Orbitální stanice Mir měla původně fungovat jako výkladní skříň sovětského systému. Po rozpadu Sovětského svazu se však kosmonautika přesunula do pozadí zájmu a finanční tok se zúžil na malý pramínek, který jen tak tak dokázal komplex držet při životě. Korporace Energija, coby provozovatel stanice, se snažila finance na provoz získat nejrůznějšími způsoby. Asi nejvíce k udržení Miru přispěly internacionální programy. Během nich na komplexu pobývali občané nejrůznějších zemí, přičemž Energija si za jejich lety účtovala skrze Ruskou kosmickou agenturu příslušně velké částky. Mir byl také využíván jako skvělé prostředí pro natáčení reklam všeho druhu – od nápojů až po automobily. V neposlední řadě byly na palubě stanice umístěny komerční aparatury zahraničních firem. Asi největší finanční injekci Mir zažil s nástupem programu Shuttle-Mir, během něhož ke stanici přilétaly americké raketoplány a komplex se postupně stal domovem pro sedm amerických astronautů. S ukončením tohoto programu se však naplno projevil problém s chronickým nedostatkem peněz, obrovskou zadlužeností a nezájmem vyšších míst o kosmonautiku obecně, a tím spíše o unikátní stroj, kterým se bývalí pohlaváři druhdy pyšnili před celým světem. V létě 1998 dostoupila krize ve financování provozu Miru do svého vrcholu…

Poslední rok…?

Do roku 1998 vstupovala Ruská kosmická agentura s dluhem vůči Energiji ve výši 670 milionů rublů a financování Miru bylo de facto zcela zastaveno. Ovšem náklady nutné k tomu, aby se Energija udržela nad vodou, odhadovali její představitelé na 200 milionů rublů měsíčně. Vzhledem k tomu, že byla v plném proudu výstavba modulu Zarja pro Mezinárodní kosmickou stanici, financování Miru se ocitlo na vedlejší koleji. Ještě v létě 1998 museli manažeři Energije řešit, zda bude vůbec možné stanici udržet v pilotovaném režimu. Protože se vinou nedostatku financí neúměrně protahovala výroba Progressu M-40, hrozilo, že se posádka expedice EO-26, Gennadij Padalka a Sergej Avdějev, budou muset vrátit na Zem už po dvou měsících. Pokud by se totiž nepodařilo Progress vypustit včas, v polovině října by byly vyčerpány některé klíčové zásoby na stanici a další pobyt na její palubě by byl býval nemožný.

Naštěstí 2. července vicepremiér Boris Němcov na poradě s představiteli RKA, zástupci kosmického průmyslu a pracovníky ministerstva financí rozhodl o tom, že bude vyděleno 700 milionů rublů ze státního rozpočtu a dalších 600 milionů rublů z „vnějších zdrojů“. Hlavním argumentem pro to, aby byl Mir zachován v pilotovaném režimu ještě zhruba rok, byly závazky vůči zahraničním partnerům – v běhu byly kontrakty na let francouzského a slovenského kosmonauta, se kterými se počítalo v první polovině roku 1999. Zprvu se zdálo, že to byl jen další planý slib, ovšem nakonec peníze skutečně začaly opět proudit a pro Padalku a Avdějeva to znamenalo, že se mohli bez obav soustředit na svůj let.

Sotva se „zavřely dveře“ za Musabajevem, Budarinem a Baturinem, začali noví hospodáři připravovat přeparkování svého Sojuzu k přednímu stykovacímu uzlu. Tento úkon se stal již téměř tradicí. Přestože přední stykovací uzel Miru obsahoval i zařízení k přečerpávání kapalin a mohl tak bez problémů přijímat nákladní lodi, v posledních letech se stalo pravidlem, že Progressy přilétaly výhradně k zadnímu stykovacímu uzlu. Nákladní lodi totiž pomáhaly upravovat orientaci a dráhu stanice. A pokud byly u zadního uzlu, jejich vzdálenost od těžiště stanice byla větší, než by tomu bylo u uzlu předního, takže využívaly větší páku. To se pochopitelně rovnalo úspoře paliva.

27. srpna se Sojuz odpojil od zadního uzlu a, veden Padalkovou rukou, v bezpečné vzdálenosti oblétnul stanici. Za dvacet minut bylo hotovo a transportní loď zakotvila u předního uzlu. Následujícího dne kosmonauti sestavili systém TORU a prověřili jeho funkčnost. 1. září se Progress M-39, který po odpojení od Miru dva týdny pobýval na parkovací dráze, opět přiblížil ke stanici a vše bylo připraveno k jeho opětovnému připojení. Během příletu se systém TORU postaral o zvýšený tep posádky – když byl Progress ve vzdálenosti zhruba 500 metrů od komplexu, obraz z displeje TORU se náhle ztratil. Naštěstí v řídicím středisku tomu tak nebylo a operátoři mohli sledovat, jak Progress bez jediného zaváhání přistává v automatickém režimu u stykovacího uzlu modulu Kvant. Obrazovka TORU na palubě Miru zůstala prázdná až do připojení, pokud by se tedy Progress postavil na zadní, Padalka s Avdějevem by neměli šanci připojit jej ručně. Naštěstí systém Kurs tentokrát fungoval na jedničku.

Začátek září byl krom běžné údržby a experimentů věnován přípravě na „výstup“. Slovo „výstup“ je psáno v uvozovkách proto, že se kosmonauti neměli vydat ven, nýbrž dovnitř – do útrob dehermetizovaného modulu Spektr. V červnu toho roku se totiž dva ze tří solárních panelů, jejichž otočný mechanismus zprovoznili ještě Solovjov a Vinogradov, přestaly orientovat na Slunce. Padalka s Avdějevem měli prověřit kontakty příslušných kabelů na germoplatě a pokusit se ovládacímu systému panelu v případě nutnosti domluvit. Příprava na vstup do Spektru nebyla jednoduchá, protože bylo třeba „vyčistit“ všechny průlezy v přechodovém úseku od kabelů a hadic, které propojovaly jednotlivé moduly se základním blokem.

15. září se oba kosmonauti uzavřeli v přechodovém úseku a navlékli na sebe skafandry – Padalka Orlan-M s číslem 4, Avdějev zase s číslem 5. Ve 23 hodin moskevského času otevřeli příklop do „uzavřeného vesmíru“, jak bylo v žertu prostředí ve Spektru specialisty nazýváno. Okamžitě bylo možné spatřit, co bylo nejspíš příčinou nefunkčnosti ovládacího systému: dva z kabelů byly uvolněny a plápolaly vedle germoplaty. Padalka s Avdějevem se pustili do práce.

Zhruba sedm minut po otevření příklopu stanice vylétla z oblasti spojení s řídicím střediskem. Když se blížila půlnoc a s ní také další komunikační seance, operátoři byli zvědaví na to, jak je dvojice daleko s prací a byli přichystáni pomoci alespoň radou. Jaké bylo jejich překvapení, když po navázání spojení Padalka zahlásil: „Hlásím… Ve 23:30 jsme práci dokončili. (…) Uzavřeli jsme příklop, KVD je uzavřen, KKD je uzavřen, jsme připraveni k natlakování přechodového úseku.“ Všem spadla brada. Nikdo nečekal, že výstup, který byl rozvržen na tři hodiny, bude trvat jen půlhodinku a kosmonauti se během něj obejdou bez řídicího střediska! „Gratulujeme a děkujeme za vaši práci,“ zmohl se konečně na slovo letový ředitel Vladimir Solovjov, „předvedli jste takový sprint, že jsme všechny úkony doslova proletěli. Jste pašáci!“ Po prověrce natáčení baterií se ukázalo, že Padalkova a Avdějevova práce byla nejen rychlá, ale i kvalitní – panely se začaly opět natáčet na Slunce.

Druhá polovina září přinesla krom běžné práce také nepříjemnost v podobě poruchy systému Omega, který tvořily snímače úhlových rychlostí. Ze dne na den snímače přestaly správně fungovat a řídicí systém kvůli tomu musel vynakládat drahocenné palivo navíc. Polohu v prostoru nyní detekovala sada záložních snímačů ORT, ty však nebyly natolik přesné. K výměně snímačů Omega se Padalka s Avdějevem dostali 8. října a všechno se zase vrátilo do starých kolejí.

Na Zemi se mezitím připravoval ke startu Progress M-40. Právě tento Progress měl znamenat rozdíl mezi zachováním normálního provozu stanice a nutností zanechat ji v bezpilotním stavu, což by nejspíše znamenalo její konec. Jak už bylo popsáno výše, peníze na stavbu a přípravu Progressu se nakonec našly. Nicméně do optimálního stavu měly finanční toky daleko, proto byl tento Progress dopraven na Bajkonur bez některých testů, které se předtím vždy prováděly na technickém stendu ve výrobním závodě. Přes všechny těžkosti se podařilo loď připravit ke startu v plánovaném termínu a 25. října se nosič s náklaďákem vydal na cestu. Během startu byl vyzkoušen vylepšený profil navádění na orbitální dráhu. Experiment byl přípravou na starty nových lodí řady Sojuz TMA k Mezinárodní kosmické stanici, které byly o něco těžší než dosud používané Sojuzy TM. Optimalizovaný profil mimo jiné znamenal větší dynamické zatížení nosiče v prvotní fázi letu, ovšem výhodou pro změnu bylo zvýšení hmotnosti užitečného zatížení zhruba o 80 kg.

26. října se od stanice odpojil Progress M-39. Během jeho odletu se testovaly některé elementy experimentu, který měl proběhnout u jeho následovníka. 29. října pak Progress M-39 zaniknul v hustých vrstvách atmosféry. Zmíněný následovník se mezitím blížil ke stanici a 27. října se náklaďák v automatickém režimu hladce připojil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Aparatura TORU, kterou měli Padalka s Avdějevem pro každý případ přichystánu, tak nemusela být využita.

Mezi 2 552 kg nákladu, které Progress dovezl na palubu Miru, byly samozřejmě zásilky od rodin kosmonautů a na žádost Padalky a Avdějeva se v nákladovém prostoru skrývaly také příspěvky do již tak impozantní palubní videotéky. Kosmonauti si přáli krom některých ruských novinek také vidět nové hollywoodské trháky Titanic a Armageddon. Zejména druhý film byl pozoruhodný tím, že v něm figurovala také stanice Mir, pro kterou scénáristé přichystali velmi nepěkný konec.

Mezi vykládáním a vybalováním položek se dvojice začala připravovat na další výstup, tentokrát už plnohodnotný – mimo stěny stanice. Večer 10. listopadu nastal dlouho očekávaný okamžik. Padalka se nasoukal do Orlanu-M s číslem 4 a Avdějev tentokrát využil služeb skafandru číslo 6. Ve 22:24 moskevského času se otevřel příklop a „Altaiři“, jak zněl volací znak posádky, se pustili do práce. Prvním bodem programu bylo vypuštění makety Sputniku-1. První kus vypustili během jednoho ze svých výstupů téměř přesně před rokem Solovjov a Vinogradov ke čtyřicátému výročí startu první umělé družice světa. Tentokrát dostal model označení Sputnik-41. Avdějev model vypustil z ruky a oba kosmonauti se chvíli kochali odlétající koulí se čtyřmi anténami, kterou krásně osvětlovalo Slunce. Minidružice krátce po vypuštění začala vysílat stejné pípání jako její předloha v roce 1957. Vysílala až do 10. prosince, kdy byly vyčerpány palubní baterie.

Padalka s Avdějevem její odlet zaznamenali na videokameru, nebyl ale čas dlouze rozjímat nad událostmi starými 41 let. Jejich první cesta vedla na záď základního bloku, agregátový úsek. Avdějev tam svého velitele svezl na Strele a sám pak přeručkoval za ním. Na již nepoužívané anténě systému Igla kosmonauti nainstalovali „Dvikon“, rám s tkaninou, která je využívána na výrobu skafandrů. Během výstupu pak měly být aktivovány motorky stanice a po demontáži Dvikonu a jeho navrácení na Zem měli specialisté v plánu zkoumat poškození a znečištění tkaniny spalinami. Ovšem po instalaci Dvikonu Padalka s Avdějevem narazili na neočekávaný nález: na plášti stanice byla jakási kapalina, kterou identifikovali jako „geptil“ tedy dimetylhydrazin, který pocházel z motorů stanice. Bylo třeba se kolem něj pohybovat velmi opatrně, aby nepotřísnil skafandry.

Další bod programu na dvojici čekal pro změnu na opačném konci základního bloku – na přechodovém úseku. Sem kosmonauti nainstalovali „ETBS“. Za tímto akronymem se skrýval zkušební vzorek experimentální tenkostěnné sluneční baterie. Padalka a Avdějev po fixaci ETBS na plášť stanice baterii připojili do nedaleké speciální zástrčky. Během několika desítek minut bylo potvrzeno, že baterie funguje.

Následně kosmonauti vyměnili jeden z ventilů na tepelné izolaci základního bloku a sejmuli z antény Igly experiment Dvikon. Další část výstupu se měla odehrávat na modulu Kvant-2. Tam bylo třeba sejmout několik expozičních kazet, mimo jiné i vzorky z girlandy karbonových vláken, ze kterých byly vyrobeny manipulátory Strela. Na povrch Kvantu-2 také dvojice kosmonautů ustavila francouzské a ruské expoziční experimenty, mezi nimiž měl v následujících dnech hrát hlavní roli francouzský kus s názvem „Comet“. Jeho úkolem bylo registrovat dopady mikrometeoroidů. A pak už jen rychle zpátky domů. Výstup Padalky a Avdějeva trval 5 hodin a 54 minut.

Když už padla zmínka o detektoru mikrometeoroidů „Comet“, mnohý čtenář se nyní může ptát, proč měl právě tento experiment hrát významnou úlohu v následujících dnech. Bylo tomu tak proto, že ve dnech 16.-18. listopadu měla Země, a tím pádem i stanice, procházet oblakem Leonidů. Večer 17. listopadu mělo nastat maximum, tedy doba, kdy Země prolétá nejhustějším pásmem meteorického roje, navíc jednou za 33 let je aktivita Leonidů extrémně vysoká a rok 1998 měl být právě jedním z oněch výjimečných.

V přípravě na tuto událost byla hodinu a půl před maximem stanice orientována tak, aby transportní Sojuz byl ve „stínu“ stanice a aby největší nápor zachytil Progress. Současně byly sluneční panely natočeny tak, aby přilétajícím Leonidům nastavily své hrany. Kosmonauti měli maximum přečkat v návratové kabině Sojuzu a odtud sledovat a zaznamenávat nevšední podívanou. Ve 22:43, kdy mělo maximum vrcholit, byli Padalka s Avdějevem na svých místech a napjatě vyhlíželi z okénka návratové kabiny. Jenže neviděli nic, co by stálo za řeč. Nakonec vyšlo najevo, že onen vrchol maxima ve skutečnosti proběhl o šestnáct hodin dříve, když kosmonauti sladce spali a lapač mikrometeoroidů Comet byl obrácen přesně na opačnou stranu, než bylo třeba…

20. listopadu oslavila dvojice stý den ve vesmíru. K tomuto malému svátku dostali neobvyklý dárek – během dne se k nim dostala zpráva o tom, že na orbitální dráhu právě dorazil zárodek Mezinárodní kosmické stanice ISS, ruský modul Zarja. Nutno podotknout, že Zarja byla zkonstruována na stejném základě, jako doplňkové moduly Miru (krom Kvantu-1), tedy na platformě lodi TKS, kterou o více než dvě desetiletí předtím navrhnul tým šéfkonstruktéra kanceláře CKBM Vladimira Čeloměje. Aniž to zatím Gennadij Padalka tušil, právě na ISS prožije více než 670 dní a v druhé dekádě nového milénia se díky tomu stane světovým rekordmanem v kumulativním pobytu za hranicemi atmosféry.

Závěr roku se nesl hlavně ve znamení vědeckých experimentů. Předchozí posádky se postaraly o to, že Mir byl v relativně dobrém technickém stavu a posádka expedice EO-26 nemusela trávit tolik času údržbou a opravami, byť i na ty občas došlo. Jinak ale byli kosmonauti až po uši ponořeni do nejrůznějších pozorování a prací s vědeckými aparaturami. Oba si své role výzkumníků velmi užívali. Aparatury stanice však nezahálely ani když se jim posádka zrovna nevěnovala. V automatickém módu například probíhalo snímání různých míst zemského povrchu.

12. prosince se udál velmi zajímavý okamžik. K palubní radioamatérské stanici MIREX byla připojena televizní kamera v rámci experimentu SSTV („Slow Scan TV“, tedy televize s nízkou obnovovací frekvencí). Každé dvě minuty kamera pořídila statický obrázek, který byl ve formátu JPEG vysílán do éteru a mohli jej zachytit radioamatéři po celém světě. Kvalita nebyla nijak oslnivá (jeden obrázek měl velikost necelých 18 kB), nicméně byla dostačující a jako gesto a propagace kosmického výzkumu to vůbec nebylo špatné.

Vánoce v roce 1998 byly na palubě Miru podobné těm, které se odehrávají na jižní polokouli, tedy ve znamení Slunce a horka. 18. prosince se komplex ponořil na malou chvíli do orbitální noci, aby z ní po chvilce zase vylétl a vrátil se do stínu až o pět dní později. Mir totiž zrovna létal po „sluneční orbitě“, tedy přesně po terminátoru (oblast zemského povrchu na hranici mezi dnem a nocí).

Příchod roku 1999 přivítali Padalka s Avdějevem ve sváteční náladě a s tradiční „jolkou“. Tedy – lépe řečeno, hned se čtyřmi jolkami. První miniaturní umělý stromek se na stanici objevil už v osmdesátých letech. Dva další pak přibyly v roce 1996, zrovna když byl na palubě Sergej Avdějev spolu s Jurijem Gidzenkem a Thomasem Reiterem. Tehdy nákladní loď dovezla jeden stromeček ruské a jeden německé provenience. Čtvrtý stromeček pak dorazil na konci roku 1997 na palubě Progressu M-37, aby potěšil Solovjova, Vinogradova a Wolfa. „Takže tu teď máme vlastně celý skleník umělých novoročních stromků,“ poinformoval Avdějev žurnalisty během jedné komunikační seance. Nakonec se však posádka rozhodla, že čtyři stromky jsou trochu moc a k vítání nového roku nazdobila jen tři – ten nejmenší upevnili na jídelní stůl a dva zavěsili ke stropu.

Pokud by měl orbitální komplex Mir duši, vítal by Nový rok s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu byl stále v relativně dobré formě a z technického hlediska nebylo příliš důvodů pochybovat o tom, že by ještě pár let vydržel hostit své lidské hospodáře. Na druhou stranu však ekonomika hovořila jasně a na další využívání prostě nebylo kde brát peníze. Rok 1999 se měl pro Mir stát posledním v mnoha ohledech – naposledy se měli na jeho palubě objevit kosmonauti cizích států, měl přivítat poslední expedici a někdy v létě měla jeho dlouhá a slavná pouť skončit v atmosféře nad vodami Pacifiku. Ani v tomto ohledu však není dobré zapomínat na jedno důležité pravidlo dobrého profesora Murphyho, které v tomto seriálu již jednou zaznělo a které říká: „Všechno je vždycky nakonec úplně jinak.“ V případě Miru bychom měli dodat spíše: „skoro všechno“…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://www.energia.ru/ru/images/logo_energia.jpg (kredit: RKK Energija)
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/energia46-96/12.html
https://space.skyrocket.de/doc_sdat/sputnik-40.htm (kredit: Spacerocket.de)
http://www.marexmg.org/mir/mir.html (kredit: MAREX-NA)