Svět nad planetou (88. díl)

Manovakuometr

Začátek června 1999 přinesl pro stanici Mir nedobré zprávy. Státní financování provozu komplexu mělo končit v polovině roku a představitelům Ruské kosmické agentury a RKK Energija se nepodařilo zajistit prostředky z „mimorozpočtových zdrojů“, tedy ze strany soukromých investorů, které by umožnily pokračování letu Miru v pilotovaném režimu. Stávající expedice EO-27 měla tedy na konci své směny stanici zakonzervovat a o jejím dalším osudu měly rozhodnout následující měsíce. Stroje podle většiny lidí nemají duši a tím pádem ani pocity. Jako by se však Mir snažil přesvědčit své lidské hospodáře o opaku, přichystal si na 5. červen, tedy krátce po onom rozhodnutí o převedení do bezpilotního režimu, nepříjemné překvapení, které vypadalo jako výraz nesouhlasu stroje se záměry lidí. Toho dne totiž začal pomalu klesat tlak v interiéru stanice. Pokles nebyl velký, jeho rychlost byla necelé dva hektopascaly za den, nicméně rozhodně znamenal, že prostory stanice nejsou hermetické. Pro posádku to neznamenalo žádné ohrožení ani omezení, zásob stlačených plynů bylo na palubě dost a ještě téhož dne řídicí středisko zvedlo pomocí kyslíkových nádrží tlak v interiéru Miru o 13 hPa. Situace se však nedala přehlížet a trojici Afanasjev, Avdějev a Haigneré čekal v rámci hektického zakončení jejich expedice další bod navíc – hledání místa úniku…

 

Tma a klid

 

Nehledě na okolnosti pokračoval život na Miru ve starých kolejích. Údržba stanice se mísila s plněním ruského a francouzského vědeckého programu. Fakt, že jednotlivé položky programu vypracovali francouzští nebo ruští výzkumníci, však neznamenal, že se na jejich realizaci podílela striktně pouze ruská nebo francouzská část posádky. Největší pozornost ale samozřejmě poutal program mise Perseus, jak svůj let pojmenoval Jean-Pierre Haigneré.

Lehce extravagantní emblém mise Perseus

Lehce extravagantní emblém mise Perseus
Zdroj: commons.wikimedia.org

Vědecká náplň mise Perseus sestávala z dvanácti velkých experimentů, přičemž většina z nich se dělila na několik dílčích experimentů a pozorování. „Physiolab“ měl za cíl sledování stavu kardiovaskulárního systému v podmínkách mikrogravitace. Tento experiment byl sdílen mezi Francouze a Rusy, protože zapadal do dlouhodobých studií, které prováděla ruská strana. Experiment „Cognilab“ byl sestavou psychofyziologických pozorování. Tento experiment začala už Claudie Deshays v roce 1996. Další položkou byl experiment „WSG“, který měl za cíl mapovat geometrii páteře kosmonautů. Na obratle kosmonauta byly přilepeny ultrazvukové senzory, z jejichž výstupů bylo možné sestavit trojrozměrnou mapu páteře dotyčného pokusného subjektu. „BMSD“ byl pro změnu experiment zaměřený na zjišťování hustoty kostní hmoty. „Genesis“ se zabýval sledováním rozličných projevů a procesů u oblíbených mloků.

„Exobiologie“ spočívala ve vystavení různých aminokyselin vlivům vnějšího prostředí. Během svého výstupu Haigneré s Afanasjevem tento experiment upevnili na plášť Kvantu-2 a každých deset dní byla na Zem vysílána data z tohoto panelu. Experiment „Alice-2“ sestával z pozorování a záznamu chování kapalin v kritickém bodě. „Castor“ se zabýval zkoumáním dynamických charakteristik konstrukce stanice a příhradových konstrukcí na jejím povrchu. „Spica“ byl velmi důležitý experiment, který se zabýval výzkumem vlivu kosmického záření na elektronické komponenty jak v interiéru stanice, tak na jejím povrchu. Experiment „Comet“ již čtenáři znají z předchozího povídání. Posledním běžným experimentem, který byl včleněn do programu Perseus, byl „Titus“. Ten využíval stejnojmennou pícku v modulu Kristall ke sledování procesů při tuhnutí různých slitin.

Výše uvedené pokusy a pozorování byly běžnými položkami francouzského programu a mnohé z nich se v různých obměnách objevily na Miru několikrát. Ovšem do programu Perseus bylo také zahrnuto šest originálních pokusů, které měly být prováděny během televizních seancí a jejichž obecenstvem měli být francouzští studenti a školáci. „Audiomir“ byl de facto audiometrický test kosmonautů, „Fructile“ byl zaměřen na sledování růstu různých semen v mikrogravitaci. „Phyziospace“ se zabýval sledováním neurofyziologického systému a kosmonauti měli v jeho rámci kreslit symetrické obrazce, spojovat body a podobně. Středobodem experimentu „Kalomir“ byla kovová tyč, která byla z jedné strany ohřívána a na druhé straně byla udržována teplota okolního prostředí. Sledovaly se tepelné ztráty a vliv mikrogravitace na konvekci. „Oleomir“ byl vděčným pokusem, během něhož se sledovalo chování emulze vody a oleje v uzavřených nádobách. Poslední položkou v tomto „výukovém programu pro mládež“ byla „Capsule“. V jejím rámci kosmonauti testovali experimentální kombinézy, které bylo možné rychle modifikovat například na šortky, vestu a podobně. Jak vidno, Haigneré a jeho parťáci se rozhodně nenudili, navíc když k tomuto programu, který v celkovém úhrnu vyžadoval desítky hodin při realizaci experimentů samotných, připočteme také přípravu a úklid potřebných propriet.

Navíc tady byl ještě ruský program, který zahrnoval biomedicínské experimenty, pozorování oblohy i zemského povrchu, studie radiace na palubě, tavby v píckách a další položky. Je však pravdou, že některá pozorování probíhala automaticky nebo byla řízena ze Země a kosmonauty tedy nikterak nezatěžovala. Tímto způsobem bylo například 9. června automaticky snímáno okolí nechvalně známé Černobylské jaderné elektrárny včetně přilehlého opuštěného města Pripjať, 21. června pak na řadu přišlo mimo jiné i snímání povrchu České republiky.

20. červen byl dnem, kdy na palubě Miru padl další rekord. V 5:53 moskevského času vyšplhalo pomyslné počítadlo kumulativní doby pobytu ve vesmíru u Sergeje Avdějeva na hodnotu 678 dní, 16 hodin a 34 minut. Tím překonal dosavadní rekord Valerije Poljakova a stal se člověkem s největším kosmickým „náletem“ na světě. Skromný Sergej tento pozoruhodný výkon nijak zvlášť neoslavoval, koneckonců před ním bylo ještě několik týdnů dalšího letu.

Anténa Reflektor ve složeném stavu ničím nenaznačovala, jaké jsou její rozměry v rozloženém stavu.

Anténa Reflektor ve složeném stavu ničím nenaznačovala, jaké jsou její rozměry v rozloženém stavu.
Zdroj: capcomespace.net

Mezi plněním programu a neúspěšným hledáním místa, odkud pomalu unikal z Miru vzduch, prolétnul červen a přišel předposlední měsíc letu expedice EO-27. 16. července odstartoval z Bajkonuru náklaďák Progress M-42, na jehož palubě směřovalo ke stanici 2 419,6 kg zásob, pohonných látek a stlačených plynů. Jedním z hlavních předmětů na palubě Progressu byla konstrukce „Reflektor“, která měla být sestavena během nadcházejícího výstupu do volného prostoru, který měli provést Afanasjev s Avdějevem.

Posádka mezitím připravila Progress M-41 k odletu a 17. července se nákladní loď odpojila od stykovacího uzlu modulu Kvant, aby se vydala vstříc atmosféře. Následující den se ke stanici přiblížil jeho nástupce. Afanasjev byl připraven k akci, pokud by se Progress začal chovat nevyzpytatelně, jeho zásah však nebyl zapotřebí – náklaďák hladce dorazil do cíle své cesty krátce před devátou hodinou večerní v plně automatickém režimu.

Období po příletu Progressu M-42 bylo samozřejmě zasvěceno vykládce jeho obsahu, ovšem Afanasjev a Avdějev nesměli zapomínat ani na blížící se výstup do volného prostoru. Ten nadešel 23. července a Afanasjev si k němu připravil Orlan-M s číslem 6, Avdějev zase skafandr s číslem 4. Příklop přechodové komory byl otevřen po patnácté hodině a Afanasjev s Avdějevem se za pomoci „dlouhé“ Strely Gst-IV přepravili na nosník Sofora, kde je čekal hlavní úkol jejich výstupu.

Zde měli instalovat a rozvinout velkou konstrukci s názvem Reflektor. Pod tímto názvem se skrýval demonstrátor antény ve tvaru elipsy o rozměrech 6,4 x 5,2 metru, hloubce 1,1 m a hmotnosti 38 kg. Tento obr byl pro účely převozu na stanici a manipulaci během instalace složen do úhledného válce a jeho rozložení mělo probíhat pomocí elektromotorků.

Kosmonauti nejprve přenesli kotvicí prvky pro nohy z vršku Sofory a připevnili je zhruba v polovině nosníku. Pak na jeden z kotvicích prvků připevnili kontejner s Reflektorem, odstranili tři svorky, které držely anténu ve složeném stavu a stáhli z ní přepravní kontejner. Pak propojili elektrický kabel s ovládacím pultem, sejmuli poslední svorky z antény a vše bylo připraveno k jejímu rozevření.

Zpola rozevřený Reflektor

Zpola rozevřený Reflektor
Zdroj: capcomespace.net

Pro tento účel se Avdějev přesunul na spodní část Sofory, aby měl dobrý výhled, Haigneré si uvnitř stanice nachystal fotoaparát a velké představení mohlo začít. Afanasjev dal z ovládacího pultu povel k rozevření antény a ta měla podle plánu během 7-8 minut dosáhnout svého pracovního tvaru. Ale k velkému zklamání posádky i pozemního týmu se zhruba po minutě rozevírání zastavilo. Afanasjev hlásil: „Anténa se zatím nerozevírá… a nakonec se rozevřela, ale tak nějak ne do konce.“ Ať se dvojice kosmonautů snažila, jak chtěla, Reflektor zůstal částečně nerozevřený. Čas tlačil a bylo třeba pohnout se dál. Dvojice se za použití Strely přemístila zpět na Kvant-2, kde sejmula francouzský experiment Exobiologie a experiment Dvikon. Výstup Afanasjeva a Avdějeva skončil po 6 hodinách a 7 minutách.

Všichni si lámali hlavu nad tím, proč se Reflektor odmítl rozevřít a nakonec byly jako pravděpodobné přijaty dvě možné verze: buďto se na Reflektoru nacházel kondenzát, který ve vakuu zamrznul a „slepil“ kovová žebra dohromady, nebo nebyly pořádně připojeny elektrické rozvody a tím pádem nefungovaly některé z motorků, které měly anténu rozevřít. Nakonec se po prověrkách elektroinstalace Reflektoru ukázala být pravdivou druhá hypotéza. Zatím byl Reflektor rozevřen zhruba na 60 % a už během tohoto výstupu bylo rozhodnuto, že během následující vycházky se Afanasjev s Avdějevem ještě jednou pokusí o plné rozevření Reflektoru, než jej odmontují a odhodí od stanice.

Reflektor v plně rozložené formě

Reflektor v plně rozložené formě
Zdroj: capcomespace.net

Další výstup se uskutečnil o pět dní později, 28. července. Hned na začátku Afanasjev s Avdějevem zamířili na Soforu, kde prověřili všechny elektrické spoje na Reflektoru. Protože komunikační okna byla velmi krátká, museli operátoři v řídicím středisku čekat celou hodinu v nevědomosti, dokud stanice opět nevlétne do oblasti, kde mohlo být navázáno spojení. Když se tak stalo, z reproduktorů se ozvalo hlášení kosmonautů, které rozjásalo všechny přítomné: Reflektor se rozevřel do svého plánovaného tvaru! Největší radost měli přítomní pracovníci GPI (Gruzínského polytechnického institutu), kteří Reflektor ve spolupráci s Energijí vyvinuli a zhotovili.

Experiment s Reflektorem jeho rozevřením skončil, anténa měla pouze otestovat dynamiku rozevírání velkých konstrukcí a schopnost zachovat plánovaný tvar. Afanasjev s Avdějevem pak anténu odmontovali z úchytů na Sofoře a jemně ji „pošťouchli“, aby se vydala na samostatnou pouť vesmírem. Její majestátní pouť okomentoval Sergej Avdějev: „Podobá se javorovému listu, který se odtrhnul od stromu a snáší se k zemi…“

Celý proces zaznamenával na televizní kameru Haigneré, přičemž obraz byl přenášen do řídicího střediska. Pohled na obří anténu plavně se vzdalující od stanice vypadal neskutečně, dodnes se občas snímek z onoho záběru objevuje na ufologických webových stránkách jako domnělý důkaz toho, že posádka Miru se setkala s návštěvníky z jiných planet. Do sluchátek kosmonautům putovalo poděkování od šéfa GPI a pozvání do Tbilisi. „Přijedeme,“ ujistil Gruzínce Avdějev, „přijedeme a dáme si u vás pohár Chvančkary (známé gruzínské červené víno – pozn. aut.).“ Odpovědí mu bylo rozjařené volání šéfa GPI: „Děcka, každý z vás dostane deset litrů vína – a Francouz osm!“

...a Reflektor odlétá...

…a Reflektor odlétá…
Zdroj: capcomespace.net

Další cesta pak vedla Afanasjeva a Avdějeva zpět na Kvant-2, kde sejmuli kazety Migmas, Ekran-D a Danko-M a místo nich měli instalovat aparaturu Sprut-VI. Cílem experimentu Sprut bylo zaznamenávat elektromagnetická pole v okolí stanice a nutno dodat, že to byla tak trochu „prokletá“ aparatura. Poprvé se ji snažili na Kvant-2 upevnit Padalka s Avdějevem v listopadu minulého roku, avšak bezúspěšně. Podruhé se o to měli pokusit Afanasjev s Haignerém v dubnu, ale kvůli nedostatku času se k instalaci nedostali. Až nyní, napotřetí, se Afanasjevovi a Avdějevovi podařilo Sprut-VI instalovat na příslušný rám na trupu Kvantu-2. Tím byl splněn poslední bod programu vycházky a dvojice se mohla vydat do přechodové komory. Tentokrát výstup trval 5 hodin a 22 minut.

Expedice EO-27 uskutečněním dvou výstupů Afanasjeva a Avdějeva vběhla do cílové rovinky. Poslední měsíc své mise posádka věnovala zejména přípravami stanice na bezpilotní let. Příprava probíhala ve třech hlavních směrech. Prvním z nich byla výměna přístrojů a jejich součástí tam, kde končila jejich životnost. Zatímco u přístrojů, které neměly vliv na bezpečnost letu mohla být životnost překročena klidně i třikrát nebo čtyřikrát, u systémů, které byly životně důležité, byl jejich „resurs“ pečlivě sledován a výměna probíhala ještě před jeho vyčerpáním. Nyní Afanasjev, Avdějev a Haigneré vyměnili všechno, co bylo možné a praktické.

Druhým směrem přípravy byla instalace analogového bloku stykovky a orientace (BUPO). Ten měl v jistém smyslu sloužit jako záloha hlavního počítače, který měl být během autonomního letu vypnut. Blok byl schopen stabilizovat polohu stanice v prostoru, nastolit rotaci nutnou k optimálnímu osvitu solárních panelů a udržet polohu stanice v prostoru v době, kdy se k ní mohla připojit nákladní nebo transportní loď. K poslednímu uvedenému případu mělo řídicí středisko v plánu zapnout počítač, nicméně BUPO měl být v pohotovosti pokud by se digitální mozek stanice postavil na zadní. Třetím směrem pak byla samotná konzervace stanice. Ta probíhala částečně ještě za přítomnosti posádky a pokračovala i po jejím odletu.

30. července se vinou špatně sestaveného programu pro práci s aparaturou Rentgen vypojil hlavní počítač, zastavily se gyrodyny a stanice přešla do volného driftu. Zatímco v předchozích případech by tato situace byla startovním výstřelem k frenetcké činnosti zacílené na obnovení práce počítače a gyrodynů, nyní se této neočekávané havárie specialisté v řídicím středisku rozhodli využít k instalaci systému BUPO, se kterou se počítalo až o pár dní později. Afanasjev s Avdějevem vypojili z okruhu řízení záložní počítač Argon-16 a místo něj zapojili BUPO. K jeho prověrkám bylo nutné vypojit hlavní počítač, protože logika práce těchto dvou systémů byla „buď, anebo“, tedy buď pracoval Saljut-5B, anebo BUPO. Původně byla tato operace plánována na 3. srpna, takto měli kosmonauti díky havárii malou rezervu. 2. srpna byl systém BUPO otestován a o den později mohl být opět zapnut počítač a roztočeny gyrodyny.

Během následujících týdnů dobíhaly poslední položky vědeckého programu, experimenty se zabýval hlavně Jean-Pierre. Jeho ruští kolegové prováděli údržbu aparatur a systémů a výměnu bloků a součástek tam, kde to bylo třeba. Speciální pozornost byla věnována akumulátorům, Progress přivezl několik náhradních kusů a ty byly nyní instalovány místo nejvíce opotřebovaných.

11. srpna měli Afanasjev, Avdějev a Haigneré jedinečnou možnost sledovat zatmění Slunce z orbitální dráhy. Pohled na tmavý stín pohybující se po zemském povrchu byl vlastně svého druhu malým dárkem pro Sergeje Avdějeva, který o dva dny později dosáhl mety jednoho roku nepřetržitého pobytu na orbitě. Práce se však nezastavovala ani nyní, ani během plánovaných volných dnů. Vždyť toho bylo tolik, co bylo ještě třeba dodělat, splnit a provést. Během těchto dní byla také již po několikáté zvednuta orbita stanice jako příprava na samostatný let.

Od 24. srpna začala definitivní konzervace stanice – toho dne byl vypojen systém recyklace vody z moči. Kosmonauti přenášeli nepotřebné vybavení do Progressu a do Sojuzu pro změnu putovaly výsledky experimentů a získané vzorky. Definitivně také skončilo hledání místa, odkud unikal z interiéru vzduch. Posádka v tomto případě musela přiznat neúspěch. Naštěstí se únik časem nezvyšoval a pokud by měl zůstat na dané úrovni, nebude problém se s ním vyrovnat občasným doplněním atmosféry ze staničních nádrží. Středisko také dalo kosmonautům pokyn provést dezinfekci vnitřních prostor stanice fungistatem – přípravkem zabraňujícím růstu plísní a předcházejícím korozi. Den před svým odletem posádka uzavřela moduly Priroda a Kristall.

27. srpna nastal poslední den pobytu trojice Afanasjev, Avdějev a Haigneré na Miru. Protože odpojení Sojuzu a jeho přistání bylo naplánováno na večerní, respektive brzké ranní hodiny, musela trojice příslušně posunout spánkovou periodu. Budíček byl proto až v poledne. Zbývalo uložit poslední vaky a kontejnery do návratové kabiny Sojuzu a odpojit zbytek systémů, které nebyly nutné pro samostatný let stanice. Postupně tak kosmonauti vypnuli aparatury Vozduch, systém recyklace vody z kondenzátu a odpojili všechny ovládací pulty. Jedním z posledních kroků byla deaktivace palubních toalet. Pak přišlo odpojení fónického spojení a nakonec zhasnutí světel v interiéru. Po sedmé hodině večer se trojice přesunula do Sojuzu. Televizní kamera zaznamenávala poslední okamžiky loučení posádky se stanicí – všichni tři muži byli namačkáni v orbitálním úseku Sojuzu a Viktor Afanasjev se vysunul do půl těla do přechodového úseku, aby mohl zavřít příklop. Poslední zamávání do objektivu a příklop definitivně oddělil stanici od jejích lidských obyvatel.

Psal se už 28. srpen 1999, když se v 00:17:01 moskevského času Sojuz TM-29 odpojil od stanice a začal se vzdalovat. Přistávací sekvence proběhla jako podle učebnice a krátce po východu slunce se přistávací kabina snesla na padáku nedaleko města Arkalyk. Přistání sice proběhlo normálně, ale motorky měkkého přistání zapálily travní porost, takže trojice musela čtvrt hodiny viset ve svých popruzích, než mohly záchranné jednotky otevřít příklop.

Afanasjev a Haigneré po přitání (Avdějev vlevo mimo záběr).

Afanasjev a Haigneré po přitání (Avdějev vlevo mimo záběr).
Zdroj: spacefacts.de (kredit: spacefacts.de)

Afanasjev a Haigneré měli za sebou 188 dní, 20 hodin, 16 minut a 19 sekund letu. Sergej Avdějev si mohl zapsat úctyhodných 379 dní, 14 hodin, 51 minut a 10 sekund od startu. Celkově bylo nyní na jeho kontě 747 dní, 14 hodin a 14 minut nasbíraných během tří misí. Stal se tak absolutním světovým rekordmanem, kterým zůstal až do roku 2005, kdy jej překonal Sergej Krikaljov.

Na stanici se mezitím rozhostil nebývalý klid. Poprvé za deset let Mir zcela osaměl. Naposledy se nacházel v bezpilotním režimu od dubna do září 1989. Pro pozemní tým však odletem Sojuzu TM-29 práce nekončila. Bylo třeba Mir pomalu uspat. Kvůli úspoře elektrické energie byly zcela vypnuty a odpojeny od palubní sítě Dokovací modul a modul Priroda. Několik dní po odletu kosmonautů probíhalo vysoušení palubní atmosféry aparaturou BKV-3, která měla velký příkon, proto bylo třeba udržovat v chodu hlavní počítač, který zajišťoval optimální orientaci.

7. září byly vypojeny gyrodyny a orientaci převzaly motorky stanice. Ty nastolily pomalou rotaci o rychlosti 0,25 °/s, přičemž podélná osa stanice byla kolmá k rovině dráhy. Mir tak připomínal obří kolo, které se kutálí po orbitě po loukotích přídavných modulů. Pak řídicí středisko vypnulo palubní počítač Saljut-5B a stanice se ocitla v neřízeném letu. Na její palubě zůstal v chodu pouze elektrický systém, systém natáčení solárních panelů, systém termoregulace, přijímače a vysílače povelového a telemetrického systému a v potemnělém interiéru tiše šuměly ventilátory. Stanice se ponořila do hlubokého spánku. Nikdo netušil, kdy a zda se z něj Mir ještě někdy probudí…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://ic.pics.livejournal.com/samlogbook_ru/75374038/112958/112958_900.jpg (kredit: ESA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir-Perseus_mission_patch.png
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/mir/1999%20preparation%20reflector.jpg
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/mir/1999%20deploiement%20reflector.jpg
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/mir/1999%20EVA%20reflecteur%2004.jpg
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/mir/1999%20ejection%20reflecteur.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-tm-29_recovery_2.jpg (kredit: spacefacts.de)

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

5 komentářů ke článku “Svět nad planetou (88. díl)”

  1. Jura napsal:

    Díky za článek, ale proč měli dostat ruští členové posádky deset litrů gruzínského vína a Francouz jen osm? Protože se neúčastnil EVA?

  2. Hawk napsal:

    Smutny konec se pomalu blizi, jak moc bylo nakonec rozhodovani o definitinim osudu Miru tesne se asi pri ruske tendenci vse utajovat nedozvime.
    Otazka je jakou roli hrala skutecnost, ze v te dobe pomalu koncila i Jelcinova era, ktery jiz v minulosti naboural plany na vystabu nove stanice Mir 2 ve prospech ISS.

    “ Ruští kosmonauti a odborníci čekali, že po ukončení činnosti orbitální stanice Mir 1, která se velice osvědčila, začnou montovat dokonalejší Mir 2. To jim překazil prezident Boris Jelcin, který se domluvil s Billem Clintonem na vybudování Mezinárodní kosmické stanice (ISS).

    Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vesmir/rusko-vesmir-mars.A131205_121754_tec_vesmir_kuz

    • Radim Pretsch napsal:

      Jelcin byl svéráz, ale v politice velmi schopný pragmatik. Lety do vesmíru jej nejspíš moc netrápily, avšak bylo mu jasné, že jsou nad možnosti čerstvě zkrachovalého SSSR. V účasti na ISS správně viděl nejen jedinou šanci na udržení pilotovaného programu při životě, ale nejspíš, možná především, také životně důležitý penězovod dolarů z USA do Ruska.

      Netroufám si odhadovat co čekali ruští kosmonauti a odborníci, ale můj názor je, že na Mir, ať 1 nebo 2, Rusko prostě nemělo peníze. Nebylo o čem rozhodovat.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Mir 2 nepřekazil ani tak Jelcin, jako spíš ekonomická realita.
      Právě o Miru-2 i o peripetiích se sháněním peněz na zachování stávajícího Miru ještě bude v seriálu řeč. 😉

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.