Svět nad planetou (52. díl)

Emblém mise Euromir 95

Stanice Mir byla v polovině devadesátých let jedinou platformou, na níž bylo možné provádět dlouhodobé experimenty pod přímou lidskou kontrolou. Oproti americkým raketoplánům, které nabízely let maximálně zhruba dva týdny dlouhý, byl Mir ideálním prostředkem pro plnění letového plánu o délce několika měsíců či let. To bylo pochopitelně lákavé nejen pro ruské výzkumníky, ale také pro jejich kolegy z mnoha zemí světa. Proto se také na palubě Miru vystřídalo mnoho „internacionálů“. Svá želízka v ohni měla i evropská agentura ESA, která s ruskými protějšky spustila program s názvem Euromir. V polovině roku 1993 začala výcvik pro tento program čtveřice mužů: Němci Ulf Merbold a Thomas Reiter, Švéd Christer Fuglesang a Španěl Pedro Duque. Merbold byl následně vybrán pro uskutečnění prvního letu v rámci programu, přičemž jeho dublérem byl Duque. Reitera a Fuglesanga pak čekal druhý let Euromiru. Zatímco Merboldova mise Euromir 94 trvala přibližně měsíc, druhý let nazvaný Euromir 95 měl svou délkou kopírovat délku ruských expedic. Naplánována byla mise trvající zhruba 135 dní. Zprvu byl hlavním kandidátem pro let Christer Fuglesang s tím, že Thomas Reiter bude jeho dublérem. Ale 17. března 1995 generální ředitel ESA Jean-Marie Luton na tiskové konferenci oznámil, že misi Euromir 95 nakonec uskuteční Reiter. V dubnu začal ve Hvězdném městečku výcvik posádek pro nadcházející internacionální expedici…

   

Prodloužený Euromir

   

Hlavní posádku expedice EO-20 tvořili od prosince 1994 Jurij Gidzenko a Sergej Avdějev. K nim byl přidělen Thomas Reiter. Záložníky byli Gennadij Manakov a Pavel Vinogradov, ke kterým do týmu zamířil Christer Fuglesang. Oproti předchozím misím internacionálních astronautů byl nyní výcvik nepoměrně tvrdší a obsáhlejší a na jeho konci Reiter a Fuglesang obdrželi status palubních inženýrů. Znamenalo to, že znali systémy Miru a Sojuzu skutečně do detailu a že jsou mnohem více rovnocennými partnery pro své ruské kolegy, než jejich předchůdci. Pro Rusy byl výcvik „klasikou“, koneckonců například Gidzenko s Avdějevem už předtím figurovali spolu s Pedro Duquem coby záložní posádka pro Euromir 94.

Posádka expedice EO-20: (zleva) Avdějev, Gidzenko, Reiter

Posádka expedice EO-20: (zleva) Avdějev, Gidzenko, Reiter
Zdroj: esa.int

Po složení státních zkoušek se 23. srpna 1995 posádky přesunuly z Hvězdného městečka na kosmodrom. Původně měl být start uskutečněn 22. srpna, ovšem odklady startu Shuttlu, který dovezl Solovjova a Budarina na Mir, znamenal i skluz startu Gidzenka, Avdějeva a Reitera. Solovjov a Budarin tím měli získat čas na splnění svého letového plánu. Sojuz TM-22 se tak z Gagarinské rampy vydal vzhůru 3. září ve 12:00:23 moskevského času na vrcholku rakety Sojuz-U2. Byl to dvaasedmdesátý start této verze nosiče a současně poslední. Sojuz-U2 se od ostatních verzí odlišoval použitím syntetického paliva „syntin“ (občas také označovaného jako „ciklin“) namísto tradičního kerosinu. Syntin umožňoval raketě dosáhnout vyšších výkonů, na druhou stranu jeho výroba byla poměrně drahá.

Po dvoudenním stíhání se 5. září Sojuz objevil u Miru. Automatický režim sblížení a spojení fungoval bezvadně, jedinou pihou na kráse byl opět nedostatek elektrické energie na stanici. Přes poměrně solidní energetickou injekci prostřednictvím solárních panelů Spektru trpěl elektrický systém komplexu stářím mnohých akumulátorů. A v okamžiku, kdy stanice „zamrzla“ v poloze, v níž očekávala přílet Sojuzu, nebyly solární panely osvíceny optimálně, což znamenalo, že se akumulátory vybíjely rychleji, než se stačily dobíjet. Situace však naštěstí nebránila tomu, aby se ve 13:29 moskevského času spojovací tyč Sojuzu dotkla konusu předního stykovacího uzlu Miru.

O hodinu a půl později se Thomas Reiter stal prvním z posádky dvacáté expedice, který proplul na palubu Miru. Ještě týž den začal Reiter rozmisťovat a aktivovat některé části vybavení pro svou misi. Gidzenko s Avdějevem se zatím věnovali zejména předávce směny. Solovjov a Budarin nováčkům ukazovali umístění důležitých položek a vysvětlovali záludnosti a osobitosti jednotlivých systémů stanice. Předávka trvala do 10. září a o den později nastal poslední den Solovjova a Budarina ve vesmíru coby členů EO-19.

11. září se na palubě Miru vstávalo velmi brzy – už půl hodiny po půlnoci. O šest hodin později se Sojuz TM-21 oddělil od stanice a zamířil pryč. Solovjov s Budarinem se stali členy naprosto exkluzivního klubu lidí, kteří se z vesmíru na Zem vraceli nejen v jiné lodi, než ve které do vesmíru vzlétli, ale také ve zcela jiném typu lodi. O další tři a půl hodiny později už návratová kabina Sojuzu bezpečně dosedla do kazašské stepi. Solovjov s Budarinem se vrátili po relativně krátké misi čítající 75 dní, 11 hodin, 20 minut a 21 sekund. Oba se do vesmíru a na palubu Miru ještě vrátí…

Mezitím se na stanici dostávala do tempa posádka dvacáté expedice. Předávka směny mezi EO-19 a EO-20 sice trvala několik dní, ovšem i tak se kosmonauti ze začátku museli popasovat s mnoha překvapeními a zvláštnostmi. Když se probíraly nejdůležitější úkony, asi nejvíce napínal uši Reiter. Jako první palubní inženýr, který nebyl členem ruského oddílu kosmonautů, se měl nejvíce co učit, byť podle plánu se měl údržbě stanice věnovat pouze dvě hodiny denně. Zato pro Gidzenka a Avdějeva to měla být práce téměř na „plný úvazek“. Gidzenko, který byl nováčkem, na dotaz, jak vidí stanici po prvních několika dnech, odpověděl: „Zdá se, jako by to byl neznámý stroj. Bude mi trvat tak měsíc, než si ji úplně zažiju. Nebo ještě déle…“ Zcela bez problémů nebyl začátek pobytu ani pro veterána Avdějeva. Od doby, kdy zde pobýval naposledy, se stanice rozrostla o nové moduly a Avdějev si napůl v žertu postěžoval: „Předtím jsem ztracené hodinky hledal dvě neděle. Kdybych je ztratil dneska, tak jsem v koncích. Začneš hledat třeba tenisku… Jedna mi uletěla a hledal jsem ji dva dny!“ V sále řídicího střediska se sice rozlehl smích, ale všichni si uvědomovali, že udržování pořádku je jednou z Achillových pat komplexu Mir. Stanice sice měla inventarizační systém, ale nebylo v lidských silách při současném vytížení v rámci experimentů a údržby uchovávat a aktualizovat záznamy o stovkách a stovkách položek.

Některé experimenty mise Euromir 95 vyžadovaly skutečně roztodivné oděvní doplňky...

Některé experimenty mise Euromir 95 vyžadovaly skutečně roztodivné oděvní doplňky…
Zdroj: esa.int

To hlavní, kvůli čemu trojice mužů na palubě Miru byla, však nepředstavovalo krmení inventarizačního systému nebo udržování stanice v co nejlepším stavu, nýbrž věda. V rámci mise Euromir 95 mělo být splněno 37 experimentů, z toho jeden astrofyzikální, dvanáct biomedicínských, osm materiálových experimentů, deset technologických a jeden technický experiment. Krom toho měly být odebrány vzorky pro pět biomedicínských experimentů, u nichž měla proběhnout analýza až po letu. Pokud k tomu připočteme 81 experimentů, které měli realizovat Gidzenko s Avdějevem, měla před sebou posádka EO-20 skutečně horu práce. Možná tak trochu jako na zavolanou jim proto přišla podstatná změna programu expedice, ke které došlo v říjnu.

Už před startem Sojuzu TM-22 bylo zjevné, že finanční problémy ruského kosmického průmyslu pokračují a budou v dohledné budoucnosti přinášet poměrně výrazné těžkosti při financování i tak zásadních věcí, jako je stavba Sojuzů a jejich nosičů. Zejména koncern Progress sídlící v Samaře měl velké potíže se stavbou raket Sojuz. Financí se nedostávalo a stavba rakety pro následující expedici se zpožďovala. Na začátku podzimu měla stavba rakety skluz zhruba dva měsíce. Všem zúčastněným by navíc pomohlo, kdyby mohlo být dokončení nosiče převedeno do nového fiskálního roku, který se v Rusku shoduje s kalendářním. Už před startem expedice EO-20 se proto začalo hovořit o možném prodloužení mise o měsíc a půl. ESA s touto možností souhlasila, tím spíše, že na kontraktu s ruskými partnery prodloužení nic neměnilo a za onen měsíc a půl navíc neměla agentura Rusům nic připlácet. S kosmonauty bylo toto prodloužení diskutováno před startem a všichni tři se vyjádřili v tom smyslu, že to pro ně nebude žádný problém.

1. října bylo (zatím neoficiálně) rozhodnuto o prodloužení letu Gidzenka, Avdějeva a Reitera o 44 dní. Datum přistání bylo posunuto ze 16. ledna 1996 na 29. únor. Rozhodnutí muselo ještě posvětit vedení Ruské kosmické agentury RKA. To dalo své bene 6. října. Ovšem teprve 20. října bylo rozhodnutí oznámeno veřejně. Navenek bylo prodloužení letu vyjednáno proto, aby bylo lépe využito životnosti Sojuzu TM, která činila 180 dní a také aby ESA mohla do letového plánu zanést ještě několik dalších experimentů. O ekonomických problémech, které ve skutečnosti za celou záležitostí stály, nebylo v tiskové zprávě pochopitelně ani slovo.

Pro Gidzenka a Avdějeva to znamenalo vítanou příležitost užít si déle neobyčejného života na orbitální dráze, Thomas Reiter měl však ještě větší důvod k radosti. V plánu expedice Euromir 95 byl totiž i výstup do volného prostoru, který se měl uskutečnit v poslední říjnové dekádě. Reiter se měl stát prvním astronautem ESA a současně prvním Němcem, který vystoupí mimo bezpečí stěn orbitální stanice (Francouz Jean-Loup Chrétien svůj výstup v roce 1988 vykonal nikoli jako astronaut ESA, ale coby zástupce francouzské agentury CNES). Prodloužení letu ovšem znamenalo, že se najde prostor ještě pro jeden výstup navíc!

Mezitím na Zemi finišovaly přípravy k vypuštění nákladní lodi Progress M-29. Progress se vznesl z Gagarinské rampy na Bajkonuru 8. října a o dva dny později dorazil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Na jeho palubě se nacházelo 2 382 kg zásob, vybavení, kapalin a plynů. Mimo jiné bylo v hermetickém úseku Progressu zabaleno přibližně 80 kg aparatury a dalších položek pro Euromir 95.

Avdějev a Reiter se v těchto dnech začali připravovat na velký moment expedice EO-20, kterým měl být první výstup do volného prostoru. Pro dvacátou expedici byly původně v plánu dva výstupy s tím, že jeden vykoná rusko-německá dvojice a druhý bude čistě v režii Rusů, nyní, jak již víme, měl být přidán rusko-německý výstup navíc.

První astronaut ESA v otevřeném kosmu: Thomas Reiter na konci Strely

První astronaut ESA v otevřeném kosmu: Thomas Reiter na konci Strely
Zdroj: esa.int

20. října nadešel den, kdy měli Avdějev s Reiterem vykonat svůj „krok do prázdnoty“ a strávit několik hodin mimo stěny stanice. Po nezbytných přípravách se deset minut před třetí odpoledne otevřel příklop přechodové komory Kvantu-2 a z něj se jako první podíval ven Thomas Reiter. Za ním následoval Sergej Avdějev, který přeručkoval k ovládacímu mechanismu Strely a svého německého kolegu na jejím konci převezl na modul Spektr. Své pocity z „letu“ na staničním manipulátoru později Reiter popsal takto: „Když jsem byl na konci Strely, nastal zvláštní psychologický moment. Každý ví, že je fixován bezpečnostními smyčkami, ale z psychologického hlediska bylo velmi těžké pracovat oběma rukama… řekněme volně. Pořád jsem se podvědomě snažil přidržovat se alespoň jednou rukou Strely.“

Prvním úkolem poté, co dvojice dorazila na Spektr, byla výměna kazet v detektorech mezihvězdného plynu KOMZA. Výměna proběhla rychle a hladce a oba muži se tak mohli přesunout zhruba o dva metry dále směrem ke konci konusu NGO.

Zde měla být na dedikovaný přípravek umístěna souprava ESEF-1 (European Space Exposure Facility). Tato souprava se skládala s několika panelů s materiály, jež měly být podrobeny vlivu vesmíru. Některé vzorky měly být vystaveny okolnímu prostředí neustále, další měly být uzavírány v době, kdy se u stanice pohybovaly transportní lodě nebo raketoplány a třetí druh vzorků měl být vystaven okolním vlivům jen v době, kdy se Země pohybovala v prachových ohonech komet.

Systém otevírání a uzavírání krytů hned začerstva otestoval Jurij Gidzenko z interiéru stanice. A tehdy se ukázalo, že jeden z panelů se zcela neotevřel. Gidzenko dostal příkaz opět jej uzavřít, ale kryt panelu se pohnul jen o kousek a pak „zamrznul“ v jakési mezipoloze mezi otevřeným a zavřeným stavem. Všichni včetně kosmonautů dumali, co se zlobivým krytem. Nakonec specialisté poradili ručně uzavřít kryt, panel sejmout a nainstalovat znovu. To také Avdějev s Reiterem udělali, ovšem když došlo na pokus znovu otevřít a zavřít kryt dálkově z interiéru stanice, Mir vylétnul ze zóny radiové viditelnosti a spojení se přerušilo. V sále řízení letů si mnozí téměř hryzali nehty napětím – ESEF-1 byl důležitým experimentem, na kterém si ESA velmi zakládala. Ke hmatatelnému ulehčení po opětovném navázání spojení kosmonauti ohlásili, že panel nyní funguje bezvadně. Avdějev s Reiterem se mohli vrátit s pomocí Strely opět k přechodové komoře Kvantu-2. To však ještě nebyl konec výstupu.

Už drahnou dobu v přechodové komoře zabíralo místo „raketové křeslo“ 21KS. Po nadějných testovacích letech v roce 1990 bylo od využívání tohoto bezesporu sofistikovaného a velmi zajímavého stroje upuštěno a nyní bylo křeslo de facto mrtvým inventářem, se kterým si nikdo nevěděl rady. Prostoru není na jakékoli orbitální stanici nikdy dost a tím spíše v přechodové komoře, v níž jsou před výstupem a po něm kosmonauti natěsnáni ve velmi objemných skafandrech a navíc je kolem nich vybavení a nástroje používané během EVA. Křeslo bylo navíc už po záruční době, po kterou výrobce, kterým byla továrna Zvezda, garantoval bezpečný provoz. Přestože v dalších plánech křeslo nikde nefigurovalo, odhodit jej se nikdo neodvážil – nikdo se nedokázal rozhodnout pro definitivní odpis a navíc by odhození nebyla úplně nejbezpečnější procedura, křeslo vážilo téměř dva metráky. Ovšem na vnějším plášti modulu bylo nevyužitého prostoru dost, tak proč nepřipevnit křeslo tam.

Avdějev s Reiterem tedy částečně rozebrané křeslo vytáhli ven z přechodové komory, aby jej pomocí zámků upevnili na povrchu Kvantu-2. Záhy však vyšlo najevo, že zámky na křesle nelze přes veškerou snahu fixovat do protikusů na plášti modulu. Nezbylo, než tento úkol promyslet znovu a lépe a křeslo pro danou chvíli vrátit do přechodové komory. Za křeslem vzápětí putovali i Avdějev s Reiterem. Jejich výstup trval 5 hodin a 16 minut.

Po úspěšném výstupu se život na Miru vrátil do ustálených kolejí. Gidzenko, Avdějev a Reiter se věnovali experimentálnímu programu a také se snažili stanici udržovat v co nejlepší kondici. Nicméně věk se na stavu Miru začal podepisovat čím dál více. A v noci z 31. října na 1. listopadu se objevil první vážný příznak toho, že některé komponenty na Miru už mají nejlepší léta za sebou. V chladicím systému Kvantu-1 došlo k poklesu tlaku. Analýza telemetrie ukázala, že chladivo, kterým byl etylenglykol, pravděpodobně uniká do interiéru modulu. Celý první listopadový den posádka hledala místo úniku, zprvu ovšem marně. Podařilo se pouze upřesnit nejvíce podezřelý úsek chladicího systému. Při podrobnější prohlídce pak kosmonauti skutečně nalezli trhlinu v jedné z trubek, kudy etylenglykol proudil. Sergej Avdějev uniklé médium otřel hadrem. Další den pak středisko kosmonautům nadiktovalo postup opravy: místo úniku mělo být omotáno několika vrstvami gázy proložené tmelem. Posádka ono místo obalila pěti vrstvami a problém se tím podařilo vyřešit. Ne však zcela. V budoucnu měl o sobě tento systém dát vědět ještě mnohokrát a pro kosmonauty to vždy znamenalo nejen práci navíc ale i zvýšenou míru rizika. Výpary etylenglykolu jsou toxické a například u Avdějeva se ve vzorcích krve odebraných několik dní po tomto incidentu objevily právě stopy etylenglykolu.

Zatím se však jednalo o izolovaný případ a proto nemělo nic bránit tomu, aby se na Miru objevila další návštěva zpoza oceánu. Už podruhé se měl k Miru připojit americký raketoplán Atlantis a přestože jeho setrvání u stanice mělo být velmi krátké, na komplexu po něm zůstane jedna velmi důležitá a zajímavá věc…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Euromir_95_mission_patch.png
http://www.esa.int/spaceinimages/Images/1998/01/EuroMir-95_mission_aboard_Mir
https://www.esa.int/spaceinimages/Images/1998/01/EuroMir-95_biomechanical_experiment
https://www.esa.int/spaceinimages/Images/2002/02/The_first_spacewalk_for_an_ESA_astronaut_took_place_during_Euromir_95

Svět nad planetou (52. díl), 5.0 out of 5 based on 12 ratings
Pin It
(Visited 2 380 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (12 votes cast)
(Visited 2 380 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


21 komentářů ke článku “Svět nad planetou (52. díl)”

  1. Tovy napsal:

    Opět děkuji za krásné čtení k úternímu obědu 🙂
    Proč to křeslo neodvezl Atlantis?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tak opožděně dobrou chuť!
      Ohledně křesla – netuším konkrétní důvod, můžu se jen domnívat, že Rusové nechtěli, aby se v tom křesle Američané hrabali.

    • Radim Pretsch napsal:

      Dovedu si představit spíše praktické důvody.

      Je to dost robustní konstrukce, možná by vůbec neprošlo průlezem.
      Problém mohl být i v ukotvení v Atlantisu při přistání. Muselo by se improvizovat s rizikem, že se uvolní v nejméně vhodný okamžik.
      Je pravděpodobné, že by Rusové museli za dopravu zaplatit.
      Přínos by při tom byl malý (nějaké testy), spíš by se jednalo o muzejní exponát.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Teoreticky by bylo možné křeslo převézt v nákladovém prostoru Koneckonců křesla MMU tam umístěna byla. Ale nakonec to dopadlo, jak to dopadlo…

        • Radim Pretsch napsal:

          MMU měla speciální lůžka na stěně. U ruského křesla by to znamenalo minimálně EVA. To by se Rusové nedoplatili.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Nějaký způsob ukotvení by samozřejmě byl nutný. Ale to už se dostáváme hodně daleko v oblasti co by, kdyby… 🙂

          • Radim Pretsch napsal:

            Jj, jen reaguju na prvotní Tovyho otázku.

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Jasně, rozumím a chápu. 😉

  2. Dan napsal:

    Super počtení, jako ostatně každý díl.

    Neuvažujete o knižním vydání tohoto seriálu? Podobně jako “Vesmírné osudy” nebo “Kritické momenty”?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za chválu!
      O knižním vydání neuvažuji, rozhodně ne svépomocí. A nejsem si jist, jestli by se nějaký nakladatel odvážil investovat do relativně úzce zaměřené knihy o kosmonautice (KMK bylo alespoň možné prezentovat jako “drámo” a VO byly životopisy, které si přečtou i lidé, které jinak kosmonautika až tak moc nebere…).
      Pokud by ovšem nějaký odvážlivec tu odvahu měl, nebráním se ničemu. 🙂

      • Branislav Pecho napsal:

        V prvom rade sa aj ja chcem pridať k ostatným a poďakovať za Vašu neuveriteľnú prácu a hlavne, že máte stále elán na písanie týchto super článkov.
        Mám takú trocha kacírsku myšlienku ohľadne potenciálnej knihy. Boli tu už predsa dva seriály o Saljute a Skylabe. Vaša nová kniha by teda mohla byť práve o týchto staniciach, plus Mir. Bolo by to krásne zhrnutie histórie orbitálnych staníc pred ISS. V našich končinách by to bola, aspoň podľa mňa, tak jedinečná publikácia, že by sa iste predalo niekoľko tisíc kusov. Mám od Haynes Publishing Owners’Workshop Manual Skylab, ale Váš seriál sa s tou knihou nedá vôbec porovnať. Vy proste viete tému fantasticky a pútavo podať, že by iste zaujala aj laickú verejnosť. Skúste o tom porozmýšľať 😉

        • Ondřej Šamárek napsal:

          No tedy, srovnání s OWS mi (v dobrém slova smyslu) trochu vyrazilo dech… Děkuji!
          Nad tou kombinací seriálů jsem také uvažoval, ale problém je v tom, že Mir mám stále rozepsaný. Až bude hotový, zkusím trochu zašťourat do vydavatelů, ale osobně si myslím, že z toho nakonec ani tak nic nebude…

          • Branislav Pecho napsal:

            Pán Šamárek, neuvažujte, urobte tak 🙂 Dve tretiny knihy už máte a tých “pár” riadkov o Mire dáte ľavou zadnou.
            On ten Haynes je celkovo skôr o technike, síce sú tam aj popisy misií, ale nie tak pútavo podané. Apollo 11 z tohto roku je podstatne zaujímavejšie, možno kvôli výročiu… Saturn V je znova trocha suchopárny, na druhej strane je však treba povedať, že sú všetky tri knihy super. Lenže ja som nekritický fanúšik Apolla 🙂
            Ovšem utorky, to je iná káva. Saljuty a teraz Mir, vďaka týmto článkom som sa toho naozaj veľa dozvedel, mnoho som ani len netušil. Kozmický šatník…
            A skúste ešte porozmýšĺať nad seriálom o plánovaných, ale nerealizovaných projektoch, Mir 2, Apollo Applications Project, NERVA, Saturn V Block 2, DC-X, sám viete, koľko toho bolo rozpracovaného a stopnutého takmer pred realizáciou…

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Copak o to, dát knihu dohromady by zase takový problém nebyl, ale otázkou je zájem nakladatelů.
            A co se týče nerealizovaných projektů, ty nemám příliš v lásce. Pokud Vás to ale potěší, jeden nerealizovaný projekt mě (jako výjimka z pravidla) láká ke zpracování do dalšího seriálu. Takže až si odfrknu po Miru, možná se do něj pustím. 😉

          • tom.k napsal:

            Zdravim,

            pridam se k podpore takove knihy (at jiz jen MIR nebo i dalsi stanice). Mozna by stalo za uvahu realizovat to (castecne?) jako projekt na kickstarteru nebo podobne platforme. Tak by se mohli zapojit i fanousci tady (a jinde) a byla by alespon dopredu jasna mira zajmu.

            Kazdopadne diky za clanky!

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Díky moc, nejdříve ale musím Mir dopsat a pak se uvidí, co dál… 😉

  3. Pavel napsal:

    Děkuji za článek 🙂
    Při čtení o těch všech různých experimentech mě napadlo, že vlastně nevím vůbec nic o výsledcích těch všech pokusů. Většinou se píše jen, co se zkoumá, ale moc ne co se vykoumalo 🙂
    Zajímaly by mě třeba ty materiálové pokusy, přišlo se třeba na nějaké materiály, jejichž výroba by byla v mikrogravitaci prospěšnější, nebo na něco co tady dole v gravitaci nelze vyrobit?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      V odborných publikacích určitě něco bude. Takto “z voleje” si vzpomenu například na výrobu krystalů arsenidu galia, které se používají pro výrobu všeho možného o diod, čipů, až po solární články. Na Zem kosmonauti vozili docela solidní kousky.

    • Jiný Honza napsal:

      To je obecný problém vědy. Ono se v naprosté většinou nic převratného nevyzkoumá. A když už, tak je to často náhodou v rámci úplně jiného bádání.
      Ale vědci se snaží to kamuflovat a tajit, aby jim nesebrali peníze na další výzkum. Při úředničině někde na patentovém úřadě totiž těžko vymyslíte teorii relativity. 🙂

      Odborných publikací o výzkumech na ISS jistě najdete spousty. S MIRem nevím, tam to asi bylo horší. Ale žádný převratný objev se nejspíš nepovedl, to bychom už dávno věděli všichni.

    • Pavel napsal:

      Děkuji za odpovědi i to málo
      Že se nekonal žádný převratný průlom to jsem věděl. Jen jsem chtěl vědět, aniž bych se prokousával odbornými publikacemi, jestli tam nepřišli na materiály na zemi nedosažitelné a počítám do toho i ISS. Ale třeba z důvodu finanční náročnosti, by byla jejich výroba zatím nerealizovatelná.

      • Jiný Honza napsal:

        Tak co si vzpomínám, na ISS experimentují třeba s krystalizací proteinů. Jestli to dobře chápu, tak se na tom krystalu pak dá zjistit struktura molekuly toho proteinu, ne že by sám krystal k něčemu byl.

Zanechte komentář