Vážení čtenáři, ani letošní léto se na našem blogu neobejde bez oblíbeného (jak doufáme) prázdninového seriálu Top5. Vzhledem k tomu, že za několik dní oslavíme kulaté padesáté výročí přistání prvních lidí na povrchu Měsíce, rozhodli jsme se tento seriál věnovat právě tomuto výročí. Je faktem, že na téma Apollo 11 toho bylo napsáno mnoho a mnohé aspekty mise samotné i programu Apollo byly rozpitvány na stránkách nespočetných periodik a knih. Přesto lze ještě stále nacházet méně známé nebo pozapomenuté maličkosti, které si nenašly mnoho cestiček ke čtenářům a laické veřejnosti nebo jsou interpretovány letmo a mlhavě. S Tomášem Přibylem jsme se tedy rozhodli věnovat prázdninové pátky právě těmto detailům. Věříme, že čtení vás bude bavit tak, jako nás bavilo psaní i objevování detailů a souvislostí. Stejně tak doufáme, že seriál přispěje k oslavě jedné z největších událostí lidských dějin.

Noc z 20. na 21. červenec 1969 znamenala přelom v dějinách lidstva. Člověk poprvé otisknul svou stopu do prachu jiného nebeského tělesa. A přes všechny další významy a prvenství tohoto počinu možná existuje jedna skupinka lidí, kterým přistání lunárního modulu Apolla 11 na Měsíci přineslo nový problém. Onou skupinkou jsou školáci – od léta 1969 jsou nuceni naučit se další jméno do hodin dějepisu. Neil Armstrong se přidal k zástupu postav, které by mělo znát každé školou povinné dítko (a samozřejmě také dospělý člověk, pokud se má pyšnit všeobecným rozhledem) a postavil se na roveň titánům, jakými byli například Kryštof Kolumbus, Fernão de Magalhães, Roald Amundsen, bratři Wrightové nebo Charles Lindbergh. Není sporu o tom, že Neil Armstrong si své místo v dějinách právem zaslouží a už vůbec nemůže být pochyb o tom, že byl skvělým reprezentantem lidstva při takto důležitém okamžiku. Na druhou stranu je však třeba říci, že k oné roli přišel Armstrong víceméně náhodou, jednoduše se ocitl v pravý čas na pravém místě k tomu, aby se stal velitelem první lunární expedice. A dokonce ani tehdy, když byl jmenován, nebylo jisté, že první stopa v lunárním regolitu bude právě jeho. V dnešním TOP 5 si zkusíme přiblížit pět lidí, jejichž jméno mohlo vstoupit do učebnic místo toho Armstrongova. Jsem si velmi dobře vědom, že jakékoli řazení je v tomto žebříčku velmi obtížné, proto jsem se snažil postupovat víceméně chronologicky.

5. místo – Alexej Archipovič Leonov

Páté místo dnešního žebříčku musí vážený čtenář brát poněkud s rezervou, protože balancuje mezi oprávněným zařazením mezi potenciální kandidáty na první krok na Měsíci a čestnou zmínkou za účelem úplnosti výčtu.

Je neoddiskutovatelným faktem, že veleúspěšný projekt Apollo byl dítětem studené války a rivality mezi dvěma tehdejšími kosmickými velmocemi. A Spojené státy, jakkoli v první fázi kosmických závodů za Sovětským svazem zaostávaly, nabraly na počátku šedesátých let dech a dostaly se do vedení. Pomyslným impulsem pro jasný směr americké pilotované kosmonautiky byl projev prezidenta Kennedyho v Kongresu 20. května 1961, kdy vyzval Ameriku, aby dopravila člověka na Měsíc a zpět do konce dekády. Od toho okamžiku šlo vše ostatní stranou a Spojené státy do nově stanoveného úkolu vrhly obrovské množství zdrojů – jak finančních, tak lidských.

Na druhé straně zeměkoule onen startovní výstřel k pomyslnému lunárnímu dostihu tamní vedení totálně prošvihlo. Skutečně vážně se Sověti začali přistáním na Měsíci zabývat až v roce 1964, když Politbyro zjistilo, že to Američané s Měsícem myslí opravdu vážně. Sergej Koroljov a jeho lidé dostali za úkol dostat sovětského občana na Měsíc v roce 1967, tedy k 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, jak byl v oněch dobách nazýván komunistický převrat v roce 1917.

Netřeba velkých znalostí a předvídavosti k tomu, abychom okamžitě seznali, že onen termín byl naprostou chimérou. Přesto se sovětský lunární pilotovaný program L-1 (oblet Měsíce) a L-3 (přistání jednomístného lunárního modulu LK na Měsíci) dostaly do fáze komplexních bezpilotních zkoušek (v případě L-1) a zkoušek na nízké zemské orbitě (v případě L-3). K letům se také připravovaly skupiny kosmonautů. Jednou z nejvýraznějších postav byl Alexej Leonov. Jeho jméno je také nejčastěji skloňováno v souvislosti s možným prvním pokusem o přistání.

Přes obrovské úsilí všech zúčastněných se nakonec Sovětskému svazu oproti jeho rivalovi nedostávalo finančních prostředků, ale hlavně času. Podle názoru tehdejšího velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina zaostali Sověti za Američany v lunárním programu o 4-5 let. Pozdní reakce na Kennedyho výzvu byla jedním z klíčových důvodů, proč do učebnic historie místo Armstronga nevstoupil právě Leonov…

4. místo – Virgil Ivan Grissom

Když v květnu 1961 upřela Amerika své oči k Měsíci, počítalo se s tím, že prvním mužem, který stane na jeho povrchu, bude někdo z první sedmičky amerických astronautů, legendární Mercury 7. Jenže v průběhu času se počty aktivních členů tohoto prvního náboru začaly tenčit. Jako první vypadl ze hry na jaře 1962 Deke Slayton vinou svých problémů se srdcem. Stal se následně manažerem kanceláře astronautů, tedy jakýmsi „nelétajícím kapitánem“ oddílu. Jako takový měl mimo jiné na starost sestavování posádek pro jednotlivé mise.

Slayton však nebyl sám z původní sedmičky astronautů, kdo byl vyřazen dříve, než se začalo vážně uvažovat o posádkách pro lunární mise. Jako druhý odešel z aktivní služby John Glenn, který se rozhodl pro politickou kariéru. Jako další ztratil svou šanci Scott Carpenter, který během svého letu MA-7 podle mnohých nepodal zcela přesvědčivý výkon. Následně se zaměřil na podmořský výzkum a při havárii na motocyklu v roce 1964 utrpěl zranění, jež jej nadobro z letového stavu diskvalifikovalo. Ani extrémně schopný astronaut Alan Shepard, který jako první Američan překročil brány vesmíru při suborbitálním letu MR-3, nedostal možnost participovat na úvodních misích Apolla. Méniérův syndrom jej na začátku roku 1964 uzemnil. Přestože se Al nakonec jako jediný z první sedmičky na Měsíc dostal, z hlediska historického prvenství byl mimo hru. Ani další člen Mercury 7 Gordon Cooper neměl příliš šancí. Svou povahou a relativně laxním přístupem k výcviku si dokázal znepřátelit poměrně značný počet lidí na důležitých místech a Slayton coby hlavní architekt personálního složení posádek pro něj neměl příliš pochopení. Podobně na tom byl i Wally Schirra. Ten byl původně určen jako velitel druhého pilotovaného testu nové lodi Apollo Block I na oběžné dráze Země. To se mu ovšem nezamlouvalo a neváhal to dávat hlasitě najevo. Jeho taktika však měla jiný efekt, než očekával: druhý test Blocku I byl zrušen a Wally se svou posádkou se ocitl v roli záložní posádky pro první test. Nakonec se do vesmíru znovu (již potřetí) podíval na palubě Apolla 7, ovšem ještě předtím se rozhodnul, že chce z kolotoče výcviku, věčného cestování a neustálé dřiny vystoupit. Po misi Apolla 7 z NASA odešel.

Tím v našem výčtu zbývá Gus Grissom. Jeho šance na lunární misi byly nepoměrně větší než u všech výše zmíněných kolegů. Na začátku roku 1967 byl ve finální fázi výcviku pro první pilotovaný let Apolla Block I. Nebylo to poprvé, co Gus testoval loď na oběžné dráze – v březnu 1965 byl velitelem prvního pilotovaného letu lodi Gemini. Nyní měl pomoci uvést do služby Apollo. Tím by si zajistil pozici nejzkušenějšího astronauta a navíc mezi šéfastronautem Slaytonem a ředitelem Manned Spacecraft Center (dnešní Johnson Space Center) Bobem Gilruthem existovala gentlemanská dohoda o tom, že pokud to bude možné, prvním člověkem na Měsíci bude někdo z Mercury 7. A fakt, že Slayton a Gus byli blízcí přátelé, také nebyl na škodu…

Všechny možnosti a naděje Guse Grissoma na procházku po Měsíci však vyhasly spolu s jeho životem a životy jeho dvou kolegů 27. ledna 1967, když se kabinou Apolla při jednom z předstartovních testů prohnal smrtící požár. Nebýt tohoto osudového zvratu, nejspíše by se naplnila Slaytonova slova: „Kdyby Gus žil, jedna věc by byla jinak: prvním chlápkem, který se prošel po Měsíci, by byl Gus Grissom, nikoli Neil Armstrong…“

3. místo – Frank Frederick Borman II

V létě 1968 učinila agentura NASA jedno z nejodvážnějších rozhodnutí za celou svou existenci. Po požáru v lednu 1967 se program Apollo začínal znovu dostávat do obrátek a cesta k lunárnímu přistání do konce dekády byla poměrně jasně nalinkována. Ovšem bylo zde mnoho faktorů, jež hrozily celý projekt zpozdit natolik, že Kennedyho výzvu nebude možné splnit včas. Zřejmě nejtěžším oříškem byl lunární modul. Firma Grumman s jeho vývojem a výrobou nabírala velké zpoždění, v červnu 1968 to bylo už minimálně půl roku. To zásadně komplikovalo situaci, protože pouze první pilotovaný test Apolla se měl bez lunárního modulu obejít, při dalších misích se s ním však už počítalo.

Nicméně na začátku srpna přišel manažer programu Apollo George Low s nápadem, který mohl zachránit situaci. Nápad to byl vskutku jednoduchý: pojďme poslat samotnou loď Apollo bez lunárního modulu k Měsíci! Nápad se ukázal být proveditelný a po úspěšném otestování Apolla na oběžné dráze Země posádkou Wallyho Schirrry nestálo nic v cestě výpravě na lunární orbitu. Volba padla na posádku, kterou vedl Frank Borman a jeho let spolu s Jimem Lovellem a Billem Andersem měl vejít do historie pod označením Apollo 8.

Ještě před misí samotnou ovšem začaly kolovat úvahy o tom, že by nebylo zcela od věci zvážit, zda by Bormanova posádka mohla být po skončení letu Apolla 8 recyklována pro první pokus o přistání. Zdůvodnění těchto úvah bylo nabíledni: Borman se svou posádkou v rámci Apolla 8 vykoná 99 % cesty na měsíční povrch a během své mise získá neocenitelné zkušenosti.

Ještě než však mohl být tento návrh brán vážně, vše ztroskotalo na jediné osobě. Tím, kdo se jako první postavil proti, byl paradoxně sám Frank Borman. Cítil, že by se s Lovellem a Andersem nestihli dostačujícím způsobem připravit. Přeci jen, Apollo 8 neneslo lunární modul a od léta se výcvik Bormanovy posádky zaměřoval čistě na lunární orbitální misi. Přistávací procedury by si museli astronauti vštípit v rekordně krátkém čase a toto riziko Borman podstoupit nechtěl. Nehledě k tomu, že okamžitě po skončení mise Apolla 8 by museli bez přestávky opět naskočit do vyčerpávajícího kolotoče nácviků. A Borman cítil, že poslední roky, kdy byl vinou obrovského pracovního vytížení manželem a otcem in absentia, měly velmi neblahý vliv na jeho nejbližší. Ještě na podzim 1968 oznámil Deku Slaytonovi, že Apollo 8 bude jeho poslední misí a nadále s ním NASA může počítat pouze v administrativní roli. Vědomě tak odmítnul šanci stát se tím, jehož jméno budou naši potomci znát ještě za stovky let…

2. místo – Charles „Pete“ Conrad Jr.

Charles „Pete“ Conrad a jeho posádka sestávající z Dicka Gordona a Alana Beana měla během období jaro 1968 – léto 1969 několik šancí na to, aby se zapsala do historie. Ta největší přišla se jmenováním do role záložní posádky Apolla 8, kde měl Conrad a jeho parta dublovat posádku Jima McDivitta. Při zachování rotace posádek ob dva lety to znamenalo, že Conrad, Gordon a Bean se ocitnou v nejlepší pozici pro post hlavní posádky na misi Apollo 11. Mělo to všem dva háčky: prvním z nich byla osoba Ala Beana. „Beano“ byl nováčkem a Slayton podle svých slov rozhodně chtěl, aby první pokus o přistání vykonala posádka, ve které byli pouze veteráni. Než však musel Slayton začít toto dilema řešit, přišla velká rošáda ohledně nové mise mimo nalinkovaný letový řád. Takzvaná mise „C-prime“ měla vyplnit mezeru, než bude hotov lunární modul, letem mateřské lodi na orbitální dráhu Měsíce.

Jenže posádka Jima McDivitta, která byla na řadě, byla v té době až po uši ve výcviku pro misi typu „D“, tedy zkoušce lunárního modulu na nízkém zemském orbitu. Zato posádka Franka Bormana, určená v rámci letu Apolla 9 pro misi typu „E“, tedy testu lunárního modulu na vysoké eliptické dráze, se teprve dostávala do tempa. McDivitt sice od Slaytona nabídku pro C-prime dostal, podle očekávání však odmítnul – let bez lunárního modulu pro něj a jeho tým neměl smysl. Borman naproti tomu, opět dle očekávání, po nabídce ihned skočil. Borman měl se svou posádkou letět v prosinci 1968, McDivitt pak v únoru 1969 (nakonec byl jeho start o několik dní odložen vinou onemocnění). Tím ovšem vyvstala nutnost přečíslovat mise. Z Bormanova letu se tak stalo Apollo 8 a z McDivittova letu najednou bylo Apollo 9. Vzhledem k tomu, že spolu s hlavní posádkou byla pevně spjatá i záložní posádka, pro Conrada to nyní znamenalo, že do hlavní posádky se on a jeho tým dostanou až pro Apollo 12.

Conrad však i přes zklamání neházel flintu do žita. Předně nebylo vůbec jasné, zda Apollo 11 bude skutečně prvním pokusem o přistání. Ještě na jaře 1969 měl lunární modul LM-5 určený pro Apollo 11 nadváhu, tu se však dařilo krotit programem redukce hmotnosti, který zavedl výrobce, firma Grumman. Bylo třeba také odzkoušet a vyladit software pro navigační počítač lunárního modulu, což nebylo úplně jednoduché díky architektuře počítače, který využíval CRM – „core rope memory“, tedy cosi jako „uzlíkovou paměť“, jejíž výroba byla extrémně pracná a trvala poměrně dlouho.

Přes všechny problémy se nakonec 16. července 1969 Apollo 11 odlepilo od startovní rampy a zamířilo k Měsíci. Ani tímto okamžikem však naděje Pete Conrada ještě úplně nevyhasla. Armstrong a Aldrin se během svého pokusu o přistání mohli setkat s obtížemi, které nebude možné překonat a šance, že budou nuceni vrátit se domů s nepořízenou, nebyly malé. 20. července ve 20:17:39 UTC byly nakonec Conradovy naděje definitivně rozprášeny. Lunární modul Apolla 11 dosednul v Moři klidu a všechny pochybnosti byly najednou pryč: první lidská bytost, která vstoupí na měsíční povrch, rozhodně neponese jméno Charles Conrad…

1. místo – Edwin Eugene Aldrin Jr.

Když 6. ledna 1969 svolal Deke Slayton Neila Armstronga, Edwina Aldrina a Mika Collinse do své pracovny a oznámil jim, že se stanou posádkou pro misi Apolla 11, trojice mužů si byla vědoma toho, že pokud se vše podaří, vejdou do historie. Zatím však zůstávala otevřená otázka, který z dvojice Armstrong / Aldrin vstoupí jako první na měsíční povrch.

Aldrin, zvaný přáteli „Buzz“ okamžitě vycítil svou šanci a začal lobovat za to, aby právě on byl tím, kdo z lunárního modulu sestoupí jako první. A předběžné studie vypracované před několika lety plánovači v Manned Spacecraft Center mu dávaly za pravdu. Pilot lunárního modulu měl být totiž podle původních předpokladů skutečně tím, kdo opustí lunární modul ještě před velitelem. Jenže v průběhu doby se toho mnoho měnilo, včetně posloupnosti výstupu obou astronautů. Na jaře 1969 měl Aldrin dojem, že nejistota ohledně prvenství na povrchu nesměřuje k ničemu dobrému a začal aktivně bojovat za to, aby byl on tím prvním.

Jeho argumenty nebyly úplně od věci. Buzz vycházel ze své zkušenosti, kdy na rozdíl od Armstronga již vycházky mimo loď uskutečnil. Navíc zde byl precedent z dob programu Gemini. Tam byl velitel vždy tím, kdo zůstával uvnitř, zatímco pilot prováděl výstupy do volného prostoru. Buzz trval na tom, že toto pravidlo by se mělo zachovávat, a aby mu dodal větší váhu, vzal si na pomoc námořní tradice, podle nichž vždy kapitán zůstává na lodi jako poslední. Mnozí však oponovali s tím, že v okamžiku výstupu už bude lunární modul de facto v cíli své cesty a námořní tradice velí, že v přístavu naopak jako první opouští plavidlo kapitán.

Aldrin se se svými ambicemi svěřil i svému otci, generálu Edwinu „Gene“ Aldrinovi. Gene, legendární postava amerických ozbrojených sil, se rozhodl, že otázku prvenství v zájmu svého syna protlačí výše. Kampaň obou Aldrinů se však nesetkala s pochopením, právě naopak. Svým neustálým přesvědčováním o tom, že by měl být prvním na povrchu, lezl Buzz svému okolí řádně na nervy, Slaytona a vedení Manned Spacecraft Center nevyjímaje.

Armstrong tyto tanečky pozoroval bez většího zájmu. Nicméně na přímou Buzzovu otázku, zda si myslí, že by měl jako první vystoupit na povrch velitel, Neil odpověděl lehce vyhýbavě s tím, že nechce tuto variantu vynechávat. Mnozí měli za to, že se klidný a introvertní Armstrong pro tuto úlohu hodí lépe než excentrický a často až neomalený Aldrin. V Armstrongův prospěch měl podle novinářů také hovořit fakt, že byl civilistou. Aldrin byl stále ještě důstojníkem USAF, kterého jeho mateřská ozbrojená složka, stejně jako všechny ostatní astronauty-vojáky, agentuře NASA pouze „zapůjčila“ a počítalo se s jeho návratem do služby. Ovšem novináři tak trochu zapomínali na fakt, že také Armstrong prošel vojenskou službou v US Navy.

Ovšem nejsilnějším argumentem pro Armstronga bylo uspořádání interiéru lunárního modulu. Astronauti měli vystoupit na povrch malými dvířky uprostřed pod palubní deskou. Dvířka se otevírala dovnitř a měla panty na pravé straně. A velitelovo místo bylo nalevo. Armstrong tedy měl po otevření dvířek volnou cestu ven. Jedinou možností, jak by mohl Aldrin vylézt ven jako první, byl „sloní tanec“, během nějž by si oba astronauti v nemotorných skafandrech vyměnili místa. Když byl tento úkon zkoušen v maketě lunárního modulu, podařilo se poškodit její interiér.

Definitivní přítrž snahám Buzze Aldrina učinilo rozhodnutí, které bylo veřejně oznámeno na tiskové konferenci 14. dubna. Manažer programu Apollo George Low novinářům oznámil, že jako první modul opustí velitel, tedy Armstrong. Pro Aldrina toto oficiální rozhodnutí znamenalo velké zklamání a jeho okolí si všimlo změny v jeho náladě. Jak se vyjádřil Mike Collins, Aldrin se „obrátil do sebe a jevil sklony k ponuré náladě“. Nicméně jako týmový hráč rozhodnutí respektoval a i po letech připouštěl, že Armstrong byl z mnoha důvodů dobrou volbou.

S odstupem je třeba uznat, že je tomu skutečně tak. Stačí se podívat na to, jak se s přívalem slávy Armstrong s Aldrinem vypořádali. Zatímco prvně zmíněný se nijak zvlášť nezměnil a neustále zdůrazňoval, že on byl pouhým jedincem na ramenou téměř půl milionu lidí zainteresovaných v programu Apollo, Aldrin prošel opakovanými epizodami klinické deprese, vystřídal několik manželek a léčil se ze závislosti na alkoholu.
Jak praví známé rčení, historie nezná žádné „kdyby“. Přesto, že všichni výše jmenovaní měli větší či menší šanci zapsat se obřím písmem do kolektivního vědomí lidstva, nakonec tato úloha připadla osmatřicetiletému tichému muži jménem Neil Alden Armstrong. A ke cti všech, kteří figurovali v tomto žebříčku a dožili se července 1969, slouží fakt, že jako jeden muž uznávali, že Armstrong byl tím pravým jak pro samotný akt prvního přistání na Měsíci a otisknutí své boty do regolitu, tak pro příval slávy a popularity, se kterým musel žít až do konce svých dnů…

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11_insignia.png
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aleksei_Leonov_ASTP_crew.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Virgil_I._Grissom_MSFC-8772558.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Frank_Borman_suiting_up_on_launch_day.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_12_Conrad_with_moon_rocks.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aldrin.jpg