Let člověka do vesmíru se z dnešního hlediska jeví jako zcela logický a přirozený směr, kterým se praktická kosmonautika krátce po svém zrodu vydala. Pobyt člověka v kosmickém prostoru byl jedním z hlavních, ne-li přímo hlavním cílem obou soupeřících stran, jimiž byl Sovětský svaz a Spojené státy. Tento pohled ovšem s sebou nese jistou míru zjednodušení a trpí ideálním nadhledem, kdy se s odstupem času a při znalosti událostí tak, jak tehdy probíhaly, zdá být realizovaný směr vývoje jediným možným. Tak to ovšem nebylo ani na jedné straně. Jak Američané, tak Sověti museli o existenci pilotovaného programu hned od počátku bojovat a rozvoj pilotované kosmonautiky nebyl ani zdaleka tak samozřejmou věcí, jakou se nám dnes zdá být. V případě Koroljovovy kanceláře OKB-1, která se pilotovanými lety neformálně zabývala již dlouho předtím, než se na obzoru objevil program známý později jako Vostok, muselo vedení čelit nejen opozici zvenčí, ale také opozici z vlastních řad. Síly OKB-1 totiž byly v té době pod návalem nejrůznějších projektů napnuté téměř až na limit.

Od pauzáku k realitě

Jak Spojené státy, tak Sovětský svaz začaly uvažovat o využití kosmického prostoru jako unikátního pozorovacího místa ještě předtím, než vzlétl první Sputnik. USA měly lehký náskok, když jejich projekt WS-117L, z něhož se postupem času stal program CORONA, začal svou existenci v roce 1954. Sověti pak začali o výzvědné družici vážně přemýšlet v roce 1956, kdy byly zahájeny páce na „Objektu D“, z něhož se posléze stal Sputnik-3. Součástí vládního nařízení, kterým byl program oficiálně posvěcen, byl i pokyn k rozpracování projektu „OD-1“, což měla být orientovaná družice zaměřená na fotografování území oponenta, tedy Spojených států a jeho spojenců.

Práce na projektu výzvědné družice probíhaly paralelně s několika dalšími programy a fakt, že do již tak širokého portfolia OKB-1 přibyl ještě projekt vývoje lodi pro orbitální pilotované lety, nenechával některé zainteresované chladnými. Podle mínění mnohých byl tento projekt zbytečný, protože Sovětskému svazu neměl přinést žádné hmatatelné plody své existence. Zato výzvědné družice – to bylo něco jiného. Materiály získané jejich prostřednictvím by byly pro SSSR bezesporu přínosem. Oba paralelní programy však kancelář zatěžovaly více, než bylo zdrávo, a také podpora z vyšších míst nebyla u pilotované lodi tak znatelná, jako tomu bylo u výzvědného stroje. Bylo třeba najít řešení patové situace, ve které se Koroljov a spol. ocitli.

Podle vzpomínek vedoucího projektanta pilotované lodě Konstantina Feoktistova jej už v srpnu 1958 napadl velmi šikovný manévr: přestože práce na rozvědné družici začaly dříve, projekt pilotované lodě pokročil mnohem dále. Proto by bylo bývalo rozumné nejprve dokončit vývoj pilotované lodě a pak může Jevgenij Rjazanov, který měl na starosti vývoj rozvědného stroje, využít platformu pilotované lodě pro svou družici. Výhodou by byl zejména fakt, že oproti původním plánům a také oproti americkému přístupu by zde nebylo třeba vyvíjet malou kapsli, ve které by se na Zemi vracely exponované fotomateriály, ale přistávala by celá velká kabina i s fotoaparaturou uvnitř. To by ušetřilo Rjazanovovým lidem mnoho práce i času.

Zda byl právě Feoktistov skutečně oním jedincem, který s touto ideou přišel jako první, to se dnes již asi s jistotou nedozvíme. Nutno podotknout, že některé osobnosti sovětského kosmického programu ve svých memoárech mají sklony k tvrzení, že klíčové a přelomové ideje vzešly právě z jejich mozkoven. Faktem však je, že si tento extrémně chytrý tah vzal za svůj Koroljov a snažil se jej všemožně prosazovat. Záměr se dostal i do onoho projektu, který, jak si bedlivý čtenář pamatuje z minulého dílu seriálu, Koroljov v září rozeslal Radě hlavních konstruktérů, ale také na vyšší místa v mocenské hierarchii.

Ve druhé listopadové dekádě 1958 se konala velká porada hlavních konstruktérů a dalších klíčových hráčů z oblasti kosmického průmyslu. Mimo jiné se na ní probíraly také otázky pilotovaných programů i rozvědných družic. Na poradě vystoupil Koroljov s obecnou informací a po něm si slovo postupně vzali K. P. Feoktistov se zprávou o pilotované orbitální lodi, N. P. Bělousov, který informoval o programu suborbitálních pilotovaných letů a také Je. F. Rjazanov, do jehož kompetence spadal vývoj družice-rozvědčíka.

Poté, co si hlavní konstruktéři vyslechli výše uvedené příspěvky, dospěli k jednoznačnému závěru: práce na suborbitálním programu nejsou perspektivní. Suborbitální lety nepřinesou nic nového, během těchto skoků nelze získat de facto žádná ucelená data o fungování lidského organismu v podmínkách kosmického letu a projekt pouze odsává prostředky a zdroje z jiných projektů. Na margo orbitální lodě a také rozvědné družice konstruktéři došli k závěru, že rozpracování obou projektů na společné platformě je správným rozhodnutím a zaslouží si podporu.

Bezprostředním výstupem této porady byla likvidace sektoru N. P. Bělousova. Pracovníci byli převedeni do Feoktistovovy skupiny a sám Bělousov přešel do oddílu číslo 15. Feoktistovova skupina byla současně transformována v samostatný sektor. Na úplném začátku, když Feoktistov začal pracovat na projektu orbitální pilotované lodi, měl k dispozici všeho všudy patnáct mladých inženýrů. Nyní, na konci roku 1958 tento kolektiv čítal desítky lidí a byl rozdělen na tři skupiny. První vedl V. V. Molodcov a jeho lidé se zabývali obecnou problematikou projektu a designem lodi jako celku, druhá skupina pod vedením A. V. Afanasjeva pak pracovala na konstrukci a vybavení návratové kabiny, a konečně skupina kolem V. A. Jazdovského (nezaměňovat za jmenovce – zakladatele sovětské kosmické medicíny) řešila problém funkce palubního vybavení, aparatur a také se věnovala systému zajištění životních podmínek a přistávacímu a záchrannému systému lodi.

Podle záměru vedení OKB-1 měly probíhat práce na několika frontách. Lodě, jež měly nést označení „1K“ (písmeno „K“ označovalo „korabľ“, tedy loď) měly být jakýmisi prototypy, na nichž budou v praxi testovány systémy a principy přímo za letu. Tímto strojem se měl zabývat Feoktistov a jeho lidé. Lodě s označením „2K“ měly být fotoprůzkumnými automatickými družicemi. Jejich konstrukce na základě zkušeností a vývoje lodě 1K se měl chopit sektor Jevgenije Rjazanova. Lodě „3K“ již měly být stroji schopnými nést na palubě člověka. Následovat měly další modifikace s označením 4K (fotorozvědná družice schopná pořizovat snímky s velkým rozlišením) a 5K (pilotovaná loď schopná manévrování na orbitální dráze).

Směr vývoje byl tedy alespoň zhruba vytyčen, nicméně oficiální bene z vyšších míst se zatím jaksi nekonalo. Projekt se zamotal v byzantinském systému komisí, rad, náměstků a dalších zainteresovaných, a ti evidentně nechápali, že jde o čas a počítá se každý den, kdy lze ještě pomýšlet na prvenství nad Američany. Koroljov byl však mužem činu a nechal práce spustit na vlastní odpovědnost. V OKB-1 se začala rodit definitivní podoba stroje, jenž měl bezpečně dopravit lidskou bytost na orbitální dráhu a zpět.

Zdá se to neuvěřitelné, ale až po nekonečných osmi měsících, 22. května 1959, spatřilo světlo světa Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 569-264, v němž byl oficiálně zakotven úkol vyvinout družici, jež by byla prototypem stroje pro fotorozvědku z orbitální dráhy. V dokumentu byla také, téměř jakoby nedopatřením, obsažena věta „(…) a také družice určené pro let člověka.“ Tím byla konečně, byť lehce zdrženlivě, z nejvyšších míst posvěcena snaha Koroljova, Feoktistova a dalších entuziastů vyslání lidské bytosti do vesmíru. Není to sice úplně první případ, kdy oficiální dokumenty Ústředního výboru hovořily o pilotovaném kosmickém letu (namátkou lze uvést dokument číslo 22-10 z 5. ledna 1959 „O zintentzivnění vědecko-výzkumných prací v oblasti medicínsko-biologického zabezpečení kosmických letů“), nicméně předtím se stále hovořilo o blíže neurčené budoucnosti a horizontu v řádu let. Nyní se ledy začínaly hýbat a projekt kosmické lodě s člověkem na palubě dostal oficiální bene. Abychom byli přesní, dokument, který definitivně posvětil provádění letů s člověkem na palubě byl vydán až 10. prosince 1959 pod názvem Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů č. 1386-618 „O rozvoji výzkumu kosmického prostoru“. Jednalo se de facto o první vládní dokument týkající se celkové strategie výzkumu vesmíru, jeho jednotlivé oddíly se týkaly letů sond k Marsu, Venuši a Měsíci, ale také zde figurovaly pilotované lety lodí řady „K“.

Zatímco úřední šimlík vesele řehtal, v OKB-1 se opět pracovalo dlouho do noci a už na jaře 1959 začaly být vypracovávány nákresy a technická dokumentace pro výrobní závod a dodavatele subsystémů. Na podzim téhož roku bylo z projektantského hlediska víceméně hotovo a mohlo se začít s konstrukcí systémů a stavbou maket. Od září byly prováděny experimenty a testy různých mechanismů a částí lodě. Mezi tyto práce patřil například odstřel příklopu kabiny, oddělení přístrojového úseku od návratové kabiny a podobně. Na konci roku pak byl zhotoven první technologický exemplář lodě 1K (technologický exemplář byl rozměrovou a elektrickou maketou pozdější skutečné lodi).

Na počátku roku 1960 proběhla důležitá etapa zkoušek – zkušební shozy makety návratové kabiny z letounu pro otestování funkce odstřelu příklopu a funkce padákového systému v reálných podmínkách. Pro testy byl vybrán zkušební polygon u jezera Balchaš. Na konci ledna se na letišti nedaleko Balchaše objevili pracovníci OKB-1, závodu 918 (tedy výrobce katapultovacího křesla) a dalších organizací, a také transportní letoun Antonov An-12 z něhož měly být prováděny shozy. 10. února proběhl první shoz. Vše proběhlo perfektně, tedy až na stabilizační padáček, jenž byl určen k tlumení oscilací těsně po shozu a který se neoddělil po pěti sekundách, jak bylo plánováno. Na průběh testu to nemělo velký vliv, kabina dosedla podle předpokladů a nebýt silného větru, který ji vláčel celý kilometr po zemi, byl by to téměř vzorový pokus. Druhý exemplář testovací kabiny byl shozen 14. února a tentokrát mělo být otestováno také katapultovací křeslo. Ale chyba lávky – po shozu se neodstřelil „příklop číslo 1“. Přesně ten příklop, který kryl vstup do kabiny a katapultážní sedadlo. Naštěstí „příklop číslo 2“ fungoval bezvadně a padákový systém tak mohl odvést svou práci. Následně bylo zjištěno, že na vině byla ne zcela ideální konstrukce zámků příklopu. Po realizaci nutných změn byl 8. března proveden shoz třetího exempláře a tentokrát vše klaplo na jedničku, stejně tak shoz čtvrté kabiny 17. března. 5. dubna proběhl poslední testovací shoz, přičemž v katapultovací kapsli se nacházely fenky Linda a Ačka. Shoz opět proběhl naprosto hladce, čímž byla tato důležitá etapa zkoušek považována za úspěšně dokončenou.

26. dubna 1960 hlavní konstruktér Sergej Koroljov schválil předběžný projekt pro loď 1K. Pokud si vážený čtenář láme hlavu ohledně časové souslednosti a oprávněně se ptá, jak je možné, že předběžný projekt byl schválen až po začátku prací a dokonce po provedení mnohých testů, je dobré si uvědomit, v jaké době celá tato aktivita probíhala. Koroljov a spol. si byli velmi dobře vědomi toho, že pokud by závod o vyslání člověka do vesmíru prohráli, bylo by bývalo dost dobře možné, že podpora z vyšších míst by byla poskytována se snižující se ochotou. Proto současně s prací na zhotovení předběžného projektu probíhala také výroba maket a také výroba prvního prototypu nové lodi.

Na tomto místě je ovšem třeba přiznat jednu nepřesnost, či spíše opomenutí, kterého se dopustil autor těchto řádků. Dosud byla v rámci tohoto textu vznikající kosmická loď označována indexy 1K, 2K, 3K, 4K a 5K. Nicméně na přelomu let 1958-1959, každopádně nejpozději na jaře 1959 se začalo v oficiálních dokumentech objevovat krycí označení lodě, které mělo vejít do dějin. Koroljov název vybral osobně. Do dnešních dnů se zachoval list papíru, na kterém svou typickou červenou tužkou vypsal seznam osmnácti možných názvů, které jej napadly nebo mu byly navrženy. Jedná se o unikátní dokument, který dává lehce nahlédnout do mysli tohoto giganta vědecko-technického pokroku. Rukopis, pravda, není zrovna krasopisný, některé názvy však i člověk obeznámený s ruštinou jen povrchně dokáže i tak rozluštit.

Na horním místě seznamu nalezneme „Vostok“, tedy „východ“ (myšleno světová strana) nebo také „úsvit“. Druhé místo v seznamu obsadil název „Voschod“, což v překladu znamená „východ slunce“, „Svítání“, ale také „vzrůst“ nebo „pozvednutí“. Na seznamu se dále objevují názvy jako „Vzlet“ (vzlet), „Voschoděnije“ (vzestup), Voschoďaščij“ (ten který vzestupuje), „Vychod“ (východ, míněno ve smyslu dveře ven), dolní místa seznamu jsou obsazena malinko exotičtějšími nápady, jako „Volna“ (vlna), „Vulkan“ (vulkán), málokdo dnes také ví, že první pilotovaná kosmická loď se mohla jmenovat i „Vetěr“ (vítr). Zajímavým detailem je, že všechny názvy na Koroljovově seznamu začínají písmenem „V“, evidentně se nejednalo o náhodu.

Několik názvů v seznamu je označeno tečkami, jednalo se zřejmě o ty, jež Koroljovovi připadaly příhodnější než ostatní. Podle všeho v jeho mysli probíhalo i cosi jako semifinále mezi názvy Vostok, Voschod a Vzlet, protože poslední jmenovaný je označen hned dvěma tečkami. Do pomyslného finále se pak dostala označení Vostok a Voschod, pročež byly tyto varianty označeny trojúhelníčky. S odstupem doby lze těžko říci, kdy se tak stalo, ale nakonec se Koroljov přiklonil k názvu Vostok. Trojúhelníček u tohoto slova je vyplněn a právě pod tímto názvem lidé na celém světě o něco později uslyšeli o epochální události, která se zapsala do dějin lidského rodu.

Poprvé se v oficiálních dokumentech označení Vostok objevuje na jaře 1959, zatím pouze jako krycí název pro celou rodinu družic s indexem „K“, z historie však víme, že jako Vostok jsou dnes označovány stroje, jež vynášely na oběžnou dráhu kosmonauty, rozvědné družice 2K nakonec létaly pod názvem „Zenit“. K dalšímu zmatení ohledně názvů používaných v rámci programu přispívají vzpomínky tehdejších pracovníků OKB-1 a také některé dobové dokumenty. Objevují se zde totiž označení „Vostok-1“, „Vostok-2“ a „Vostok-3“. Zejména ve světle pozdějších pilotovaných letů je zaděláno na menší chaos. Nicméně tehdejší zainteresovaní takto označovali jednotlivé varianty lodí, „Vostok-1“ tak ve skutečnosti označuje loď 1K, při zmínce o „Vostoku-2“ je ve skutečnosti řeč o lodi 2K a analogicky je tomu u „Vostoku-3“.

Nehledě na problémy s terminologií, se kterou se musejí vypořádávat dnešní zájemci o historii kosmonautiky, tempo, s jakým se rozvíjel program Vostok, bylo z dnešního hlediska skutečně neuvěřitelné. Koroljov cítil, že nemá času nazbyt a jakýkoli způsob, který urychlí cestu k pilotovaným letům, je vítán. Do cesty se však stavěly neustálé problémy jak skutečné, tak domnělé. A právě k těm druhým patřila myšlenka, se kterou přišel někdy v zimě 1959-1960 blíže neurčený pracovník OKB-1. Toho trápila myšlenka na to, co se stane v případě, že selže orientační systém a návratová kabina dosedne na území USA nebo jeho spojenců. Samozřejmě, v kontextu úsilí o co nejbližší termín letu člověka do vesmíru se jednalo o myšlenku, která mohla celý proces zbrzdit, na druhou stranu je dobré si uvědomit, že varianta 2K měla být přísně utajovaným strojem pro fotorozvědku, takže jisté opodstatnění tyto obavy měly. Nakonec se věc podařilo vyřešit šalamounsky.

Koroljov rozhodl o tom, že první loď 1K poletí na orbitální dráhu ve zjednodušené variantě označené jako „1KP“ (P – простейший, tedy zjednodušený). 1KP se od běžných lodí 1K odlišoval zejména absencí tepelného štítu návratové kabiny. Tím byla zaručena její destrukce při vstupu do atmosféry, čímž odpadla starost o získání sovětské technologie nepřátelskými mocnostmi. Mělo jít o prototypy určené čistě k otestování elektrického, orientačního a ovládacího systému bez jakékoli vědecké výbavy. Na palubě se neměl tím pádem nacházet ani systém zabezpečení životních podmínek, ani katapultovací kapsle s pokusnými živočichy. Lodě 1K, které již měly nést tepelnou ochranu návratové kabiny, pak měly být vybaveny autodestrukčním systémem, jenž měl detekovat odchylky práce orientačního systému a brzdicího motoru od nominálu. V takovém případě měla být iniciována nálož, jež zaručila zachování státního tajemství. Osud zvířat na palubě byl tímto výbuchem pochopitelně daný a tragicky krátký. Přestože se konstruktérům do tohoto úkolu příliš nechtělo, nezbylo, než se podvolit rozhodnutí vedení OKB-1.

Na jaře 1960 v Podlipkách končily práce na zhotovení prvního exempláře 1KP. Problémy dělal hlavní systém orientace „Čajka“, fungující na principu infračervené vertikály. Protože čas kvapil, bylo rozhodnuto o přepravě lodě 1KP na kosmodrom bez tohoto systému s tím, že Čajka bude doladěna v Moskvě a instalována na loď později. Na konci dubna byla první loď 1KP odpravena na „vědeckovýzkumný polygon č.5 ministerstva obrany SSSR“, jak zněl tehdejší plný název místa, které dnes celý svět zná pod označením „Bajkonur“. Nastávala doba, kdy se měl Vostok naučit létat…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

foto: autor
foto: autor
foto: Daniela Jurisová
https://naukatehnika.com/files/journal/tehnika-vooruzhenie/raketostroenie_kosmonavtika/30.06.19-dela-vostochnyie/image-11.JPG (kredit: NPO Energija)