Cílem Lunární expedice je pilotovaný průzkum Měsíce s prvním pilotovaným přistáním a návratem na konci roku 1967. Tento jediný úspěch, pokud bude dosažen před SSSR, poslouží k přesvědčivému prokázání, že tento národ má schopnost vyhrát budoucí soutěž v technologii. Žádný vesmírný úspěch mimo tento cíl nebude mít stejný technologický význam, historický dopad nebo vliv na celý svět.
Měsíc poskytuje základnu pro odvetu s nesrovnatelnými výhodami.
Takto začíná úvod odtajněného dokumentu amerického letectva o projektu LUNEX. O projektu, který měl, stejně jako NASA, dopravit na Měsíc první Američany, ale za naprosto jiným účelem, než byla vědecká expedice. V tomto článku se pokusíme zmapovat tento zapomenutý projekt, který se dlouhou dobu držel v kolonce „TAJNÉ“. V druhé citaci pak navazuje výrok brigádního generála amerického letectva Homera A. Bousheyho, který pronesl v rámci přednášky před Washingtonským aeroklubem.
Představa o vojenské základně na Měsíci 1/2
Myšlenka vojenské základny na Měsíci není asi pro čtenáře nic nového, přece jen ozbrojené složky stále projevují zájem o Měsíc a v budoucnu tomu nebude jinak. Samotná myšlenka vojenské přítomnosti na Měsíci je však starší. První náznaky pochází z roku 1947 a mohly bychom je nalézt v časopise Collierʼs. V tomto časopise publikovalo své úvahy o využití Měsíce více autorů. Příkladem může být Robert S. Richardson či Robert Heinlein. Oba tito autoři publikovali své články, zmiňující využití vojenských základen na Měsíci, ze kterých by byl proveden raketový útok. V knize „Space Cadet“ od R. Heinleina je zmíněna myšlenka, která byla využita i ve filmové adaptaci knihy pojmenované, jako „Destination Moon“ z roku 1950, a to:
Neexistuje absolutně žádný způsob, jak zastavit útok z vesmíru. První země, která může použít Měsíc pro odpalování raket, bude ovládat Zemi. To je pánové, nejdůležitější vojenský fakt tohoto století.
Druhý autor, Robert Richardson, se ve svém díle „Rocket Blitz From the Moon“ zaměřil na celkový rozbor využití Měsíce, zahrnující fyzikální vlastnosti prostředí, trajektorie a výpočty rychlostí pro odpalování raket na Zemi. Ačkoliv se jedná o články, které byly vydané v renomovaném časopise s velkým dosahem, stále se jednalo spíše o fantazijní myšlenky. Poválečný vývoj raketové techniky postupně ukazoval možnosti plynoucí z této technologie, ale zároveň přibližoval znepřátelené státy blíže k sobě, myšleno blíže na dostřel. V roce 1957 pak nastal veliký šok pro svět v podobě „pípání“ na oběžné dráze, tedy start Sputniku 1. Tato událost odstartovala pomyslný vesmírný závod. Veřejnosti jsou známy především civilní programy, ale ani armáda nezaostávala s plány na využití vesmírného prostoru, jako nového bojiště.
V roce 1956 nařídil generál-poručík Thomas S. Power, aby byla vytvořena „Pracovní skupina pro řízené střely a vesmírná plavidla“. Po startu Sputniku 1 vydala tato skupina „Zvláštní zprávu“ týkající se vesmírných technologií. Tato zpráva pak dále stanovila pětiletý program s názvem „ARDC Five Year Projected Astronautics Program“ zahrnující „Manned Lunar-Based Intelligence System“, tedy základnu na Měsíci s posádkou. Výsledkem se stal program 499 (Lunární základna) zahájený v lednu roku 1958.
Dovolím si dodat, pro orientaci, že generál Power velel ARDC (Air Research and Development Command) do roku 1957 a poté byl převelen do funkce velitele Strategic Air Command, tedy velení strategických vzdušných zbraní, do kterých patřily i jaderné zbraně.
Dalším důležitým mužem propagující myšlenku vojenské základny na Měsíci se stal brigádní generál USAF, Homer A. Boushey. Boushey přednášel, v roce 1958, před Washingtonským aeroklubem (Aero Club of Washington, DC) právě na téma vojenské přítomnosti na Měsíci. Tato přednáška byla zaznamenána i v US News & World Report.
Vzhledem k tomu, že gravitace Měsíce je pouze jedna šestina proti zemské, mělo by být snazší střílet na Zemi z Měsíce, než-li opačným směrem. Nedostatek atmosféry na Měsíci by mohl umožnit vystřelit střely směřující k Zemi z hlubokých šachet. Jak měsíční základna, tak její odpalovací zařízení by mohly být na odvrácené straně Měsíce navždy neviditelné ze Země, ale na přivrácené straně k Zemi by bylo možné neustále pozorovat Zemi. Měsíc poskytuje odvetnou základnu s nesrovnatelnými výhodami. Pokud bychom měli základnu na Měsíci, Sověti musí zahájit drtivý jaderný útok na Měsíc z Ruska dva až dva a půl dne předtím, než zaútočí na USA jako první. Pokud by USA získaly kontrolu nad Měsícem, pak by Sověti nebyli schopni zaútočit na Spojené státy, aniž by utrpěli jisté a masivní zničení. Pokud zaútočí jako první na USA, čeká je do 48 hodin totální destrukce. Americká vojenská lunární základna by samozřejmě okamžitě zachytila start sovětských raket a zahájila odvetný úder.
Podobnou řeč pak pronesl i generálporučík letectva, Donald L. Putt, před výborem Sněmovny reprezentantů. Tento projev přišel jako reakce na vypuštění sovětského Sputniku 1. Závěrem projevu pak dodal:
Neměli bychom považovat kontrolu nad Měsícem za konečný prostředek k zajištění míru mezi pozemskými národy. Je to jen první krok ke stanicím na mnohem vzdálenějších planetách… odkud by pak mohla být vykonávána kontrola nad Měsícem. Přesto se zdá, že Měsíc má takový význam, že bychom neměli dovolit, aby tam před námi jiný národ vytvořil svou vojenskou kapacitu.
Tímto výrokem by se mohlo zdát, že s „jídlem roste chuť“. Zde je však nutné dodat, že se stále jednalo spíše o projevy myšlenek než o jasné projekty, což svým způsobem dokazuje i absence podobných myšlenek ve studiích RAND Corporation (Research and Development). V roce 1959 je však možné najít studii SR-183 Lunar Observatory Study. Jednalo se o jednu z mnoha studií, která ale nebyla financována vládou. Lépe řečeno, oficiálně jí financovaly letecké firmy z vlastních zdrojů, ale pravděpodobně byly náklady na tyto studie účtovány jako režijní výdaje v jiných, již probíhajících projektech. Studie SR-183 se zúčastnila celkem čtyři průmyslová uskupení, a to North American Aviation s RCA, Boeing s Westinghouse a Aerojet Nucleonics, Republic Aviation se Systems Corp. of America a United Aircraft Corp. Každý tým navrhl několik vizí o tom, co by letectvo mohlo dělat na Měsíci, určit technická hlediska a pokusit se rozvinout základy projektu lunární základny.
Cílem SR-183 je určit rozumný a ekonomický přístup pro zřízení pilotované zpravodajské observatoře na Měsíci. Měsíc je považován za strategické místo, odkud lze pozorovat nepřátelské akce ve vesmíru. Také kvůli své nízké gravitaci je Měsíc (některými) považován za dobrou platformu pro vypouštění obranných střel.
Toto jsou slova Edwina P. Hartmana, zástupce NASA pro jižní Kalifornii, který měl díky své pozici veliký vhled do průmyslového dění v oblasti. Nutno dodat, že do jisté doby byl jediným zástupcem NASA v oblasti. Po rozběhu programů Gemini a Apollo se kancelář NASA v oblasti značně rozrostla. Problémem všech vizí, které byly vymyšleny, však byla jistá nerealističnost. Nutno dodat, že všechny zmíněné společnosti měly v té době velmi malé zkušenosti s vesmírnými lety. Z poznámek E. Hartmana lze pak vyčíst, že základna navrhovaná společností Boeing měla být podpovrchová. V přiloženém náčrtu je možné vidět točité schodiště v levé části sestupující z povrchu Měsíce. Zařízení mělo mít dvě patra s ubikacemi pro posádku a dále pak mělo být vybaveno infračervenými dalekohledy o průměrech 125 a 500 cm. Zajímavá je myšlenka vyhloubení základů pro základnu pomocí „vesmírného bombardování“. Boeing měl rozpracován i podrobnější harmonogram takového projektu.
- Od roku 1958 do roku 1961 provést průzkum Měsíce
- Od roku 1963 do roku 1973 provést průzkum povrhu Měsíce lidmi
- V polovině 60. let začít s přípravou a výstavbou zařízení
- Zahájit provoz do konce desetiletí
Podle společnosti Boeing by celkový počet posádky na Měsíci dosáhl 116 členů. Nutno dodat, že cena s jakou počítal Boeing, byla podobná nákladům u programu Apollo, který dokázal dopravit na Měsíc tucet astronautů.
Ostatní společnosti nezaostávaly za Boeingem, ale čím dál více si všichni uvědomovali, že o tomto prostředí vlastně nic neví. Postupným přezkoumáním se docházelo k závěru, že to až tak dobrý nápad není, a pokud by chtělo letectvo či obecně armáda pozorovat Zemi, za účelem detekce vypálených ICBM (Intercontinental ballistic missile), museli by na Měsíc umístit opravdu veliký teleskop. Měsíc představuje i veliký logistický problém a stavba takové základny se s tím neslučuje. Dalším problémem je pak například radiace, které by byli astronauti dlouhodobě vystaveni. Například společnost North American navrhovala jako hlavní náplň činnosti základny sběr signálů a fotografický dohled.
Další společnost, která se zabývala stejnou myšlenkou, byla Douglas. Douglas navrhl konstrukci Měsíční základny, která se stala svým způsobem legendární. Odkaz tohoto návrhu budou pravděpodobně znát skalní znalci původní série Star Treku, tedy stanice Deep Space Station K-7. Tato stanice byla vlastně nafukovací a k Měsíci by byla dopravena ve složeném stavu. Stejný design pak použil Douglas i v návrhu orbitální vesmírné stanice. Nakonec však společnosti Republic, Boeing či Douglas došly ke stejnému závěru a to, že z uvažovaných možností se umístění jaderných zbraní, jako odvetného prostředku, jeví nejlépe. Pro příklad uvádí společnosti fakt, že měsíční objektiv s průměrem 75-100 cm by dokázal pozorovat objekt na Zemi o velikosti 300 m. Družice na geosynchronní oběžné dráze by však dokázala pozorovat i menší objekty a nedává tak smysl budovat takové zařízení na Měsíci.
Jak se zdá, nápad na vybudování Měsíční vojenské základny vypadal ve svých počátcích jako dobrý, ale postupné zkoumání všech aspektů ukázalo, že to není rozhodně lehký cíl a jeho hodnota je diskutabilní, z vojenského hlediska. Nyní si dovolím vypsat seznam všech studií, které vznikaly v rámci událostí před rokem 1960.
- SR-181 Strategická studie zemského systému (Global Surveillance System)
- SR-182 Strategická meziplanetární studie
- SR-183 Lunar Observatory Study, ze které vznikla studie SR-192 Lunární Strategický systém
- SR-17527 Vojenská zkušební vesmírná stanice
- SR-17532 Stálá družicová základna a logistická studie
- SR-79503 Strategický orbitální systém
- SR-79814 Systém vesmírné logistiky, údržby a záchrany
- SR-79821 Družicový zbraňový systém Země
- SR-79822 Advanced Earth Satellite Weapon System
Většina z těchto studií je dodnes tajná nebo byla již zničena a je nedostupná. Co však mají společného tyto studie je fakt, že vznikaly po projevu generálporučíka Donalda L. Putta před sněmovním výborem. Jedna z možností, která je zmiňována v souvislosti se studiemi, je možnost, že padly za oběť tehdejšímu ministru obrany, Robertu McNamarovi. Nutno dodat, na obranu Roberta McNamary, že provedené systémové a ekonomické analýzy na všechny tyto studie, a samozřejmě i jiné studie z dílny USAF, ukázaly, že se jednalo o velmi nákladné „kontroverzní“ projekty. Mnohé z těchto projektů navíc nebyly ani třeba. Jak již bylo zmíněno, stavba základny na Měsíci představovala obrovský logistický „oříšek“, kde navíc nikdo netušil, jaké jsou reálné podmínky na povrchu Měsíce. Všichni předpokládali, že bude možné bez problému hloubit v povrchu prostory pro základny, ale jak ukázal pozdější program Apollo, realita byla úplně jiná. Navíc nebylo možné na takovéto základně umístit větší počet atomových zbraní. Opět je nutné dodat, že i na Zemi jsou tyto zbraně pod neustálým dohledem technického personálu, který musel a musí vykonávat pravidelné prohlídky. Je otázkou, jak by takováto údržba probíhala na měsíčním povrchu. Dalším faktem je, že do roku 1960 americké námořnictvo spustilo na vodu první ze svých ponorek třídy George Washington vybavené balistickými raketami Polaris. Tyto ponorky mohly přežít jaderný útok a provést odvetný útok.
Závěrem úvodu k projektu LUNEX je nutné dodat, že lunární základnou se zabýval i Wernher von Braun v rámci studie Horizon. Tato studie probíhala po začátku studie SR-183. Samotný projekt Horizon probíhal v rámci armády, která vytvořila pracovní skupinu s názvem ABMA (Army Ballistic Missile Agency), jejímž vedoucím se stal právě Wernher von Braun. Tento projekt počítal se starty několika desítek raket rodiny Saturn.
[youtube https://www.youtube.com/watch?v=pN4WhXcFIbc?feature=shared]
Zdroje informací:
LUNAR EXPEDITION PLAN LUNEX, Autor HEADQUARTERS SPACE SYSTEMS DIVISION AIR, Rok vydání 1961
MILITARY LUNAR BASE PROGRAM or LUNAR OBSERVATORY STUDY, Autor ARDC, Rok vydání 1960
popsci.com
spaceflighthistory.blogspot.com
thespacereview.com
astronautix.com
popularmechanics.com
Zdroje obrázků:
pictures.abebooks.com/
secretprojects.co.uk/
projectrho.com/
blogger.googleusercontent.com/
thespacereview.com/
thespacereview.com/
memory-alpha.fandom.com/
upload.wikimedia.org/
Zdroje informací:
LUNAR EXPEDITION PLAN LUNEX, Autor HEADQUARTERS SPACE SYSTEMS DIVISION AIR, Rok vydání 1961
MILITARY LUNAR BASE PROGRAM or LUNAR OBSERVATORY STUDY, Autor ARDC, Rok vydání 1960 http://www.google.com??
Skoda, ze to nepovedlo, civilizaci jako celek by to vyznamne posunulo.
Ted bychom byli uplne jinde.
Ono stacilo kdyby N1 se Sojuzem a lunarnim modulem pristala a Apollo by nekoncilo c. 17 a vedle nej by se navic rozjel obdobny vojensky projekt, byla by mezi nimi vzajemna synergie.
Musely by se vyvinout nove technologie, ziskali bychom znalosti o Mesici. Pristani na Marsu by bylo mnohem realnejsi, ted je to stale hodne daleko, porad plati rovnice soucasnost+20 let.
Dobrý večer.
To co píšete je zajímavá úvaha. Bohužel se tak nestalo, ale i kdyby se historie ubírala tímto směrem, je stále otázkou jak by to dopadlo. Technologie a materiály byly stále v plenkách a už v prvotních úvahách se nakonec ukázalo, že byly příliš fantaskní. Nicméně, jako představa je to zajímavé a osobně to ve mě evokuje Vesmírnou odyseu.
Mockrát děkuji za komentář
Hlavním problémem rusáků nebyla nezvladnutá N1. To byl jen důsledek primárního problému, kterým byl státní systém. Stát, který spěje k vlastnímu zániku nedokáže budovat cokoliv na Měsíci.
Na straně USA to byla absence potřebných technologií. Apollo bylo maximum možného. Vývoj potřebuje svůj čas. Kdyby to tak nebylo, základny by už na Měsíci byly. Ale “ kdyby“ a realita všedního dne jsou dva neslučitelné pojmy.