Je obecně známým faktem, že kdyby nebyl Gus Grissom zahynul při požáru v lodi Apollo AS-204 (alias Apollo 1) v lednu 1967, stal by se prvním člověkem na Měsíci zřejmě on. Jenže osud tomu nechtěl. Bylo tak potřeba najít někoho jiného, kdo se role „prvního člověka“ ujme. Naše putování věnující se sestavování týmu pro první přistání na Měsíci začneme 5. dubna 1967, kdy si šéfastronaut Donald Slayton zodpovědný právě za výběry posádek pozval na poradu osmnáct astronautů. Podotýkáme, že v přípravě jich tehdy bylo skoro padesát. Mezi osmnácti pozvanými bylo i pět, kteří dosud neletěli do vesmíru. Oznámil jim, že „ti, kdo poletí první lunární mise, jsou v této místnosti.“ (Nehovořil tedy o přistání, jak se často uvádí.)
Foto NASA
Vzápětí oznámil, jak budou z osmnácti přítomných složené posádky. Na prvním místě uvádíme velitel (Commander, CDR), na druhém místě je pilot velitelského modulu (Command Module Pilot, CMP) a na třetím pilot lunárního modulu (Lunar Module Pilot, LMP; tato funkce byla zachována i u misí, které s lunárním modulem neletěly).
- Posádka 1: Walter Schirra, Donald Eisele, Walter Cunningham (mise C)
- Posádka 2: Thomas Stafford, John Young, Eugene Cernan (záložní posádka pro misi C)
- Posádka 3: James McDivitt, David Scott, Russell Schweickart (mise D)
- Posádka 4: Charles Conrad, Richard Gordon, Clifton Williams (záložní posádka pro misi D)
- Posádka 5: Frank Borman, Michael Collins, William Anders (mise E)
- Posádka 6: Neil Armstrong, Edwin Aldrin, James Lovell (záložní posádka pro misi E)
Foto NASA
Na vysvětlenou: mise C byl test lodi Apollo na oběžné dráze Země, mise D test lodi Apollo a lunárního modulu na oběžné dráze Země a mise E test lodi Apollo a lunárního modulu na vysoce eliptické oběžné dráze Země (apogeum 6500 km). Doplňme, že měly následovat mise F (test lodi Apollo a lunárního modulu na oběžné dráze Měsíce) a G (vlastní přistání).
Slayton měl zavedený systém rotace posádek: záložní posádka dvě následující přeskočila a stávala se automaticky hlavní (takže hypotetická záložní posádka pro let Apollo 75 by přeskočila mise s čísly 76 a 77 a letěla na výpravě Apollo 78).
Tento systém byl podle Slaytona pevně daný. Stejně tak se ovšem podle Slaytona dal kdykoliv změnit, pokud to vyžadovala situace. Obecně se dá říci, že Slayton svůj vlastní systém ohýbal přesně tak, jak se mu právě hodilo.
Rozdělení posádek tak mělo být následující:
- Mise C: Walter Schirra, Donald Eisele, Walter Cunningham
- Mise D: James McDivitt, David Scott, Russell Schweickart
- Mise E: Frank Borman, Michael Collins, William Anders
- Mise F: Thomas Stafford, John Young, Eugene Cernan
- Mise G: Charles Conrad, Richard Gordon, Clifton Williams
První přistání tak vycházelo na Conradovu posádku. Lze ale předpokládat, že by v této podobě neletěla. To byl jeden z okamžiků, kdy by Slayton do svého „neměnného“ systému rotace pravděpodobně sáhnul. Důvodem je Clifton Williams v posádce, který dosud ve vesmíru nebyl. Sám Slayton totiž později vyžadoval, aby první přistání letěla posádka složená ze samých veteránů (viz dále). V polovině roku 1967 ale bylo první přistání příliš daleko a změny v posádkách během výcviku pravděpodobné, tak to neřešil.
Foto NASA
Toto rozdělení vydrželo jen půl roku. V říjnu 1967 se při letecké havárii zabil Clifton Williams a byl nahrazený Alanem Beanem. V červenci 1968 pak musel Michael Collins na operaci. Jeho místo zaujal James Lovell z posádky záložní (mj. proto, že s Bormanem už jednou letěl a byli tedy sehraným párem). V záloze jej nahradil Fred Haise.
Další změnou bylo o měsíc později prohození letů. Nově se totiž do programu kvůli zpoždění v dodávce lunárního modulu dostala mise C Prime (alias Apollo 8; mise E pak byla vynechána). Slayton nechtěl tuto misi dát McDivittově posádce, která byla na řadě. Ta se totiž chystala na první test lunárního modulu a Slayton nechtěl tuto zkušenost plýtvat na let bez modulu.
Toto bylo zásadní rozhodnutí, protože společně s hlavními posádkami se prohodily i jejich zálohy. Nový rozpis tak byl:
- Mise C (Apollo 7): Walter Schirra, Donald Eisele, Walter Cunningham
- Mise C Prime (Apollo 8): Frank Borman, James Lovell, William Anders
- Mise D (Apollo 9): James McDivitt, David Scott, Russell Schweickart
- Mise F (Apollo 10): Thomas Stafford, John Young, Eugene Cernan (záložní posádka mise C)
- Mise G (Apollo 11): Neil Armstrong, Edwin Aldrin, Fred Haise (záložní posádka mise C Prime)
- Mise I (přesné přistání; Apollo 12): Charles Conrad, Richard Gordon, Alan Bean (záložní posádka mise D)
Z Neila Armstronga se tak náhle stal velitel prvního přistání. Podotýkáme, že to bylo ještě daleko. Vždyť v té době (srpen 1968) ještě nemělo Apollo ani jeden pilotovaný start! A dále by se nesmělo nic pokazit – a nic přehazovat.
Foto NASA
Každopádně počátkem prosince 1968 měl šéfastronaut Slayton rozhovor s Frankem Bormanem o jeho budoucnosti. Borman tehdy prohlásil, že po letu Apollo 8 chce skončit s kariérou astronauta. Slayton vytáhl trumfové eso a nabídl mu, že pokud bude chtít, jmenuje jej a celou posádku do letu Apollo 11 (mise G). Vycházel z logiky, že pokud bude mise Apollo 8 úspěšná, bude mít Borman a jeho posádka naprosto unikátní zkušenosti, které jim přistání na Měsíci nesmírně usnadní. Borman ale odmítl s tím, že o konci v oddíle astronautů už je rozhodnutý a že po náročném letu Apollo 8 by posádka stejně neměla dost času kvalitně se připravit na přistání. Slayton to sice viděl jinak, ale Bormanovo rozhodnutí akceptoval.
Mimochodem, zdá se, že Slayton chtěl – alespoň v případě prvních lunárních přistání – recyklovat celé posádky. Počítal s tím, že po letu Apollo 8 pošle na misi s číslem 11 Bormanovu. A stejně tak počítal s tím, že znovu poletí společně posádka Apolla 9. (Z různých důvodů se tak nestalo, ale tomu se teď nemusíme věnovat.) Prostě astronauti měli získávat zkušenosti tím, že společně poletí dvakrát.
Protože Borman byl jeho největším favoritem pro první přistání a protože sázka na něj nevyšla, vrátil se Slayton k rotačnímu systému (který byl ochoten právě kvůli Bormanovi porušit). Teoreticky byla na řadě Armstrongova posádka. Prakticky to ale bylo jinak: Slayton si 23. prosince 1968 zavolal Armstronga a oznámil mi, že bude (dle očekávání po záloze „Osmičky“) velitelem Apolla 11. Ostatní členové posádky ale jistí nebyli. Protože Collins se po operaci rychle zotavil a byl v plné přípravě, Slayton ho Armstrongovi jako špičkového pilota nabídl. Armstrong souhlasil, čímž byl vyřešen post pilota velitelského modulu (na této pozici se Collins dosud připravoval a bylo škoda jej posílat na Měsíc). Připomínáme, že na místě CMP měl Armstrong dosud v posádce Aldrina. Posádka tedy mohla mít podobu Neil Armstrong (CDR), Michael Collins (CMP) a Fred Haise (LMP).
Foto NASA
Jenže… Jak již bylo uvedeno, Slayton chtěl na první přistání – pokud to bude jen trochu možné – posádku složenou výhradně z veteránů. A tuto podmínku Haise nesplňoval. Bylo tedy třeba najít „třetího do mariáše“. Slayton nabídl Jamese Lovella, který byl jednak nesmírně schopný a jednak nesmírně pohodový. V oddíle astronautů se v žertu říkalo, že „pokud někdo není schopen vyjít s Lovellem, není schopen vyjít s nikým na světě“. Posádka tak mohla mít složení Neil Armstrong (CDR), Michael Collins (CMP) a James Lovell (LMP). Jinými slovy: Lovell by se do Armstrongovy posádky vrátil (srovnejte s šestou posádkou z dubna 1967).
Armstrong to ale odmítl, přestože byli s Lovellem velcí přátelé. Zdůvodnil to jednoduše: Lovell byl už třikrát ve vesmíru (Gemini 8, Gemini 12 a Apollo 8) a je dostatečně schopný na to, aby dostal velení vlastní mise. S tímto hodnocením Slayton souhlasil, a tak bylo třeba hledat dále.
Další volbou byl Edwin Aldrin, s nímž se Armstrong připravoval od července 1968 (byť Aldrin se připravoval jako CMP). Slayton neměl Aldrina příliš v oblibě. A nebyl sám: Aldrin byl „komplikovaná osobnost“ a málokdo to s ním vydržel. Armstrong ovšem prohlásil, že „to půjde“. A tak vznikla posádka legendárního Apolla 11: Neil Armstrong (CDR), Michael Collins (CMP) a Edwin Aldrin (LMP). Na rozdíl od jiných posádek tvořených přáteli na život a na smrt byl vztah astronautů Apolla 11 ryze profesionální. Sám Michael Collins pro ni později použil označení „přátelští cizinci“.
Foto NASA
Pro úplnost dodáváme, že záložní posádku Apolla 11 tvořil velitel James Lovell (CDR), William Anders (CMP) a Fred Haise (LMP). Byla to ale formalita a je velmi pravděpodobné, že v této sestavě by záloha ani v případě nutnosti neletěla. Souběžně se totiž připravoval ještě jeden pilot na pozici CMP: Ken Mattingly. Anders totiž oznámil, že z NASA ke konci července 1969 odejde. Kdyby se mise odložila o jediný měsíc, nebyl by k dispozici. A jak vzpomínají pamětníci, Slayton mu odchod uprostřed výcviku nemohl odpustit: je tak velmi pravděpodobné, že by v každém případě dostal Mattingly přednost. Poté, co Anderse nahradit právě Mattingly, vznikla posádka James Lovell (CDR), Ken Mattingly (CMP) a Fred Haise (LMP). Slayton s ní ve svém rotačním systému (záloha 11, mise 12 a 13 přeskočí) počítal na let Apollo 14. Kvůli tomu, aby získal Alan Shepard (zamýšlený velitel Apolla 13) více času na přípravu po mnohaletém výpadku z výcviku, došlo k prohození misí a na Lovellovu posádku připadl let Apollo 13.
V dubnu 1970 tak skutečně – přesně jak mu Armstrong přál – odstartoval jako velitel výpravy mající za cíl provést třetí přistání na Měsíci. Ale to už je jiná kapitola…
Před padesáti lety, pokud jsem to dobře spočítal, byla americká kosmická loď Apollo-11 po dvou dnech letu, tj. dnes v 15.32 SELČ, cca 100.000 km a 27 hodin letu od cíle kterým byl Měsíc.
T + 48.00.00, vzd. od Země 302.000 km a rychlost 0,93 km/s.
Jak sleduji Vaši práci s daty, říkám si, že by se mohlo líbit – https://apolloinrealtime.org/11/
Moc pěkné, vřelé díky, opravdu si to užiji.
Moje glosy pod články jsou jen pokusem rekonstruovat to, co se přibližně v tom kterém čase dělo při americké misi Apollo-11, zejména rozdíl oproti letu na LEO, kde jste za méně než 10 minut a k Měsíci to trvá 3 dny a více.
Již dnes odpoledne na našem webu. 😉
Frank Borman, nejstarší žijící americký astronaut, byl vždycky svéráz, měl údajně říci, že ho vesmír vlastně nezajímá 🙂 a letěl tam jen kvůli tomu, že byla studená válka a on to vnímal jako možnost “ nandat to těm zatraceným Rusům“ 🙂
Na druhou stranu hlavním důvodem ukončení kariéry u něho opravdu byl “ návrat k rodině“ a přes jeho pokročilý věk se posledních devět roků stará o manželku Susan ( jsou 69 let pár) která je vážně nemocná.
https://www.apnews.com/d55ba2e377b84e539bc718cef65e83ad
Oba, jak Forman tak Anders, tedy měli reálnou šanci projít se po Měsíci. Ale v „cílové rovince“ to „vypustili“. Po tom všem, co letům do kosmu obětovali. To se teda těžko chápe.
Právě naopak. Apollo 8 byly neskutečné nervy. Ten motor se musel přesně zapálit na odvrácené straně Měsíce a vše muselo do puntíku vyjít. Asi si doma všiml, jak to psychicky tlačilo na jeho rodinu a prostě to nechtěl zopakovat znovu. A když k tomu připočtete ten očekávaný mediální humbuk po návratu, něco jak kolem Gagarina, který představuje další tlak na celou rodinu, tak je pak docela pochopitelné, že už to nechal mladším natěšeným vlčákům.
Pro doplnění 🙂
https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcRDdtS9hnK8kCJu0xU90bkqX0x8so1U1uJU6hm0rLObd9SFdsWw
Hezké. I když bych řekl, že ty vrásky jsou tu kvůli tomu, že jde o kresbu, ještě zvýrazněny a že v té době se taková bondovská tvař s vrásky brala za plus, protože dodávala rozhodnosti a zkušenosti a proto to malíři i tak znázorňovali. A tedy že ve skutečnosti možná ti borci zas až tak staře nevypadali.
A tohle je taky moc hezké. Jak Lovellova rodina slaví vánoce v roce 1968.
https://mashable.com/2014/12/24/1968-daddys-gone-to-the-moon-for-christmas/?europe=true
No, tehdy se psalo, že důvodem jeho odchodu byl jeho částečný německý původ. NASA už tak byla zatížena velkým počtem německých odborníků v programu a Další „němec“ na měsíci, to by byl vrchol. Logiku to mělo. Zmínil se o tom prý jeden s čelných představitelů NASA.
To je teda pěkná ptákovina. Byl velitelem Apolla 8…
To „prý“ je tady asi zcela zásadní…
Není.
OMG.
1) V článku, a nejen v něm, máte jasně uvedeno, že Slayton Bormanovi nabízel VELENÍ A11 a Borman odmítl. NASA měla zájem na tom, aby Borman zůstal, on chtěl odejít
2) Všechny informace kolem Slaytona potvrzují, že si do svých pravomocí nenechal od nikoho mluvit.
3) Borman je absolventem West Pointu a z NASA odešel dělat poradce Nixonovi. Je zřejmé, že měl kontakty do nejvyšších pater. Pokud by se opravdu v USA našel trouba, který by rodilému Američanovi předhazoval nevhodný původ jeho předků, tak by dopadl hodně špatně. Nehledě na to, že Borman sám by s ním vyběhl i bez kontaktů
4) Borman se pod odchodu z NASA běžně objevoval po boku Nixona jako jeho poradce pro let A11, a to i v Oválné pracovně. Ta je pro všechny Američany mnohem významnější než celý Měsíc. Pokud nevadil nevhodný (podle vás) původ jeho předků tam, na Měsíci byl celé zemi „ukradený“.
5) bolševické kádrování v USA opavdu nefrčí
Stačí nebo chcete víc argumentů k tomu vašemu „(ONO) se psalo… PRÝ…“?
Jeho manželka se po mediálním tlaku léčila s vážnými depresemi…
Jsem typ, který má rád výzvy a tipuju, že astronauti to mají podobně. Vidím především tu dřinu, která za tím stojí a tak je, podotýkám pro mě osobně, nepředstavitelné hodit před posledním kolem ručník do ringu. Chápu Rockyho , tohle ne.
Já si, narozdíl od vás, netroufám ani odhadovat jak to vypadalo u Bormanů nebo Andersů doma, ale zrovna v téhle situaci bych očekával od rodiny podporu a né „taťko, kašli na to. MY už toho máme plné kecky“.
Ale nesoudím, bylo to jejich rozhodnutí. Jen jsem si povzdechl (co já bych za to dal). Netřeba komentovat každé moje uprdnutí
Ale ono je to vysvětleno i v článku. Měli pak míň času na trénink dalších potřebných činností, takže viděli, že jsou tam jiní, kteří budou třeba připraveni líp. Však se i říkalo, že za ty neskutečně pevné nervy při katapultáži z tréninkového přistávacího „raketového vznášedla“ v květnu 1968 a i za absolutně klidné reakce po něm si Armstrong to první přistání prostě zasloužil.
O-M-G. Nepíšu nic o konkrétní misi, ale o vzdání se ŠANCE (reálné) vstoupit na Měsíc. Na mě to působí, že Slayton o Bormana stál. Budu spekulovat, ale kdyby si Borman řekl o delší čas na přípravu, možná by ho dostal a původní A8 by letělo některou z dalších misí.
Ale ještě jednou do třetice – jednalo se o let na Měsíc, Borman i Anders věnovali Apollu hodně energie, úsilí, značnou míru ochoty riskovat. Byli to profesionální astronauti, atd. Z těchto, a pár dalších, důvodů mi, a je to prosím můj osobní pohled na věc, přijde šílené se přistání na Měsíci vzdát.
P.S. K těm vaším poznámkám o „neskutečných nervech“ a „mediálním humbuku“ jen dvě poznámky. Ad 1) Young, Cernan; ad 2) poprask kolem A8 byl velmi rychle „přehlušen“ A11.
Ono je to trochu složitější. Let na Měsíc odmítl Borman za celou posádku: Lovella a Anderse se nikdo neptal. Myslím, že oba by letěli hned. (Stejně tak s letem Apolla 8 k Měsíci souhlasil Borman a oběma zbývajícím členům posádky to jen oznámil.)
Obecně: mnoho astronautů odmítlo let na Měsíc nebo se k němu vrátit. Důvody byly různé, ale jejich. Krom Bormana odmítl let na Měsíc třeba McDivitt, původně Cernan (místo LMP Apolla 16, chtěl totiž velení vlastní mise) nebo Collins (CDR Apolla 17).
Ono je to složitější: riziko nebo třeba atraktivita mise. Tradovalo se, že CMP je o skutečné pilotáži – cesta na Měsíc byla z hlediska zkušebních pilotů o sbírání šutrů (však to taky mnohé posádky dávaly najevo).
Anders na Měsíc chtěl. Ale pohádal se se Slaytonem. Když se bavili o jeho budoucnosti po Apollu 8, chtěl Anders misi přistání na Měsíci (už u Měsíce byl, byl jedním z nejlepších odborníků na lunární modul…). Slayton mu to odmítl slíbit. Anders si pak řekl, že nebude čekat a rozhodl se odejít. Domluvili se jen na tom, že ještě pomůže se zálohou Apolla 11. (Je to zestručněno, bylo to samozřejmě trochu složitější.)
No poznal jsem pár lidí, kteří si své rodiny vážili víc než “ výzvy“, Frank Borman k nim asi také patří.
Na druhou stranu jsem za celý život potkal dost lidí, kteří “ na stará kolena“ litují, že výzvám obětovali jejich rodiny.
Takže já si rozhodnutí pana Bormana upřednostnit rodinu velmi vážím a tak trochu hádám, že vy ještě nevíte co je to být dobrý otec a manžel :))
Hádáš ne trochu, ale hodně blbě, frajere. Je mi 54, mám rodinu (jsem už dokonce dědečkem) a vždycky jsem dokázal skloubit kariéru a rodinu. Ten poslední odstavec je nemístně osobní, hloupý a urážlivý.
Pánové, na obou stranách tohoto diskusního vlákna cítím, že začíná zabíhat k osobně mířeným sdělením. Zkuste, prosím, diskusi vrátit zpět k faktům (oba), případně se můžete jeden druhému omluvit, že jste se nechali unést. Věřte mi, že to atmosféře v diskusi jen pomůže. Díky!
Určitě se nebudu omlouvat nějakému anonymu, který se nedokáže pod svůj příspěvek ani slušně podepsat.
Pokud se kdokoliv otírá o můj osobní život, dočká se adekvátní reakce. Moje reakce se týkala pouze poslední věty, která nemá nic společného s Tvým webem, ale týká se jen mě a znovu opakuji je nemístně osobní, hloupá a urážlivá. Howgh
Možná když se Ti pán omluví, mohl bys případně změnit názor. 😉
Radim Pretsch :
hm zdá se mi, že vy zjevně víc věcí berete jako výzvu, je škoda ,že nedokážete přijmou opačný pohled na věc.
Pokud jsem se vás osobně dotkl, tak se omlouvám a doufám, že příště nevyskočíte jako čertík ze škatulky jen na základě teze, že se cítíte uražen tím, že někdo si mylně, byť na základě několika vašich příspěvků myslel, že ještě s rodinou nemáte zkušenosti.
Takže ještě jednou omluva od “ anonyma“ který si už na internetu užil nějaké to pronásledování protože plně zveřejnil jméno.
Ps: jste mladší než já
Cením si toho, že jste se omluvil. Věřím, že to přispěje k uklidnění diskuse.
„Poslední věta mého příspěvku nemá vztah k článku ani tématu tohoto webu. Její uveřejnění byla chyba a za tu se omlouvám“ – tak podle mě vypadá omluva.
Od franka-bůhvikdo se však na úvod dozvím, že nejsem schopen přijmout jiný názor (vskutku si cením vaších hodnocení mé osoby manžela a otce, franku. Vedeme totiž řeč o Vaší poslední větě). Tedy chyba je patrně na mojí straně.
Pak se tu sice objeví slovo „omlouvám“, ale zcela se ztrácí v útoku na mě, že hned vyskakuju jako čertík a jsem urážlivý (děkuji za Váš názor franku). A chyba je vlastně na mé straně, frank si totiž jen udělal mylný názor, za to přece nemůže.
„omluva“ zazní ještě jednou, ale opět se ztrácí ve sdělení, že chudák frank dostal na internetu negativní komenty a teď musí žít v on-line ilegalitě.
A aby to „omlouvání“ náhodou moc nebolelo, tak tu ještě máme P.S. – frank je starší než já (jsem to ale nevychovanec, co franku?)
Udělal jsem v životě pár chyb a o omlouvání něco vím. Případně je možné v Reflexu dohledat pojednání Cyrila Höschla na toto téma, což je člověk, který k tomu má co říct. Poslední frankův příspěvek není omluva, ale obhajoba sebe sama. A už se prosím vraťme ke kosmonautice. I když je pro mě dost zajímavé, co způsobilo mé povzdychnutí. Tedy pouhý pocit, ani ne názor (viz můj koment z 18.7. v 15:11 😉
Slovy klasika je to marný, je to marný – bylo to marný , to že se člověk může splést v odhadu se nepřipouští/neodpouští a bere se to jako osobní útok na rodinu.
No a ostentativní podivení se nad tím, že jsem napsal, že jsem o něco starší v případě když rozjedete flame přívětivými slovy „hádáš blbě frajere je mi 54“ … no nebudu to dále komentovat,není to výzva, dejme kosmonautice šanci.
Milý franku, pleť se dle libosti, to neodsuzuju. I já tak činím. Vadí mi ale, pokud máš potřebu na webu věnovaném kosmonautice „argumentovat“ tím, že nevím co je to být dobrý otec a manžel. A to aniž bys mě znal. S kosmonautikou to nijak nesouvisí a je to hodně osobní.
Nikde nepíši nic o „osobním útoku“, a na rodinu už vůbec ne. To sis teď vymyslel. Píšu o tom, že se otíráš o mé soukromí aniž bys o mě cokoliv věděl.
Ničemu se také „ostentativně nedivím“, jen suše konstatuji, že šermování věkem do omluvy nepatří. Evidentně máš obsedantně-kompulzivní potřebu si mylně vykládat mé pohnutky.
Ad frajer – jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Diskutujme o kosmonautice a komunikace z mé strany bude mít náležitý glanc.
Pánové, už mi pomalu začíná docházet trpělivost. Pokud chcete v názorovém šermu pokračovat, vyměňte si mailové adresy a čiňte tak, prosím v soukromí, děkuji.
Každopádně jsem to nemyslel jako otírání se o soukromí, ale jako možnost že jste ještě neměl rodinu a neznáte to, to se ještě jednou omlouvám, že se to dalo brát tak jak jste to vzal vy i když za větou byl dvojitý smajlík a ten se snad normálně dává k příspěvkům, které nejsou míněny urážlivě.
Prostě zbytečný flame.
TEČKA
franku, franku, franku. Blahosklonnost (ta tvá předmětná poslední věta je učebnicovým příkladem blahosklonnosti – i proto ten můj „flejm“) není nikdy vtipná. Ve svém věku, na který jsi tak pyšný, dobře víš, že bez ohledu na počet a násobnost smajlíků, které k ní přilepíš, zůstane vždy trapná a ubohá.
O tom, jak to opravdu bylo, napoví hodně web https://apolloinrealtime.org, který vás přenese 50 let zpět do Apolla 11
Již dnes odpoledne na našem webu.
No tak to je ovšem velká paráda. Jen by si člověk musel vzít dovolenou a zbavit se na par dní rodiny, aby si ten web prošel a užil
Perfektně psané články. Díky!
Taky díky! Jsem opravdu rád, že se líbí!
Hledat nějaká pravidla či zákonitosti ve výběru posádek bude zřejmě vzdáleno od pravdy. Slayton určitě měl pro výběr posádek jakýsi šestý smysl. Prakticky všechny posádky excelovaly, výjimku bych viděl u Apolla-7, tam selhal Schrira jako velitel a byl ustanoven zřejmě z nostalgie k první Sedmičce.
Pravidla a zákonitosti tam byly, popisuje a vysvětluje je jistý Donald Slayton ve svých pamětech (Deke!). Občas bylo třeba udělat výjimku (nebo „ohnout si“ vlastní systém k obrazu svému – ale kdo pravidla stanovuje, může je měnit, že), ale právě ona výjimka potvrzuje pravidlo.