Svět nad planetou (86. díl)

Emblém mise Štefánik

20. února 1999 oslavil Mir své 13. narozeniny – přesně před tolika lety byl totiž vypuštěn základní blok stanice. K tomuto výročí měl komplex a také jeho obyvatelé dostat dárek: ke startu se chystala vskutku mezinárodní posádka složená z Rusa, Francouze a Slováka, přičemž dva prvně jmenovaní měli na stanici zůstat coby část nové směny. Slovák měl zase po několika dnech doprovodit dosavadního velitele stanice domů. A stávající palubní inženýr si měl pobyt na Miru prodloužit a figurovat také v nadcházející expedici. Slunce bylo ještě schováno za obzorem, když se z velké budovy, kterou na Bajkonuru nazývají „ploščadka 254“ vynořily tři shrbené postavy ve skafandrech. Po nezbytném hlášení Státní komisi trojice nasedla do autobusu a byla převezena na „ploščadku 1“, což pro změnu není nic jiného, než slavná Gagarinská rampa. Tam kosmonauty opět čekalo několik oficiálních úkonů a pak už mohli nastoupit do výtahu a nechat se vyvézt ke špici rakety, kde na ně čekal jejich stroj – Sojuz TM-29. Paprsky slunce začaly zdráhavě osvětlovat rampu, když se tři muži usadili v návratové kabině lodi. Příprava ke startu probíhala hladce s výjimkou jediného okamžiku, kdy se zámek na jedné z velitelových rukavic odmítnul správně uzavřít. Za několik sekund se ale vše vrátilo do normálu. Bylo 9:18 místního času, když se raketa, vyvrhující oslnivé jazyky plamenů, zvedla ze startovní rampy a zamířila vzhůru. Viktor Afanasjev, Jean-Pierre Haigneré a Ivan Bella si užívali jízdu, jakou má možnost zažít jen hrstka vyvolených…

 

Štefánik

 

Osm minut a padesát sekund po vzletu kosmonauti ucítili lehký úder do zad. Po všech vibracích, podivných zvucích a přetížení se kolem najednou rozhostil podivný klid a trojice mohla sledovat, jak se malý plyšový zajíček, kterého si nad ovládací pult připoutal Viktor Afanasjev, začal volně vznášet. Sojuz TM-29 byl na orbitální dráze a Slovensko se stalo třicátým státem světa, který se mohl pyšnit svým občanem ve vesmíru.

Fotografie posádky dodnes zdobí stěnu v místnosti ploščadky 254, kde probíhají poslední zkoušky skafandrů.

Fotografie posádky dodnes zdobí stěnu v místnosti ploščadky 254, kde probíhají poslední zkoušky skafandrů.
Foto: autor

22. února se po samostatném dvoudenním letu měl Sojuz TM-29 připojit ke stanici. Po problémech se systémem Kurs, které provázely některé předešlé mise, byli všichni na špičkách, nicméně Kurs si tentokrát vedl výtečně. Transportní loď se ke komplexu přibližovala jako po kolejích a po půl deváté ráno moskevského času se bez jakýchkoli problémů připojila ke přednímu stykovacímu uzlu Miru. Po otevření příklopů jako první vplul do náruče Padalky a Avdějeva Ivan Bella se slovenskou vlaječkou v ruce. Stal se příslušníkem třináctého státu, jehož zástupce pobýval na palubě Miru. Za ním následoval Haigneré, který v rukou držel tuby s francouzskými delikatesami a nakonec na palubu stanice proplaval Viktor Afanasjev. Po bouřlivém přivítání, bezpečnostním školení a nezbytné telereportáži se „Derbenti“, jak zněl volací znak posádky Sojuzu TM-29, pustili do práce.

Mise Ivana Belly nesla oficiální název Štefánik, na počest generála Milana Rastislava Štefánika, jednoho ze zakladatelů Československa v roce 1918, a také vědce, pilota a astronoma. Do užšího výběru experimentů pro tento let se dostalo 15 položek, přičemž nakonec měl Bella realizovat pět z nich.

Experimenty měly sledovat tři linie: první z nich se zabývala medicínou, druhá biologií a třetí fyzikou. Co se týče medicíny, v jejím rámci figurovaly experimenty pojmenované „Endotest“ a „Sensoasymetrie“. Endotest se zabýval reakcemi neurologického a endokrinního aparátu na různé zátěže a stresory. Dělil se na tři dílčí testy. První z nich byl test glukózové tolerance. Ten pomocí sběru krevních vzorků sledoval schopnost organismu stabilizovat hladinu krevního cukru po požití glukózového roztoku. Dalším testem byl inzulínový, během něhož si Bella aplikoval inzulín, který pro změnu hladinu krevního cukru snížil. Další částí baterie byla zkouška „aritmetický test“, kdy Bella řešil v časovém limitu matematické úlohy a zkoumala se reakce organismu na stres. Škálu doplňovaly odběry krve po fyzické zátěži na veloergometru. Pro realizaci Endotestu musel Viktor Afanasjev Bellovi zavést do předloktí kanylu pro odběr vzorků, což rozhodně nebyla příjemná procedura.

Pětice kosmonautů v základním modulu Miru

Pětice kosmonautů v základním modulu Miru
Zdroj: www.spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Experiment Sensoasymetrie měl za cíl zkoumat adaptaci na beztížný stav a zejména projevy senzorické asymetrie. První část experimentu zahrnovala záznam subjektivního hodnocení a vestibulární testy (pohyby hlavou ve všech osách se zavřenýma očima). Druhá část probíhala před letem a po něm a zahrnovala sledování asymetrie reakcí při dráždění vestibulárního aparátu a achillových šlach. Každodenní záznamy prováděné během celého letu mohly alespoň trochu pomoci při pochopení adaptace lidského těla na nezvyklé prostředí a následnou readaptaci na pozemské podmínky.

Fyzikální linie vědeckého programu mise Štefánik obsahovala dva experimenty s názvy Dozimetrie-1 a Dozimetrie-2. U Dozimetrie-1 byly středobodem dva dozimetry, které měl Bella umístit v modulu Kvant-2, přičemž jeden z detektorů měl být instalován v místě kde jej od vnějšího prostředí dělila nejmenší vrstva hmoty. Na konci Bellovy mise měly být oba dozimetry demontovány a dopraveny zpět na Zem. Dozimetrie-2 si kladla za cíl sledování vlivu vysokoenergetických částic na nejrůznější materiály, integrované a další technologické komponenty. Pozorování mělo probíhat pomocí aparatury Sprut-VI, na kterou měl Bella na začátku svého letu nainstalovat vzorky a před závěrem mise je zase sejmout a přenést do transportní lodi.

Posledním experimentem byla „Křepelka“. Už v roce 1989 byl na Miru umístěn inkubátor slovenské (tedy přesněji řečeno tehdy ještě československé) provenience, ve kterém se měly provádět pokusy s líhnutím japonských křepelek. Ivan Bella s sebou v Sojuzu TM-29 přivezl 60 vajíček, které prošly ještě před startem dvěma týdny inkubace. Cílem bylo zjistit, jaký vliv má na vývoj ptáčat bezprostředně po narození prostředí s 0,4 G a 0,8 G. K tomuto účelu byla na palubu Miru dopravena i malá centrifuga. Část vajec i ptáčat měla být v průběhu experimentu „zafixována“ (čti: usmrcena a umístěna do roztoku lihu a glycerinu) a část měla být ve speciálním kontejneru dopravena na Zem. Na programu mise Štefánik spolupracovala Akademie věd Slovenské republiky, Ministerstvo školství SR a Ruská akademie věd.

Jako první úkon bezprostředně po přestupu do útrob Miru a úvodních ceremoniálech Ivan Bella přenesl centrifugu a mrazák pro krevní vzorky a ustavil je na palubě stanice. Následovalo rozmístění dozimetrů. Po společném obědě Bella s Avdějevem prověřili funkci Inkubatoru-2, který už měl za sebou dvě seance v roce 1990 a 1992. Pak slovenský kosmonaut do inkubátoru umístil vajíčka. Z šedesáti jich cestu na orbitální dráhu bez úhony přežilo padesát šest.

Mezitím Padalka seznamoval nové „hospodáře“ Afanasjeva a Haignerého se stanicí, jejími systémy a zvláštnostmi. Oproti většině předávek v minulosti bylo toto střídání směn doslova „expresní“, zejména proto, že palubní inženýr Avdějev na palubě Miru zůstával, tudíž nebylo třeba během předávky zacházet do vyčerpávajících detailů.

V podvečer prvního dne na stanici proběhl obřadní úkon s přemístěním anatomických vložek a skafandrů mezi transportními Sojuzy. Přesněji řečeno – výměna se týkala jen Belly a Avdějeva. Zatímco prvně jmenovaný se tím okamžikem stal součástí dvoučlenné posádky pod vedením Gennadije Padalky, Avdějev se oficiálně stal členem 27. dlouhodobé expedice.

Druhý den se Bella zabýval rozmisťováním některých kusů vědecké aparatury, nicméně největší část jeho pracovního dne zabral Inkubator. Vajíčka v něm se měla k světu a kolem čtvrté hodiny odpolední se skrze skořápky několika z nich začalo ozývat nesmělé pípání. Ve čtvrt na deset večer se začalo líhnout prvních deset ptáčků. Byli promptně umístěni do speciálního kontejneru BCP, kde na ně čekalo příjemné prostředí s teplotou 30 °C a centrifuga.

24. únor začal velmi rušně a krvavě. Hned zkraje si Padalka a Avdějev odebrali krev pro zjištění hematokritu. Bella ještě před snídaní provedl několik seancí experimentu Endotest a pomohl Padalkovi s testem ovládacího systému Sojuzu TM-28. Teprve pak se mohl nasnídat. Ani ostatní nezaháleli, předešlý den si Haigneré uspořádal své pracovní místo v modulu Priroda a nyní mohl začít plnit plán své vlastní mise, kterou pojmenoval „Perseus“.

Během dne vyšla na světlo jedna nečekaná okolnost: v bloku BCP, kde byla přechovávána vylíhlá ptáčata, přestala fungovat nejprve videokamera a posléze i centrifuga. To nebylo úplně příjemné, navíc během dne se na svět vylíhlo dalších sedmadvacet písklat. Specialisté doporučili u těch ptáčat, která se již nacházela v bloku BCP, zvýšit teplotu prostředí pomocí lampy, ostatní ponechat v inkubátoru, kde prochladnutí nehrozilo. Kosmonautům tedy nyní dělalo kulisu pípání šestatřiceti malých pernatců a aby se posádka nenudila, specialisté požádali lidské kosmické cestovatele, aby své ptačí kolegy krmili ručně. Byla to zdlouhavá a nimravá práce, ale jiný způsob zajištění přežití křepelek nebyl možný – už při minulých experimentech vyšlo najevo, že v beztížném stavu nejsou ptáčci schopni přijímat potravu samostatně.

Pro Bellu to znamenalo obětovat poměrně značnou dávku času, protože bylo třeba nakrmit každé pískle zvlášť. Nejprve si Ivan stěžoval, že byť se už dvě a půl hodiny snaží křepelky přimět k jídlu a strká jim krmnou dávku až přímo k zobáčku, nechtějí ani jídlo, ani vodu. Nakonec vynalézavý „ptačí muž“ vše vyřešil elegantně: nakrmil ptáčata pomocí injekční stříkačky.

Ivan Bella během letu

Ivan Bella během letu
Zdroj: kozmonautika.sk (kredit: I. Bella)

25. únor začal pro Bellu opět Endotestem, tentokrát byl na řadě experiment s inzulínem. Afanasjev připravil sladký čaj pro případ, že by se Bella začal cítit špatně a ujal se také role „upíra“, který odebíral vzorky krve z kanyly, zatímco Avdějev vše snímal na kameru. Ubohý Ivan se po aplikaci inzulínu lehce zpotil, nicméně procedura se obešla bez nutnosti využít připravený čaj. I takový může být život kosmonauta… Zpovzdálí vše pozorovali Padalka a Haigneré, zabývající se toho času snídaní. Během dne Bella „zafixoval“ všechna vylíhnutá ptáčata krom deseti jedinců, kteří se měli vrátit na Zem spolu s ním a Padalkou. Pokračoval také v provádění experimentu Sensoasymetrie a pomáhal ostatním členům posádky s úklidovými pracemi. Další dva dny byly u slovenského kosmonauta zasvěceny nejen vědeckému programu, ale také přípravám na návrat. Bella s ostatními ukládal do návratové kabiny Sojuzu dozimetry, harddisky, úrodu z palubního skleníku a další předměty, na které čekali výzkumníci na Zemi.

27. února byl první den, kdy všichni kosmonauti posnídali spolu (během předchozích dnů se Bella vždy ráno podroboval experimentu Endotest). Tento den měl být pro Padalku a Bellu posledním na palubě stanice a odpojení jejich lodi bylo naplánováno na velmi brzkou ranní hodinu následujícího dne, proto po obědě, který se konal v jedenáct hodin, mohlo všech pět kosmonautů na kutě.

Budíček nastal pro pětici tentokrát velmi netypicky už v osm večer. Padalka s Bellou se rozloučili se svými kolegy a zvláště pro Gennadije to bylo velmi těžké loučení. Nechával na stanici svého palubního inženýra, se kterým tvořil až dosud velmi sehranou dvojici. Také Ivanu Bellovi se pryč nijak zvlášť nechtělo. „Tak tady pracujte dál a já se musím vrátit na Zem, bohužel,“ pronesl rozesmutnělý Slovák. „Neboj, příště si zalétáš déle,“ snažil se jej povzbudit Afanasjev. „Ivane, více raději nechtěj,“ ozval se se smíchem Haigneré, „já jsem původně prosil o pětatřicet dní a dostal jsem jich dvě stě!“ Pak následovalo přenesení poslední položky – schránky s živými křepelkami a nastal čas na uzavření příklopů. Krátce před jedenáctou hodinou večer Padalka a Bella uzavřeli příklop do Sojuzu. Na cestu je provázela slova kolegů: „Hlavně ne moc nízko a ne moc rychle!“

Šťastná dvojice po přistání

Šťastná dvojice po přistání
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Na Zemi se psal již 28. únor, když se krátce před druhou hodinou ranní Sojuz TM-28 s posádkou sestávající z Padalky, Belly a deseti ptáčat oddělil od zadního stykovacího uzlu. O tři a čtvrt hodiny později přistála návratová kabina Sojuzu v zasněžené stepi nedaleko města Arkalyk. Padalka přistáním zakončil svou pouť trvající 198 dní, 16 hodin, 31 minut a 20 sekund, Bella si mohl připsat let v trvání 7 dní, 21 hodin, 56 minut a 29 sekund.

Zatímco oba kosmonauti byli naprosto v pořádku, totéž se nedalo říci o ptačím osazenstvu. Návratová kabina není vytápěná, stejně tak nebyl vytápěn ani kontejner, ve kterém měla návrat na Zem přečkat ptáčata. Teplota na palubě po přistání nakonec spadla až na 10-11 °C. Už na palubě Miru Padalka s Bellou dumali, jak písklata uchránit před chladem a po přistání Gennadij vyprávěl: „S Ivanem jsme se snažili ptáčata něčím přikrýt a současně jsme se báli, aby se neudusila…“ Jejich snaha se setkala se smíšeným úspěchem: sedm ptáčat uhynulo v důsledku podchlazení. Nicméně tři přeživší se staly neocenitelným objektem pro vědce, kteří bezprostředně poté, co byl kontejner vytažen z návratové kabiny, pořídili videozáznam jejich chování v prvních desítkách minut v prostředí zemské tíže. Bohužel, ani jedno za tří ptáčat svou odyseu nepřežilo příliš dlouho, jedenáct hodin po přistání byli všichni tři jedinci usmrceni a vědci odebrali vzorky jejich tkání pro další zkoumání.

Padalku a Bellu čekala po přistání tradiční lékařská prohlídka přímo na místě, následný transport vrtulníky do Astany a posléze cesta na palubě letounu na letiště Čkalovskoje, které sousedí s Hvězdným městečkem. Zatímco Ivan Bella se po kolečku oficialit nakonec stal vysokým úředníkem slovenského ministerstva obrany, vojenským atašé v Rusku a následně členem generálního štábu, jeho ruský kolega svůj osobní účet s vesmírem teprve otevíral…

Stanice vešla odletem Sojuzu TM-28 pod správu expedice EO-27. Zainteresovaní činitelé, zejména představitelé RKK Energija, stále nepřestával doufat, že Afanasjev, Avdějev a Haigneré nebudou poslední posádkou, která bude na komplexu pracovat, nicméně finanční a politické tlaky naznačovaly spíše opačný scénář. Ale ať už měla být budoucnost stanice jakákoli, trojice mužů měla před sebou ještě dlouhý let…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir-%C5%A0tef%C3%A1nik_mission_patch.png
O. Šamárek
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-29_onboard.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://kozmonautika.sk/wp-content/uploads/2019/01/bella-mir-vodoznak.jpg (kredit: I. Bella)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-28_recovery.htm (kredit: Spacefacts.de)

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

28 komentářů ke článku “Svět nad planetou (86. díl)”

  1. kuban napsal:

    je to prostě super 🙂 teda až na blížící se konec ….
    kolik šťastných týdnů nás prosím ještě čeká?

    převeliké díky za perfektní čtivo 🙂

  2. Hawk napsal:

    Doufam, ze za cca 20 let zde bude „Brana nad mesicem“ :-),
    akorat se stastnejsim t.j. otevrenym koncem, ze stanice bude stale v provozu.

  3. Vaclav napsal:

    Škoda, že naše vláda stejně nenaložila s ruským dluhem, který byl dvojnásobný než slovenský.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Bohužel, v té době ve vládě řádili pánové Mertlík a Kavan za tiché podpory tehdejšího premiéra, který dnes sedí na hradě. Pamětníci si možná vzpomenou na firmu Falkon Capital… 🙁

      • racek napsal:

        No, ona ta deblokace byla docela úspěšná. Jiní na tom byli hůř. Platební schopnosti Ruska v té době byly opravdu velmi malé a jiná možnost nebyla. Což znám z vlastní praxe. A že to nebyl kosmonaut? U Slovenska to byla výhradně vítězství prestiže mladé republiky, což více jak chápu. U nás spíš výběr z nabízeného sortimentu vzhledem k našim potřebám, my svého kosmonauta měli (i když Remek je vlastně čechoslovák). Ale to je jiná otázka. To víte, deblokace státního dluhu není nikdy moc výhodná a dost často poškozuje i budoucí obchodní styky.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Nejsem si úplně jistý, že uskutečnění deblokace skrze velmi pochybnou firmu byl dobrý tah. Už tehdy to byl docela skandál a zpětně se vynořila spousta důkazů, že tam byl obrovský prostor pro korupci. Ale to je už hodně mimo téma. 😀

          • racek napsal:

            Já vím, že to sem nepatří, ale o tom trochu něco vím. Deblokace jsou obecně velmi obtížné, párkrát jsem se takových zůčastnil (ne téhle), no žádné drobky to opravdu nebyly. V té době v Rusku téměř nefungovaly soudy, platilo právo většího úplatku či lepšího kontaktu. No a zkuste pak něco vysoudit, zvláště když ty dluhy byly udělány za státu, který už v té době neexistoval. Firma co byla vybrána měla potřebné kontakty, nejlepší nabídku a vše také splnila. Kdyby nesplnila, nedostala by nic, navíc ztráta z akvizice. Riziko pro stát nebylo žádné.
            Omlouvám se za podrobnější informaci. To víte, ty fámy kolem toho byl samozřejmě takový politický boj. Jako dneska kolem karantén. Naberte mě ve zlém, prosím.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Vůbec není třeba se omlouvat, je to sice off topic, ale velmi zajímavě podaný. Díky za ozšíření obzorů! 😉

          • racek napsal:

            Díky za pochopení. Ale samozřejmě, můžeme si ponechat i svůj názor, je to diskuse. A souvislost s Mirem? Ta je v tom, že ekonomická situace Ruska a Rosskosmosu byla tehdy opravdu hrozná. Psalo se tehdy v našem tisku, že nemohli kosmonautům v jednu chvíli poslat ani požadované citrusy.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            To je pravda, je až s podivem, že ty šílené podmínky vůbec ruský vesmírný program přežil. O citronech a medu je zmínka i v seriálu. 😉

  4. Branislav Pecho napsal:

    Tak na tento diel som sa veľmi tešil.
    Pán Šamárek, ako vždy vynikajúce čítanie. Je to už viac než 21 rokov.
    Hmm, ktovie, či bude ďalší „Československý“ kozmonaut Čech, či Slovák… Ale, keďže ČR je už plnohodnotným členom ESA, tak je to asi jasné.
    Vcelku by ma zaujímalo, ktorá strana (SR – RU) vlastne prišla s nápadom umorenia dlhu výmenou za kozmický let. Ak si to dobre pamätám, vtedy sa na ňom priživovala vtedajšia slovenská politická garnitúra. Od politiky radšej preč.
    Bella bol riadny pokusný králik Ako to bolo s návštevníckymi posádkami, kde bol „ubytovaný“ Bella, existovali nejaké pravidlá? Keď ste spomínali napr. francúzske delikatesy, mal náš kozmonaut so sebou aj nejaké typické slovenské produkty? Nikde som sa s takouto informáciou nestretol, ale Vy to iste viete.
    Ešte raz vďaka za celý seriál, nejako som si ten Mir obľúbil…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Abych pravdu řekl, krom deblokace dluhu, který údajně navrhla ruská strana, odpovědi neznám.
      Ohledně ubytování pravidla existovala, nicméně nepsaná. Západní kosmonauti spávali v doplňkových modulech, zatímco Rusové velmi často (nikoli však vždy, neplatilo to třeba, když byli na palubě tři) v základním bloku, kde byly dvě „kajutky“ právě pro tento účel. Jak to ale bylo v tomto případě, to se mi bohužel zjistit nepodařilo.
      Slovenské delikatesy – opět netuším, je to dobrá otázka, až se někdy naskytne příležitost s panem Bellou mluvit.
      A moc děkuji za chválu, já jsem ze začátku taky neměl Mir jako „srdcovku“, ale během psaní se mi dostal pod kůži… 🙂

      • Branislav Pecho napsal:

        Vďaka za odpoveď, ale prekvapil ste ma, čakal som, že to budete vedieť 😉 Samozrejme, myslím to len v dobrom.
        Už som to tu písal pár dielov dozadu, článkov o dianí na palube Miru bolo málo a tak nejako vždy o tom istom (L+K).Vy viete podať aj tie strohé udalosti veľmi pútavo a to je dôvod, prečo som si Mir nakoniec obľúbil a verím, že nie len ja. Takže ešte raz vďaka.
        Ale späť k Bellovi. Mal so sebou aj nejakého maskota? Trebárs plyšovú hračku, alebo niečo iné. Tých „obyčajných a ľudských“ informácií je bohužiaľ veľmi málo. Iste veľa času asi nebolo…
        Keď stretnete pána Bellu, pozdravte ho. Osobne som sa stretol „len“ s pánom Remkom, mám od neho podpis s venovaním v knihe od K. Pacnera Mestá v kozme. Napísal do nej predslov.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Čím dál víc zjišťuju, jak málo toho vím. 😀
          Bohužel mám k dispozici úplně stejné zdroje jako kdokoli, kdo má internet a pár knížek v knihovničce. A ke kosmonautům mám také přístup stejně, jako kdokoli jiný, takže jednou za půlstoletí na nějaké veřejné akci. 😉
          Nicméně co se týče toho maskota, tam bych věděl. Bella s sebou měl mít malého plyšového pejska. Toho ale po návratu domů zapůjčil Ministerstvu obrany pro nějakou výstavu, načež se milý pejsek ztratil. Jak se Bella vyjádřil, „nosí teď štěstí někomu jinému“.

  5. Petr Hajek napsal:

    Děkuji za Vaši práci , i když je v posledních dílech méně adrenalinu tak je to velmi poutavé a informačně cenné. Trochu mě ty infarktové konce dílů chybí .Vy ale umíte vyrobit závislost 🙂

  6. fourge napsal:

    Ďakujem za ďalší super článok zo seriálu. Od plukovníka Bellu mám kartičku s venovaním a podpisom, ktorú som dostal ešte ako chlapec, krátko potom ako sa vrátil z Miru. Preto som sa na tento diel seriálu veľmi tešil, keď letel do vesmíru mal som 10 rokov a mnohým odborným veciam som nerozumel a teraz som si mohol prečítať aký bol jeho pobyt na Mire. Super práca p. Šamárek

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.