O fascinujícím světě exoplanet jsme zde již v nedávné době dosti dopodrobna hovořili. Představili jsme si základní informace o exoplanetách, metody jejich detekce, historii objevů či kosmické mise, které měly a mají za cíl je hledat. Pověděli jsme si i základní informace o tom, jak by měly vypadat planety ideální pro vznik života. Protože je ale výzkum exoplanet tak fascinující a důležitý, vrátíme se k němu ještě v jednom delším článku, který však bude poněkud méně vážný než obvykle. Podíváme se totiž na různé zajímavé či extrémní zástupce mezi planetami u cizích hvězd. A věřte, že se mezi nimi skrývají skutečně mimořádně pozoruhodně a prazvláštní světy.

Exoplanetární bestiář

Jak by řekli klasikové na TV Nova, na závěr patří „borec na konec“. Nejinak tomu bude i v našem případě. S ohledem na vyčerpávající délku minulého článku si dnes povíme něco o zajímavých planetách a nepotvrzených kandidátech. A to zkrátka jen z pohledu různých zajímavostí, extrémů a podobně. Tyto extrémy přitom můžeme rozdělit dle několika charakteristik.

Můžeme se podívat na vlastnosti planetárního systému jako celku, dále nás mohou zajímat hvězdy u nichž planety obíhají, také se lze změřit na podivnosti oběžných drah konkrétních planet či na extrémy jednotlivých planet. Začneme však u zajímavostí, které jsou vztaženy k naší Zemi. Zaměříme se tedy na planety a jejich kandidáty, které dělá zajímavé to, jak a kde je vidíme ze Země. Pokud bychom je pozorovali z jiné části kosmu, tak zajímavé by nám nepřišly.

Planetární extrémy z pohledu Země

M51-ULS-1b ve vírové galaxii M51 je nejvzdálenějším planetárním kandidátem. Vírová galaxie je vzdálená 28 milionů světelných let ve směru souhvězdí Honicích psů. Z tohoto pohledu je tedy už jedno, kde v galaxii se planeta přesně nachází. Jde současně o prvního planetárního kandidáta mimo Mléčnou dráhu. Objevil ji rentgenový dalekohled Chandra pomocí metody zákrytu rentgenového záření. Jednoduše řečeno, potenciální planeta zakryla rentgenové záření přicházející k nám z jiného objektu galaxie. Pozorování vypadá dosti spolehlivě, avšak jeho ověření bude možné až za 70 let, v okamžiku, kdy se vůči nám budou všechny zúčastněné objekty znovu nacházet ve výhodné poloze.

Mezi potvrzenými planetami najdeme nejdále SWEEPS-04 a SWEEPS-11, konkrétně 27 710 světelných let daleko ve směru souhvězdí Střelce. Oba objekty byly objeveny tranzitní metodou. Jde o horké Jupitery, tedy obří plynné planety, které obíhají velmi blízko své hvězdě. Hmotnost obou planet Jupitera převyšuje, jejich průměr je s Jupiterem srovnatelný. Na rozdíl od největší planety naší soustavy ovšem jejich oběh kolem hostitelské hvězdy trvá jen v řádu jednotek dnů. Teplota atmosféry obou těles je tak extrémní.

Nejvzdálenější potenciálně obyvatelná planeta Kepler-1606b je od nás vzdálena 2 807 světelných let, nicméně kandidát na potenciálně obyvatelnou planetu KOI-5889.01 od nás leží dokonce asi 5000 světelných let. A když už jsme u dalekohledu Kepler, jím objevená nejvzdálenější planeta se nachází ve vzdálenosti 17 000 světelných let. Jde o objekt K2-2016-BLG-0005Lb, což naznačuje, že jde o objev z prodloužené mise K2. V tomto případě nebyl objev učiněn tranzitní metodou, nýbrž technikou gravitačního mikročočkování.

Naopak nejbližší planety se nachází hned u Proximy Centauri, našeho hvězdného souseda vzdáleného 4,25 světelného roku. U Proximy dosud astronomové potvrdili tři planety, z nichž jedna je i potenciálně obyvatelná a tudíž jde i o nejbližší potenciálně obyvatelnou planetu. Tento rekord se nejméně desítky tisíc let měnit nebude, vzhledem k tomu, že Proxima Centauri je Slunci nejbližší hvězda. Kdybychom k těmto planetám chtěli doletět, můžeme, ale i Voyagerům by to trvalo desítky tisíc roků. Tak vzdálená je i nejbližší cizí hvězda, a tak nízkých rychlostí naše sondy v tuto chvíli dosahují.

Pokud jde o populární přímé zobrazení, pak je nejvzdálenější takto viděná 622 světelných let vzdálená planeta CT Chamaeleontis b. Nicméně kandidát CVSO 30c je od nás dokonce 1200 světelných roků. Nejbližší je naopak vzdálená jen 35 a půl světelného roku COCONUTS-2b. Tato planeta má i největší úhlovou vzdálenost od mateřské hvězdy, téměř 600 obloukových vteřin. WISE 1217+1626b je sice bližší, ale má se za to, že jde o hnědého trpaslíka, tudíž objekt na hranici mezi planetami a hvězdami. V současnosti existují snahy o přímé zobrazení planet u Proximy Centauri.

Nejjasnější hvězdou s potvrzenou planetou je Pollux ze souhvězdí Blíženců, jenž má zdánlivou magnitudu 1,14. Spekuluje se ovšem i o planetách u jasnějších hvězd. Mělo se za to, že by mohla být planeta u Aldebaranu, nejjasnější hvězdy souhvězdí Býka, prozatímní důkazy toto ovšem nepotvrzují. Nepotvrzeného kandidáta má Alfa Centauri, jedna z nejbližších (a nejjasnějších) hvězd oblohy s magnitudou 0,01. Také podobně jasná Vega má kandidátské těleso navíc se zdá, že ji obklopuje cirkumstelární disk. Naopak nejslabší hvězdou u níž byly nalezeny planety je MOA-bin-29L o zdánlivé magnitudě pouhých 44,6.

Charakteristiky planet

Planety u pulsarů jsou v mnohém netypické, není tedy divu, že i na ně zde dojde. PSR B1257+12b je totiž nejlehčí známou planetou s hmotností jen 0,02 M_E. To ovšem platí pouze pokud počítáme jen samotné planety, nalezeno bylo i několik planetesimál, velmi mladých zárodků planet, které mají ještě menší hmotnost, v jednom případě byla u bílého trpaslíka v souhvězdí Panny nalezena planetesimála o hmotnosti jen 0,00067 M_E.

S nejtěžší planetou to není, vzhledem k nejasné hranici mezi obřími planetami a hnědými trpaslíky, bohužel tak jednoduché. Není jasné, kde mezi těmato dvěma typy objektů leží hranice, hovoří se o 13 hmotnostech Jupitera, ale i o osmdesáti. Odhaduje se však, že hmotnost nejtěžších těles, která můžeme jednoznačně zařadit mezi planety se pohybuje někde kolem 10-12 hmot Jupiteru.

U poloměru máme ovšem k dispozici přesnější údaje, víme tedy, že nejrozměrnější je planeta PDS 70 b s poloměrem 2,1 až 2,7 Jupiteru. Největší přesně změřená planeta je HAT-P-67b o rozměru 2,085 poloměru Jupiteru. Existuje sice i známý objekt, který má poloměr dokonce přes sedm Jupiterů, avšak v tomto případě se může jednat o hnědého trpaslíka. Naopak nejmenší je Kepler-37b s poloměrem 0,3 R_E. Pochopitelně však nesmíme počítat pozorované zárodky planet, planetesimály, které jsou menší.

Observatoř Kepler stála také za objevy nejhustší a nejméně husté planety. Kepler-131c vykazuje hustotu 77,7 g/cm³, naopak Kepler-51b a c jen 0,03 g/cm³(Kepler-51d má hustotu 0,09 g/cm³) I zde jsou nějaké nejasnosti, určení hustoty Kepleru-131c je totiž dost nejisté, nejhustší spolehlivě změřená planeta je tak TOI-4603b s hustotou 14,1 g/cm³.  Jde o planetu s poloměrem Jupitera, ale hmotností oproti našemu největšímu plynnému obru dvanáctinásobnou. Ještě větší hustotu může mít KELT-1b, zde se však zřejmě jedná o hnědého trpaslíka.

Pokud máte pocit, že je Venuše se svými 750 Kelviny extrémní, vězte, že jinde panují mnohem pekelnější podmínky. Povrch planety KELT-9b zahřívá jeho hvězda až na 4050 K. Kepler-70b a Kepler-70c, zpochybněná, avšak možná existující tělesa, dosahují (pokud skutečně existují) na povrchu snad až 7 000 K. Ve všem případech jde o horké Jupitery ozářené mateřskou hvězdou. Nejteplejší od své hvězdy více vzdálenou planetou, respektive v tomto případě protoplanetou je AB Aurigae b, která na povrchu dosahuje až 2 500 K, přitom je od hostitelské hvězdy výrazně dále než Neptun od Slunce. Máte-li naopak rádi zimu, zaměřte se na OGLE-2005-BLG-390Lb, kde teplota nepřesáhne 50 K. Zatím nepotvrzená planeta Proxima Centauri c by ale mohla být s povrchovou teplotou 31 K ještě chladnější.

Nejvyšším albedem disponuje LTT 9779b v souhvězdí Sochaře s albedem 80 %, zatímco TrES-2b v souhvězdí Draka naopak nejnižším (jen asi 0,04 %). Pro srovnání, albedo Měsíce je asi 12 %, albedo Země zhruba 31 %, albedo Venuše 65 %, takže jak vidíte, Venuše se planetě s nejvyšším albedem dost blíží. Za to může její velmi hustá a světlá atmosféra, která většinu dopadajícího záření odrazí zpět do kosmického prostoru. To by se mohlo zdát zvláštní, když víme, že na Venuši panují tak vysoké teploty. To je však dáno vysokým podílem oxidu uhličitého v atmosféře (96,5 %) a tedy i masivním skleníkovým efektem. Kdyby měla Venuše nižší albedo, atmosféra a povrch by se zahřívaly ještě o dost více.

Nejstarší známá planeta PSR B1620-26 b vznikla snad před 12,7 miliardami let, takže tu je většinu doby života vesmíru (13,8 miliardy roků). Naopak ROXs 42Bb vznikla velmi nedávno, možná jen před 2,75 miliony roky. Pro srovnání, v té době se na Zemi vyskytovali naši předkové z rodu Australopithecus. Kupříkladu slavná Lucy (pojmenovaná podle písně Beatles Lucy in the Sky with Diamonds – u ní se zase spekuluje, že skrytě odkazuje na LSD) žila před nějakými 3,2 miliony roky. Nejmladší tranzitní planeta objevená Keplerem v rámci mise K2 má 9,3 milionů let. Občas se objeví i zprávy o mladších tělesech, avšak jde zřejmě o hnědé trpaslíky.

Planety dle oběžných drah

Zatímco Země oběhne Slunce jednou za rok a velkému a velmi vzdálenému transneptunickému tělesu Sedna trvá oběh 11 408 let, již zmíněná planeta COCONUTS-2b obíhá svou hvězdu 1 100 000 roků. Jeden oběh jí tedy zabere například výrazně déle než jak dlouho na Zemi existuje moderní člověk. Stejná planeta drží i rekord v největší vzdálenosti od své hvězdy, od niž ji dělí 7 506 AU, necelá devítina světelného roku (63 239,7 AU). Pro srovnání, Voyagery jsou teď ve vzdálenosti kolem 160 AU od Země a to za necelých 50 let letu. Dosažení této planety by jim trvalo zhruba 47 krát déle, tedy asi 2 350 let. To je cca doba před kterou vedl Alexandr Makedonský své tažení, při němž dobyl většinu známého světa.

Naproti tomu planetě PSR J1719-1438 b netrvá dokončení jediného oběhu ani dvě a půl hodiny. Přesně to je 131 minut, což je zhruba průměrná délka přednášky Dušana Majera. Kandidát SWIFT J1756.9−2508 b může mít dokonce ještě kratší periodu, 49 minut. Jde ovšem o planety u pulsarů. Nejkratší doba oběhu u hvězdy hlavní sekvence trvá 4,3 hodiny (K2-137 b objevený dalekohledem Kepler v rámci navazující mise K2). PSR J1719-1438 b drží nepřekvapivě i rekord v nejmenší vzdálenosti od domovské hvězdy, kterou od planety dělí jen nějakých 658 000 kilometrů. Obíhá tedy asi o polovinu dále než Měsíc naši Zemi.

HD 20782 b vykazuje největší excentricitu, jejíž hodnota dosahuje neuvěřitelných 0,96, což už se hodně blíží parabole s excentricitou přesně rovnou jedné. Ještě vyšší excentricitu měla mít planeta VB 10b u velmi blízkého, avšak mimořádně slabého červeného trpaslíka VB 10 v souhvězdí Orla. Poslední měření však ukazují, že planeta pravděpodobně neexistuje, protože měření radiální rychlosti žádnou planetu v tomto systému nedetekuje.

Největší sklon oběžné dráhy, celých 176,1 stupně, vykazuje planeta HD 204313 e. Tato hodnota se už hodně blíží rovníkové retrográdní oběžné dráze. Tedy situaci, kdy planeta obíhá nad rovníkem své hvězdy, ovšem proti směru její rotace. HD 331093 b má naopak nejnižší sklon oběžné dráhy rovný asi 0,37 stupně, v tomto případě tak planeta obíhá téměř přesně v rovině rovníku hvězdy a to ve směru rotace.

Pětkrát větší ve srovnání s Měsícem v úplňku, tak by se jevila v případě maximálního vzájemného přiblížení planeta Kepler-70c při pohledu z Kepler-70b. Jejich oběžné dráhy od sebe totiž dělí pouhých 240 000 km. Pokud tedy existují, o jejich existenci se totiž stále vedou spory. Jestliže ale ano, hypotetickým pozorovatelům na povrchu těchto planet by se naskýtalo na obloze vskutku pozoruhodné a velmi zajímavé divadlo.

Dosti zajímavé jsou i některé dvojhvězdné systémy. Kepler-47 b obíhá dvě hvězdy ve vzdálenosti pouze 0,287 AU, zatímco DT Virginis c taktéž krouží kolem dvou hvězd, ovšem celých 1 168 AU daleko. V podobné vzdálenosti (1200 AU) obíhá i DT Virginis c, ovšem s hmotností 27 M_J se pravděpodobně jedná o lehčího hnědého trpaslíka. ROXs 12b se pyšní největší oběžnou dráhou kolem jedné hvězd dvojhvězdného systému. Od své mateřské hvězdy ji dělí 210 AU.

Domovské hvězdy exoplanet

Opomenout nesmíme ani mateřské hvězdy planet. Tou nejtěžší je Mí2 Scorpii o hmotnosti 9,1 M_S. Pokud by se ovšem potvrdila první planeta mimo naší Galaxii v M51 pak by mohla mít nejtěžší hvězdu právě ona. Objev je však zatím potvrzen jen na čtyři sigma, což je málo. Musíme si sedm desetiletí počkat. Existuje také několik obřích hvězd s hmotností přes dvacet hmot Slunce u nichž detekujeme prachový disk, avšak řádné planety zde zatím nalezeny nebyly. Několik takových hvězd se nachází třeba ve Velkém Magellanovu mračnu.

Ohledně nejlehčí hvězdy panují jisté obtíže s určením přesného zástupce. Bereme-li v úvahu jen hvězdy hlavní posloupnosti, pak se musíme podívat na OGLE-2016-BLG-1195L s 0,078 M_S. Existuje i kandidát s nižší hmotností (0,073 M_S), ale zde je míra nejistoty měření vysoká, takže nelze brát tuto hvězdu příliš vážně. Zahrneme-li ovšem i hnědé trpaslíky, pak musíme vzít v úvahu objekt 2MASS-J1119-1137 o hmotnosti 0,003 M_S. Právě on by tedy mohl být počítán jako nejlehčí mateřské těleso planety.

HD 240237 disponuje největším poloměrem rovným 71,2 R_S. I zde je ovšem věc složitější. Existují i větší hvězdy, které by mohly mít planety. V případě HD 81817 jde ovšem téměř jistě o hnědého a možná dokonce i červeného trpaslíka, u hvězdy Mirach (Beta Andromedae) pak jde zřejmě o hnědého trpaslíka. U některých hvězd pak jsou pozorovány disky, avšak planety potvrzeny nebyly (viz výše).

U nejmenšího poloměru je situace podobně nepřehledná. Červený trpaslík známý jako Teegardenova hvězda vykazuje poloměr 0,12 R_S, stejný poloměr má i TRAPPISt-1, domovská hvězda super slavného systému několika terestrických planet. Hnědý trpaslík 2M 0746+20 pak má poloměr jen 0,09 R_S. A aby to ještě nebylo tak jednoduché, známe i planety u pulsarů, přičemž nejmenší z nich PSR B1257+12 dosahuje velikosti jen 0,0000071 R_S. To odpovídá poloměru pět kilometrů – jinými slovy tato hvězd má poloměr asi jako 50 fotbalových hřišť, 1 250 vozů Škoda Fabia, nebo 50 000 myší polních. Tyto myši by utvořily řadu tak dlouho, že bychom si kolem ní mohli vykračovat asi hodinu a čtvrt vojenským krokem.

Hvězda NSVS 14256825 dosahuje ze všem známých hvězd s planetami nejvyšší teploty, celých 40 000 Kelvinů. Hvězda NN Serpentis je sice s 57 000 K teplejší, ale existence místních planet je sporná. I kdyby ale existovaly, NN Serpentis je bílý trpaslík, konečné stádium hvězdy podobné Slunci a NSVS 14256825 je podtrpaslík, takže nejteplejší hvězdu hlavní posloupnosti s planetami musíme tedy hledat jinde. A to v souhvězdí Kentaura, kde najdeme hvězdu B Centauri. V921 Scorpii je sice teplejší (30 000 K), avšak obíhá ji pravděpodobně spíše hnědý trpaslík.

Nejchladnější hvězda s planetami je slavná TRAPPIST-1 s povrchovou teplotou 2 511 K. To ovšem platí, bavíme-li se o hvězdách hlavní posloupnosti. Některé planety obíhají i kolem hnědých trpaslíků, kteří jsou výrazně chladnější. Nicméně jsme si už řekli, že hnědí trpaslíci jsou objekty na hranici mezi planetami a hvězdami, takže je v tomto případě počítat nelze.

Různé je samozřejmě i chemické složení hvězd. Základní vlastností je tzv. metalicita, která udává, kolik je ve hvězdě obsaženo prvků těžších než vodík a helium. Pro astronomy jsou tedy kovy všechny těžší prvky, i ty, které v chemii běžně označujeme za nekovy. Nejvyšší metalicitu z hvězd s planetami vykazuje HD 126614, její podíl těžších prvků je oproti Slunci pětkrát vyšší. Naopak hvězda K2-344 obsahuje téměř desetkrát méně těžších prvků než naše Slunce. Existují i jiné možné hvězdy s planetami s nižší metalicitou, avšak v jednom případě se má za to, že je planetární systém v čase nestabilní, u dalších dvou hvězd podle nových měření planety pravděpodobně nejsou a v jednom případě jde zřejmě o klasický případ, kdy nejde o planetu, nýbrž o hnědého trpaslíka.

Nejvyšší svítivost z domovských světů exoplanet projevuje Beta Cancri, která je 794 krát zářivější než naše Slunce. Ještě vyšší svítivost, 1675 násobnou oproti Slunci, má Mirach (Beta Andromedae), ale její planeta by mohla být spíše hnědým trpaslíkem. A opět se nám zde objevují i některé velmi velké, rozměrné a svítivé hvězdy (až několik set krát svítivější než Slunce), u nichž pozorujeme prachové disky, avšak planety zatím potvrzeny nebyly. Nejnižší svítivost (0,00055 L_S) má už tradiční zástupce rekordů na spodní hranici možného, hvězda TRAPPIST-1.

Rekordy planetárních systémů

V systému Kepler-90 nalezli vědci osm planet, podobně jako ve Sluneční soustavě. Jde o jedinou takovouto známou soustavu. TRAPPIST-1 má sedm planet, HD 10180 šest planet potvrzených a další tři kandidáty. Potenciálně největší by ale mohl být systém u Tau Ceti. U ní přitom v současnosti neznáme ani jedinou potvrzenou planetu! Astronomové však navrhují, že by tato hvězda mohla mít osm, devět nebo dokonce deset planet. Čtyři z nich jsou považovány za velmi pravděpodobné kandidáty.

U slavné hvězdy TRAPPIST-1 nalezneme sedm planet, z toho čtyři v obyvatelné zóně, což je více než v jakémkoliv jiném známém systému. Pro srovnání, ve Sluneční soustavě se v obyvatelné zóně nachází jen Země. Venuše a Mars pak leží na okrajích této zóny.

Kepler-64b je naproti tomu planeta s nejvíce hvězdami. Ty jsou lokalizovány ve dvou dvojicích, přičemž Kepler-64b obíhá obě dvojice. Tatooine ze Star Wars je proti tomuto systému tedy slabota. Kepler-64b má hned čtveřici sluncí. Existuje ještě další těleso ve čtyřhvězdném systému a to 30 Arietis Bb, později se však ukázalo, že nejde o planetu, ale o hnědého trpaslíka.

Systém Kepler-444 je zajímavý tím, že jeho pět planet má nejmenší souhrnnou hmotnost ze všech známých soustav. Hmota všech planet dohromady se ani zdaleka neblíží hmotnosti Země. Naopak Ný Ophiuchi se pyšní nejvyšší souhrnnou hmotností planet, které dosahují asi 24 násobku hmotnosti Jupiteru. Samozřejmě by se situace změnila, kdybychom započítali i sporné systémy, u nichž se neví, zda obsahují planety nebo hnědé trpaslíky.

Již zmíněná Teegardenova hvězda vykazuje nejmenší poměr hmotností mezi nejtěžší a nejlehčí planetou systému. Pravda, nutno poznamenat, že jsou u ní známy jen tři planety. Naopak největší poměr nejhmotnější a nejméně hmotné planety má Kepler-37. Stále však jde o mizivý údaj oproti rozdílu v hmotnosti mezi Merkurem a Jupiterem. Ale jak už jsem zmínil, tyto statistiky jsou ovlivněny tím, že u Slunce známe osm planet, zatímco v celé řadě dalších systémů třeba jen dvě nebo tři. A samozřejmě různé detekční metody jsou citlivé na odlišné planety. Tranzitní metoda, byť mimořádně úspěšná, nám samozřejmě množství planet vůbec neukáže. Je tak možné, že v daném systému existují i méně hmotné či naopak výrazně hmotnější planety, které ale zatím vidět neumíme.

Závěr  

Kdysi jsme si mysleli, že naše Sluneční soustava je etalonem a každá jiná musí vypadat stejně, v tomto článku jsem se vás však pokusil přesvědčit o opaku. A lze důvodně očekávat, že s rostoucím počtem objevů ještě leckteré exoplanetární extrémy přibudou. Zjišťujeme tak, že naše soustava naopak může patřit mezi ty méně typické. Byť i to je třeba brát zatím dost s rezervou, neboť všechny detekční metody mají své omezení a pořád je možné očekávat jistý výběrový efekt.

Doporučená literatura

• Michel Mayor, Pierre Yves-Frei – „Les nouveaux mondes du cosmos“ – česky jako „Nové světy ve vesmíru“ (Paseka, 2007)
• Stuart Clark – „The Search For Earth’s Twin“ – česky jako „Hledání druhé Země“ (Vyšehrad, 2017)

Použité a doporučené zdroje

• Exoplanets NASA: https://science.nasa.gov/exoplanets/
• Encyclopaedia of exoplanetary systems: https://exoplanet.eu/home/
• Observatoire de Haute-Provence: http://www.obs-hp.fr/guide/index.shtml
• CoRoT ESA: https://www.esa.int/Science_Exploration/Space_Science/COROT
• Kepler NASA: https://science.nasa.gov/mission/kepler/
• PLATO ESA: https://www.esa.int/Science_Exploration/Space_Science/Plato
• ARIEL ESA: https://arielmission.space/
• Nancy Grace Roman Space Telescope NASA: https://roman.gsfc.nasa.gov/
• Nancy Grace Roman Space Telescope JPL: https://www.jpl.nasa.gov/missions/the-nancy-grace-roman-space-telescope
• Gaia ESA: https://www.esa.int/Science_Exploration/Space_Science/Gaia/
• James Webb Space Telescope: https://webbtelescope.org/home
• WASP: https://wasp-planets.net/

Zdroje obrázků

• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f7/Artist_impression_of_the_exoplanet_51_Pegasi_b.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/02/M51_Hubble_Remix.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d7/Kepler_in_Astrotech%27s_Hazardous_Processing_Facility_%28KSC-2009-1645%29.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/95/New_shot_of_Proxima_Centauri%2C_our_nearest_neighbour.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7c/Artist%27s_concept_of_PSR_B1257%2B12_system.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/bd/A_Moon-size_Line_Up.jpg
• https://cdn.sci.news/images/enlarge6/image_7936_2e-Kepler-51.jpg
• https://spaceflight101.com/wp-content/uploads/2015/12/613aa18fa64b9b1843bc58348105932f.jpg
• https://assets.iflscience.com/assets/articleNo/32251/aImg/8651/1464370078-3941-five-things-you-may-not-have-known-about-lucy-the-australopithecus-l.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/73/COCONUTS-2_system_unWISE.png
• https://www.robotplanet.dk/astro/exoplanets/k2-137_b.png
• https://cdn.sci.news/images/enlarge2/image_3718_2e-HD-20782b.jpg
• https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2019/04/1166_keplerplanets.jpeg
• https://storage.googleapis.com/theskylive-static/website/sky/stars/star-images/62/6252_800.jpg
• https://earthsky.org/upl/2019/06/Teegardens-Star-two-planets-sunsets-PHL-Jun-18-2019-800×450.jpg
• https://eyes.nasa.gov/apps/exo/assets/image/exoplanet/1332_lava_720.jpg
• https://storage.googleapis.com/theskylive-static/website/sky/stars/star-images/32/3249_800.jpg
• https://www.star-facts.com/wp-content/uploads/2019/10/Mirach.webp
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a6/Kepler-90_MultiExoplanet_System_-_20171214.jpg
• https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f7/PIA21424_-_The_TRAPPIST-1_Habitable_Zone.jpg
• https://www.eurekalert.org/multimedia/576466