V průběhu jara 1997 se na stanici Mir naráz objevilo rovnou několik závažných problémů. Na posádku expedice EO-23 padl „Černý Petr“, žádná jiná expedice ani předtím ani potom nemusela řešit tolik vážných poruch v tak krátkém časovém údobí. Nakonec se Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin za asistence Jerryho Linengera dokázali s celou situací vypořádat se ctí, nicméně prožitý stres nemohl nezanechat následky. Zhoršily se vztahy Ciblijeva a Lazutkina s Linengerem, byla narušena důvěra mezi posádkou a řídicím střediskem. Na náladě nikomu samozřejmě nepřidal ani fakt, že vedení letu začalo dokonce uvažovat o tom, zda nebude nutné stanici opustit. Všichni si byli vědomi toho, že pokud by Mir přestal být nepřetržitě obýván kosmonauty, znamenalo by to s největší pravděpodobností jeho konec. Stárnutí systémů stanice si vybíralo svou daň – stále častěji se museli kosmonauti věnovat pracem, jež udržovaly komplex v provozuschopném stavu a na vědu zbývalo stále méně času (v době hašení největších problémů s termoregulačním systémem na tyto práce padla veškerá pracovní doba posádky, občas dokonce i osobní volno a části spánkové periody). Nicméně zástupce letového ředitele Viktor Blagov se nechal slyšet, že zatím na údržbu padá průměrně 5 % veškerého času, přičemž dokud tato průměrná hodnota nenaroste dlouhodobě na 30-40 %, nebude třeba Mir opouštět. Na konci dubna se stav problematických systémů termoregulace podařilo stabilizovat a na stanici mohl pokračovat relativně normální život…

Střídání amerických stráží

17. dubna se situace s koncentrací oxidu uhličitého zlepšila natolik, že kosmonauti mohli opět začít pravidelná fyzická cvičení. Byl ostatně nejvyšší čas, protože se schylovalo k plánovanému výstupu do volného prostoru a u výstupů bylo nutné být v dobré fyzické formě. Na to ostatně dohlíželi lékaři, před každým výstupem se už od dob Saljutů provádělo nejen vyšetření základních tělesných parametrů, ale také prověrky kondice, kdy kosmonauti museli na ergometru rukama „našlapat“ během jistého časového úseku příslušný počet otáček.

Krom fyzické přípravy samozřejmě nesměla zůstat pozadu ani příprava skafandrů. Tento výstup měl být zajímavý ze dvou důvodů: poprvé měl s Rusem vyjít na povrch stanice Američan a poprvé měly být využity nové skafandry Orlan-M. Krom uzpůsobení pro menší i větší postavy než dosavadní typy Orlanů, vylepšeného výhledu, lepší mobility a několika dalších úprav mohly Orlany-M fungovat v otevřeném prostoru v běžném režimu 7-9 hodin. To však nemělo být při tomto výstupu zapotřebí – plán počítal s poměrně přímočarou prací s expozičními kazetami na různých místech komplexu.

29. dubna se Ciblijev a Linenger uzavřeli v přechodové komoře Kvantu-2 a prošli celou proceduru trvající čtyři a půl hodiny, během níž se připravovali jak oni, tak přechodová komora na otevření příklopu. To přišlo krátce po osmé hodině ranní moskevského času. Jako první z komory vyplul Linenger. Na rozdíl od zkušeného kozáka Ciblijeva, který měl na kontě už pět výstupů, pro Linengera byl tento moment velkou premiérou. A podle jeho slov to byla premiéra, na kterou do konce života nezapomene. První cesta obou mužů vedla ke Strele, na jejíž konec se Linenger spolu s potřebným vybavením zafixoval. Ciblijev jej pak začal přesunovat směrem ke Kristallu. Jak se konec Strely vzdaloval od povrchu Kvantu-2, Jerry náhle zažil pocit, který nikdy předtím neměl – teprve nyní, když Mir vypadal „jako malý model v dálce“, pocítil rychlost, s jakou komplex prolétal vesmírem.

Linenger posléze tento pocit popisoval jako surovou emoci, doslova děs, který se jej naprosto zmocnil a který byl umocňován kolébáním Strely. Američan podle svých slov měl co dělat, aby nezačal hrůzou ječet, měl pocit že závratně rychle padá k Zemi, že padá spolu se stanicí. „Bylo to jako když se držíš útesu, který padá spolu s tebou,“ napsal později ve své knize. Jeho stav by se dal popsat jako akutní epizoda agorafobie. Jen stěží dokázal Linenger vydržet do chvíle, než konec Strely veden klidnou Ciblijevovou rukou bezpečně dorazil na zadané místo modulu Kristall. Jakmile měl pevný bod, kde se mohl zachytit, nepříjemné pocity se výrazně zmírnily.

Po chvíli se k Jerrymu přidal ruský kolega, který přeručkoval po ráhnu Strely a oba se pustili do práce. Prvním bodem programu byla instalace přístroje OPM (Optical Properties Monitor) na povrch Dokovacího modulu, hned vedle podobných experimentů, které během své vycházky z nákladového prostoru Shuttlu nainstalovali před rokem Mike Clifford a Linda Godwin. Aparatura měla mapovat vliv prostředí kolem stanice na různé materiály. Instalace byla poměrně jednoduchá – stačilo rozměrnou krabici OPM připevnit na připravené místo, sejmout kryt tepelné izolace a zapojit kabel. Pak ještě pár fotografií a práce na této části stanice byla u konce. Další cesta pak měla vést zpět na Kvant-2, kde na Ciblijeva a Linengera čekala pro změnu demontáž dvou aparatur. Jenže na Kvant-2 vedla cesta opět jen prostřednictvím Strely. Pro Linengera to měla být druhá jízda peklem.

K velkému překvapení jeho samotného však jízda na Strele zpět na Kvant-2 v ničem nepřipomínala děsivou zkušenost starou dvě hodiny. Tentokrát si Linenger celý proces užíval a sám se podivoval adaptabilitě své psychiky. Neodpustil si dokonce nadšené pokřikování. Po „přistání“ na trupu Kvantu-2 Strelu zajistil a poté, co Ciblijev doručkoval k němu, začali společně fotograficky dokumentovat a demontovat panely experimentu MSRE a následně sejmuli také experiment PIE (Particle Impact Experiment), přičemž oba experimenty zde v červnu minulého roku instalovali Onufrijenko s Usačovem.

Pak nadešla chvíle pro návrat. Podle některých zdrojů oba muži při cestě zpět na chvíli zabloudili. Je pravdou, že exteriér Kvantu-2 připomínal už dlouho bludiště plné antén, krabic s experimenty a dalšími překážkami. Jestli se tak skutečně stalo, to vědí spolehlivě jen Ciblijev s Linengerem, nicméně ať tak či tak, nakonec se oba v pořádku dostali do přechodové komory. První výstup expedice EO-23 trval 4 hodiny a 57 minut.

Pro Linengera to byl velký zážitek, který však měl i své nepříjemné stránky v podobě zjištění, jak moc se liší americký a ruský přístup k EVA. Podle Linengera byly ruské výstupy de facto improvizací poté, co kosmonauti dostali jen všeobecný výcvik a konkrétní program vycházky většinou dostali až na palubě stanice. To bylo pochopitelné, protože při dlouhotrvajících expedicích postupně vyhasínají návyky, které nejsou obnovovány a pokud je výstup plánován na pozdější fázi pobytu, neměl by detailní nácvik valný smysl.

Pro Linengera bylo také překvapením relativně malé množství madel a úchytných bodů oproti raketoplánu. Oproti americkému přístupu Rusové také nebrali příliš vážně časový plán, nechávali věci volně plynout a pokud odchylka od plánu nebyla v řádu hodin, většinou to nikdo nebral příliš tragicky. Na druhou stranu měli kosmonauti tendenci případné zpoždění dohánět během orbitálních nocí, kdy byl většinou v plánu odpočinek.

Co se týče skafandru Orlan-M, osvědčil se velmi dobře. Podle Ciblijeva byla skutečně znát vylepšená mobilita a přídavný průzor nad hlavou byl k nezaplacení například při manipulaci se Strelou. Ciblijev si také velmi pochvaloval nové rukavice, které byly oproti Orlanu-DMA velkým krokem vpřed. Na druhou stranu bylo ve skafandru během orbitálních nocí poněkud chladno (stejně jako u všech skafandrů pro EVA jak ruské tak americké provenience) a Ciblijev musel po ukončení výstupu k vylézání ze svého Orlanu vyvinout nemalé úsilí. To však byly víceméně „mouchy“, celkově bylo možné říci, že se nová iterace starého dobrého skafandru vydařila.

Před Ciblijevem, Lazutkinem a Linengerem nyní byly tři dny odpočinku, během nichž kosmonauti krom načerpání sil provedli údržbu skafandrů a uložili je na jejich místa v Kvantu-2. V plánu pro expedici EO-23 byly ještě další dva výstupy, které se však měly uskutečnit na přelomu června a července, tedy až po odletu Jerryho Linengera.

Před Američanem nyní byla cílová rovinka jeho nelehkého pobytu na Miru. Začátek května zasvětil dokončování rozběhnutých experimentů, úklidu a inventarizaci v Prirodě a Spektru a balení věcí, které měl s sebou odvézt na Zem. Jeho dva kolegové krom jiného pokračovali v hledání netěsností v termoregulačním systému Kvantu-1 a mohli také pokračovat v plnění vědeckého plánu své mise. Všichni tři dohromady se snažili uvést Mir do takového stavu, aby se nemuseli stydět před posádkou Atlantisu, která měla ke stanici přiletět ve druhé květnové dekádě.

Atlantis měl během své mise STS-84 na Mir přivézt krom vybavení a zásob také Linengerova nástupce. Byl jím Michael Foale, se kterým už se čtenáři setkali v minulých dílech seriálu. Z „náhodného kolemjdoucího“ se stal shodou náhod kandidát na další americký increment, přičemž si odbyl i roli náhradníka. Druhou osobou, která v rámci posádky STS-84 stojí rozhodně za zmínku, byla letová specialistka číslo 4. Na tuto pozici byla jmenována Jelena Kondakova. Pokud je čtenářům toto jméno povědomé, není to náhoda. Kondakova na Miru pobývala v letech 1994-1995 a během své mise ustavila prozatímní rekord v délce nepřetržitého pobytu ženy ve vesmíru. Nyní se měla na Mir opět vrátit, byť na krátkou návštěvu. Přítomnost ruského kosmonauta na palubě raketoplánu po téměř dvouleté pauze byla výsledkem smlouvy o vzájemné spolupráci ve vesmíru mezi USA a Ruskem, která byla podepsána v červenci 1996. Od 21. srpna téhož roku se Kondakova připravovala na svou misi v Johnsonově kosmickém středisku v Houstonu, přičemž jejím náhradníkem byl zkušený Vladimir Titov.

Je zajímavé, že Kondakova se s Titovem již jednou ve vesmíru potkala, když byl Titov členem posádky mise STS-63, během níž se raketoplán Atlantis přiblížil k Miru v době, kdy na něm Kondakova pobývala. Nebylo sporu o tom, že Titov je muž na svém místě s neocenitelnými zkušenostmi nejen v rámci kosmických letů jako takových, ale i ohledně spolupráce s Američany. Ovšem jmenování Kondakové zvedlo nejedno obočí. Její výkony a resumé nebyly nijak výjimečné, navíc v řadě na svůj let trpělivě čekalo mnoho jejich schopnějších kolegů. Podle zlých jazyků za jejím jmenováním pro misi STS-84 stál Valerij Rjumin, zástupce generálního konstruktéra RKK Energija a manažer ruské části programu Shuttle-Mir, tedy velmi vlivný a obávaný muž. A shodou náhod také manžel Jeleny Kondakové…

Velitelem mise STS-84 byl jmenován Charles Precourt, který se už k Miru podíval coby pilot první „stykovací“ mise STS-71. Na sedačce pilota se usadila Eileen Collins, která už se s Rusy také seznámila coby pilotka letu STS-63, kdy se raketoplán přiblížil na vzdálenost deset metrů od stanice (přesně ta mise, během níž byla na palubě Miru Kondakova). Letovými specialisty se stali Francouz Jean-François Clervoy, Carlos Noriega, Ed Lu a již zmínění Jelena Kondakova a Michael Foale. Ten měl ovšem v rámci STS-84 figurovat pouze jako „závaží“, skutečná práce byla teprve před ním. Krom astronautů se na palubě raketoplánu nacházelo 2 195 kg nákladu určeného pro Mir, přičemž zhruba 382 kg tvořilo americké vědecké vybavení, 1 168 kg ruské vybavení a zásoby, 178 kg blíže neurčeného nákladu a 465 litrů vody.

Příprava na start Atlantisu proběhla překvapivě hladce, během odpočtu nedošlo k žádným významným zdržením nebo odkladům. 15. května po čtvrté hodině ranní místního času se startovní sestava odlepila od rampy 39A na Kennedyho kosmickém středisku. Navedení na oběžnou dráhu proběhlo bez problémů a raketoplán mohl začít stíhat stanici.

Na Miru se zatím vše připravovalo k nadcházejícímu připojení návštěvnického stroje. Ciblijev a Lazutkin pomáhali Linengerovi s balením a všichni uklízeli interiér stanice. Na vztazích mezi muži bylo znát napětí prožité během jejich společného letu. Ovšem největší porci vzteku si vysloužilo řídicí středisko, které den před příletem Atlantisu „náhodou“ kosmonautům sdělilo, že se na palubě přeci jen nachází sada náhradních filtrů pro systém regenerace vzduchu. Ciblijev byl vzteky rozpálený skoro doběla, velmi dobře si uvědomoval, proč středisko před posádkou tuto okolnost prve zamlčelo: astronauti na Atlantisu s sebou měli „čichometr“ – přenosný analyzátor vzduchu, který měl detekovat obsah etylenglykolových par ve staniční atmosféře. Nové filtry měly výpary pohltit a během pobytu raketoplánu u stanice udržovat jejich koncentraci v mezích normy. Tato Potěmkinova vesnice byla na Ciblijeva příliš a vztahy se střediskem se ještě více ochladily.

Problémy však mělo i středisko samotné. Přílet a připojení Atlantisu mělo být na Zem přenášeno v přímém přenosu skrze retranslační družici Luč náležejícího do sestavy Altair. V rámci příprav byla družice přemístěna do výhodné pozice, ovšem testy retranslačního systému se ne a ne podařit. Podle všeho za nefunkčností spojení stála porucha vysílače a přijímače pro Luč na palubě Miru. Nakonec specialisté snahy o jeho včasnou opravu vzdali a rozhodli se spoléhat na to, že v době, kdy raketoplán dostane do bezprostřední blízkosti stanice, vlétne spolu s Mirem do oblasti, kde přenos budou moci zajistit pozemní sledovací stanice. Na Atlantisu byl mezi nákladem i náhradní vysílač/přijímač a bylo možné, že se jej podaří vyměnit ještě v den příletu. Pak by měly obrázky skrze retranslační družici do střediska proudit bez problémů.

17. května Atlantis dolétl do bezprostřední blízkosti stanice. Ciblijev a Lazutkin jeho přílet sledovali s radostným napětím, ovšem Linengerovy pocity byly blízké extázi. Po všem, co na palubě Miru prožil, se konečně blížila jeho jízdenka domů. Sledoval blížící se raketoplán z okénka v Kvantu-2 a cvakal jednu fotografii za druhou. Za okénkem ve stropě letové paluby Atlantisu bylo možné rozeznat tvář Charlieho Preocourta, která vyzařovala naprosté soustředění. Závěrečná fáze setkání Shuttlu a Miru byla vždy výlučně manuálním procesem a každá chyba by se mohla velmi rychle zvrhnout ve velmi nepěknou situaci. Ani tentokrát se však žádná chyba neobjevila, Precourtův výkon byl naprosto profesionální a mistrovský. V 5:33 moskevského času Atlantis hladce zakotvil u Dokovacího modulu. V pořadí šesté spojení amerického a ruského stroje v rámci programu Shuttle-Mir se stalo skutečností.

Po nezbytných úkonech a prověrkách se posádka raketoplánu shromáždila u posledního příklopu, který je dělil od Miru. V Dokovacím modulu čekal Jerry Linenger a jeho vzhled jeho kolegy překvapil. Pobledlý obličej odrážející znatelnou únavu, strniště a dlouhé vlasy – Precourt a ostatní Jerryho zprvu vůbec nepoznali. Pak se příklop konečně otevřel a obě posádky se radostně a halasně přivítaly. Následoval tradiční průlet do základního bloku, kde proběhl další neopomenutelný rituál – pohoštění chlebem a solí. Tentokrát však měl onen rituál obrácenou formu, protože chléb a sůl nabídla Jelena Kondakova Vasiliji Ciblijevovi. K velké Linengerově radosti se posádka Atlantisu vytasila se solenými preclíky. Jerry je okamžitě začal s rozkoší hltat.

Po bezpečnostní instruktáži ohledně případného nouzového opuštění stanice a společném obědě následoval další rituál, výměna anatomických vložek v křesle Sojuzu TM-25. Od 17:10 moskevského času se stal Michael Foale členem posádky expedice EO-23 a Jerry Linenger se naopak zařadil do posádky STS-84. „Předal jsem službu na Miru a velmi rád se vracím na americkou půdu,“ komentoval tento důležitý okamžik Linenger. Ještě téhož dne začaly práce na přenosu materiálu z Atlantisu na Mir. Přednost měly dvě položky, z nichž nejdůležitější byla náhradní aparatura Elektron, která měla být instalována namísto nefunkčního kusu v Kvantu-1. Druhou položkou byl materiál určený pro opravu trhlin v systému termoregulace. Po šesté hodině večer předlouhý pracovní den pro obě posádky skončil.

Následující dny se nesly ve znamení přenosu nákladu z Atlantisu na Mir a obráceně. Krom jiného na Atlantis putovala i ohořelá patrona Viky, která vyvolala ono plamenné pozdvižení 23. února. Na Zem měly putovat také vzorky staniční atmosféry, vody ze systému Rodnik, akustická kytara, potravinové kontejnery, nefunkční Elektron z Kvantu-1 a další položky. Celkově bylo při odletu Atlantisu na jeho palubě 1 193 kg materiálu přeneseného z Miru.

Během dní, kdy byl raketoplán připojen ke stanici, Linenger podrobně seznamoval Foala s prostředím stanice a se svými postřehy a zkušenostmi. Probíhaly také experimenty v modulu Spacehab v nákladovém prostoru Atlantisu a Precourt a Collins několikrát zažehli manévrovací motorky raketoplánu, aby bylo možné získat data o dynamice velkého komplexu. 21. května večer nastalo loučení. Asi nejméně se zpátky na palubu Atlantisu chtělo Jeleně Kondakové, která byla v přechodovém tunelu do poslední chvíle. „Strašně moc se nám nechce ty příklopy uzavírat,“ povzdychnul si Charlie Precourt, ale letový plán byl jednoznačný. Před čtvrtou hodinou odpolední se Mir a Atlantis staly opět dvěma oddělenými prostředími, byť byly oba stroje k sobě stále připoutány pevnými háky. Nazítří ve 4:04 moskevského času se vydal Atlantis na samostatný let.

24. května Atlantis přistál na dráze Kennedyho kosmického střediska a Linenger byl opět v objetí zemské tíže, poprvé po 132 dnech, 4 hodinách, 0 minutách a 21 sekundách. Byl odhodlán napodobit pozoruhodný výkon Shannon Lucid a vyjít z raketoplánu po svých. A jak se rozhodl, tak se stalo, Jerry Linenger došel do připraveného přívěsu s lékařským vybavením sám. Pár minut poté mohl vzít do náručí svého syna a obejmout svou, jak se vyjádřil posléze, „velmi těhotnou“ ženu.

Zatímco si Linenger pomalu zvykal na radosti i strasti „obyčejného“ života na Zemi, Michael Foale se rozkoukával na Miru. Podle svých slov neměl pocit, že by Mir byl ve špatném stavu. Očekával, že po peripetiích předchozích měsíců se bude stanice chovat způsobně a že Ciblijev, Lazutkin ani on sám nezažijí žádné velké vzrušení. Jeho předpoklady však nemohly být více vzdáleny realitě…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-84-photos/84p-043.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/linenger-photos/linenger-p-031.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/linenger-photos/linenger-p-013.htm
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:STS-84_crew.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-84-photos/84p-052.htm