Je možné, že Američané nikdy nepřistáli na Měsíci? Velká záhada je to. Že existuje spousta lidí, co si ještě dneska dokáže položit tuhle stupidní otázku. A ještě větší záhada je, že hromada z nich na ni odpoví kladně. Věřte nebo ne, existují na světě lidé s volebním právem, kteří s myslí, že celé přistání Američanů na Měsíci před 50 lety byl hoax natočený režisérem Stanleym Kubrickem kdesi v Hollywoodských ateliérech. Proto si dnes představíme 10 důkazů, že Američané na Měsíci opravdu přistáli.

Ani v tomto případě nejsem autorem článku, skutečným autorem je Dan Černý vystupující na YouTube jako Černodan, který na toto téma původně natočil video, jehož volný přepis právě čtete, se souhlasem Dana samozřejmě, kterému za tuto možnost děkuji. Dan již viděl spoustu videí na téma „150 000 důkazů, že Američané nikdy nepřistáli na Měsíci“. Pořád je to ten samý ping pong. Konspirační fantasté vypustí spoustu míčků na téma „ha, tady jsou divné stíny“, „ha, jak to, že tam nejsou vidět hvězdy?“, „ha, tady se nám chvěje vlajka“, „ha, tady máme chlup, totiž céčko na šutru“ a tak dále a tak dále.

Pak přijdou příčetní lidé a ve svých videích to všechno sáhodlouze vysvětlují, jak je to doopravdy, nakonec i Dan jedno takové video natočil. A tak Dana napadlo to trochu obrátit, a proto vzniklo video (a teď i článek) 10 důkazů, že Američané opravdu přistáli na Měsíci. Co bude příště? 10 důkazů, že pampelišky opravdu pocházejí z planety Země, a ne z Marsu? Nebo 10 důkazů, že mraky nad našimi hlavami jsou z vodních pár a ne hologramy?

Na začátek se ještě sluší upozornit, že Dan není žádný raketový vědec, a proto dopodrobna nerozumí všem technickým detailům kosmického programu. Je ale filmař, má za sebou šest let filmové školy v oboru animace, kde dopodrobna rozebírali nejrůznější filmové technologie na klasický film. Prostě ty předpočítačové, staré, poctivé triky. Takže vezměte v úvahu, že článek (i video) je více z hlediska filmaře než inženýra.

1. Nedokonalé vizuální efekty

20. července 1969 přistáli první lidé na Měsíci. Z této mise spoustu fotografií, ale také filmové záznamy pořízené na 16 mm film. Nyní si ukážeme jeden záběr, který si podrobněji rozebereme a vysvětlíme si, proč v té době nemohl být vytvořen žádnou tehdy známou trikovou technologií. Celá mise Apolla 11 probíhala tak, že Neil Armstrong s Edwinem Aldrinem přistáli ve svém lunárním modulu Eagle na povrchu Měsíce a vysoko nad nimi kroužila po oběžné dráze mateřská loď, v níž seděl třetí člen výpravy Michael Collins. Po splnění všech úkolů modul odstartoval a připojil se k mateřské lodi, aby se pak všichni astronauti společně mohli vydat zpět na Zemi.

Záběr, který uvidíte byl pořízen právě z mateřské lodi Columbia a lze na něm vidět návrat modulu Eagle z Měsíce (záběr o němž hovoříme začíná ve 30. minutě). Při sledování tohoto záběru si všimněte 11 důležitých detailů:

1. Modul Eagle není zpočátku vůbec vidět. Je tak moc daleko od kamery, že se nachází mimo rozlišení 16 mm filmu. 16 mm film měl rozlišení zhruba odpovídající dnešnímu formátu Full HD.
2. Modul se neobjeví náhle, ale postupně. Čili žádné prolínání, jak bylo při podobných záběrech v tehdejších sci-fi filmech zvykem. Opravdu ho vidíme od toho nejmenšího bodu postupně se zvětšovat.
3. Už od začátku je velmi dobře nasvícený. To je důležité, neboť při tehdejších trikových postupech by z počátku byl jen výraznou černou tečkou, a ne takhle dobře nasvíceným objektem.
4. Pozadí měsíčního povrchu se pohybuje a není ploché, nýbrž trojrozměrné. Toho si lze velmi dobře všimnout při pohledu na úbočí hor.
5. Modul odráží světlo, hází odlesky a bliká signalizačním reflektorem. Tyhle světelné efekty přirozeně přesahují obrys modulu.
6. I obrys modulu je přirozený. Není tvrdý a celkově zapadá do prostředí.
7. Pohyby modulu jsou přesné. Nikde není ani stopa po houpavém efektu, který by způsobilo zavěšení na lankách.
8. Pohyblivé části modulu, kabeláž, satelit a další se hýbou. Pokud by šlo o trikový záběr, tahle drobnost by neskutečně zkomplikovala jeho výrobu.
9. Kamera je stále zaostřena na modul, ale současně i na Měsíc za ním. To znamená, že modul byl dost velký na to, aby se mohl přiblížit blízko ke kameře, aniž by došlo k jeho rozostření.
10. Modul přechází přes horizont. Přelétá z extrémně světlé do extrémně tmavé oblasti. Pro trikaře té doby naprosto šílená představa.
11. Celý záběr trvá téměř čtyři minuty. Čtyři minuty bez jediného přerušení, bez jediného střihu.

A teď se pojďme podívat na triky, kterými by tento záběr mohl být vyroben. Připomínám, že se bavíme o roku 1969. V té době se běžně točí na filmový materiál, digitální kamery neexistují. A neexistují ani žádné počítače, na kterých by mohly vznikat speciální efekty. Vše se tehdy řešilo optickou, anebo laboratorní cestou. Filmové příšery ožívaly jen díky trikové animaci. Blesky a výstřely z blasterů se složitě vkopírovávaly z černobílých negativů a pozitivů přes barevné filtry do filmů na filmových kopírkách. Klíčování před modrým pozadím patřilo k nejnáročnějším vizuálním efektům vůbec a říkalo se mu putující maska. Prostě masakr, celuloidový masakr.

Model modulu přelétávajícího nad Měsícem se dal tenkrát natočit několika způsoby:

A. Zadní projekce

Promítačka promítá zezadu na plátno předtočený obraz, před plátnem zepředu je herec, kus scény nebo nějaký předmět, třeba model měsíčního modulu, a to všechno snímá kamera. Často se tato metoda používala například při záběrech v jedoucím autě. Herec točil volantem a za ním se promítala ubíhající ulice. Tahle technika by do sebe spojila model modulu a měsíční povrch. Ale!

Modul Eagle přilétá z velké dálky a přiblíží se téměř až ke kameře, aniž by se rozostřil on nebo měsíční povrch za ním. To znamená, že model musel být velký. Mít alespoň půl metru v průměru. Aby byl půlmetrový modle na začátku záběru tak malinký, že se dostal mimo rozlišení 16 mm filmu, musel by být od kamery vzdálený minimálně čtvrt kilometru. A to plátno za ním by pak bylo obří.

A lampa v promítačce, která by ho dokázala dostatečně nasvítit prostě neexistovala. Kromě toho neexistoval způsob, jak při tomto vizuálním efektu na takovou dálku tento model nasvítit. Byla by z něj jenom černá tečka. A pokud by byl zavěšený na vlascích, byly by šíleně dlouhé a model by se na nich houpal jako prádlo na šňůře. Takže zadní projekce padá.

B. Přední projekce

Jde vlastně jen o takovou vylepšenou, a o dost komplikovanější zadní projekci. Promítačka není za plátnem, ale hned vedle kamery a promítá obraz na polopropustné zrcadlo, které je vůči kameře v úhlu 45 stupňů. Obraz se odráží od vysoce odrazivé speciální stěny za scénou a kamera to všechno snímá.

Je to složité a ani nemá valný smysl to nějak do hloubky probírat, protože většina problémů zadní projekce zůstává i v tomto případě. Obří plátno, problém závěsů a koordinování pohybů modelu, nemožnost dobrého nasvícení na tak velkou vzdálenost a tak dále, a tak dále.

Přední projekce se ve druhé polovině 20. století ve filmu používala častěji než zadní, a to díky výrazně lepšímu jasu promítaného pozadí (proslavily ji například filmy o Supermanovi). Nevýhodou je nutnost dodržet naprostou přesnost mezi úhly projektoru, zrcadla a kamery, a i sebemenší drcnutí je strašně vidět. Ani tímto postupem nebylo tedy možné výše uvedený záběr natočit.

C. Dvojitá expozice

Natočíte něco na film, ten pak v kameře vrátíte na začátek a přes už jednou natočenou část natočíte něco jiného. Tomu se říká dvojitá expozice. Film nasvítíte dvakrát. Natočíte například povrch Měsíce, pak vrátíte film na začátek a znovu na něj natočíte model lunárního modulu. Pokud to dobře naexponujete, může to vypadat fajn. A skvěle to funguje, když máte světlé nevýrazné pozadí a před ním prolétá tmavý předmět. Problém nastane ve chvíli, kdy má předmět v popředí přeletět přes nějaký výrazný kontrastní rozdíl v pozadí. Třeba přes horizont Měsíce.

V tu chvíli se totiž naplno projeví zásadní problém této techniky. Předměty exponované na film přes sebe se vůči sobě stávají průhlednými. A na filmovém pásu neexistoval způsob, jak tuhle průhlednost odstranit. No jen se zeptejte George Lucase, jak ho tahle technika potrápila při natáčení filmu Impérium vrací úder (Star Wars: Episode V). A to tam zdaleka neměl tak výrazné kontrasty, jaké jsou u našeho záběru přilétajícího lunárního modulu Apolla 11.

D. Putující maska

Na film natočíte model modulu před modrým plátnem. V laboratoři z tohoto záběru speciálním procesem vyvoláte ještě dva černobílé filmy – na jednom modré pozadí kompletně zčernalo, zatímco místa, kde byl model zůstala průhledná, a na druhém je v podstatě negativ. Obrys modelu je černý, zatímco modré pozadí se stalo průhledným. K tomu ještě přidáte předtočený měsíční povrch a tyhle čtyři filmy střídavě ve filmové kopírce několikrát exponujete na cílový filmový pás. Výsledek – místo modrého pozadí za modelem ubíhá měsíční povrch. Anebo krajina z vlaku, cokoliv chcete.

Přijde vám to složité? To vám přijde velmi správně. Putující maska byla nejnáročnější postprodukční trikovou technologií a používala se pro animované loutky, které měly být spojeny s živou hereckou akcí anebo pro létající modely vesmírných či jiných plavidel, protože díky ní nemusely být zavěšené na drátkách či ramenech a jejich pohyb se tak dal velmi přesně kontrolovat a koordinovat. Putující masku značně proslavila nejstarší trilogie Star Wars, epizody IV, V a VI. Ale ani tam nenajdete žádné dlouhé záběry s tímto vizuálním efektem, protože byl velmi náročný na přesnou synchronizaci filmových pásů v kopírce a velmi často se ty záběry prostě nepovedly.

Náš čtyřminutový záběr lunárního modulu by byl vskutku rekordní. Kromě toho měla putující maska nepříjemný vedlejší efekt. Kolem klíčovaných objektů se objevoval černý obrys. To na pozadí vesmíru nevadilo, ale na světlých podkladech to bilo do očí. A další nevýhoda. Odlesky a jemné světelné záře přesahující hranice klíčovaného objektu jste ani při nejlepší vůli nedokázali vyklíčovat.

E. Animační stav

Tohle je už trochu psycho, ale Dan poctivě dumal nad ještě jinou trikovou technikou, kterou by se tento záběr dal teoreticky tenkrát pořídit a napadlo ho už jen animování na klasickém animačním stavu. Nemá smysl to však zvlášť podrobně popisovat, protože stačí, když si jenom řekneme, že animační stav, na kterém by toto chtěli natočit by na výšku musel mít 300 metrů, skleněné deska s modelem asi kilometr čtvereční a podobnou velikost by muselo mít i zhruba 6000 barevných fotografických plachet s obrázky ubíhajícího povrchu Měsíce. Animovalo by se to nejspíše pomocí bagrů a jeřábů asi tak půl roku a pokud by animátoři udělali sebemenší chybu, můžou to celé začít znovu. Jinými slovy, tohle je prostě neuskutečnitelné.

Shrnuto a podtrženo. Výše zmíněný záběr lunárního modulu přilétajícího k mateřské lodi Apollo nešel pomocí tehdejších trikových možností vyrobit v podobě, v jaké ho můžeme vidět. A ani nedává smysl, proč by si jeho tvůrci házeli tolik klacků pod nohy. To máte přilétání modulu z velké dálky, čtyři minuty beze střihu, přechod přes světlý horizont do extrémně tmavého vesmíru, pohybující se 3D pozadí, světelné odlesky a záblesky, pohybující se součástky, otáčení modulu, a to všechno v extrémní kvalitě, která byla pro tehdejší televize naprosto zbytečná.

Mimochodem, všechny vizuální efekty tehdejších Hollywoodských filmů bijí dnes do očí a jsou k smíchu. Ano, i ty z legendárního Kubrickova sci-fi snímku 2001: Vesmírná odysea. Jediné filmové triky, které odolávají zubu času jsou z přistání Američanů na Měsíci. Hm… a jestli ono to nebude tím, že to žádné filmové triky nejsou.

2. Ani stopa po štábu

Filmaři nenávidí zrcadla. A dříve je nenáviděli ještě mnohem více, protože neexistovala digitální technologie, která by případný štáb a filmařské vybavení v odrazu zrcadel vymazala. Proto nápad, že astronauté na Měsíci budou mít hledí přileb pokryté vysoce odrazivým materiálem by každého filmaře přivedl do mdlob. Před vypouklým zrcadlem se neschováte. Když vyfotíte člověka s takovým hledím, získáte snímek zobrazující okolí v úhlu 360 stupňů. Jinými slovy, 100 % horizontu. Část pokryje krajina za člověkem, zbytek odraz ve vypouklém zrcadle hledí přilby.

Neexistoval způsob, jak se vyhnout tomu, aby nebyla v záběru vidět kamera, světla, filmařská technika nebo členové štábu. Nikde v hledí přilby astronautů nevidíme ani náznak takových věcí. Vždy jen druhého astronauta, který fotí, nebo stativ na lunárním roveru či jiném zařízení. Je pravda, že se už tenkrát daly snímky retušovat. Ale to ani zdaleka nebylo něco jako dnešní Photoshop. Byla to extrémně náročná práce a u barevných fotografií mnohem složitější než černobílých. NASA by celé měsíce či dokonce roky musela zaměstnávat armádu velmi šikovných retušérů, kteří by pečlivě vymazávali členy štábu z tisíců pořízených fotografií.

A i tak tady pořád byly barevné 16 mm filmy zachycující astronauty při práci na měsíčním povrchu. V tehdejší době neexistoval způsob, jak u pohyblivého filmu vyretušovat z hledí přileb filmovou techniku a štáb, aniž by to při projekci nebylo poznat.

3. Pohyb astronautů

Na Měsíci je přibližně šestkrát nižší tíhové zrychlení než na Zemi, což znamená, že se tam lidé nebudou pohybovat stejně jako na naší planetě. No a přesně to můžeme skutečně vidět na filmových i televizních záběrech z misí Apollo. A nejen to, dokonce i zvířený prach se chová úplně jinak než tady na Zemi. Díky absenci atmosféry se nevíří v chuchvalcích, ale hned usedá na povrch. Tady se příznivci konspiračních fantazií dělí na dvě skupiny. Jedni tvrdí, že záběry byly zpomaleny. To naráží na dva zásadní problémy.

Za prvé se v té době dalo zpomalovat pouze na filmový materiál, ale ne na televizní kamery. Totiž, existují dva způsoby, jak zpomalit záběr. Jeden je šíleně super a vypadá hodně cool a ten druhý je velmi dementní, a ještě k tomu dost dementně vypadá. Začněme právě jím. To prostě něco natočíte úplně normálně a pak to promítáte pomaleji. Každý jednotlivý snímek zůstává na plátně o něco déle než při normální rychlosti, čímž vznikne zpomalení. Čili retardace. Ale je to hodně retardovaná retardace, protože logicky dochází k trhavému efektu. Pohyb vypadá, jako kdyby se vám film zasekával v promítačce. Tohle zpomalení je vždycky poznat, a proto ho rovnou vyhodíme někam do koše.

Superskvělého a cool zpomalení dosáhnete tak, že ve filmové kameře při natáčení rozjedete film vyšší než obvyklou rychlostí. Běžně se filmy snímají rychlostí 24 snímků za sekundu. Vy tam ale naperete třeba sto snímků za sekundu. Takže například lidský krok, který je na filmovém pásu rozložený do dejme tomu 16 okének jich při této rychlosti bude mít 64. Tento záběr pak ovšem budete promítat na plátno zcela normální standardní rychlostí 24 snímků za sekundu, jako by se nechumelilo. Dostanete tak luxusní zpomalený záběr s velmi plynulým cool pohybem. Dnes už to umí každý mobil, ale tehdy jste na to snímání potřebovali hodně světla a televizní kamery, které snímaly pomocí elektrických impulzů takto točit nedokázaly.

A všechny mise Apollo byly na televizní obrazovky přenášeny právě televizními kamerami. „Ale to přece mohli klidně předtočit na film a pak to promítat do televizní kamery, když dělali ten přímej výnos, totiž přenos,“ namítne bystrý konspirační fantasta. Bohužel pro něj, ani to nebylo možné. Televizní přenos trval celé hodiny a neobsahoval jediný střih. Ovšem filmové kamery si toto nemohly dovolit. Neuměly natáčet libovolně dlouhé záběry, protože kazety s filmem měly omezenou velikost. Pokud by armáda vyvinula filmovou kameru, která by byla schopná točit desítky hodin bez přerušení, byla by veliká jako důlní stroj, nedala by se téměř ovládat a rozhodně by se odrážela v hledí přileb astronautů. Nejspíše by se tam neodráželo nic jiného.

Kromě toho má televizní kamera zcela jiný způsob snímání. Obraz zachytává v prokládaných půlsnímcích a charakter pohybu je na hony vzdálený filmovým okénkům. Mrkněte se na nějakou studiovou televizní pohádku Československé televize ze 70. nebo 80. let a hned uvidíte o čem se mluví. Snímání filmového obrazu televizní kamerou by zkrátka bylo dobře poznat.

Za druhé i kdyby se filmařům podařilo skutečně nějakým způsobem zpomalit a odvysílat, třeba kdyby měli kouzelnou buřinku pana Tau, stejně by to nevypadalo tak, jak to v přenosech z Apolla vidíme. Jen si to zkuste. Vezměte mobil, co umí točit zpomaleně a zahrajte si na louce na astronauta. Ten pohyb bude úplně jiný.  Zřejmě přesně toto udělala druhá skupina konspiračních fantastů. Zjistili, že je zpomalení blbost, a tak vymysleli něco lepšího…

Astronauti byli zavěšeni na lanech jako loutky. Bohužel nějak už nedomysleli to, jak to filmaři udělali, aby lana nebyla vidět. Tmavá lana by se dala schovat v černi nebe, proč ne, ale na pozadí světlého měsíčního povrchu by bila do očí. A naopak světlá lana by zase zářila v temnotě oblohy. Kromě toho loutkovodiči sedící v kabině jeřábu by se pěkně zapotili. Celé hodiny loutkovat dospělé muže navlečené do těžkých skafandrů přes soustavu kladek jen pomocí páček a pedálů a při sebemenší chybičce se to celé musí jet znovu. Uf… já být režisér, spíše zatlačím na NASA, ať na Měsíc ty astronauty raději fakt dopraví.

4. Natočeno v exteriéru

Když se podíváte na filmové záznamy a fotografie astronautů z Měsíce, dá se velmi snadno podle perspektivy povrchu zjistit, že krajina je to obrovská. Vzdálené kopce si zachovávají svoji velikost, i když se od nich kamera vzdálí na desítky i stovky metrů. To dokazuje, že to nejsou žádné zmenšené namalované kulisy, nýbrž fakt obří horovité útvary. Kromě toho není rozlehlá jen krajina za astronauty, ale i před nimi, jak je patrno z odrazů hledí přileb. Zkrátka neexistuje a neexistoval tak obří ateliér, ve kterém by toto mohlo být natočeno.

Musel by mít rozměry přinejmenším menší obce, dejme tomu Třebenic (město v okresu Litoměřice – z nich pochází Dan Černý – s 1900 obyvateli), ale spíše ještě o něco více, aby se tam vešly ty kopce. Tak kupříkladu jako Františky Lázně. Na celém světě dodnes není tak velká stavba. Jen pro zajímavost, největší budovu na světě mají v Číně, je to Globální centrum nového století postavené v roce 2013. Její půdorys je 500 x 400 metrů a výška 100 metrů. Františkovy Lázně mají rozlohu zhruba 3 x 1,5 km. Jinými slovy, muselo to být natočeno v exteriéru.

Ale kde? Někde v Novém Mexiku? V nějaké odlehlé poušti? No dobře, pomiňme, že zbarvení povrchu je úplně jiné než to měsíční. Máme tady daleko závažnější problémy, Houstone. Dejme tomu, že to točili v noci. Neexistoval a neexistuje světlomet, který by mohl rovnoměrně nasvítit jak astronauty v popředí, tak vzdálené kopce za nimi. A nedokázali by to, ani kdyby měli veškerý světelný park naší planety. Nasvícení by i tak bylo nedostatečné, ale hlavně roztříštěné na spoustu malých osvětlených míst. A počkat, vlastně jeden světlomet by to dokázal – Slunce.

V tom případě by to však museli točit ve dne. Jenže jak by odstranili oblohu? Klíčováním? Těžko. Za prvé bylo klíčování (putující maska) mimořádně náročné a vytvořit touto metodou hodiny materiálu… No, Hollywoodské ateliéry by celé roky nedělal nic jiného. Za druhé přechází do klíčovaného prostoru celá řada světelných odlesků v objektivech, slunečních paprsků a prasátek, a to by tehdejší klíčování nezvládlo. Kromě toho by ještě museli vyřešit, jak odstranit mlhavou atmosféru, aby i vzdálené kopce byly pořád stejně krásně jasné. Zbývá nám tedy pouze jeden jediný exteriér. Ten, co je od Země vzdálený 400 000 kilometrů.

5. Apollo 13

Co si budeme povídat, Apollo 13 byl průšvih a chybělo málo a skoro zastavilo veškeré další výlety na Měsíc. Už tak stačilo, že posádka tragického Apolla 1 kompletně zahynula při požáru, navíc na Zemi. Další mrtví astronauté by byli zřejmě hřebíčkem do rakve těchto misí. Naštěstí se všichni tři, James Lovell, John Swigert a Fred Haise, vrátili v pořádku domů. Po Měsíci se sice neprošli, ale mohli být rádi, že jsou živí a zdraví.

No nevím, ale kdyby já byl vládce celého světa, tedy Spojených států, a vesele v Hollywoodu točil fejkové trháky o přistání na Měsíci, abych mohl dělat dlouhý nos na Rusy, temnou epizodu o Apollo 13 bych vyškrtl z produkce. Dramaturg by sice naléhal, že potřebujeme trochu oživit sérii něčím temnějším, ale tady šlo především o Rusy a o americkou veřejnost. A oběma je třeba předkládat krásný, optimistický obraz amerických úspěchů. Ano, Apollo 13 mělo happy end. Nicméně veřejnost si možná řekne:

„Příště už to žádný happy end mít nemusí. Neriskujeme už moc? A sakra, proč tam vlastně pořád ještě létáme? To to nestačilo dvakrát? Rusům jsme to natřeli, už se na to vyprdněme a pojďme rozhazovat peníze nás daňových poplatníků za něco užitečnějšího a smysluplnějšího. Třeba za vývoj ničivějších jaderných bomb, nebo tak něco.“

Apollo 13 v téhle Kubrickově sérii o přistání na Měsíci prostě nedává smysl. A Spojené státy by tímto kouskem riskovaly zbytečně příliš mnoho. Apollo 13 dává smysl pouze tehdy, když přijmeme poněkud odvážnou a proti proudu jdoucí rebelskou myšlenku, že NASA na přelomu 60. a 70. let opravdu posílala skutečné astronauty na reálný Měsíc.

6. Další Apolla

Američané to dokázali! Přistáli se svým Apollem 11 na Měsíci a vrátili se živí a zdraví zpět. Sláva, nazdar a strouhání mrkvičky s vyplazeným jazykem na adresu Sovětského svazu, který stáhl ocas a s hanbou odchází z bojiště. Jenže to ještě netuší, že to celé byl podvod. Američané přistání na Měsíci natočili v Hollywoodských ateliérech, anebo v Arizonských exteriérech, na tom se konspirační fantasté neshodnou, pod režijní taktovkou Stanleyho Kubricka, který si už získal fanoušky u NASA i tajných služeb svým předchozím filmem 2001: Vesmírná odysea.

Jasně, při filmování měsíčního konspiračního blockbusteru natropil pár chyb, jako třeba když zapomněl na hvězdy, svítil místo jedním reflektorem hned několika, či nechal rekvizitu kamene otočenou evidenčním písmenem C nahoru. Ale to už k filmu patří. Žádný film se neobejde bez drobných chybek. Naštěstí je většina Rusů hloupějších než příznivci konspiračních fantazií, takže Brežněvův režim si toho nevšiml a skočil Američanům na lep.

Úspěšné filmy mívají pokračování. A tady jich bylo. Apollo 12, 14, 15, 16 a 17. Pět pokračování, než to televizní diváky přestalo bavit. Tedy americké televizní diváky. Ty ruské to nebavilo už při prvním díle. Avšak s každou další epizodou přibývalo i chyb a hrozilo nebezpečí, že se v Sovětském svazu přece jen najde nějaký Rus s inteligencí na úrovni konspiračního fantasty a všimne si jich. Sakra. Nebylo by lepší natočit raději jen jeden film a nechat to plavat? To riziko, že si toho nějaký Rus všimne bylo velké. Proč točit další díly? Sovětský svaz byl ve vesmírném závodě pokořen! Zdecimován! Zdrcen! Rozcupován na kousky!

Chápu. Tančení na protivníkově hrobě je fajn. Čímž by se vysvětlilo druhé přistání na Měsíci. Ten risk za to stojí. Ale třetí, čtvrté, páté a šesté? Proč tolik pokračování? Proč tolik rizik? To nedává smysl! Jako jo. Dávalo by to smysl v případě, že by tam Američané fakt přistáli. Vědecký výzkum na povrchu Měsíce je k nezaplacení, také pro inženýrství je to super, protože se zdokonaluje technika a vůbec pro celou řadu výzkumných a vývojových oborů jsou opakovaná přistání na Měsíci fajn.

Jenže oni tam nepřistáli, byl to fejk! Ale proč to fejkovali tolikrát? Proč riskovali další chyby, kterých by si protivník mohl všimnout? Byť je to tupý Rus. Vysvětlení je jen jedno. Vesmír je hologram a my jen plaveme v tekutém plazmatu inteligentní kvantové páry. Když teda pomineme verzi, že tam Američané opravdu přistáli.

7. Lunární rovery

Když máte auto, stihnete toho více. A to platí i na Měsíci. Proto si mise Apollo 15, 16 a 17 dovezly na Měsíc speciální lunární rovery, vozítka, která usnadňovala přemisťování astronautů i zařízení. A dokonce pak ještě navíc natáčela odlety lunárních modulů z Měsíce. Lunární automobil byl skvělý nápad. Ušetří se drahocenný čas i zásoby kyslíku, a navíc se astronauti tolik nevyčerpají neustálým poskakováním. Rovery na misích Apollo dávaly dokonale smysl.

Zkusme si ale na chvíli představit takovou malou pošetilost, takovou blbinku, uděláme sitcom. Představte si, že Američané na Měsíci nikdy nebyli a všechno to natočil Stanley Kubrick v Hollywoodských ateliérech, anebo v Nevadských exteriérech, to je jedno. To takhle za Kubrcikem jednoho krásného dne přijde šéf NASA, šéf CIA či rovnou prezident Richard Nixon.

Nixon: „Čus Stanley, tak budeme točit patnáctku.“
Kubrick: „Super, takže jako vždycky. Zpomalené záběry, lana na jeřábech, to je jedno a speciální efekty při průletu modulu nad povrchem. Jo a zase vynechám hvězdy, ať to lidi nemate a drží to trochu kontinuitu.“
Nixon: „No jo, ty hvězdy. Tos to tenkrát dost posral Stanley. Teď nemůžou bejt vůbec nikde.“
Kubrick: „Já vím, Richarde. Sorry, mrzí mě to. Budu si dávat větší pozor. I na Céčka na šutrech, křížící se stíny a tak.“
Nixon: „No fajn. Jo a hele. Amíci maj rádi auťáky ne? To víš. A tak jsme se včera večer s klukama trochu lízli a napadla nás taková třešnička na dortu. Co kdyby tam jezdili v autě? Co? Na Měsíci. Bude to cool. Zvedne to sledovanost. Ty vole, Stanley! Grand prix na Měsíci. Rusáci se poserou.“
Kubrick: „Co? Ty tam chceš mít auto? Víš, že už takhle je to zatraceně náročný? Loutkoherci v jeřábech pravidelně odchází do blázince. Trikaři a retušéři taky. Teď tam ještě jezdíme s tou debilní filmovou kamerou velkou, jak důlní stroj, nestačíme nasvěcovat kilometry vzdálený kopce, zametáme stopy po členech štábu v prachu a Ty si tam teď vymyslíš auto? Víš kolik práce navíc to dá? Dopravit ho na plac beze stop. Vymyslet kam ho dát na lunární modul, aby to dávalo smysl. Musíme ho taky navrhnout tak, aby bylo uvěřitelný, že tam může jezdit, takže žádný gumový pneumatiky, žádnej spalovací motor. Jo a taky bude muset bejt na provazech na jeřábu, abysme mohli simulovat nižší gravitaci. Ty vole, Richarde! Nechceš tam fakt ty astronauty raději doopravdy dopravit? Proč sis kurva musel vymyslet auto?“
Nixon: „No, protože to bude cool. Ty vole, Stanley, bude to vypadat dobře, vole.“
Kubrick: (Nespokojeně oddechuje) „Hele víš co? Já už Ti na to seru. Já už Ti na to normálně seru, Richarde. Jdu točit Mechanickej pomeranč.“
Nixon: „No to nemůžeš, to nemůžeš, Stanley. Podepsal jsi smlouvu ještě na další tři mise. Mechanickej pomeranč si natoč potom.“
Kubrick: „Ale to nejde. Na ČSFD se píše, že jsem Mechanickej pomeranč natočil tendlecten rok čili v roce 1971.“
Nixon: „No tak to si to tam potom opravěj. Teď budeš točit Apollo 15, a pak ještě 16 a 17. Potom už to třeba lidi omrzí.“
Kubrick: (Rezignovaný povzdech) „Tak jo, Richarde. Já to auto pro jednou snad nějak zvládnu.“
Nixon: „Jak pro jednou, vole? Auťáky odteď už budou na každý misi, rozumíš? Počítej s nima na 16 i 17. A vůbec, možná na sedmnáctku přihodím ještě ponorku s tankem a stíhačkou, to mám taky rád.“
Kubrick: „Ty vole, neee!“

Tak takhle nějak to bylo podle příznivců konspiračních fantazií.

8. Měsíční vzorky

Z Měsíce jsme si přivezli několik set kilogramů měsíční horniny (plus máme dalších asi 1100 kilogramů měsíčních meteoritů). Nedá se zaměnit za pozemskou, a dokonce některé minerály byly poprvé identifikovány na Měsíci a na Zemi byly nalezeny až později. Mise Apollo konkrétně objevily tři nové minerály. Jde o armalcolit (název minerálu vznikl složením prvním písmen příjmení posádky Apolla 11 – Armstrong, Aldrin, Collins), tranquillityit a pyroxferroit. Později byl ještě v lunárním meteoritu nalezeném v Ománu objeven čtvrtý minerál původem z Měsíce pojmenovaný hapkeit.

Během dekád prozkoumala vzorky dovezené posádkami Apollo, dalšími sondami i měsíční meteority pěkná řádka odborníků, zvláště geologů. A ke zkoumání jsou dostupné dodnes. Samozřejmě za přísných bezpečnostních opatření, ale v podstatě, když si nějaký geolog a jeho tým zažádá, může na měsíčních horninách provádět výzkum.

Drtivou většinu vzorků měsíční horniny přivezly právě mise Apollo, téměř 400 kilogramů. A Apollo 11 mělo tu čest být historicky prvním přepravcem tohoto vzácného nákladu. Část vzorků byla hned po návratu této první měsíční mise věnována jako dar 135 zemím světa, včetně zemí tehdejšího sovětského bloku. V zásadě se ke vzorkům z Apolla může dostat každý geolog, ať už je z Austrálie, Německa, Číny nebo Ruska. Pokud by měsíční horniny byly podvod, musela by konspirovat obrovská část geologů z celého světa.

Hm.… že by geologové a mineralogové měli nějaký svůj tajný všemocný spolek? Něco na způsob svobodných zednářů? Pánové hornin a minerálů, kteří jako studenti kromě závěrečné zkoušky na geologických fakultách musejí projít tajným zasvěcovacím rituálem a podepsat pakt mlčení pod pohrůžkou smrti. Chytněte nějakého geologa a drsnými výslechovými ho donuťte, aby mluvil! Jeho mlčení bude důkazem této skryté pravdy! Anebo raději prostě přijměte fakt, že Američané na Měsíci opravdu byli, nahrabali tam šutry a přivezli je na Zemi.

9. Státy drží basu

„Američané nikdy nepřistáli na Měsíci? No tohle! A ví o tom Sovětský svaz?“ „No jasně, že ví. Ale mlčí!“ „A ví o tom Čína? Aby ne, ale mlčí!“ „A ví o tom Kuba? No jasně, že ví, ale mlčí!“ „A ví o tom všechny země světa?“ „Pochopitelně! Když o tom ví kdejakej člen veřejně tajné sekty konspiračních teoretiků, tak aby o tom nevěděl celej svět. Už takhle se jejich teoriemi hemží internet, časopisy, prodávají se knižní bestsellery a točí se pseudodokumentární filmy, což je super, protože konspiráci u toho odhalování pravdy i docela slušně rejžujou. A díky nim zkrátka celá zeměkoule ví, že tam Američani nikdy nepřistáli.“

A přesto všechny země světa mlčí. I ty, kterým by se velmi hodilo tohle na tu zlou imperiální kapitalistickou Ameriku vytáhnout. I tyhle antiamerické státy mlčí. Kromě Severní Koreji samozřejmě, kde dobře vědí, že jako první na Měsíci stanul ve svých pěti letech neohrožený vůdce a polobůh Kim Ir-sen, když tam doletěl na létajícím bicyklu vlastní konstrukce. Ale upřímně, Severní Korea je tak trochu jiná dimenze. Všechny ostatní země měsíční prvenství Američanům neupírají. A to je divný! Existují dvě hypotézy, proč tomu tak je. Ta první je čirá sci-fi a nesmysl kolosálních rozměrů, prostě Američani tam tenkrát opravdu byli, cha cha cha cha.

Podle druhé hypotézy totiž někdo Měsíc obsadil už před Američany. A nebyli to lidé. Dokonce ani velryby, bonobové či urzoni. Byly to bytosti z úplně jiné planety. Je to tak. Měsíc je zabrané území kolonie mimozemských imperialistů. Mají tam základnu a pozorují nás. Proto tam Američané tenkrát nemohli přistát a museli to fejkovat. Proto ostatní státy mlčí. Kdyby totiž promluvily, stihla by nás strašná pohroma v podobě útoku mimozemšťanů z Měsíce. A dává perfektní smysl, že je nevidíme, i když Měsíc pozorujeme prakticky neustále a posíláme tam sondy. Mimozemšťané se totiž dokáží dokonale maskovat Dokonce skvěle maskují i svoje zásobovací lodě, co jim tam z galaktických dálek musejí každou chvíli přivážet zásoby.

Dává dokonalý smysl, že zatímco představitelé zemí světa musí mlčet, příznivci konspiračních fantazií o odhalené pravdě mluví, jak se jim zachce, nikdo po nich nejde, a ještě z toho mají slušný byznys, protože mimozemšťané asi mají konspirační fantasty rádi… nebo něco…? Nicméně skvěle to do sebe zapadá. Taky dává perfektní smysl, že se mimozemští kolonialisté usadili právě na Měsíci, protože nejen, že tak neustále riskují odhalení pozemskými teleskopy, rádiovými přijímači a sondami, ale taky tam vůbec nic není!

Mars by pro ně byl v mnoha směrech daleko výhodnější. Vlastně i Jupiterovy měsíce by byly mnohem lepší. V podstatě jakýkoli jiný šutr v naší Sluneční soustavě, než zrovna Měsíc by byl lepší. Ale to by nedávalo smysl! A taky do sebe dokonale zapadá, že tam jenom tak sedí, koukají na Zemi, vyhrožují vládám všech států, nechávají konspirační fantasty o nich šířit pravdu a mít z toho solidní byznys… a sedí tam… a koukají… pořád… přes půl století… jsou za tuhle činnost dobře placení… z peněz daňových poplatníků své planety… za to, že tam jen tak sedí a koukají… jo, to všechno do sebe dokonale zapadá.

10. Měli na to

Proč s tím mají vlastně konspirační fantasté takový šílený problém? Američané měli za sebou v roce 1969 už řadu let vesmírného programu, výzkumu a spoustu výletů do kosmu. Podnikli projekty Mercury a Gemini, kdy se učili spojovat dvě kosmické lodi na oběžné dráze. Astronauté vystupovali do volného prostoru a atd. Měsíc, to je jen velký kus šutru, dá se na něm přistát. A není ani moc daleko, 400 000 kilometrů, to má najeto lecjaké postarší auto. Lze tam tedy i doletět. Tak proč by to Američané sakra nemohli provést? Co je na tom tak magického, tak neuskutečnitelného, tak nepředstavitelného, tak nadpřirozeného, že s tím má pořád ještě fůra lidí problém?

V roce 1953 se švýcarsko-americká posádka batyskafu Trieste (ve srovnání s astronauty často neprávem zapomínaní Don Walsh a Jacques Piccard – mimochodem, lidí, kteří sestupili do prohlubně libovolného hlubokomořského příkopu je podstatně méně než bylo osob na oběžné dráze) potopila na dno Mariánského příkopu, 11 kilometrů pod hladinu moře. To jsou daleko horší podmínky než na povrchu Měsíce. Tak proč by se o 16 let později nemohlo lidstvo dostat na Měsíc a projít se po něm? Technologii na to měli. Jasně, dalo jim to zabrat, nebyla to žádná legrace, ale bylo to v té době uskutečnitelné. Šlo to. Co ovšem nešlo udělat byly vizuální efekty na takové úrovni. Točilo se na film a ten měl hromadu omezení, nejen co se týče trikové složky.

Jinými slovy, vytvořit v roce 1969 ve filmových ateliérech podvodné přistání na Měsíci v takové kvalitě, jakou můžeme vidět nebylo možné. Ty technologie neexistovaly! Existovaly ovšem technologie schopné dostat člověka na Měsíc.

Závěr

Tohle všechno by nám mělo stačit, abychom mnohem spíše věřili oficiálním místům než konspiračním fantastům, jejichž informační zdroj jsou prsty, ať už jejich vlastní nebo cizí. A těží odtud informace starým dobrým poctivým cucáním.

Dnes jsme zahlceni hromadou informací a spousta z nich je prostě bullshit. A je těžké se v tom vyznat, zvláště když jsou ty nesmysly z oboru, kterému člověk tak úplně nerozumí. Nejsme všichni raketoví vědci, ani astronomové. Proto je vhodné rozsekávat podezřelé informace dvěma břitvami.

Ta první je slavná Occamova břitva, která se někdy ne zcela korektně (bohužel i některými známými českými vědci) interpretuje jako tvrzení, že nejjednodušší možné vysvětlení je zpravidla to správné. Lepší interpretací je tvrzení, že pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledku nezbytná, do teorie nepatří. Jinými slovy, to řešení, u něhož musíme udělat nejmenší množství nepodložených předpokladů, je to správné. Jak uvádí skeptička Claire Klingenberg. Pokud ráno nemohu najít brýle, je sice možnost, že mi je schoval skřítek jednodušší než to, že jsem si je odnesl do koupelny, pak je poponesl a pak na ně zapomněl, ale je to pravděpodobně verze nesprávná.

Pokud to aplikujeme na Apollo. Kdyby Američané přistání na Měsíci falšovali, museli by do toho zasvětit strašně moc lidí a museli by vyvinout úplně nové filmařské technologie a pak je zase zničit a zahladit stopy. Museli by se domluvit se Sověty a vlastně s celým světem, což znamená, že by konspirovala minimálně čtvrtina zeměkoule. Naházeli si klacky pod nohy i přímými televizními přenosy a velmi složitými záběry. Zkomplikovali si to i posíláním měsíčních hornin do světa, dalšími Apolly, lunárními rovery atd. Prostě je to strašně komplikované a množství nepodložených předpokladů je obrovské. A všechny tyto problémy zmizí, když přijmeme verzi, že tam opravdu přistáli.

A druhá břitva, mnohem méně známá, je tzv. Saganova břitva. Vyslovil ji slavný astronom a popularizátor vědy Carl Sagan a dala by se shrnout do věty: „Mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy.“ Pozor! Mimořádné důkazy nejsou myšleny ve smyslu mimořádnosti náboženské, zázračné, nadpřirozené atp., ale ve smyslu toho, že tyto důkazy musí být extrémně dobré, silné a přesvědčivé. Jestliže tedy někdo tvrdí, že Američané přistání na Měsíci fejkovali, je to mimořádné tvrzení. A abychom mu mohli věřit, chtělo by to trochu lepší důkazy než „chlupy“ na šutru, nebo pohybující se vlajku, do které normálně drbne astronaut.

A pokud bychom měli přijmout hardcore verzi konspiračních fantastů, že na Měsíci mají emzáci svou vlastní základnu, tak to už by chtělo zatraceně dobré důkazy. A proto vždy, když za vlahého večera vzhlédnete k luně zářící na obloze noční, s klidným svědomím si povzdychněte – byli tam.

Poznámky redaktora zpracujícího text

• Snažil jsem se text článku zachovat co možná nejvěrnější Danovu původnímu videu. Zachoval jsem tak styl i jazyk, až na některá opakující se či výplňová slova a pár upravených formulací.
• Věcně jsem nezasahoval téměř vůbec, provedl jsem pouze dva větší zásahy do původní podoby videa.
  • Upravil jsem celou sekci o horninách dovezených z Měsíce a lunárních meteoritech, aby lépe odpovídala současnému stavu poznání.
  • U závěru jsem mírně rozšířil informaci o Saganově, ale zejména Occamově břitvě a o její časté nesprávné interpretaci.

Doporučené a použité zdroje

• Původní danovo video (podívejte se zejména pokud vás zajímají detaily filmařských technik, sem se mi s pochopitelných důvodů nevešly všechny obrázky, co má Dan ve videu): https://www.youtube.com/watch?v=urlWev_Mly8
• Přednáška z cyklu Pátečníci: https://www.youtube.com/watch?v=ysLQmdf8MIM

Zdroje obrázků

• http://www.astropardubice.cz/…/apollo-11-on-the-moon-picture-950×690.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8f/Rear_projection_effect.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/1f/Front_projection_effect.jpg
• https://lumiere-a.akamaihd.net/v1/images/image_65a7ccd6.jpeg
• https://pbblogassets.s3.amazonaws.com/uploads/2016/07/Star_Wars_Blue_Screen.jpg
• https://media.npr.org/assets/img/2019/11/18/alan_bean-1_custom-55617b83a33b3c5c35cf91fe021836566f4cec0f.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/62/AS15-88-11866_-_Apollo_15_flag%2C_rover%2C_LM%2C_Irwin_-_restoration1.jpg/1200px-AS15-88-11866_-_Apollo_15_flag%2C_rover%2C_LM%2C_Irwin_-_restoration1.jpg
• https://www.rocketstem.org/wp-content/uploads/2015/07/19710800-AS15-E118359.jpg
• https://cdn.theatlantic.com/media/img/photo/2020/04/photos-50th-anniversary-apollo-13/a01_AS13-59-8500HR-1/original.jpg
• https://www.sciencefriday.com/wp-content/uploads/2018/04/2001-KH-t-Room-At-End-Filming-KD-SK-RTP_REVREV-min.png
• https://i.ytimg.com/vi/KsfvSL0tloM/hq720.jpg?sqp=-oaymwEhCK4FEIIDSFryq4qpAxMIARUAAAAAGAElAADIQj0AgKJD&rs=AOn4CLCghvg2Md2a_lYJTmApCObyTT7R1w
• https://www.reddit.com/media?url=https%3A%2F%2Fi.redd.it%2Fw1v2f9vg8w0c1.jpg&rdt=46804
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/ed/Apollo15LunarRover.jpg/1200px-Apollo15LunarRover.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/bd/Armalcolite_-_Wat_Lu_Mine%2C_Mogok%2C_Myanmar.jpg
• https://scx1.b-cdn.net/csz/news/800a/2019/nasaopeningm.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/07/Moon_rock_and_Apollo_17_flown_flag.jpg/800px-Moon_rock_and_Apollo_17_flown_flag.jpg
• https://swisswatches-magazine.com/wp-content/uploads/2023/09/1.-Sullivan-Vescovo-20200607-2048×1363.jpg
• https://www.nmspacemuseum.org/wp-content/uploads/2019/03/carlSagan.jpg