Kosmonautika za svou dosavadní historii zažila mnoho úžasných okamžiků a epochálních úspěchů. Stejně tak se ale v průběhu času vyskytlo mnoho nezdarů, falešných nadějí a slepých uliček. Některé neuskutečněné projekty a návrhy byly udušeny hned v zárodku. Někdy se tak stalo proto, že technologie nedospěla do stádia, kdy by bylo možné daný nápad realizovat, projekt byl příliš finančně náročný (například kompletně znovupoužitelná startovní sestava raketoplánu s pilotovaným nosičem) nebo kontroverzní (projekt lodi Orion s jaderným pohonem), nebo prostě jen proto, že se jednalo o ideu veskrze šílenou (třeba projekt „One-Way Manned Space Mission“). Jiné projekty byly zase realizovány, ovšem po první misi, eventuálně několika misích, se nad nimi zavřela voda (Buran). A našly se i takové projekty, které se dostaly do stádia poměrně pokročilé rozpracovanosti a zdálo se, že jejich čas je už už za dveřmi. Onen čas se však poznenáhlu začal posouvat směrem doprava a nakonec po nich zbyla jen halda šrotu a mnoho zklamaných lidí. A právě do této poslední kategorie zčásti patří projekt orbitální stanice, která dostala název MOL. Zčásti proto, že svým způsobem tento projekt přežil svůj zánik, třeba v osobách astronautů, kteří pro něj byli vybráni a několik se jich nakonec do vesmíru skutečně podívalo, byť v rámci zcela jiného programu…
Ve stínu Dyna Soar
Myšlenka na využití kosmických aparátů pro sledování zemského povrchu a speciálně „citlivých“ území potenciálního protivníka, nebyla v okamžiku úsvitu praktické kosmonautiky ničím novým. Tato idea byla v různých podobách přítomna již mnoho desítek let ve fantaziích a návrzích vizionářů, ovšem ten pravý impuls přišel až po 2. světové válce.
Svět byl násilně rozdělen na dva nesmiřitelné tábory a přítomnost jaderných zbraní schopných totálně zdevastovat velká území a ochromit vojenskou i civilní infrastrukturu činila z optické špionáže doslova životní nutnost. Jak Američané, tak Sověti potřebovali vědět, co se děje „na druhé straně“, aby byli schopni adekvátně reagovat na možná nebezpečí a hrozby.
Již poměrně záhy si obě strany uvědomily limity vzdušného průzkumu. Jak ukázaly zkušenosti z 1. a 2. světové války, fotografie pořízené z letadel poskytovaly často velmi omezené penzum informací zejména kvůli atmosferickým podmínkám a také kvůli protivzdušné obraně protivníka. Jako ideální prostředek pro překonání těchto limitů se jevily aparáty létající v kosmickém prostoru. Ty se mohly pohybovat zcela nerušeně a navíc byly, díky výšce svého letu, schopny zachytit obrovské plochy území.
Jak na sovětské, tak na americké straně začaly práce na projektech špionážních družic zhruba ve stejnou dobu, tedy v polovině padesátých let. Sověti v programu družic, které nakonec dostaly název Zenit, vsadili na robustnost a nutnost návratu kabiny s kamerami a filmy jako celku. Američané své aktivity skryli pod názvem WS-117L, který postupně vyústil v několik rodin družic. Jedna z těchto odnoží se pod krycím názvem CORONA měla zabývat optickou špionáží.
Pro veřejnost byly družice programu CORONA nazývány nicneříkajícím jménem Discoverer (Objevitel). Navenek měly tyto stroje zkoumat kosmický prostor pro zcela nevinné a mírové účely a jejich hlavním úkolem měla být doprava biologických vzorků na orbitu a zpět. Nic však nemohlo být dále od pravdy. Ve skutečnosti se jednalo o dedikované družice vybavené výkonnou optikou a návratovými kapslemi, které se neměly postarat o návrat organismů, nýbrž o dopravu filmového materiálu do rukou důstojníků National Reconnaissance Office (Národní výzvědné agentury). Tato agentura byla založena 6. září 1961 a byla natolik dobře utajena, že první zmínky o její existenci se na veřejnosti objevily až o deset let později.
Program CORONA přinesl významný milník v kosmonautice, konkrétně historicky první úspěšný návrat a záchranu tělesa z oběžné dráhy. 11. srpna 1960 dosedlo na hladinu Pacifiku návratové pouzdro družice Discoverer-13, v němž se skrývala americká vlajka. O čtyři dny později pouzdro i vlajku předal sekretář USAF tehdejšímu prezidentu Eisenhowerovi za velkého zájmu médií. Již 18. srpna byla na oběžnou dráhu vynesena družice Discoverer-14, na jejíž palubě se nacházela „ostrá“ fotografická aparatura. Den po startu bylo odhozeno návratové pouzdro (v žargonu zasvěcených přezdívané „bucket“ – kbelík) s exponovanými filmy a po průletu atmosférou a aktivaci padáku bylo zachyceno trapézou na letounu Fairchild C-119. Toto byl plánovaný a nominální způsob záchrany pouzdra – dosednutí na vodu mohlo v případě nepříznivých okolností vyústit v uzmutí cenného materiálu protivníkem.
Úspěchem Discovereru-14 se Američanům otevřela možnost nahlédnut za sovětskou fasádu a poměrně přesně zhodnotit, jak si Sověti vedou v důležitých oblastech zbrojení, zejména pak v oblasti nukleárních zbraní (či spíše jejich nosičů). Není asi třeba připomínat, že také Sověti se činili, byť s jistým zpožděním. Jejich špionážní družice řady 2K „Zenit“ poprvé přivezly snímky v dubnu 1962. Ovšem poměrně záhy se ukázaly dvě velké nevýhody kosmických špionážních automatů.
Prvním z nich byla předvídatelnost. Rané družice nebyly schopny výrazných manévrů, proto mohli Sověti velmi dobře předpovědět, kdy se objeví nad místem, které by mohlo Američany zajímat (první zmínky o skutečném poslání navenek čistě vědeckých družic Discoverer se na veřejnosti objevilo již v dubnu 1961). A při existenci „jízdního řádu“ nepřátelských špiclů se otevírala možnost včasného maskování či ukrývání citlivé vojenské techniky.
Druhým problémem bylo počasí. Poměrně velká část snímků byla pořízena za ne zcela optimálních světelných podmínek a pokud byl nad daným územím oblačný příkrov, stovky metrů drahocenného filmového materiálu byly zralé na skartaci. Tehdejší technologie neumožňovala řízení snímkování v reálném čase, kompletní sekvence byla předem naprogramována do časovače, který dal pokyn ke snímkování bez ohledu na okolnosti. Do jara 1960 se však zdálo, že existuje řešení pro oba tyto problémy. A pohříchu nemělo vůbec co do činění s vesmírem.
Od roku 1956 přelétávaly nad územím východního bloku špionážní letouny Lockheed U-2. Tyto fenomenální stroje se pohybovaly ve výškách kolem 20 km, kde byla podle tehdejšího názoru odpovědných činitelů jen velmi malá šance na sestřelení stroje. Přelety sice trvaly několik hodin a dávaly tak Sovětům možnost alespoň rudimentárně zamaskovat citlivé body, nicméně jejich naprostá nevyzpytatelnost zase hrála pro Američany. Snímkovací sekvenci spouštěl sám pilot, proto riziko plýtvání fotomateriálem bylo nepoměrně menší než u družic. Přes velké riziko, jak to bezprostřední pro pilota, tak riziko obřího skandálu pro Ameriku v případě šťastné trefy Sovětů nebo v případě selhání techniky, tyto přelety probíhaly s většími či menšími přestávkami do dubna 1960. Tehdejší prezident Eisenhower nebyl použití tohoto způsobu špionáže příliš nakloněn a, jak se záhy ukázalo, zcela oprávněně. Během let 1959 a 1960 si piloti všímali výrazného kvalitativního zlepšení sovětské protivzdušné obrany a upozorňovali na to, že výška, ve které U-2 operovaly, již není bezpečná. Po celkově třiadvaceti výpravách U-2 nad území SSSR Eisenhower na naléhání výzvědné komunity povolil poslední přelet, který se měl odehrát nejpozději 1. května. Tato mise se ukázala být bodem zlomu.
Toho dne odstartoval Francis Gary Powers z pakistánského Péšaváru na let označený jako „Grand Slam“, během něhož měl mimo jiné prolétnout nad raketovou základnou u Tjuratamu (nynější Bajkonur), Čeljabinskem-65 (místem, kde bylo produkováno plutonium pro jaderné zbraně), Sverdlovském, Kirovskem, Severodvinskem a Murmanskem a přistát v norském Bodø. Let však skončil nedaleko Sverdlovska (dnešní Jekatěrinburg), kde se mu do cesty postavila baterie raket S-75 Dvina. Letoun byl zničen a Powers padl do zajetí. Pro Ameriku to znamenalo kolosální mezinárodní ostudu, pro Sověty obří dávku zadostiučinění a do ruky se jim také v osobě Powerse dostala příhodná páka pro vyjednávání s USA. Spojené státy se náhle ocitly bez možnosti dívat se Sovětům pod ruce.
Nové možnosti přinesly až o pár měsíců později již zmíněné družice programu CORONA, ovšem vyjmenované nevýhody, kombinované s mnohem nižším rozlišením snímků (zhruba 10 metrů versus přibližně 1 metr v neprospěch družic) zpravodajce příliš nepotěšily. Na obzoru se však rýsovala velmi zajímavá možnost, jak ony nevýhody alespoň částečně kompenzovat. Tato možnost byla poměrně jednoduchá: lidská posádka.
Již pár dní poté, co Sověti ohromili celý svět vysláním Sputniku na oběžnou dráhu, USAF v tichosti zahájilo práci na projektu WS-464L, který do sebe absorboval tři dílčí programy zaměřené na vývoj pilotovaných systémů, mimo jiné výzvědného stroje a hypersonického bombardéru. Onen program byl navenek prezentován pod označením X-20 „Dyna Soar“. USAF do něj vkládalo velké naděje a očekávalo se jeho operační nasazení v první polovině sedmdesátých let.
Zhruba ve stejné době, kdy se program Dyna Soar začal rozbíhat, připravilo ARDC („Air Research and Development Command“ – Velitelství pro vzdušný výzkum a vývoj) studii „Proposal for Man in Space“. Studie se na 275 stranách zabývala spektrem možných činností, jež skýtala přítomnost člověka ve vesmíru. Mezi jinými možnými projekty byla zmíněna orbitální stanice určená pro dopravu bojových hlavic na určené cíle a k vojenské špionáži.
Založením agentury NASA v roce 1958 by se mohlo zdát, že armádní pilotované kosmické projekty postupně vyšuměly do ztracena. V případě námořnictva a armády tomu tak nakonec skutečně bylo. Ovšem letectvo bylo odhodláno zachovat možnost vyslat své příslušníky do vesmíru bez kompromisů. A k dosažení tohoto cíle konalo příslušné kroky. Velení USAF sice vítalo možnosti, které sliboval přinést automatizovaný družicový průzkum, nicméně v globálním pohledu bylo zatím přesvědčeno o nezbytnosti přítomnosti lidského elementu, který zaručoval nesrovnatelně větší flexibilitu než nejlepší automatické systémy té doby.
Přes znatelné osekání rozpočtu USAF pro kosmické systémy ve prospěch nově vzniknuvší NASA pokračoval program Dyna Soar dále a v propadlišti dějin nezmizel ani koncept pilotované orbitální stanice. Naopak, na podzim 1958 byla idea orbitální stanice opět zmíněna ve zprávě Poradní komise pro vědu při USAF. Tentokrát se ovšem již neuvažovalo o dopravě hlavic. Zařízení, které dostalo označení „Satellite Command Post (družicový velitelský post)“ mělo sloužit ke sledování zemského povrchu, mapování aktivit a pohybu vojsk východního bloku a koordinaci vojenských operací.
1. září 1959 vyzvalo ARDC Divizi leteckých systémů (ASD), která byla součástí letectva, aby připravila studii Military Test Space Station (MTSS). Byl to de facto první krok k realizaci (či spíše ne-realizaci) toho, co později proslulo pod akronymem MOL. Cílem studie byl koncept orbitální stanice, na jejíž palubě by bylo možné provádět experimenty v autentickém kosmickém prostředí. Vedení Divize leteckých systémů následně vyzvalo zadavatele, tedy ARDC, aby dodalo návrhy oněch experimentů. Návrhů se nakonec nasbíralo celkem 125, přičemž jejich paleta sahala od testování elektronických systémů až po posouzení práceschopnosti lidí v dosud relativně málo zmapovaných podmínkách.
Poté, co byly návrhy zkompilovány, oslovilo 19. února 1960 USAF zástupce průmyslu s tím, aby zájemci dodali své návrhy na realizaci experimentů. Zájem projevilo 12 firem, přičemž po důkladném posouzení vybralo letectvo v srpnu téhož roku pět kontraktorů – General Electric, Lockheed Aircraft, Martin-Denver, McDonnell Aircraft a General Dynamics, mezi které bylo rozděleno 574 999 dolarů.
Kontraktoři dostali necelý rok na to, aby zhotovili projekty experimentů, nicméně už v lednu 1961 dodali do rukou USAF předběžné zprávy a o měsíc později proběhly prezentace dosavadních pokroků. Mezitím se začal v rámci ASD konsolidovat koncept jednoduché jednorázové stanice. Ta měla mít k sobě připojenu balistickou návratovou kabinu s trojčlennou posádkou. Po uplynutí přibližně třiceti dní od startu by byla kabina oddělena a astronauti se v ní měli vrátit na Zem. Staniční modul by následně zanikl v atmosféře. Je zajímavé, že přes pozdější peripetie a slepé uličky se tento prvotní koncept stanice velmi podobal finální podobě stanice MOL. Na konci dubna byl návrh doručen na Air Force Systems Command (AFSC – Velitelství systémů Vzdušných sil), což byla čerstvě ustavená následnická organizace ARDC.
V červenci civilní kontraktoři dodali své projekty a výsledek velení USAF natolik nadchnul, že se Military Test Space Station stala oficiálně jedním z projektů letectva. V srpnu pak letectvo do pravidelného balíčku finančních požadavků, který byl posílán kanceláři ministra obrany, zahrnulo také 5 milionů dolarů pro fiskální rok 1963, určených pro zahájení pokročilých studií ve prospěch MTSS. Požadované finanční prostředky nakonec MTSS nedostala, nicméně projekt už byl pevně spojen se složitým předivem plánů a projektů USAF.
Po důkladné analýze projektů dodaných civilními kontraktory se paradoxně vynořil jeden jednotící prvek. Všechny projekty zdůrazňovaly dlouhodobou práci stanice a z toho vyplývající potřebu zásobování a eventuální výměny posádek. Tento názor se značně odchyloval od prvotního konceptu, který předneslo ASD, nicméně zainteresovaným činitelům konvenovala možnost provozovat orbitální post déle než pouze zamýšlený jeden měsíc. Znamenalo to nicméně nutnost setkání a spojení dvou těles na orbitě. Letectvo naznalo, že v této oblasti scházejí jakékoli zkušenosti a data. A právě tyto komodity doufalo letectvo získat od NASA, kde se v té době začínal rodit program Mercury Mark II, posléze přejmenovaný na Gemini. Bylo to poprvé, kdy byl tento program v souvislosti s vojenskou stanicí zmíněn a v budoucnu budou tyto dva projekty poměrně úzce propojeny…
Mezitím se děly významné změny ve zcela jiném programu. Budou to tyto změny, jež umožní vojenské orbitální stanici získat tolik potřebné finanční prostředky pro rozjezd seriozních prací. A paradoxně právě onen program nakonec bude v budoucnu ve prospěch orbitální stanice obětován zcela…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
https://en.wikipedia.org/wiki/File:MOL_USAF.png
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:NRO.svg (kredit: NRO)
https://www.nro.gov/Portals/65/images/CAL_Photo_28.jpg (kredit: NRO)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Fairchild_C-119J_Flying_Boxcar_recovers_CORONA_Capsule_1960_USAF_040314-O-9999R-001.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Article_001,_the_first_U-2.JPG
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:NASA_Color_Dyna_Soar.jpg
„Mackie is back“ a za mě nečekaná, ale výborná volba! Úterní ráno jak má být.
Díky, byť to tedy nebude nabité akcí jako u předchozích seriálů… 😉
Že bych se zase začal těšit na úterní rána?
Děkuji 🙂
Zatím bych byl opatrný, každopádně díky! 😉
Paráda! Kolik to bude mít dílů?
To zatím nevím, pořád mám rozepsáno. Každopádně už teď vím, že určitě více než deset.
To je dobře 😀 Čím víc, tím líp.
No tak jsem se dočkal,HURÁ!Kafe dneska mělo takovou jemnou chuť,takové šimrání tam bylo,ale pak to strašný „článek má pokračování“!A přišlo mě to trochu krátší než je standart pana autora,ale věřím,že se polepší!Díky Ondro!
Díky Tondo, uvidíme, jak se Ti bude líbit pokračování. Je to pro mě taková trochu neznámá, protože nemám možnost tam vrazit příběhy z misí. 😉
Tesim sa dalsiemu serialu o historii kozmonautiky!
Jsem rád, že Vám udělal radost. 😉
A je to tady. Úterky opět jako den dalšího dílu. 🙂
Navrhuji změnit dny v týdnu na: úterý, úterý, úterý, úterý, úterý, úterý, úterý
😀
Beze všeho, pokud se najde nějaký mecenáš, který za mě bude platit složenky. 😀
Placení složenek? Plha se hlásí, kdo jiný 🙂 A ty vaše typické tři tečky na závěr, nemělo už by za nimi být ještě céčko v kroužku? Díky za nový seriál, výborné téma.
Ono je ÚTERÝ??? Já vím že je v kalendáři napsáno ‚úterý‘, ale ÚTERÝ už dlouho nebylo …
Je v nadpisu „1.díl“ a autor … OŠ …
Aha je to jasný. Je ÚTERÝ.
Děkuji za každé nové ÚTERÝ.
Díky a doufám, že Vám to nadšení vydrží i u dalších dílů. 😉
Parádní článek a parádní informace, díky !
To jsem moc rád, díky!
Nadpis libovolného dílu libovolného seriálu O.Š. by mohl být Cliffhanger.
Heh, tady to je tak trochu umělé, žádné drámo, kde by šlo o život se u MOL nekonalo. 🙂
Půjde přinejmenším o život projektu 😀
To vlastně pravda. Jen o život jinéo projektu, než MOL. 😉
Úterky se vrací ! Volejme sláva 🙂
Jinak super volba – o tomto programu nevím skoro nic, takže se těším na nové informace..
Jsem rád, že píšete další seriál ..
Díky
Díky, já jsem o něm měl také velmi povšechné informace, takže jsem si rád rozšířil obzory. 😉
Tak sme sa teda predsa dočkali, pán Šamárek… 🙂
…a ešte aj moja obľúbená téma nerealizovaných pilotovaných projektov. Budete sa venovať „len“ MOL, alebo sa chystáte v budúcnosti aj na „alternatívnu históriu“, ako napríklad Apollo Venus fly-by, Skylab 2, Mir 2, alebo nerealizovaná časť Apollo Application Programm?
Myslím, že sú to všetko zaujímavé námety a vo Vašom podaní by to bolo určite veľmi zaujímavé „počteníčko“.
Veľká vďaka za Vaše seriály.
Díky moc!
Stran nerealizovaných projektů – MOL dělám proto, že sice realizován nebyl, ale měl k tomu občas docela blízko a lidé i hardware z něj se pak dostali do skutečného nasazení. Jestli budu dělat něco dál, bude to spíše realizovaný program (z hlavy mě rovnou jeden napadá, byť už jsem o něm něco málo napsal ;-D).
Jakýpak?
Hodně tvrdý, asi nejtvrdší vůbec… 😉
Hurá, klenot tohoto portálu, mistr Šamárek je zpátky! 🙂
Hehe, pokud někdo, tak klenot je spíš Dušan. 🙂
Ale moc díky!
Neřekl bych, své vysoké kvality jsi už mnohokrát prokázal a tohle je krásný důkaz. 😉
Napadá ma Meercury Mk2/Gemini, ale o tom ste písali v Kozmickej Maturite…
Žeby Apollo? Spomínam si na Váš seriál o Skylabe. Zaujímavý by bol iste aj Buran. No, nechajme sa prekvapiť.
Inšpirovali ste ma a asi opäť vyberiem knihu Apollo:Lost and forgotten missions
Hups, komentár mi nesprávne zaradilo, reakcia je na odpoveď p. Šamárka o 18:35
Ospravedlňujem sa.
Jak už jsem psal výše – ten program byl extrémně tvrdý. 😉
Ale zatím nemám ani dopsaný MOL, takže nepředbíhejme…
Paráda, zase se začnu těšit na úterky! 🙂
Navíc o projektu MOL toho moc nevím.
Sobci už opět chrochtají blahem 🙂
Zdravím Sobce, doufám, že se bude seriál líbit! 😉
Yep… sa tesim.
To mě těší! 🙂
Děkuji ,za světlo v pochmurných dnech ,doufám že budete pokračovat v dalších světlých útercích
Vzhledem k tomu, že už mám většinu seriálu napsánu, pokračovat pár úterků rozhodně budu. 😉
Ďakujem za prvý diel a veľmi sa teším na ďalšie utorky.
Díky, doufám, že budete spokojen. 😉
Dobrý den majore Gagarine, tak jsme se konečně dočkali… a tešíme sa na ďalšie a ďalšie „článek má pokračování“. 🙂
Díky, koukám, že formulku „článek má pokračování“ bych si měl zaregistrovat jako ochrannou známku… 🙂
Zdravím Vás a velice děkuji za další seriál! Ať se daří!
Také zdravím a doufám, že se Vám seriál bude líbit. 😉