TOP5: Mohli být prvními

Emblém mise Apolla 11

Vážení čtenáři, ani letošní léto se na našem blogu neobejde bez oblíbeného (jak doufáme) prázdninového seriálu Top5. Vzhledem k tomu, že za několik dní oslavíme kulaté padesáté výročí přistání prvních lidí na povrchu Měsíce, rozhodli jsme se tento seriál věnovat právě tomuto výročí. Je faktem, že na téma Apollo 11 toho bylo napsáno mnoho a mnohé aspekty mise samotné i programu Apollo byly rozpitvány na stránkách nespočetných periodik a knih. Přesto lze ještě stále nacházet méně známé nebo pozapomenuté maličkosti, které si nenašly mnoho cestiček ke čtenářům a laické veřejnosti nebo jsou interpretovány letmo a mlhavě. S Tomášem Přibylem jsme se tedy rozhodli věnovat prázdninové pátky právě těmto detailům. Věříme, že čtení vás bude bavit tak, jako nás bavilo psaní i objevování detailů a souvislostí. Stejně tak doufáme, že seriál přispěje k oslavě jedné z největších událostí lidských dějin.

Noc z 20. na 21. červenec 1969 znamenala přelom v dějinách lidstva. Člověk poprvé otisknul svou stopu do prachu jiného nebeského tělesa. A přes všechny další významy a prvenství tohoto počinu možná existuje jedna skupinka lidí, kterým přistání lunárního modulu Apolla 11 na Měsíci přineslo nový problém. Onou skupinkou jsou školáci – od léta 1969 jsou nuceni naučit se další jméno do hodin dějepisu. Neil Armstrong se přidal k zástupu postav, které by mělo znát každé školou povinné dítko (a samozřejmě také dospělý člověk, pokud se má pyšnit všeobecným rozhledem) a postavil se na roveň titánů, jakými byli například Kryštof Kolumbus, Fernão de Magalhães, Roald Amundsen, bratři Wrightové nebo Charles Lindbergh. Není sporu o tom, že Neil Armstrong si své místo v dějinách právem zaslouží a už vůbec nemůže být pochyb o tom, že byl skvělým reprezentantem lidstva při takto důležitém okamžiku. Na druhou stranu je však třeba říci, že k oné roli přišel Armstrong víceméně náhodou, jednoduše se ocitl v pravý čas na pravém místě k tomu, aby se stal velitelem první lunární expedice. A dokonce ani tehdy, když byl jmenován, nebylo jisté, že první stopa v lunárním regolitu bude právě jeho. V dnešním TOP 5 si zkusíme přiblížit pět lidí, jejichž jméno mohlo vstoupit do učebnic místo toho Armstrongova. Jsem si velmi dobře vědom, že jakékoli řazení je v tomto žebříčku velmi obtížné, proto jsem se snažil postupovat víceméně chronologicky.

5. místo – Alexej Archipovič Leonov

Páté místo dnešního žebříčku musí vážený čtenář brát poněkud s rezervou, protože balancuje mezi oprávněným zařazením mezi potenciální kandidáty na první krok na Měsíci a čestnou zmínkou za účelem úplnosti výčtu.

Alexej Leonov v období programu Sojuz-Apollo

Alexej Leonov v období programu Sojuz-Apollo
Zdroj: commons.wikimedia.org

Je neoddiskutovatelným faktem, že veleúspěšný projekt Apollo byl dítětem studené války a rivality mezi dvěma tehdejšími kosmickými velmocemi. A Spojené státy, jakkoli v první fázi kosmických závodů za Sovětským svazem zaostávaly, nabraly na počátku šedesátých let dech a dostaly se do vedení. Pomyslným impulsem pro jasný směr americké pilotované kosmonautiky byl projev prezidenta Kennedyho v Kongresu 20. května 1961, kdy vyzval Ameriku, aby dopravila člověka na Měsíc a zpět do konce dekády. Od toho okamžiku šlo vše ostatní stranou a Spojené státy do nově stanoveného úkolu vrhly obrovské množství zdrojů – jak finančních, tak lidských.

Na druhé straně zeměkoule onen startovní výstřel k pomyslnému lunárnímu dostihu tamní vedení totálně prošvihlo. Skutečně vážně se Sověti začali přistáním na Měsíci zabývat až v roce 1964, když Politbyro zjistilo, že to Američané s Měsícem myslí opravdu vážně. Sergej Koroljov a jeho lidé dostali za úkol dostat sovětského občana na Měsíc v roce 1967, tedy k 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, jak byl v oněch dobách nazýván komunistický převrat v roce 1917.

Netřeba velkých znalostí a předvídavosti k tomu, abychom okamžitě seznali, že onen termín byl naprostou chimérou. Přesto se sovětský lunární pilotovaný program L-1 (oblet Měsíce) a L-3 (přistání jednomístného lunárního modulu LK na Měsíci) dostaly do fáze komplexních bezpilotních zkoušek (v případě L-1) a zkoušek na nízké zemské orbitě (v případě L-3). K letům se také připravovaly skupiny kosmonautů. Jednou z nejvýraznějších postav byl Alexej Leonov. Jeho jméno je také nejčastěji skloňováno v souvislosti s možným prvním pokusem o přistání.

Přes obrovské úsilí všech zúčastněných se nakonec Sovětskému svazu oproti jeho rivalovi nedostávalo finančních prostředků, ale hlavně času. Podle názoru tehdejšího velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina zaostali Sověti za Američany v lunárním programu o 4-5 let. Pozdní reakce na Kennedyho výzvu byla jedním z klíčových důvodů, proč do učebnic historie místo Armstronga nevstoupil právě Leonov…

4. místo – Virgil Ivan Grissom

Když v květnu 1961 upřela Amerika své oči k Měsíci, počítalo se s tím, že prvním mužem, který stane na jeho povrchu, bude někdo z první sedmičky amerických astronautů, legendární Mercury 7. Jenže v průběhu času se počty aktivních členů tohoto prvního náboru začaly tenčit. Jako první vypadl ze hry na jaře 1962 Deke Slayton vinou svých problémů se srdcem. Stal se následně manažerem kanceláře astronautů, tedy jakýmsi „nelétajícím kapitánem“ oddílu. Jako takový měl mimo jiné na starost sestavování posádek pro jednotlivé mise.

Slayton však nebyl sám z původní sedmičky astronautů, kdo byl vyřazen dříve, než se začalo vážně uvažovat o posádkách pro lunární mise. Jako druhý odešel z aktivní služby John Glenn, který se rozhodl pro politickou kariéru. Jako další ztratil svou šanci Scott Carpenter, který během svého letu MA-7 podle mnohých nepodal zcela přesvědčivý výkon. Následně se zaměřil na podmořský výzkum a při havárii na motocyklu v roce 1964 utrpěl zranění, jež jej nadobro z letového stavu diskvalifikovalo. Ani extrémně schopný astronaut Alan Shepard, který jako první Američan překročil brány vesmíru při suborbitálním letu MR-3, nedostal možnost participovat na úvodních misích Apolla. Méniérův syndrom jej na začátku roku 1964 uzemnil. Přestože se Al nakonec jako jediný z první sedmičky na Měsíc dostal, z hlediska historického prvenství byl mimo hru. Ani další člen Mercury 7 Gordon Cooper neměl příliš šancí. Svou povahou a relativně laxním přístupem k výcviku si dokázal znepřátelit poměrně značný počet lidí na důležitých místech a Slayton coby hlavní architekt personálního složení posádek pro něj neměl příliš pochopení. Podobně na tom byl i Wally Schirra. Ten byl původně určen jako velitel druhého pilotovaného testu nové lodi Apollo Block I na oběžné dráze Země. To se mu ovšem nezamlouvalo a neváhal to dávat hlasitě najevo. Jeho taktika však měla jiný efekt, než očekával: druhý test Blocku I byl zrušen a Wally se svou posádkou se ocitl v roli záložní posádky pro první test. Nakonec se do vesmíru znovu (již potřetí) podíval na palubě Apolla 7, ovšem ještě předtím se rozhodnul, že chce z kolotoče výcviku, věčného cestování a neustálé dřiny vystoupit. Po misi Apolla 7 z NASA odešel.

Gus Grissom

Gus Grissom
Zdroj: commons.wikimedia.org

Tím v našem výčtu zbývá Gus Grissom. Jeho šance na lunární misi byly nepoměrně větší než u všech výše zmíněných kolegů. Na začátku roku 1967 byl ve finální fázi výcviku pro první pilotovaný let Apolla Block I. Nebylo to poprvé, co Gus testoval loď na oběžné dráze – v březnu 1965 byl velitelem prvního pilotovaného letu lodi Gemini. Nyní měl pomoci uvést do služby Apollo. Tím by si zajistil pozici nejzkušenějšího astronauta a navíc mezi šéfastronautem Slaytonem a ředitelem Manned Spacecraft Center (dnešní Johnson Space Center) Bobem Gilruthem existovala gentlemanská dohoda o tom, že pokud to bude možné, prvním člověkem na Měsíci bude někdo z Mercury 7. A fakt, že Slayton a Gus byli blízcí přátelé, také nebyl na škodu…

Všechny možnosti a naděje Guse Grissoma na procházku po Měsíci však vyhasly spolu s jeho životem a životy jeho dvou kolegů 27. ledna 1967, když se kabinou Apolla při jednom z předstartovních testů prohnal smrtící požár. Nebýt tohoto osudového zvratu, nejspíše by se naplnila Slaytonova slova: „Kdyby Gus žil, jedna věc by byla jinak: prvním chlápkem, který se prošel po Měsíci, by byl Gus Grissom, nikoli Neil Armstrong…“

3. místo – Frank Frederick Borman II

V létě 1968 učinila agentura NASA jedno z nejodvážnějších rozhodnutí za celou svou existenci. Po požáru v lednu 1967 se program Apollo začínal znovu dostávat do obrátek a cesta k lunárnímu přistání do konce dekády byla poměrně jasně nalinkována. Ovšem bylo zde mnoho faktorů, jež hrozily celý projekt zpozdit natolik, že Kennedyho výzvu nebude možné splnit včas. Zřejmě nejtěžším oříškem byl lunární modul. Firma Grumman s jeho vývojem a výrobou nabírala velké zpoždění, v červnu 1968 to bylo už minimálně půl roku. To zásadně komplikovalo situaci, protože pouze první pilotovaný test Apolla se měl bez lunárního modulu obejít, při dalších misích se s ním však už počítalo.

Frank Borman v den startu Apolla 8

Frank Borman v den startu Apolla 8
Zdroj: commons.wikimedia.org

Nicméně na začátku srpna přišel manažer programu Apollo George Low s nápadem, který mohl zachránit situaci. Nápad to byl vskutku jednoduchý: pojďme poslat samotnou loď Apollo bez lunárního modulu k Měsíci! Nápad se ukázal být proveditelný a po úspěšném otestování Apolla na oběžné dráze Země posádkou Wallyho Schirrry nestálo nic v cestě výpravě na lunární orbitu. Volba padla na posádku, kterou vedl Frank Borman a jeho let spolu s Jimem Lovellem a Billem Andersem měl vejít do historie pod označením Apollo 8.

Ještě před misí samotnou ovšem začaly kolovat úvahy o tom, že by nebylo zcela od věci zvážit, zda by Bormanova posádka mohla být po skončení letu Apolla 8 recyklována pro první pokus o přistání. Zdůvodnění těchto úvah bylo nabíledni: Borman se svou posádkou v rámci Apolla 8 vykoná 99 % cesty na měsíční povrch a během své mise získá neocenitelné zkušenosti.

Ještě než však mohl být tento návrh brán vážně, vše ztroskotalo na jediné osobě. Tím, kdo se jako první postavil proti, byl paradoxně sám Frank Borman. Cítil, že by se s Lovellem a Andersem nestihli dostačujícím způsobem připravit. Přeci jen, Apollo 8 neneslo lunární modul a od léta se výcvik Bormanovy posádky zaměřoval čistě na lunární orbitální misi. Přistávací procedury by si museli astronauti vštípit v rekordně krátkém čase a toto riziko Borman podstoupit nechtěl. Nehledě k tomu, že okamžitě po skončení mise Apolla 8 by museli bez přestávky opět naskočit do vyčerpávajícího kolotoče nácviků. A Borman cítil, že poslední roky, kdy byl vinou obrovského pracovního vytížení manželem a otcem in absentia, měly velmi neblahý vliv na jeho nejbližší. Ještě na podzim 1968 oznámil Deku Slaytonovi, že Apollo 8 bude jeho poslední misí a nadále s ním NASA může počítat pouze v administrativní roli. Vědomě tak odmítnul šanci stát se tím, jehož jméno budou naši potomci znát ještě za stovky let…

2. místo – Charles „Pete“ Conrad Jr.

Charles „Pete“ Conrad a jeho posádka sestávající z Dicka GordonaAlana Beana měla během období jaro 1968 – léto 1969 několik šancí na to, aby se zapsala do historie. Ta největší přišla se jmenováním do role záložní posádky Apolla 8, kde měl Conrad a jeho parta dublovat posádku Jima McDivitta. Při zachování rotace posádek ob dva lety to znamenalo, že Conrad, Gordon a Bean se ocitnou v nejlepší pozici pro post hlavní posádky na misi Apollo 11. Mělo to všem dva háčky: prvním z nich byla osoba Ala Beana. „Beano“ byl nováčkem a Slayton podle svých slov rozhodně chtěl, aby první pokus o přistání vykonala posádka, ve které byli pouze veteráni. Než však musel Slayton začít toto dilema řešit, přišla velká rošáda ohledně nové mise mimo nalinkovaný letový řád. Takzvaná mise „C-prime“ měla vyplnit mezeru, než bude hotov lunární modul, letem mateřské lodi na orbitální dráhu Měsíce.

Jenže posádka Jima McDivitta, která byla na řadě, byla v té době až po uši ve výcviku pro misi typu „D“, tedy zkoušce lunárního modulu na nízkém zemském orbitu. Zato posádka Franka Bormana, určená v rámci letu Apolla 9 pro misi typu „E“, tedy testu lunárního modulu na vysoké eliptické dráze, se teprve dostávala do tempa. McDivitt sice od Slaytona nabídku pro C-prime dostal, podle očekávání však odmítnul – let bez lunárního modulu pro něj a jeho tým neměl smysl. Borman naproti tomu, opět dle očekávání, po nabídce ihned skočil. Borman měl se svou posádkou letět v prosinci 1968, McDivitt pak v únoru 1969 (nakonec byl jeho start o několik dní odložen vinou onemocnění). Tím ovšem vyvstala nutnost přečíslovat mise. Z Bormanova letu se tak stalo Apollo 8 a z McDivittova letu najednou bylo Apollo 9. Vzhledem k tomu, že spolu s hlavní posádkou byla pevně spjatá i záložní posádka, pro Conrada to nyní znamenalo, že do hlavní posádky se on a jeho tým dostanou až pro Apollo 12.

Pete Conrad se nakonec na Měsíc dostal - byť ne jako první...

Pete Conrad se nakonec na Měsíc dostal – byť ne jako první…
Zdroj: commons.wikimedia.org

Conrad však i přes zklamání neházel flintu do žita. Předně nebylo vůbec jasné, zda Apollo 11 bude skutečně prvním pokusem o přistání. Ještě na jaře 1969 měl lunární modul LM-5 určený pro Apollo 11 nadváhu, tu se však dařilo krotit programem redukce hmotnosti, který zavedl výrobce, firma Grumman. Bylo třeba také odzkoušet a vyladit software pro navigační počítač lunárního modulu, což nebylo úplně jednoduché díky architektuře počítače, který využíval CRM – „core rope memory“, tedy cosi jako „uzlíkovou paměť“, jejíž výroba byla extrémně pracná a trvala poměrně dlouho.

Přes všechny problémy se nakonec 16. července 1969 Apollo 11 odlepilo od startovní rampy a zamířilo k Měsíci. Ani tímto okamžikem však naděje Pete Conrada ještě úplně nevyhasla. Armstrong a Aldrin se během svého pokusu o přistání mohli setkat s obtížemi, které nebude možné překonat a šance, že budou nuceni vrátit se domů s nepořízenou, nebyly malé. 20. července ve 20:17:39 UTC byly nakonec Conradovy naděje definitivně rozprášeny. Lunární modul Apolla 11 dosednul v Moři klidu a všechny pochybnosti byly najednou pryč: první lidská bytost, která vstoupí na měsíční povrch, rozhodně neponese jméno Charles Conrad…

1. místo – Edwin Eugene Aldrin Jr.

Když 6. ledna 1969 svolal Deke Slayton Neila Armstronga, Edwina Aldrina a Mika Collinse do své pracovny a oznámil jim, že se stanou posádkou pro misi Apolla 11, trojice mužů si byla vědoma toho, že pokud se vše podaří, vejdou do historie. Zatím však zůstávala otevřená otázka, který z dvojice Armstrong / Aldrin vstoupí jako první na měsíční povrch.

Aldrin, zvaný přáteli „Buzz“ okamžitě vycítil svou šanci a začal lobovat za to, aby právě on byl tím, kdo z lunárního modulu sestoupí jako první. A předběžné studie vypracované před několika lety plánovači v Manned Spacecraft Center mu dávaly za pravdu. Pilot lunárního modulu měl být totiž podle původních předpokladů skutečně tím, kdo opustí lunární modul ještě před velitelem. Jenže v průběhu doby se toho mnoho měnilo, včetně posloupnosti výstupu obou astronautů. Na jaře 1969 měl Aldrin dojem, že nejistota ohledně prvenství na povrchu nesměřuje k ničemu dobrému a začal aktivně bojovat za to, aby byl on tím prvním.

Jeho argumenty nebyly úplně od věci. Buzz vycházel ze své zkušenosti, kdy na rozdíl od Armstronga již vycházky mimo loď uskutečnil. Navíc zde byl precedent z dob programu Gemini. Tam byl velitel vždy tím, kdo zůstával uvnitř, zatímco pilot prováděl výstupy do volného prostoru. Buzz trval na tom, že toto pravidlo by se mělo zachovávat, a aby mu dodal větší váhu, vzal si na pomoc námořní tradice, podle nichž vždy kapitán zůstává na lodi jako poslední. Mnozí však oponovali s tím, že v okamžiku výstupu už bude lunární modul de facto v cíli své cesty a námořní tradice velí, že v přístavu naopak jako první opouští plavidlo kapitán.

Aldrin v červenci 1969

Aldrin v červenci 1969
Zdroj: commons.wikimedia.org

Aldrin se se svými ambicemi svěřil i svému otci, generálu Edwinu “Gene” Aldrinovi. Gene, legendární postava amerických ozbrojených sil, se rozhodl, že otázku prvenství v zájmu svého syna protlačí výše. Kampaň obou Aldrinů se však nesetkala s pochopením, právě naopak. Svým neustálým přesvědčováním o tom, že by měl být prvním na povrchu, lezl Buzz svému okolí řádně na nervy, Slaytona a vedení Manned Spacecraft Center nevyjímaje.

Armstrong tyto tanečky pozoroval bez většího zájmu. Nicméně na přímou Buzzovu otázku, zda si myslí, že by měl jako první vystoupit na povrch velitel, Neil odpověděl lehce vyhýbavě s tím, že nechce tuto variantu vynechávat. Mnozí měli za to, že se klidný a introvertní Armstrong pro tuto úlohu hodí lépe než excentrický a často až neomalený Aldrin. V Armstrongův prospěch měl podle novinářů také hovořit fakt, že byl civilistou. Aldrin byl stále ještě důstojníkem USAF, kterého jeho mateřská ozbrojená složka, stejně jako všechny ostatní astronauty-vojáky, agentuře NASA pouze „zapůjčila“ a počítalo se s jeho návratem do služby. Ovšem novináři tak trochu zapomínali na fakt, že také Armstrong prošel vojenskou službou v US Navy.

Ovšem nejsilnějším argumentem pro Armstronga bylo uspořádání interiéru lunárního modulu. Astronauti měli vystoupit na povrch malými dvířky uprostřed pod palubní deskou. Dvířka se otevírala dovnitř a měla panty na pravé straně. A velitelovo místo bylo nalevo. Armstrong tedy měl po otevření dvířek volnou cestu ven. Jedinou možností, jak by mohl Aldrin vylézt ven jako první, byl „sloní tanec“, během nějž by si oba astronauti v nemotorných skafandrech vyměnili místa. Když byl tento úkon zkoušen v maketě lunárního modulu, podařilo se poškodit její interiér.

Definitivní přítrž snahám Buzze Aldrina učinilo rozhodnutí, které bylo veřejně oznámeno na tiskové konferenci 14. dubna. Manažer programu Apollo George Low novinářům oznámil, že jako první modul opustí velitel, tedy Armstrong. Pro Aldrina toto oficiální rozhodnutí znamenalo velké zklamání a jeho okolí si všimlo změny v jeho náladě. Jak se vyjádřil Mike Collins, Aldrin se „obrátil do sebe a jevil sklony k ponuré náladě“. Nicméně jako týmový hráč rozhodnutí respektoval a i po letech připouštěl, že Armstrong byl z mnoha důvodů dobrou volbou.

S odstupem je třeba uznat, že je tomu skutečně tak. Stačí se podívat na to, jak se s přívalem slávy Armstrong s Aldrinem vypořádali. Zatímco prvně zmíněný se nijak zvlášť nezměnil a neustále zdůrazňoval, že on byl pouhým jedincem na ramenou téměř půl milionu lidí zainteresovaných v programu Apollo, Aldrin prošel opakovanými epizodami klinické deprese, vystřídal několik manželek a léčil se ze závislosti na alkoholu.
 

Jak praví známé rčení, historie nezná žádné „kdyby“. Přesto, že všichni výše jmenovaní měli větší či menší šanci zapsat se obřím písmem do kolektivního vědomí lidstva, nakonec tato úloha připadla osmatřicetiletému tichému muži jménem Neil Alden Armstrong. A ke cti všech, kteří figurovali v tomto žebříčku a dožili se července 1969, slouží fakt, že jako jeden muž uznávali, že Armstrong byl tím pravým jak pro samotný akt prvního přistání na Měsíci a otisknutí své boty do regolitu, tak pro příval slávy a popularity, se kterým musel žít až do konce svých dnů…

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11_insignia.png
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aleksei_Leonov_ASTP_crew.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Virgil_I._Grissom_MSFC-8772558.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Frank_Borman_suiting_up_on_launch_day.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_12_Conrad_with_moon_rocks.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aldrin.jpg

TOP5: Mohli být prvními, 5.0 out of 5 based on 26 ratings
Pin It
(Visited 3 226 times, 2 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (26 votes cast)
(Visited 3 226 times, 2 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


48 komentářů ke článku “TOP5: Mohli být prvními”

  1. Jirka Hadac napsal:

    Diky Ondro, moc hezke. Narovinu dodavam, ze Peta Condrada bych si klidne dal i v nekolikadilne verzi. V serialu Ze Zeme na Mesic me totiz oslnil jako malokdo 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc!
      Pete Conrad byl naprosto unikátní persona, která snad neměla žádné nepřátele. Sohlasím, že by si zasloužil bližší pohled, možná na to někdy dojde…

  2. I.N. Dodržkyn napsal:

    A je pravda co mel rict Armstrong pri odchodu y Mesice, ze Good luck, Mr. Gorski ?

  3. Alois napsal:

    Perfektní článek, naprosto objektivní a drží se historie. Samozřejmě lze s některými závěry polemizovat, kolik lidí tolik názorů, dovolím si některé prezentovat, ale jen k zamyšlení, v žádném případě jako oponenturu k obsahu článku.
    l/ Leonov – Sověti tehdy měli vše, i když o kvalitě přistávání Sojuzu po obletu Měsíce lze s úspěchem pochybovat, jaksi se nedařil, krom nosiče, ten se Koroljovovi opravdu nepovedl. Srovnáme-li jeho zkoušky se Saturnem-5, je výsledek tragický. Všechny lety Saturnu-5 úspěšné a všechny lety N-1 neúspěšné. Leonov neměl nejen vůbec žádnou šanci dostat se na Měsíc jako první, ale neměl ani šanci dostat se tam alespoň v době Apolla-17. I ten poslední americký astronaut v Slaytonově pořadí měl oproti Leonovovi 100% šanci být na Měsíci první, Leonov šanci čistě nulovou.
    2/ Borman trpěl kinetózou, při letu A-8 celou cestu k Měsíci prozvracel, asi by nebyl při přistávání LEMu v optimální kondici.
    3/ Grissomova hvězda zhasla v A-1, jako první ze všech kandidátů, dlouho před zahájení prvních pilotovaných letů v programu Apollo, jinak by zcela jistě byl číslo 1 na ramveji.
    4/ Největší reálnou šanci měl Pete Conrad, jeho hvězda zhasla nejpozději ze všech hvězd potenciálních kandidátů a to až v okamžiku Armstrongova malého kroku.
    Druhou největší šanci by mohl mít Aldrin, v případě nějaké Armstrongovy indispozice po přistání, by se mohl pokusit vystoupit jako první na Měsíc, byť by to bylo obtížné. Je to ale jen spekulace, nikde jsem nenašel zda v letovém plánu bylo s takovou situací počítáno.

    • Jakub Vanek napsal:

      Problém Sovětů byl, že Koroljov neměl do své lunární rakety dostatečné výkonné motory a nahradil je velkým počtem menších. Konkurenční kancelář (jméno si teď nevybavím) by je sice dokázala udělat, ale rivalita a soupeření mezi konstrukčními kancelářemi se na tomto projektu hodně podepsali. Situace se prohloubila po jeho smrti a i když dokázali postavit velkou raketu, nedokázali spolehlivě řídit tolik motorů 1. stupně a při tak velkém počtu se i pravděpodobnost, že nějaký vysadí výrazně zvýší.
      Na druhou stranu je obdivuhodné, co k lunárnímu projektu an Bajkonoru vybudovali v relativně krátké době, montážní haly, rampy, infrastrukturu.

  4. Matrail napsal:

    Tak co se teda nakonec stalo s Glenem?Uhořel(testy Apolla) nebo odešel?

    • Dušan Majer napsal:

      John Glenn zemřel v roce 2016. Do vesmíru letěl naposledy v roce 1998 ve věku 77 let na raketoplánu Discovery v rámci mise STS-95.

    • Radim Pretsch napsal:

      Cituji z článku výše: “Jako druhý odešel z aktivní služby John Glenn, který se rozhodl pro politickou kariéru.”
      Naprosto mi uniká (ne)smysl téhle otázky…

  5. Radim Pretsch napsal:

    Pánové, klobouk dolů před tímhle počinem. Luxusní oslava tohoto výročí. Už po prvním článku je laťka hodně vysoko a, s ohledem na autory, je mi jasné, že půjde výš. Díky

  6. agnes napsal:

    Velké díky za takové sesumírování. Často jsem nad tímto přemýšlel při čtení o lunárních výpravách. Podle mě měl asi nelepší pozici “Gus” Grissom a pokud by to měli být Sověti/Rusové tak Leonov. A jako inspiraci pro Vás, co tak nějaký článeček o sovětském týmu pro let na Měsíc?

  7. Jirka4000 napsal:

    CRM – „core rope memory“, tedy cosi jako „uzlíkovou paměť“.
    Šlo o feritovou paměť, ručně “tkanou”. Její výroba neumožňovala opravy, musela se vyrobit nová.

    • HM napsal:

      Dnešní terminologií byla “core rope memory” pamětí ROM – tedy pevnou pamětí, ve které byl vlastní software (aplikační tasky i nižší vrstvy – tedy cosi jako operační systém).
      AGC měl samozřejmě i operační paměť RAM, tvořenou moduly standardní feritové paměti.
      Tehdy již pro realizaci ROM měli i jiné možnosti, ale “core rope” se v daných podmínkách zřejmě jevila jako nejspolehlivější. Jakákoliv změna verze softwaru tak musela být pro nás dnes nepředstavitelná pakárna. Jediný bit špatně a předělávat to ručně celé od začátku…

    • Radim Pretsch napsal:

      Ty záznamy dnes existují v nesčetných kopiích, po digitalizaci navíc v nesrovnatelně lepší obrazové kvalitě.

      Tady se nejspíš jedná o původní filmové či video pásky. Ty mají skutečně především sběratelskou hodnotu. Proto se je asi NASA rozhoda “pustit do světa”. Stejně jako skafandry, kabiny kosmických lodí. Naposled byly takovou velkou akcí raketoplány.

      NASA není muzeum a péče o tyto artefakty je nákladná.

      • Charlie napsal:

        Jenže NASA ty záznamy potom hledala k blížícímu se výročí. Četl jste ten článek? Nechce se mi věřit, když už se o ty materiály nemohla tedy postarat NASA, neprojevilo zájem nějaké muzeum kosmonautiky. Prodali to za pět tisíc, teď to má obrovskou cenu.

        • Radim Pretsch napsal:

          Článek jsem samozřejmě četl. Podmínky prodeje, proč vůbec byly nahrávky prodány a proč tomu konkrétnímu člověku, neznám a netroufnu si o nich spekulovat. Jen zdůrazňuju, že NASA má jejich kvalitní digitální kopie a z pohledu archivace či zdroje poznání/ výzkumu o nic nepřišla.
          Článek neříká nic o tom, že by se na ty originály vztahovala autorská práva a NASA teď musela za jejich používání platit tantiémy.

          Archivovat takové nahrávky je docela “opruz”. Něco jiného je také skafandr, který můžete vystavit, a nahrávka, kterou můžete mít akorát v depozitáři. Těžko ji budete vystavovat nebo dokonce promítat.

          Pokud se týká aktuální hodnoty nahrávek, NASA není nejen muzeum, ale ani obchodníkem se suvenýry nebo aukční síní. Její příjmy jsou striktně definovány a nemůže si přivydělávat spekulativními prodeji.

          • Charlie napsal:

            Pokud vím, tak digitalizace archívu Apolla probíhala až teď v posledních letech a jsou na to i webové stránky kde byl průběh prací uveřejňován. Pokud se ten záznam toulal někde skoro 50 let, těžko ho mohli digitalizovat… Ale je možné, že měli jeho jinou duplikátní kopii, což ale znamená sníženou kvalitu u analogového záznamu.

          • Radim Pretsch napsal:

            Tvrdím snad něco jiného? Četl jste první větu mé první reakce? Mluvím tam o kopiích (jednu jsme dokonce viděl na ostravském gymnáziu začátkem 80. let, samotný přenos běžel na celém světě a je tedy v řadě televizních archivů…atd) a o situaci po digitalizaci. Nevím z čeho dovozujete, že mluvím o digitalizaci oněch originálů (jestli NASA použila kopie nebo originály opravdu netuším). To že ta digitalizace proběhla nedávno samozřejmě vím a taky nikde netvrdím opak. Popisuje aktuální stav.

            Jenom jsem si dovolil zareagovat na váš údiv nad tím, proč se NASA zbavila těch originálů.

  8. Spytihněv napsal:

    V souvislosti s uvedenými fakty o Aldrinových ambicích a povaze by asi nebylo překvapující, kdyby mu psychologové NASA dali stopku a vůbec by neletěl. Možná nebýt velmi vlivného otce, tak by měl smůlu. Nicméně všechna čest, že se s tím vyrovnal a během mise byl zcela profesionální a ukázal se tou správnou volbou.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Během výběru všichni astronauti procházeli poměrně rigorózními psychiatrickými testy. Buzz byl sice excentrik, ale neměl žádnou poruchu osobnosti kterou mohli psychiatři detekovat. Velké ego není v tomto kontextu poruchou…

    • Ledna napsal:

      A pritom je alespoň na fotkach, na rozdíl od Armstronga…

  9. vencour napsal:

    Líbí, více takových krůčků 🙂

  10. Milan H. napsal:

    Nevím, jestli to nebude součástí nějakého dalšího pokračování, ale jaké by byly šance zbývajících dvou astronautů z Apolla 1?
    Letěl by Ed White jako pilot LM s Gusem Grissomem, a byl by tedy druhým člověkem na Měsíci? Já na přednáškách říkám, že ano…
    A co Roger Chaffee? Osobně si myslím, že by ho “bylo škoda” jen jako pilota CM Grissomovy mise, spíš si myslím, že by dostal šanci v některé z dalších expedic. Třeba jako pilot LM druhé (Conradovy?) mise.

    • Dušan Majer napsal:

      Ondra Šamárek je momentálně několik dní mimo PC. Na tuhle zajímavou otázku určitě odpoví, až se vrátí. 😉

    • Vítek napsal:

      Ed White mi vychází jako pravděpodobný velitel některého přistání na Měsíci. Slayton totiž bral piloty velitelských modulů a o šest misí později z nich dělal velitele (Jim Lovell a Apollo 8 a původně 14, Scott a Apollo 9 a 15, Young a Apollo 10 a 16, Collins zamýšlený jako velitel Apolla 17, Gordon se chystal velet Apollu 18 atd).

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Co se týče šancí ostatních dvou, je velmi těžké odhadnout, jak by se v jejich případě Slayton rozhodoval. Podle mého názoru by možná White přicházel v úvahu coby pilot velitelského modulu nebo velitel některé z lunárních expedic.
      U Rogera Chaffeeho je to hádání ještě těžší. Podle Slaytona patřil k těm malinko slabším, proto dostal šanci hned zkraje, když ještě Apollo nemělo mít žádný lunární modul a tím i komplikace a systémy navíc. Jak by se jeho kariéra vyvíjela dál, to možná tušil jen Slayton a ten si to vzal s sebou do hrobu…

  11. Václav Červinka napsal:

    Zdravím, moc pěkný článek, jen si opravte to výročí u Leonova, není to 40. výročí vřsr, ale 50. výročí.
    V.

  12. Hadí kyčel napsal:

    Aldrin byl dle dostupného zkušenější i vzdělanější. Excentrik určitě, ovšem nebyl by do programu vůbec zařazen, kdyby neměl pevné nervy i disciplínu. Ty ostatně při misi doložil, i když v osobním životě příliš ne. Divme se mu však. Kdo z nás kráčel po měsíci a neskončil v depresi?

  13. ptpc napsal:

    Výborný článok! 🙂

  14. Alois napsal:

    Během přistávání udělal ovšem Aldrin fatální chybu, která mohla zmařit přistání. Nechal zapnutý, nebo zapnul program pro setkávání s CM+SM a tím přetížil počítač. Pokud by Armstrong reagoval ihned na vzniklou situaci a nevyžádal si pomoc ze Země, tak odhodil přistávací modul, vrátil se na orbitu a jeho větu, nebo jinou by vyřkl Pete Conrad.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Aldrin žádnou chybu neudělal, postupoval přesně podle checklistu. Posléze sám z nejasných důvodů šířil názor, že alarmy během přistání byly jeho vina, ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Doporučuju v této souvislosti v pátek mrknout na další Top 5! 😉

      • Alois napsal:

        Dá se předpokládat, že inkriminované poplachy, pokud by nebyly včas potlačeny, mohly přistání zhatit. Tím samozřejmě nemyslím havárii, ale přerušení sestupu a návrat na orbitu. V literatuře se názory různí, od adorace pracovníka v řídícím středisku který vydal pokyn k potlačení, po chybu posádky či letového plánu. Jsem opravdu zvědav jak to tedy bylo. Jisté, je že Armstrong nevěděl o oč jde a žádal pomoc Země.

  15. Streda napsal:

    Přesto se připomíná politikova otázka, před 2 lety. Putin: “My bychom se taky mohli Američanů zeptat, jak to bylo s přistáním APOLLA 11 na Měsíci?” Tehdy v souvislosti se snahou zkusit Rusku sebrat MS ve fotbale 2018. Asi dovedli tamní znalci něco spočítat.
    Jen neznalá poznámka.

  16. Racek napsal:

    No jo, takový “co by kdyby ” … nic víc. Ovšem fantastové jako já to čtou strašně rádi…

  17. Mr. G napsal:

    Velmi zaujimavy clanok.
    Super citanie 🙂

  18. Jirka napsal:

    Moc pekny clanek

Zanechte komentář