Dva roky učiliště ubíhaly jako voda a přestože Gagarin nebyl rozhodně nejlepším, jeho houževnatost učinila na instruktory velký dojem. Možná už tehdy začalo v jejich hlavách klíčit zářivé hodnocení, které bude na konci oněch dvou let charakterizovat tohoto mladého důstojníka: „(…) Během výcviku v učilišti se projevil jako disciplinovaný a politicky uvědomělý kadet. Řády Sovětské armády zná a řídí se jimi. Materiální a tělesná příprava je dobrá, teoretická- výtečná. Letový program úspěšně zvládl a získal základní dovednosti, které dokázal upevnit. Létání miluje, létá směle a sebevědomě. Státní zkoušky z techniky pilotáže a bojové přípravy vykonal s hodnocením „výborně“. Materiální část letounu dobře zná. Učiliště absolvoval mezi nejlepšími. (…)“ 
Málokdo si dokáže představit, jaké úsilí se muselo skrývat za těmito slovy. 26. března 1956 se odehrál zlom, jaký přichází v životě každého vojenského pilota- ten den měl MiG-15 pouze pro sebe, tentokrát za ním neseděl žádný instruktor. Kdyby někdo přetočil film času zpět, nestačil by se divit: z Jury Gagarina, vyhublého, usměvavého kluka z vesnice se stal sebevědomý důstojník, jehož štíhlá postava se obalila svaly, ovšem věčný úsměv mu z tváře nezmizel. I když- nechybělo mnoho. V čase, kdy začala letová příprava kadetů, to vypadalo, že Jurijovy dny v učilišti jsou sečteny…

Gagarin- ten první… (2/7)

Stále výš

Instruktoři si zprvu s Gagarinem nevěděli rady. Ne že by nezvládal letový program, za styl létání sklízel většinou pochvalu, ovšem horší to bylo s technikou přistání. Gagarin nedokázal svůj MiG přimět k tomu, aby se jemně dotknul dráhy. Některé jeho pokusy hraničily až s obávaným „kozlem“- tedy odskočením letounu po dotyku se zemí. Nemálo MiGů-15 bylo během své služby odepsáno vinou tohoto jevu. Nakonec se Gagarinův instruktor Jadkar Akbulatov rozhodl, že se Jurijovým problémům podívá na zoubek.

Po startu Akbulatov pozorně sledoval Gagarinovo počínání. Zatáčky s velkým náklonem nebyly úplně dokonalé, zato vertikální manévry Gagarin prováděl tak dynamicky, že se oběma mužům tmělo před očima. Tak by měl správný stíhač létat- agresivně a přesně! Pak přišlo přistání. Tentokrát MiG-15 UTI přistál jako do peřin. „Proč nemůžeš vždycky přistát, jako jsi přistál teď?“, ptal se Akbulatov. Gagarin se zašklebil: „Našel jsem řešení!“, a vytáhl malý polštářek, na kterém celou dobu v letadle seděl.  Jeho problém tkvěl v malém vzrůstu. Během přistání neviděl pořádně orientační body a podrovnával příliš vysoko. Polštářek pod zadnicí tento problém vyřešil a Gagarin bez něj už nikdy do MiGu nesedl.

Život leteckého kadeta v Orenburgu ovšem nepřinášel pouze události leteckého charakteru. Ve městě byla spousta mladých děvčat, kterým se líbili chlapci v uniformách. Co na tom, že byli ostříháni téměř dohola, takže vypadali jako legrační panáčkové. Taneční zábavy, které se konaly i v kulturním sále letecké základny, byly oblíbeným dostaveníčkem mnoha začínajících párů. Právě při jedné takové příležitosti se Gagarin seznámil s Valentinou Gorjačevou, mladou budoucí laborantkou. Valje se Jurij nezdál nijak moc přitažlivý, nicméně několik tanců mu věnovala. Přesně v deset hodin přestala hudba hrát- to byl signál pro kadety, aby se odebrali na ubytovnu. Gagarinovi se Valja velmi zamlouvala, ale byl příliš nesmělý, proto vše vsadil na jednu kartu. „Takže se uvidíme příští neděli“, prohlásil a odkráčel. Valja byla trochu v šoku, cestou domů přemýšlela, proč by vlastně s tímhle téměř holohlavým individuem měla někam příští neděli jít. Ale za týden se skutečně setkali znovu, tentokrát se vydali do kina. A opět následovala známá věta: „Uvidíme se příští neděli.“

Postupně si byl Jurij s Valjou stále bližší, i jejím rodičům se zamlouval, a pár začal přemýšlet o společné budoucnosti. Datum svatby si stanovili na 27. říjen 1957. Tři týdny před svatbou se přibližně 750 km jihovýchodně od Orenburgu odehrála událost, která určila osud Jurije i jeho nastávající manželky. Ten den na stojánku orenburského letiště přiběhl jeden z kadetů a po cestě křičel: „Sputnik!“ Celá základna se najednou hemžila překvapenými a rozradostněnými kadety, kteří v hloučcích diskutovali o tom, co vlastně vypuštění první umělé družice znamená.

Ovšem nadšení nemělo nijak dlouhého trvání, před Gagarinovým ročníkem byly státní zkoušky, Jurije samotného čekala svatba, a v neposlední řadě bylo načase začít uvažovat nad tím, kam budou novopečení letci zařazeni po svém absolutoriu. Pokud Jura skončí mezi nejlepšími, bude mít právo vybrat si místo služby sám. Pokud ne, dostane umístěnku.

Diplom číslo 206199, vydaný dne 31. října 1957, znamenal pro Gagarina tři důležité věci: složením státních zkoušek absolvoval letecké učiliště a stal se skutečným bojovým pilotem- stíhačem; hlavička diplomu nesla noticku „с отличием“, tedy s vyznamenáním, což pro Jurije znamenalo možnost výběru místa, kde se začne jeho kariéra; v neposlední řadě pak znamenal, že jeho svatbě nestojí už nic v cestě.

Ještě před slavnostním vyřazením z učiliště vstoupili 27. října Jura a Valja do stavu manželského. Mladá paní Gagarinová nemohla tušit, že krom radostí jí toto manželství přinese i mnoho strastí a bolesti. Hned první trápení nastalo nedlouho po vdavkách. Přestože vedení učiliště stálo o Gagarinovy služby v roli instruktora, ke zděšení své manželky si Jurij za své nové působiště zvolil… polární letectvo! S odstupem je těžké hodnotit pohnutky, které mladého poručíka k onomu rozhodnutí vedly. Ve své oficiální autobiografii píše o výzvě, nadšení a hrdinné práci v panenském koutě vlasti. Zřejmě tomu tak skutečně bylo, ovšem Valje se to zamlouvalo pramálo. Jurij však byl už pevně rozhodnutý.

Nový rok 1958 zastihnul poručíka Gagarina, jak si vybaluje kufry na ubytovně základny Nikel, osamělé vartě přibližně 100 km severozápadně od Murmansku, nedaleko hranic s Finskem. Polární kruh se nachází zhruba 300 km na jih od Nikelu a Jurij přicestoval právě v období, kdy vládla dlouhá polární noc. V dopise domů napsal: „My, nováčci, teď nelétáme. Čekáme na slunce. Pilujeme teorii.“

Valja zatím v Orenburgu dokončila školu a přistěhovala se za Jurijem na sever. Přivítala ji ponurá, větrem ošlehaná krajina, kde v zimě temnotu polární noci na pár krátkých hodin projasnilo šedivé světlo neduživého slunce, v létě zase mohl člověk i o půlnoci číst. Teploty se i v letních měsících pohybovaly blízko nuly a okolí neposkytovalo příliš možností k pestrému trávení volného času. Ani pro piloty nebylo létání za polárním kruhem procházkou růžovým sadem. Nekonečné bílé pláně hrozily sněžnou slepotou, povětrnostní podmínky testovaly umění pilotů až do extrému.

Gagarin také záhy poznal to, co je bohužel nedílnou součástí života pilotů výkonných strojů: pohřeb s vojenskými poctami. Ovšem tato událost neměla nic společného s létáním. Jurij Děrgunov, jeden z jeho přátel z učiliště, který spolu s ním zažádal o umístění v Arktidě, několik měsíců po příjezdu na základnu tragicky zahynul při motocyklové nehodě.

Ale ani ve vzduchu nebyla o dramatické okamžiky nouze. Náročné létání, z velké části podle přístrojů, znamenalo neustálé balancování na hraně katastrofy.  Gagarin to poznal na vlastní kůži- při jednom přistání jej překvapil „černý led“, vrstva naprosto průhledného ledu, která se vytvořila na dráze a proměnila ji v kluziště. Tenkrát to naštěstí odnesly pouze pneumatiky MiGu.

V této hektické době si Jurij našel čas i na své koníčky a společenskou práci- byl redaktorem posádkových novin, zpíval v místním sboru a- příznačně pro tehdejší dobu- vzdělával se v oblasti marxizmu- leninizmu. 10. dubna 1959 přivítali manželé Gagarinovi první přírůstek do rodiny, dceru Jelenu. Život se zdál být zaběhnutý v daných kolejích. Rodina byla pohodlně usazena v malém bytě, kolem ní se utvořil kroužek dobrých přátel, létání bylo dost a dost. 7. července získal Jurij 3. pilotní třídu, tedy kvalifikaci pro létání ve dne i v noci za normálních povětrnostních podmínek. V té době měl na MiGu nalétáno něco málo přes 200 hodin. Dalo by se říci- idyla. Ovšem za pár měsíců se všechno mělo změnit.

12. říjen 1959 byl typickým dnem těsně před začátkem zimy. Šedavé mraky sem tam na dráhu letiště uvolnily spršku deště se sněhem, teploměr se držel asi tři stupínky nad nulou. Ovšem nálada na základně přímo vřela. Od úst k ústům běžela šuškanda, že přijela jakási komise z Moskvy s tajným posláním, které se týká vybraných pilotů. Ke svému velkému překvapení se Gagarin ocitl mezi dvanácti muži, kteří se měli hlásit v budově štábu. Tam je jednoho po druhém volali k pohovorům s onou tajemnou komisí.

Když na Juru přišla řada, vstoupil do místnosti, kde u stolu seděli dva starší prošedivělí vojáci s výložkami zdravotní služby. Vyptávali se jej na běžné věci, jak se mu líbí létání, jak se srovnává se službou v obtížných podmínkách za polárním kruhem, co čte, co dělá ve volném čase a podobně. Po nějaké době mu oba důstojníci poděkovali a Gagarin pochopil, že pohovor je u konce. Vůbec nevěděl, co si o tom má myslet.

Za pár dní Gagarina povolali k pohovoru znovu. Nemohl si nevšimnout, že skupinka pozvaných letců je vůčihledě prořídlá. Tentokrát po úvodních, „zahřívacích“ otázkách vytáhli oba známí důstojníci- lékaři těžší kalibr. Velmi podrobně se vyptávali na zkušenosti z létání, dolovali sebemenší detaily z paměti jednotlivých pilotů. A pak najednou obrátili hovor zcela jinam. „Jak by se vám líbilo létání na zcela novém typu stroje?“ Mnoho kandidátů se obávalo, že se jedná o přeřazení k vrtulníkovému vojsku, které v té době trpělo výrazným nedostatkem pilotů. Ovšem komisaři se obavám smáli a dodali: „Ne, ne, nechápete nás. Mluvíme o dálkových letech na raketách, o letech kolem zeměkoule!“

Pro Gagarina to bylo jako další splněný sen, odpovědí bylo okamžité- ano! Ovšem to byl pouze začátek nesmlouvavého výběru, na jehož konci se ze skupiny přibližně 3000 pilotů, kteří prošli počátečními pohovory, vyprofilovala dvacítka mužů, tvořící první oddíl kosmonautů.

Na konci října dostal Gagarin spolu s dalšími devatenácti vybranými pozvánku do Moskvy, kde se měl hlásit v Ústředním institutu letecké medicíny. Tam na něj čekaly velmi tvrdé a podrobné testy jeho zdravotního stavu. Jak moc to zdejší specialisté berou vážně, pochopil Gagarin a ostatní kandidáti už během úvodních vyšetření. První kroky směřovaly do ordinace oftalmologa. Tam kandidátům „proklepali“ oči neuvěřitelně pečlivým způsobem. Kdo si ale myslel, že to je z hlediska zraku vše, mýlil se- stejná oftalmologická vyšetření každý kandidát absolvoval během oněch několika týdnů v institutu sedmkrát! A mimo to na každého čekaly ještě další vyšetření všech možných i nemožných tělesných funkcí, testy soustředění, testy práce ve stresujícím prostředí, testy v barokomoře, na centrifuze… Gagarin později vzpomínal, že hlavním předmětem zkoumání byla srdce kandidátů- díky nim lékaři odhalili obrazně celý „životopis“ vyšetřovaného.

Po několika týdnech bylo po všem, kandidáti se vrátili domů, jejich místo v insitutu zaujala další dvacítka pozvaných, a nastaly dny čekání na verdikt. Čas se vlekl, tím spíše, že vše bylo vázáno slibem mlčení. Gagarin se tak nemohl svěřit ani Valje, která proto vůbec netušila, proč je její muž občas tak nervózní a netrpělivý. Jurij věděl, že má velkou šanci- samotné prověrky prošel bez problémů a nebyl nucen opustit institut předčasně. Ten kdo nesplnil vysoké nároky lékařů, totiž putoval ihned domů. Někteří dokonce museli na základě dobrozdání mučitelů v bílých pláštích úplně odejít od létání.

Každé čekání však má svůj konec, stejně tak i čekání Jurije Gagarina, jeho kolegy u pluku Georgije Šonina a osmnácti dalších mladých letců ze všech koutů SSSR. 14. ledna 1960 obdržel velitel leteckého pluku, kde Gagarin sloužil, rozkaz z vyšších míst. V něm byl pokyn,  aby se piloti Gagarin a Šonin hlásili na začátku března k blíže neurčenému speciálnímu detašmánu v Moskvě. Dva dny po svých 26. narozeninách, 11. března, opustil Jurij Gagarin se svou ženou a dcerou drsný sever a vydali se na cestu do hlavního města. Nemohli vědět, že tím začíná cesta mnohem delší, zářivější, ale i mnohem trnitější, než si dokázali představit…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://kpi.ua/files/images/909-9_6.jpg
http://www.chile.mid.ru/misc/img/1204/02_008.jpg
http://www.chile.mid.ru/misc/img/1204/02_009.jpg
http://images.spaceref.com/news/2001/04.06.01.energia.photo-007.jpg