Let Jurije Gagarina byl pro Sovětský svaz nepopiratelným triumfem, jenž opět dokázal všem, že ostatním světem často opovrhovaná země rozhodně má co říci i co se technologického pokroku týče. Nikita Chruščov již od dob vypuštění prvního Sputniku velmi dobře pochopil, že vesmír se stal nejen kolbištěm armád a zpravodajských služeb, ale také velmi účinným nástrojem propagandy a výkladní skříní daného typu společenského zřízení. Také tento nejnovější úspěch domácího kosmického programu hodlal využít v maximální možné míře. De facto vzápětí po letu Gagarin nastoupil na horskou dráhu zahraničních i domácích cest, mítinků, schůzí a recepcí, v jejichž rámci měl figurovat coby živý důkaz toho, že socialistické zřízení dokázalo svou nadřazenost nad prohnilým kapitalistickým západem. Paradoxně ovšem z oné vlny publicity vyplývalo několik velmi nepříjemných a choulostivých, přesto však nutných kroků, kdy jisté části prvního kosmického letu musely být zahaleny pod mlžný závoj polopravd, dezinformací a v některých případech bezostyšných lží. Některé z nich byly identifikovány až s poměrně velkým odstupem. Možná ještě horší než lži samotné je fakt, že pokud by tehdy Sověti mluvili pravdu, vůbec nijak by to nesnižovalo neoddiskutovatelnou odvahu prvního kosmonauta a vynalézavost a genialitu těch, jež ho nad hranice atmosféry poslali…

Prvenství máme, ale co dál?

Již na prvních tiskových konferencích, které Gagarin po svém letu poskytoval, bylo evidentní, že nelze čekat hru s odkrytými kartami. Jeho odpovědi, které mu byly předem nařízeny, byly, velmi eufemicky, vyhýbavé. Například na otázku, kdy se přesně dozvěděl, že to byl právě on, kdo byl vybrán pro první let, zněla jeho odpověď v tom smyslu, že se o jmenování „dozvěděl včas“. Když byl tázán, na jaký termín je plánován další sovětský pilotovaný let, opáčil, že vědci a kosmonauti další let realizují, až to bude nutné. Jinými slovy – zatloukat, zatloukat, zatloukat.

Pro vedení kosmického programu znamenalo povinné mlčení o různých aspektech letu i obtížnou situaci při oficialitách spojených se zápisem Gagarinova letu do historických zápisů. Sovětský svaz nárokoval rekord v nejvyšší dosažené výšce (327 km), v délce letu (108 minut – sic!) a v rekordní hmotnosti vynesené nad výšku 100 km (4 725 kg). Podle regulí FAI (Mezinárodní letecké asociace) měla být žádost o uznání rekordů odeslána do dvou měsíců od data uskutečnění letu.

Sportovní komisař FAI Ivan Borisenko vypracoval zprávu, na jejímž základě měly být výše zmíněné rekordy uznány, ovšem zpráva byla záměrně zkreslena tak, aby vyhovovala tehdejším nárokům. Dosavadní rekordy byly totiž uznávány pouze v tom případě, že pilot přistál v letounu, v němž bylo rekordu dosaženo. Toto opatření mělo zabránit zbytečnému riskování, jež mohlo vyústit ve ztrátu stroje a potenciálně i rekordmanova života.

V Borisenkově zprávě se však hovoří o tom, že Gagarin přistál „se svou lodí“. To byl samozřejmě nesmysl. Nominální závěr letu Vostoku, jak už bylo v předchozích dílech seriálu uvedeno, byl koncipován pro katapultáž kosmonauta, pokud by tedy byla litera pravidel FAI dodržena, nemohl by být tento let uznán. Mýtus o přistání Gagarina s lodí pak přečkal v některých publikacích ještě poměrně dlouhou dobu. Borisenko posléze dokonce vydal paměti, v nichž obšírně popisuje, jak v předem přesně určený okamžik na vlastní oči pozoroval sestup lodě na padáku a posléze mezi prvními vítal prvního kosmonauta zpět na Zemi. Ve skutečnosti se Borisenko sice nacházel v oblasti zamýšleného přistání, nicméně fakt, že Gagarin přistál mimo určenou oblast, se s jeho tvrzeními vylučuje.

Další potíž působila informace o místě startu kosmonauta. Tjuratam, respektive polygon NIIP-5 ministerstva obrany byl samozřejmě vysoce utajovanou lokací, byť západní rozvědky měly díky přeletům letounů U-2 velmi přesné údaje o tom, kde se ve skutečnosti rampy pro „semjorky“ nacházejí. Pro veřejnost tak bylo jako místo startu uváděno hornická městečko Bajkonur, které je prvním osídleným místem, nad kterým rakety prolétávaly.

Okolí městečka, ležícího asi 300 km severozápadně od polygonu, bylo od podzimu 1958 skutečně využíváno pro testy raket, jednalo se však o lehké rakety země-vzduch protivzdušné obrany a na jaře 1959 byly tamní provizorní rampy demontovány. Se starty těžkých nosičů a s letem Gagarina tak neměl Bajkonur nic společného. Název „Bajkonur“ se však pro polygon číslo 5 postupně vžil a dnes již stejnojmennou vesnici se zhruba čtyřmi stovkami obyvatel, jež dala prvnímu kosmodromu světa jméno, zná jen málokdo.

Pro místní však byl ukradený název jejich vesnice paradoxně doslova požehnáním. Poté, co byli nejprve údajně pobaveni, místní samospráva a obyvatelé rychle pochopili, jaké možnosti jim název jejich sídla skýtá. Začali u moskevských úřadů objednávat nedostatkové stavební materiály a jiné v té době těžko dosažitelné komodity, které jim byly promptně poskytovány v domnění, že se jedná o objednávky ze skutečného kosmodromu. Úředníkům nějakou chvíli trvalo, než zjistili, že se stali obětmi úsměvného podvodu, načež byly dodávky velmi rychle utnuty s příslušnými poučeními o tom, jaké tresty hrozí za podvod a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.

Projekt Vostok však Gagarinovým letem nekončil. Oproti běžně přijímanému názoru, že program byl předem pečlivě promyšlen, však nelze říci, že byl jeho směr předem jednoznačně dán. Při bližším pohledu se dokonce zdá, že Koroljov a spol. se natolik ponořili do bezprostředních příprav na první let, že jim nezbývala kapacita na rozhodování o tom, jak budou vypadat lety následující. Do Gagarinova letu bylo předběžně plánováno, že další let bude trvat přibližně jeden den, jistého však nebylo nic.

Teprve 19. a 20. května se tato otázka začala reálně řešit v Soči, kam se špičky kosmického programu včetně kompletního oddílu kosmonautů vydaly na zaslouženou dovolenou. Překvapivě se velkým odpůrcem jednodenního letu ukázal být velitel oddílu generál Kamanin. Podle jeho názoru bylo na jednodenní let brzy, oproti půldruhé hodiny trvající misi Gagarina se podle něj jednalo o příliš významný skok. Kamanin operoval také tím, že není známo, v jakém fyzickém a psychickém stavu bude kosmonaut po jednom dni ve stavu mikrogravitace. Dle Kamanina nebylo jisté, zda si zachová práceschopnost, zejména v případě, že bude muset v nouzové situaci loď před sestupem z orbity orientovat ručně. Generál navrhoval uskutečnit let zahrnující 3-4 oblety Země, tedy zhruba pětihodinovou misi.

Oproti tomu Koroljov položil argument v tom smyslu, že v případě tří- až čtyřobletového schématu bude hrozit velký rozptyl místa přistání, protože systém orientace na Slunce nebude natolik přesný, jako tomu bylo u Gagarinova letu. Druhý, a dlužno dodat, velmi pádný argument byl založen na tom, že místo přistání se tím posunulo hlouběji do evropské, a tedy nepoměrně hustěji osídlené oblasti SSSR, kde při přistání hrozily škody na pozemní infrastruktuře a sídlech.

Spor o délku trvání letu nakonec překypěl až do nejvyšších pater letectva. Zástupce velitele vzdušných sil generál Agalcov k sobě na poradu pozval odborníky na kosmickou medicínu a psychologii, na poradě byla také přítomna šestice elitních kosmonautů a náčelník Centra výcviku kosmonautů Karpov. Všichni přítomní se shodli na pětihodinové variantě. Ovšem Koroljov se nehodlal ideje jednodenního letu vzdát a nakonec se vše muselo řešit na ministerské úrovni. Z patové situace se nakonec vyloupnul kompromis, kdy se Koroljov s Kamaninem dohodli, že let bude plánován na den, respektive cirka 16 oběhů Země, ovšem s tím, že na 2-7 oběhu budou do letového plánu zaneseny příležitosti k přistání pro případ, že by se kosmonaut necítil komfortně.

A když už hovoříme o osobě kosmonauta, bylo vcelku logické, že do křesla Vostoku usedne Gagarinův dublér German Titov. Méně jasno však již bylo ohledně jeho záložníka. Opět přirozenou volbou by byl býval Grigorij Něljubov, ovšem tady se do zdánlivě logického obrazu vloudil menší kaz. Tento kaz se týkal přespřílišných Něljubovových ambicí. Podle všeho byl Grigorij velmi soutěživou osobností a za každou cenu musel vynikat ve všem, co dělal. Již tak velké zklamání po tom, co byl odsunut na místo rezervního pilota prvního Vostoku možná bylo kořenem toho, že Něljubov usiloval o to, aby byl další let svěřen právě jemu. Titovovi se to samozřejmě nezamlouvalo a individualistická povaha Něljubova nenašla pozitivní odezvu ani u lékařů, psychologů a vedoucích činitelů programu. Jeho urputná snaha dostat se do popředí mu přinesla pouze to, že byl opět odsouzen do role rezervního pilota. Post dubléra, který měl logicky připadnout jemu, obsadil Andrijan Nikolajev.

3. července byl na na Ústřední výbor KSSS zaslána zpráva o přípravách k letu, v níž byly mimo jiné postulovány také hlavní cíle Titovovy mise. Zásadním cílem bylo sledování vlivu mikrogravitace na lidský organismus po delší dobu. Už Gagarin po svém letu uvedl, že bezprostředně po nástupu stavu beztíže zažíval neobvyklé pocity a po přistání trvalo několik hodin, než ustoupila neobvyklá tíže končetin.

Dalším bodem bylo sledování a snímání zemského povrchu. Na palubě prvního Vostoku neměl kosmonaut k dispozici žádné zařízení, jež by mu umožňovalo zachycovat obraz z okének lodi, nyní měl mít Titov k dispozici kameru Konvas a také dostatek času, aby přivezl zpět filmové záběry. Pozorování zemského povrchu měl provádět také prostřednictvím dalekohledu se tří- a pětinásobným zvětšením.

Velmi důležitým bodem pak byl pokus o manuální orientaci lodě. Krom odzkoušení manuálního systému v reálných podmínkách byl tento bod velmi důležitým ukazatelem práceschopnosti kosmonauta, proto byl tento bod programu vepsán do letového plánu poměrně záhy po navedení na orbitální dráhu. Titov se měl stát prvním sovětským kosmonautem, který vlastnoručně ovládal svou loď a orientoval ji v prostoru (prvním člověkem vůbec se v tomto směru stal Alan Shepard při svém suborbitálním skoku 5. května). 6. července byla zpráva Ústředním výborem oficiálně posvěcena a mise tak dostala požehnání z nejvyšších míst.

Termín startu byl ve zprávě předběžně stanoven na období mezi 25. červencem a 5. srpnem. Ohledně tohoto termínu se udála jedna velmi interesantní událost. Zhruba v polovině července pozval Nikita Chruščov špičky vesmírného programu včetně Koroljova na poradu k sobě do Soči, kde trávil dovolenou. Během porady se Chruščov směrem ke Koroljovovi nenuceně zmínil o tom, že start by rozhodně neměl proběhnout později než 10. srpna. Koroljov samozřejmě přislíbil dodržet zamýšlený termín na přelomu července a srpna, nedokázal si však vysvětlit toto zdánlivě zbytečné a nelogické přání hlavy státu. Jak vyšlo najevo později, Chruščov již v tu dobu plánoval vztyčení Berlínské zdi oddělující fyzicky východní a západní část Berlína. Celodenní Titovův let měl do jisté míry odvést pozornost od tohoto radikálního kroku. Podle renomovaného historika kosmonautiky Asifa Siddiqiho to nebylo poprvé, kdy bylo datum kosmického startu určeno ze strany vedení státu, nicméně se jednalo o první případ, kdy byl termínu určen tak, aby napomohl implementaci zahraniční politiky SSSR.

Zhruba v tu samou dobu se však objevil na obzoru mrak, který hrozil výše zmíněnou dohodu narušit. Nejednalo se o nějaký lidský zásah nebo chybu, nýbrž o vis maior. V polovině července totiž vzrostla sluneční aktivita a hrozilo, že zvýšená radiace ohrozí plánovaný Titovův let. Naštěstí se sluneční bouře rychle utišily, nicméně pro všechny případy byly do druhého Vostoku instalovány dozimetry, které byly schopny údaje přenášet pomocí telemetrického systému na Zem, navíc v kabině byl uložen i ruční dozimetr, kterým mohl sám kosmonaut kontrolovat úroveň radiace v reálném čase.

V poslední červencové dekádě se, stejně jako u předchozího letu, kosmonauti a jejich doprovod vydali na kosmodrom. Tentokrát však v lehce pozměněné sestavě – chyběli Gagarin a Kamanin, kteří byli v té době na zahraničním turné, které je zavedlo do osmi zemí Evropy a Ameriky. Na Bajkonuru byli dorazivší opět přivítáni Koroljovem a jeho kolegy, stejně jako nově jmenovaným předsedou Státní komise. Tuto funkci od poloviny června zastával Leonid Smirnov, jenž vystřídal Konstantina Rudněva, který byl pro změnu převeden na jinou funkci – funkci předsedy komise pro koordinaci vědeckovýzkumných prací.

Nebyla to jediná změna. Dobře známá postava vedoucího konstruktéra Vostoku Olega Ivanovského také na kosmodromu chyběla. V červnu byl totiž na přímý příkaz vedoucího obranného výboru ÚV KSSS Ivana Serbina převeden do aparátu prezídia Rady Ministrů. Všechny námitky byly oslyšeny, Serbin, který nad personálními otázkami vládl natolik pevnou rukou, že si vysloužil přezdívku „Ivan Hrozný“, byl zcela neoblomný. Ivanovského agendu a povinnosti převzal jeho zástupce Jevgenij Frolov.

S tím, jak postupovaly přípravy na start, bylo jeho datum určeno na 6. srpen. Všechno šlo podle plánu, jediný větší zádrhel se objevil 3. srpna, nicméně přímo s Vostokem nesouvisel. Stejně jako před Gagarinovým startem, i nyní Koroljov nemarnil čas a právě na 3. srpna byl naplánován test rakety R-9. A stejně jako v dubnu, i nyní raketa nedosáhla svého cíle. Tentokrát vybuchla přímo na rampě a velmi důkladně ji poškodila. Zatímco většina zainteresovaných vraštila obočí, našli se i takoví, kteří brali selhání R-9 jako dobré znamení. Raketa přeci selhala i před Gagarinovým startem a následně první pilotovaný let dopadl výborně! Tradiční ruská pověrčivost na sebe někdy bere až komické formy…

Stejně jako Gagarin před ním, i Titov několik dní před startem přešel na speciální kosmickou stravu výhradně z tub. Bylo to nutné kvůli přesným záznamům metabolických pochodů v jeho těle. Pokud měli lékaři a fyziologové k dispozici přesné složení a hmotnost stravy, kterou kosmonaut konzumuje, bylo možné zaznamenat základní balík dat a následně porovnat situaci před letem a po něm.

Den před startem se Titov s Nikolajevem definitivně přesunuli z obytné zóny jižně od polygonu na ploščadku číslo 2, kde měli opět v domku maršála Nedělina strávit poslední noc. Po tradičním setkání s bojovým odřadem, jež připravoval raketu ke startu, když už byli kosmonauti zpátky na ploščadce 2 a převlečeni z uniforem do civilního oblečení, se k Titovovi přitočil Koroljov a zeptal se jej, zda by chtěl ještě naposledy chvilku posedět v kabině své lodi. Titov samozřejmě souhlasil a Koroljov mu slíbil, že celou věc zařídí a zorganizuje.

Za čtyřicet minut skutečně před domkem zastavilo auto a Titov s Koroljovem v něm odjeli na rampu. Tam spolu nastoupili do výtahu a nechali se vyvézt ke vstupnímu průlezu do lodi. Koroljov nechal Titova samotného a sjel výtahem opět dolů. Kosmonaut necelou půlhodinku poseděl v kabině a v hlavě si ještě jednou přehrával nejdůležitější fáze letu. Když se pak opět spustil k úpatí rakety, nalezl hlavního konstruktéra, který byl zrovna v živém rozhovoru s jedním z inženýrů. Onen inženýr zrovna Koroljovovi lehce vyčítavě připomínal: „Sergeji Pavloviči, požádal jste nás, abychom na půl hodiny přerušili práci a říkal jste, že dorazí kosmonaut. A už uplynulo pětadvacet minut a kosmonaut tady pořád není!“ Načež se Koroljov obrátil k Titovovi, který ke dvojici zrovna přicházel a pravil: „Jak to, že ne? Tohle je on!“ Načež inženýr zůstal beze slova. Nenapadlo jej, že ten pomenší, jako by scvrklý mládenec v civilním oblečení je budoucím hrdinou vesmíru.

V šest hodin večer na Titovovo a Nikolajevovo tělo lékaři začali připevňovat elektrody pro snímání fyziologických funkcí. Již u Gagarinova letu bylo rozhodnuto, že snímače budou aplikovány večer před startem, aby tato časově náročná procedura nenarušila chod startovního dne. A ukázalo se, že to bylo jasnozřivé rozhodnutí. Nalepování snímačů totiž zabralo nikoli devadesát minut, jak bylo určeno grafikonem, ale více než dvě hodiny.

Na noc se Titov s Nikolajevem vrátili do Nedělinova domku. Už dopoledne si Titov vybral postel, na níž trávil noc z 11. na 12. dubna a lůžko, které předtím patřilo Gagarinovi, obsadil Andrijan Nikolajev. Večer za oběma mladými muži přišel Koroljov a, opět podle nově ustavené tradice, vyšel si s nimi na procházku. Během ní dával kosmonautům poslední rady a ujišťoval se, že rozumějí tomu, co přinese zítřek a následujících 25 hodin. Kolem desáté hodiny večerní se Titov s Nikolajevem uložili ke spánku. Zatímco oba mladíci spali, kosmodrom bzučel přípravami na zítřejší velký den…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://russiaeu.ru/sites/default/files/galleries/12.jpg
https://www.fai.org/sites/default/files/documents/record_file_gagarin_1.pdf (kredit: FAI)
https://www.gctc.ru/media/files/3-9-32.jpg (kredit: CPK J. A. Gagarina)
http://sm.evg-rumjantsev.ru/photos/frolov-evgenij-aleksandrovich.jpg