Kosmonautika, to nejsou jen rakety, kosmodromy nebo družice, ale i na první pohled celkem nevýznamné věci, bez kterých by to ale nešlo a proto si zaslouží také naší pozornost. Do této kategorie můžeme zařadit i nejrůznější vozidla, která čas od času vídáme ve spojení s tímto oborem. Pokusil jsem se dát dohromady pětici nejzajímavějších, ale v textu jich nakonec najdete mnohem víc. Tak snad mi tento prohřešek opět odpustíte stejně, jako v minulosti. Popravdě řečeno je totiž vozidel ve službách kosmonautiky mnohem, mnohem víc a i tentokrát bylo těžké vybrat pouze několik zástupců, i tak je to nakonec pořádná dávka textu a jak je zvykem začínáme tradičně číslem pět.

5. Roztlač mě, pokud to dokážeš

NASA v minulosti mnohokrát použila netradiční způsob, jak něco otestovat, vyvinout, či dokonce vyrobit. Jen málo kdo by však očekával, že ve svém programu dokáže využít i vysoce výkonný automobil, tzv. Muscle Car, ale pozor, ne k potěšení personálu ani k potěšení astronautů, ale ke zkouškám předchůdce vesmírných raketoplánu.

Došlo k tomu v roce 1963, když NASA hledala dostatečně výkonný stroj a přitom ne moc složitý, který by dokázal dostat do vzduchu regulérní vztlakové těleso. Což je malé letadlo s krátkými křídly nebo dokonce žádnými křídly, protože už samotný tvar trupu vytváří významnou část vztlaku, což se dodnes využívá v letectví, ale své uplatnění to má i v kosmonautice, protože tento tvar má řadu výhod. Vztlaková tělesa mají totiž dobrý vztlak při překročení vysokých nadzvukových rychlostí (Hypersonický let). Proto, jak v USA, tak v SSSR byly testovány konstrukce tohoto typu a později vztlaková tělesa testovala také Evropská kosmická agentura, ať už v rámci vývoje pilotovaného raketoplánu Hermes nebo v rámci programu FLPP (Future Launchers Preparatory Programme). A nesmím opomenout ani pokusy japonské NASDA (raketoplán HOPE-X) a indické ISRO (RLV-TD).

Nás však bude zajímat právě program vztlakových těles NASA, který započal konceptem navrženým leteckým inženýrem R. Dalem Reedem z Armstrongova výzkumného střediska. Prvním výtvorem se stalo bezmotorové těleso M2-F1 sestavené z podvozku Cessny 150 (později typ 180). Podivně vypadající letoun byl ve skutečnosti prvním realizovaným vztlakovým tělesem na světě, a protože neexistovala absolutně žádná data, bylo nutné v tomto směru podniknout mnoho testů, včetně stavby řady modelů pro aerodynamické tunely a přesvědčit vedení NASA, že podobné letouny mají smysl. Stále nevyřešen však zůstával problém, jak jen tu zatracenou věc dostat do vzduchu? K tomu byla zapotřebí rychlost a síla, hodně síly a tou disponovaly tehdy buď letadla, nebo silná auta. Jelikož byl program v počátku nízkorozpočtový, tak letadla byla ze hry a zbývalo najít dostatečně rychlé a silné auto. Dick Eldredge, který převedl koncept R. Dala Reeda do reality, rychle spočítal, že k vlečení M2-F1 bude třeba rychlost i 140-150 mil za hodinu (225-240km/h) a velká tažná síla k tomu. Měli štěstí, protože Walter „Whitey“ Whiteside, bývalý technik údržby letectva o jednom věděl. Vybral Pontiac Catelina Convertable 421 a ve svém volném čase dobrovolně vůz upravoval a zkoušel. 421 je 8válcová varianta Cateliny o objemu 6,9 l. Tento motor byl tehdy používán v závodech NASCAR. Convertable je označení dvoudveřové verze se stahovací střechou, tedy kabriolet.
Tato varianta byla zvolena kvůli dobrému výhledu do okolí i na vlečený letoun za vozidlem. Už tedy stačilo jen přesvědčit konzervativně smýšlející kongres, aby na luxusní 380 koňové vozidlo uvolnil peníze. Tým šikovně zdůvodnil, že letoun nemá motor a požádal tedy o peníze na pohon, nikoli luxusní automobil, pro svůj stroj a vyšlo to. A tak se vozidlo Pontiac Catalina Convertable stalo oficiálním testovacím vozidlem NASA a „motorem“ letounu M2-F1.

Whiteside už tak silné auto upravil na hot-rod (upravený automobil pro rovné tratě). Původní čtyřstupňovou převodovku nahradil za novou, výrazně odlišnou od běžně dostupných převodovek té doby a údajně po nasazení správných pneumatik dokázalo vozidlo zrychlit na vyschlém jezeře základny z 0 na 110 mil za hodinu (Asi 177 km/h) za 30 sekund včetně 450 kg vážícího letounu v závěsu! Spotřeba paliva byla asi 1 galon (3,78 litru) na 6 kilometrů. Tedy přibližně 63 litrů na 100 km. Úpravy proběhly i v rámci bezpečnosti a byla zpevněna karoserie. Whiteside z interiéru vyndal zadní sadu sedadel a jedno sedadlo vrátil otočené zpět stejně jako přední u spolujezdce kvůli možnosti neustálého dozoru na dění za vozidlem. Také bílá barva vozu byla zvolena kvůli vysoké viditelnosti. Zajímavostí je, že jedním z požadavků NASA bylo, aby vozidlo vypadalo jako řadové a nepoutalo tak zbytečnou pozornost, i kvůli případné špionáži a to se povedlo dodržet. Vůz na první pohled nevypadal nějak výjimečně.

Poprvé upravený Pontiac táhl M2-F1 1. Března 1963 a ještě do konce dubna stihl tým 48 pokusů. Za 6 měsíců ve službě Catalina absolvovala celkem 400 pozemních testů a NASA demonstrovala funkčnost a smysl programu vztlakových těles, který získal důvěru a hlavně mnohem víc peněz a mohl si dovolit použít k dalším zkouškám letoun C-47 Cargo. Catalina byla v roce 1963 dopravena do NASA Langley Research Center ve Virginii a sloužila dalším testům na ostrově Wallops. Okolo roku 2016 se auto objevilo v Georgii a podle posledních zpráv se zdá, že probíhá renovace a poté bude vůz umístěn do muzea letectví na Edwardově letecké základně, kam zcela jistě patří.

4. „Housenky“ pro přepravu raket

Japonsko patří mezi země, které si rády dělají vše po svém a to platí také v kosmonautice. Třeba, když většina velkých kosmických agentur obrací svou pozornost k Měsíci a Marsu, tak japonskou agenturu JAXA zajímají spíš asteroidy nebo planeta Venuše. Rozdílu je samozřejmě mnohem víc, včetně kadence startů, ale to nic nemění na tom, že Země vycházejícího Slunce má velmi kvalitní kosmický program a například její kosmodromy jsou v mých očích vůbec ty nejkrásnější ze všech, včetně infrastruktury, kam patří i naše číslo 4.

K přepravě raket na místo startu se používají nejrůznější dopravní prostředky a některým se budeme ještě věnovat, ostatně je to asi vůbec nejznámější a nejběžnější využití vozidel v kosmonautice s jakým se lze setkat. Například ESA pro transport rakety na rampu používá mobilní startovací věž o hmotnosti přibližně 1400 tun včetně nosiče, kterou na kolejích po komplexu přepravují speciálně upravené kamiony TITAN 8X8 (Upravené tahače Renault s motorizací Volvo). Zajímavá vozidla využívají i některé další nosiče, jako například rakety KZ-11 společnosti ExPace, které na místo startu i s obslužnou věží dopravuje speciální vozidlo s dlouhým návěsem a lze ho vidět v náhledovém obrázku tohoto článku. A samozřejmě také armády používají k odpalování nejrůznějších typů raket řadu těžkých vozidel, ale právě Japonci mají něco, co nenajdeme nikde jinde na světě – kolové vozidla připomínající housenku, která na svých hřbetech dopravují mobilní věž včetně rakety na místo startu. K přepravě jedné rakety třídy H-2 jsou potřeba vždy dvě. Na každé straně věže jedno a tento systém zůstane zachován i pro nové rakety typu H-3, které ovšem dostanou inovované transportéry ML. Ty pro rakety H-2 mají zelenou barvu a vyrobila je společnost Mitsubishi Heavy Industries (MHI). My se ovšem zaměříme právě na ty novější a modernější pro připravovanou raketu H-3, které vyrobila společnost Nippon Sharyo, ale od předešlých se zas tolik neliší. Prvním, na pohled patrným rozdílem, je barva. Staré typy jsou zelené a více připomínají housenku, nové jsou naopak převážně bílé. Jejich délka činí 25,4 metru a šířka je 3,3 metru a rozměrově jsou prakticky identické z předešlou sérií těchto vozů.

Oba transportéry vždy zajíždějí pod mobilní věž a poté jí nadzdvihnou. Zdvih je 60 cm a maximální výška 3,44 metru. Hmotnost jednoho vozidla je asi 150 tun, a jak bylo už řečeno, k přepravě jedné odpalovací plošiny jsou potřeba vždy dvě. Jedno vlevo, druhé vpravo. Maximální nosnost je úctyhodných 1460 tun a maximální rychlost s nosičem je 2 km/h a bez zatížení 3-4km/h. Vozidlo se skládá z neuvěřitelných 56 kol na 14 osách. Jeden pár kol tvoří samostatnou jednotku, kterou lze nezávisle ovládat pomocí elektromotoru. U každého páru najdeme i hydraulický systém, který se stará o zdvih. Každá jednotka vydrží zatížení 44 tun. Na každou nápravu připadají pak čtyři kola. Pneumatiky jsou z uretanové pryže vyrobené na zakázku a díky tomu pohlcují i nežádoucí vibrace. Celá přeprava probíhá prakticky v automatickém režimu. Pro navádění je u náprav umístěn pohyblivý senzor, který koriguje jízdu podle magnetu zabudovaného do asfaltové vozovky. Přesto v kabině levého vozu sedí řidič, ale jeho úlohou je sledovat hlavně zda vše probíhá podle plánu, přepínání režimů a případná reakce na nečekanou událost. V kabině má k dispozici pedály, dotykový displej a joystick. Vozidlo lze bez problémů ovládat z obou stran kabiny. Vysoké nároky jsou kladeny na celkovou přesnost včetně polohy pro zastavení, která musí být provedena s maximální odchylkou pouze plus mínus 25 mm ve všech směrech a to kvůli připojení palivového vedení v místě startu. Kosmická raketa je velmi choulostivý náklad a proto po celou dobu přepravy nesmí přetížení překročit max. 0,08 G. Čas nutný k přepravě na místo je pak asi 30 minut.

Japonci ovšem nezapomněli ani na celkový vzhled a nutno přiznat, že vozidla vypadají opravdu unikátně a ještě o něco lépe, než jejich předchůdci. Na vozidle je použita kombinace tří barev. Modrá symbolizuje agenturu Jaxa, černá vesmír a bílá neznámou budoucnost. Uvnitř každého transportéru se nachází čtyři dieselové generátory a dvě hydraulická čerpadla, a pokud jedno selže, tak stále lze zaručit úspěšné dokončení přepravy na místo.

Středová plošina, na které je umístěn nosič, má výšku 7 metrů a v průměru měří 22 metrů. Výška obou postranních věží je pak 66, 5 metru. Hmotnost ani výška se oproti předešlé generaci mobilní startovní věže moc neliší a tak se obě konstrukce od sebe odlišují spíše v detailech. Asi největším rozdílem je zapuštění rakety H-3 pod úroveň středové platformy. Díky tomu už protihlukový systém zalévání vody není na horní palubě, ale jen pod její úrovní, což šetří peníze i čas. V poslední řadě došlo také na změnu tvaru horních částí věže z hranaté na kulatou, kvůli lepší stabilitě a větší odolnosti proti povrchovému větru. Jaxa bude mít k dispozici pro novou raketu dvě garáže a tři transportní vozy stejně, jako je tomu v současnosti u raket H-2.

3. Autem až na rampu

Samostatnou kapitolou jsou auta, která převážejí astronauty k rampě. Byla jich už celá řada, ale určitě mi dáte za pravdu, že úplně nejkultovnější je tzv. Astrovan, tedy upravený karavan společnosti Clark-Cortez, který vozil na rampu astronauty programu Apollo od čísla 7 a posloužil i v prvních letech provozu raketoplánu. Naposledy byl použit

v roce 1983 v rámci mise STS-8 a dodnes je považován za jeden ze symbolů slavné kosmické éry. Snad žádné jiné auto v historii totiž nesvezlo tolik známých astronautů najednou, včetně těch nejslavnějších z misí programu Apollo a zároveň nebylo součástí tolika zásadních startů USA, jako právě toto. Svůj debut ve službách NASA si automobil odbyl 14. srpna 1968, když k rampě dopravoval tříčlennou posádku mise Apollo 7. Řidičem byl člen ochranky kosmodromu Steve Tatham.

Cesta na rampu 39A z budovy Manned Spacraft Operational Building není nějak dlouhá a proto nebyly od NASA požadovány žádné extra požadavky na pohon. Přesto byl tento konkrétní typ postaven pro agenturu na zakázku a nejednalo se tak o běžně dostupný model. Automobil ovšem obsahoval původní naftový motor Chrysler 225ci Slant six o obsahu 3,7 l o kterém se říká, že je nezničitelný. Pokud vás zajímají podrobnosti, tak Slant six je označení sklonu válců, který činil 30 stupňů. Motor vynikal výkonem v nižších otáčkách, a proto byl využíván i mimo osobní automobily. Tento motor se vyráběl neuvěřitelných 41 let, což jen potvrzuje jeho spolehlivost. Po skončení programu Apollo NASA později zahájila program kosmických raketoplánů. První vzlétl v roce 1981 a legendární Astrovan byl samozřejmě u toho, když se John Young a Robert Crippen chystali prvně „osedlat“ tento moderní div světa. Bohužel pro náš Astrovan měl raketoplán v kabině víc místa pro posádku a začínalo být jisté, že bude třeba slavný vůz nahradit něčím větším. Na svou poslední cestu se Astrovan vydal v rámci mise STS-8 30. Srpna 1983 a dnes ho lze spatřit v návštěvnickém centru vedle rakety Saturn V v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě. Výjimečnost vozu potvrzuje také fakt, že nedavno  se na sběratelském trhu objevila limitovaná edice modelu tohoto legendárního automobilu.

Nástupcem se stal upravený karavan Airstream Excella typ z roku 1983, který zdědil i přezdívku Astrovan. NASA vlastnila celkem tři kusy tohoto vozu, které dopravovaly posádky na rampu dlouhých 27 let, dokud éra raketoplánů neskončila v roce 2011. Poté Američané čekali opravdu dlouhých 9 let na další pilotovaný start ze svého území, který se uskutečnil až v květnu 2020, taktéž z legendární rampy 39A, ale poprvé si NASA platila pouze službu. Nosič Falcon 9 i kosmická loď Crew Dragon jsou totiž dílem soukromé společnosti SpaceX a na scénu se tedy vrátil i vůz, který dopravuje astronauty k rampě. Tentokrát jde o bílý elektromobil značky Tesla, model X. Můžeme se ovšem těšit ještě na jeden automobil, který má přichystaný společnost Boeing pro své astronauty. Jedná se o upravený karavan Mercedes typ Atlas Touring Coach. Auto postavila společnost Airstream a přezdívá se Astrovan II. Pokud Vás zajímá více informací o vozidlech, která vozila astronauty na rampu, pak Vám mohu doporučit článek, který před nedávnem vyšel na stránkách ElonX a přiznám se, že byl velkou inspirací k vytvoření tohoto dílu Top 5.

2. Na start po železnici

Kdo by neznal slavný kosmodrom Bajkonur? Popravdě byl ale tento komplex v Kazachstánu dlouhá léta opředen tajemstvím a legendami, takže jsme znali pouze střípky, a o některých zákoutích či částech tohoto místa jsme se dočetli doslova až nedávno a přitom tato raketová střelnice funguje už od roku 1955. Jedním z důvodů je jistě velikost, protože kosmodrom je v pravdě obrovský. Zabírá totiž plochu celých 6717 km2. Pro srovnání uvedu, že je to přibližně stejná velikost, kterou zabírá v České republice kraj Vysočina (6795 km). Nás dnes ale samozřejmě nebudou zajímat rakety, které odsud startují, ale další zajímavost tohoto kosmodromu a tou je železnice. Málo kdo totiž ví, že po komplexu je rozmístěno zhruba 470 km neelektrifikovaných železničních tratí o rozchodu 1520 mm a dalších přibližně 40 km speciálních tratí. Samozřejmě dnes už není celá tato dlouhá síť v provozu, ale pro logistiku na místě je stále stejně důležitá, jako kdysi. Známějším faktem už je, že (nejen)raketu Sojuz na rampu dopravuje lokomotiva. Konkrétně jde o TEM2 typ UM, která je naším číslem dvě.

Jedná se o mírně upravenou dieselovou posunovací lokomotivu vážící okolo 120 tun. Obsahuje celkem šest náprav a má dva podvozky. Vyrobil ji strojírenský závod v Brjansku a na kosmodromu jsou k vidění zejména dva kusy, jedna má označení 201 a druhá 175. Typ UM se vyráběl od roku 1988 a má silnější dieselový agregát 1PD-4A o výkonu 1400 koňských sil. Jedná se o řadový šestiválec, který je napojen na stejnosměrný generátor, nejspíš to bude typ GP-300B. Konstrukční rychlost je 100 km/h, ale rakety se na kosmodromu samozřejmě touto rychlostí nepřevážejí, maximální rychlost při převozu je asi 5km/h.

Pokud se dobře podíváte při některém dalším startu rakety Sojuz na transport, můžete spatřit zajímavou, avšak na první pohled nepatrnou modifikaci lokomotivy TEM2. Jde o komín za kabinou, na který byl navařen nástavec vyrobený z dvousetlitrového sudu bez dna a to kvůli směřování výfukových plynů tak, aby byl kontakt s raketou co možná nejmenší. Tato vychytávka ale asi nebude z dílny raketových inženýrů.

Lokomotiva TEM2 je ovšem pouze část z celé přepravní sestavy. Za mašinou v čele soupravy se nachází modrý logistický vůz. Pak následuje plošinový vagon s díly a za ním už je speciální dvoudílný vůz s raketou, který je schopen ji umístit do vertikální polohy. Sestava je ukončena dalším plošinovým vagonem, který slouží jen k tomu, aby zajistil odstup další lokomotivy v zadní části. Tento úsek se ovšem po určité době, konkrétně po vytažení rakety z konstrukční budovy a zdolání mírnějšího stoupání zase odpojí a k rampě už dál nepokračuje. TEM2 není samozřejmě jediným typem lokomotiv, které na kosmodromu pracovaly, či pracují. Nejstarší bude zřejmě parní lokomotiva Eu 709-81 přezdívaná „ Eshak“,. Stejná, která je k vidění na podstavci u nádraží ve městě Bajkonur, ale každopádně se jedná o kus, který sloužil na kosmodromu, poté byl zrestaurován a umístěn na své současné místo k 50. výročí železnice na Bajkonuru. Lze se dokonce dočíst, že „Gagarinovu raketu“ údajně dopravil na rampu tento typ mašiny, ale tuto informaci se mi podařilo přesvědčivě vyvrátit. Díky informacím od přátel se našlo video, které jasně ukazuje, že parní lokomotiva raketu R-7 na rampu rozhodně nevozila a jedná se tedy o legendu.

Některé další typy mašinek, které zde slouží, nebo sloužily, uvedu už jen pro zajímavost. Tak tedy dalšími typy jsou:  TEM2-7095, TEM2-6818, TEM2-4014 a TEM2-8653, zajímavé byly například i akumulátorové mašiny 11T. 11T125 sloužila k přepravě rakety Ciklon, 11T186 sloužila k přepravě raket Zenit, 11T756 také sloužila k přepravě rakety Zenit. Dále například lokomotivy PTE3, značené 2511, 2512, 2521, které v páru sloužily pro přepravu rakety Eněrgija s raketoplánem Buran na dvojkolejných tratích a další. Ovšem nikde jsem nedohledal nic o nasazení českých lokomotiv na tomto komplexu. Jde tedy zřejmě opět o hojně rozšířenou nepravdu.

Kolejové vozy mají v kosmonautice nezastupitelné místo a lze říci, že železnice je nejvyužívanější způsob, jak dostat raketu na místo startu. Záběry na raketu Sojuz za lokomotivou během transportu na rampu patří k nejznámějším a nejspecifičtějším snímkům z tohoto oboru vůbec.

1. Největší z největších

Přes padesát let ve službě a pořád se nechystá do důchodu. Řeč je samozřejmě o legendárním pásovém vozidle NASA – Crawler (Missile Crawler Transporter Facilities), které je stejně impozantní jako stroje, které za tu dobu přepravilo na rampu. Respektive přepravily, protože NASA si nechala vyrobit dva tyto dnes již legendární stroje. Každý stál 14 milionů amerických dolarů (USD) a v době svého vzniku šlo o největší pásová vozidla na světě. Tento

primát nyní drží německé rypadlo Bagger 288 na těžbu uhlí, ale podobná monstra mají externí zdroje energie k práci i pohonu a proto je Crawler stále největší pásové vozidlo s vlastním pohonem na světě! Jejich výroby se ujala společnost Marion Power Shovel a návrh vypracovala Bucyrus International. Původně byla navržena na transport nosičů Saturn IB a Saturn V, tedy rakety, která dostala člověka na Měsíc, a to z konstrukční budovy VAB (Vehicle Assembly Building) na rampu LC-39A nebo LC-39B na Kennedyho vesmírném středisku. Obě vozidla se tedy zúčastnila programů Apollo, Skylab, Apollo-Sojuz a od roku 1981 další tři desítky let přepravovala raketoplány a to včetně pojízdné odpalovací plošiny. V případě raket Saturn i včetně 120metrové odpalovací věže s několika rameny. Místní pracovníci si je dokonce přejmenovali na Hanz a Franz.

Parametry vozidla jsou následující. Na délku měří 40 metrů a na šířku 35 metrů. Bez nákladu váží 2721 tun a má 8 pásů, na každém rohu dva. Každý pás se skládá z 57 plátů. Každý kus váží 900 kg. Hmotnost celé jednotky je tedy asi 57,6 tun a všech pásů dohromady úctyhodných 410 tun. Výška se pohybuje od 6 do 8 metrů, podle potřeby a každá strana může nezávisle na ostatních upravit svou výšku. O pohon se stará celkem 16 trakčních motorů, které pohánějí čtyři generátory, každý o výkonu 1000 kW. Ty jsou napájené dvěma dieselovými motory ALCO

251 V-16 o výkonu 2×2750 koňský sil (2050 kW). Celková spotřeba je asi 296-350 litrů na 1 ujetý kilometr. Proto je třeba i velké nádrže, která pojme 19 000 litrů paliva. Dále tu jsou generátory zajištující elektrickou energii pro řízení a další zařízení. Maximální rychlost je v provozu 1,6 km/h a pokud není Crawler naložen, dosahuje rychlosti asi 3,2 km/h. Za svou existenci se dopravníky pohybovaly vždy pouze po dvou trasách, které se nazývají Crawlerways (Cesty pro přepravník). Jedna je dlouhá 5,5 km a vede z haly VAB na rampu LC-39A. Druhá, delší, měří 6,8 km a vede na rampu LC-39B. První trasu zdolá Crawler asi za pět hodin. Cesty jsou široké 40 metrů i s travnatou středovou částí. Dva jízdní pruhy jsou vysypány kamínky z řek Alabama a Tennesse, protože mají výborné vlastnosti, snášejí zátěž a při tření nejiskří! Poprvé se Crawler rozjel v lednu 1965, ale nedopadlo to nejlépe a byly nutné další úpravy u výrobce. Jen pro představu, pro uvedení transportéru do pohybu nestačí otočit klíčkem a sešlápnout pedál. Je třeba postupovat přesně podle sedmatřiceti stránkové příručky. Samotná příprava kolosu tak vyžaduje zkušenosti.

Po ukončení letů raketoplánů v roce 2011 ale transportéry neodešly do zaslouženého důchodu. Crawler s označením CT-2 prošel největší modernizací za svou historii a v roce 2016 NASA dokončila jeho přípravu pro využití v programu Artemis. Bude tedy dopravovat obří raketu SLS na rampu a tak Crawler opět překoná sám sebe, protože ponese za svou historii nejtěžší zatížení. Byla výrazně upravena nosnost transportéru z 5400 tun na 8200 tun. Dostal nové brzdy, hydraulický systém, a protože je i velmi hlučný, také nové tlumiče a výfuky nebo elektroniku. Druhý kus CT-1 má být podle dostupných informací k dispozici pro komerční využití. Například společnost Northrop Grumman jej využije pro přepravu své nové Rakety OmegA na rampu LC-39B. Dohromady oba pásové přepravníky na kosmodromu už najezdily přes 5500 km a do důchodu se zatím rozhodně nechystají. Není divu, že investici do těchto přepravníků NASA chválí. A právě kvůli relativně nízké ceně a dosaženým úspěchům si pásové dopravníky vysloužily přezdívku „Zlaté střevíce“ a zda jim patří první místo poprávu, ať už si každý posoudí sám.

Zdroje informací:
https://www.elonx.cz/astronauty-ke-crew-dragonu-dopravi
https://news.mynavi.jp/article/20181213-740344/
https://www.nasa.gov/centers/dryden/multimedia.html
https://thespeedtrap.net/2017/11/13/history-hits-nasas-hot
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A2%D0%AD%D0%9C2
https://www.dieselloc.ru/soviet-teplovozy.html
http://ursa-tm.ru/forum/index.php?/topic/38960-baykonur
http://www.honzikovyvlacky.cz/2018/08/20/kdyz-para-tahla
https://www.astro.cz/clanky/kosmonautika/pasove-prepravniky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Crawler-Transporter

Zdroje obrázků:
https://www.globalsecurity.org/space/world.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/im.jpg
https://www.dfrc.nasa.gov/Gallery/Photo/M2
https://www.jaxa.jp/projects/rockets/h3.jpg
https://www.jaxa.jp/projects/rockets/h3.jpg
https://news.mynavi.jp/photo/article/20.jpg
https://news.mynavi.jp/article/2018121.jpg
https://global.jaxa.jp/activity/pr/jaxas/.jpg
https://static.motor.es/fotos-noticias/2.jpg
https://i.imgur.com/Yl2k7FK.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/.jpg
https://mechstuff.com/wp-content/.jpg
https://www.astro.cz/_data/images/.gif