Svět nad planetou (85. díl)

Mir v poslední fázi své existence

Do roku 1999 vstupoval komplex Mir s podepsaným rozsudkem smrti. Jeho další existenci stála v cestě ekonomická realita a peníze, které byly zapotřebí na jeho udržení v provozu, nebyly v dohledu. Malý záblesk naděje se ukázal v listopadu předešlého roku, kdy se objevil potenciální soukromý investor, ovšem státní představitelé se nebyli schopni do konce roku zaručit za soukromé investice a úderem silvestrovské půlnoci se tak smlouva mezi RKK Energija a oním investorem stala pouhým cárem papíru. K 1. lednu Energija evidovala u různých subjektů (včetně státu) nesplacené pohledávky ve výši přibližně 1,2 miliardy rublů a každý den se dluh prohluboval. O tom, že situace ohledně financování kosmického výzkumu byla v těch letech za hranou udržitelnosti, svědčil například i fakt, že na podzim 1998 musel pro nedostatek prostředků na dva měsíce přerušit svou činnost i CKB Progress, výrobce nosičů řady Sojuz. Vypadalo to, že tento rok se pro stanici skutečně stane posledním. Usilovná kampaň vedení Energije ale nakonec přeci jen slavila úspěch, když se podařilo přesvědčit novou vládu pod vedením premiéra Jevgenije Primakova, že Mir je předmětem národního zájmu. 21. ledna podepsal premiér Primakov ustanovení, které umožnilo financování Miru až do roku 2002 s tím, že od druhé poloviny roku 1999 bude využito výhradně „mimorozpočtového financování“ a Energija získala výhradní právo na prodej zdrojů a kapacit stanice. Jinými slovy – Mir a jeho vybavení mohl začít být pronajímán soukromým subjektům. Záruky tedy byly na světě, ovšem druhou věcí bylo nalezení sponzorů, kteří by od léta zajistili provoz komplexu…

 

Částečné střídání stráží

 

Na snahy udržet Mir při životě se zpovzdálí dívali také Američané a aktivita ruských partnerů se u nich nesetkávala s přílišným pochopením. Z jejich pohledu nebylo vůbec jisté, zda se Rusové dokáží popasovat se svými závazky v projektu společné orbitální stanice ISS. Mir odčerpával poměrně značné personální i finanční kapacity a s tím, jak práce na ruském služebním modulu Zvezda pro ISS nabíraly stále větší skluz, NASA začala na Rusy tlačit s tím, že by měli veškeré zdroje přesunout směrem k ISS a Mir nechat co nejdříve stáhnout do atmosféry.

Tento postoj byl pochopitelný. K Američanům se dostávaly zvěsti jak z oficiálních, tak neoficiálních zdrojů o tom, že ruské středisko řízení letu nebude schopno plnohodnotně zabezpečit provoz dvou stanic naráz, že lodi Sojuz a Progress, které byly určeny pro ISS, plánují Rusové využít ve prospěch Miru, že kapacita startovního polygonu nebude stačit tempu startů potřebných k provozu dvou stanic. Problém spočíval mimo jiné v tom, že oficiálním partnerem NASA byla Ruská kosmická agentura v čele s Jurijem Koptěvem, která byla v té době s Energijí doslova na kordy a špatná komunikace, nedostatek koordinace a často i dobré vůle mezi těmito dvěma klíčovými subjekty, vedly k neustálým zmatkům a nejistotě.

V takovéto atmosféře se chystal start pilotované lodi, která měla mít na palubě část další dlouhodobé expedice a také zajímavé mezinárodní zastoupení. Prapůvodní plány počítaly s tím, že během roku 1999 proběhnou expedice EO-27 a EO-28. Během předání směn mezi expedicemi 26 a 27 měl proběhnout osmidenní let občana Slovenské republiky a v rámci expedice EO-28 měl realizovat svou 99 dní trvající misi francouzský kosmonaut. Jenže když se v létě 1998 vláda prostřednictvím tehdejšího premiéra Borise Němcova zavázala k financování Miru pouze do poloviny následujícího roku, zamýšlená expedice EO-28 ze dne na den prosvištěla do propadliště dějin (alespoň tehdy to tak vypadalo), a bylo třeba příslušně upravit program.

Původní ruská část posádky Sojuzu TM-29, Viktor Afanasjev a Sergej Treščov

Původní ruská část posádky Sojuzu TM-29, Viktor Afanasjev a Sergej Treščov
Zdroj: spacepatches.nl (kredit: Spacepatches.nl)

V Sojuzu TM-29 měl původně letět Viktor Afanasjev a Sergej Treščov spolu se slovenským kosmonautem. A Francouz měl letět v následujícím Sojuzu, přičemž jeho kolegy měli být s největší pravděpodobností Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri. Nyní bylo třeba Francouze přesunout do Sojuzu TM-29, protože to měl být poslední let ke stanici. To mělo dva následky. Jedním bylo prodloužení letu Francouze z 99 dní na zhruba 170 dní. A druhým byl fakt, že ze hry vypadl palubní inženýr Sojuzu a současně palubní inženýr sedmadvacáté expedice Sergej Treščov, jehož křeslo připadlo právě Francouzovi.

Ovšem představa, že by na palubě Miru zůstali po odletu Padalky, Avdějeva a slovenského kosmonauta jen ruský velitel a francouzský palubní inženýr, se vedení letu moc nepozdávala. Přestárlý Mir byl sice ve slušné kondici, potřeboval však neustálý dohled a bylo tak možné, že by Francouz nestihnul ani přes prodloužení délky své mise splnit svůj program, protože by musel Afanasjevovi asistovat při údržbě komplexu. Jedinou možností bylo zopakovat rok 1991, kdy Sergej Krikaljov zůstal na stanici po dobu trvání dvou expedic a tím umožnil současný let rakouského a kazašského kosmonauta na palubě Sojuzu TM-13. Už před startem posádky šestadvacáté expedice proběhla předběžná domluva se Sergejem Avdějevem o tom, že by šel v Krikaljovových stopách. Znamenalo by to strávit na stanici celý rok, Avdějev však souhlasil.

Jean-Pierre Haigneré

Jean-Pierre Haigneré
Zdroj: astronaut.ru

Ohledně nominace francouzského člena posádky Sojuzu TM-29, bylo už dlouho jasno. Během předchozí francouzské mise, kterou před rokem realizoval Leopold Eyharts, byl jeho dublérem zkušený Jean-Pierre Haigneré. Ten už měl za pasem jeden let na Mir v roce 1993 a tak výcvikem prolétl jako horký nůž máslem. Zajímavou okolností byl fakt, že v létě 1998 přešli aktivní členové italského, německého a francouzského oddílu do řad oddílu ESA (Evropské kosmické agentury). O náklady na Haignereho let se tak podělila Francie a ESA.

Co se týče letu slovenského kosmonauta, v dubnu 1997 bylo oznámeno, že Slovensko výměnou za osmidenní pobyt svého občana na Miru odepíše část ruského dluhu ve výši 20 milionů dolarů. Výběrové komisi předsedal Štefan Gombík, který se mimochodem v sedmdesátých letech dostal do užšího výběru na prvního československého kosmonauta (do semifinálové čtveřice však nepostoupil). Z původních 30 kandidátů Gombíkova komise poslala do dalšího kola 16 mužů. Následně společná slovensko-ruská komise zúžila počet kandidátů na čtyři. V únoru 1998 dorazila čtveřice vojenských pilotů ve složení Michal Fulier, Ivan Bella, Miroslav Grošaft a Martin Babjak do Moskvy, kde se měla podrobit detailním vyšetřením.

Slovenští finalisté: (zleva) Fulier, Grošaft, Babjak, Bella

Slovenští finalisté: (zleva) Fulier, Grošaft, Babjak, Bella
Zdroj: kozmonautika.sk (kredit: Pavel Holejší – TASR)

Třítýdenním maratonem nejrůznějších „atrakcí“ v podobě desítek rentgenů, centrifugy, zátěžových testů, barokomory a dalších „chuťovek“ prošli bez výhrad Bella, Fulier a Grošaft. Výběr dvou finalistů z této trojice už byl plně v režii slovenské strany. 2. března, tedy v den dvacátého výročí letu Vladimíra Remka, pak byli na tiskové konferenci v Bratislavě představeni dva kandidáti, kteří měli podstoupit kosmonautický výcvik: podplukovník Michal Fulier a major Ivan Bella. Ti začali od 25. března ve Hvězdném městečku procházet všeobecnou kosmonautickou přípravou. Během ní slovenští vládní a armádní činitelé přemýšleli, kdo z dvojice se nakonec stane prvním kosmonautem samostatné Slovenské republiky. Na konci července bylo rozhodnuto a 3. srpna přiletěla do Hvězdného slovenská delegace, aby oznámila, že jako hlavní kandidát byl vybrán Ivan Bella a Michal Fulier bude plnit funkci dubléra. Pro Bellu to bylo příjemné překvapení, do poslední chvíle byl přesvědčen o tom, že přednost dostane starší a služebně výše postavený Fulier.

Nyní bylo konečně možné ustavit posádky. V hlavním týmu se tak setkali velitel Viktor Afanasjev, palubní inženýr Jean-Pierre Haigneré a kosmonaut-výzkumník Ivan Bella. Záložní posádku utvořili Saližan Šaripov, Claudie André-Deshays a Michal Fulier.

Posádka Sojuzu TM-29

Posádka Sojuzu TM-29
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Od 27. srpna probíhala specifická příprava k letu, přičemž start byl naplánován na únor následujícího roku. Od 26. ledna do 2. února 1999 obě posádky procházely Státními zkouškami, které dopadly, přes malé připomínky zkušební komise, na výbornou. Po vyčerpávajících dnech si posádky několik dní oddechly a 8. února odlétly na Bajkonur ke přejímce Sojuzu TM-29. O den později se vrátily do Moskvy k závěrečným nácvikům a 15. února pak opět přišla cesta na Bajkonur, odkud měl Michal Fulier ve druhé únorové dekádě odlétnout letadlem, zatímco jeho šťastnějšího kolegu Ivana Bellu čekal vzlet zcela jiného druhu.

Na palubě Miru se Gennadij Padalka a Sergej Avdějev připravovali na přílet další expedice. Jedním z úkonů, které bylo nutno provést, bylo odpojení nákladního Progressu M-40 od zadního uzlu stanice. Tentokrát ovšem odlet Progressu neměl být obyčejnou rutinou. Měl během něj proběhnout experiment „Znamja-2.5 (Знамя-2.5)“. Pokud váženému čtenáři tento název něco připomíná, není to náhoda. V roce 1993 proběhl při odletu Progressu M-15 experiment s názvem Znamja-2, kdy byla díky odstředivé síle z rotujícího pouzdra na přídi nákladní lodi rozvinuta dvacetimetrová plachta s lesklým povrchem, jejímž úkolem bylo otestovat možnost osvětlení vybraných míst zemského povrchu. Na Progressu M-40 měl být experiment zopakován, přičemž průměr plachty byl zvětšen na 25 metrů při zachování původního materiálu (pohliníkovaná PET fólie o tloušťce 5 mikronů). Hmotnost plachty zvětšením průměru odpovídajícím způsobem narostla na 4,8 kg. Oproti předchozímu pokusu byly také lehce upraveny některé komponenty mechanismu upevnění a roztáčení.

Kontejner se Znamjou-2.5 vážil celkem 39,8 kg a před odletem jej měli Padalka s Avdějevem instalovat místo stykovacího mechanismu Progressu. Právě oněch přibližně čtyřicet kilogramů bylo velkým problémem před startem Progressu, protože vinou seškrtaného financování měly místo v Progressech jen nezbytné zásoby nutné k udržení přítomnosti posádky. Nakonec se však podařilo potřebnou hmotnostní rezervu najít a kontejner se Znamjou do Progressu M-40 přibalit.

Nepodařený experiment Znamja-2.5

Nepodařený experiment Znamja-2.5
Zdroj: src.space.ru

4. února se krátce před jednou hodinou odpolední moskevského času nákladní loď odpojila od stykovacího uzlu modulu Kvant. Kosmonauti ji ovládali prostřednictvím systému Toru. Zhruba po půlhodině byla loď od Miru vzdálena 750 metrů, proběhly nutné manévry, byla nastolena potřebná orientace a rozevírání plachty mohlo začít. Ovšem do choreografie se vloudila malá chybička v podobě jedné z antén systému Kurs, která se znenadání zvedla do své pracovní polohy (přestože se tato konkrétní anténa po příletu ke stanici sklápí a v této poloze zůstává až do rozpadu Progressu v atmosféře). A stalo se, co se stát muselo: po patnácti otočkách se ještě ne zcela rozvinutá plachta o anténu zachytila. Padalka se pokusil plachtu osvobodit a pomocí TORU lehce cuknul Progressem směrem dozadu. Plachta nejprve z antény sjela jen o kousek, napodruhé už však byla volná. A potměšilá anténa se jako na povel v ten moment poslušně složila ke stěně Progressu.

Padalka dálkovým povelem znovu roztočil mechanismus rozevírání plachty a zpočátku se zdálo, že je vše v pořádku. Jenže přibližně po čtyřiceti sekundách se otáčení zastavilo – plachta se pravděpodobně při onom zastavení o anténu zachytila také o nějakou další část Progressu.

Ke všeobecné lítosti bylo nutno konstatovat, že zajímavý pokus Znamja-2.5 skončil i tentokrát neúspěchem. Tím pádem měli smůlu obyvatelé měst, nad nimiž se měl Progress s plachtou pohybovat, mimo jiné také lidé na spojnici Bonn-Plzeň, kteří, pokud by všechno šlo dobře, měli mít možnost zářící tečku pozorovat toho dne večer. Nicméně tvůrci tohoto projektu se tímto nezdarem nechtěli nechat zastavit. Počítali s tím, že se jim podaří experiment do roku 2006 zopakovat. A v roce 2008 měli uvést v život další generaci experimentu s názvem „Znamja-3“. Tentokrát plachta měla mít průměr 60-70 metrů. Bohužel, jak ukázala historie, k žádnému dalšímu pokusu už nedostali příležitost. Důvod? Finance…

Vraťme se však k Progressu M-40. Ten se nyní pomalu vzdaloval od stanice a poté, co si s ním podle instrukcí ze Země „pohráli“ Padalka s Avdějevem, kontrolu nad ním přebralo řídicí středisko. Letový ředitel k tomu podotknul, že se během manévrování s Progressem podařilo získat mnoho dat, která pomohou se stavbou stanice ISS, zejména s rozmístěním antén systému Kurs tak, aby vznikalo co nejméně míst v rádiovém stínu. Původně měl být kontejner i s rozvinutou plachtou po ukončení experimentu odstřelen, ale nyní vedení letu rozhodlo, že k tomu nedojde. Nikdo nechtěl riskovat, že se zplihlá plachta i po odstřelení bude potácet okolo lodi nebo se od ní neoddělí zcela. Bylo lepší mít vše pěkně pohromadě.

Den po odpojení od Miru motor Progressu zahájil brzdicí zážeh, který jej měl dovést do atmosféry. Nemělo to však být tak jednoduché. Už u některých předešlých Progressů operátoři pracovali s tím, že pohonné látky na stažení do atmosféry stačí jen tak tak. Tentokrát se před zahájením zážehu nechali slyšet, že paliva pro hlavní motor může „malinko nestačit“. Jejich slova se potvrdila. Motor měl snížit rychlost náklaďáku o 83,5 m/s. To však v normálním režimu nezvládnul. Ke konci jeho plánovaného zážehu začaly senzory registrovat fluktuace v tlaku paliva a okysličovadla. V ten okamžik počítač přepnul na malé motorky DPO. Ty předtím, než vykašlaly poslední zbytečky paliva a okysličovadla, zvládly Progress ještě o něco málo zbrzdit. Nakonec bylo z 83,5 m/s pouze 82,1 m/s. I to však stačilo, aby Progress vstoupil nad Pacifikem do atmosféry a jeho trosky dopadly do „hřbitovní“ oblasti, byť poněkud dále, než se čekalo.

Padalka s Avdějevem zklamaně složili pult TORU a vrátili se ke své běžné práci. Čekal je důležitý krok: přeparkování jejich Sojuzu od předního stykovacího uzlu k zadnímu, aby se u přední části stanice uvolnilo místo pro očekávaný přílet Sojuzu TM-29. 8. února bylo vše připraveno a v zadaný čas kosmonauti Sojuz odpojili od Miru. Ve vzdálenosti 20 metrů přebral Padalka ruční řízení a začal oblétávat komplex. Za devatenáct minut bylo hotovo a Sojuz TM-28 trůnil u stykovacího uzlu modulu Kvant. Padalka si vysloužil pochvalu za perfektní spotřebu pohonných látek: 9,7 kg bylo dvakrát méně, než u předešlého přeparkování. „Dělali jsme všechno podle instrukcí,“ odbyl pochvaly skromný Gennadij.

Pak už se Padalka začal připravovat k závěrečné fázi svého letu – zvýšil trvání a intenzitu tělocvičných seancí, pil více vody, začal konzumovat některé speciální potravinové doplňky (mimo jiné kyselinu askorbovou a glutamin), a častěji využíval podtlakových kalhot Čibis. Jeho kolega Sergej Avdějev se nijak připravovat nemusel, na něj čekaly ještě dlouhé měsíce dalšího letu.

Hluboko pod nimi se tři muži těšili na svoji velkou chvíli. Afanasjev, Haigneré a Bella spolu se záložní posádkou přiletěli 15. února na Bajkonur k poslední fázi příprav před startem. Ubytování v hotelu Kosmonaut nepostrádalo nádech pikantnosti. Zatímco Viktor Afanasjev se ubytoval na pokoji spolu s Ivanem Bellou a Saližan Šaripov s Michalem Fulierem, pokoj číslo 303 obydleli francouzští členové hlavní a záložní posádky, Jean-Pierre Haigneré a Claudie André-Deshays. Jean-Pierre a Claudie tvořili veřejně přiznaný, byť stále ještě nesezdaný pár a z jejich vztahu vzešla v únoru předešlého roku dcera. Zda se však v tomto pokoji odehrávalo něco, co by mohlo rozvířit čtenářovu fantazii, to se nikdo nedozví. Lze však o tom s úspěchem pochybovat, neboť program obou posádek byl velmi nasycený a únavný.

19. února ulehly obě posádky ke spánku velmi brzy, protože budíček byl naplánován už na 23:30. Venku panovala hluboká tma, když se ve 2:50 místního času kolona dvou autobusů a několika doprovodných vozidel vydala od hotelu směrem na sever, k polygonu…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_space_station_12_June_1998-cropped.jpg
http://www.spacepatches.nl/mir/fk_row2_626.jpg (kredit: Spacepatches.nl)
http://www.astronaut.ru/as_franc/foto/haignere.jpg
http://kozmonautika.sk/wp-content/uploads/2019/01/BELLA.jpg (kredit: Pavel Holejší – TASR)
http://www.spacefacts.de/mission/large/english/soyuz-tm-29.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://web.archive.org/web/20121116040727im_/http://src.space.ru/znamya25.jpg

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

4 komentáře ke článku “Svět nad planetou (85. díl)”

  1. Rado napsal:

    Stále sa budem opakovať ale nadá mi. Perfektne napísané. Knihu by som si hneď kúpil!

  2. MilanV napsal:

    Také děkuju. Seriál sleduju celý a tyto poslední díly jsou zajímavé ještě z dalšího úhlu pohledu: maličko poodkrývají různé detaily z doby plánování a prvních příprav ISS. Takže co vypadá na první pohled poklidně, je na úrovni shánění financí, managementu v dobách turbulentních politických změn apod. drama podle mě minimálně podobného rozsahu jako ty díly s dramatickými událostmi přímo na stanici. Považuju za zázrak, že Mir přežil tyhle doby a že zároveň dokonce začala opravdu vznikat ISS. Když si vezmeme, z jak mnohem menších příčin různé jiné vesmírné projekty dostaly několikaletý skluz nebo rovnou červenou… Takže děkuju za informace z tohoto svérázného období a kdyby jednou byl i seriál o historii ISS… Já vím, kolik je to práce, ale kdyby jednou…. 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Začátek ISS vůbec nebyl tak poklidný, jak to možná navenek vypadalo. A Mir, respektive jeho provozovatel, dokázal v letech 1999-2001 malý zázrak v tom, že ho udržel nahoře…
      Co se týče seriálu o ISS, ještě mnoho let nehrozí, píšu většinou o projektech, které už jsou spolehlivě ukončené. A to, doufám, ISS ještě dlouho nebude. 😉

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.