Je krásný den 7. června a v okolí Jones Island letí malý letoun T-34 Mentor, který kdysi sloužil k výcviku pilotních žáků USAF. Letoun přelétl přes ostrov Orcas Island a stočil se nad nedalekým ostrovem Jones Island. Pilot zde má opravdu krásné výhledy během letu. Bohužel zpět na letiště se již letoun i se svým pilotem nevrátil. Z dostupných fotografií a videí je vidět, jak letoun strmě klesá k vodní hladině a pilot se jej snaží do posledních chvíle vybrat, bohužel neúspěšně. Z prozatím neznámých příčin letoun havaroval na vodní hladině a pilot při nehodě zemřel. Tím pilotem byl legendární astronaut William „Bill“ Anders, člen historické mise Apollo 8 a autor ikonické fotografie Země. V době letu mu bylo úctyhodných 90 let.

Východ Země 

William Alison Anders se narodil v Hong Kongu 17. října 1933 poručíkovi námořnictva USA Arthurovi F. Andersovi a Muriel Adamsové. Narodil se tedy v britské kolonii, kterou v té době Hong Kong byl. Vzhledem k tomu, že otec Williama byl důstojníkem námořnictva, netrval pobyt v Hong Kongu dlouho a už se rodina stěhovala do Annapolisu v Marylandu, kde začal Arthur Anders vyučovat matematiku na US Naval Postgraduate School. Když se blížil rok 1937, obdržel Arthur Anders rozkaz k přesunu do Nankingu (Nanjing) v Číně. Znalci historie jistě tuší, co znamenal rok 1937 a následné období pro Nanking.

Po vypuknutí druhé čínsko-japonské války byl Arthur Anders povolán do služby na říčním dělovém člunu USS Panay, kde byl i následně zraněn při japonském útoku na loď. Zde se hodí dodat, že tento útok vešel do dějin jako „Incident USS Panay“ a znamenal diplomatickou „roztržku“ mezi Japonskem a USA. Andersova rodina zůstala v Nankingu, kam začala postupovat i japonská armáda. Muriel Andersová nečekala na příchod Japonců, a i se synem prchla do Guangzhou v jižní části Číny. Bylo to více než dobré rozhodnutí, vzhledem k událostem, které postihly Nanking. Ani v Guangzhou nenalezli klid a byli tak svědky japonského bombardování na Pearl river. Muriel se nakonec podařilo přes složitou a nebezpečnou situaci dostat s malým Williamem na Filipíny, kde se konečně dozvěděli zprávy o Arthurovi. Arthur Anders byl zachráněn Brity a léčil se ze svých zranění v nemocnici v San Diegu. Rodina se tak vrátila do USA.

Poté, co se rodina usadila v La Mesa v Kalifornii, začal William navštěvovat skautský oddíl. Pro zajímavost uvedu, že zde dosáhl druhé nejvyšší pozice, Life Scout. Ve svých následných studiích pokračoval na St. Martinʼs Academy a Grossmont High School v El Cajonu ve státě Kalifornia. Cílem Williama byla námořní akademie v Annapolisu, čímž by kráčel v otcových stopách. Než se tam však mohl dostat, musel nastoupit do Boyden School, přípravné školy vojenské akademie. Při každodenních cestách na tuto školu pozoroval letecký provoz mezinárodního letiště v San Diegu. Možná právě zde začal snít o létání.

Po absolvování přípravné akademie nastoupil do Annapolisu, kde absolvoval v roce 1955 s titulem bakaláře elektrotechniky. Jak bývá zvykem u námořní akademie, součástí studia jsou i cvičné plavby, kde si účastníci vyzkouší „život na moři“. Anders plul na palubě letadlové lodi, což je pro milovníka letectví úžasné místo. Williama tato plavba přesvědčila, že být námořním letcem není cesta. Velký vliv na to měl především velký počet smrtelných nehod na palubě. Po promoci se tak rozhodl odejít k USAF. Během studií se setkal i se svou budoucí ženou Valerií Elizabeth Hoardovou při rande „naslepo“. S Elizabeth se oženil po promoci. Pár přivedl na svět postupně šest dětí.

Svou kariéru vojenského pilota začal právě na letounu T-34 Mentor, se kterým ji bohužel i tragicky ukončil. V roce 1956 obdržel svá pilotní křidélka a stal se stíhacím pilotem 84. stíhací perutě Velitelství protivzdušné obrany se sídlem na letecké základně Hamilton v Kalifornii. Následovala služba u 57. perutě na Islandu. Právě na Islandu se podílel na záchytech sovětských bombardérů Tu-95. Strávil zde celý rok. Po návratu do USA se vrátil zpět pod 84. peruť a létal dále na letounech F-101.

V průběhu své letecké kariéry se William rozhodl stát se zkušebním pilotem. Aby dosáhl svého cíle, vyhledal Chucka Yeagera, který velel škole zkušebních pilotů na Edwardsově letecké základně. William se s ním poradil o nejlepším postupu pro přijetí do ARPS. Chuck Yeager mu poradil, aby nejdříve zvýšil své vzdělání. V duchu této rady se tedy přihlásil na Air Force Institute of Technology (AFIT), kde chtěl studovat letecké inženýrství. Místo leteckého inženýrství však musel vzít zavděk studiem jaderného inženýrství. V roce 1962 promoval s vyznamenáním a titulem v oboru jaderné inženýrství (konkrétně kosmické záření) a byl přidělen do Air Force Weapons Laboratory na Kirtland AFB v Albuquerque ve státě Nové Mexiko. V novém působišti byl zodpovědný za technické řízení programů jaderných reaktorů. Získáním magisterského titulu už Andersovi nic nebránilo zažádat o přiřazení k výcviku zkušebních pilotů v Aerospace Research Pilots School na Edwardsově letecké základně. To se psal rok 1963 a NASA vypisuje výběrové řízení na třetí oddíl astronautů.

William Anders neváhal a přihlásil se do výběru. Při tomto výběru měl mnohem větší šance díky změněným podmínkám, které museli uchazeči splňovat. V předchozích dvou výběrech byla jedna z hlavních podmínek, aby byl uchazeč zkušební pilot. Nyní to nebylo vyžadováno, i když to byla značná výhoda. William Anders tak splňoval podmínky pro výběrové řízení. Ponořil se tedy do náročného výběrového řízení, ze kterého vzešlo 34 finalistů. S každým z finalistů byl pak proveden osobní pohovor a na základě jeho výsledků bylo vybráno 14 nových astronautů. Mezi vybranými byl i William Anders. Tuto radostnou zprávu se dozvěděl v den svých narozenin, tradičně z úst Deka Slaytona. Jen tři dny po radostné zprávě o přijetí do NASA přišla další zpráva. Ta zpráva byla od Chucka Yeagera, který sdělil Williamovi, že se mu nepodařilo dostat do ARPS.

Nástupem k NASA začal obvyklý základní výcvik a rozdělení odpovědností za různé systémy v programech Gemini a Apollo. William dostal za úkol, díky svému vzdělání, věnovat se dozimetrii, radiačním účinkům a environmentální kontrole lodí Gemini a Apollo.

V roce 1966 byl jmenován do záložní posádky mise Gemini 11 společně s Neilem Armstrongem. Po ukončení programu Gemini byl přeřazen do programu Apollo. Ve svém volném čase se naučil létat s vrtulníky, a tak patřil společně s Neilem Armstrongem mezi astronauty, kteří začali pilotovat LLRV (Lunar Landing Research Vehicle). Program Gemini se uzavřel a William musel dál čekat na svou příležitost až do roku 1968.

V roce 1968, pár měsíců před letem Apolla 7, přišly tajné služby se zprávou, že SSSR staví novou raketu, schopnou vyslat kosmonauty k Měsíci a zpět. Z toho všichni usoudili, že se o to Sovětský svaz pokusí do konce roku. Američané se rozhodli jednat. Samotná mise Apollo 8 měla původně úplně jinou náplň činností a jinou posádku. Vše se změnilo po zprávách od tajných služeb. Mise Apollo 8 měla být původně testem lunárního modulu Apollo (LM) na střední oběžné dráze Země s posádkou ve složení James McDivitt, Dave Scott a Rusty Schweickart. Došlo tak k rošádě mezi posádkami, kdy z původní posádky Apolla 8 se stala posádka Apollo 9 s úkolem ověřit lunární modul na oběžné dráze kolem Země. Nutno dodat, že jedním z dalších argumentů změn bylo i zpoždění při stavbě a testování lunárního modulu. Do hlavní posádky mise Apollo 8 byli jmenováni: Frank Borman (velitel), James Lovell (pilot velitelského modulu) a William Anders (pilot lunárního modulu). Tato posádka však také nebyla původní. Původně byl v posádce místo Jima Lovella jmenován Mike Collins. Ten ale musel být nahrazen z důvodů operace krční páteře, protože mu výrůstek mezi pátým a šestým krčním obratlem tlačil na míchu.

Sám Anders vzpomínal na události před Apollem 8 takto:

Byli jsme zrovna s Frankem Bormanem v továrně North American Aviation v Kalifornii, abychom si prohlédli velitelský modul. Při návštěvě však zavolal Deke Slayton a řekl Frankovi, aby se hned vrátil.

Když se Frank Borman dostavil do kanceláře Deka Slaytona, ten mu sdělil nové plány pro Apollo 8. Poté mu oznámil, že se to musí stihnout do čtyř měsíců! Frank Borman na to reagoval takto:

Zbláznil ses?!

Úkol mise Apollo 8 a posádka byly známy. Nyní nastal čas na přípravu. Cílem mise bylo obletět desetkrát Měsíc ve velitelském modulu, bez lunárního modulu. Tato skutečnost se méně líbila Williamovi, protože byl jmenován pilotem lunárního modulu, který ale neměl. Sám Frank Borman vzpomínal na Anderse takto:

Billu Andersovi bylo pětatřicet, byl mírně stavěný a velmi seriózní. Nejsem si jistý, zda si někdy zvykl na můj drsný smysl pro humor nebo na Lovellova svobodomyslného ducha. Ale Anders byl pekelný dělník, skvělý technik a celkově skvělý chlap. Anders byl vždy přátelský a spolupracoval, ale vyhýbal se obvyklým setkáním astronautů. Cílevědomě se koncentroval na práci a měl averzi vůči zbytečné konverzaci.

Dne 21. prosince 1968 se ze vzletové rampy zvedla raketa Saturn 5 s misí Apollo 8, jedné z nejodvážnějších misí v dějinách lidstva. Při cestě výtahem ke kabině kosmické lodi si William prohlížel raketu Saturn a pomyslel si:

Fajn, tak touhle potvorou poletíme.

Mise Apolla 8 měla mnoho nej:

• První lidé cestovali k Měsíci
• Poprvé lidé opustili zemskou gravitaci
• Poprvé lidé cestovali na Měsíc a dostali se do gravitační sféry vlivu jiného nebeského tělesa

Jak již bylo řečeno, mise měla mnoho milníků a popisovat celou misi by bylo zdlouhavé. Důležité je však vyzdvihnout dvě důležité události. První z nich je vznik ikonické fotografie Země, která je pojmenována, jako Východ Země. Vznik této fotografie je připisován právě Williamu Andersovi, který vykonával fotografické povinnosti na palubě. Měl tak dokumentovat povrch Měsíce pro další posádky, které skutečně přistanou na povrchu Měsíce. Fotografie byla pořízena z oběžné dráhy Měsíce 24. prosince 1968, 16:39:39,3 UTC upraveným fotoaparátem Hasselblad 500 EL. Právě při oběhu kolem Měsíce se naskytl astronautům neuvěřitelný pohled na vycházející Zemi nad povrchem Měsíce. Na palubě zavládlo okamžité vzrušení z toho, co mohli vidět. Po chvilce údivu nastala na palubě horečná činnost. Astronauté začali okamžitě fotit tuto neobyčejnou scenérii.

Anders: Ach můj bože! Podívejte se támhle na ten obrázek! Přichází Země. Páni, to je hezké.
Borman: Hele, neber to, není to naplánované. (žertuje)
Anders: (smích) Máš barevný film, Jime?
Podej mi rychle tu roličku barev, mohl bys…
Lovell: Oh, člověče, to je skvělé!

Astronauté měli v té chvíli možnost vidět něco, co do té doby nikdo neviděl. Právem platilo zhodnocení mise:

Letěli jsme zkoumat Měsíc, abychom objevili Zemi.

Druhou událostí se pak stalo předčítání z biblické knihy Genesis, jako Vánoční poselství všemu lidstvu. Apollo 8 se vrátilo zpět na Zemi 27. prosince po letu trvajícím 6 dní, 3 hodiny, 0 minut. Nutno dodat, že William Anderson byl římský katolík a cesta k Měsíci nenechala chladným jeho víru, což prohlásil při 50. výročí mise.

Opravdu to podkopalo moje náboženské přesvědčení. Myšlenka, že se věci otáčejí kolem papeže a tam nahoře je velký superpočítač, který přemýšlí, zda byl Billy včera hodný chlapec? Není tomu tak. Nedává to smysl.

Po návratu na Zemi následovalo propagační kolečko. Program Apollo byl však stále v plném běhu. James Lovell byl jmenován jako velitel záložní posádky Apolla 11 a k němu se připojil William Anderson, nyní pilot CMP. Na post pilota lunárního modulu nastoupil nováček Fred Haise. Tím ale kariéra Williama Anderse jako astronauta skončila. William cítil, že jeho šance na procházku po Měsíci jsou nízké. V roce 1969 se tak rozhodl opustit řady NASA.

Dne 16. května 1969 jmenoval prezident Richard Nixon nového výkonného tajemníka Národní rady pro letectví a vesmír (NASC). Tím tajemníkem byl William Anders. Do té doby to byla nejvyšší vládní funkce, která byla kdy astronautovi nabídnuta. V nové pozici byl zodpovědný především za rozvoj letecké a vesmírné politiky. Ve své funkci se snažil o blízkou spolupráci s Úřadem pro vědu a techniku ​​(OST) a Úřadem pro řízení a rozpočet (OMB). Snažil se přiblížit tyto instituce i s NASA. Obecně se postupem času stával pesimistickým vůči vesmírnému programu NASA. Byl například jedním z těch, kteří se postavili proti vývoji amerického raketoplánu. Podle Anderse bylo lepší vyvinout menší variantu raketoplánu a spíše se soustředit na vývoj stanice Skylab. Přednost dostal raketoplán v podobě, v jaké ho známe dnes. O to více byl Anders pesimističtější a pochyboval o dostatečném vlivu svého úřadu na vývoj. V roce 1972 tak doporučil jeho zrušení.

Rada NASC byla zrušena v roce 1973. Prezident Nixon však nechtěl o Anderse přijít, a proto mu nabídl pozici v komisi AEC (Komisi pro atomovou energii). Důvodem bylo, že komise měla být plná právníků a prezident chtěl do komise dostat inženýra z oboru, což Anders byl. Vedl tedy veškerý výzkum a vývoj jaderné i nejaderné energetiky. V průběhu působení v AEC se však stále vršily problémy, plynoucí především z různých střetů zájmů a výsledkem bylo rozdělení AEC na dvě části. Pro Williama to znamenalo jmenování prvním předsedou Nukleární regulační komise.

Aby těch vládních funkcí nebylo málo, byl po ukončení svého funkčního období jmenován velvyslancem v Norsku. Podle dostupných informací mu byla nabídnuta pozice velvyslance, ale bez určení destinace. Nabídku pak probíral doma se svou ženou Valerií, která projevila zájem o Norsko. Norsko byla jedna z destinací při propagačním kolečku po misi Apollo 8. William tak požádal o Norsko a 13. dubna 1976 byl jmenován do funkce.

Funkci velvyslance zastával do roku 1977, kdy se rozhodl odejít do soukromého sektoru. První zastávkou se stala společnost General Electric (GE), kde získal pozici viceprezidenta a generálního ředitele divize jaderných produktů. Tyto pozice obnášely zodpovědnost za jaderné palivo a vybavení používané v reaktorech v San Jose a Wilmingtonu. Rozsah povinností byl opravdu veliký a postupně se přidávaly další. V roce 1979 byl vyslán společností GE na Harvard Business School, aby se zúčastnil šestitýdenního programu pokročilého managementu, což ho následně vedlo na pozici generálního ředitele letecké divize GE. Z této pozice měl pod sebou přes 8 500 zaměstnanců.

Jak je z předchozích řádků vidět, William se z pilota a astronauta dokázal úspěšně překlopit do výkonného manažera ve vládních funkcích a následně i v soukromém sektoru. Ve své kariéře pokračoval nadále i v Textronu, kam se přesunul v roce 1984 na pozici viceprezidenta pro letectví a kosmonautiku. Nebyla to však poslední zastávka. Další společností, ve které působil až do svého odchodu na odpočinek, byla společnost General Dynamics, kam nastoupil v roce 1991. Období působení u General Dynamics však nepatřilo mezi nejjednodušší kvůli velkým finančním potížím společnosti, které nastaly zrušením programu A-12 Avenger II. William vyřešil situaci postupným odprodejem jednotlivých částí společnosti a snížením počtu zaměstnanců. Svou kariéru ukončil v roce 1993.

Je nutné dodat, že do roku 1988 byl stále členem vojenských záloh, což mu umožnilo si udržet letový status na strojích NASA, tedy letounu T-38 Talon. Do výslužby odešel právě v roce 1988 v hodnosti generál-majora.

Pokud by čtenáři čekali, že po ukončení své kariéry William Anders spokojeně odpočíval, tak se zmýlili. Svůj volný čas využil k založení Heritage Flight Museum ve státě Washington. Muzeum provozoval společně se svou rodinou. Osobně byl prezidentem muzea se sbírkou historických letadel, vozidel, artefaktů a fotografií, ale také provozoval letadla a létal s nimi na leteckých přehlídkách společně se svým synem Gregem.

Za své příspěvky k vesmírnému programu byl Anders oceněn mimo jiné medailí NASA Distinguished Service, Collier Trophy a Michael Collins (dříve National Air and Space Museum) Trophy. V roce 1983 byl uveden do International Space Hall of Fame, International Air & Space Hall of Fame v roce 1990, US Astronaut Hall of Fame v roce 1997 a National Aviation Hall of Fame v roce 2004. Jeho jménem byly pojmenovány dva krátery na odvrácené straně Měsíce. Kráter „Anders“ leží jihovýchodně od vnějšího okraje pánve Apollo a „Anders‘ Earthrise“, který je vidět na astronautově fotografii „Východ „Země“.

William Anders létal do poslední chvíle. I přes pokročilý věk byl schopen stále aktivně létat se svým letounem T-34 Mentor. Bohužel dne 7. června 2024 jej letecké štěstí opustilo. Závěrem můžeme dodat, že William Anders patřil do elitního klubu mužů, kteří navštívili Měsíc. I přes pouhou jednu misi se dokázal zapsat nesmazatelným písmem do historie lidstva a zanechal tu nám všem odkaz v podobě fotografie. Fotografie, která by nám každý den měla připomínat, odkud pocházíme a jak křehký je náš domov ve vesmíru, kterého bychom si měli vážit.

Prošli jsme celou tu cestu, abychom prozkoumali Měsíc, a nejdůležitější je, že jsme objevili Zemi.

William „Bill“ Anders

Čest jeho památce.

[youtube https://www.youtube.com/watch?v=onY-J1Pvegk?si=0uFcLtJ_vh9d2iqi]

Zdroje informací:
wikipedia.org
collectspace.com
faa.gov
heritageflight.org
wikipedia.org

Zdroje obrázků:
wikimedia.org/wikipedia/
wikimedia.org/wikipedia/
heritageflight.org/
wikimedia.org/
wikimedia.org/
wikimedia.org/
collectspace.com/
nasa.gov/
airportjournals.com/