Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by se ke stanici nepřipojil a veškerý jeho náklad by byl ztracen. Jak pozorní čtenáři vědí, už několikrát se v důsledku různých příčin tento scénář téměř naplnil. Celá věc nedávala mnohým spát, a tak se v roce 1985 začalo pracovat na záložním systému, který by umožňoval ruční ovládání Progressu z paluby stanice. O sedm let později, v roce 1992, bylo hotovo a kosmonauti měli k dispozici nový systém, jenž měl být v budoucnosti velkým přínosem, ale několikrát také zdrojem velmi vážných problémů…

TORU

Systém, jenž měl zachránit situaci v případě výpadku Kursu, dostal název „TORU“, což byla zkratka pro „teleoperační režim řízení (Телеоператорный Режим Управления)“. Tvoří jej několik ovládacích panelů, obrazovka a dvě páčky podobné těm, jež jsou používány k ovládání lodí Sojuz. Prostřednictvím panelů lze konfigurovat systém samotný a také některé komponenty nákladní lodi. Páčkami kosmonauti ovládají polohu lodi v prostoru a její translaci, tedy pohyb po dané ose. Na obrazovku je pak přenášen obraz z kamery umístěné na Progressu, současně jsou zobrazovány důležité informace (vzdálenost, rychlost sbližování, funkce motorků a podobně). Právě díky obrazovce má kosmonaut možnost řídit Progress virtuálně „z první ruky“, což je velmi důležité v okamžiku, kdy je třeba velmi rychle reagovat na nastalou situaci. K obrazu se navíc přidávají zvukové signály, které mohou proces řízení usnadnit. Systém TORU může být využíván ve vzdálenosti maximálně 8 km od cíle, tedy od stanice. A na začátku února 1993 TORU čekal první ostrý test.

V pátek 5. února Manakov s Poleščukem sestavili stanoviště TORU na hlavním ovládacím pultu stanice (pro úsporu místa měly být ovládací prvky skládány pouze při operacích s Progressy) a odebrali se nezvykle brzy na kutě v očekávání nelehké práce pro příští den. 6. února operátoři řídicího střediska navedli Progress M-15, který byl od stanice odpojen dva dny předtím, do vzdálenosti 200 metrů od Miru a dál už bylo vše na Manakovovi. Ten převzal řízení a začal s Progressem provádět sérii manévrů a obratů. Během celé sekvence nedovolil Progressu, aby se přiblížil ke staničnímu komplexu na nebezpečně malou vzdálenost. Operátoři v řídicím středisku tak měli možnost včas převzít nad strojem vládu v případě, že by TORU nefungoval tak, jak bylo v plánu. Ukázalo se však, že nový systém plní všechny povely kosmonauta jako hodinky a Manakov měl Progress naprosto pevně v rukou. Na závěr dal nákladní lodi příkaz, aby zahájila odlet od stanice, čímž úloha TORU končila. Zatímco posádka si užívala odpočinku, operátoři navedli loď na prozatímní dráhu a o den později Progress shořel v atmosféře.

Manakov a Poleščuk se po krátkém odpočinku pustili do další práce. Pracovní týden začali ne zcela příjemnou prací s ASU, tedy palubní toaletou. V rámci údržby bylo třeba vyměnit hadice a kosmonauti byli posléze jistě rádi, že tuto ne zcela příjemnou práci mají za sebou. Pak přišla řada i na experimenty, posádka například v rámci experimentu „Echografia“ monitorovala pomocí ultrazvuku stav srdečního svalu a cév. Relativní selanka však skončila 12. února.

Toho dne se kosmonauti věnovali hlavně údržbě experimentálního vybavení a vyměnili také jeden z bloků telemetrie. Po dni naplněném prací se zavrtali do spacích pytlů, aby si užili zasloužený odpočinek, zatímco řídicí středisko nahrávalo do systému ovládání stanice novou sadu dat. Bylo 22:35 moskevského času, když počítač Saljut-5B zahlásil chybu a systém ovládání zkolaboval. Gyrodyny se postupně zastavily. Ráno zastihlo kosmonauty, jak se podle rad ze střediska snaží lokalizovat poruchu. To se nakonec podařilo a Manakov s Poleščukem vyměnili bloky počítače, jejichž selhání mohlo být podle specialistů kamenem úrazu. Nicméně počítač i nadále stávkoval. Další den byl opět zasvěcen hledání chyby v Saljutu-5B, kterou kosmonauti ne a ne nalézt.

Zbývalo jediné řešení – z „důchodu“ povolat starý dobrý Argon-16. Ten fungoval jako rezerva a momentálně se nacházel v „chladném“ režimu, tedy byl kompletně vypnutý. Kosmonauti Argon zapnuli a provedli testy, jež ukázaly, že starý počítač je v dobrém stavu. Problém byl však v tom, že Argon-16 neumožňoval komunikaci skrze retranslační družici. To dělalo velké vrásky na čele vedení letu, protože 18. února měl startovat nákladní Progress M-16, přičemž během jeho sbližování a připojování k Miru operátoři s retranslační družicí počítali. Start náklaďáku byl odložen na 21. února a středisko i kosmonauti doufali, že se do té doby podaří výpočetnímu komplexu domluvit.

To se skutečně stalo a 16. února se podařilo Saljut-5B uvést opět do provozu. 18. února byly opět roztočeny gyrodyny a zdálo se, že vše je v pořádku. Problémy však pokračovaly. O dva dny později byl Mir nechtěně uveden do nevýhodné polohy vůči Slunci a akumulátory na Kvantu-2 se přestaly dobíjet, čímž kleslo napětí v síti tohoto modulu. To vedlo k opětovnému zastavení tří funkčních gyrodynů Kvantu-2. Následně se ukázalo, že vybití akumulátorů bylo takového rázu, že tři z pěti kusů, jež byly na Kvantu-2, se nenabíjejí optimálně. Naštěstí se podařilo alespoň opět roztočit gyrodyny. Byl nejvyšší čas, protože 21. února se z Bajkonuru vydal ke stanici Progress M-16. Potíže však neměly konce.

O dva dny později zbývalo do připojení Progressu jen šest hodin, když se opět postavil na zadní počítač Saljut-5B. Naštěstí byli operátoři řídicího střediska ve střehu a danou situaci očekávali, takže krátce před půlnocí moskevského času se Progress bez problémů připojil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Pro Manakova a Poleščuka začala tradiční špeditérská práce, která byla alespoň o malinko radostnější proto, že v útrobách Progressu na ně čekaly dva magnetofony. Palubní magnetofon ani video už nějakou dobu nefungovaly a tým psychologické podpory si vydupal, že posádka potřebuje alespoň nějaké rozptýlení. Na videomagnetofon podle vyjádření vedení letu nebyly finanční prostředky…

Mezi vykládkou se Manakov s Poleščukem zabývali generální opravou jednoho ze tří bloků systému pro kondenzaci vlhkosti ze vzduchu. Museli mimo jiné velmi opatrně nakládat s náplní bloku – freonem, který bylo třeba dočasně přelít do speciální nádržky. Všechno se nakonec podařilo a po několika dnech byl blok opět funkční. Stejně tak posádka provedla údržbu jednoho z okruhů chladicího systému a generálkou prošel běhací chodníček.

1. března se v důsledku poruchy magnetických závěsů zastavil jeden z gyrodynů v Kvantu-2 a jeden v Kvantu-1. Večer téhož dne vypadnul systém řízení orientace. Na Miru se začínal velmi výrazně podepisovat jeho věk. Kosmonauti a řídicí středisko si však zatím dokázali se všemi nástrahami poradit. A co se gyrodynů týče, kosmonauti začali připravovat v Kvantu-2 místo pro další dva kousky, jež dovezl Progress M-16. Tentokrát byly pro setrvačníky vyrobeny speciální rámy, jež měly výrazně omezovat vibrace, jež byly průvodním jevem funkce u původních doplňkových gyrodynů. 19. března byly nové gyrodyny osazeny na vybrané místo v interiéru Kvantu-2.

Pro odlet Progressu M-16 byl naplánován druhý ostrý test systému TORU. Kosmonauti několik dní předem systém smontovali a prověřili. 26. března se Progress odpojil od komplexu. Tentokrát se Manakov ujal jeho řízení prostřednictvím TORU ve vzdálenosti 56 metrů. Nejprve zastavil vzdalování náklaďáku a krátce s ním u stanice zavisel. Přibližně 20 minut po jeho odpojení Manakov Progress přivedl opět jemně k zadnímu stykovacímu portu a hladce nákladní loď připojil. Progress M-16 stanici definitivně opustil o den později, 27. března. Veden Manakovem se odpojil a začal se od stanice vzdalovat. Velitel expedice v rámci testů dvakrát změnil rychlost vzdalování lodi a dovedl Progress až do vzdálenosti 7 kilometrů od stanice. Tam si náklaďák převzali operátoři řídicího střediska a navedli jej do hustých vrstev atmosféry. V rámci jednoho z experimentů kosmonauti sledovali a zaznamenávali jeho rozpad. 2. dubna pak u zadního portu zakotvil Progress M-17.

Posádka se mezi vykládkou připravovala na nadcházející výstupy do otevřeného prostoru. V jejich rámci mělo dojít k přenesení elektromotorů solárních panelů z modulu Kristall na Kvant-1. 19. dubna pozdě večer se otevřel příklop přechodové komory Kvantu-2. Jako první se ven vydal Poleščuk, následován Manakovem. Palubní inženýr po rameni Strely přeručkoval k její základně. Ovšem už nyní, v začátku výstupu se objevila první nesnáz. Poleščukovu skafandru Orlan DMA s výrobním číslem 14 se začalo „potit“ hledí. Poleščuk zapnul i rezervní ventilátor a pokračoval ve své práci.

Manakov se mezitím připoutal ke konci Strely a jeho parťák jej pomalu zavezl k jednomu z elektromotorů, jež byly už před startem Kristallu umístěny na jeho plášti. Tam Manakov ráhno jeřábu zafixoval, aby po něm mohl Poleščuk doručkovat k němu. Oba se pustili do práce a po připevnění motoru na Strelu se Poleščuk opět vydal zpět k ovládacímu místu jeřábu, aby mohl svého velitele přenést na Kvant. Tam už byly předchozími expedicemi ustaveny rámy, na něž měly být elektromotory uchyceny.

Na určeném místě však čekalo nepříjemné překvapení: fixační body elektromotoru lehce nesouhlasily s protikusy na připraveném rámu. Ke slovu tak přišlo univerzální řešení všech kutilů světa – kladívko. Nakonec se podařilo úchyty upravit tak, aby bylo možné elektromotor přichytit na určené místo. Následovalo propojení kabeláže. Když bylo hotovo, Poleščuk svého velitele opět povozil na Strele, tentokrát zpět k přechodové komoře na Kvantu-2. Když byl Manakov na místě, mohl se Poleščuk vydat za ním, už tradičně pomocí ručkování. Ovšem během přesunu mu začalo být podezřele horko. Ukázalo se, že jeden z ventilátorů chladicího systému vypověděl službu. Naštěstí byl výstup u konce a nebylo třeba předčasně končit práci.

Náhle, když už byl skoro uvnitř přechodové komory, zpozoroval palubní inženýr podivnou věc. Od Miru se plavně vzdaloval jakýsi předmět, který po důkladnějším pohledu oba kosmonauti identifikovali jako kliku, pomocí níž byl ovládán pohyb Strely v „náměru“! Evidentně se sám odšrouboval fixační šroub. Závěr výstupu trvajícího 5 hodin a 25 minut se tak nesl ve skleslém duchu. Bez možnosti ovládat Strelu nepřicházely v úvahu další výstupy plánované na 23. a 27. duben. Během nich totiž měli kosmonauti mimo jiné přenést z Kristallu druhý elektromotor, k čemuž měla být opět použita nyní nefunkční Strela. Nezbylo než kliku přibalit do nákladového prostoru dalšího Progressu. Ten však měl vzlétnout až ve druhé polovině května, takže bylo nutné změnit plány.

V den, kdy měl proběhnout druhý výstup, se tak posádka věnovala instalaci vědeckého vybavení v Kvantu-2, které před první vycházkou musela odmontovat. Druhou část pracovního dne vyplnilo testování výpočetního komplexu, který po kolapsu z února ještě nebyl v dokonalé kondici. Mir neustále pronásledovaly problémy s orientačním systémem, na zadní se stavěly gyrodyny (v jeden moment bylo v provozu pouze sedm kusů, což bylo o jeden méně, než bylo zapotřebí k udržení plánované spotřeby paliva 3-4 kg/den), na náladě posádce nepřidal ani objev při pokračující vykládce Progressu M-17. Manakov z jednoho zákoutí náklaďáku vytáhnul balení mýdla. „Zřejmě má někdo pocit, že máme čas na sprchování. Příště raději pošlete více vlhkých ubrousků na vlasy a tělo a taky krém na holení,“ kysele situaci okomentoval nálezce.

Náladu malinko zvedl 1. květen. Jednak si v rámci prvomájových oslav mohli pomocí telemostu oba kosmonauti popovídat s rodinami, co však bylo možná stejně dobré – poprvé v historii sovětské kosmonautiky dostala posádka oficiální povolení oslavit První máj trochou alkoholu z palubní lékárničky. Alkohol se na palubách sovětských a ruských stanic vyskytoval jak legálně (miniaturní lahvičky koňaku nebo brandy byly součástí lékárničky a podle lékařů mohly pomoci po zvláště vypjatých situacích uvolnit napětí) tak nelegálně (způsoby pašování alkoholu byly občas velmi vynalézavé), nicméně nikdy předtím vedení letu nepovolilo alkohol využít v rámci oslav.

Další dny přinesly práci v rámci experimentů i opravy a údržbu. Manakov s Poleščukem například demontovali pícku Zona-02, ve které popraskaly keramické tyčinky, na nichž byla navinuta žhavicí vlákna. Kuriózní situace nastala, když řídicí středisko v jeden okamžik požádalo posádku, aby našla německou aparaturu, která byla vyžita při letu Klause-Dietricha Fladeho v předešlém roce. Ani po několikadenním hledání a poté, co „rozebrali polovinu modulu Kristall“, se kosmonautům onu aparaturu nepodařilo najít.

Celkově to začínalo vypadat, že stanice se začíná dostávat do stádia, kdy na její údržbu bude třeba více času než na produktivní práci. Prověrky systému Kurs dopadly dobře až napočtvrté. Problémy dělal systém zabezpečení životních podmínek, výpočetní komplex stále ještě nebyl zcela spolehlivý, často vynechávaly gyrodyny, Mir začínal trpět značnou přeplněností nevyužitým materiálem a vybavením. Přestože celková kondice komplexu ještě nebyla nejhorší, výše zmíněné okolnosti posádce i pozemním specialistům značně komplikovaly život.

Nebylo divu, že v takovéto situaci bylo vedení mise nuceno provádět časté změny v letovém plánu. Asi nejvíce Manakova a Poleščuka zamrzelo, když jim bylo sděleno, že jejich další dva plánované výstupy do otevřeného prostoru byly převedeny až do programu následující expedice. Kosmonauti se ozvali s tím, že by rádi dodělali svou práci a přenesli i druhý motor solárního panelu z Kristallu na Kvant-1. Argumentovali získanými zkušenostmi během prvního výstupu.

Nakonec bylo jejich přání osobně schváleno šéfem RKK Energija Jurijem Semjonovem. Ale ještě než se kosmonauti budou moci vydat ven, bude třeba ke stanici dostat nákladní Progress M-18, na jehož palubě byla uložena klika jeřábu Strela, bez níž nebylo možné výstup uskutečnit. Na první pohled a ve světle dosavadních zkušeností by se nemělo jednat o nijak obtížný úkon (samozřejmě při vší úctě k lidem, kteří Progressy vyráběli, připravovali a dohlíželi na jejich start). Ovšem Progress M-18 měl mít před sebou relativně trnitou cestu, tedy minimálně ještě na Zemi…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Progress_M-13M_docking.jpg
http://www.hightechscience.org/Toru_Trainer_1.jpg (kredit: Hightechscience.org)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-16_dancer_2.htm (kredit: Spacefacts.de)