Prázdninová sezóna je v plném proudu a přes občasné výkyvy počasí je momentálně zřejmě nejoblíbenější destinací rozhraní pevné země a nejbližší vodní plochy. Přesto se u nás vyskytují místa, která si zaslouží naši pozornost a návštěvu i za cenu toho, že jeden den oželíme zvýrazňování pigmentace pokožky prostřednictvím UV paprsků naší nejbližší hvězdy. V rámci našeho nepravidelného seriálu Cesty za kosmonautikou jsme navštívili dvě potenciálně zajímavá místa v našem hlavním městě, která by mohla potěšit fanoušky kosmonautiky. Přestože jsou obě dvě místa notoricky známá, možná se v nich najde něco, co stojí za shlédnutí. Naplnila tato místa naše očekávání? Nabízejí něco, co fanoušek kosmonautiky prostě musí vidět? Na tyto otázky se v tomto článku pokusíme odpovědět.

Planetum

Zřejmě každý fanoušek astronomie a kosmonautiky ví, že v těsné blízkosti výstaviště se na kraji Stromovky nachází budova planetária hl. m. Prahy. Nedávno přejmenováno na Planetum (což má zdůrazňovat spolupráci s hvězdárnami, které se na území Prahy nacházejí) je toto místo oblíbeným cílem malých i velkých zájemců o vesmír a přírodní vědy obecně. Co ovšem Planetum nabízí specificky fanouškům kosmonautiky?

Ta hlavní lákadla kosmonautikychtivé návštěvníky čekají ve vestibulu, respektive před budovou planetária. Pojďme tedy začít rovnou před budovou. U schodiště vedoucímu ke vchodu najdeme jeden z hlavních taháků, pro který se vyplatí vážit cestu do Prahy. Tím tahákem je maketa lunárního modulu Eagle v měřítku 1:1, přičemž se jedná na české poměry (a troufnu si říci, že i na ty evropské, ba dokonce i světové) o unikátní objekt.

Maketu lunárního modulu vytvářel tým pracovníků planetária zhruba rok a půl, přičemž během stavby bylo využito například deset tisíc nýtů či 14,4 km filamentu do 3D tiskárny. Jak praví informační cedulka u mostku vedoucího ke dvířkům modulu, během stavby nebyl nikdo zraněn, odneslo to pouze třiašedesát zlomených vrtáků a troje kleště. Maketa je vyrobena z kovových profilů, dřevotřísky, bylo zde také použito 3D tisku a celek váží zhruba 4 tuny. A protože byly využity technické nákresy získané z NASA, jedná se o maketu relativně věrnou své předloze (byť malé drobnosti se najdou – například chybějící deflektory spalin motorků RCS, ale jsou to opravdu pouze detaily). Návštěvník si tak může udělat velmi dobrý obrázek o tom, jak velký tento stroj byl a v duchu smeknout před lidmi, kteří jej dokázali dostat na Měsíc. To hlavní však není exteriér makety.

Lunární modul před pražským planetáriem je jedním z mála na světě (možná snad dokonce jediným), do něhož lze vstoupit a vyzkoušet si tak na vlastní kůži, v jakých podmínkách astronauti lunárních výprav trávili svůj pobyt na Měsíci mezi výstupy na jeho povrch. Do detailů je zejména doveden ovládací panel mezi stanovišti velitele a pilota lunárního modulu a například také konzole s jističi na bočních stěnách. Najdeme zde všechny spínače, kontrolky, ukazatele, klávesnici a displej počítačů PNGS a AGS, můžeme zkusit v duchu pomocí páčky ovládat orientaci modulu v prostoru a v okénku pomocí věrně vyvedené osy LPD (Landing Point Designator) vyhlížet místo, kam modul vede autopilot.

Nutno přiznat, že tým tvůrců odvedl vskutku skvělou práci. Zadní část interiéru modulu je sice vyvedena méně detailně, nicméně návštěvníkovi dává možnost udělat si velmi dobrou představu o prostoru, ve kterém se astronauti pohybovali. V době mé první návštěvy v minulém roce (O. Š.) byl ještě v provozu přehrávač audiozáznamů z nejdůležitějších fází letu a přistání Eaglu, od té doby však už bohužel padl za oběť všetečným návštěvníkům. Samotná maketa ale zatím odolává velmi dobře vnějším vlivům a podle vyjádření pracovníků planetária bude stát před budovou tak dlouho, “dokud se nerozsype nebo neodletí”. Maketa Eagla však není jediným lákadlem, pro které stojí za to si udělat výlet do Stromovky. Další tahák se skrývá ve vestibulu budovy.

Po vstupu do hlavní haly planetária hned upoutá pozornost majestátně vypadající „čumák“ nejznámější kosmické lodi vůbec – amerického raketoplánu. Tento stroj doslova změnil tvář kosmonautiky a stal se na dlouhá léta i jejím hlavním symbolem. Amerika si slibovala od programu raketoplánů velké věci, ovšem už první let ukázal, jak nebezpečný tento stroj ve skutečnosti je. NASA však přes všechny problémy tlačila program dál a pomyslně zvednutý ukazováček ignorovala. Tato chyba vyústila v první obrovskou tragédii. Během zkázy raketoplánu Challenger zahynulo 28. ledna 1986 všech sedm členů posádky mise STS-51-L. Jeden ze symbolů Ameriky „padl“ a svět opět pochopil, že létání do vesmíru je zatraceně složitá věc. Z chyb je ovšem nutné se poučit. NASA zapracovala na vylepšení raketoplánů, ovšem celý program, a troufám si říct, že i celou NASA tento incident navždy změnil.

Letuschopných raketoplánů bylo nakonec postaveno celkem 5 – Columbia, Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour. Jako první se k obloze vydala Columbia 12. dubna 1981 v rámci nezapomenutelné mise STS-1. Na palubě byli pouze dva členové posádky. Zkušený John Young a nováček Robert Crippen. John Young, veterán z programu Apollo si této mise velmi považoval. Dokonce víc než samotného letu na Měsíc. Jeho reakce po přistání raketoplánu Columbie je stejně legendární, jako let samotný. Program STS nakonec trval 30 let, a za tu dobu se podařilo vybudovat Mezinárodní kosmickou stanici, vyslat a servisovat nejznámější teleskop na světě – Hubbleův dalekohled, který slouží dodnes. Raketoplány umožňovaly opravu poškozených družic, a dokonce jejich návrat na Zemi. V mnoha ohledech zůstávají dodnes nepřekonány, ale ne vždy probíhalo vše podle plánu. Katastrofa druhého raketoplánu v roce 2003 zasadilo celému programu STS definitivní ránu. NASA se rozhodla program ukončit a zbylé stroje poslat do zaslouženého důchodu. Poslední let započal 8. července 2011 v rámci ukázkové mise STS-135, která byla zároveň posledním letem raketoplánu Atlantis. Muzea po celých Spojených státech pak soupeřila o to, kdo bude mít možnost nějaký vysloužilý exemplář získat do své sbírky. Vznikla celá řada úžasných expozic a jedna dokonce stále vzniká. Ovšem přiznejme si, že Spojené státy nejsou na krátký výlet do muzea pro nás Evropany úplně ideální, protože jsou prostě moc daleko. Většina z nás si tedy spíš prohlíží stovky, ba tisíce úžasných fotografií, které nám po raketoplánech zůstaly, ale žádná fotografie nenahradí možnost prohlédnout si takový stroj zblízka. Jeden pohled mnohdy prozradí víc, než stovky všemožných obrázků.

Ostatně přesvědčit se můžete sami, pokud navštívíte právě pražské planetárium, kde se nově nachází přesná replika již zmiňované přídě raketoplánu Atlantis. Už jen upoutávka prozradila, že půjde o něco vyjímečného.

Vznikla ke kulatému výročí posledního startu a nutno uznat, že je skutečně co obdivovat. Příď má na výšku 4,5 metru, délku 11 metrů a maximální šířku 6 metrů. Rozměry budí respekt nejen k těmto strojům, ale i k celému týmu, který se na jejím vzniku podílel. My měli možnost expozici prozkoumat ještě před oficiálním zpřístupněním. Návštěvu nám umožnil Jan Spratek, a za to bychom mu rádi touto cestou také poděkovali. Po přiblížení k čumáku naše pobíhání okolo repliky asi nejvíc připomínalo právě Johna Younga krátce po prvním úspěšném návratu. Míra detailů je opravdu na velmi vysoké úrovni. Každa imitace keramické destičky má své vlastní číslo i tvar a povedené jsou i korekční (manévrovací) motory, které jsou přesně tam, kde mají být. Nikdy by mě nenapadlo co lze vytvořit ze strukturované omítky. Povrch tepelné ochrany AFRSI vypadá skutečně věrohodně. Do samotné kabiny se bude vstupovat stejným poklopem, jakým nastupovaly i posádky. Uvnitř jsou dvě podlaží. Ve skutečném raketoplánu byla dolní paluba vyhrazena krom experimentů pro běžné denní činnosti. Byl zde situován i průlez do nákladového prostoru. Ten už v této replice samozřejmě nenajdeme. K dispozici ovšem mají být imitace skafandrů, které si budou moci návštěvníci obléci. Ve skafandrech se bude možno přesunout na horní, letovou palubu, kde se nachází hotový ráj všech kosmomaniaků.

Je zde totiž věrná maketa kokpitu skutečného raketoplánu s funkčními prvky, displeji a ukazateli. Troufám si říci, že ani návštěvníci amerických muzeí nemají šanci si do kokpitů sednout a vše si osahat a díky tomu si přiblížit pocity, jaké to muselo být takový stroj skutečně ovládat. V tomto ohledu je tento exponát opravdu unikátní. Vedení planetária nám navíc sdělilo, že bude možné si později vyzkoušet simulaci přistání podle manuálu, který bude součástí celého zážitku. Kabina v době naší návštěvy ještě nebyla zcela dokončená, ale míra detailů nás i tak opravdu mile překvapila. Oba jsem se shodli na tom, že zde nejsme rozhodně naposledy. Raketoplány byly unikátní stroje a Planetum si zaslouží za podobné projekty velké poděkování, už jen z toho důvodu, že návštěvníkům umožňuje poznávat je tímto způsobem, doslova na vlastní oči a prsty. Více o celé expozici se můžete dozvědět v článku Jiřího Hadače s videem v sekci Přednášky.

Ovšem kabina raketoplánu Atlantis není to jediné, co uvnitř budova nabízí. V kruhovém předsálí je stálá expozice zajímavých exponátů z oboru astronomie, ale i kosmonautiky. Je tu třeba maketa lodi Vostok, do které lze ze žebříčku nahlédnout. Její provedení není nejvěrnější, ale jako rozměrová maketa poslouží dobře. Dále jsou tu ve vitrínách nejrůznější modely raket, družic a kosmických lodí. Většina asi pozná i maketu první družice Sputnik nebo model Hubblova teleskopu. V některých vitrínách jsou imitace skafandrů a jsou tu i interaktivní exponáty. Popravdě řečeno by se za takovou expozici nemuselo stydět kdejaké muzeum a v planetáriu by na takové úrovni čekal výstavu podobného ražení asi málokdo. V planetáriu je několik sálů, kde se po celý den v pravidelných intervalech promítají pořady a prakticky každý si vybere. Jsou tu pořady jak pro nejmenší, tak pro zájemce o astronomii i kosmonautiku. V prostorách předsálí se nachází také krámek se suvenýry, kde najdete jak známou hvězdářskou ročenku, která vychází každý rok, tak třeba kalendáře a jiné drobnosti. Pokud tedy nevíte co s volným časem, návštěva Planetum je doslova nutností každého kosmofandy. Vždyť kde na jednom místě najdete interaktivní lunární modul, kabinu raketoplánu, obří promítací kupoli a ještě si k tomu dáte třeba kafe?

Letecké muzeum Kbely

Po skutečně důstojné a do značné míry unikátní expozici v Planetu jsme se rozhodli vypravit ještě na jedno místo, které by fanoušky kosmonautiky mělo zajímat. V expozici Leteckého muzea Kbely se totiž nachází exponát, jenž je svým způsobem ještě o řád zajímavější než dva hlavní taháky v Planetu. V jedné z hal kbelského muzea se totiž skrývá návratová kabina Sojuzu-28.

Asi všichni čtenáři tohoto webu vědí, čím byl let Sojuzu-28 pro Českou republiku významný. Na jeho palubě totiž 2. března 1978 zamířil do vesmíru Vladimír Remek, občan teprve třetí země, jejíž státní příslušník překročil hranice atmosféry. Po necelých osmi dnech letu návratová kabina Sojuzu s Vladimírem Remkem a jeho velitelem Alexejem Gubarevem přistála v kazašské stepi. V osmdesátých letech byla kabina předána československé straně, která ji umístila právě v Leteckém muzeu Kbely.

I nás dva lákalo spatřit na vlastní oči (v případě O. Š. již po několikáté) originální kus kosmické techniky, který zažil, jak chutná vesmír. Kabina je umístěna v hale, která je věnována poválečnému letectví v Československu. Před vstupem je nutno částečně projít malou “předsíňkou”, kde najdeme vitríny, jež dokumentují jednotlivé etapy předválečného, válečného i poválečného československého letectví. A v jedné z posledních vitrín jsou vystaveny i některé artefakty, jež se váží ke kosmické cestě Vladimíra Remka.

Kdo by však čekal zajímavou či vyčerpávající přehlídku techniky a vybavení, s nímž náš první kosmonaut pracoval, či snad kolekci fotografií z výcviku a letu, bude velice zklamán. Návštěvníci se v tomto prostoru musejí smířit s několika tubami s kosmickou stravou, leteckou kombinézou Vladimíra Remka a několika fotografiemi a drobnými předměty, jejichž vypovídací hodnota je téměř nulová (jistá výjimka se ovšem najde, o tom však později). Neznalý zvědavec se může chlácholit představou, že návratová kabina bude prezentována o něco efektněji. I u ní však čeká zájemce zklamání (a to je ještě velmi eufemicky řečeno).

Návratová kabina Sojuzu-28 je vystavena téměř u konce prohlídkové trasy haly vedoucí kolem obvodové zdi. Oproti druhé polovině osmdesátých let, kdy muzeum poprvé navštívil O. Š., se změnila pouze orientace stroje. Kdysi byla kabina vystavena svým dnem ke stěně hangáru, dnes je otočena tak, aby návštěvníci viděli i ono dno.

Jinak se však od osmdesátých let nezměnilo téměř nic (snad s výjimkou nyní již chybějícího padáku). Zašlá tabule se základními informacemi a fotografií posádky po přistání je natolik nenápadná, že například procházející anglicky hovořící rodina považovala kabinu za “submarine”, tedy ponorku. Až po upozornění autorů, že se jedná o “spacecraft module” se rodinka ke kabině vrátila a začala si ji pořádně prohlížet. A nutno říci, že oběma autorům, coby příslušníkům národa, jehož občana kabina nesla do vesmíru a zpět, bylo stydno nad stavem, v jakém je tento unikátní exponát prezentován.

Zejména u přední části chybí funkční zábrany, jež by stroj chránily před nenechavými prsty zvědavců. Chybí jakékoli popisky nejdůležitějších částí kabiny. Chybí adekvátní nasvícení. Chybí zde vlastně vše, co by zajistilo tomuto artefaktu důstojné místo mezi ostatními exponáty. Ve srovnání s jinými zeměmi, které návratové kabiny Sojuzů, v nichž letěl jejich občan, opatrují s alespoň elementární úctou, Sojuz-28 je spíše jakýmsi přívažkem, téměř zapomenutým a jakoby nechtěným.

Situace je o to horší, že v depozitáři muzea se podle webových stránek Vojenského historického ústavu nacházejí skutečné klenoty z oblasti kosmonautiky a raketové techniky, které se však jen zřídkakdy dostanou na oči veřejnosti. Od skafandru Sokol-K, který využíval Vladimír Remek během svého letu (mimochodem ještě před pár lety byl skafandr s figurínou přímo v návratové kabině), přes některé experimenty, které byly realizovány během mise, až po součásti orientovaných plošin využitých na sondách Vega v osmdesátých letech. Věděli jste například, že LMK vlastní originální spalovací komoru rakety V-2? Nebo součást hmotnostního spektrometru, jehož letové kusy byly nainstalovány na sondách Fobos? A chtěli byste je spatřit na vlastní oči? V tom případě máte smůlu, jsou totiž bezpečně ukryty v depozitáři muzea.

Je samozřejmě evidentní, že muzeum velmi těžce bojuje s nedostatkem peněz a prostor (byť se v poslední době podařilo expozici rozšířit o nové haly a přibylo také “detašované oddělení” v podobě dvou hangárů v prostorách staré továrny Aero, cca kilometr od muzea samotného), nicméně nelze se zbavit dojmu, že československá kosmonautika, byť je nedílnou součástí sbírek muzea, je zde ve velmi nezáviděníhodné pozici. A přitom československý příspěvek k rozvoji světové kosmonautiky je v relaci s velikostí naší země nikoli zanedbatelný a rozhodně se máme čím pyšnit. Je ostudné, že se mnohdy unikátním exponátům z této oblasti v Leteckém muzeu dlouhodobě nedostává důstojného místa.

Zde bych se rád vrátil k oné zmíněné zajímavosti ve vitrínách v předsíňce hangáru se Sojuzem. Je zde vystaven model muzea tak, jak si jej představoval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jeho zakladatel pan plukovník ing. Jaroslav Janečka. V jeho vizích se mělo muzeum proměnit na velké středisko letectví a kosmonautiky. Areálu měla vévodit horizontálně ustavená maketa nosné rakety Sojuz v měřítku 1:1. Už pouhý pohled na model zamýšlené podoby muzea ve vitríně je úžasný a je obrovská škoda, že se tehdy nepodařilo tento záměr zrealizovat.

Přesto nakonec při položení otázky “stojí za to vyrazit do Kbel za kosmonautikou?” musíme odpovědět kladně. Minimálně pár chvilek strávených důkladnou obhlídkou kabiny Sojuzu je zážitkem, který musí každého kosmofandu uvést do stavu vytržení. Pakliže inklinujete k technice obecně, i ostatní exponáty vám jistě udělají radost, přičemž některé jsou unikátní v evropském i světovém měřítku (například naváděná střela Fritz-X z druhé světové války, letoun Me-262 Schwalbe z téhož období nebo třeba zcela ojedinělý stroj MiG-15UTI-P speciálně upravený v leteckých vojenských opravnách České Budějovice pro výcvik pilotů s využitím radiolokátoru Izumrud RP-1). A jak autoři článku doufají, časem se možná do prostor odpovídajících jejich významu dostanou i kosmonautické exponáty…

Planetum:

Cena vstupného: Dospělí i děti mají na výstavu ve vestibulu vstup zdarma, vstupné do LM činí 100 Kč pro 1-2 osoby, vstupné do raketoplánu pak 240 Kč pro 1 osobu (v ceně je vstup dítěte do 15 let bez oblečení do skafandru). Ostatní ceny (pořady, akce) jsou zveřejněny na stránkách Planeta.
Přístupnost pro osoby s omezenou hybností: ano, bez výjimek ovšem pouze výstava ve vestibulu a pořady. LM a raketoplán jsou, vzhledem ke své věrnosti skutečným předlohám, jen obtížně přístupné osobám s omezenou hybností.
Otevírací doba: denně 10:30-21:00
Parkoviště: nejlepší variantou je využití parkoviště v přilehlém areálu výstaviště, 30 min. zdarma, 1h 60 Kč, celodenní 300 Kč.
Webové stránky: https://www.planetum.cz
Adresa a poloha: Královská obora 233, Praha 7, 170 21
50.1057956N, 14.4275372E

Letecké muzeum Kbely:

Cena vstupného: vstup zdarma
Přístupnost pro osoby s omezenou hybností: ano
Otevírací doba: Muzeum je otevřeno v letní sezóně, květen až říjen, a to každý den mimo pondělí od 10.00 – 18.00.
Parkoviště: Nedaleko brány je malé parkoviště, kde lze parkovat zdarma, jeho poloha je označena na příjezdu prostřednictvím cedulí.
Webové stránky: http://www.vhu.cz/muzea/zakladni-informace-o-lm-kbely/
Adresa a poloha: Mladoboleslavská, Praha 9 – Kbely, 19700
50.1255864N, 14.5351536E

Zdroje obrázků:
foto autorů