Svět nad planetou (31. díl)

Posádka expedice EO-13 při výcviku

Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo, a to z velmi neobvyklých, nicméně symptomatických příčin – z ekonomických důvodů nebyl na rampě dostatek syntinu (někdy nazývaného také cyklin), tedy syntetického paliva používaného v nosičích Sojuz U2. Nakonec padlo rozhodnutí raketu natankovat kerosinem, což bylo palivo používané u starších verzí nosiče Sojuz. Motory rakety byly evidentně schopny „přežvýkat“ i pohonné látky, jež pro ně primárně nebyly určeny (tento zajímavý rys mají i další ruské stroje, například bitevní letoun Su-25 se v případě nedostatku kerosinu spokojí i s obyčejnou motorovou naftou). Nosnost tím do jisté míry utrpěla, nicméně s jednodenním zpožděním se Progress M-18 mohl 22. května konečně vydat na cestu k Miru, kde již na jeho přílet netrpělivě čekali Manakov s Poleščukem…

   

Dva náklaďáky u stanice

   

Čekání na nákladní loď si kosmonauti krátili krom běžných domácích prací také radiovými rozhovory s rodinami a blízkými. Na hlavním pultu už byla několik dní sestavena a připravena aparatura TORU – tentokrát už systém skutečně sloužil jako záloha pro systém Kurs na Progressu. 24. května se náklaďák konečně objevil na dohled od stanice a krátce před půl dvanáctou dopoledne moskevského času hladce přirazil k přednímu stykovacímu uzlu Miru. Bylo to poprvé v dějinách ruské kosmonautiky, kdy součástí staničního komplexu byly dvě nákladní lodi naráz, u zadního portu totiž už nějakou dobu přebýval Progress M-17. Spojení posádka monitorovala mimo jiné i za pomoci přístroje „Mikroakcelerometr“, který měl zaznamenat veškeré pohyby a vibrace během tohoto procesu.

Na palubě Progressu M-18 ke stanici dorazilo 2 192 kg zásob a vybavení. Významnou položkou nákladu byla návratová kapsle Raduga, v pořadí již šestá. Mezi další body seznamu nákladu patřily nosiče s novými matematickými modely pro palubní počítač Saljut-5B, nové bloky elektroniky pro části výpočetního komplexu, potraviny, voda, zásilky od rodin a hlavně – náhradní klika od jeřábu Strela! Nyní už nic nebránilo tomu, aby se posádka vydala znovu do volného prostoru a dokončila práci, kterou začala při výstupu 19. dubna.

Ještě předtím však na kosmonauty a operátory v řídicím středisku čekala náročná a zodpovědná práce – výměna softwaru palubního počítače. K tomu bylo třeba vypnout gyrodyny. Tento úkon měl proběhnout 25. května, ovšem vinou nejrůznějších problémů bylo zastavení gyrodynů přeneseno na 26. květen. Ani tak se však proces neobešel bez potíží, během brždění gyrodynů, které provádělo středisko, zatímco kosmonauti spali, došlo k překročení plánované spotřeby paliva orientačního systému. Posádka tak musela být předčasně probuzena, aby ručně zajistila potřebnou orientaci komplexu.

Jakmile byly gyrodyny zastaveny, mohla započít práce na výměně matematického zabezpečení. Stará verze MO-4 neodpovídala současnému stavu stanice, především v ní nebylo zakomponováno využití VDU na nosníku Sofora. Dosud probíhaly pouze zkoušky elektrického systému VDU, motorky instalace zatím prověřeny nebyly právě kvůli chybějícímu updatu softwaru.

Výměna matematického zabezpečení palubního počítače ovšem nebyla tak jednoduchá, jako tomu je například u domácích počítačů. Bylo zapotřebí i „sáhnout do hardwaru“. Kosmonauti museli přepojovat kabely a vyměnit bloky elektroniky včetně hlavního procesoru. Celá záležitost trvala tři dny. V noci ze 30. na 31. května byl počítač s novým softwarem poprvé zapnut a mohlo začít jeho testování.

30. května proběhl malý milník vesmírného cestování – kosmonauti si poprvé mohli se svými rodinami popovídat po telefonu. Do té doby bylo nutné, aby rodiny a známí, kteří chtěli s kosmonauty mluvit, dorazili do řídicího střediska. Nyní byl zajištěn přenos komunikace skrze moskevskou telefonní síť. Volání ovšem fungovalo pouze ze strany stanice, vytočit číslo do vesmíru zatím technologie neumožňovala…

Manakov se skulpturou "Cosmic Dancer, kterou vytvořil Arthur Woods. Skulptura byla součástí nákladu Porgressu M-18 a měla sloužit k "evaluaci integrace umění a letů do vesmíru".

Manakov se skulpturou “Cosmic Dancer, kterou vytvořil Arthur Woods. Skulptura byla součástí nákladu Porgressu M-18 a měla sloužit k “evaluaci integrace umění a letů do vesmíru”.
Zdroj: capcomespace.net

1. červen byl svátečním dnem pro Gennadije Manakova, který slavil své 43. narozeniny. Byly to už několikáté narozeniny, jež byly slaveny na orbitální stanici Mir (vůbec první narozeniny ve vesmíru oslavil v roce 1971 člen nešťastné posádky Sojuzu-11 Viktor Pacajev) a, stejně jako u těch předchozích, i nyní se vše neslo sice v povzneseném, nicméně pracovním duchu. Posádka měla na tento den naplánováno několik testů nového softwaru palubního počítače. Přesto se dopoledne našel čas na to, aby si Manakov mohl popovídat s rodinou a přáteli a kolegy. Zřejmě nejhezčí dárek dostal nejen Manakov, ale i Poleščuk od vedoucího letu Vladimira Solovjova, který kosmonautům sdělil, že předběžně mezi 18. a 20. červnem bude moci být proveden druhý výstup do otevřeného prostoru.

Aby se však posádka nerozplynula v přílišné euforii, na další den byla plánována kontrola stavového vektoru stanice (tedy přesné určení polohy stanice v prostoru), který musel být velmi přesně stanoven v okamžiku, kdy budou znovu roztočeny gyrodyny. Kosmonauti vstali už ve 2 hodiny ráno a do počítače zanesli koordináty dvou hvězd, na které se měla zaměřit palubní čidla a potvrdit tak správnost stavového vektoru. Rozespalým kosmonautům se ovšem povedla parádní „bota“ – místo koordinát druhé hvězdy omylem do počítače naťukali údaje o první z hvězd. Počítač tuto chybu samozřejmě „neschroustal“ a na jeho tablu se krátce po spuštění celého procesu rozsvítily transparenty upozorňující na havárii orientačního systému stanice a počítač se vypnul. Celou zdlouhavou proceduru museli Manakov s Poleščukem opakovat a až kolem poledne se vše vrátilo k normálu. Roztočení gyrodynů však muselo být o jeden den odloženo. 7. června pak proběhl poslední plánovaný test, kterým bylo potvrzeno, že přechod z matematického modelu MO-4 na model MO-5 proběhl úspěšně.

9. června se Manakov s Poleščukem začali připravovat na nadcházející výstup do volného prostoru, jenž byl naplánován na 18. červen s tím, že 20. červen fungoval jako záložní termín pro případ problémů nebo pro případ, že by kosmonauti nestihli splnit plán výstupu v prvním termínu. Od tohoto dne začala posádka do svého denního režimu přidávat o něco více tělocviku, aby zvýšila svou fyzickou kondici. Protože během výstupu jsou namáhány nejvíce ruce, oba muži posilovali zejména svalstvo v této oblasti, mimo jiné tím, že kroutili pedály ergometru právě rukama. Podle lékařů byla úroveň fyzické připravenosti u Manakova výtečná, u Poleščuka – dobrá.

V předstihu bylo třeba také uvolnit prostor v Kvantu-2, ze kterého měl tradičně výstup probíhat, od 14. června kosmonauti také připravovali skafandry a procházeli s pozemními specialisty plán výstupu. V Progressu M-18 vyhledali náhradní kliku Strely, kterou bylo třeba hned zkraje výstupu přimontovat, a provedli nácvik její instalace v rukavicích skafandru. Proběhly také nácviky s maketou elektromotoru solárních panelů, jenž měl být přenesen z Kristallu na Kvant-1.

Poleščuk při pozemním nácviku EVA

Poleščuk při pozemním nácviku EVA
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

18. června nadešel konečně vytoužený okamžik, kdy kosmonauti dostali příležitost dokončit práci, kterou začali během prvního výstupu. Krátce před půl devátou večer moskevského času byl otevřen příklop přechodové komory Kvantu-2 a oba muži se vydali ven. Zatímco Manakov na plášť Kvantu-2 instaloval televizní kameru, která měla do řídicího střediska přenášet záběry z činnosti kosmonautů vně stanice, Poleščuk po rameni Strely přeručkoval k jejímu ovládacímu mechanismu a pustil se do instalace ovládací kliky. „Sašo, až bude klika instalovaná, zkus s ní zalomcovat, jestli drží,“ radil komunikátor Poleščukovi. Ten tuto veledůležitou operaci včetně lomcování zvládl bez nejmenších problémů a 25 minut po začátku výstupu mohl ohlásit, že je klika na místě. Už v tuto chvíli byli kosmonauti o téměř čtvrt hodiny napřed oproti plánu.

Strela nyní byla opět provozuschopná a kosmonauti mohli provést její „zálet“. Manakov se připoutal na konec manipulátoru a Poleščuk jej opatrně převezl na modul Kristall. Tam velitel Strelu fixoval k plášti modulu a palubní inženýr mu po jejím rameni přiručkoval na pomoc. Čekala je těžká dřina, během níž přišlo ke slovu i kladívko. Když komunikátor v řídicím středisku uslyšel namáhavé funění obou kosmonautů, pokusil se je přimět k odpočinku. Manakov s Poleščukem však dělali, že neslyší a dřeli dál.

Konečně byl elektromotor uvolněn ze svého úchytu na Kristallu a připevněn ke Strele. „Sašo, vpřed – na Strelu,“ zavelel Manakov a Poleščuk poslušně přeručkoval zpět k ovládacím prvkům jeřábu. Podle programu byl tak čas na krátký oddech. „Jak jsme na tom s časem,“ optal se Manakov. „Jste napřed,“ odvětil komunikátor. „Chtěl jsem, abyste mi říkali konkrétní čísla,“ trochu prudce odseknul Manakov. „Patnáct minut,“ pípl komunikátor.

Poleščuk pak začal převážet Manakova společně s elektromotorem na Kvant-1. Už v této chvíli si povšimnul, že se mu mlží horní průzor jeho Orlanu DMA, přestože jsou zapojeny oba ventilátory chladicího systému. Manakov tak musel svého parťáka navigovat. Když byl konec Strely nad plánovaným místem, Manakov přešel na plášť Kvantu-1. Poleščuk se k němu připojil a zatímco velitel pracoval na připevňování elektromotoru na určené místo, palubní inženýr se věnoval zapojování kabeláže.

Když bylo hotovo, kosmonauti se vydali na konec základního bloku, kde měl být proveden další bod výstupu – kontrola úzce směrované antény ONA, jež byla používána pro komunikaci skrze retranslační družici, a u níž panovaly pochyby o jejím správném natáčení. Podezření se potvrdilo, anténa se neotáčela až k zarážce jedné z krajních pozic. Podle plánu nyní měla následovat výměna antény amatérské radiostanice na základním bloku. Komplex se momentálně nacházel mimo oblast radiového spojení. V tento okamžik se však u Poleščuka už velmi silně mlžilo i hlavní hledí jeho skafandru, proto Manakov rozhodnul, že bude rozumnější výstup ukončit. Beztoho byly všechny důležité body vycházky splněny. Poleščuk tak Manakova naposledy svezl na Strele k přechodové komoře, velitel však musel svého palubního inženýra celou dobu navigovat, Poleščuk v této chvíli už téměř nic neviděl. „V ten moment už neviděl ani mě na konci Strely,“ přiznal posléze Manakov. Poleščuk pak (pokolikáté už?) opět přeručkoval za svým kolegou. Když Mir opět navázal spojení s řídicím střediskem, navrhnul nešťastný Saša, že přeci jen zkusí slézt zpět na základní blok a anténu vymění. „Neber si to tak, Sašo, to jsou maličkosti. Plánovali jsme výměnu antény při dostatku času a dostatku výhledu,“ uklidňoval schlíplého Poleščuka komunikátor. Druhý výstup expedice EO-13 tak skončil po 4 hodinách a 33 minutách. Přes problémy se skafandrem se kosmonauti popasovali s náplní vycházky příkladně, původně byl výstup totiž plánován na dobu trvání 5 hodin a 10 minut. Následný šestnáctihodinový odpočinek jim určitě přišel více než vhod.

...tentokrát s "Kosmickým tanečníkem" dovádí Alexandr Poleščuk...

…tentokrát s “Kosmickým tanečníkem” dovádí Alexandr Poleščuk…
spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Expedice EO-13 vbíhala do cílové rovinky. Na Zemi už se chystala další směna a Manakov s Poleščukem začínali mimo provádění experimentů a údržbářských prací také balit položky, jež měly být dopraveny zpět na Zem. Probíhaly také prověrky systému Kurs. Širokou veřejností relativně nepovšimnut zůstal jeden zajímavý úkon, který kosmonauti provedli 23. června. Na vnější část příklopu u uzlu modulu Kristall, k němuž byl nyní přistykován jejich Sojuz TM-16, nainstalovali speciální cílový přípravek – terčík, jež měl posléze posloužit při jisté převratné události.

Na Zemi se přípravy pro start další expedice nachýlily k závěru a 1. července se vydal k obloze Sojuz TM-17 s trojčlennou rusko-francouzskou posádkou. Stíhání stanice zabralo tradiční dva dny a 3. července se Sojuz objevil na dohled Miru. Ovšem něco tady nesedělo – všechny stykovací uzly byly obsazeny. Kam se Sojuz TM-17 připojí? Transportní loď skutečně začala u stanice zpomalovat a nakonec se zastavila ve vzdálenosti zhruba 180 metrů.

Nezasvěcený divák by mohl nabýt dojmu, že si posádka Sojuzu teprve nyní všimla, že se nemá kam vrtnout. Nebylo to však opomenutí posádky ani řídicího střediska. V plánu byl totiž zajímavý nebeský balet, či spíše, nebeské „rodeo“…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-16_3.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/mir/1993%20cosmic%20dancer.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_training/english/soyuz-tm-16_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-16_dancer_1.htm (kredit: Spacefacts.de)

Svět nad planetou (31. díl), 5.0 out of 5 based on 16 ratings
Pin It
(Visited 2 289 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (16 votes cast)
(Visited 2 289 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


13 komentářů ke článku “Svět nad planetou (31. díl)”

  1. Tom napsal:

    Nadherne jako vzdy a samozrejme v nejlepsim utate aby se bylo na co tesit pristi tyden…. 🙂
    Diky moc.

  2. Yarda napsal:

    Jen dotaz: Je někde k nakouknutí fotka nebo kresba manipulátoru “Strela”?

  3. tonda napsal:

    Dneska to bylo tak zajímavé,že mě ranní káva skoro vystydla!Překvapila mě náhrada syntinu kerosenem,šlendrián je stále přítomný!Ale myslím si,že to měli vyzkoušené na vojenských raketách,jinak by si to netroufli(snad)!A pak i nezasvěcený divák mohl nabýt dojmu,že vypustili loď,která se nemá kam přistykovat!Díky za super díl!!

    • kopapaka napsal:

      Ono je to spíš naopsk- syntil byl navržený tak, aby ho šlo používat v motorech na kerosen a to(kvůli ceně)především v horních stupních.
      Takže předpokládám, že to dohadování kolem bylo způsobeno řešením, jestli ůřšchodem neztratí až moc nosnosti.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky Tondo, jsem moc rád, že se Ti tento díl líbil a za studenou kávu se omlouvám. Na druhou stranu je to prý dobré na krásu! 😀

  4. ptpc napsal:

    Vynikajúci diel – ako vždy! 🙂

Zanechte komentář