Všechno se to seběhlo v několika okamžicích… Stroj se odlepil od země a nejdříve stoupal do výšky 150 metrů. Tam pilot snížil tah motoru, aby simuloval sestupovou trajektorii v šestkrát nižší gravitaci Měsíce. Vše probíhalo normálně, podivná příšerka s názvem LLRV klesala k betonu základny Ellington přesně po plánované dráze. Deset metrů nad zemí se LLRV zastavil a pilot začal opět stoupat k další simulaci sestupu. Už byl ve výšce 70 metrů, jenže potom se začalo dít něco neobvyklého. Stroj se sklonil přídí dolů a začal nabírat dopřednou rychlost. Pilot se pokoušel nechtěný pohyb korigovat, ale LLRV si postavil hlavu. Naklonil se doleva, evidentně mimo kontrolu pilota. Ten pochopil, že nemá jinou možnost a v téměř devadesátistupňovém náklonu zmáčknul spouště na krajích svého katapultovacího sedadla. Silný raketový motor sedadla jej skrze polystyrenovou stříšku kabiny LLRV odnesl do bezpečí. Necelé tři sekundy poté se nešťastný stroj roztříštil na trávníku vedle dráhy. Pilot dopadl jen o sedm sekund později na svém padáku opodál. Okamžitě se rozezněly sirény a k hořícím troskám a k pilotovi se rozjela vozidla záchranářů.
Když zhruba po hodině veškerý rozruch utichnul, astronaut Al Bean, který před pár minutami dorazil do práce, zvědavě nakouknul do kanceláře Neila Armstronga. „Právě jsem slyšel legrační fámu!“ Armstrong zvedl oči od papírů na desce svého stolu: „Jakou?“ Bean se uchichtnul: „Že prý ses musel asi před hodinou vystřelit z LLRV!“ Bean si byl jistý, že je to nesmysl, jinak by tady Armstrong úplně klidně neseděl nad papírováním. Neilova odpověď jej ale zaskočila: „Jo, ztratil jsem kontrolu a musel jsem se z té zatracené věci vystřelit.“ S těmito slovy Armstrong zase sklopil zrak k záplavě administrativní práce a šokovaný Bean vyklopýtal z jeho kanceláře.

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (7/11)

Odpočet historie

Výše zmíněná příhoda z 8. května 1968 dokazuje, že ani na Zemi se astronautům nevyhýbalo nebezpečí. Armstrong se toho dne málem stal obětí nenápadného úniku hélia z palivového systému orientačních trysek LLRV. Vinou nedostatečného tlaku se palivo nemohlo dostat tam, kam směřovat mělo, a LLRV se v mžiku stalo neovladatelným kusem železa, řítícím se nazdařbůh k zemi.

Armstrongovo škrtnutí o „zubatou“ na LLRV

Právě tato havárie měla na svědomí velké protesty činitelů NASA, kteří LLRV považovali za příliš nebezpečné. Vždyť astronauti mají k dispozici vrtulníky, na kterých se seznamují s trajektoriemi sestupu, a LLRF, tedy „Lunar Landing Research Facility“ (výzkumné středisko měsíčních přistání) v Hamptonu, kde nacvičují přistání na maketě LM, zavěšené na obrovském portálovém jeřábu.

Kvůli Armstrongově incidentu byly jeho další lety zakázány, než na Ellington dorazí vylepšená verze, zvaná LLTV. Ani tehdy se manažeři NASA netvářili nijak nadšeně a astronauti si museli používání LLTV doslova „vydupat“ s tím, že se jedná o naprosto nenahraditelný nástroj pro nácvik přistání v šestinové gravitaci.
Je pravděpodobné, že už tehdy učinil Neil na nadřízené velký dojem svou rozvahou a klidem během havárie i po ní.  (Pouze pro úplnost- Aldrin na LLRV nelétal vůbec, na jeho připravenosti v roli pilota LM, který byl přes své označení spíše „palubním inženýrem“, to nic neměnilo.) Armstrongovi se však rozhodně výcvik na LLTV bude o rok a čtvrt později velmi hodit…
Nyní se ale vraťme zpět do jara 1969. Spolu s astronauty se připravoval i hardware, který je měl na Měsíc dostat. První stupeň nosiče, S-IC s výrobním číslem 6, druhý stupeň S-II se stejnou šarží a třetí stupeň S-IVB s číslem 506 byly postupně dovezeny do gigantické haly VAB na kosmodromu, a ve dnech 21.2- 5.3 byly postupně sestaveny na sebe. 1. května se na vršek sestavy připojil adaptér s lunárním modulem číslo 5, a velitelským a servisním modulem (CSM) číslo 107. CSM dostal jméno „Columbia“ a LM vešel do dějin coby „Eagle“. Stejně jako jeho starší bratříčci, měl i Eagle měl na svědomí mnoho vrásek na čele svých tvůrců.
Například v říjnu 1968 při tlakových zkouškách praskla vnitřní tabulka jednoho z okének a způsobilo explozivní dekompresi. Celý týden pak trval úklid střepů ze všech možných koutů interiéru. V listopadu zase vykazovala problémy paměť navigačního počítače. Gilotiny, které měly přeseknout před startem z Měsíce veškerá spojení mezi přistávacím a vzletovým stupněm, také nefungovaly, problémy byly i s filtry systému zabezpečení životních podmínek. Celkově se ale dalo říci, že poruch a závad bylo podstatně méně, než u předchozích exemplářů- oproti LM-3 (Apollo-9), který měl ve stejné fázi sestavování 205 závad, jich na LM-5 bylo pouhých 57. Všichni pracovníci se snažili, aby nepřehlédli opravdu vůbec nic. Všichni si uvědomovali to, co na konci listopadu 1968 na zadní stránku konstrukčního deníku modulu napsal manažer LM-5 Ross Fleisig: „(George) Low (říká)- tohle je velmi pravděpodobně LM, který přistane na Měsíci. Měl by být.“ Eagle se nakonec ze všech dětských nemocí vylízal, a celá sestava Saturn- Apollo- LM, nyní označovaná jako AS-506  se 20. května 1969 přesunula pomocí gigantického dopravníku na startovací rampu LC-39A.
Podobně zevrubnou přípravou jako hardware procházela i posádka. Od prvního dne výcviku pro misi Apolla-11, tedy 15.ledna 1969 do dne před startem nasbíralo trio astronautů 3521 výcvikových hodin, což se rovná cirka 42 hodinám týdně v přepočtu na jednoho člena posádky. Tato čísla však nezapočítávají studium manuálů, checklistů, letového plánu, konzultace s kolegy a kontraktory, dopravu a podobně.  Většinu času trávili Neil a Buzz spolu, hlavně během simulací fází letu LM, zatímco těžiště práce Mika spočívalo v poněkud osamocených nácvicích práce v CSM. Jen občas se během některých fází tréningu trojice setkala.
Přes určitý všeobecný termín startu, který byl předběžně stanoven na 16. července, až jedna z porad, zvaných „Flight Readiness Review (revize připravenosti letu), konaná 17. června a trvající dlouhých devět hodin, potvrdila šestnáctý červenec s definitivní platností. Termín startů se odvíjel zejména od světelných poměrů během přistání na Měsíci. Sluneční světlo muselo dopadat v rozmezí od 5°do 14°. Při menším úhlu by vrhané stíny zkreslovaly skutečnou topografii terénu, větší úhel by zase „vymazal“ intenzitou svitu kontrast a orientační znaky, podle kterých se astronauti řídili. Apollo-11 mělo odstartovat tak, aby Slunce v okamžiku přistání Eaglu stálo 10,8°nad lunárním obzorem.

Do startu tedy zbýval poslední měsíc. Tempo příprav bylo frenetické, a aby posádka nebyla rušena ve svém soustředění, přestěhovali se měsíc před startem Armstrong, Collins a Aldrin do ubytoven posádek na mysu Kennedy (tak se v letech 1963-1973 nazýval mys Canaveral) a dva poslední týdny před startem strávili v karanténě. Důvodem izolace bylo jednak enormní časové vytížení, nutnost koncentrace na nastávající let, ale také izolace před možnou nákazou. Jak ale měli astronauti uniknout nákaze například od obsluhy simulátoru, to už jaksi nikdo neřešil…
Do doby izolace také spadá jedna známá historie s nevydařenou simulací přistání. Armstrong a Aldrin byli v simulátoru, který byl propojen s řídícím střediskem tak, jako během skutečného letu. Zlomyslní simsupové (SimSup- Simulation Supervisor- řídící simulace, tedy instruktor, který svými zásahy mohl vyvolávat různé krizové scénáře) Armstrongovi a Aldrinovi naservírovali zaseklou trysku orientačního systému LM. Řídící středisko tentokrát údajně váhalo se svou výzvou k přerušení přistání. Armstrong věděl, že situace je zralá na stisknutí tlačítka „Abort“, ale chtěl počkat na reakci střediska. Když konečně výzva přišla, bylo příliš pozdě a LM se- naštěstí jen smulovaně- roztříštil o měsíční povrch. Aldrin nemohl pochopit, proč Armstrong tak dlouho čekal. Neil však podle všeho zamýšlel trochu „otestovat“ reakce řídícího střediska. Pochopil, že v určitých případech bude na kritická rozhodnutí zcela sám. Tento poznatek pro něj na konci druhé červencové dekády získá netušenou důležitost…
Několik dní před startem vyvstala také malá aféra s prezidentem USA. Nixon plánoval povečeřet s astronauty, koneckonců byl jejich nejvyšším nadřízeným, a trocha P.R. také nikdy neškodí. Šéflékař Chuck Berry se ale postavil rázně proti- prezident a jeho doprovod mohou astronauty nakazit. Z večeře tedy sešlo a Berry se stal ještě více neoblíbeným nejen u pracovníků NASA, ale nově i u pracovníků Bílého domu. Paranoia ohledně karantény byla znatelná i na začátku července, kdy během krátkého pobytu v Houstonu proběhla tisková konference, během které astronauti seděli v jakési prosklené kukani a ventilátory foukaly vzduch směrem do sálu.
Kdo se ovšem s astronauty mohl setkat osobně, to byl administrátor NASA Tom Paine. Týden před startem, 10. července, s astronauty povečeřel a při té příležitosti učinil Armstrongovi a spol. neobvyklou nabídku: v případě, že se cokoli stane, a oni se budou muset vrátit zpět, dostanou druhou šanci při nejbližším letu. Paine evidentně zamýšlel odradit astronauty od zbytečného riskování- historicky první přistání na cizím vesmírném tělese bylo hodně velkou vábničkou. Faktem ovšem je, že několika následujícím posádkám Paine před misí nabídl totéž. Nakolik byl schopen a ochoten svou nabídku realizovat, to se zřejmě nikdy nedozvíme.
Ráno 14. července, 28 hodin před startem začal finální odpočet. Celá záležitost probíhala relativně hladce, raketa i Apollo a LM byla připravené. Posádka prováděla poslední nácviky v simulátorech a také létala na T-38 ve snaze nabudit reflexy, a také pokusit se eliminovat možný nástup kinetózy během letu. Mike Collins například prováděl výkruty tím způsobem, že měl hlavu skloněnou o 90°na stranu. Po několika výkrutech bylo velmi těžké udržet žaludek na uzdě. Při jednom z letů mu asistoval ze zadního sedadla Deke Slayton- pro něj coby pasažéra musela být celá procedura ještě nepříjemnější.
Datum na kalendáři se přehouplo do středy 16. července. Ve čtyři ráno místního času astronauty probudilo zaklepání Deke Slaytona na dveře jejich pokojů. Neil, Mike a Buzz se osprchovali, oblékli a zamířili k sestře Dee O’Hara na poslední lékařskou prohlídku před startem. V pět hodin na ně čekala lehká snídaně ve společnosti Deke Slaytona a člena záložní posádky Billa Anderse. Řeč se točila okolo všeho možného, jen o nadcházejícím úkolu se krom nezbytných formalit nikomu moc mluvit nechtělo. Po snídani byl čas na oblékání. Neil a Buzz na sebe ve speciální místnosti navlékli svou verzi skafandrů A7L, který jim měl umožnit práci na povrchu Měsíce. Mike si oblékl odlehčenou verzi, protože u něj se pobyt mimo kabinu velitelského modulu nepředpokládal.
Krátce po šesté ranní byla celá procedura u konce a tři neohrabané bílé postavy prošly tleskajícím davem na chodbě O&C building („Operation & Check Building“- budova operací a testů), nasedly do příšerně pomalého a rozvrzaného výtahu na konci chodby, aby se po chvíli vynořily ve vstupních dveřích budovy. Astronauti zamávali dalšímu tleskajícímu davu a po pár krocích nasedli do speciálně upravené dodávky. Ta s nimi zamířila ke startovnímu komplexu 39A.
Když dodávka dorazila na místo určení, astronauti si všimli zajímavé skutečnosti: zatímco při testech a simulovaných odpočtech se konstrukce kolem rakety hemžila pracovníky, dnes byla naprosto opuštěná. Mike Collins po letech vzpomínal: „Říkal jsem si- kde všichni k čertu jsou? Že by věděli něco, co já nevím?“ Cesta výtahem k „Bílé místnosti“, přes kterou se vstupovalo do interiéru velitelského modulu, měla jednu zastávku. Buzz Aldrin vystoupil o patro níže, aby počkal, než se Neil a Mike uvelebí ve svých křeslech. V bílé místnosti nebylo místo pro všechny tři, a Buzz měl dnes sedět na prostředním křesle. Na tom podle zvyklostí sedával pilot velitelského modulu, ale vzhledem k tomu, že Buzz během výcviku pro záložní posádku Apolla-8 prošel kompletním výcvikem pro toto místo, a Mike byl vinou zdravotních problémů s páteří v té době mimo hru, bylo rozhodnuto o výjimce a Buzz měl během startu fungovat coby CMP.
Teď stál Buzz na lávce těsně pod úrovní bílého pokoje a měl chvíli čas jen pro sebe. Sledoval, jak sluncem ozářený příliv naráží do pláží, které se hemží malými postavičkami. Ten den se sešel na plážích a pozorovacích místech kolem Cape Kennedy zatím největší dav diváků v dějinách kosmických letů a v televizi pozorovaly přípravy na start další miliony lidí. Mezitím v Bílém pokoji Armstronga a Collinse přivítal „Freddo“ Haise, LMP záložní posádky, který od časného rána kontroloval stav lodi a ověřoval správnou polohu každého z několika stovek přepínačů, ukazatelů a jističů. Krom Fredda na astronauty čekal také „uzavírací tým“ pod vedením Guentera Wendta. Ten měl pro Armstronga připraven žertovný dárek v podobě polystyrenového Měsíce, pokrytého alobalem. Wendt oznámil Armstrongovi, že je to klíč k Měsíci.

Mike a Neil ovšem nezůstali pozadu, a tak Wendt dostal od Neila poukaz na taxík platný mezi dvěma libovolnými planetami, a Mike vytáhnul z papírové tašky dřevěnou plaketu s přibitým malým pstroužkem. Na plaketě byl vedle pstruha nápis „Guenter Wendt Trophy Trout (Trofejní pstruh Gunthera Wendta)“. Známý rybářský nadšenec Wendt se nad ubohou čudlou rozřehtal a pak pomohl Neilovi a Mikovi usednou na svá místa: Neil na svém velitelském místě vlevo, Mike na přechodném místě vpravo. Pak výtah sjel o patro níže pro Buzze, který po chvíli vklouznul mezi své dva kolegy. Po nezbytných kontrolách za nimi zaklapnul poklop průlezu. Tři muži osaměli se svým břemenem odpovědnosti.
Odpočet pokračoval podle plánu. Ručičky hodin se přiblížily k půl desáté a napětí v kokpitu Apolla, středisku řízení startu, řídícím středisku v Houstonu, na plážích kolem Cape Kennedy a kolem stovek tisíců televizních přijímačů po celém světě gradovalo do téměř nesnesitelné intenzity. Předstartovní milníky se valily jeden za druhým: odjištění záchranné věžičky LES na špici Apolla, aktivace pyrotechniky rakety i rampy, testy elektrických systémů, odjištění destrukčních náloží, další testy…

A najednou je tady velké finále dlouhého čekání. T-3 minuty: odpočet převzal automatický sekvencer. Každou sekundu probíhají kontroly stavu nosiče i lodi. T-50 sekund: Saturn i Apollo přecházejí zcela na vlastní zdroje energie.  T-16,968 sekund- navigační počítač Saturnu dostává poslední „update“ o své poloze vůči bodu, ležícího ve výšce 190 km a vzdáleného horizontálně 2705 kilometrů severovýchodně od rampy, do něhož má zamířit; od tohoto okamžiku už navigační počítač pracuje zcela autonomně a tento milník oznamuje dnes už legendární hlášení „Guidance is internal“. T-8,90 sekund: první stupeň S-IC dostává povel k zapálení motorů. T-6,40 sekund: zapaluje se motor č. 5 (prostřední) a ve 300 milisekundových intervalech i zbývající čtyři. Ve stejném okamžiku začíná vibrovat všech 2 938,314 tun startovní sestavy. Tato hmotnost se však zároveň každou sekundu zmenšuje o 12,8 tun spotřebovaného paliva a okysličovadla. T-0 sekund: oficiální čas startu, je přesně 9:32:00 místního času, 13:32:00 UT. T+0,30 sekundy: první vertikální pohyb Saturnu. T+0,63: palubní hodiny se rozbíhají, Saturn se rychlostí 1,65 km/h začíná zvedat nad rampu. Kolem rampy se prostírá ohnivé inferno, v kabině Columbie je ale příjemných 21,1°C.  Majestátní, 110,6 metrů vysoký kolos neznatelně, ale setrvale zrychluje a 12 sekund po nadzdvihnutí nad rampu míjí trysky motorů F-1 prvního stupně vrchol obslužné věže. Řízení letu nyní přebírá Houston. Neil a jeho kolegové jsou na cestě. Na cestě do vesmíru, na cestě k Měsíci, na cestě do historie…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://static.ddmcdn.com/gif/blogs/6a00d8341bf67c53ef017743799442970d-800wi.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lunar_Landing_Research_Vehicle_in_Flight_-_GPN-2000-001999.jpg
http://img.welt.de/img/vermischtes/crop109066576/616872632-ci3x2l-w620/Handout-photo-of-Armstrong-during-training.jpg
http://www.patsyterrell.com/images2/20090618-020w.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11_Launch2.jpg