V květnu 2024 se nám konečně podařilo vyjet na delší cestu do Francie a sousedních zemí. Tu jsme totiž začali plánovat ještě před tím, než se v březnu 2020 rozjela pandemie COVIDu-19. Z důvodu špatné epidemiologické situace jsme ji několikrát odsouvali. Ale jak se říká, vše špatné je k něčemu dobré. V tomto případě jsme si ujasnili, co všechno bychom vlastně chtěli vidět a jak cestu pojmout. Takže  když jsme se letos v lednu rozhodli, že letos je na naši cestu ten správný rok, věřili jsme, že další odklad nutný nebude. Množství odkladů ostatně náš výlet spojuje s mnohými kosmickými misemi, které jsou nekonečnými odklady proslulé.

Jako hlavní cíl našeho výjezdu, který ostatně posloužili jako záminka, proč tentokrát cestu opravdu uskutečnit, posloužil Evropský skeptický kongres, který se koná jednou za dva roky, v tomto případě v Lyonu na středovýchodě Francie. Druhým hlavním důvodem cesty, souvisejícím s prvním, byl výzkum brouka z čeledi krascovitých, známého jako Cylindromorphus gallicus, který žije (možná, k tomu se ještě vrátíme) na několika lokalitách v okolí Lyonu. Kromě toho jsme ovšem měli v plánu návštěvu i mnoha dalších pamětihodností, technického i přírodního rázu. A to včetně několika souvisejících s kosmonautikou. Proto si také naši cestu dnes projdeme.

Den první (Znojmo –Chiemsee – Innsbruck)

Ačkoliv byla většina osazenstva auta z Prahy, Jihlavy a Brna, nejdůležitější člen týmů, můj táta a náš v podstatě jediný řidič Martin Škorpík žije v Lukově nedaleko Znojma a pracuje na Správě Národního parku Podyjí. Proto pro ostatní členy výpravy začala cesta již několik dní předem, když se museli balit a řešit jak se dostat do Znojma, odkud jsme měli v neděli 26. května vyjet. Já sám jsem ještě v pátek uváděl a moderoval přednášku našeho popularizačního cyklu Pátečníci, jehož jsem dramaturgem (znáte z přednášek Dušana Majera, Tomáše Přibyla, Milana Halouska, Ondřeje Šamárka…). Další ráno už jsem ale přejel do Znojma, kde jsem se setkal s tátou. Následující den jsme vyzvedli i zbytek osazenstva a mohli vyrazit.

První den jsme měli v plánu převážně pouze přejezd v délce asi 550 kilometrů ze Znojma do Innsbrucku, ovšem po cestě jsme se zastavili ještě u velkého německého jezera ledovcového původu Chiemsee, které se nachází nedaleko Mnichova. Vykoupat jsme se nešli, zato se nám podařilo vyfotografovat několik druhů kachen, hus a dalších vodních ptáků. Potom jsme se už přesunuli dál do Innsbrucku, jednou ze dvou hlavních měst rakouské fyziky. Zde pracují špičky rakouské vědy jako Peter Zöller či Rudolf Grimm. Tady jsme si prošli malebné centrum města. Pro mě zajímavější ovšem bylo širší okolí, například skokanský můstek Bergiesel, na němž se tradičně koná jedna ze zastávek legendárního Turné čtyř můstků.

Krásná je také řeka Inn, jež městem protéká a teče dále východ, aby se u města Passau vlila do Dunaje. Její údolí je poměrně úzké, hodně zaříznuté mezi okolní hory tyčící se přímo nad městem. Ty jsou vysoké až 2650 metrů, takže na nich leží sníh i nyní v květnu. V Innsbrucku se ovšem stala i jedna poměrně nepříjemná věc, když jsem na ubytování bohužel zjistil, že jsem si doma zapomněl napájecí kabel od počítače. A protože pokus sehnat kabel přímo v Innsbrucku se nesetkal s úspěchem, jsem od této chvíle de facto bez počítače. Další texty jsem tedy musel psát z počítačů kolegů, když je zrovna nepotřebovali. Aspoň jsem si ale mohl trochu odpočinout od sociálních sítí a internetu.

Den druhý (Innsbruck – Vaduz – Saint Claude)

Druhý den byl ve znamení velkých přesunů, jelikož jsme se měli dostat z Innsbrucku přes západní Rakousko, Lichtenštejnsko a Švýcarsko až do Francie. Nejdelší přejezd celého výletu jsme zahájili jízdou kolem řeky Inn, podél níž jsme se dostali až do Lichtenštejnska, kde jsme se chtěli zastavit. Nikdo z naší posádky ještě na území tohoto státu nebyl, takže jsme chtěli na území tohoto státu poprvé vkročit svýma nohama. Zajímavé je, že Lichtenštejnské knížectví nebylo dlouhodobě k České republice příliš přátelsky naladěno, vzhledem ke sporům vládnoucího rodu s českým státem o majetky zabavené v roce 1945. Lichtenštejnsko tak bylo dokonce několik le jediným státem svět, který neuznával samostatnou Českou republiku.

Naše zkušenosti s Lichtenštejnskem byly vesměs příznivé, avšak na jeho území jsme pobyli jen krátce, jelikož jsme už spěchali, za nepříliš příznivého počasí, do Švýcarska. Po trase vedoucí dálnicemi kolem několika velkých ledovcových jezer jsme, za místy dosti prudkého deště, dojeli až téměř k Ženevě, kde jsme uhnuli na sever a cesta přes pohoří Jura nás poprvé dovedla na území Francie. Nocleh jsme měli v městečku Saint Claude, které jsme si ještě navečer stihli trochu projít. Ten večer jsme se ale hodně těšili do postele, neboť hned další dopoledne měl přijít jeden z highlightů naší cesty.

Den třetí (Saint Claude – CERN – Briancon)

Ráno třetího dne jsme udělali ještě krátkou procházku po Saint Claude, zaplatili jsme parkování (pro představu v Innsbrucku jsme platili 16 euro, v Saint Claude 1 euro) a pak už jsme spěchali za dalším dobrodružstvím. Čekal nás další přejezd pohoří Jura. Na rozdíl od předchozího dnes jsme ovšem tentokrát zastávkami po cestě velmi šetřili. Spěchali jsme totiž do Švýcarska, kde kousek za hranicí leží na předměstí Ženevy městečko Meyrin a v něm návštěvní středisko Evropské organizace pro jaderný výzkum. Ano, jde o onen slavný a legendami opředený CERN.

V návštěvním středisku jsme absolvovali zajímavou prohlídku. Ta je pro jednotlivce zcela zadarmo, teoreticky je nutná předchozí registrace, v praxi ji však po nás nikdo nevyžadoval a i pokud by byla potřeba, je možné ji provést až na místě. Počítejte však s tím, že si prostory musíte projít bez průvodce. A pochopitelně také neuvidíte žádné v současné době funkční vědecké zařízení. Například k urychlovači LHC je možné se dostat pouze při jeho odstávce a to ještě velmi složitě po předchozí domluvě s některým z pracovníků organizace. Návštěvní centrum však zážitek do značné míry nahradí. Najdete zde mnoho modelů, velmi pěkně vysvětlené základní principy, několik filmů či interaktivní hry a úkoly.

Nutno ovšem podotknout, že ačkoliv je z výstavnického hlediska expozice skvělá, užijí si ji nejvíce děti a lidé částicovou a jadernou fyzikou nezatížení. Pro mě osobně byla naprostá většina věcí spíše příjemným zopakováním a některé prvky mě i lehce nudily. Kromě toho se našlo několik věcí, které se opakují i s jinými muzei. Typickým příkladem je Wilsonova mlžná komora v níž můžete vidět dráhy prolétajících částic. Naopak jako výhodu spatřuji velmi obsáhlý a pěkně vybavený obchod s propagačními materiály, kde si každý člen výpravy nakoupil několik předmětů na památku, obvykle po dlouhé debatě se zbytkem osazenstva o tom, který z daných předmětů a možných variant výrobku je nejlepší.

Na závěr naší návštěvy jsme měli dvě překvapení, a jak už to bývá, jedno bylo pozitivní, druhé negativní. Pozitivní se ukázalo ještě v areálu CERNu, kdy se otevřel výhled skrze mraky, což poskytlo nádherný výhled na okolní hory, dokonce i na dosti vzdálenou nejvyšší horu Alp Mont Blanc. Ten je se svými 4807 metry někdy považován i za nejvyšší horu Evropy. Já sám jsem zastáncem opačného názoru, tedy, že Kavkaz patří do Evropy, čili pro mě je nejvyšší evropskou horou ruský Elbrus. Ať tak či onak, Mont Blanc je jedním z nejvyšších vrcholů našeho kontinentu a velmi majestátním štítem. Po opuštění areálu přišlo negativní překvapení, na kontrolu nás zastavila švýcarská policie. Naštěstí jsme neporušili žádné předpisy, takže jsme po rutinní kontrole mohli v klidu pokračovat.

Ještě několik kilometrů jsme se zdrželi na území Švýcarska, avšak za krátko jsme se vrátili na území Francie. Odpoledne téhož dne nás totiž ještě čekal přejezd přes kus francouzských a italských Alp do cílového městečka Briancon. V průběhu přejezdu jsme udělali několik zastávek na focení horských panoramat a také na poznávání místní fauny a flory. Tatínek se totiž zabývá entomologií, především pak brouky, ale rozumí též rostlinám, proto nám o jejich životě mohl povědět ledacos zajímavého.

Budete-li mít více času než my, určitě doporučuji se zastavit v městě Annecy, domově mnoha francouzských horských vůdců (a též slavné outdoorové firmy Millet) a sídle, které v minulosti již několikrát málem získalo pořadatelství zimních olympijských her.  Naopak se vyhněte nedalekému tunelu mezi Francií a Itálií, za jehož průjezd je vyžadován poplatek 45 euro. Levnější je tento úsek objet, což ostatně poskytne i lepší výhledy do okolních hor. Ubytování v Brianconu však bylo skvělé, dodnes patří mezi mé favority z této expedice, stejně jako výhled z okna našeho pokoje na krásnou řeku protékající městem. Ostatně i Briancon, město, kde se konalo několik závodů světového poháru v lezení na obtížnost (jeden vyhrál i Adam Ondra) stojí za prohlídku.

Den čtvrtý (Briancon – Verdon – ITER – Aix-en-Provence)

Na tu nám však už nezbyl čas, protože byl večer a bylo ráno, den čtvrtý. A to znamenalo opět přejezd a následně jeden z vrcholů programu, tentokrát spíše z hlediska krás přírody. Nejprve jsme ještě absolvovali cestu další částí Alp, opět s několika zastávkami na kochání úžasnými výhledy. Budu se opakovat, pokud můžete strávit v této oblasti více času, doporučuji třeba návštěvu národního parku Écrins jihozápadně od Brianconu, kde leží jediná osamocená čtyřtisícovka Barre des Écrins. A kolem ní se vine slavná turistická trasa GR 54, již zase doporučuji zdatnějším jedincům, neboť je označována jako poměrně náročná.

Na to jsme ale neměli čas, neboť jsme mířili ještě více na jih k řece Verdon. Ti, kdo se zajímají o přírodu Evropy už pravděpodobně tuší. Chtěli jsme totiž navštívit a pořádně si projet kaňon Verdonu, druhé nejhlubší říční údolí v Evropě (hlubší kaňon vytváří řeka Tara v Černé hoře). Grand Canyon du Verdon, je dlouhý 21 kilometrů a hluboký místy až 700 metrů. Prudké vápencové stěny, které od sebe na dně kaňonu místy odděluje jen sedm metrů široká řeka jsou oblíbeným cílem horolezců i vyznavačů dalších adrenalinových sportů. Na dně kaňonu vede i turistická cesta. Naopak sjetí řeky na lodích je dosti obtížné, protože v některých místech je koryto téměř uzavřeno napadanými balvany. Voda pod nimi proteče snadno, ale lidé musí přelézat a lodě přetahovat.

My jsme kaňon projeli po obou stranách silnicí nabízející úchvatné výhledy na údolí i řeknu na jeho dně. Míst k zastavení a kochání se je více než dostatek, někde se dá i podél turistických cest sestoupat trochu níže. Ovšem pozor. Silnice na severní straně údolí je v poměrně dlouhém úseku jednosměrná a také v řadě úseků absentují svodidla, což nebylo příjemné pro nikoho z nás, natožpak pro řidiče. Celkově ovšem návštěva Verdonu patřila z mého pohledu k tomu nejlepšímu, co jsme při této akci zažili, jde o velmi majestátní a působivé území. Na konci okružní jízdy jsme ještě projeli kolem ústí kaňonu, kde současně začíná i místní přehrada a už jsme spěchali dál.

Po cestě k našemu ubytování se totiž ještě nachází druhý nejdražší vědecký projekt lidstva (po Mezinárodní kosmické stanici) a nejdražší experiment všech dob – tokamak ITER. Ten by měl ověřit řadu technologií nutných pro komerční využití fúzní jaderné reakce jako zdroje energie. Tokamak ITER o výkonu 500 MW ovšem nebude zapojen do sítě, ani nebude simulovat fúzní elektrárnu, jde skutečně „jen“ o velký experiment. U ITERu neexistuje návštěvní středisko, prohlídka je možná, avšak pouze po rezervaci, kterou je nutné provést několik týdnů předem. My jsme toto neudělali, a ani jsme o to příliš nestáli, neboť kolegové fyzikové tvrdili, že prohlídka vůbec nestojí za jí věnovaný čas. Proto jsme si prohlédli budovu jen zvenku z parkoviště pro návštěvníky.

A byť si člověk uvědomuje význam projektu, nic extra zajímavého tu k vidění není, mnohem pozoruhodnější pohled se musel naskytnout lidem, kteří zde byli v průběhu stavby. Dnes už je reaktorová nádoba zakrytá, takže vidíte jen několik budov s nápisem ITER. Po pořízení pár fotek a pokusu vjet na jiné parkoviště, o němž jsme ovšem zjistili, že je jen pro zaměstnance, jsme tedy přejeli do Aix-en-Provence. Zde jsme se ubytovali ve starém městě v centru, k nelibosti některých členů výpravy, ve čtvrtém patře bez výtahu.

Den pátý (Aix-en-Provence – Avignon – Pont du Gard – Lyon)

Ráno jsme po check-outu zamířili prakticky ihned na severozápad prohlédnout si slavné historické město Avignon. Tomu odpovídal i poměrně značný počet přítomných turistů, ale i tak procházka po historickém centru určitě stála za to. Viděli jsme třeba dávné hradby města, ale Avignon je přece jen více známý díky dvěma jiným památkám, papežskému paláci a mostu přes Rhonu. Nejprve jsme zamířili k papežskému paláci na hlavní historické náměstí. Pokud se divíte co dělá papežský palác ve Francii v Avignonu, vzpomeňte si na církevní schizma, kdy ve středověku byli  poměrně dlouho dva papežové současně, v jeden čas dokonce tři. A vzdoropapež tehdy sídlil právě v Avignonu. Papežský palác je možné si prohlédnout i zevnitř, ale s ohledem na výši vstupného jsme to oželeli.

Z náměstí, kde místní nabízejí vskutku roztodivné druhy zábavy, třeba slaňování po stěně papežského paláce, jsme se tak vydali do parku za palácem, odkud je nádherný výhled na městské hradby, Rhonu a druhou základní památku Avignonu, starobylý most, který ovšem nevede přes řeku, ale jen zhruba do její poloviny. Most totiž nebyl nikdy dostavěn, ale jeho první část dodnes stojí na svém původním místě. Tuto skutečně pozoruhodnou památku je tak možné dodnes obdivovat.  Mimochodem, nedostavění mostu vedlo i k tomu, že Avignon nebyl nikdy propojen s městem na protějším břehu Rhony, které je tak dodnes samostatné.

Po opuštění Avignonu jsme vyrazili ještě několik desítek kilometrů na západ, a to k další, ještě starší památce. Kousek od města Nimes totiž stojí velmi zachovalý antický akvadukt, používaný v době Římské říše, Pont du Gard. Ačkoliv jde o významnou památku v kontextu celé Francie, vstupné se zde neplatí. A nejen to, v řece La Gardon, kterou akvadukt překonává je dokonce možné se koupat, i když musíte dodržet odstup 30 metrů od památky. Z parkoviště se musí dojít kousek přes uličku obchodů se suvenýry a jídlem, pak už se dostáváme k akvaduktu, kolem nějž vede několik turistických tras, takže je možné si most prohlédnout a nafotit ze všech stran. Přímo u akvaduktu dokonce vede i paralelní nový most, z něhož je možné si památku UNESCO dobře nafotit.

V blízkosti akvaduktu překonávajícího řeku Le Gardon jsme mohli obdivovat i několik starých olivovníků a také krásné motýly, jež se nám podařilo identifikovat až po rozhovoru s předními lepidopterology. Poté, co byli všichni členové spokojeni následoval přejezd do třetího největšího francouzského města Lyonu, kde se naše expedice dočasně rozdělila na dvě skupiny. Skupina A se věnovala výzkumu krasce druhu Cylindromorphus gallicus žijícího v okolí Lyonu. Skupina B (a jde o čistě rozlišovací označení, rozhodně tím nechci říci, že by snad byla nějaká podřadnější, to ani zdaleka) místo toho zůstala přímo v Lyonu na Evropském skeptickém kongresu.

Den šestý až osmý (brouci)

Naše skupina A se ještě večer dne pátého rozhodla prozkoumat jednu lokalitu hledaného brouka přímo v Lyonu. Očekávané špatné zprávy se staly skutečností, když jsme zjistili, že lokalita, kde tento druh ve 40. a 50. letech minulého století chytal významný francouzský entomolog Schaefer již dávno neexistuje. Původní step s trávami rodu kostřava se dávno změnila v park s hustým a dosti vzrostlým lesem, takže jsme toto místo opustili po pouhých pěti minutách. Další původní lokalita je zastavěná, což jsme zjistili ještě před odjezdem, proto nás ani nenapadlo se s ní zdržovat a vydali jsme se k městu Tournus nacházejícím se asi 120 kilometrů severně od Lyonu.

Nějakých 15 kilometrů na západ od Tournusu leží 351 metrů vysoký kopec Mount Péjus, u nějž se na první pohled zdálo, že by měl být vhodnou lokalitou. Večer jsme ovšem nedojeli až na místo, kolegy jsme v Lyonu vykládali poměrně pozdě a pak jsme ještě obdivovali fantasticky viditelnou dvojitou duhu, takže jsme dojeli jen asi 20 kilometrů k cíli, kde jsme po chvíli hledání nalezli místo na spaní venku. Nicméně počasí nebylo dobré, proto jsme nakonec spali ve dvou v autě, což se ukázalo jako velmi nepohodlné. Druhý den jsme překonali zbylou vzdálenost a prozkoumali Mount Péjus a jeden sousední kopec, který nás ovšem zklamal.

Zato Mount Péjus se přes počáteční nedůvěru ukázal jako potenciálně vhodná lokalita. Kvůli hroznému počasí, dešti a chladu, jsme se ovšem nemohli pokusit brouka chytit. V zoufalé naději, že jižněji bude počasí lepší jsme se vydali zpět na jih. Projeli jsme kolem Lyonu a následně zamířili na jihozápad do údolí řeky Le Gier, která teče mezi Saint-Étienne a Lyonem. Zde jsme očekávali další vhodné lokality na hledaného brouka. Počasí se bohužel nelepšilo, tentokrát jsme se ale rozhodli se na spaní rozdělit, já zůstal v autě, zatímco táta si postavil stan.

Ani ráno se počasí nezdálo příliš dobré, přesto jsme vyrazili na průzkum. Zjistili jsme, že i zdejší lokality se změnily výrazně k horšímu. Přesto jsme byli schopni, díky znalosti lokalit obdobného českého druhu, odhalit několik vhodných míst. A protože se chvílemi dokonce i počasí umoudřilo, nastal čas na podrobnější průzkum. A vyplatilo se. Podařilo se nám chytit celkem osm jedinců druhu Cylindromorphus gallicus, jako prvním od 90. let minulého století. Šest kusů šlo do lihu, aby se udrželi ve stavu vhodném pro srovnávací analýzu pomocí DNA, dva si táta nechal do sbírky.

V tu chvíli již ovšem měl bohužel tatínek zdravotní problémy, proto jsme se rozhodli na další dva dny objednat pokoj na hotelu (dosti špatném) v Saint-Étienne. A udělali jsme dobře, jednak na tatínek skutečně nebyl zdravotně v pořádku a potřeboval si odpočinout, jednak se odpoledne znovu výrazně zhoršilo počasí a celý den a půl v podstatě neustále pršelo. Ačkoliv jsme tedy chtěli další den vypadnout z hotelu na brouky, prudký déšť přítomný po většinu dne nám to neumožnil. Místo toho jsme si užili volný den, kdy jsme se v podstatě stále jen váleli v posteli. Tatínkům stav se navíc postupně lepšil a tak jsme byli připraveni na další dobrodružství.

Den devátý (Saint-Étienne – Lyon – Masiv Central – Tulle)

V pondělí ráno jsme konečně opustili hotel v Saint-Étienne a vyrazili zpět do Lyonu, kde jsme měli v deset hodin nabrat předchozí tři dny samostatnou skupinu B (prostě béčko). Cestou jsme ještě jednou prohlíželi jižní svahy údolí řeky Le Gier, ale nic převratného jsme neobjevili. Shodli jsme se, že příští výprava na tohoto brouka musí být mnohem lépe připravená. Je třeba důkladně nastudovat letecké a satelitní snímky potenciálně vhodných stepních lokalit a zjistiti jejich souřadnice, načíst články autorů, kteří tento druh zkoumali nebo konzultace s francouzskými i jinými entomology. Popřípadě zapátrat po dalších možných místech výskytu, jedno jsme si všimli při cestě na sever od Pont du Gard do Lyonu, ale z časových důvodů jsme nemohli udělat zastávku a následný podrobnější průzkum.

Po dálnici (mimochodem, na rozdíl od většiny ostatní ve Francii neplacené – na většině jsou mýtné brány, čili se jízda po nich docela prodraží) naše skupina A dojela do Lyonu, kde se šťastně shledala se skupinou B, takže již opět jednotná sestava mohla pokračovat v cestě dále na západ. Pokračovali jsme v duchu předchozích dní, naší prioritou pro tento den byl opět hlavně průzkum přírody, tentokrát pohoří Massif Central (česky někdy Francouzské středohoří), vulkanické pohoří o rozloze 83 000 km² (více než Česko) a maximální výšce 1886 m. n. m. (Puy de Sancy). První část cesty ke Clermont-Ferrand jsme absolvovali ještě po dálnici, pak už jsme ale uhnuli na menší cestu, abychom se mohli při vhodné příležitosti zastavit a kochat.

Náladu nám zhoršilo několik uzavírek silnic a objížděk, a naopak zlepšily krásné výhledy do nejvyšší části pohoří. Mnohé vrcholy Massifu Central opravdu vypadají jako typické sopky a není divu, že se o tomto pohoří někdy říká, že jde o České středohoří na steroidech. Kromě majestátních výhledů jsme našli i pěkné louky a skládky dřeva, kde jsme se opět podívali po zajímavých zástupcích hmyzu, převážně brouků. I přes poměrně časté zastávky jsme se dostali na ubytování v městečku Tulle výjimečně včas, takže po zaparkování poblíž bytu jsme měli ještě spoustu času na nákup, vaření a aspoň krátkou procházku po okolí. Večer navíc byly krásně vidět hvězdy, jimiž jsem se před spaním ještě pokochal.

Den desátý (Tulle – Toulouse – Rieux)

Protože v Tulle nebylo moc co k vidění, vydali jsme se ráno dále na jih do Toulouse, k dalšímu z hlavních cílů našeho výjezdu. Toulouse, čtvrté největší město Francie a jedno z nejrychleji rostoucích sídel Evropy má krásné historické centrum, ostatně bylo založeno už někdy kolem roku 300 př. n. l. Kromě toho je ale i technologicko-inženýrským centrem Francie, sídlí zde zejména letecká firma Airbus (de facto, de iure totiž sídlí v Leidenu v Nizozemsku), ale pobočku tu ale má třeba i korporace Thales, známá čtenářům našeho webu zejména díky dceřiné společnosti Thales Alenia Space. S tím souvisí i dvě místa ve městě, která rozhodně stojí za návštěvu – letecké muzeum Aeroscopia (sídlí ve skutečnosti ve městě Blagnac, náležejícím do aglomerace Toulouse) a zábavní park Cite de l’espace.

Jako první jsme se rozhodli jít do muzea, které nám přece jen přišlo poněkud zajímavější. Vstup stojí 15 euro pro dospělého, určitě se ale vyplatí. Hlavním lákadlem jsou dva Concordy, Airbus A380, Airbus A340, Airbus A320 a Airbus A300. Airbus A380, jeden z Concordů a Airbus A300 je možné si dokonce projít zevnitř. Mezi Concordem a A300 vede most, do obou pater A380 zase vede vstup přes krk podobný těm letištním. Všechna tři přístupná letadla mají některé části zařízené už jako stroje pro běžný provoz s pasažéry, u všech jsou ale vidět i některé technické detaily jako kabeláž, izolace a podobně. Výhodou navíc je, že jen kousek od muzea je letiště používané pro město Toulouse, takže můžete mít třeba fotku křídla A380 se startujícím letadlem.

Pokud jde o souvislosti s kosmonautikou, není jich zde moc, ale najdou se. Vystaveno jde tady například letadlo (doplit typ) používané francouzskou kosmickou agenturou CNES nebo velký nákladní, a za mě tedy i mimořádně ošklivý, Airbus Beluga, do jehož vnitřku lze nahlédnout. Tímto letadlem se přepravují stupně raket a v minulosti vezl i evropský laboratorní model Columbus dnes umístěný na Mezinárodní kosmické stanici. V hlavní budově najdeme také plakát s raketou Ariane 5 a několika družicemi, který však nepatří k žádnému vystavenému exponátu. Z volnějších souvislostí zaujme třeba letadlo Falcon 10.

Dojem z muzea je veskrze výborný, není tak rozlehlé jako třeba Sinsheim, Speyer, Duxford nebo Science Museum v Londýně, ale rozhodně by ho nadšenci do letectví měli vidět. Na rozdíl od výše uvedených má i tu výhodu, že na něj vcelku pohodlně stačí půl dne. Vězte ale, že zde najdete především evropské stroje, hlavně ty související s firmou Airbus. Americké či ruské zde nejsou příliš četné, byť i ony tu mají své místo, například F104 nebo MiG-15. Kromě letadel tu najdeme i nějaké letadlové zbraně, pár helikoptér, letecké kombinézy a podobně.

V muzeu Aeroscopia jsme strávili tolik času, že nám už nezbyl žádný čas na druhý cíl, zábavní park na opačné straně města Toulouse. Ten totiž zavíral v 17 hodin. My jsme se proto rozhodli u něj alespoň zastavit a přes plot si vyfotit maketu rakety Ariane 5 a čínské sondy Chang’e, jejíž přesnou specifikaci se nám však na dálku, a to ani po poradě s kolegy z redakce, určit nepodařilo. Po několika fotografiích a asi deseti zde strávených minutách jsme se už rozhodli vyjet po dálnici na jih od Toulouse k našemu ubytování ve městě Rieux-Volvestre.

Toto ubytování patřilo mezi nejlepší na celém výjezdu a i městečko bylo velmi krásné, až na jím protékající řeku, která připomínala ze všeho nejvíce stoku. Ještě před spaním jsme si městečko prošli a pořídili množství fotografií malebných uliček, mostu, tržiště i místního kostela. Ačkoliv jsem toto sídlo do té doby vůbec neznal, určitě stojí za vidění, budete-li mít cestu kolem. Jen s parkováním je to ve zdejších úzkých uličkách trochu problematické. Pořád ale určitě lepší než v Toulouse, kde jsme chtěli bydlet původně. Nakonec jsme museli levnější variantu zde, ale určitě nelitujeme.

Den jedenáctý (Rieux – Vielha – Andorra)

Náš výlet se už pomalu, ale jistě přechýlil do druhé poloviny, nicméně množství věcí, které jsme chtěli vidět nám ještě zůstaly. Plán na jedenáctý den velel nasednout do auta a jet kousek po dálnici na jihozápad na předhůří Pyrenejí. Potom jsme ovšem uhnuli z dálnice přímo na jih, abychom vjeli právě do rozlehlého a dlouhého pohoří Pyreneje, které odděluje Francii od Iberského poloostrova. Už z dálky působí Pyreneje, začátkem června ještě stále hodně zasněžené, velmi majestátním dojmem.

Z francouzského území jsme přes jeden horský průsmyk přejeli do Španělska, kde jsme v prvních kilometrech jeli kolem nejvyšší hory Pyrenejí Pico de Aneto (3404 m). Ovšem pozor, nejde o nejvyšší horu Španělska, tou je totiž s 3715 metry vulkán Pico del Teide na ostrově Tenerife, který je součástí Kanárských ostrovů. Pyreneje dokonce nemají ani nejvyšší horu pevninského Španělska, tento primát totiž drží 3482 metrů vysoký Mulhacén. To ovšem Pyrenejím na dominantním vzhledu vůbec neubírá. Téměř celý přejezd pohořím jsme měli nad sebou štíty vysoké alespoň 2500 metrů, z několika vyhlídek jsme se mohli pokochat i pohledem na řadu třítisícovek, včetně nejvyšší Pico de Aneto.

Přes několik vysokohorských silnic a dolin jsme přejeli kus Pyrenejí a dokonce se vykoupali v horské řece, až jsme dorazili na hranice malého knížectví Andorra, jednoho z nejmenších států Evropy i světa a to co do počtu obyvatel i rozlohy. Tento státní útvar založil údajně Karel Veliký, první císař Svaté říše římské. Jisté je, že hranice Andorry s Francií i Španělskem patří mezi nejstarší na světě, neměnily se od 11. století. Andorra má zvláštní status, je to totiž knížectví, v čele státu ovšem stojí dvě spoluknížata, biskup z Urgelly v Katalánsku a francouzský prezident. Hlavní město Andorra la Vella není největším sídlem v zemi, nicméně všech 80 000 obyvatel žije v horských údolích, takže nám  Andorra připomínala ze všeho nejvíce jeden velký Špindlerův Mlýn.

Inu, overturismus v praxi. Což ostatně Andorru spojuje i se španělskou částí Pyrenejí, kterou jsme projeli. Nyní je ovšem mimosezóna, takže vše v podstatě zeje prázdnotou. V hlavním městě Andorry jsme nakoupili zásoby a prošli si jakési historické centrum. Protože je však v Andoře málo prostoru, staví se vše do výšky, takže například na střeše parkovacího domu, kde jsme zastavili je jedno z hlavních náměstí. A pohyb po městě je možný jen díky spleti výtahů a schodišť.

Po opuštění Andorra la Velly jsme ještě minuli středisko Soldeu, kde se jezdí závody světového poháru v alpském lyžování (často i finále SP) a po jedné krátké zastávce na focení Andorrských hor jsme dorazili na ubytování, které bylo ještě na území Andorry, právě v jednom z komplexů určených převážně pro zimní návštěvníky, kteří přijeli lyžovat. V celé budově jsme tak byli skoro sami, navíc výhled na okolní hory byl velmi pěkný. Pro všechny to byl nový stát, navíc se nám na jeho území podařilo i strávit noc.

Den dvanáctý (Andorra – Carcassonne – Montpellier)

Ráno jsme Andorru poměrně rychle opustili a vrátili se zpět do Francie. Zpočátku jsme projeli další část Pyrenejí, krásnou, byť poněkud nižší. Zastavili jsme na několika krásných horských loukách plných narcisů a pořídili několik panoramat. Nakonec však přišel čas Pyreneje nechat za sebou. Další trasu jsme na radu několika známých upravili a místo Perpignanu se rozhodli navštívit historické město Carcassonne. Ano, jde o ono město, které bylo postaveno podle proslulé stejnojmenné deskové hry.

To je díky původnímu opevněnému městu zařazeno na seznam kulturních památek UNESCO. Dnešní Carcassonne je už pochopitelně o něco větší, avšak většina turistů stejně chodí do zóny UNESCO, která patří k nejlépe zachovaným pevnostním městům v Evropě. Nejinak jsme to udělali i my, důkladně jsme prozkoumali všechna zákoutí opevněné části města, pořídili mnoho fotek, nakoupili pohlednice a prozkoumali obchodu s, mírně řečeno, velmi obskurními suvenýry. Nutno konstatovat, že změna plánu rozhodně stála za to. I když je Carcassonne obvykle přelidněné, určitě stojí za návštěvu.

Jen pozor, do nejvnitřnější části pevnosti se platí vstupné, což jsme odmítli, takže jsme si tuto část prohlédli jen zvenku. Ani to však na působivosti zážitku nic neumenšilo. Jediné zklamání jsme zažili z ceny občerstvení, tři a půl eura za kopeček zmrzliny se nám skutečně dávat nechtělo a to jsme zvyklí na vyšší turistické ceny. Najíst a napojit jsme se proto museli v autě, kterým jsme po opuštění Carcassonne pokračovali už po dálnici na východ a poté na severovýchod do našeho ubytování ve městě Montpellier.

Po cestě se ještě vyskytlo několik standardních problémů. Většina čerpacích stanic je bez obsluhy, platí se automaticky platební kartou, což našemu řidiči, kterému je už přes 60 let činilo potíže. Ve Francii navíc nemají dálniční známky nýbrž mýtné brány, takže neplatíte paušální částku, ale platbu za skutečné využití dálnic podle ujetých kilometrů (menší část dálničních úseků je ovšem zadarmo). Kvůli tomu nemohou mít zdejší dálnice sjezdy každých pár kilometrů jako v Česku, sjezdy jsou zde výrazně méně četné.

U Montpellier třeba vedou dvě dálnice paralelně vedle sebe, takže na vozidla na druhé dálnici vidíte, dostat se za nimi však nemůžete plných 20 kilometrů. A to přesně se nám stalo, najeli jsme na špatnou ze dvou dálnic a zdržení půl hodiny (a 40 kilometrů navíc) bylo na světě. Naštěstí se napodruhé vše podařilo a tak jsme zdárně dosáhli pronajatého bytu nedaleko centra města, mimochodem velmi krásného. A ani byt samotný nebyl vůbec špatný.

Den třináctý (Montpellier – Nimes – Arles – Toulon)

Po probuzení jsme z Montpellier zahájili den věnovaný především historickým památkám. Navštívili jsme totiž dvě jihofrancouzská města se zachovalými římskými stavbami, Nimes a Arles. První na řadě bylo Nimes. Městu vévodí pěkně zachovalý amfiteátr, kde se konaly gladiátorské soutěže a především Maison Carrée, jeden z nejlépe dochovaných antických chrámů na celém světě. Musím říci, že vidět něco takového naživo je skutečně silný a v podstatě nepřenositelný zážitek. Prošli jsme také velký místní park s fontánami a polorozpadlým antický chrámem zasvěceným bohyni Dianě (v Řecku Pallas Athéna).

Následoval krátký přesun do Arles, kde také mají vcelku zachovalý antický amfiteátr, kromě toho zde najdeme i rozsáhlé thermy, tedy lázně, a v neposlední řadě i divadlo, kde se možná kdysi hrály některé ze slavných antických tragédií. Obdivovat jsme však mohli i několik mladších památek. Pozoruhodné je i to, že Arles je poslední velké město, který proteče Rhona, třetí největší francouzská řeka, přes tím, než vteče do Středozemního moře. Z toho lze uhodnout, že je zde Rhona opravdu veliká řeka, něco jako Labe v Drážďanech, možná spíše ještě o něco větší.

Poté co nás Arles dostatečně uspokojilo, vydali jsme se na jih od města do ptačí oblasti Camargue, kde je i regionální přírodní park. Do něj je možné vstoupit za sedm euro a projít si okruh s pozorovatelnami na mnoho ptačích druhů. Ačkoliv jde o ptačí oblast celoevropského významu, my zde byli pozdě, ideální podmínky na pozorování jsou v dubnu, kdy je tu nejvíce ptačích druhů. Navíc vás nebude trápit strašné vedro a komáři, jako nás. Z těchto důvodů a také proto, že mi nebylo příliš dobře, jsem se rozhodl spokojit se s fotkou plameňáků krmících se v dálce a okruh jsem s kolegy neabsolvoval. Ale jak mi pak sdělil tatínek, nebylo moc čeho litovat.

Pokud vás zajímá ornitologie či birdwatching, určitě je tato oblast pro vás jako stvořená, nicméně vydejte se sem spíše z kraje jara, nikoliv v létě nebo na konci jara jako my. Camargue jsme tedy nechali za sebou, jelikož časový rozvrh už velel přesunout se dále na východ. Projeli jsme kolem Marseilles, druhého největšího francouzského města a dostali se až do Toulonu, kde jsme se ten večer ubytovali. Místní pronajatý byt byl velmi pěkný, blízkost moře prozrazoval téměř neustálý křik racků, s nimiž jsme další den zažili jedno nečekané dobrodružství.

Den čtrnáctý (Toulon – Nice – Monako – Sanremo)

Po snídani jsme z Toulonu vyrazili dále na východ trochu více prozkoumat azurové pobřeží. Jen z dálnice jsme zamávali Saint-Tropez, domově filmových četníků, v čele s Ludovicem Cruchotem, stejně jako dějišti filmového festivalu Cannes. Naším cílem totiž bylo město Nice, které má být podle spolucestující kolegyně hezčí než jiná města v okolí. Nutno ovšem podotknout, že pokud Nice je krásnější než jiná města v okolí, nechtěl bych vidět ona další sídla. Ne, že by Nice bylo vyloženě ošklivé, to vůbec, ale na rozdíl třeba od Nimes, Avignonu či Arles mě příliš nezaujalo. Moře tam je ovšem krásné, to se musí nechat. Zajímavé byly i prolézačky pro děti ve tvaru velryby a chobotnic.

Následoval přesun po pobřeží do Monaka. Zaparkovali jsme kousek od hranice ještě na francouzském území a vydali se pěšky do posledního nového státu, který nás čekal. Jak jsme záhy zjistili, Monako je trochu podobné dříve navštívené Andoře. Také mají akutní nedostatek místa a proto staví hodně do výšky a to bez jakéhokoliv architektonického či urbanistického plánu. Navíc se ani příliš nepočítá s pěšími přesuny, museli jsme překonat velkou řadu schodů, výtahů a podobně, takže tento stát není moc příjemný pro pěší pohyb. Přesto jsme rádi, že jsme se v Monaku zastavili, několik věcí rozhodně stálo za vidění.

Mimořádně pěkná byla zahrada kněžny Grace (Kelly), manželky knížete Rainiera III., s rozkvetlými květinami. Pohled na knížecí palác i útesy nad Monakem je také dosti velkolepý. Pro sportovní fanoušky bylo hezké i vidět části legendární tratě, na které se jezdí Velká cena vozů Formule 1. Ta se jela jen pár týdnů před naší návštěvou, takže se na místě ještě rozebíraly zbytky bariér či tribun. Letos navíc vyhrál domácí závodník Charles Leclerc, jezdící za Ferrari, což místní boháče jistě velmi potěšilo. Zámožní občané ale mohli závod F1 sledovat i ze svých domů, popřípadě z proslulého přístavu, kde kotví řada luxusních jachet.

Právě v přístavu jsme potkali jednoho super racka. U zábradlí v přístavu stála trojice turistek, které měly na místním zábradlí rozložené svoje jídlo. Jejich hlavní zábava ovšem byla vzájemná konverzace a jídla si moc nevšímaly. To si uvědomil i milý racek, který vytušil svou příležitost se zdarma a snadno najíst. Jal se tedy k turistkám opatrně připlížit a dobrého krmení se zmocnit. Vzápětí si také všiml, že jej fotografuji a bylo zcela jasné, že velmi dobře ví, že já vím, co on chce udělat. Nicméně neměl jsem v plánu mu bránit, mou pomoc by asi příliš neocenil, proto jsem se rozhodl vyklidit pole. Závěr příběhu tedy bohužel neznám, ale věřím, že byl úspěšný, neboť byl velmi trpělivý a opravdu mimořádně nenápadný (skutečně, bez ironie).

Přesto jsme už byli z Monaka poněkud unavení, takže jsme se rozhodli toto, pro nás, poněkud nepřívětivé místo opustit a vydat se dál. Po pobřeží jsme přejeli z Monaka přes zbytek Francie (tato část pobřeží není moc pěkná, je to jeden soukromý resort vedle druhého) až jsme konečně tuto krásnou zemi definitivně opustili a překročili hranici Itálie. Ten den jsme už jen dojeli pár zbylých kilometrů do dalšího velkého turistického střediska Sanremo na pobřeží Ligurska. Zde jsme se ubytovali v bytě velmi milého a úslužného Itala.

Den patnáctý (Sanremo – Brescia)

Na ubytování si tedy moc stěžovat nemůžeme. Nicméně samotné město je poměrně dost ošklivé a špinavé, moc pozitivních vzpomínek na něj mít nebudu, tím spíše, že se přidal typický italský dopravní chaos. Pro sportovní fanoušky je Sanremo významné hlavně rallye, která se jezdí od roku 1928 a dlouhá léta patřila i do seriálu WRC (World Rally Champonship) a cyklistickým závodem Milán – Sanremo, který je se svými 298 kilometry nejdelším jednorázovým závodem moderní cyklistiky.

Ze Sanrema jsme se tedy rozhodli co nejrychleji ujet a protože už náš řidič měl pobřeží plné zuby, rozhodli jsme se co nejrychleji dostat po dálnici do města Brescia, kde jsme měli sjednané další ubytování. Přejeli jsme pádskou nížinu i samotnou největší italskou řeku Pád a dostali se až do podhůří Alp, kde Brescia, město s téměř 200 000 obyvateli leží. Nachází se zde třeba známé muzeum brouků nebo muzeum antických maleb. Ubytování jsme měli (neobvykle) přímo na hotelu, což ale příliš nevadilo. Stejně jsme si šli odpoledne ještě projít město. Vystoupali jsme se až nahoru na kopec k místnímu hradu, kde jsme si dali i večeři. Kolem probíhajícího závodu veteránů jsme pak za začínající bouřky prchali zpět na hotel.

Den šestnáctý (Brescia – Lago di Garda – Hörtendorf)

Předposlední den už byl hodně ve znamení těšení se na domov a delšího přejezdu. Ráno jsme se ale ještě zastavili u největšího italského jezera Lago di Garda. Přestože toto jezero leží ve velmi malé nadmořské výšce, je ledovcového původu. Vytvořil jej ledovec, který se zde nacházel v poslední době ledové. Dnes je zde situace úplně jiná, voda měla příjemnou teplotu, takže jsme si v ní i smočili nohy. Současně jsme obdivovali stěny tyčící se nad jezerem mnohdy až do výšky téměř 2000 metrů nad mořem. Není proto náhoda, že právě zde se nachází několik vyhlášených lezeckých oblastí. A je tady též cesta Excalibur 9b+, jedna z vůbec nejtěžších vylezených cest v historii sportovního lezení.

Po prohlídce jezera nás čekal dlouhý přejezd podél jižní hranice Alp, dále kolem Benátek a Udine, až jsme nakonec konečně překročili hranici do Rakouska, kde jsme v obci Hörtendorf nacházející se u města Klagenfurth am Wörthersee měli naše poslední ubytování. Kolegyně která velmi ráda vaří (i konzumuje) nám připravila poslední slavnostní večeři, kterou nakonec přes mírné protesty neodmítl ani náš řidič. Poté jsme šli spát, abychom si vychutnali poslední noc na cestě a současně byli odpočinutí před finálním přejezdem.

Den sedmnáctý (Hörtendorf – Znojmo)

Poslední ráno nám zpříjemnila krásná kočička, která přišla loudit jídlo od snídaně a byla tak vděčná, že se dokonce nechala i hladit a mazlit. Zvláště dva kočkomilní členové posádky z toho byli velmi unesení. Nakonec však přišel čas rozloučit se s kočkou, ubytováním a symbolicky i naší dlouhou výpravou. Přes velkou část Rakouska jsme se s několika povinnými zastávkami dostali a k hranici s Českem, kterou jsme překročili na přechodu Hatě.

V nedalekém Znojmě nastal čas loučení. Část výpravy spěchala na autobus, aby se včas dostala do Brna. Protože nesnáším loučení, snažil jsem se moc nedojímat, nicméně jak říká Gandalf, ne všechny slzy jsou vždy ku škodě. My s tátou jsme se vydali do Lukova, kde na mě čekal zapomenutý kabel od počítače. Ráno jsem se pak vydal zpět do Znojma, z nějž už následoval jen nudný přesun do Prahy, kde má krásná, zajímavá a dlouhá cesta skončila.

Shrnutí

Při naší cestě jsme ujeli zhruba 5 800 kilometrů, které všechny odřídil jediný řidič, můj otec. Za to mu patří velký obdiv. Navštívili jsme přitom 10 států – v tomto pořadí jsme projeli: Česko, Rakousko, Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Francie, Švýcarsko, Francie, Itálie, Francie, Španělsko, Andorra, Francie, Monako, Francie, Itálie, Rakousko a konečně znovu Česko. Z toho tři, Lichtenštejnsko, Andorra a Monako, pro mě byly nové. Nejvíce času jsme však strávili jednoznačně ve Francii. Z hlediska přírodního ve mě největší dojem jednoznačně zanechal Grand Canyon du Verdon, z měst nejvíce Avignon, co se týče památek vede u mě antický chrám v Nimes a z hlediska technického musím zase vyzdvihnout letecké muzeum v Toulouse. Každého člena výpravy vyšla cesta si na 20 000 korun. A myslím, že nemluvím jen za sebe, že si něco podobného plánujeme zopakovat i v dalších letech.

Tipy na závěr

• Letecké muzeum v Toulouse jednoznačně doporučuji k návštěvě, budete-li mít cestu do této části Evropy, patřilo k tomu nejlepšímu, co jsme po cestě viděli.
• Zajímá-li vás památky, určitě stojí za vidění Avignon, Arles, Nimes, Carcassone a Pont du Gard.
• Pokud holdujete umění, neměli byste vynechat dvě slavné jeskyně s pravěkými malbami – Lascaux (asi 50 km západně od města Tulle) a Chauvetova jeskyně (50 km na severozápad od Avignonu). Nám už na ně nezbyl čas, což je jedna z mála věcí, kterých na této cestě lituji.
• Pro přírody chtivé lze naopak doporučit ptačí oblast Camargue, kaňon Verdonu či turistické trasy Alp a Pyrenejí.
• Francouzský provoz a silnice byly výrazně ukázněnější a méně chaotické než italské, kde byl problém i zaplatit na dálnici v mýtné bráně.
• I přes nejaktuálnější verzi map cz se mapy při navigaci mnohokrát pletly nebo něco ukazovaly minimálně zavádějícím způsobem. Není tedy dobré spoléhat jen na ně.
• Ve Švýcarsku se dá koupit jen roční dálniční známka za cca 1200 Kč, v Rakousku lze koupit (i online) známku týdenní. Ve Francii, Itálii a Španělsku se platí za ujeté kilometry mýto.
• V Itálii byly zpoplatněny úplně všechny úseky dálnic jimiž jsme projížděli. Ve Francii naopak byly i některé poměrně dlouhé úseky bez poplatků.
• V malých státech (Lichtenštejnsko, Andorra, Monako) si dávejte pozor na data. Nejsou součástí Evropské unie, takže jsou zde mobilní služby velmi drahé.
• Vstupné jsme platili jen do muzea v Toulouse. Jinak je většina pamětihodností, alespoň zvenku, dostupná zadarmo.
• CERN rozhodně stojí za návštěvu a obchod s merchem stojí minimálně za úvahu o nákupu některých propagačních předmětů. Naopak ITER můžete v klidu vynechat.
• Ve Francii je poměrně problém sehnat poštovní známky. Lze to jen přímo na poštovním úřadě. I když bude někdo tvrdit, že je mají i v trafikách, nikdy jsme je tam v reálu sehnat nedokázali.
• U ubytování přes Booking může být někdy problém s tím, že dostanete pěkný byt, ale třeba v pátém patře bez výtahu. Pokud tedy nechodíte rádi do schodů, dávejte si na to pozor.

Zdroje

• Všechny fotografie, není-li uvedeno jinak, byly pořízeny autorem článku.
• Totéž platí i pro mapy, které autor vytvořil za pomocí serveru mapy.cz