Když se říjen 1994 přehoupl do listopadu, pro Malenčenka, Musabajeva a Merbolda přišel čas loučení se stanicí. Všechny položky, jež bylo třeba vrátit na Zem, byly uloženy na svá místa v přistávacím modulu a 2. listopadu trojice mužů přeplula do Sojuzu TM-19, aby se loď o pár hodin odpojila a začala se vzdalovat od komplexu. Pro nezaujatého pozorovatele však byl odlet Sojuzu od stanice prapodivný. 60 metrů od stanice Malenčenko přepnul na ruční řízení a poodlétl ještě trochu dále, do vzdálenosti 190 metrů. Následně znovu zapnul automatiku a dal příkaz systému Kurs, aby provedl opětovné připojení ke stanici. Celá procedura byla testem staničního systému Kurs. Během několika předchozích stykovek se vyskytly nestandardní situace a přestože byly pravděpodobné příčiny odhaleny, vedení letu si chtělo být jisto, že samotný Kurs funguje tak, jak má. Sojuz TM-19 se pomalu blížil ke stanici a ve vzdálenosti 25 metrů posádka přepnula na záložní režim, aby byl otestován také ten. Sojuz se choval naprosto způsobně a přibližně 35 minut po odpojení se opět připojil k zadnímu uzlu stanice. Kurs prokázal svou bezvadnou funkci a potvrdil předchozí závěry ohledně příčin dramatických stykovacích manévrů během předchozích měsíců. Automatika fungovala dokonce tak dobře, že z 80 kg paliva, které bylo pro tento experiment vyčleněno, bylo spotřebováno pouhých 36 kg. O hodinu později už byli „MMM“, jak Malenčenkovi, Musabajevovi a Merboldovi přezdívali, zpátky v útrobách stanice. Jejich pobyt ovšem neměl dlouhého trvání.

Rekord překonán!

4. listopadu měla šestice obyvatel Miru budíček už ve čtyři ráno. Po nezbytných procedurách se „MMM“ rozloučili se svými kolegy a přepluli do svého Sojuzu, tentokrát již definitivně. V půl jedenácté se uvolnily háky, jež dosud transportní loď držely u stykovací příruby zadního uzlu stanice a Sojuz se začal vzdalovat. Ovšem ani tentokrát vše neprobíhalo podle běžného scénáře. Vzdalování se pomalu zastavovalo, až Sojuz zůstal téměř nehybně viset ve vzdálenosti zhruba padesát metrů od stanice.

Talgat Musabajev se s obtížemi ze svého pravého křesla protáhnul stísněným interiérem návratové kabiny k příklopu do orbitálního úseku lodi. Celá operace byla o to těžší, že kabina byla zarovnána nákladem, který bylo třeba vrátit na Zem. S jeho ukládkou pomáhal zejména Alexandr Viktorenko, který coby zkušený „mazák“ znal každou skulinu návratové kabiny a dokázal do jejích prostor nacpat téměř nemožné. Po otevření příklopu Talgat proplul k „blistru“, tedy jakési pozorovatelně v přední části orbitálního modulu, a připravil fotoaparát. Malenčenko Sojuz manévrovacími motorky začal natáčet tak, aby měl jeho kolega co nejlepší výhled. Po několika minutách bylo hotovo. „Juro, hlavně v žádném případě nezapomeňte Talgata v orbitálním úseku,“ připomenul spíše v žertu komunikátor Malenčenkovi.

Návrat Musabajeva do návratové kabiny už nebyl tak jednoduchý jako přesun z kabiny ven. Tentokrát musel Malenčenko opustit své křeslo a přeplout za Musabajevem do orbitálního úseku. Následně Musabajev zaplul na své místo a za ním se na svůj post vrátil Malenčenko. Dál už všechno probíhalo jako u běžných přistání Sojuzů. Po bezpečné separaci od stanice Malenčenko loď natočil zadní částí vpřed a po provedení brzdicího zážehu se Sojuz rozdělil na tři samostatné úseky. Zatímco přístrojový a orbitální úsek očekával zánik v hustých vrstvách atmosféry, návratovou kabinu na padáku o několik minut později spatřily posádky pátracích vrtulníků. Přistání bylo sice vinou silného větru tvrdé, nevybočovalo však ze zkušeností nasbíraných v průběhu let. Měkké přistání v Sojuzu i za ideálních okolností připomíná spíše průběh autohavárie.

Důležité bylo, že „MMM“ byli v pořádku zpět na Zemi. Ulf Merbold si do svého pomyslného zápisníku letů připsal dalších 31 dní, 12 hodin, 35 minut 56 sekund ve vesmíru a mohl být právem hrdý na to, že ambiciozní plán mise EuroMir-94 byl bezezbytku splněn. Pro Merbolda to byla kosmická derniéra, za svou aktivní kariéru strávil během tří misí ve vesmíru téměř padesát dní. Malenčenko a Musabajev naproti tomu svůj virtuální zápisník letů teprve začínali a díky své expedici si do něj mohli vepsat prvních 125 dní, 22 hodin, 53 minut a 36 sekund. Oba se do vesmíru ještě několikrát vrátí.

Posádku na místě přistání čekala tradiční lékařská prověrka, ale také oficiální přivítání, kterého se účastnil i kazašský prezident Nursultan Nazarbajev. Ten na místo dorazil zejména kvůli Musabajevovi, ve kterém Kazaši stále spatřovali svého prvního kosmonauta od získání samostatnosti (nehledě na to je třeba říci, že Nazarbajev byl a je velkým fandou kosmonautiky). Lékaři nicméně brblali, že jim oficiality narušily prvotní vyšetření. Transport ze stepi do civilizace probíhal jako na drátkách a kolem deváté hodiny večerní trojice kosmonautů vkročila ze schůdků letounu na beton letiště Čkalovskij nedaleko Hvězdného městečka.

Viktorenko, Kondakova a Poljakov si mezitím užívali vzácného oddechu, aby se mohli opět vrhnout na svůj letový plán. 10. a 11. listopad možná trochu oživil nepříjemné zkušenosti s požárem, který na palubě proběhl před třemi týdny. Na tyto dny byl totiž naplánován experiment nazvaný „Скорость“, tedy v překladu „Rychlost“. V rámci tohoto experimentu byl na palubě založen požár zcela úmyslně. Abychom však nepřipomínali bulvární čtivo, uveďme věci na pravou míru.

Ve speciálním hermetickém boxu s ventilátorem bylo uloženo šest bavlněných knotů a šest vzorků organického skla. Knoty a vzorky byly zapáleny a bylo sledováno šíření hoření. Jakmile došlo k zahoření, ventilátor postupně začal snižovat své otáčky. V beztíži nefunguje konvekce, horký vzduch nestoupá nahoru, proto se okolí plamene sytí zplodinami hoření, které postupně zabrání přístupu kyslíku k plameni, který následně uhasne. Výzkumníci chtěli zjistit, při jaké rychlosti proudícího vzduchu se oheň ještě dokáže udržet a kdy už nastupuje pouhé doutnání vzorků. Celý proces byl zaznamenáván na dvě videokamery, aby bylo možné zmapovat průběh hoření vzorku v prostorových souvislostech. Získaná data měla pomoci k vypracování postupů pro hašení eventuálních požárů na palubách kosmických lodí a stanic.

Jako první přišly 11. listopadu na řadu knoty. Překvapivá byla rychlost, s jakou se rozhořely, nicméně průběh zahoření i dalšího chování plamene ve snižujícím se proudu vzduchu se podařilo zaznamenat bez potíží. Druhý den pak byly zapáleny vzorky organického skla. Po zkušenosti z předchozího dne byla hned zpočátku nastavena nižší rychlost proudění vzduchu. Také tentokrát se podařilo důležitá data zaznamenat a poslat na Zem.

Provedení tohoto zajímavého pokusu měla na starosti Jelena Kondakova, pro kterou muselo být sledování plamenů, byť v uzavřeném boxu, velmi zajímavým zážitkem. A abychom byli upřímní – zajímavým zážitkem muselo být pro tradičně poměrně šovinistické kosmonauty soužití se ženou na palubě. Její předchůdkyně, Světlana Savickaja, dostala při své první návštěvě Saljutu 7 od stálé posádky darem zástěru. Kondakova byla odhodlána zažitý stereotyp vyvrátit. Nebála se konfrontací, během výcviku se dokonce neváhala pohádat s Viktorenkem, zatímco je točil německý televizní štáb. Na druhou stranu je třeba říci, že její postoj pro ni neznamenal takové riziko jako pro předchůdkyně. Její manžel Valerij Rjumin, velmi respektovaný zkušený kosmonaut, byl v té době jedním z nejmocnějších mužů, kteří měli co mluvit do složení posádek. Asi nikdo by se nechtěl dostat do křížku s manželkou člověka, na jehož rozhodnutí závisela vaše kariéra. Samotný Rjumin údajně nebyl volbou povolání své drahé polovice přespříliš nadšen. Prý se nechal napůl v žertu slyšet, že nechápe, proč jeho žena nemůže být normální tradiční manželkou a vykonávat nějaké běžné zaměstnání. K jeho náladě asi moc nepřispěl fakt, že mu doma „na krku“ zůstala osmiletá dcera Jevgenija a Rjumin údajně dostal od svého zaměstnavatele nařízeno během „služební cesty“ své manželky co nejvíce pracovat z domu a starat se o ni.

I na palubě Miru docházelo ke konfliktům, nicméně podle všeho nevybočovaly z běžné normy a zdaleka nedosahovaly takových extrémů, jako tomu bylo například mezi Volynovem a Žolobovem na palubě Saljutu 5 (dodnes se traduje zkazka o pistoli, kterou měl údajně Volynov na svého palubního inženýra vytáhnout) nebo Berezovým a Lebeděvem na Saljutu 7 (ti měli údajně několik období, kdy spolu krom pracovních záležitostí i celé dny nepromluvili). Jedna z půtek proběhla mezi Jelenou a Valerijem Poljakovem. Kondakova měla údajně Poljakovovi vyčíst, že jí nevěnuje dostatečnou pozornost coby lékař, Poljakov zase kontroval, že se jeho radami Jelena stejně neřídí. Dusno trvalo přibližně týden, načež Poljakov inicioval „pročištění vzduchu“, během něhož si s Jelenou vše v klidu vyříkali a podle slov Poljakova „se z nich stali opět přátelé“.

Během jedné z pravidelných tiskových konferencí (vzhledem k neformálnosti se jednalo spíše o volné rozmluvy s novináři) byla Kondakova dotázána, zda vůči ní nejsou její dva kolegové přespříliš ochranitelští. Kondakova odvětila, že nikoli a vzápětí se rozchechtala. Poljakov jí totiž napovídal „správnou“ odpověď: „Napovídám jí: chce se jim o mě pečovat a rádi by o mě pečovali a já jim v tom vůbec nebráním!“ Nakonec Kondakova přiznala, že má na své kolegy štěstí: „Chlapi na stanici se mě snaží uchránit od různých maličkostí a já jsem za nimi jako za kamennou stěnou.“

Kondakova tak mimo jiné dostala k dispozici jednu ze dvou kajut v základním bloku, aby měla alespoň trochu soukromí. Druhou kajutu využíval Viktorenko, zatímco Poljakov od samotného počátku své superdlouhé expedice spal v modulu Kristall. Své místo zdědil po Alexandru Serebrovovi, který Poljakovovi Kristall doporučil s tím, že je tam větší klid a ticho než kdekoli jinde a navíc tam podle Serebrova byla nejnižší úroveň elektromagnetického záření v rámci celé stanice. Serebrov prý úrovně osobně měřil a aby Poljakova ochránil ještě více, nashromáždil kolem jeho spacího místa vysloužilé akumulátory. Poljakov v této praxi pokračoval a ke konci mise jich měl kolem sebe při spánku deset! „Nevím, jestli je tam slabší pole (elektromagnetické – pozn. aut.), ale záblesky v očích tam prakticky nevidím,“ řekl Poljakov na margo záblesků způsobovaných dopady energetických částic na sítnici, které kosmonauti vidí i při zavřených očích.

13. listopadu nastal další okamžik vyznačující se mírným napětím. Na obzoru se objevil nákladní Progress M-25. Po problémech s předchozími náklaďáky všichni očekávali závěrečnou fázi stykovky v nervozním očekávání. Naštěstí tentokrát vše proběhlo zcela hladce a posádka se mohla pustit do vykládky prvních položek z celkem 2 380 kg nákladu.

Dny trojice kosmonautů se koncem listopadu a začátkem prosince staly běžnou rutinou, kterou nenarušovaly žádné vážnější problémy. Zdálo se, že přítomnost ženy na palubě si už svůj příděl smůly vybrala. 14. prosince však opět skřítci záškodníci udeřili plnou silou. Posádka podle denního plánu zapojila aparaturu „Reper“. S její pomocí měly být mapovány dynamické charakteristiky stanice, zejména rychlost útlumu vibrací. Když však přišlo na spuštění aparatury, stalo se, co nikdo neočekával: na ovládacím panelu se rozsvítil transparent „Prověř SUD“ (SUD – systém ovládání stanice) a gyrodyny začaly výběh. Když se o dva dny později gyrodyny opět podařilo roztočit, všeobecná spokojenost vydržela jen pár hodin. Večer se objevil alarm „Porucha CVM-1“ (CVM označuje hlavní počítač) a gyrodyny opět začaly brzdit. Něco evidentně nebylo v pořádku a když se posádka snažila počítač znovu uvést do chodu, pokaždé to skončilo stejně – rozsvítil se nápis „Porucha CVM-1“ a gyrodyny začaly zpomalovat.

Naštěstí tady byl starý dobrý Argon-16, který byl z „důchodu“ opět povolán do služby. Vedoucí letu Vladimir Solovjov přiznal, že středisko nemá absolutně představu, proč počítač nefunguje. V zoufalství operátoři navrhli, aby kosmonauti zkusili zalomcovat kabeláží počítače, která se nacházela za panely v interiéru základního bloku. „Už jsme jimi potřásli,“ zněla odpověď z vesmíru. „Tak to zkuste ještě jednou, možná to pomůže. Zkontrolujte kabely na vlastní oči a zatřeste jimi, “ poprosil Solovjov. „Hned teď na to jdeme,“ ujistil svého šéfa Viktorenko, „není to nic těžkého. Možná to pomůže.“ Nato se Solovjov odmlčel se slovy: „To je ode mě všechno, děcka, odmlčím se, protože jednoduše není co říci…“

Situace s počítačem byla skutečně nepříjemná. Možnosti stanice byly extrémně limitovány a začal se projevovat nedostatek elektrické energie. Tomu se kosmonauti snažili čelit připojením elektrického systému transportního Sojuzu do energetické sítě Miru v periodách nejvyšší spotřeby elektřiny. 25. prosince se konečně objevilo světlo na konci tunelu: po důkladném přezkoušení se ukázalo, že na vině je jeden z bloků elektroniky. Další den tedy Viktorenko odpojil od neposlušného bloku všechny kabely, kterých bylo více než sto, přitom si až do krve rozedřel kůži na prstech. Nimravý a citlivý proces zabral celý pracovní den a teprve 27. prosince bylo možné nový blok elektroniky opět připojit. Zprvu se zdálo, že se počítač posádce a operátorům vysmívá – po zapnutí se opět objevila signálka poruchy. Bylo třeba vyměnit ještě další komponenty, nakonec si však 29. prosince všichni mohli vydechnout, počítač začal konečně pracovat. Posádka si mohla odpočinout, zatímco operátoři dálkově krmili Saljut-5B nezbytnými daty a roztáčeli gyrodyny.

Rok 1995 tak posádka mohla přivítat v povznesené náladě. 8. ledna uběhl přesně rok od startu Valerije Poljakova a den poté, 9. ledna v 11:45 moskevského času se stal člověkem, který ve vesmíru strávil nepřetržitě nejdelší dobu v historii. Zatím se ještě nemohl zapsat do tabulek rekordů FAI (oficiálně jsou rekordy FAI uznány, pokud překročí starý rekord o 10 %, což u Poljakova mělo nastat až 15. února), nicméně Valerij nyní vstupoval na neprobádanou půdu a každý den, který nyní ještě stráví na stanici, posune lidské vědění o kousíček dále.

Na dlouhé oslavy však nezbýval čas. Posádka byla až po uši zabořená ve vykonávání údržbářských prací a provádění experimentální náplně své mise. Na počátek druhé lednové dekády byla navíc naplánována ostrá prověrka systému Kurs. Po nedávných potížích během sbližování nákladních i transportních lodí Kurs prověřila odpojením a opětovným připojením své lodi posádka Sojuzu TM-19. Tehdy však mohla být tímto způsobem prověřena pouze část systému odpovídající za zadní stykovací uzel. Nyní měl být pro klid duše experiment opakován u předního uzlu. Znamenalo to de facto stejnou porci práce, jako by se mise chýlila ke konci. Pro případ, že by se z jakéhokoli důvodu Sojuz nemohl opět připojit ke stanici, bylo třeba Mir uvést do stavu, kdy jej bude možné ovládat dálkově, přenést výsledky dosavadních experimentů do návratové kabiny lodi a v neposlední řadě také připravit k odpojení nákladní Progress M-25, který u zadního stykovacího uzlu pobýval od listopadu. Ten musel být připraven k eventuálnímu uvolnění stykovacího uzlu v případě, že by se test u předního uzlu nezdařil.

11. ledna se krátce před polednem Sojuz TM-20 odpojil od stanice a vzdálil se na 190 metrů. Následně kosmonauti prověřili hlavní i záložní systém Kursu a téměř přesně půl hodiny po odpojení se Sojuz TM-20 opět připojil k přednímu uzlu Miru. Test dopadl úspěšně a poslední obavy vedení letu ohledně automatických stykovek zmizely. Po přechodu na stanici čekala Viktorenka, Kondakovou a Poljakova práce v opačném gardu oproti předchozím dnům – bylo třeba otevřít náklaďák, odkonzervovat stanici a uvést vše do předchozího „pracovního“ stavu.

Život na Miru nyní probíhal relativně nevzrušeně, přesto by se nezasvěcenému pozorovateli mohlo zdát, že posádka i řídicí středisko provádějí některé úkony, které vypadaly, jako by stanice očekávala návštěvu. Mohlo se to zdát zvláštní, protože start dalšího Sojuzu byl plánován až na začátek března. 6. února 1995 by se onen nezasvěcený divil ještě více. Na dohled od stanice se totiž objevil zcela jiný stroj než Sojuz nebo Progress. Přestože Mir byl v té době už pořádným „mackem“, onen stroj se rozhodně nenechával stran velikosti zahanbit. Posádka stanice sledovala, jak se k nim velký bíločerný objekt pomalu blíží. Všichni si byli vědomi toho, že se právě začíná psát nová kapitola historie nejen co se týče stanice Mir, ale hlavně nastává zcela nová kapitola spolupráce dvou kosmických velmocí…

(článek má pokračování)
Zdroj obrázků:

http://images.spaceref.com/news/2017/oo34117552756.jpg (kredit: Roscosmos- Oleg Novickij)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-19_recovery_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/soyuz-tm-20_1.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://spacepatches.nl/mir/tm20_onboard1_200.jpg (kredit: spacepatches.nl)