Svět nad planetou (48. díl)

Modul Spektr

Spektr byl považován za jakési hlavní energetické centrum Miru. Jeho solární panely o celkové ploše přes 130 metrů čtverečních měly pro komplex, jehož energetická bilance byla dlouhodobě velmi nepříznivá, vyrábět porci tolik potřebné elektrické energie. Před jeho příletem bylo běžné, že pokud chtěli kosmonauti provádět experiment náročný na spotřebu elektřiny, typicky například tavbu v píckách modulu Kristall, museli přerušit provádění méně důležitých pokusů a pozorování. Asi není třeba dodávat, že toto neustálé žonglování s příkonem neprospívalo časovým plánům jednotlivých expedic. Situace se navíc s postupem času pozvolna horšila s tím, jak pomalu degradovaly solární články na stávajících panelech komplexu. Podepsalo se na nich stáří, znečištění motorky stanice samotné i přilétajících a odlétajících lodí, své udělala i neuvěřitelně jemňoučká, přesto však permanentní vrstvička atmosféry, kterou kolem sebe stanice generovala, mnoho článků také trpělo kolizemi s kosmickým smetím a mikrometeoroidy. Těsně před příletem Spektru navíc přestalo poslouchat jedno křídlo solárních baterií na Kvantu-2. Křídlo se zaseklo v jedné poloze a neotáčelo se za Sluncem, takže jeho účinnost byla výrazně nižší. Podle všeho byl za zaseknutím onoho křídla manipulátor Strela, který byl tak, jak bylo předepsáno, uchycen ke Kvantu-2 a zřejmě se smekl nebo pohnul a bránil otáčení solárního panelu. To posunulo střelku energetické rovnováhy ještě o kousek blíže potenciálnímu kolapsu, proto není divu, že na přílet Spektru čekalo vedení letu i kosmonauti jako na smilování. Během samostatného letu Spektr rozvinul dvě křídla solárních panelů po stranách úseku PGO, což bohatě stačilo na zajištění energie pro částečně spící modul. Tím nejdůležitějším kouskem techniky na Spektru ovšem byla, minimálně pro specialisty zabývající se energetickou sítí komplexu, dvě doplňková křídla na nehermetickém úseku „Olega“, jak byl Spektr přezdíván, a ta měla být rozložena až poté, co modul bude na svém permanentním místě. Když pak byl modul v sobotu 3. června 1995 přenesen manipulátorem Ljappy na spodní port přechodového úseku základního bloku Miru, lze si představit, jak oni specialisté téměř nadskakovali nedočkavostí. Jejich chvíle měla přijít 6. června, ovšem tento den všem nachystal v souvislosti se solárními panely velmi nepříjemné překvapení…

   

Malá kosmonautická rebelie

   

Abychom uvedli na pravou míru ono datum – původním termínem pro rozvinutí dvou doplňkových solárních panelů na Spektru byl 4. červen, jenže seznam úkonů v dálnopisu, který v tento den kosmonauti obdrželi, byl plný vynechávek, evidentně během posílání dálnopisu zlobilo spojení (typicky se program na daný den posílal v době, kdy posádka ještě spala). A protože plnění oněch úkonů kosmonauti začali podle časového plánu v době, kdy byli mimo oblast dosahu sledovacích stanic, neměli s kým konzultovat a práce se začala výrazně zpožďovat. V okamžiku, kdy bylo spojení navázáno, bylo už pozdě na opravu chyb a kompenzaci časové ztráty. Proto dostala posádka po zbytek dne volno a na druhý den se měl konat opravný pokus.

5. června již byla sjetina z dálnopisu prostá poruch a bylo možné podle ní začít pracovat. Krom přípravy na otevření panelů kosmonauti měli v tento den možnost hovořit s rodinami a Strekalov krom toho ještě prováděl experiment se zápisem EKG během fyzické aktivity. V noci pak nastala hodina pravdy. V Moskvě už se psal 6. červen, když z řídicího střediska na palubu Spektru začaly putovat dálkové příkazy k rozevření dvou doplňkových solárních panelů.

Nerozevřený panel DSB-IV je na tomto záběru zřetelně viditelný

Nerozevřený panel DSB-IV je na tomto záběru zřetelně viditelný
Zdroj: youtube.com

Levý panel označený DSB-II se rozevřel bez problémů, ovšem u pravého panelu DSB-IV se stalo něco, co nikdo nečekal: neuvolnily se dva ze zámků, které panel fixovaly ve složeném stavu, následkem čehož se panel rozvinul do podivného patvaru. To byl velký problém, stanice tím přišla o plánované 4 kW elektrické energie. O elektřinu z poslušného panelu DSB-II se ihned podělil Kvant-2 a základní blok. Na Zemi opět proběhlo velké kolektivní „drbání hlav“, které přineslo pravděpodobnou verzi příčiny: povely ze Země k rozevření panelu byly vysílány v nesprávném pořadí. Kosmonauti ani Země nemohli zatím dělat v tomto ohledu vůbec nic.

Přes ne zcela dobrou náladu se stal 7. červen zajímavým přelomem. Norman Thagard v ten den překonal dosavadní americký rekord v nepřetržitém pobytu ve vesmíru. Jeho předchůdci byli astronauti z poslední posádky na Skylabu na přelomu let 1973/74, kteří tehdy na stanici strávili 84 dní. Navíc se stal Američanem s nejdelším kumulativním náletem hodin ve vesmíru vůbec. Během telekonference s novináři v řídicím středisku bylo evidentní, že jeho nálada, která do té doby oscilovala nebezpečně blízko pásma deprese, se nyní obrátila rapidně k lepšímu. Neměl na to vliv ani tak onen rekord, jako spíše přílet Spektru. Norman měl konečně co na práci, mohl se věnovat vybalování a zprovozňování amerického vědeckého vybavení a konečně nemusel trávit nekonečné hodiny u okénka ve své kajutě a u luštění křížovek. Navíc se mu zcela zhojilo poranění okolí oka, nezbyla po něm dokonce ani modřina.

Další den se posádka vrátila k nešťastné baterii DSB-IV. Kosmonauti zkusili z distribučního elektrického pultu ve Spektru „prozvonit“ jednotlivé přívody energie k pyrozámkům a podle všeho byly během pokusu o rozevření panelu pyropatrony odpáleny. Znamenalo to, že se panel musel za něco zaseknout nebo některá z pyropatron nepracovala tak, jak měla. Další den středisko opakovaně vydávalo dálkové pokyny k rozevření a složení panelu, zatímco posádka se snažila otřesy nešťastnému kusu vybavení domluvit. Všechno však bylo marné, panel si postavil hlavu.

A aby toho nebylo málo, ukázalo se, že v komplexu mírně klesá tlak. Páska, kterou kosmonauti oblepili místo, kde Kristall přisedal na přechodový úsek základního modulu, se zřejmě vinou chladu na některých místech odlepila. Nejednalo se o žádný velký únik, nicméně znamenalo to další položku na seznamu problémů. Samotný modul Kristall měl být 9. června přenesen na osový stykovací uzel na přechodovém úseku. Přenos byl nutný proto, aby se mohl k Miru připojit americký raketoplán. Kdyby Kristall zůstal na svém místě, hrozila by kolize raketoplánu se solárními panely na Spektru. Ovšem únik bylo třeba znovu pečlivě prozkoumat, navíc solární panel na Kristallu generoval elektrický proud, kterého bylo tak zoufale zapotřebí. Přenos Kristallu byl tak o den zpožděn.

10. června, ještě před přestěhováním Kristallu, proběhl rozhovor posádky s vedením letu, který se rozhodně nedal považovat za příjemný ani za přátelský, minimálně na konci. Nerozvinutá baterie na Spektru si podle názoru pozemních specialistů žádala neplánovaný výstup Strekalova a Děžurova do volného prostoru. Předběžně s ním bylo počítáno 15. června s tím, že 16. červen bude záložním termínem. Jenže oba kosmonauti, a speciálně pak velezkušený Gennadij Strekalov, měli vůči výstupu velmi vážné výhrady. Rozhovor, kterého se účastnili na jedné straně Děžurov se Strekalovem, na druhé straně pak vedoucí letu Vladimir Solovjov, zástupce náčelníka Střediska přípravy kosmonautů Jurij Glazkov a několik kosmonautů, byl veden podle všeho v poměrně vzrušeném duchu, podle vzpomínek Normana Thagarda během něj dokonce došlo i na výrazně zvýšené hlasy, zejména ze strany Gennadije Strekalova.

Podle Solovjova a spol. bylo třeba dostat se k panelu a alespoň jím zatřást nebo se jej nějakým způsobem pokusit uvolnit. Strekalov oponoval s tím, že s Děžurovem zvenčí trasu ke konusu s doplňkovými bateriemi pořádně neznají, nemají žádný nástroj, který by jim dovoloval panel uvolnit a navíc se panel může uvolnit neočekávaně a jeho vypružení může pro kosmonauty znamenat vážné ohrožení. Po dlouhé výměně názorů Strekalov prohlásil: „Jsem člověk přímý a mám ve zvyku říkat pravdu, ať už je jakákoli. Snažíte se nám kroutit ruce, ale poslední slovo je na naší straně. Nemůžete nám vzít právo na bezpečnost a opatrnost. (…) Jsme lidé otevření (míněno Strekalov s Děžurovem – pozn. autora) a probíráme tu baterii dvacetkrát denně. (…) Už tři noci nespíme a přemýšlíme, jak by to bylo možné co nejlépe provést. Kdyby byla pravděpodobnost úspěchu alespoň 50:50, není co řešit.“ Podle Strekalova nebyla pravděpodobnost úspěchu ani 5 %, protože nikdo vlastně ani nevěděl, v čem je problém a co kosmonauty bude čekat.

Strekalov během vzácných chvil volna

Strekalov během vzácných chvil volna
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Hlavní důvody pro svou rebelii Strekalov po letech shrnul do tří bodů: tlak na stanici byl mimo jiné i vinou malého úniku na Kristallu nyní zhruba kolem 786,6 hPa. Při každém výstupu se tlak v důsledku drobných úniků a vypouštění vzduchu do prostoru sníží o 40 hPa. To by znamenalo, že po výstupu bude tlak na stanici pouze 746,6 hPa. Přitom tlak, při němž byl vyhlašován stav nouze, činil 733 hPa. Podle Strekalova to znamenalo příliš malou rezervu pro případ, že by se cokoli přihodilo. Druhým argumentem byla neexistence nástroje, kterým by bylo možné panel uvolnit. Byly zapotřebí velké stříhací kleště, které ovšem na stanici nebyly. Navíc místo, kde se baterie nacházela, bylo velmi špatně přístupné a kosmonauti by museli pracovat „na dálku“. A třetím argumentem byl Thagard – jednak mu z nějakého nejasného důvodu měli Děžurov a Strekalov pomáhat balit jeho věci, což znamenalo časovou ztrátu a také pokud by se během riskantního výstupu cokoli stalo, Thagard nebyl pro takovou situaci vycvičen.

Rozhovor byl posléze ukončen s tím, že 13. června zkusí Sergej Krikaljov v bazénu prověřit přístup k panelu a možnosti jeho rozložení (Strekalov preferoval zkušenějšího Alexandra Serebrova, ten však byl zrovna na služební cestě). V noci z 15. na 16. června pak provedou Děžurov se Strekalovem výstup a v první řadě se pokusí uvolnit solární panel na Kvantu-2, načež provedou vizuální inspekci neposlušného panelu na Spektru. „Baterií rozhodně třást nebudeme,“ neodpustil si Strekalov narážku na jeden z plánů specialistů. „A chceme, aby v cyklogramu (rozvrhu dne, který na palubu putoval dálnopisem) bylo výslovně uvedeno, že posádka tento výstup nenacvičovala.“ S tím nepříjemný rozhovor skončil a obě strany se rozešly po své práci.

Ještě týž den byl přenesen modul Kristall na osový stykovací uzel přechodového úseku. Celý manévr trval asi hodinu a půl a večer mohla posádka po kontrole hermetičnosti vplout do útrob modulu a propojit nezbytné kabely. Ovšem následně vyšlo najevo že během „přeparkovávání“ se Kristall střetl se Spektrem. Naštěstí střet neměl žádné následky, ovšem během plánovaného výstupu měli kosmonauti krom ostatních položek také prohlédnout místa na obou modulech, kde ke srážce došlo. Každopádně nyní byl komplex v takové konfiguraci, v jaké mohl přijmout americký raketoplán.

V den, kdy měl Krikaljov ověřovat připravenou metodiku v bazénu, byl výstup odložen o jeden den, tedy na noc ze 16. na 17. června 1995. O den dříve měli Děžurov a Strekalov projít standardními lékařskými prověrkami před výstupem, jejichž součástí byl test na veloergometru, ovšem šlapat měli kosmonauti rukama – nohy jsou během výstupu víceméně k ničemu. A „jako na potvoru“ Strekalovovy výsledky byly takové, že testem neprošel. Strekalov dostal druhou šanci ještě 15. června, v tentýž den byl však výstup vedením letu zrušen. Oficiální příčiny: nedostatečná připravenost a špatná fyzická forma Strekalova. Je pravděpodobné, že dotyčný si na zrušení výstupu nijak nestěžoval. V průběhu jedné z telekonferencí proběhla narážka na jeho fyzickou formu v souvislosti s nadcházejícím návratem na Zemi. „Začnu cvičit dvakrát denně a rychle se dostanu do formy,“ rozptýlil pochybnosti Gennadij. Proč to nebylo možné už dříve, na to se nikdo zkušeného lišáka Strekalova neptal. Jeho nadřízení si ovšem z celé situace odnesli jednoznačné poučení. Jak praví oficiální historie RKK Energija, „bude třeba ještě pečlivější výběr kosmonautů na příští lety.“ Jak vidno, Rusové v té době stále ještě zcela neuznávali rovnocenné partnerství mezi „Zemí“ a „palubou“…

Kosmonauti tedy sbalili připravené skafandry a vrátili se k práci na údržbě a experimentech. Trochu stranou od vzrušeného dění stál Norm Thagard, který musel být v sedmém nebi z toho, že měl konečně kde uchovávat své vzorky – na palubě Spektru dorazily dva mrazáky a po zapojení byly oba plně funkční. Ovšem s dobrou náladou Thagarda ostře kontrastovala zpráva, která dorazila na palubu komplexu 19. června odpoledne. V průběhu komunikační seance sdělil lékař Vladimmiru Děžurovovi, že mu zemřela maminka.

Děžurov během údržbářských prací v základním bloku

Děžurov během údržbářských prací v základním bloku
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Děžurov měl ke své mamince velmi silné pouto a zpráva o jejím skonu pro něj byla jako rána kladivem. V slzách se uchýlil do Kvantu-2, kde o samotě truchlil. Řídicí středisko velmi rozumně nenaléhalo na to, aby byl Děžurov na příjmu, všichni chápali, že potřebuje čas. V této souvislosti už jeden precedent existoval – v roce 1978 zemřel otec Georgije Grečka, který zrovna pobýval na orbitální stanici Saljut 6. Vedení letu se tehdy rozhodlo Grečkovi nic neříkat, všichni se obávali, že by jej to paralyzovalo. V případě Děžurova však měli odpovědní pracovníci za to, že zatajování není v ničím zájmu. Zoufalý Vladimir z Kvantu-2 několik dnů téměř nevycházel a Gennadij Strekalov jej musel nutit do jídla. Oficiálně Děžurovovo truchlení trvalo dva dny, podle neoficiálních pramenů nebyl vůbec schopen pracovat tři dny a jen částečně se účastnil dění na palubě další dva dny. Během této doby jeho práci zastal obětavý Gennadij Strekalov.

Hlavní náplní práce posádky byla v tu dobu příprava na přijetí raketoplánu a současně také fyzická cvičení, jež měla organismy kosmonautů připravit na návrat. Strekalov se přes veškerou snahu s pracemi opožďoval, chyběl pár rukou náležející Vladimiru Děžurovovi, nicméně zkušený a soucítící Strekalov ujišťoval středisko: „Znám svoje úkoly a splním je. Až Shuttle odstartuje, bude k přijetí hostí vše hotovo.“ Mezi nutnými úkony byla například demontáž bloku dálkového ovládání TORU z modulu Spektr. Pokud by nastaly během příletu modulu komplikace, posádka by právě pomocí TORU Spektr mohla dovést ke spojení s Mirem. Nyní měl onen blok putovat v raketoplánu zpět na Zem a následně jej měla čekat montáž do modulu Priroda, který měl ke stanici vyrazit na konci roku.

Jenže čekání na raketoplán se protahovalo. Původně měla mise STS-71 odstartovat před misí STS-70. Důvodem byl paradoxně datel, který se rozhodl, že velká externí nádrž ET je ideálním místem pro lákání samičky prostřednictvím vyklovávání děr. Dvě stovky malých otvorů o průměru až 10 cm v izolační pěně nádrže znamenalo, že raketoplán Discovery a sestava pro STS-70 putovala zpět do hangáru VAB k nezbytným opravám a prioritu měl dostat raketoplán Atlantis a sestava pro STS-71. Ovšem ani pro Atlantis nebyla cesta do vesmíru bez škobrtnutí.

Nejprve byl zrušen start 23. června, když špatné počasí a výskyt blesků znemožnily zahájení tankování externí nádrže. Druhý den již byla posádka na palubě Atlantisu, jen aby ji odsud opět vyhnalo nevyhovující počasí. Mezitím vše z výšky pozorovala trojice Děžurov, Strekalov a Thagard. Během přeletů Miru nad Severní Amerikou byl viditelný závoj oblačnosti nad Floridou, který se ne a ne rozpustit nebo přemístit. Zřejmě nejhůře nesl odklady startu STS-71 a tím i odklad návratu domů Strekalov. Podle něj bylo počasí v pořádku a, jak později vzpomínal Thagard, spolu s Děžurovem se divili, z jakého okna se to Strekalov dívá, protože oni dva vidí zcela jiný obrázek. A pak Strekalov vybuchnul: „No to je skvělé. Ať nestartujou vůbec, prostě budeme čekat do září a domů poletíme Sojuzem.“ Když však Thagard napůl v žertu připomněl Strekalovovi svatbu jeho dcery, která měla proběhnout v srpnu, palubní inženýr se uklidnil a byl ochoten dál čekat na start Atlantisu.

Čekání trvalo ještě pár dní, protože počasí nad východní Floridou se lepšilo jen pozvolna. 27. června 1995 však vše konečně vypadalo dobře a Atlantis mohl konečně startovat. O dva dny později se raketoplán přiblížil na dohled ke stanici. Z paluby Miru na něj toužebně hleděly tři páry očí, z Atlantisu zase Mir na pozadí černi vesmíru hledalo sedmero astronautů, přičemž dva z nich měli na Miru vystřídat stávající posádku. A ze zbylých pěti osob se minimálně jedna dívala na blížící se stanici s velmi smíšenými pocity…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://space.skyrocket.de/img_sat/spektr__1.jpg
https://www.youtube.com/watch?v=VX92zyct574
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/thagard-photos/thagard-p-008.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/thagard-photos/thagard-p-007-low.htm

Svět nad planetou (48. díl), 5.0 out of 5 based on 15 ratings
Pin It
(Visited 2 558 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (15 votes cast)
(Visited 2 558 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


14 komentářů ke článku “Svět nad planetou (48. díl)”

  1. Mr. G napsal:

    Super clanok 🙂
    Tesim sa na dalsie.

  2. Lukas59 napsal:

    Zase raz ďakujem za skvelý diel seriálu
    Škoda len že sa to “vysiela” len raz do týždňa

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji mnohokrát!
      Já jsem docela rád, že je to jen jednou týdně, protože jinak bych asi umřel hlady – do práce se občas vypravit prostě musím… 😀

  3. Jan Jančura napsal:

    Opět díky za výborný článek. Nedovedu si vůbec představit jak je možné získat tolik detailních informací.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc! Informací je dnes naštěstí opravdu dost, jediný zádrhel možná může pro někoho být, že bez ruštiny se u Miru neobejde…

      • Vítek napsal:

        Nyní už mu stačí rodná čeština 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          To sice ano, ale těch zajímavostí, které se mi do textu nevešly nebo souvisely s jinými projekty a stroji, je strašně moc. A pokud člověk ví, kde hledat, jsou ruské zdroje (teď mám na mysli texty, bohužel nikoli fotografie…) neuvěřitelně bohaté. 🙂

          • Michal S. napsal:

            Vidíte pane Šamárek. A hnedle máte námět na pokračování: “A co se do Svět nad planetou nevešlo”. 😀

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Vzhledem k tomu, že se mi už pomalu zdají v ruštině i sny, to rozhodně nehrozí… 😀

  4. Nolanus napsal:

    Článek je výborný, ale jednu připomínku bych měl: opravdu je dobré aspoň občas k datumům přidat i rok. Chápu, že článek je součást delšího cyklu a že tam někde jinde rok je, ale opravdu to hodně pomáhá orientaci ++ další možné důvody (může se třeba stát, žě někdo bude chtít podle roků vyhledávat).

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za upozornění, je fakt, že na to občas pozapomenu. Pár letopočtů do tohoto článku rozprsknu a v dalších se budu snažit nebýt sklerotik. 😉

  5. AKA the A napsal:

    “zatímco posádka se snažila otřesy nešťastnému kusu vybavení domluvit”
    Odborně se tomu říká “percussive maintenance” (perkusní údržba) 😉

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Pravda, je fakt, že tento typ údržby je i v kosmonautice velmi populární, namátkou jí (byť neúspěšně) využil Alan Bean na Měsíci, když se pokoušel zprovoznit televizní kameru… 🙂

Zanechte komentář