Svět nad planetou (76. díl)

Posádky Miru a Atlantisu v základním bloku stanice

Ve druhé polovině září 1997 posádka Miru začala postupně posouvat svůj denní rytmus tak, aby byla čilá a svěží v okamžiku, kdy se ke komplexu bude blížit raketoplán Atlantis. Když se 27. září večer americký stroj skutečně objevil na dohled, Solovjov, Vinogradov a Foale byli skutečně navýsost bdělí. Na jehlách byl zejména Mike Foale, který se podle svých slov „modlil k palubnímu počítači Miru“. V minulých dnech totiž počítač Saljut-5B opakovaně vypovídal službu a v případě, že se tak stane během přibližování Atlantisu, bude to znamenat, že žádné připojení nebude. Pro Foala byl raketoplán jízdenkou domů a proto se nelze divit, že ze všech osob na palubách komplexu a raketoplánu byl nejvíce nervózní právě on. Jeho modlitby nakonec byly vyslyšeny a ve 22:58 moskevského času se stykovací uzel raketoplánu dotknul protikusu na Dokovacím modulu Miru. Když se o hodinu a třičtvrtě později otevřely příklopy, velitel Atlantisu Jim Wetherbee za veselého hlaholu podával jednu ruku Anatoliji Solovjovovi, zatímco ve druhé za sebou táhl náhradní počítač. „Máme i jiné dárky,“ prohlásil za všeobecného veselí. Jako obvykle se pak všichni přesunuli do základního bloku, odkud byla přenášena tisková konference. Během ní Wetherbee na margo obav NASA ohledně rizika letu raketoplánu ke stanici, kterou v poslední době stíhal jeden problém za druhým, řekl: „Bylo mnoho rozhovorů ohledně rizika, ale my tvrdíme, všech deset, co jsme tady, že výhody mnohonásobně převyšují všechna rizika.“ Všichni doufali, že šestý dlouhodobý pobyt Američana na Miru tato slova potvrdí…

 

Mir opět ožívá

 

Po odpočinku, který vzhledem k posunutým spánkovým fázím trval zhruba do poledne 28. září, začalo tradiční velké stěhování. Z paluby Atlantisu na Mir zamířilo zhruba 2 650 kg zásob a vybavení (z toho půl tuny tvořily aparatury a vybavení americké provenience) a opačným směrem zase 1 250 kg filmů, vzorků, výsledků experimentů, odpadu a nepotřebných položek. Zhruba uprostřed prvního společného pracovního dne (v Moskvě bylo už 19 hodin) proběhl úkon, který jako vždy svým způsobem odděloval starý a nový increment: Dave Wolf přenesl svou anatomickou vložku do křesla Kazbek v návratové kabině Sojuzu TM-26. Od tohoto okamžiku se Dave stal právoplatným členem expedice EO-24.

Rytmus práce narušil jen 1. říjen, kdy se oba kolektivy rozdělily a mezi Mirem a Atlantisem byly uzavřeny příklopy. Raketoplán se ještě nechystal k odletu, ale na programu byl výstup dvojice mužů z paluby amerického stroje na Dokovací modul stanice. O půl osmé večer ze z přechodové komory Atlantisu vyklubali Scott Parazynski a Vladimir Titov. Bylo to poprvé, kdy se do volného prostoru vydal v americkém skafandru někdo jiný, než americký nebo kanadský občan. Na rameni Titovova skafandru EMU s číslem 3008 se při této příležitosti skvěla ruská vlaječka (zde je nutno podotknout, že jak Linenger tak Foale při výstupech v ruském Orlanu na rameni vlaječky svých států neměli – ruská byla na Orlanech našita napevno).

Hned zkraje však Scott Parazynski narazil na problém. Jeho sedmnáctimetrové lanko na samonavíjecím mechanismu, které jej jistilo proti ulétnutí, se jaksi nenavíjelo. Po chvíli se kolem Scotta motal spletenec, který hrozil, že se při nejbližší příležitosti za něco zachytí. Scott se musel lanka zbavit a začít se jistit po ruském způsobu – dvěma tkalouny s karabinami. Pak už mohla dvojice mužů začít konečně plnit plán výstupu.

Parazynski (vlevo) s Titovem během americko-ruské EVA

Parazynski (vlevo) s Titovem během americko-ruské EVA
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Prvním bodem bylo sejmutí čtyř kazet s expozičním experimentem MEEP, které na Dokovací modul o rok a půl dříve instalovali Rick Clifford a Linda Godwin. Pro Parazynského to byla první zkušenost s otevřeným prostorem a jeho o mnoho zkušenější kolega jej občas lehce povzbuzoval. Přestože tak pohříchu činil rusky, Scott si dokázal velmi dobře domyslet, o čem Titov mluví.

Jako druhý bod bylo na programu vyzvednutí a upevnění kastrolu na stěnu DM. Nejednalo se, jak by si vážený čtenář mohl myslet, o kastrol v pravém slova smyslu, nýbrž o 55 kg vážící kryt přívodu solárního panelu na Spektru, jenž byl hlavním podezřelým z úniku atmosféry z modulu. Onen kryt své označení získal podle svého tvaru a měl sloužit k překrytí přívodu v případě, že bude rozhodnuto o odhození solárního panelu.

Posledním bodem byly zkoušky vybavení, se kterým se počítalo pro budoucí mezinárodní kosmickou stanici. Parazynski měl otestovat záchrannou jednotku SAFER, jež měla astronauta dostat zpět ke stanici v případě, že by se například přetrhlo poutací lanko. Scott byl nohama zafixován na konci robotické paže a měl aktivovat systém SAFERU a vyzkoušet funkci trysek. Jenže byť astronaut slyšel cvakání ventilů, trysky odmítaly tryskat. Ukázalo se, že selhaly pyropatrony, které měly propojit nádržky stlačeného dusíku a samotný systém SAFERu. Nezbylo, než tento bod programu odpískat. Scott a Vladimir ještě vyzkoušeli několik druhů poutacích tkalounů a karabin, chytů a nový přípravek pro fixaci nohou. Tím byl program vyčerpán a výstup skončil po 5 hodinách a 1 minutě.

Počítač Saljut-5B před naložením do Atlantisu

Počítač Saljut-5B před naložením do Atlantisu
Zdroj: science.ksc.nasa.gov

Ani posádka Miru nezahálela. V době, kdy se Parazynski a Titov připravovali ke svému výstupu, Solovjov s Vinogradovem demontovali starý počítač Saljut-5B a na jeho místo instalovali nový kus, který jim hned po připojení Atlantisu doručil Jim Wetherbee. Výměna byla načasována tak, aby v danou dobu orientaci soulodí zajišťoval raketoplán a kosmonauti tak měli prostor a čas vyřešit problémy, pokud by nějaké nastaly. V době, kdy duo Parazynski a Titov začínali svůj výstup, bylo na palubě Miru hotovo a kosmonauti začali s testováním nového počítače. Prověrky dopadly dobře a poté přišlo několikahodinové zakládání dat do paměti stroje.

Společná práce posádky Atlantisu a Miru pokračovala do 3. října. Raketoplán se od stanice odpojil ve 20:28 moskevského času a odlétl na vzdálenost 184 metrů od Miru. Během tohoto manévru probíhal evropský experiment EPS, který se týkal kosmické navigace a pak přišel na řadu jeden neobvyklý úkon. Normálně by následovalo obkroužení Miru a pak definitivní odlet, nicméně tentokrát se tak nestalo. Atlantis se znovu přiblížil k Miru na 73 metrů a posádka amerického stroje si připravila fotoaparáty a videokameru. Rusové totiž stále ještě neměli jasno o tom, kde se přesně nachází otvor v trupu Spektru. Solovjov nyní od hlavního pultu ovládání stanice otevřel ventil, který vyrovnával tlak mezi přechodovým úsekem a Spektrem. Ruské vedení letu doufalo, že vzduch unikající skrze otvor s sebou strhne i částečky prachu, ledu a smetí a tento proud bude dobře viditelný. Během prvního pokusu Titov z raketoplánu a Vinogradov z nitra stanice hlásili, že skutečně vidí proud částeček vylétající z oblasti pod poškozeným solárním panelem Spektru. Druhý pokus, který přišel o dvacet minut později, už nebyl tak úspěšný – oba kosmonauti pozorovali pouze jednu jasnou částečku, nebyli však schopni určit, odkud pochází. Celkově byl tento experiment zklamáním, protože se nepodařilo identifikovat přesné místo, kde se otvor nacházel a proto nebylo možné začít přemýšlet nad technologií případné opravy.

Atlantis odlétá...

Atlantis odlétá…
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Pak už vše probíhalo tak, jako během sedmi předchozích případů, kdy si raketoplán dal dostaveníčko s Mirem. Velký bílý stroj vedený rukou pilota Mika Bloomfielda pomalu obkroužil stanici a následně se začal vzdalovat. Samostatný let Atlantisu trval do 6. října, kdy po dvou odkladech kvůli špatnému počasí přistál v podvečer místního času na dráze Kennedyho kosmického střediska na Floridě. Pro Mika Foala tak skončil let trvající 144 dní, 13 hodin, 47 minut a 22 sekund. Ještě na stanici si z něj jeho ruští kolegové dělali legraci, když se jej ptali, s kým se teď bude bavit rusky. Mike jim se smíchem odpovídal: „Budu učit rusky svoje děti.“ Na margo pokračování americké přítomnosti na Miru prohlásil: „Dlouho jsem uvažoval o americké účasti v tomto programu a o tom, jestli má někdo přiletět po mě. A došel jsem k závěru, že pokračování je velmi důležité. Nepracuje se tam vždy lehce, ale společná práce s ruskými kolegy je neocenitelná.“ Velmi zajímavý zážitek měl také Vladimir Titov, který na Miru pobýval před devíti lety. Diplomaticky prohlásil, že „stanice stárne stejně jako člověk, ale přesto je stále v dobrém stavu.“

Na Miru se po rozloučení s Atlantisem rozkoukával nový člen posádky. Pro Davea Wolfa musel být relativní klid po odletu raketoplánu docela velkou změnou, protože poté, co zaujal na přelomu července a srpna místo Wendy Lawrence, tempo jeho výcviku bylo doslova ďábelské. Protože se původně nepočítalo s tím, že by poslední tři Američané na Miru prováděli výstupy, neměl Dave odpovídající výcvik. Následně vše musel dohnat, takže v hydrolaboratoři Hvězdného městečka trávil celé dny včetně víkendů. Nyní měl pár chvilek času k tomu, aby popadl dech. Tato příležitost však neměla trvat dlouho.

Na Zemi se totiž připravoval start další nákladní lodi. 5. října se Progress M-36 vydal vzhůru z Gagarinské rampy a s ním i celkem 2 501 kg zásob. Záhy po startu shodou okolností nad Bajkonurem prolétal Atlantis a jeho posádka sledovala plameny z trysek semjorky, která náklaďák doručovala na orbitu.

6. října bylo vše připraveno k odpojení Progressu M-35 od modulu Kvant. Jeho místo měl nazítří zaujmout čerstvý náklaďák. Když však řídicí středisko vydalo dálkový pokyn k odpojení, Progress se vzdálil jen zhruba na 3 mm a dál se nepohnul ani o píď. Nikdo netušil, v čem vězí problém a operátoři dali příkaz k opětovnému uzamčení háků, které loď poutaly ke stanici. Progress tak byl zajištěn proti náhodnému odlétnutí a v řídicím středisku začalo velké drbání hlav. Příčinu neúspěšného odpojení se nepodařilo odhalit a další pokus tak byl přeložen na další den. Kosmonauti dostali příkaz otevřít příklopy a podívat se, zda není nějakým způsobem poškozen spojovací mechanismus. Protože spojení nebylo zcela hermetické, měli Solovjov s Vinogradovem příruby Progressu a Kvantu přitáhnout svorkami, které se používaly po každém připojení nákladní lodi. Svorky tvořily dva komplety po šestnácti kusech. Jenže ať kosmonauti hledali, kde chtěli, jedné svorky se stále nemohli dopočítat. Když pak příklop skutečně otevřeli, bylo okamžitě jasné, kde je zakopaný pes. Jednu ze svorek předtím zapomněli ze stykovacího uzlu sejmout a právě ona bránila odpojení nákladní lodi. Nazítří už si zahanbení kosmonauti dali na počet sejmutých svorek pozor a odpojení proběhlo zcela hladce. Progress mohl zamířit vstříc své zkáze nad Pacifikem.

Ve stejný den, tedy 7. října, jen o pár hodin později, se u stanice objevil Progress M-36. Jeho připojení proběhlo v automatickém režimu zcela hladce. Krom jiného měl náklaďák na palubě ještě jeden náhradní komplet počítače Saljut-5B, pomůcky pro opravu Spektru, dvě zmenšené funkční kopie první družice světa Sputniku-1 v měřítku 1:3 a také německou minidružici Inspektor-1, která měla být vypuštěna během odpojení Progressu, se kterým se počítalo na leden 1998.

Dave Wolf si se svými ruskými kolegy velmi dobře rozuměl...

Dave Wolf si se svými ruskými kolegy velmi dobře rozuměl…
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Jedna část nákladu Progressu M-36 ovšem přišla ke slovu mnohem dříve. Jednalo se o sadu kabelů, které měly zajistit vyšší příkon do akumulátorů Spektru. Během vstupu do jeho interiéru v srpnu sice Solovjov a Vinogradov připojili kabely spojující automatiku natáčení solárních panelů s počítačem, nicméně systém přesto nefungoval, protože nebyl koncipován na práci ve vakuu a křídla solárních baterií tak zůstala nehybná. Specialisté vymysleli elegantní řešení: kosmonauti propojí solární panely Spektru k automatice natáčení panelů na modulu Kristall. To by mělo zajistit natáčení panelů na Slunce a tím jejich optimální nasvícení.

20. října se Dave Wolf uzavřel v návratové kabině Sojuzu TM-26, zatímco jeho dva kolegové zapluli do skafandrů Orlan-DMA (Solovjov opět do obleku s číslem 27 a Vinogradov do čísla 26) a začali vypouštět vzduch z přechodového úseku základního bloku. Tentokrát se skafandry chovaly dobře (při minulém výstupu do nitra Spektru si musel Vinogradov vyměnit rukavici), zato Dave udělal při uzavírání návratové kabiny Sojuzu chybu a neuzavřel ventil vyrovnávání tlaku mezi návratovou kabinou a orbitálním úsekem lodi. Když tak ruští kosmonauti začali se snižováním tlaku v přechodovém úseku, začal se snižovat tlak i v návratové kabině. Než se vyjasnilo, v čem je problém a situaci napravit, uběhlo třicet minut.

Vinou tohoto zdržení byl příklop otevřen až před jednou hodinou odpolední. Bylo třeba se nejprve dostat k panelům 427 a 420 a ty demontovat. Pod nimi se skrývaly přívody, které bylo nutné propojit s Kristallem. Dvojice kosmonautů přes jisté nesnáze s pohybem v relativně stísněném prostoru Spektru pracovala velmi efektivně a podařilo se dokonce dohnat ono půlhodinové manko ze začátku výstupu. Nakonec zbývalo jen propojit tři kabely ke germoplatě. První dva kabely bylo možné připojit zcela hladce, ovšem třetí stávkoval a za žádnou cenu se nechtěl nechat připojit, byť Solovjov a Vinogradov vyzkoušeli několik zástrček na germoplatě. Nakonec museli kapitulovat s tím, že jeden z panelů se prostě prozatím natáčet za Sluncem nebude. Velmi náročný výstup skončil po 6 hodinách a 38 minutách. Tento výstup byl derniérou pro skafandry Orlan-DMA, které kosmonauti využívali od roku 1988. Nyní měly definitivně předat žezlo novějším Orlanům-M.

23. října, po nezbytném odpočinku, Solovjov s Vinogradovem propojili příslušné zástrčky na germoplatě s blokem řízení natáčení solárních panelů, který byl umístěn na Kristallu. Podařilo se tak zprovoznit natáčení u dvou panelů na Spektru a každý z nich mohl nyní dodávat do palubní sítě o 20-30 % více energie než předtím. Byla to známka toho, že se Mir začíná definitivně vzpamatovávat z následků červnové havárie…

Solovjov s Vinogradovem se však nezastavovali, měli se co otáčet, aby se připravili na další výstup, tentokrát už mimo prostory stanice. 3. listopadu bylo vše připraveno, Dave Wolf byl přichystán s fotoaparátem v ruce a Solovjov s Vinogradovem mohli zaplout do svých skafandrů. Vinogradov měl přidělen kus s číslem 4, Solovjov pak kus s číslem 5. A právě „pětka“ si ještě před začátkem výstupu postavila hlavu. Službu vypověděla aparatura Tranzit, která se starala o přenos telemetrických informací z obleku. Začátek výstupu tak musel být odložen a specialisté se snažili Tranzit na dálku oživit. Nepodařilo se, nicméně letový ředitel Vladimir Solovjov rozhodl, že výstup proběhne i tak. Jeho jmenovec, toho času v neposlušném skafandru, s tím souhlasil. A na úsudek Anatolije Solovjova bylo radno spoléhat, tento výstup měl pro něj být už třináctým v jeho kosmonautické kariéře (pokud nepočítáme dva vstupy do dehermetizovaného Spektru, dojdeme i tak k úctyhodným jedenácti pobytům mimo interiér stanice). Příklop přechodové komory byl otevřen s dvouhodinovým zpožděním oproti plánu v 6:32 moskevského času.

Vinogradov se Solovjovem během televizní reportáže předvádějí maketu Sputniku-1, kterou během výstupu vypustí do prostoru.

Vinogradov se Solovjovem během televizní reportáže předvádějí maketu Sputniku-1, kterou během výstupu vypustí do prostoru.
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Prvním bodem programu výstupu byla malá ceremonie, jež měla připomenout nedávné čtyřicáté výročí vypuštění první umělé družice Země. Vinogradov vzal do ruky jeden ze dvou funkčních zmenšených modelů družice a lehce jej odstrčil. Vypuštění zachycoval pomocí fotoaparátu a stejně tak se činil Dave Wolf z interiéru stanice. Po čtyřiceti letech byl opět na oběžné dráze Sputnik-1 a po několika minutách se éterem rozezněl jeho signál napodobující charakteristické pípání jeho slavného předka.

Pak už přišla skutečná práce. Kosmonauti se pomocí Strely přesunuli na Kvant-1, kde měli v plánu složit a odpojit starou sluneční baterii DSB. Baterie byla nejprve součástí modulu Kristall, odkud byla v roce 1995 přenesena na Kvant Děžurovem a Strekalovem. Její věk se začal projevovat a na Dokovacím modulu byla připravena její náhrada. Složení baterie a odstykování přívodů šlo relativně hladce a po půlhodince ji už bylo možné přivázat ke Strele. Vinogradov pak baterii a Solovjova manipulátorem přenesl na základní blok, kde Solovjov vysloužilý panel ukotvil.

A základní blok byl místem, kde na kosmonauty čekala i další práce. Na jeho povrchu měli instalovat záslepku, která měla umožnit vakuování aparatury Vozduch. Zkušenost Anatolije Solovjova a šikovnost Pavla Vinogradova se projevovala na tempu práce, za slabou hodinku a půl byl i tento úkol splněn. Vše šlapalo jako hodinky a dvojice proto mohla začít s pracemi, které byly v grafikonu výstupu označeny jako „rezervní“ pro případ, že by na ně kosmonauti měli čas.

Solovjov s Vinogradovem sejmuli jednu experimentální sekci z dorsálního panelu na základním bloku a po cestě k přechodové komoře sejmuli ještě kazety s experimenty Komplast, SKK-11 a aparaturu Platan a na povrch Kvantu-2 instalovali kazety SKK-6 a Solaris. Vše stále běželo jako po másle a šest hodin uběhlo jako nic. Ale po návratu do přechodové komory čekalo na kosmonauty nepříjemné překvapení.

Pavel Vinogradov podle plánu uzavřel příklop a zajistil jej. Protože na něj tlačil čas, nezatáhl všech deset doplňkových svorek, které pomáhaly hlavním zámkům příklop držet. Nicméně hlavní zámky by měly příklop spolehlivě utěsnit i samy o sobě. Nyní mohla být přechodová komora natlakována. Jenže záhy se ukázalo, že tlak se nedrží na stejné úrovni, ale pomalu klesá! Zdálo se, že příklop není hermeticky uzavřen. Kosmonauti z komory opět vypustili vzduch a Vinogradov příklop otevřel. Pečlivě prohlédl těsnění i uzavírací mechanismus, ale žádné poškození nenalezl. Se Solovjovem se proto pokusili po opětovném uzavření příklopu opět natlakovat přechodovou komoru, ale tlak se opět nestabilizoval. Dvojici nezbylo, než „ustoupit“ do přístrojově-vědeckého úseku Kvantu-2 (který byl koncipován jako záložní přechodová komora) a teprve tam se mohli zbavit skafandrů. Jejich výstup trval 6 hodin a 4 minuty.

Pro Solovjova to zřejmě muselo být něco jako nepříjemné déjà vu. Právě on byl u toho, když v červenci 1990 jeho tehdejší palubní inženýr Alexandr Balandin nedodržel postup při otevírání příklopu a poškodil jeho uchycení. Příklop byl sice následujícími posádkami opraven, nyní však zřejmě opět selhal. Byla to prekérní situace, o to více, že v plánu byl velmi záhy další výstup…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-86-photos/86p-009.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-86-photos/86p-063.htm
https://science.ksc.nasa.gov/shuttle/missions/sts-86/images/captions/KSC-97EC-1404.html
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/wolf-photos/wolf-p-002.htm
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/mir-24_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-tm-26_1.htm (kredit: Spacefacts.de)

Svět nad planetou (76. díl), 5.0 out of 5 based on 11 ratings
Pin It
(Visited 2 486 times, 2 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:D [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (11 votes cast)
(Visited 2 486 times, 2 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


10 komentářů ke článku “Svět nad planetou (76. díl)”

  1. vreckam napsal:

    si nemůžu pomoci, ty raketoplány mají něco do sebe .. jak jsou B747 královny nebes, tak raketoplány budou vždy králové vesmíru. Neskutečný stroj.

  2. Jura napsal:

    Jak to řekl Chris Hadfield?
    – nejdokonalejší ale nejnebezpečnější stroj, který kdy letěl (asi necituji zcela přesně).
    Samotný orbiter byl spolehlivý. Problém by v nosném systému. Celý STS měl původně vypadat jinak, jen orbiter zůstal původní. Holt úsporná opatření.

  3. Petr Kasan napsal:

    Ve vichřici pandemie, která otrávila média nemocí COVIDiš-takvidiš, byl tohle ostrůvek klidu a normálnosti. Díky za další skvělý díl.

  4. Petr Hajek napsal:

    Děkuji za další díl ,hlavně bacha na ten vir ,ať Vás to nesejme ,obětí by nás tady bylo víc 🙂

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.