Čím více se blížilo první přistání na Měsíci, tím více rezonovala otázka „Jsou-li tam žáby taky?“ Aneb nejsou na našem přirozeném souputníkovi přece jen nějaké bakterie, viry nebo jiné breberky, které by se nám mohly stát fatálními? Jistě, výměna materiálu mezi Zemí a Měsícem probíhá odpradávna, ale pilotovaná výprava je přece jen expresní jízda. Vědci považovali Měsíc za mrtvé těleso a jakoukoliv stopu života za nepravděpodobnou, leč znáte to. Vždy se najde někdo, kdo si udělá živnost ze zpochybňování nebo vymýšlení nepravděpodobných scénářů. A když se mu dostane politické či mediální pozornosti… Myšlenka na preventivní karanténu astronautů poprvé zazněla v červenci 1964 na konferenci Národní akademie věd. Naše znalosti o Měsíci v té době byly velmi limitované (i to svědčí o výzvě, jaká ležela před programem Apollo). NASA se proto v případě prvních lunárních přistání rozhodla pro preventivní karanténu astronautů. Nikoliv odborné argumenty, ale právě veřejné mínění bylo hybatelem tohoto rozhodnutí. Lékaři rozhodli, že karanténa astronautů bude trvat 21 dní od prvního kontaktu s lunární horninou. To bylo mnohem více, než u známých nakažlivých chorob.

Jen pro představu: ředitel LRL (Lunar Receiving Laboratory) Persa Bell označil pravděpodobnost toho, že si s sebou astronauti z Měsíce přivezou něco nebezpečného za „jedna ku sto miliardám“.

Když návratový modul Apolla 11 přistál, seskočili k němu čtyři potápěči a zajistili ho nafukovacím límcem. Pak nafoukli dva gumové čluny. Jeden zůstal u Apolla (Clancy Hatleberg), druhý se se třemi muži na palubě vzdálil na bezpečných (plus mínus) dvacet metrů. Každý z trojice měl přiděleného jednoho astronauta: kdyby se cokoliv šeredně pokazilo a modul se začal potápět, měli astronauty (kteří mohli být po kosmické výpravě unavení) dostat do bezpečí. Čtvrtý potápěč pak otevřel vstupní průlez do lodi se sníženým tlakem a rychle – aby si lunární bakterie neměly čas všimnout, že je otevřeno – vhodil dovnitř vak s ochrannými obleky BIG (Biological Isolation Garments; s jejich vývojem pomáhal astronaut Joe Kerwin) a nafouknuté záchranné vesty. Průlez bleskově uzavřel a jeho okolí postříkal dezinfekčním roztokem.

Astronauti unavení náročným letem a odvyklí gravitaci museli v lodi houpající se na vlnách („Byla to výtečná loď v letu, ale mizerná při plavbě.“ Donn Eisele, Apollo 7) vysvléci ze skafandrů a obléci si oděvy BIG. V rámci možností si navzájem pomáhali. S Hatlebergem se domlouvali znaky skrze okénko (tato pantomina pokračovala i na palubě člunu a ve vrtulníku, protože jiný způsob komunikace neměli). Když bylo vše připraveno, astronauti otevřeli průlez a přestoupili do nafukovacího člunu. Měli už nasazené záchranné vesty, které teď nafoukli. Ve člunu se navzájem postříkali dvojicí různých dezinfekcí. Clancy Hatleberg, který jim celou dobu pomáhal, mezitím opět zavřel průlez do lodi a opět ho dezinfikoval.

Následně musela posádka do košů spuštěných z vrtulníku, na což astronauti vzpomínali opravdu neradi. Třeba Michael Collins: „Pilot vrtulníku byl šílenec, který nás začal tahat vzhůru, jen jsme natáhli ke koši ruku nebo nohu.“ Astronauti byli vyčerpáni nejen kosmickým letem, ale i celou procedurou, se kterou jim nikdo nepomohl – a navíc začalo být v oblecích BIG v tropickém podnebí nesnesitelné vedro. Obleky neměly klimatizaci ani vlastní zásobu vzduchu: filtrovaly jen vydechovaný vzduch. Nechme opět promluvit Michaela Collinse: „Kdybychom museli v oblecích zůstat o 15 až 20 minut déle, strhli bychom si kapuce.“ Neil Armstrong mu přizvukoval: „Myslím, že jsme se hodně přiblížili limitu toho, který může být po lidech oprávněně vyžadováno.“ Když vstupovali do karantény, jejich masky byly zcela zamlžené.

Když astronauti zmizeli ze scény, vrátila se trojice potápěčů k Clancymu Hatlebergovi a postříkala jej dezinfekcí. Hatleberg se poté svlékli z ochranného obleku do spodního prádla a nechal se vyzvednout na palubu vrtulníku. Ostatní tři potápěči učinili totéž: jen před tím noži probodli oba gumové čluny i s Hatlebergovým ochranným oblekem. Vše tak bylo „ekologicky zlikvidováno“ a kleslo na dno Tichého oceánu, odkud se jednou… Možná… Vynoří…

A zpět k posádce Apolla 11. Po přeletu na palubu letadlové lodi USS Hornet nesměli astronauti vystoupit z vrtulníku. Ten s nimi sjel výtahem do podpalubí, kde byl odtažený do blízkosti karanténního kontejneru MQF (Mobile Quarantine Facility).

Šlo vlastně o modifikovaný sériově vyráběný autokaravan firmy Airstream z Jacksonu (Ohio) o délce 9,8 m. Ten neměl kola a byl umístěný na speciální o metr delší přepravní paletě. Úpravy karavanu provedla už v roce 1968 firma MelPar v rámci kontraktu s NASA (čtyři kusy za 250 tisíc USD). V karavanu byli s astronauty dva dobrovolníci, kteří s nimi měli sdílet následující karanténu: lékař Bill Carpentier a technik John Hirasaki. Ke karavanu byl připojený plastový rukáv, k němuž byla později přistavena loď Apollo. Tímto rukávem byly vynesené např. osobní věci astronautů.

Když byli astronauti v karavanu (mimochodem, na palubě letadlové lodi byly vždy připraveny dva), mohli si sundat oděvy BIG. Oknem pak sledovali, jak posádka lodi přivezla krásný dort a začala hodovat. Po osmi dnech na kosmické stravě a vyčerpávající misi to musela být skutečná Tantalova muka. Vzápětí vznikla slavná fotografie posádky Apolla 11 s prezidentem Richardem Nixonem, kdy je nad třemi astronauty cedule „Hornet + 3“. Letadlová loď pak karanténu dopravila na Havaj, kde putoval na letiště Hickam Field. Odtud pak na palubě letounu C-141 na základu Elligton AFB v Houstonu. Vykládka se zdržela o hodinu, karanténa se totiž dvakrát v letadle zasekla. Jak poznamenal lékař Carpentier: „Dostanou bezpečně člověka na Měsíc a zpátky, ale nedokážou ho dostat ven z letadla!“

Na Ellingtion AFB se poprvé „potkali“ s manželkami – byť jen přes sklo karanténní laboratoře a pomocí telefonů. Pak kontejner MQF pokračoval v cestě do speciálního laboratoře LRL ve Středisku pilotovaných letů (později přejmenováno na Johnsonovo kosmické středisko). Zde mohli kontejner opustit, ale zůstali v uzavřených prostorách na další pozorování. Doplnil je další personál, který se průběžně rozšiřoval. Třeba fotograf NASA Terry Slezak vzal do ruky kazetu s filmem naexponovaným na Měsíci: zde ovšem kazeta spadla astronautům do prachu, takže musel do karantény a do sprchy. Než se ale osprchoval, „zachránil“ něco měsíčního prachu ze své dlaně na kus izolepy o ploše zhruba jednoho palce čtverečního. Ten pak v roce 2001 prodal za 25 tisíc dolarů.

Astronauti sice především odpočívali, ale jinak nemařili čas. Sepsali a na magnetofonové pásky namluvili co nejpodrobnější zprávu o letu, problémech, návrzích na zlepšení – dokud měli vše v čerstvé paměti a byl klid. Materiál se pak stal nesmírně cenných zdrojem, podle kterého byly upraveny všechny následující výpravy Apollo. Po přepsání to bylo 500 strojopisných stránek, řádkování jedna. Dne 11. srpna 1969 byli Neil Armstrong, Michael Collins a Edwin Aldrin z karantény propuštěni.

Posádky Apolla 12 a 14 („třináctka“ na Měsíci nepřistála) sice také putovaly do karantény, ale už měly režim volnější. Třeba namísto obleků BIG po přistání použili jen dýchací masky. Posádka Apolla 15 a všechny následující už do karantény nemusela, nicméně právě její velitel David Scott si povzdechl, že by se vůbec nezlobil, kdyby jí prošla. Ne z obavy ze zavlečení vetřelců, ale prostě proto, že po náročné misi si právě v karanténě mohli astronauti odpočinout, uklidnit se a provést kvalitní rozbor letu. Na nic z toho totiž v blázinci po návratu z Měsíce nebyl čas.

Zajímavé je, že vyrobené karantény nebyly po programu Apollo považovány za kdovíjak cenné artefakty. Tedy kromě MQF003, v níž byla posádka Apolla 11: tu si převzala věhlasná Smithsonian Institution. Původně byla vystavována v U.S. Space and Rocket Center u Marshallova střediska NASA v Alabamě, nyní se nachází v Steven F. Udvar-Hazy Center (Virginie).

Karanténa MQF002 použitá posádkou Apolla 12 měla zvláštní osud. Nejprve byla používána Střediskem pro kontrolu nemocí (CDC, Center for Disease Control), které v ní převáželo americké občany vystavené nakažlivým virům ze Sierry Leone do USA. Karanténa byla po čase beznadějně zastaralá, takže strávila několik let ve skladu. Následně si ji převzalo Ministerstvo zemědělství státu Georgia a používalo ji jako mobilní velitelství. Počátkem devadesátých let ji převzala U.S. Geological Survey Biological Resources Division, která ji používala jako rybářskou chatu. Jako taková byla pak u města Marion v Alabamě v roce 2007 objevena. Pak putovala do U.S.Space and Rocket Center, kde prošla rozsáhlou rekonstrukcí a kde je dodnes vystavována. Karanténa MQF001 pro Apollo 13 nebyla nikdy použita a údajně byla zničena při blíže nespecifikovaném lesním požáru. A poslední MQF004 posádky Apollo 14 je dnes k vidění na palubě letadlové lodi USS Hornet. Přitom „Čtrnáctka“ byla zachráněna letadlovou lodí USS New Orleans. USS Hornet „vylovila“ jen Apollo 11 a 12.