Po tiskové konferenci 10. prosince 1963, na níž ministr obrany Robert McNamara oznámil zrušení projektu X-20 Dyna Soar ve prospěch vojenské orbitální stanice MOL, se do pohybu dalo mnoho elementů, které měly zajistit pokud možno hladký vývoj a implementaci projektu. Jednou z důležitých prvotních podmínek byla dohoda vojáků s NASA. Spolupráce byla nutná z několika důvodů. Prvním z nich byla dohoda mezi USAF a agenturou ohledně vzájemné informovanosti v oblasti kosmických pilotovaných programů. Zejména NASA si chtěla být jista, že jí vojáci „nelezou do zelí“ a nepracují na programu, který by mohl podrýt snahu dostat se na Měsíc do konce dekády, k čemuž národ vyzval prezident Kennedy. Ten podlehl atentátníkovým střelám v listopadu toho roku, jen pár dní před oficiálním zrodem MOL. Jeho smrtí se z lunární výzvy stal závazek a naprostá priorita. Druhým důvodem pro úzkou spolupráci USAF a NASA byl fakt, že program MOL měl využívat uzpůsobeného hardwaru původně určeného právě pro civilní agenturu – zejména loď Gemini. A třetím důvodem byl transfer zkušeností. Přeci jen, na konci roku 1963 měla NASA na kontě přibližně 54 letových hodin nasbíraných během šesti misí, zatímco letectvo mělo stran pilotovaných letů pochopitelně čisté konto. Čtyři dny před koncem roku 1963 se proto sešli zástupci obou stran, aby dohodli obrysy vzájemné spolupráce v rámci programu MOL. Z jejich schůzky vzešlo memorandum, jež mimo jiné zavazovalo USAF k tomu, aby na stanici byly prováděny experimenty ve prospěch civilní agentury. MOL měla být skutečnou „kosmickou laboratoří“, ovšem těžiště jejího působení mělo jednoznačně spočívat ve vojenské sféře…

Zrodil se špion

S nově získaným statusem bylo třeba zajistit MOL i po personální stránce. V čele programu stál i nadále generál Bernard Schriever, který vedl práce na projektu vojenské orbitální stanice od roku 1962. Důležitou osobou se v tomto kontextu nyní stal také generál Joseph Bleymaier, jenž byl pověřen vedením „MOL Task Force“. Tato skupina měla vytyčit hlavní směr, kterým se celý projekt bude ubírat a současně vybrat jeho hlavní cíle. Již na přelomu roku 1963/64, tedy sotva několik dní až týdnů po veřejném startu programu MOL Bleymaierova Task Force navrhla, aby primárním úkolem stanice byla pozorování výzvědného charakteru.

V jednom z předchozích dílů seriálu již byla zmíněna zpráva Dr. Harolda Bowna, šéfa Direktorátu pro obranný výzkum a vývoj (DDR&E), ve které dotyčný pro vojenskou orbitální stanici předpovídá velkou budoucnost ohledně sledování pozemních cílů. A podle Browna, jenž byl důležitou postavou při zrodu projektu MOL, byla právě tato oblast klíčovou v rámci studií o užitečnosti přítomnosti člověka na orbitální dráze.

Tento zájem o optickou špionáž s využitím lidského elementu nebyl rozhodně náhodný. Během letů v rámci programu Mercury se ukázalo, že astronauti jsou schopni z vesmíru pozorovat i překvapivě drobné detaily, jako jsou brázdy za loděmi, kondenzační sledy za letouny a například Gordon Cooper během své mise MA-9 zahlédl zvířený oblak prachu za automobilem na nezpevněné cestě nedaleko hranice mezi USA a Mexikem. Zprvu tato pozorování budila pochybnosti, posléze však vyšlo najevo, že se nejedná o výmysly a „astronautskou latinu“, ale o skutečnost.

Právě možnost pozorování netušených detailů vedla Browna k návrhu jednoho ze dvou hlavních směrů vojenských experimentů pro stanici MOL. Tím směrem mělo být vyhodnocování pozorování téměř v reálném čase. Na danou dobu se mělo jednat o poměrně ambiciozní experiment, během něhož měli astronauti dostat koordináty imitovaného cíle (tím mohlo být pozemní zařízení či námořní cíl), v co nejkratším čase dané místo vyfotografovat, přímo na palubě filmový materiál vyvolat a interpretovat jej. Získané poznatky měly být obratem pomocí rádiového spojení předány na Zem.

Krom sledování možných cílů ve viditelném spektru bylo navrhováno, aby MOL měla na palubě také senzory pracující v infračervené a dalších částech spektra. I v těchto případech měli být astronauti klíčovým prvkem systému. Asi není třeba zdůrazňovat, jak vysokou pracovní zátěž by to pro případnou posádku stanice znamenalo. A právě pro zhodnocení výkonnosti a efektivity lidí na palubě měl sloužit druhý směr vojenských experimentů. Dlouhodobé pozorování se mělo zaměřit také na práci subsystémů nutných pro plnění vojenských úkolů.

Na přelomu zimy a jara 1964 byl hotov předběžný seznam možných experimentů, jež měly na palubě MOL probíhat. Seznam obsahoval přes čtyři stovky položek, přičemž jejich zaměření sahalo od pozorování a snímání zemského povrchu pomocí kamer a fotoaparátů, přes varování před slunečními erupcemi, dálkovou inspekci družic až po výstupy do volného prostoru za různými účely.

Všechny návrhy byly posouzeny a během první fáze bylo k dalšímu zvažování postoupeno 59 položek. Následovalo další kolo odborných analýz a na jejich konci zůstalo 12 primárních a 18 sekundárních experimentů. Na začátku dubna byl seznam experimentů předložen Air Force Systems Command (AFSC – Velitelství systémů Air Force) jako součást předběžného technického vývojového plánu. Lehce pikantní je fakt, že když byly v roce 2015 odtajněny dokumenty týkající se projektu MOL, minimálně jeden z experimentů je začerněn a část dokumentu zcela chybí – po více než padesáti letech!

K těmto návrhům pak v červnu přibyla ještě jedna idea. Jistý Brockway McMillan navrhnul, aby astronauti na povrchu stanice rozvinuli a fixovali velké antény, sloužící k SIGINT (Signals Intelligence), tedy ke sbírání informací o elektronických a komunikačních signálech protivníka. SIGINT je jedním z důležitých nástrojů v repertoáru rozvědky a čtenáře proto asi nepřekvapí, že McMillan byl ředitelem NRO, tedy tajné výzvědné agentury, o níž byla řeč v prvním díle tohoto seriálu. Rodící se projekt vojenské orbitální stanice samozřejmě nemohl uniknout pozornosti této organizace.

Ještě před oficiálním oznámením zahájení projektu zadala NRO firmě Eastman-Kodak za úkol vypracovat studii ohledně porovnání přínosu pilotovaných a nepilotovaných výzvědných orbitálních platforem. Konkrétně šlo o to, zda je člověk schopen vyhledávat, detekovat, identifikovat a třídit cíle, zaměřovat optické senzory, detekovat pohyb a přizpůsobovat expozici neobvyklým světelným podmínkám a konečně také zaznamenat a předat na Zem data získaná během pozorování.

Po půlroce, v červenci 1964, dodala firma Eastman-Kodak předběžné závěry, z nichž vyplývalo, že „přítomnost člověka může skutečně být podstatným přínosem pro rozvědnou družicovou misi“. Dále Eastman-Kodak uvedl, že hlavním přínosem se jeví schopnost člověka velmi rychle zacílit optickou aparaturu na potenciální cíl. Tím odpadá nutnost nést na palubě fotografickou aparaturu s velkým zorným polem. Navíc může během pořizování snímků probíhat také pozorování daného místa samotnými astronauty.

Dokonce ještě předtím, než nadešel termín, kdy měli lidé z Eastman-Kodak odevzdat svůj verdikt, začal se projekt MOL posouvat zcela jasným směrem. Ještě během jara se sešla panelová komise čelných představitelů letectva. Z tohoto „sedánku“ vzešlo jednoznačné přesvědčení, že těžištěm MOL by měla být rozvědka, konkrétně optické sledování zájmových oblastí zemského povrchu. Závěry Eastman-Kodaku byly tak jakýmsi formálním potvrzením hlavního zaměření stanice MOL. V rámci NRO získal projekt optické rozvědky z paluby stanice krycí název „DORIAN“.

Od jara toho roku probíhaly předběžné studie ohledně některých konkrétních součástí programu, na něž letectvo vynaložilo 6 milionů dolarů. Nejdražší byla studie Gemini uzpůsobené pro MOL, kterou začal vypracovávat výrobce lodí Gemini, firma McDonnell. Modifikace dostala název Gemini B a na základní návrh bylo vynaloženo 1,1 milionu dolarů. Hned v závěsu byla studie adaptéru mezi Titanem III a Gemini B, pro kterou firma Martin-Marrietta dostala 910 tisíc dolarů.

Žádný kosmický program (až na pár čestných výjimek) však není od začátku do konce jasný a přímočarý. Tím spíše to platí pro MOL. Nedosti na tom se během zrodu i pozdějších fází projektu události, rozhodnutí a procesy zhusta překrývaly, čímž tehdejší participanti velmi znepříjemnili práci pozdějším zvědavcům, snažícím se poskládat dohromady smysluplný popis vývoje stanice. Ke slovu navíc přicházely také momenty, kdy víceméně jasná rozhodnutí nebo směr projektu byly zpochybňovány nebo se kdosi uradil vypracovat alternativní studii, která by v případě realizace poměrně výrazně změnila tvář projektu.

V případě projektu MOL tato situace nastávala opakovaně. Ještě během podzimu 1964 existovaly snahy do programu MOL zakomponovat hardware vyvíjený v rámci programu Apollo. Zájem projevil ředitel Direktorátu pro obranný výzkum a vývoj Dr. Harold Brown, o němž již byla několikrát řeč. Pro NASA by použití nosičů Saturn-IB, Saturn-V a modifikované lodi Apollo znamenalo nikoli nevýznamný triumf, proto tehdejší administrátor Seamans promptně vyslyšel Brownovo přání a pověřil příslušné zaměstnance agentury, aby se této problematice věnovali. Záhy však narazil tým NASA na dvě překážky, z nichž jedna byla nepřekonatelná pro NASA samotnou, druhá pak pro USAF.

První překážkou byla neochota USAF sdělit bližší podrobnosti o dvou experimentech, které se měly na palubě stanice odehrávat. Oba experimenty (P-14, tedy rozkládání a obsluha rozměrných antén astronauty a P-15, což bylo sestavování a obsluha velkých teleskopů) byly totiž přísně tajné. Přestože se na výslovný pokyn šéfa NRO McMillana pracovníkům NASA dostalo dílčích informací ohledně experimentu s anténami, ohledně experimentu P-15 bylo „civilům“ sděleno, že byl z programu vyškrtnut. NRO pochopitelně nemohla pracovníkům agentury vyzvonit, k čemu bude stanici na orbitální dráze primárně využívat a jak bude zařízení pro optickou rozvědku vypadat. NASA tak musela své analýzy vypracovávat na základě ne zcela přesných dat a údajů, což byla samozřejmě slepá ulička.

Druhou překážkou, kterou pro změnu nedokázal překousnout management MOL, byly termíny, ve kterých byla NASA schopna dodat svůj hardware. Lunární program měl v té době naprostou prioritu, proto by USAF mohlo obdržet Saturny-IB až v polovině roku 1969 a Saturny-V teprve v následujícím roce. To bylo, vzhledem k tehdejším plánům provést první testovací lety na podzim 1968, pro USAF nepřijatelné. Navíc by podle všeho použití Saturnů a Apoll vyšlo USAF na mnohem vyšší částky, než tomu mělo být u Gemini-B a Titanu-IIIC. Pakliže to nebylo pro někoho do tohoto okamžiku zcela zjevné, nyní už muselo být všem navýsost jasné, že MOL sedí pevně na kolejích, které program vedou k naposledy zmiňované kombinaci strojů.

25. ledna 1965 bylo osloveno 23 firem, u nichž byl předpoklad, že se budou chtít účastnit programu MOL. Do poloviny února na tuto výzvu zareagovalo sedm potenciálních kandidátů a 1. března byl oznámen verdikt. Douglas Aircraft Company, General Electric Company, Boeing Aircraft Company a Lockheed Missile and Space Company budou soutěžit o post hlavního kontraktora. Každá z těchto firem dostala šedesát dní a 400 000 dolarů k tomu, aby představila svůj návrh stanice. Tato soutěž byla veřejná a svým způsobem ukazovala „bílou“ tvář programu. Jen málo zasvěcených vědělo, že MOL skrývá také svou „černou“ tvář. A ani zde nebyla nouze o dění a aktivitu.

Poté, co se těžiště úkolů budoucí stanice MOL posunulo směrem k optické rozvědce z orbitální dráhy a Eastman-Kodak prezentoval svou analýzu ohledně přítomnosti člověka v systému, rozběhly se (pokolikáté už?!) tajné debaty o opodstatnění celého projektu. Obhájci pilotované stanice stáli za svým názorem, tedy že MOL slibuje větší flexibilitu a zkrácení doby nutné k interpretaci dat. Navíc měli zastánci MOL v rukávu ještě jedno eso.

Do té doby USA na oběžnou dráhu vyslaly dvě generace svých špionážních optických systémů – družice rodiny CORONA a pokročilejší družice řady GAMBIT. Zatímco první generace oplývala rozlišením cca 13 metrů, GAMBIT dosahoval rozlišení necelého jednoho metru. Proponenti MOL věřili, že optický systém stanice bude schopen dosáhnout minimálně stejných, pravděpodobně dokonce lepších výsledků, v ideálním případě v řádu dvou-tří decimetrů. V souvislosti s předpokládanými výkony optického systému stanice se začala používat zkratka VHR, jež znamenala „Very High Resolution (velmi vysoké rozlišení)“. V té době už firma Eastman-Kodak pracovala na studiích lehkého a výkonného optického teleskopu, který by splňoval požadavky a limity budoucí stanice. Během jara byly ke spolupráci přizvány i firmy ITEK a Perkin-Elmer, aby vypracovaly návrhy pro některé detaily optického systému, zejména zrcadlo teleskopu, jež mělo přes své rozměry oplývat minimální hmotností (v té době panovala značná skepse ohledně možnosti postavit primární zrcadlo větší než 1,5 metru).

Odpůrci pilotovaného špionážního systému argumentovali politickými riziky, jež vyplývala právě z přítomnosti člověka na palubě takové stanice. Jednalo se o precedent, jehož důsledky nikdo nedokázal predikovat. I tyto argumenty zvážila speciálně pro tento účel ustavená komise USAF, aby nakonec v červnu 1965 dodala kanceláři ministra obrany memorandum, v němž se letectvo jednoznačně vyslovuje pro pokračování prací na pilotované stanici. Robert McNamara po zralé úvaze nechal sepsat memorandum určené nyní již prezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi.

Prezident Johnson pak 25. srpna 1965 vystoupil v televizním projevu z Bílého domu, aby veřejnosti oznámil své rozhodnutí posvětit zahájení prací na pilotované orbitální stanici. V rámci krátkého projevu pochopitelně nijak nezmínil skutečnost, že má primárně jít o výzvědnou platformu, omezil se pouze na nicneříkající fráze ohledně vědeckých výzkumů a obrany Spojených států. V jeho projevu však zaznělo několik důležitých informací.

Jednou z nich byl termín prvních předpokládaných startů, zatím v bezpilotním režimu. Vývojové lety měly probíhat v roce 1967, první start plně vybavené stanice pak v roce 1968. V témže roce pak měli se stanicí zamířit na oběžnou dráhu i lidé, počítalo se s pěti misemi do konce roku 1968. Další zajímavou informací byla cenovka, již na sobě program MOL měl nést. Johnson uvedl, že vývoj stanice bude stát 1,5 miliardy dolarů.

Další interesantní informací v poměrně krátkém projevu prezidenta bylo oznámení vítěze tendru na návrh uspořádání stanice. Tedy spíše „vítězů“. Již v průběhu května byly vyhodnoceny návrhy od čtyř již zmíněných firem a byly seřazeny podle dohodnutých kritérií. Bylo evidentní, že návrhy firem Douglas a General Electric jsou o úroveň výše, než tomu bylo u konkurence. Podle hodnotící komise však bylo těžké vybrat pouze jednoho vítěze. Návrh jedné z těchto dvou firem byl lepší v oblasti managementu a technické oblasti, návrh druhé firmy zase vynikal v „několika důležitých aspektech majících vliv na výsledky mise“.

Nakonec byla celá věc vyřešena šalamounsky. Douglas dostal na starosti vypracování projektu pro „laboratorní modul“, tedy část stanice, ve které bude pobývat posádka a kde budou umístěny systémy nutné pro zajištění provozu stanice. General Electric zase vyvine „senzorový modul“, tedy část, ve které bude umístěn teleskop a postará se o rozhraní mezi optickým systémem a posádkou.

Ve svém projevu prezident samozřejmě ani slovem nezmínil teleskop. Oznámil pouze, že General Electric se bude zabývat „plánováním a vývojem kosmických experimentů“. Veřejnost se také dozvěděla o tom, že stanici bude vynášet nosič Titan-IIIC (což při pohledu do budoucnosti nebyla zcela přesná informace) a astronauti se budou vracet zpět na Zem v upravené kabině Gemini.

Po roce a půl od tiskové konference ministra obrany McNamary, na níž byl poprvé zmíněn záměr vyvinout vojenskou orbitální stanici, nyní dostal program MOL své základní obrysy a posvěcení z nejvyšších míst. Věci se mohly začít dát do pohybu…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:US_Department_of_the_Air_Force_seal.png
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:NASA_logo.svg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:General_Bernard_A_Schriever.jpg
https://www.logodesignlove.com/wp-content/uploads/2012/01/kodak-logo-evolution-01.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Brockway_McMillan.jpg
https://www.nro.gov/Portals/65/documents/foia/declass/mol/129.pdf