmírně váženou a respektovanou osobnost zejména ve vědeckých kruzích a obrovského nadšence výzkumu vesmíru. Jeho lidé propočítávali trajektorie meziplanetárních sond a jeho názor byl pro Koroljova i ostatní jedním z klíčových faktorů při rozhodování ohledně směřování kosmického programu. Ne nadarmo byl v Sovětském svazu označován jako „hlavní teoretik kosmonautiky“.

Do civilní sféry spadal také další hlas v kakofonii, jež čtenáři možná začíná v mysli vyvstávat. Ministerstvo všeobecného strojírenství (MOM) bylo založeno v roce 1955. Pod názvem „ministerstvo všeobecného strojírenství“ by si nezasvěcený nejspíše představil orgán, který má za úkol koordinovat výrobu traktorů nebo šicích strojů. To je však velký omyl a přesně toho chtěli dosáhnout ti, jež měli na svědomí název této instituce. Ministerstvo všeobecného strojírenství bylo ve skutečnosti pověřeno dohledem nad veškerým raketovým a kosmickým průmyslem v SSSR (jen malá odbočka – nejednalo se o ojedinělý případ – například „ministerstvo středního strojírenství“ mělo „pod palcem“ veškerý jaderný průmysl). Dva roky po svém ustavení bylo MOM sloučeno s ministerstvem obranného průmyslu, znovu pak získalo samostatnost v roce 1965. Také úředníci těchto institucí na ministerské úrovni měli z titulu své funkce oprávnění přidávat své názory na vesmír do změti názorů ostatních.

V již zmíněné kakofonii hlasů nelze nezmínit ani ty nejvýše postavené v civilním sektoru. Jak známo, Sovětský svaz byl státem jediné politické strany a Komunistická strana Sovětského svazu pochopitelně prostřednictvím svého Ústředního výboru velmi často a ráda zasahovala do rozhodovacích procesů v otázkách kosmického programu. Významné místo měla i Rada ministrů při ÚV KSSS.

Ovšem nejpronikavějším hlasem ve všeobecné vřavě byl ten nejvýše postavený. Nikita Sergejevič Chruščov se dostal do funkce prvního tajemníka ÚV KSSS po Stalinově smrti v roce 1953. Tento post byl de facto jakýmsi ekvivalentem funkce prezidenta v prezidentském politickém systému. Chruščov byl tváří Sovětského svazu a jeho pravomoce byly dalekosáhlé. Pro kosmonautiku bylo požehnáním, že Chruščov dokázal po úspěchu prvního Sputniku velmi dobře přečíst náladu nejen domácího, ale i zahraničního obyvatelstva a pochopil obrovský potenciál kosmonautiky v oblasti propagace sovětského zřízení.

Na druhou stranu právě toto požehnání bylo současně prokletím, protože Chruščov coby sice mazaný a protřelý politik, nicméně v žádném případě odborník na technologie neviděl důvod, proč by Koroljov a spol. nebyli schopni plnit jeho přání a získávat mu nová kosmická vítězství na pravidelné bázi. A jen velmi okrajově jej zajímal fakt, že přes obrovské prostředky vložené do tohoto odvětví je kosmický program ve formě, jakou byl v SSSR praktikován, paradoxně ekonomicky neudržitelný.

Důvodem pro tento stav byl asi největší paradox ve vesmírném závodě mezi SSSR a USA, který již byl nastíněn výše. Zatímco Amerika prostřednictvím prezidenta Eisenhowera vložila svůj pilotovaný program (a pochopitelně i většinu civilních nepilotovaných projektů) do rukou jediné národní agentury NASA, v Sovětském svazu to bylo přesně obráceně. Krom výše zmíněných hráčů na poli kosmického výzkumu (a to jsme uvedli pouze ty nejdůležitější) zde existovala doslova mamutí bizarnost v podobě konkurenčních konstrukčních kanceláří a paralelních programů. Krom Koroljova si chtěli svůj díl kosmického koláče ukousnout i Michail Jangel a hlavně Vladimir Čeloměj. Na počátku šedesátých let ještě neměli dost síly na to, aby hegemona z OKB-1 porazili, nicméně nedá se říci, že by nečinně seděli v koutě. Zejména Vladimir Čeloměj se svým OKB-52 byl sice oproti Koroljovovi možná méně nadaným manažerem, ovšem co se týče umění manévrovat ve vysokých politických kruzích, rozhodně si se svým sokem nezadal.

Jeho mistrovským kouskem bylo angažmá jistého mladého muže do oddělení naváděcích systémů v roce 1958. Čerstvý inženýr s ještě mokrým diplomem nebývá všeobecně považován za velké eso v rukávu svého zaměstnavatele, nicméně v tomto případě tomu tak skutečně bylo. Onen inženýr se totiž jmenoval Sergej Nikitič Chruščov. Ne, nejedná se o shodu jmen. Sergej byl synem Nikity Chruščova, tedy nejvyšší postavy v hierarchii Sovětského svazu. Na jednu stranu tak získal Čeloměj konexe na té nejvyšší úrovni, na straně druhé pak Chruščov starší získal soukromého poradce v otázkách kosmické techniky. O tom, že by svému otci Sergej poskytoval rady a názory nezatížené postoji svého šéfa, lze s úspěchem pochybovat.

Přes všechny tyto propletené vztahy, džungli razítek, desítky komisí a stovky jednotlivců s vlastním pohledem na věc lze říci, že konec padesátých a počátek šedesátých let byl pro sovětský pilotovaný program zlatou érou, kdy navenek vše šlapalo jako hodinky a zdálo se, že Sovětský svaz metodicky pracuje na tom, aby rudý prapor zavlál nejen na oběžné dráze naší planety, ale také na jiných světech v rámci naší sluneční soustavy. Pro nezasvěceného pozorovatele vše nasvědčovalo tomu, že vůdčí osobnosti programu mají velmi pečlivě promyšlen každý další krok a vše se řídí jasně daným „jízdním řádem“, jenž je logický, postupný a efektivní. Pokud by však onen hypotetický nezasvěcený pozorovatel nahlédl za fasádu dění, nejspíše by utrpěl velmi nepěkný šok…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

 
https://space.skyrocket.de/img_sat/voskhod-1__1.jpg
foto: autor
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Konstantin_Vershinin_c._1959.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Nikolai_Petrovich_Kamanin.jpg
https://www.rsl.ru/photo/!_ORS/6-NOVOSTI/2022/neb/korolyov-rsl-ru-3.jpg (kredit: MMK Moskva)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mstislav_Vsevolodovich_Keldysh.jpg
https://kpi.ua/files/images-story/chelomey_v.jpg