Od dob, co je člověk člověkem, v každé generaci se najde mnoho takových, kteří neustále otáčejí hlavu vzhůru k hvězdnému nebi a představují si, jaké je to asi tam, za hranicí zemské atmosféry. Cesty vesmírem byly po stovky let jen bláznivým snem excentriků, milovníků fantastiky a vizionářů, jejichž čas se zdál být v nedohlednu. Dvacáté století však s sebou přineslo překotný rozvoj technologií všeho druhu a náhle se myšlenka na kosmický let člověka nezdála být tak bláznivou. Stále více bylo jasné, že otázka nezní, zda se tak stane, ale kdy se tak stane. Po skončení 2. světové války se dvě nezpochybnitelné velmoci – USA a SSSR – zaměřily i tímto směrem. Vypuštění první umělé družice Země v říjnu 1957 se stalo bodem zlomu. Nyní již mezi oběma státy otevřeně probíhal urputný závod o to, kdo vyšle svého občana do vesmíru. Vedoucí představitelé obou stran měli samozřejmě na zřeteli technologický a vědecký přínos takovéhoto podniku, v prvé řadě však měl být let prvního člověka jakousi validací daného socioekonomického zřízení. Pakliže by byl první ve vesmíru Američan, měl to být dle tehdejšího uvažování důkaz převahy kapitalismu nad socialismem a vice versa. Kdo nakonec z onoho závodu v roce 1961 vyšel vítězně, to je všeobecně známo. Cesta k prvnímu letu a k těm, které bezprostředně následovaly, však byla plná zajímavých okolností, detailů, selhání i úspěchů. K tomu, abychom se na ni prostřednictvím těchto řádků vydali, však bude třeba vrátit se o několik let zpátky…

Kosmonauti před rokem 1950?

Lze doufat, že podtitul první části povídání o nesmělých úvodních krůčcích rané pilotované kosmonautiky neuvedou čtenáře v omyl a nedodají konspiračním teoretikům munici pro jejich blouznění. První kosmonaut světa se, jak víme z historie, skutečně vydal na svou misi na jaře 1961, nicméně pro toho, kdo se zabývá historií kosmických cest, není tajemstvím, že tomu tak mohlo být mnohem dříve a první člověk ve vesmíru by patrně nebyl jeden, ale rovnou dva.

Projekt, o kterém je řeč, sice nikdy nedosáhl fáze realizace, přesto byl z mnoha důvodů důležitým milníkem na cestě k onomu jarnímu dni v jedenašedesátém. Onen milník nesl název VR-190 a klíčovou postavou a jeho duchovním otcem byl muž, s nímž se během našeho vyprávění ještě několikrát potkáme – Michail Klavdijevič Tichonravov. Ten se ještě během války podílel na zrodu slavných střel „Kaťuša“ jako pracovník institutu NII-1, který byl de facto střediskem určeným pro vývoj nové munice a bojových prostředků.

Ovšem Tichonravově invenční mysli byla práce na vojenských projektilech a raketách málo a když vyšlo najevo, jak velké pokroky učinil během válečných let německý raketový průmysl, začala se Michailu Klavdijeviči rodit v hlavě zajímavá myšlenka. Nejpokročilejší raketa té doby, von Braunova V-2, byla schopna bez problémů dosáhnout prostoru, který se dal pokládat za kosmický (na Kármánovu definici hranice kosmického prostoru si ještě museli tehdejší vědci několik let počkat). Spolu se svým spolupracovníkem Nikolajem Gavrilovičem Černyševem vypracovali návrh na využití rakety V-2 coby suborbitální pilotované rakety. Projekt dostal název „VR-190“, přičemž název v sobě skrýval důležité aspekty této ideje: VR znamenalo „vysotnaja raketa“, tedy „výšková raketa“, číslo 190 zase označovalo teoretický dostup tohoto stroje.

Návrh vypadal na první pohled jednoduše. Měla být použita trofejní V-2, ovšem s velmi zásadními úpravami hlavně v části, kde původně hnízdila bojová hlavice. Místo ní zamýšleli Tichonravov a Černyšev umístit oddělitelnou přetlakovou kabinu, v níž by na speciálních sedadlech v poloze vsedě našli svá místa dva odvážlivci. K tomu, aby svou suborbitální cestu přežili, měl posloužit systém zabezpečení životních podmínek, padákový systém, na němž se kabina měla snést k zemi a také brzdicí motorky na tuhé pohonné látky, které měly za úkol zbrzdit rychlost kabiny okamžik před dosednutím, přičemž impulz k jejich spuštění měl přijít od senzoru umístěném na konci drátu čnícího pod kabinu směrem dolů. Kabina měla být po dohoření motoru nosiče oddělena pyrotechnicky, měla mít možnost měnit svou polohu v prostoru pomocí malých motorků a při opětovném vstupu do atmosféry ji měl před termálním namáháním chránit oblý tepelný štít na jejím dně. Zajímavé je, že tato řešení posléze došla reálného využití, nikoli však v rámci projektu VR-190, ale u lodí Vostok, Voschod a také u lodí Sojuz, kde jsou některá z nich používána dodnes.

Tichonravov s Čenyševem také postulovali hlavní cíle letů raket VR-190. Byly jimi výzkum krátkodobého působení stavu mikrogravitace na lidské subjekty, výzkum posunu těžiště v rámci kabiny v průběhu letu, získání fyzikálních dat o horních vrstvách atmosféry a samozřejmě také testování kabiny samotné a jejích systémů a subsystémů.

Tichonravov nezůstal pouze u plánů na papíře, na jaře 1946 začal spolupracovat s konstrukční kanceláří Alexandra Jakovleva na návrhu kabiny a ve stejné době inicioval práci na vývoji padákového systému. Projektu však chybělo „posvěcení shora“ a Tichonravov a jeho tým na těchto úkolech pracoval víceméně na vlastní pěst. Samozřejmě se pokoušel získat i podporu důležitých osobností. Ještě v únoru 1946 s projektem VR-190 seznámil sekretáře Akademie věd SSSR Nikolaje Brujeviče a o měsíc později také prezidenta Akademie věd Sergeje Vavilova. Tichonravov se však také chtěl pojistit na místech nejvyšších, proto v květnu s Černyševem sepsali dopis adresovaný Josifu Stalinovi: „Drahý soudruhu, rozpracovali jsme projekt sovětské výškové rakety pro vynesení dvou lidí a vědecké aparatury do výšky 190 kilometrů. Projekt je založen na využití agregátů z trofejní rakety V-2 a je koncipován pro realizaci v nejbližší možné době. Mimo vědecké a technické důležitosti tento projekt dle našeho mínění obsahuje také elementy velkého politického a společenského významu, jejichž bezodkladná realizace dovolí naší Vlasti, aby zapsala nové stránky slávy a nesmrtelnosti do análů historie civilizace. Výše uvedené, vzhledem k (…) výjimečným vyhlídkám, které jsou výsledkem dalšího rozvoje námi již promyšleného projektu, nás, soudruhu Staline, nutí obrátit se na Vás s prosbou o pomoc při rozvíjení prací zaměřených na zvýšení slávy naší Vlasti a rozšiřování obzorů vědy.“

Přestože Stalin dopis skutečně přečetl a připsal k němu poznámku „zajímavý návrh – zjistit možnosti rozpracování“, ani jeho slovo nedokázalo uvést těžkopádná kola mašinérie Ministerstva leteckého průmyslu, pod nějž projekt VR-190 (označovaný také jako „Poběda“, tedy „Vítězství“) nominálně spadal. Letectvo se na ideu pilotovaných letů na raketě dívalo skrze prsty a žádný z vysokých činitelů se příliš nehnal do něčeho, co ve své době tak trochu připomínalo sci-fi. V rámci NII-4 (kam byl Tichonravov a jeho tým převedeni v květnu 1946) sice začaly práce na „tématu VR-150 ‚raketová sonda‘“, v jejichž rámci měl probíhat vývoj procesů nutných pro bezpečné přistání kabiny s vědeckými přístroji, to však bylo, alespoň oficiálně, víceméně všechno.

Z dnešního pohledu je s podivem, že tento projekt získal tak málo pozornosti a podpory, je však nutné dívat se na tento počin prizmatem doby, ve které byl počat. Na Tichonravova a spol. by v případě, že by tento projekt získal jasné bene z vyšších míst a příslušné lidské a materiální zdroje, čekalo mnoho nástrah a překážek. Ani dnes nelze jednoznačně říci, zda by se s nimi dokázali konstruktéři s tehdejšími technologiemi popasovat.

Tak či tak se ovšem v rámci SSSR jednalo o první konkrétní projekt letu za hranice atmosféry s lidskou posádkou. A lze právem říci, že přes svůj jepičí život se VR-190 stala jakýmsi raným předchůdcem toho, co se posléze stalo legendárním programem Vostok. Tím spíše, že onu ideu, byť s výraznými modifikacemi, převzal muž, jehož role byla při zrodu praktické kosmonautiky naprosto klíčová. Vraťme se však k pomalu dohasínajícímu Tichonravovu dítku.

S tím, jak se na obzoru ne a ne objevit zájem vyšších míst na realizaci suborbitálních pilotovaných letů, práce na různých aspektech VR-190 ztrácely své tempo a důležitost. Těžiště práce Tichonravovy skupiny se v průběhu roku 1946 postupně přesouvalo k jiným tématům a pro VR-190 zbývalo jen velmi málo času. Postupně museli tvůrci projektu přesunout své aktivity v tomto ohledu mimo svou pracovní dobu. V roce 1947 hodil Tichonravov ručník do ringu a VR-190 přenechal jiným.

Dění okolo tohoto odvážného návrhu již dlouhou dobu pozoroval zpovzdálí onen tajemný muž, o němž již byla řeč. Některé nápady a řešení u něj padly na úrodnou půdu a když byl projekt, či spíše jeho torzo, převedeno pod jeho gesci, využil je ke svým plánům. Onen muž se jmenoval Sergej Pavlovič Koroljov a jeho plány zahrnovaly vypouštění suborbitálních raket s pokusnými zvířaty a bezpečný návrat němých tváří zpět na zem.

Koroljovova kancelář OKB-1 převzala některé aspekty projektu VR-190 a modifikovala je pro vypouštění balistických raket se zvířaty na palubě. Jako nosiče byly použity vylepšené a modifikované sovětské kopie V-2, které nesly název „R-1V“, „R-1B“, „R-2A“ a také mnohem výkonnější rakety domácí konstrukce R-5. Byly na nich instalovány oddělitelné kabiny s pokusnými psíky (v kabinách byly v některých případech i malí hlodavci, ve dvou případech pak s pejsky letěl i králík).

Lety v rámci suborbitální kampaně měly několik společných rysů s projektem VR-190, namátkou oddělitelnou kabinu s pokusnými subjekty nebo přistání pomocí padákového systému. Experimenty probíhaly ve třech fázích – první od léta 1950 do podzimu 1951, druhá od léta 1954 do léta 1956 a poslední od jara 1957 do podzimu 1960. Startovalo se ze základny Kapustin Jar a celkem proběhlo 29 startů.

Pod vedením Koroljova se OKB-1 stala vůdčí organizací v průzkumu kosmického prostoru a pokračovaly také jeho velmi dobré vztahy s Michailem Tichonravovem. V říjnu 1956 Tichonravov přešel do OKB-1 a, aniž to zatím svět tušil, přiblížil se zlomový okamžik v dějinách lidstva. Tichonravov totiž po opuštění projektu VR-190 začal mimo jiné pracovat na konceptu takzvaného „paketu“, tedy „svazku“. „Svazek“ nebyl ničím jiným, než spřáhnutím několika raketových stupňů dohromady a jejich paralelní práce. Zprvu nepadlo ani slovo o možnosti využití paketu pro vypouštění umělých družic Země, nicméně ti, kdo měli do celé věci vhled, velmi dobře chápali potenciál, který tato koncepce teoreticky nabízí. A když v roce 1954 začaly práce na nové balistické raketě, která měla slynout do té doby neuvěřitelnými výkony a měla svým doletem obsáhnout i území Spojených Států, byl paket logickým krokem.

Tichonravov ovšem přešel do OKB-1 nikoli proto, aby pracoval na oné superraketě (ta posléze dostala název R-7), nýbrž aby vedl nově vytvořený oddíl číslo 9. Tento oddíl se měl zabývat rozpracováváním kosmických aparátů a Tichonravov v tomto směru prováděl od roku 1952 velmi zajímavé studie ještě v NII-4. V oddílu 9 kanceláře OKB-1 se vedly práce na konstrukci „Objektu D“, což měla být první sovětská družice o hmotnosti zhruba půldruhé tuny, na jejíž palubě měly být umístěny geofyzikální přístroje. Poměrně ambiciozní plán však nabíral stále větší zpoždění zejména vinou ústavů, jež měly zajistit přístrojové vybavení Objektu D. Zdálo se, jako by ony instituce neměly velký zájem podílet se na přelomové události, jíž vypuštění první umělé družice, a nadto ještě družice takovéhoto formátu, bylo. Na obranu dodavatelů aparatury však nutno dodat, že přístroje, které byly pro družici konstruovány, byly svým způsobem první svého druhu – na geofyzikálních raketách měly fungovat pouze několik minut a zde se mělo jednat minimálně o dny až týdny.

Sověti si byli velmi dobře vědomi konkurence na opačné straně světa, která pomalu mířila ke stejnému cíli. Situace ohledně dodávek aparatur začala být velmi napjatou, navíc se objevily problémy s nízkým specifickým impulsem motorů rakety R-7, jež měla družici vynášet. A právě zde se do věci vložil Tichonravov. Na konci listopadu 1956 při jednom rozhovoru s Koroljovem nadhodil, zda by nebylo dobré zkusit zkonstruovat nějakou menší, lehčí a jednodušší družici, kterou bude možné vypustit předtím, než bude připraven Objekt D.

Tento rozhovor změnil dějiny. Koroljov dal okamžitě zelenou k zahájení prací na družici nesoucí název „PS-1“ (zkratka PS znamenala „простейший спутник“, neboli „Jednoduchá družice“). Na jaře 1957 byly připraveny první detaily budoucí první umělé družice Země s tím, že v červnu byla schválena definitivní konfigurace družice a během léta proběhla její stavba. Vše tak bylo připraveno pro velký den, který nastal 4. října (na kosmodromu, odkud družice startovala, se psal již 5. říjen). Ve 22:28 moskevského času se z místní rampy odlepila nosná raketa R-7, na jejíž špici pod aerodynamickým krytem čekala na svůj okamžik kovová koule o průměru 58 centimetrů se čtyřmi prutovými anténami. O několik minut později raketa dokonala svou práci a družice, jež pro veřejnost nesla název „Sputnik“, se za typického pípání svých radiových vysílačů vydala na samostatnou pouť. Její tvůrci zatím ještě netušili, zda se podařilo Sputnik uvést na orbitální dráhu, když se však po hodině a půl z rádia opět ozvalo známé pípání, bylo jasno. Člověk vypustil poprvé umělou družici a podnikl tak první opatrný a nesmělý krůček směrem k naplnění odvěkých snů a tužeb celého lidstva.

Nebývalý, a pro zúčastněné až nečekaně bouřlivý mezinárodní ohlas na start první družice podpořil sovětské vedení v tom, aby začalo posuzovat kosmický program jako jednu z národních priorit. Sovětský svaz se měl stát vedoucí silou v dobývání kosmického prostoru a tím dokázat, že komunismus je lepší a efektivnější společenské zřízení než kapitalismus. Vesmír se stal novým kolbištěm, kde si SSSR a USA začaly poměřovat síly.

Myšlenka na kosmický let člověka do tohoto narativu zcela přirozeně zapadla. Všem bylo jasné, že je pouze otázkou času, než se za hranice atmosféry vydá po automatech i lidská bytost a nově objevený zájem o vesmír tuto ideu umocnil. Projekt VR-190 sice patřil minulosti, svým způsobem však žil i nadále, byť v jiné formě a v rámci jiné organizace, než byl institut NII-4. Epicentrum úsilí o vyslání člověka do vesmíru se začalo formovat v kanceláři OKB-1, konkrétně v již zmíněném oddílu 9, ještě na jaře 1957, tedy před vypuštěním Sputniku.

V dubnu toho roku byl v rámci oddílu 9 zformován „sektor číslo 2“ (v některých pramenech označovaný také jako sektor „Č“ jako „человек“ – „člověk“) pod vedením Nikolaje Potapoviče Bělousova. Úkolem sektoru 2 bylo projektování aparátu pro let člověka na raketě. Východiskem práce sektoru 2 byly suborbitální lety na výšky 100-150 kilometrů. Zajímavé bylo, že souběžně s tím probíhaly také první úvodní nástřely na téma letu člověka na oběžnou dráhu. Tyto úvahy zaštiťovali K. S. Šustin a V. V. Molodcov. Toto téma bylo natolik zajímavé, že v únoru 1958 byla ustavena teoreticko-výpočetní skupina, která se začala zabývat návrhy konkrétních orbitálních trajektorií, po kterých by se kosmická loď s člověkem na palubě mohla pohybovat. Zatím se však ještě stále zdálo, že suborbitální varianta bude mít navrch. V březnu se ale začala situace pomalu měnit, mimo jiné i z důvodů, které neměly s letem člověka vlastně nic společného…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

foto: autor
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:
%D0%9C%D0%B8%D1%85%D0%B0%D0%B8%D0%BB_%D0%A2%D0%B8%D1
%85%D0%BE%D0%BD%D1%
80%D0%B0%D0%B2%D0%BE%D0%B2.jpg (kredit: portal.infostr.ru)
https://epizodyspace.ru/bibl/zemlya_i_vselennaya/1991/6/03.jpg
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:
%D0%9A%D0%BE%D1%80%D0%BE%D0%BB%D1%91%D0%B2_
%D0%A1%D0%B5%D1%80%D0%B3%D0%B5%D0%B9_%D0%9F%D0%B0%D0%B2%D0
%BB%D0%BE%D0%B2%D0%B8%D1%87.jpeg (kredit: energija.ru)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sputnik_asm.jpg