Dva dny před Gagarinovým startem při neformálním setkání v altánu nad Syr-Darjou Sergej Koroljov vyjádřil přesvědčení, že již v roce 1962 bude k dispozici nová trojmístná kosmická loď „Sever“. Její první stopy bychom našli na jaře 1959, postupně nabrala podobu nám známé lodi Sojuz, nicméně plánované rozměry i hmotnost byly o polovinu větší. Jak se ale (nejen) v kosmonautice až příliš často stává, koncept nikdy nebyl v dané podobě realizován. Jeho místo na konci roku 1962 zaujala loď 7K, která posléze, podle celkového projektu „vláčku“ pro oblet Měsíce, jehož byla součástí, obdržela jméno Sojuz. Jenže než měla být hotova, uběhlo by poměrně mnoho času, který bylo třeba nějak vyplnit. Mnozí měli za to, že potenciál lodí Vostok ještě zdaleka není vyčerpán a byla by škoda od projektu ustoupit a čekat, než bude hotov Sojuz. A ještě v létě 1963 to skutečně vypadalo, že Vostok-6 nebude poslední pilotovanou lodí 3KA. Pakliže si vážený čtenář již trochu zvykl na neustále se měnící směr a mantinely programu, asi tuší, jaký byl nakonec výsledek…

Velké plány bez výsledku

Jak již bylo řečeno, sovětský pilotovaný kosmický program se poměrně záhy po letech Gagarina a Titova začal potácet na nejisté půdě tlaků ze všech myslitelných stran a propadal se do čím dál výraznější nekoncepčnosti. Částečně za to mohly i ne zcela vyjasněné kompetence mezi civilním sektorem zastupovaným OKB-1 a velením vzdušných sil, jež hrálo v rámci programu klíčovou úlohu.

Původní plány počítaly s tím, že po prvních misích bude celý program převeden kompletně pod gesci ozbrojených sil a Vostoky budou coby systém přijaty do výzbroje letectva. Těžiště plánované exploatace lodí 3KA mělo ležet v operativní rozvědce, kdy pilotované lodě měly doplnit bezpilotní Zenity. O vhodnosti pilotovaného stroje, notabene bez možnosti manévrování, ke sledování pozemních cílů, lze samozřejmě diskutovat. Zdálo se však, že linie dalšího směřování je vytyčena jasně. To by zde ovšem nesměl být odpor z překvapivého směru.

Odpor proti „vojenskému vesmíru“ paradoxně pocházel zejména z řad ozbrojených sil. Vojáky v čele s ministrem obrany maršálem Rodionem Malinovským pramálo vzrušovala perspektiva, v níž měly mít ozbrojené složky na starosti přípravu a provoz jakýchsi pofiderních strojů, jejichž náročnost jak ekonomická, tak materiální a personální je enormní, navíc s velmi nejistou operační hodnotou.

Opačný názor měli někteří představitelé VVS (vojenských vzdušných sil) v čele s generálem Nikolajem Kamaninem, jenž bývá označován jako velitel oddílu kosmonautů, což je nadsazené označení. Ve skutečnosti byl spíše neoficiálním kurátorem s poměrně značnými pravomocemi. Od ledna 1961 byl ze své dosavadní pozice zástupce náčelníka hlavního štábu vzdušných sil pro bojovou přípravu převeden na funkci zástupce náčelníka bojové přípravy vzdušných sil pro vesmír. Ze své pozice měl „pod křídly“ právě pilotované lety, přičemž právě on byl spojovacím článkem mezi velením letectva a Střediskem výcviku kosmonautů, jehož součástí de facto kosmonauti byli.

V posmrtně zveřejněných denících Nikolaje Kamanina lze číst opakované naděje na to, že Vostoky se stanou vojenskými stroji a že letectvo se stane ohledně pilotovaných letů hlavním hráčem. Generála unavovaly věčné spory s Koroljovem, který měl o fungování programu vlastní představu, přičemž by se byl rád soustředil na další projekty, a který chtěl vesmír otevřít i osobám (ó hrůzo!) z civilní sféry.

Maršál Veršinin nedokázal proti tlaku „shora“ hájit zájmy kosmonautiky…
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: Mil.ru)

Problém byl v tom, že velitel letectva, maršál Veršinin, nedokázal odolávat velmi drsně prosazovanému názoru vedení rezortu, které bylo jednoznačně proti pilotovaným letům. Jak si Kamanin napsal do deníku 13. září 1962 poté, co na generálním štábu Nikolajev s Popovičem víceméně marně přesvědčovali generály a maršály o užitečnosti Vostoků pro obranu státu: „Historie se opakuje: přesně před padesáti lety stejným způsobem carští generálové posuzovali vojenskou užitečnost letadel.“

Přesto v listopadu Veršinin kladně posoudil návrh Kamanina a dalších činitelů VVS, v němž se požaduje objednávka deseti lodí Vostok dedikovaných pro čistě vojenské mise; vylepšení Vostoků tak, aby byly využitelné pro bojové účely (rozvědka, přepady jiných kosmických strojů a podobně); do konce roku 1963 prodloužit pilotované mise na deset dní a lety zvířat na třicet dní; vyslat lodě s pokusnými zvířaty na vyšší dráhy; provést speciální experimenty, jako manuální řízení lodě během brzdicího zážehu, přistání přímo uvnitř kabiny, dehermetizace kabiny za letu a podobně.

Za svou podporu „pilotovanému vesmíru“ si však velitel letectva vysloužil po zasedání ÚV KSSS v březnu 1963 „mytí hlavy“ od ministra obrany. Poté, co Veršinin sice váhavě, přesto však podpořil rozhodnutí převést přípravu lodí k letu zcela do rukou ozbrojených sil, Malinovskij mu mezi čtyřma očima vyčinil s tím, že nechápe, proč Veršinin „vystrkuje hlavu“. „K čemu u všech čertů potřebujeme tenhle kosmický program?“ čertil se maršál. Bylo evidentní, že jeden z nejvýznačnějších hráčů v rámci obranného aparátu SSSR stále nesouzněl s novinkami ohledně vesmíru a jeho dobývání.

V té době však už existovala zakázka letectva na stavbu deseti nových Vostoků, z nichž čtyři měly být hotovy v první polovině roku 1963 (Vostok-5 a -6 do této zakázky nespadaly, již byly hotovy). Zmíněné zasedání Ústředního výboru tuto zakázku oficiálně posvětilo. Stalo se tak přes odpor ministra obrany a také přes vehementní opozici ze strany šéfa OKB-52 Vladimira Čeloměje, který si chtěl ukousnout z koláče pilotovaných programů sousto i pro sebe.

Letectvo pro objednané Vostoky usilovně vymýšlelo letový program a tak, jak stál plán na přelomu zimy a jara 1963, bylo zamýšleno využít tři z deseti lodí pro dlouhodobé lety kosmonautů o trvání šest až deset dní. Čtvrtý stroj měl být využit ke dlouhodobému letu pokusného psa o trvání až třicet dní. V rámci všech čtyř letů, jež měly být realizovány v daný rok, a také v průběhu roku 1964 měly být na palubách lodí prováděny dedikované experimenty pro ministerstvo obrany.

Zajímavé bylo, že Koroljov sám byl velkým zastáncem předání Vostoků do vojenských rukou. Jednak tím chtěl posílit vztahy s letectvem, které bylo integrální součástí dosavadního pilotovaného programu, a také si chtěl uvolnit ruce a prostředky pro vývoj nových lodí a další plány. Pro Kamanina se tak stal, možná překvapivě, významným spojencem.

…zatímco ministr obrany Malinovskij kosmonautiku otevřeně považoval za plýtvání zdroji a energií.
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: Mil.ru)

Objednávka neobjednávka, pozice Malinovského zůstávala stále stejná: Vostok je pro vojáky zbytečným luxusem, není pro něj uplatnění, ničím nepřispívá k obraně státu. Kamanin se zaťatými zuby dál vedl s podporou Koroljova svůj boj o vojenské pilotované lety a svou zlost vyléval na stránky deníku, v němž se můžeme dočíst o jeho pohrdání zabedněným a zpátečnickým nejvyšším nadřízeným. Doslova jsou v deníku zapsána slova: „V jedné věci jsme podporu ministra přeci jen obdrželi. Oplývá ‚telecím‘ nadšením z kosmických hraček (modýlky raket s velkými portréty kosmonautů). Malinovskij speciálně volal Veršininovi, žádal objednat co nejvíce takových hraček a doporučil zavést jejich sériovou výrobu.“ Jak vidno, slovutný maršál sice nechtěl mít s pilotovanými lety nic společného, přesto se nedokázal ubránit kouzlu „kosmického prachu“.

Vůdčí síly v rámci sovětské politiky nicméně dokázaly maršála přehlasovat a 13. dubna 1963 vyšlo vládní usnesení číslo 437-150, jež prozatím posvětilo výrobu alespoň čtyř Vostoků pro vojenské účely s tím, že první bude hotov ještě v červenci, druhý v srpnu a další dva pak v průběhu posledního kvartálu roku. Tento plán však opět nebyl dodržen. V důsledku zahlcenosti Koroljovovy kanceláře a výrobního závodu postupně termín padal doprava. Dalším faktorem se zdály být nutné úpravy lodí pro navrhované lety.

Hlavní konstruktér rozhodl o modifikaci Vostoků tak, aby byla zvýšena bezpečnost a také aby byly umožněny lety na vyšších drahách. Jak vnímavý čtenář již ví, trajektorie pilotovaných Vostoků musely být koncipovány tak, aby lodě vstupovaly do atmosféry účinkem přirozeného brzdění v průběhu maximálně deseti dnů od startu. Důvodem byl brzdicí motor TDU-1, jenž nebyl redundantní a v případě jeho selhání neexistoval způsob, jak loď dostat z orbity jinak, než přirozeným opadáním dráhy.

Úpravy navržené Koroljovovými inženýry, zahrnovaly mimo jiné také instalaci dvou motorů na tuhé pohonné látky umístěných v přední části návratové kabiny. Tyto motory měly poskytnout Vostokům tolik potřebnou redundanci a rozšířit jejich působnost i mimo velmi nízké oběžné dráhy. Navíc Koroljov uvažoval o urychlovacích motorech založených na zmíněných záložních pohonných jednotkách. Tyto motory by umožňovaly měnit inklinaci oběžné dráhy.

Mezi další úpravy měla patřit instalace reaktivního systému umožňujícího měkké přistání. Od počátku se počítalo s tím, že systém by sestával z malých raket opět na tuhé pohonné látky, které by našly své místo na padákovém systému lodi. Odpadla by tak nutnost katapultáže kosmonauta na závěr letu, což by přispělo ke zvýšení bezpečnosti a také ušetřilo hmotnost, jež musela být obětována ve prospěch katapultovacího křesla.

Důležitým prvkem pro zvýšení versatility lodí 3KA mělo být využití iontových senzorů v rámci orientačního systému. Tyto senzory by umožňovaly odpoutat se od dosud výlučně používaného solárního čidla a umožnit tak orientaci lodi pro brzdicí zážeh i v zemském stínu, a tedy možnost přistát kdykoli během celého dne. Loď měla být také dovybavena novou medicínsko-biologickou instrumentací. Uvažovalo se též o realizaci experimentu „Vychod“, jenž měl sestávat ze speciální přechodové komůrky pro umístění pokusného zvířete (nejspíše psa), která mohla být dehermetizována.

V průběhu roku 1963 se objevilo několik náčrtů toho, jak by mohl vypadat letový plán. V červenci zástupci letectva předběžně navrhli sekvenci čtyř misí, kdy první by byla bezpilotní, ovšem za použití pokusného zvířete. Tato mise by zamířila na vysokou dráhu přibližně ve výšce 600 kilometrů. Byly by zkoumány fyziologické pochody a změny u zvířete, jež by bylo vystaveno zvýšené radiaci během deseti dní. Další mise by již byly pilotované. Jako další by přišel na řadu sólový let o trvání osm dní a následně pak osmi- až desetidenní skupinový let dvou lodí.

Přípravy na tyto lety prakticky začaly 17. září, kdy generál Kamanin sestavil skupinu kosmonautů, kteří se měli na nadcházející lety připravovat. Do skupiny byli začleněni Běljajev, Komarov, Šonin, Chrunov, Zaikin, Volynov, Gorbatko a Leonov. Kosmonauti začali procházet intenzivní fyzickou přípravou a více také létali na tryskových strojích. Problém byl v tom, že pro lety zatím nebyly upřesněny jak termíny, tak ani konkrétnější program. Vědělo se pouze, že by mělo jít o lety na lodích s mnohem širším vědeckým vybavením, než tomu bylo doposud. Kamanin si ve svých denících stěžuje explicitně na Akademii věd i zástupce průmyslu, kteří neprojevovali téměř žádnou iniciativu k tomu, aby byl vypracován letový program a zhotoveno odpovídající vybavení.

Vztah Koroljova s Kamaninem by se dal nazvat „manželstvím z nutnosti“, přesto k sobě oba muži chovali značný respekt….
Zdroj: epizodsspace.airbase.ru

Přes tyto problémy se během schůzky Kamanina s Koroljovem 25. listopadu oba muži dohodli, že budou prosazovat stavbu dalších čtyř lodí nad výše zmíněný plán s tím, že do konce prosince vypracují předběžný plán letů na následující rok. Koroljov v té době již velmi intenzivně pracoval na vývoji lodi 7K, o níž předpokládal, že ještě v průběhu roku 1964 zahájí program letových testů. Jak víme z historie, první loď 7K uskutečnila svůj ne zcela vydařený debut s dvouletým zpožděním. Koroljov během schůzky opakovaně Kamanina ujišťoval, že předání pilotovaného programu letectvu bude podporovat, jak nejlépe to bude možné. „Už dvacet let se trápíme s dělostřelci,“ povzdechnul si hlavní konstruktér na margo složky ozbrojených sil, která měla dosud v rámci kosmických letů hlavní slovo.

Kamanin a Koroljov si možná mohli vzájemně notovat, ovšem oficiální a závazná rozhodnutí byla činěna někým jiným a někde jinde. 3. července Nikita Chruščov podepsal dokument vypracovaný Radou ministrů, v němž se stavba čtyř nových Vostoků přesouvala až na druhé čtvrtletí roku 1964. Další čtyři stroje nebylo reálné během čtyřiašedesátého roku vyrobit, neboť již tak toho mělo OKB-1 na stole více než dost – krom čtyř Vostoků měly být v daném roce zhotoveny ještě tři lodi 7K, což napínalo možnosti jak OKB-1 samotného, tak i dodavatelů, na samotný limit možností.

Přes to všechno ale věčný optimista Koroljov vypracoval do konce prosince nový plán letů, na němž se s Kamaninem dohodli. Pro jednu nově zhotovenou loď 3KB (tak byl označen stroj s výše uvedenými modifikacemi) plán předpokládal desetidenní let pokusného zvířete na orbitální dráhu ve výšce kolem 1 000 km s tím, že těžištěm mise bude studium vlivu radiace na živý organismus. Další loď měla být držena v záloze, pokud by se mise nepodařila. Následující Vostok měl být určen pro testy přechodové komůrky pro výstup zvířete do volného prostoru a zkoušky systému měkkého přistání, jeden Vostok měl být opět držen v záloze. Další tři stroje měly být využity pro lety kosmonautů na výšku 1 200 km a poslední stroj měl být opět záložní pro případ potíží.

Bohužel, vzhledem zejména k ekonomické situaci v rámci kosmického programu SSSR, Koroljov bojoval nerovný boj, v němž musel nakonec podlehnout. Produkce nových Vostoků se postupně přesouvala až na rok 1965, kdy již ale podle předpokladů měla být k dispozici mnohem pokročilejší loď 7K a mimo to se těžiště zájmu OKB-1 v té době již posouvalo velmi výrazně k realizaci obletu Měsíce komplexem „Sojuz“, jehož součástí měla loď 7K být. Ještě na začátku roku 1964 se Koroljov snažil o poslední gesto, když navrhnul program letů Vostoků čistě s vojenským posláním, tento návrh byl však rychle smeten ze stolu. Bylo evidentní, že čas prvního pilotovaného programu světa nezadržitelně spěje ke konci.

Aniž to kdo tušil, lety Bykovského a Těreškové byly labutí písní Vostoku. V průběhu ledna a února 1964 se na stole objevil nový projekt, který byl zaměřen čistě na překonání Američanů, kteří v té době rozjížděli svůj program Gemini, v jehož rámci měly do vesmíru startovat dvoučlenné posádky. Sověti měli v úmyslu kontrovat svým vlastním vícemístným strojem, který sice vycházel z Vostoku, měl však obdržet jiný oficiální název. To je však již na jiné povídání. Faktem je, že Vostok neodešel ze scény k jednomu konkrétnímu datu, ale poznenáhlu vyšuměl do ztracena.

Není však zcela pravda, že zanikl zcela. Na jeho základech vzniklo několik dalších zajímavých projektů, ať už realizovaných, či nerealizovaných, a přímí potomci Vostoků se občas do vesmíru vydávají ještě i dnes…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://cdnstatic.rg.ru/uploads/images/207/45/57/003.jpeg (kredit: ЦЭНКИ/Роскосмос)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Konstantin_Vershinin_c._1959.jpg (kredit: Mil.ru)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Rodion_Malinovsky_1_cropped_(b).jpg (kredit: Mil.ru)
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/ogonek/1991/7/28.jpg