Americko-japonská mise Geotail skončila po 30 letech strávených na oběžné dráze. Dlouhověkou družici z provozu definitivně vyřadila závada zbývajícího datového úložiště. Mise Geotail byla na oběžnou dráhu Země dopravena 24. července 1992 raketou Delta II 6925, která startovala z rampy LC-17A na floridském Mysu Canaveral. Sonda poté začala plnit své úkoly a postupně nasbírala obří balík dat o struktuře a dynamice magnetosféry – neviditelné magnetické bubliny, která chrání naši planetu. Celá věc je úctyhodná i z toho důvodu, že mise Geotail byla původně plánována jako čtyřletá! Jelikož si však vedla velmi dobře a stále dokázala posílat vědecky cenná data, dočkala se několika prodloužení služby. Právě její měření se podílela na tisícovkách vědeckých publikací.

Už v roce 2012 družici Geotail přestal fungovat jeden ze dvou palubních záznamníků naměřených dat, ale mise pokračovala i nadále – stále totiž měla k dispozici druhé úložiště. Ani to však nemá nekonečnou životnost a 28. června 2022 jej potkala anomálie. Pozemní týmy vynaložily značné úsilí, aby na dálku obnovily funkčnost záznamníků, ale nedařilo se. Činnost družice tak byla ukončena k 28. listopadu roku 2022. „Družice Geotail patřila mezi opravdu hodně produktivní družice a navíc se jednalo o vůbec první společnou americko-japonskou misi,“ rekapituluje tuto misi Don Fairfield, emeritní vědec z Goddardova střediska v marylandském Greenbeltu, který byl prvním vědeckým vedoucím mise Geotail až do jeho odchodu do penze v roce 2008 a dodává: „Celá mise si připsala významný podíl na našem celkovém chápání procesů, jak sluneční vítr interaguje se zemským magnetickým polem, což následně vytváří magnetické bouře, ale také polární záře.“

Družice Geotail nyní obíhá Zemi po protáhlé dráze (výška perigea činila 59 260 km, výška apogea 181 800 km při sklonu 47,3° vůči rovníku), která ji mnohokrát zavedla skrz hranice magnetosféry. Družice tak mohla sbírat informace o fyzikální podstatě procesů, které zde probíhají. Vědci mohli díky naměřeným údajům lépe porozumět tokům energie a částic od Slunce, když dorazí k Zemi. Mise Geotail vyprodukovala velké množství vědecky přelomových objevů – za všechny můžeme jmenovat třeba její pomoc vědcům při pochopení, jak rychle materiál ze Slunce projde magnetosférou, nebo jaké fyzikální základy mají procesy probíhající na hranicích magnetosféry. Zapomenout nemůžeme ani na to, že se této sondě podařilo ve slaboučké atmosféře Měsíce odhalit kyslík, křemík, sodík a hliník.

Mise Geotail také pomohla určit pozice, kde dochází k jevům označovaným jako magnetické přepojení (rekonekce). Jedná se o metodu přenosu materiálu a energie ze Slunce do magnetosféry a také jde o jednoho z původců polární záře. Ostatně tento objev připravil půdu pro misi Magnetospheric Multiscale Mission (zkráceně MMS) tvořenou čtyřmi družicemi, které odstartovaly v roce 2015. V průběhu let se Geotail dočkala svých nástupců, se kterými vždy užitečně spolupracovala – jmenovat můžeme již zmíněné MMS, ale i Van Allen probes (dříve RBSP), dále THEMIS (Time History of Events and Macroscale Interactions during Substorms), Cluster nebo Wind.

Díky zvolené oběžné dráze se družici dařilo sbírat doplňující data i ze vzdálených oblastí magnetosféry, takže vědci měli k dispozici kompletní pohled na to, jak jevy pozorované v jednom místě ovlivňují okolní oblasti. Mise Geotail navíc spolupracovala i s pozemskými observatořemi, kterým pomáhala potvrzovat místa a mechanismy vznikajících polárních září. Ačkoliv družice Geotail už žádná nová data nenasbírá, rozhodně nemůžeme říct, že by skončily i vědecké objevy s ní spojené. I v dalších letech se totiž budou vědci k jejím údajům vracet.

Přeloženo z:
https://www.nasa.gov/

Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/1992_july_geotail_in_space_1280.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/45/Geotail_satellite.jpg
https://www.heavens-above.com/…1000&height=1000&mode=N&satid=22049