Svět nad planetou (55. díl)

Priroda

Modul 77KSI, který posléze proslul pod názvem Priroda, měl být posledním modulem určeným pro orbitální stanici Mir. Jeho připojením měla být kompletace stanice završena. Původní datum startu 77KSI bylo předběžně naplánováno na počátek roku 1992. Jenže ještě předtím, než mohl být modul dokončen, přišel kolaps Sovětského svazu a vinou katastrofálního nedostatku financí se z plánovaného přírůstku ke stanici stal mrtvý trup přikrytý plachtou v jedné z hal Chruničeva. Naděje na vzkříšení přišla až s Američany. Ti souhlasili s tím, že poskytnou finance na dohotovení dvou zbývajících modulů (krom 77KSI na své znovuzrození čekal také modul 77KSO „Spektr“) výměnou za možnost vybavit je svou aparaturou. Pro 77KSI se začalo blýskat na lepší časy. Start nově vybaveného modulu měl proběhnout 10. března 1996 a ke spojení s Mirem mělo dojít 15. března. Ovšem problémy s testováním 77KSI v dílnách RKK Energija znamenaly odložení termínu startu o dva týdny. Tady ovšem vznikala kolize s americkou misí STS-76, která měla jít ve šlépějích misí STS-71 a STS-74. Raketoplán měl u Miru pobývat od 23. do 28. března. Pokud by se 77KSI měl připojit ke stanici pouhé dva dny po odletu raketoplánu, byl by to skutečně šibeniční termín. Na konci roku 1995 proto bylo víceméně jasné, že modul odstartuje nejspíše až v dubnu. Svou roli zde sehrál i fakt, že na Bajkonuru byl pouze jeden vojenský oddíl, který připravoval starty Protonů a na 28. března byl již dlouho předem naplánován komerční start družice Astra právě na tomto nosiči. Naštěstí si Američané v té době již zvykli na občasné ruské problémy s termíny, proto s posunem o měsíc souhlasili. A když navíc vezmeme v úvahu původní termín startu – když už modul vydržel čekat čtyři roky, jeden měsíc navíc se nejeví tak tragicky…

   

Druhý německý výstup

   

Posádce, která v tu dobu pobývala na palubě Miru, to také vrásky nedělalo. Jejich mise měla skončit několik týdnů před startem raketoplánu a 77KSI, navíc měla plné ruce práce s plněním programu svého letu. Na Nový rok mohla posádka užívat volna a současně oslavovat čtyřicáté narozeniny Sergeje Avdějeva, ale hned další den už na ni čekaly experimenty a údržba. Z pracovního rytmu kosmonauty vytrhl pouze 7. leden, na který připadají pravoslavné Vánoce. Podle zaběhlé tradice se v tento den odehrál rozhovor mezi Mirem a ruským patriarchou.

Na začátku druhé lednové dekády u ruské části posádky téměř celý pracovní den a část dalšího padly na opravu netěsnícího chladicího okruhu v Kvantu. Trhlina, kterou na začátku listopadu minulého roku začal prosakovat nebezpečný etylenglykol, byla provizorně opravena pomocí bandáže, ta však po čase začala také propouštět chladicí médium do interiéru modulu. Tentokrát měli kosmonauti zabezpečit toto místo tak, aby oprava byla definitivní a jednou pro vždy.

Na palubě Miru vládla uvolněná atmosféra...AC

Na palubě Miru vládla uvolněná atmosféra…
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Bylo třeba vypustit celý dotyčný chladicí okruh, což samo o sobě nebyla příjemná a zcela bezpečná práce (nicméně podobný zákrok již proběhl: práce na chladicím okruhu v interiéru již byla prováděna na Saljutu 6). Následovalo sejmutí bandáže, která dosud ono netěsnící místo kryla. Samotný otvor, kterým etylenglykol unikal, měl podobu malého otvůrku s trhlinami na obou stranách. Gidzenko a Avdějev nejprve místo dokonale vyčistili a pak na trhlinky nanesli speciální tmel. Pak bylo třeba vyčkat 12 hodin, než tmel zatvrdne. Následující den se kosmonauti k opravě vrátili a tentokrát zakryli jiným druhem tmelu samotnou dírku. Tmel musel opět zatvrdnout a pak mohl Gidzenko místo opravy začistit. Po důkladných testech byl chladicí okruh natlakován. Tlak se držel na nominální hodnotě a všichni měli za to, že tím problémy s úniky glykolu končí. Budoucnost měla poněkud odlišný názor, ale zatím vše vypadalo dobře.

Prodloužená mise Euromir-95 s sebou, jak již bylo v předchozích dílech seriálu řečeno, přinesla i možnost provést jeden výstup německého astronauta navíc oproti původnímu plánu. Tentokrát se měl s Thomasem Reiterem vydat ven Jurij Gidzenko. Během jedné z telekonferencí přišla také řeč právě na toto téma a velitel stanice se nechal slyšet, že by o výstup hodně stál. Zatím měl totiž „za pasem“ pouze jeden kratičký pobyt ve vakuu během necelou půlhodinu trvající montáže stykovacího konusu v prosinci. Navíc podle některých názorů podobný výstup nelze započítat do statistik, protože kosmonauti při něm neopustí interiér lodi či stanice. Gidzenko se tehdy sice alespoň vysunul horní částí trupu ven z radiálního portu přechodového úseku, ovšem tento úkon, který zabral stěží pár minut, jej rozhodně nemohl uspokojit. Když se jej nyní novináři ptali, zdali se už s Avdějevem bavili, kdo z nich tentokrát půjde s Reiterem ven, Gidzenko odtušil, že se dohodli, že půjde on. „A navíc mi to takto řekli z řídicího střediska.“ Samotní kosmonauti pochopitelně nerozhodují o tom, kdo z nich provede plánovaný výstup, nicméně jistý precedent existoval z dob druhé expedice na americkou orbitální stanici Skylab. V Rusku se však podobná míra demokracie nenosila a personální složení výstupů určovalo striktně vedení letu.

31. ledna začaly bezprostřední přípravy k výstupu, když Gidzenko s Reiterem provedli inspekci svých skafandrů, Gidzenkova s číslem 25 a Reiterova s číslem 26. Nemohlo chybět ani lékařské vyšetření a test na veloergometru. Již několik dní předtím oba muži tradičně shlédli video se simulací výstupu, která bylo natočeno v tréninkovém bazénu Střediska pro výcvik kosmonautů. Běžná práce na palubě byla od toho dne prokládána úkony při zajišťování bezchybné funkce skafandrů.

8. února měla posádka budíček v relativně civilizovanou hodinu – 10:30 moskevského času. Po snídani Gidzenko a Reiter podstoupili poslední lékařskou kontrolu, během níž si změřili tlak, teplotu, hmotnost a obvod holeně. Následovalo oblékání spodního prádla, kombinéz vodního chlazení a nakonec oba zapluli do svých skafandrů. V době, kdy byli Jurij a Thomas už v přechodovém úseku a prováděli desaturaci (vymývání dusíku z krevního řečiště vdechováním čistého kyslíku), dorazila do řídicího střediska delegace RKK Energija a firem Gazprom a Loral. Návštěva se uskutečnila u příležitosti podpisu smlouvy o projektu Jamal mezi Rusy a Američany. Delegace měla možnost hovořit s kosmonauty, většinu konverzace však obstaral Sergej Avdějev. Evidentně se jednalo o další z ruských zvláštností, normálně by kohokoli těžko napadlo, aby ve fázi bezprostředně před výstupem do volného prostoru, kdy už jsou všichni soustředěni na těžkou a složitou práci, která je v následujících hodinách čeká, posádka vedla zdvořilostní rozhovory s někým, kdo není součástí pozemního týmu. Poněkud zvláštní načasování oné návštěvy však Gidzenka a Reitera nevyvedlo z konceptu a tři minuty po páté hodině odpoledne Němec otevřel vnější příklop přechodové komory Kvantu-2.

První etapa výstupu kosmonauty zavedla pomocí manipulátoru Strela na modul Spektr, kde měla dvojice vyměnit expoziční kazety se vzorky na soupravě ESEF. Tento úkon proběhl bez těžkostí, které provázely jeho inauguraci během výstupu v říjnu. Přesto středisko kosmonauty požádalo, aby setrvali v blízkosti soupravy po dobu, kdy se budou otevírat kryty jednotlivých kazet. Minule právě otevírání těchto krytů vyrobilo nejeden šedivý vlas na hlavě evropských tvůrců tohoto experimentu. Naštěstí pro všechny se kryty podle povelů z řídicího střediska poslušně otevřely a zase zavřely. Kosmonauti tak mohli pokračovat k dalšímu bodu výstupu, definitivní otevření kazet pro vystavení vzorků kosmickému prostředí bylo plánováno až na další den.

Gidzenko (vlevo) s Reiterem během výstupu

Gidzenko (vlevo) s Reiterem během výstupu
Zdroj: spacepatches.nl (kredit: Spacepatches.nl)

Gidzenko se nyní přesunul na základní blok k ovládání Strely, aby Reitera převezl na další pracovní místo. Tím byl modul Kristall, kde plán předpokládal provedení prací na kotvicích bodech. Zde měli kosmonauti uvolnit osm matek jako přípravu pro využití těchto míst k instalaci speciální aparatury pro analýzu dynamiky plynů v naší mateřské hvězdě. Ovšem ještě než stihl Gidzenko svého parťáka na Kristall přesunout, éterem se k nim dostala překvapivá informace: tento bod výstupu se ruší. Oběma mužům nezbylo, než překvapeně povytáhnout obočí, na zdlouhavé dotazování nebyl čas. „Je to jisté?“ optal se Gidzenko. „Vladimir Alexejevič Solovjov (letový ředitel – pozn. aut.) říká – rozhodně,“ zněla odpověď komunikátora v řídicím středisku. Pár sekund poté Mir vylétl z dosahu sledovacích stanic. Proč se o této změně kosmonauti dozvěděli doslova za sekundu dvanáct, to vědělo jen vedení letu.

Takto mohli kosmonauti přejít k dalšímu bodu výstupu, kterým bylo sejmutí několika vzorků materiálu z uhlíkových vláken, ze kterého byla vyrobena Strela. Girlandu vzorků nedaleko průlezu přechodové komory Kvantu-2 instalovali Afanasjev s Manarovem v roce 1991 a nyní mělo být pár kousků přivezeno na Zem, aby mohla být vyhodnocena jejich degradace při vystavení podmínkám otevřeného vesmíru. Gidzenko Reitera převezl na Kvant-2, kde Reiter manipulátor ukotvil a Gidzenko za ním mohl následně po rameni Strely přeručkovat. Sejmutí několika kousků vzorků bylo dílem pár chvilek a pak se mohli oba muži začít věnovat poslednímu bodu programu výstupu.

Tímto bodem bylo vynesení raketového křesla 21KS z přechodové komory Kvantu-2 a jeho permanentní upevnění na konstrukci nazývanou „výstupové zařízení“, odkud se kdysi dávno vydávalo s kosmonauty na testovací lety. Během předchozího výstupu se křeslo nepodařilo připevnit na určené místo, nyní měli Reiter s Gidzenkem složit reparát. Reiter zaplul do přechodové komory, objemné křeslo odepnul a s namáhavým supěním jej vymanévroval skrze průlez. Venku křeslo převzal Gidzenko a s Reiterovou asistencí jej připnul na rám výstupového zařízení. Gidzenko pro jistotu křeslo ještě zajistil dvěma popruhy a sedm minut po začátku celé operace mohl zahlásit, že mají s Reiterem hotovo.

Pro křeslo 21KS to znamenalo definitivní konec kariéry. Jeho záruka byla již dávno prošlá a nikdo příčetný by nedal souhlas k jeho dalšímu používání. V kuloárech se hovořilo o tom, že by se 21KS vrátilo na Zem na palubě amerického raketoplánu, mohlo by podstoupit analýzu a následně se stát součástí sbírek některého muzea, ovšem takovýto přesun by byl velmi náročný. Nakonec k němu skutečně nedošlo a křeslo zůstalo na svém místě až do okamžiku, kdy Mir přestal existovat.

Výstup Gidzenka a Reitera skončil po 3 hodinách a 6 minutách (v plánu bylo 5 hodin a 45 minut, protože však byla vynechána práce na Kristallu, délka EVA se příslušně zkrátila). Pro posádku to znamenalo, že se po provedení nezbytných úkonů po výstupu (vysoušení skafandrů a podobně) dostala na kutě už ve čtyři ráno, tedy mnohem dříve, než všichni očekávali.

O fotoaparáty všeho druhu nebyla na palubě Miru nouze...

O fotoaparáty všeho druhu nebyla na palubě Miru nouze…
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Po nutném oddechu se opět trojice mužů na palubě Miru pustila do další práce. Thomas Reiter pokračoval v plnění vědeckého plánu mise Euromir-95, přičemž Gidzenko s Avdějevem byli svému kolegovi často k ruce. Samozřejmě i oni měli svůj pracovní plán, na plné obrátky probíhala astrofyzikální pozorování, snímkování zemského povrchu, kosmonauti se také zabývali například chováním kapalin v beztíži v rámci experimentu Volna.

20. února nadešel slavnostní den: zárodek stanice Mir v podobě základního bloku přesně před deseti lety zamířil na orbitální dráhu. V tento den zasedla posádka Miru ke slavnostní večeři. Nad stolem v základním bloku kosmonauti upevnili model stanice, na němž byla přichycena červená růže. „Kytka je, bohužel, umělá, ale skutečně velmi krásná,“ konstatoval Gidzenko. Menu se během této večeře nijak nevymykalo normálu, ovšem podle slov kosmonautů, „hlavní je sváteční atmosféra.“ V roce 1986 si nikdo nedokázal představit, že stanice vydrží celou dekádu v relativně uspokojivém stavu a že přečká také společenskoekonomické změny, které se projevily drastickými škrty ve financování její dostavby a provozu. Ke cti všech, kteří se na konstrukci a stavbě stanice podíleli, sloužil fakt, že základní blok, který měl původně fungovat jen tři roky, dostal spolu s ostatními moduly „bene“ na prodloužení provozu minimálně do roku 1999.

Pro posádku expedice EO-20 se ovšem, na rozdíl od stanice, pomalu nachyloval čas. 22. února se od zadního stykovacího uzlu stanice odpojil Progress M-30, který několik hodin nato skončil svou pouť v hustých vrstvách atmosféry. Zadní stykovací uzel bylo nutné uvolnit pro přílet nové směny. Den před odpojením Progressu z Bajkonuru na oběžnou dráhu zamířil Sojuz TM-23 a 23. února se Sojuz automaticky připojil ke stanici. Nezvyklé však bylo, že na palubě Sojuzu byli pouze dva kosmonauti. Přitom expedice EO-21 měla být trojčlenná…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Priroda_(STS-91).jpg
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/soyuz-tm-22_4.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacepatches.nl/mir/tm22_eva3_626.jpg (kredit: Spacepatches.nl)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/mir-20_1.htm (kredit: Spacefacts.de)

Svět nad planetou (55. díl), 5.0 out of 5 based on 15 ratings
Pin It
(Visited 2 493 times, 3 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (15 votes cast)
(Visited 2 493 times, 3 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


12 komentářů ke článku “Svět nad planetou (55. díl)”

  1. Jakub napsal:

    Ako vždy, príjemné doobedné čítanie, nemôžem sa dočkať ďalšieho dielu. Mal by som však otázku čo je to ten veloergometer?

  2. Petr napsal:

    “Po snídani Gidzneko a Reiter podstoupili poslední lékařskou kontrolu, během níž si změřili tlak, teplotu, hmotnost a obvod holeně.”
    Všechno si dovedu představit, ale jak se ve stavu beztíže zvážili, to mi nejde vymyslet. Prosím o alespoň “naznačení”. Jinak děkuji za další úžasný článek v ještě úžasnějším seriálu.

Zanechte komentář