Počátek dlouhodobé směny na orbitální stanici není nikdy jednoduchou záležitostí. Situace se dá přirovnat k tomu, když se člověk nastěhuje do zařízeného domu. Přesto, že předchůdci novou posádku několik dní zasvěcují do aktuálního stavu stanice, vysvětlují zvláštnosti a osobitosti jednotlivých systémů a provádějí spolu s nováčky inventuru, zpočátku vše trvá déle, než by si kosmonauti přáli. Detaily v interiéru stanice se odlišují od toho, co byli kosmonauti zvyklí vídat na simulátorech, nejrůznější vybavení a položky jsou uloženy jinde, než očekávali, také přemisťování z jednoho místa na druhé není zpočátku bez problémů a občas se objeví i nějaká modřina. Pokud již kosmonaut předtím cestu do vesmíru absolvoval, jako tomu bylo v případě velitele expedice EO-12 Anatolije Solovjova, je pro něj adaptace mnohem jednodušší. Pokud se však u dotyčného jedná o první let, stejně jako u palubního inženýra EO-12 Sergeje Avdějeva, do adaptačního procesu se vkrádá i nezkušenost, která musí postupně vymizet. Posádka EO-12 měla, stejně jako předchozí směny, úvodní dny po odletu naplánovány jen velmi zlehka. V den odletu předchůdců a den následující byly v plánu zaznačeny jako dny volna, aby se dvojice mohla po zběsilém zápřahu během společné práce s Viktorenkem, Kalerim a Togninim trochu nadechnout. Pak už ale přišly běžné pracovní dny. Solovjov s Avdějevem prováděli údržbu systémů, spustili pícku Krater-V, hledali zdroj zkratu, který se objevil poté, co zapnuli pícku Zona-03, prováděli opakování některých francouzských experimentů. A mezitím čekali na to, až ke stanici dorazí nákladní loď, přičemž jedna z položek na její palubě bude klíčovou pro následující vypjaté týdny, pro které bylo naplánováno hned několik výstupů do otevřeného prostoru…

VDU

Na Progress M-14, který po dvoudenním letu dorazil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice 18. srpna 1992 brzy ráno moskevského času, čekali všichni s notnou dávkou napětí a zvědavosti. V první řadě se jednalo o první přílet automatické nákladní lodi k zadnímu portu stanice od chvíle, kdy byla Arcebarským a Krikaljovem opravena anténa systému Kurs, jejíž parabolu předtím nešťastně ukopnul Musa Manarov. Když Progress dosáhl pevného spojení se stanicí, všichni si zhluboka vydechli. Nejenže to znamenalo, že Kurs je zcela v pořádku a jeho funkce byla definitivně ověřena, ale také že dvanáctá expedice bude moci uskutečnit jeden z hlavních bodů svého programu.

Progress M-14 byl totiž poměrně neobvyklým kusem. Jeho „mokrý úsek“, tedy část, ve které byly normálně umístěny nádrže s pohonnými látkami, vodou a pracovními plyny pro doplnění staničních nádrží, byl tentokrát zásadně upraven. V jeho nitru se v nehermetické schráně skrývala velká „krabice“, jež měla završit montáž nosníku Sofora, kterou na jaře během svých výstupů vztyčili Arcebaskij a Krikaljov. Jak si pozorný čtenář jistě zapamatoval, 14,5 metrů dlouhá Sofora měla sloužit jako platforma pro montáž bloků motorků, jež měly díky pákovému efektu usnadnit ovládání stanice v náklonu a razantně snížit objem nutného paliva pro tyto manévry.

A právě ona krabice, honosící se názvem VDU-1, byla blokem motorků, jež měl být instalován na vršek Sofory. „Bыносная двигательная установка (vynosnaja dvigatěľnaja ustanovka)“, tedy česky cosi jako „výložníkový pohonný systém“ měla tvar mírně podlouhlého boxu o rozměrech 2,2 x 0,98 x 0,95 m a její hmotnost činila přibližně 750 kg. Byla osazena dvěma trojicemi motorků 11D428А-10. Tyto motorky byly totožné s těmi, které byly instalovány na základním bloku Miru. Ke své funkci využívaly nesymetrický dimetylhydrazin a N₂O₄ a vyvíjely tah 130 N. V boxu se krom motorků nacházely také nádrže s pohonnými látkami a elektronika k řízení zážehů. Kuriózní byl fakt, že u VDU se nepočítalo s doplňováním paliva, po jeho vypotřebování měl být celý box odhozen a na jeho místo instalován nový. Vzhledem k tomu, že systém doplňování paliva by byl příliš komplikovaný a VDU měla umožnit úsporu až 85 % paliva nutného pro orientaci náklonu stanice, byla jednorázovost ospravedlnitelná.

Druhý den po příletu Progressu se Solovjov a Avdějev pustili do jeho vykládky. Kosmonauti se do ní natolik zabrali, že nestihli provést některé další položky letového programu na daný den, ale velmi rychle se jim podařilo skluz dohnat. 2. září večer proběhlo dálkovým povelem ze Země automatické vyzdvižení VDU-1 z její schrány ven. Celá operace však nedopadla podle představ – box se zastavil 50 až 60 cm před dorazem. Posléze vyšlo najevo, že z malé kladky, jež pomáhala VDU-1 vyzvednout, se smeklo lanko. Pro kosmonauty to nyní znamenalo trochu dřiny navíc.

3. září se Solovjov a Avdějev vydali z přechodové komory na Kvantu-2 ke svému prvnímu plánovanému výstupu. K přesunu potřebného vybavení i sebe sama použila dvojice manipulátor Strela a poté, co bylo vše připraveno na Kvantu-1, mohli se pustit do práce. Prvním úkolem bylo dokončit vyzdvižení VDU-1 z její schrány, což kosmonauti zvládli pomocí navijáku a trochy tradiční ruční práce. Poté rozložili platformu, jež byla určena k fixaci sklopené Sofory k Progressu tak, aby instalace VDU nebyla rušena jejími kmity. Že jsou Solovjov a Avdějev výbornými „pracanty“, dokazoval fakt, že například rozložení fixační platformy zvládli za 7 minut, tedy přesně podle grafikonu. První výstup této dvojice skončil po 3 hodinách a 56 minutách poté, co byly splněny všechny body zadaného programu.

Následující dny dvojice kosmonautů strávila údržbou skafandrů a přípravou na další výstup, který byl naplánován na 7. září. V určený čas se oba muži znovu vydali ven a opět se přesunuli na Kvant-1. Pomocí Strely pak po celé délce nosníku Sofora protáhli kabel, pomocí něhož měly být motorky ve VDU-1 ovládány. Kabel pak připojili do určené zásuvky na Kvantu-1. Dalším bodem programu bylo připevnění vzpěr, jež měly zajistit vyšší tuhost konstrukce Sofory v namáhaných místech. Pro tento výstup byla v plánu instalace tří vzpěr, nicméně díky tomu, že se Solovjovovi a Avdějevovi podařilo ušetřit čas při přechodu na pracovní místo a při uchycování vybavení na konec Strely, kosmonauti zjistili, že jsou o hodinu napřed oproti plánu. Proto provedli instalaci dalších tří vzpěr, čímž splnili jeden z bodů plánovaných až na další výstup.

Před návratem do přechodové komory bylo nutné provést ještě poslední úkon – sejmout vlajku SSSR z platformy, na kterou měla být přimontována VDU-1. Vlajku zde upevnili Arcebarskij s Krikaljovem v červenci předešlého roku a de facto se jednalo o poslední oficiální symbol rozpadlého Sovětského svazu, který ještě zůstával na svém místě. Nyní by vlajka překážela při instalaci VDU, proto musela pryč. Tedy alespoň její pozůstatky. Po třinácti měsících z vlajky zbylo pouze ráhno, na němž zůstávalo pár útržků a nití. 7. září 1992 tedy vlastně můžeme považovat za den, kdy byla stažena poslední vlajka SSSR.

Druhý výstup v rámci expedice EO-12 skončil po 5 hodinách a 8 minutách s tím, že se kosmonautům opět podařilo splnit všechny plánované úkoly a vykonat v předstihu několik neplánovaných. Vycházka však měla dvě malé „pihy na kráse“. První z nich byl výpadek v komunikaci prostřednictvím přenosové družice systému Luč/Altair. Přenosové stanice na Ukrajině přerušily signál, oficiálním vysvětlením bylo „nedorozumění“. Druhou „pihou“ byl další výpadek, tentokrát systému orientace stanice. Ten vedl k vypojení gyrodynů, jež se posléze zastavily. Naštěstí se nejednalo o vážnou závadu a kosmonauti za asistence řídicího střediska systém uvedli do provozu a 9. září opět gyrodyny roztočili.

Frekvence výstupů byla neúprosná a tak potřetí do volného prostoru kosmonauti vyšli 11. září. Tentokrát měla být vycházka završením práce s VDU-1. Solovjov a Avdějev díky osmému sklopnému segmentu Sofory sklonili nosník směrem k zadnímu stykovacímu uzlu. Horní platforma nosníku perfektně zapadla do fixačního přípravku nainstalovaného během minulé vycházky. Pak k Sofoře připevnili box VDU-1. Po důkladné kontrole pevnosti a propojení kabeláže mohla být Sofora opět vztyčena do své pracovní polohy, tedy v úhlu 11 ° od vertikály směrem nad základní blok. Kosmonauti ještě zkontrolovali napojení ovládacího a napájecího kabelu VDU do příslušné zásuvky na Kvantu-1 a mohli ohlásit splnění práce. Řídicí středisko provedlo test komunikace systémů stanice a VDU a se spokojeností v hlase mohl spojař posádce oznámit, že odvedli dobrou práci.

Je třeba podotknout, že tempo, jakým dvojice pracovala, bylo až ďábelské. Stejně jako při předchozích výstupech, také nyní kosmonauti neustávali v práci ani za orbitální noci přičemž využívali výkonnou svítilnu, kterou vyvinul Vavilovův výzkumný institut osvětlení. Když dvojice po 5 hodinách a 44 minutách svůj třetí výstup ukončovala, mohlo kosmonauty hřát vědomí, že dokázali práci, původně plánovanou na čtyři EVA, vměstnat do pouhých tří vycházek, což je naprosto husarský kousek.

Plánovačům v řídicím středisku se tak uvolnily ruce a nadcházející čtvrtý výstup mohl pokrýt některé drobnější úkony, které by jinak bylo nutno provést jako přívažek u dalších expedic. Kosmonautům byl popřán krátký oddych a 15. září se vypravili opět ven. Hlavním úkolem tentokrát bylo přenesení antény systému Kurs na modulu Kristall. Anténa byla použita během příletu modulu ke stanici a nyní byla na svém stávajícím místě zbytečná. Na konci Kristallu se zase nacházel stykovací uzel osazený systémem APAS, který měl využívat raketoplán Buran. Projekt Buranu už v tuto dobu tiše skomíral, nicméně zatím nikdo nevydal oficiální příkaz tento program ukončit (tento příkaz nakonec nikdy nepřišel a program jednoduše přestal existovat poté, co vyschnul přísun financí). A právě stykovací uzel na konci Kristallu bylo zapotřebí vybavit anténou, jež bude zajišťovat navádění přilétajících strojů.

Solovjov a Avdějev tedy onu anténu přemístili na nové pracovní místo. Následně se vydali k experimentálnímu solárnímu panelu nacházejícímu se na dorsální straně základního bloku, z něhož sejmuli několik vzorků pro studium jejich degradace. Jejich čtvrtou a poslední vycházku zakončilo sejmutí několika materiálových vzorků a kazet určených pro detekci mikrometeoroidů z povrchu modulu Kvant-2. Výstup skončil po 3 hodinách a 33 minutách. Solovjov s Avdějevem se díky svým výkonům během výstupů stali etalonem efektivity, když se jim podařilo splnit pracovní program výstupů na více než 100 %.

Zbytek září byl zasvěcen vědě, kosmonauti po nezbytné údržbě skafandrů a krátkém vydechnutí pořádně provětrali aparatury Priroda-5 a Maria. Jedním ze zajímavých experimentů bylo sledování vysokoenergetických nabitých částic a stopování souvislosti mezi intenzitou jejich toku a seismickou aktivitou Země. Nepříjemným zjištěním byl fakt, že fotoaparát, jenž byl součástí aparatury Priroda-5, nefunguje. Kosmonauti se snažili ve spolupráci s řídicím střediskem přijít na příčinu nefunkčnosti, nebyli však úspěšní. Pokračovaly také práce s tavicími píckami, kde probíhalo několik experimentů zejména francouzské provenience.

V průběhu října posádka krom obsluhy experimentů také plnila nákladní Progress odpadky a nepotřebným vybavením a současně připravovala celkově již pátou kapsli Raduga, která měla na Zem dopravit 106,1 kg převážně filmového materiálu. Odlet Progressu byl naplánován na 20. října, ovšem nedošlo k němu, protože se Solovjovovi a Avdějevovi nepodařilo nainstalovat jednu ze záslepek v přechodovém úseku základního bloku. Vše se naštěstí podařilo vyřešit následující den a v noci ze 21. na 22. října se Progress vydal vstříc svému konci nad Kazachstánem. V rámci experimentu Fon-EG byl zánik Progressu zaznamenáván a specialisté mohli odhadnout úroveň, ve které docházelo k dohoření posledních zbytků lodi – jednalo se přibližně o výšku 20 km nad zemským povrchem. Raduga se svým cenným nákladem přistála bez problémů v předpokládané oblasti.

23. října se udála zajímavá epizoda – kosmonauti se přímo z oběžné dráhy účastnili televizní soutěže „Pole divů“. A co víc, dokázali uhodnout skryté slovo, což pro ně znamenalo, že vyhráli každý jeden videomagnetofon. Jednalo se o první účast v televizní soutěži na oběžné dráze. Práce se ovšem nezastavovala. Už 25. října z Bajkonuru odstartoval další náklaďák, tentokrát s označením Progress M-15. Po bezproblémovém startu a tradičním dvoudenním stíhání stanice se 27. října připojil k jejímu zadnímu stykovacímu uzlu. Na kosmonauty a stanici samotnou na jeho palubě čekalo 2 558 kg nákladu a zásob. Mimo jiné Progress dovezl Inkubator-2, v němž bylo uloženo 48 vajíček křepelek, a malou družici MAK-2.

První zmíněná položka nákladu byla pro Solovjova starou vestou. Co se týče odchovu křepelek ve stavu beztíže, byl tím nejpovolanějším. Tentokrát ovšem nemusel ztrácet čas při krmení písklat pipetou. V průběhu tří týdnů, kdy Inkubator-2 svým vnitřním prostředím dováděl oplodněná vajíčka k vylíhnutí, kosmonauti postupně plody usmrcovali, aby bylo posléze možno analyzovat jejich stav v různých fázích vývoje. Když se 19. listopadu vylíhlo z posledních živých vajíček pět písklat, na Solovjova s Avdějevem padla nepříjemná role – okamžitě museli nebohá ptáčata zbavit života opět pro účely pozdější analýzy.

Mezitím se posádka samozřejmě věnovala i dalším experimentům, některé však probíhaly bez jejich zásahu. 2. listopadu proběhl experiment s názve „Прием (Prijem – příjem)“. Během něj byl z jedné ze sledovacích stanic vyslán laserový paprsek, jenž byl zachycen speciální aparaturou na povrchu Kvantu-2 a následně poslán zpět. Účelem tohoto experimentu bylo získat data pro možnou aplikaci, jež předpokládala využití laseru pro vysílání údajů o stavu systémů komplexu. Mělo se jednat o alternativu pro případ výpadku klasické telemetrie.

20. listopadu přišla chvíle pro malou družici MAK-2. Přesně v 9 hodin moskevského času ji Solovjov a Avdějev vypustili z malé přechodové komůrky v základním bloku. Její starší sestřičce se nijak dobře nevedlo – v červnu předchozího roku po jejím vypuštění Arcebarským a Krikaljovem družice MAK-1 nefungovala, pravděpodobně v důsledku vybitých baterií. Tentokrát už všechno probíhalo tak, jak si vědci z Moskevského leteckého institutu představovali. MAK-2 fungoval podle plánu zhruba 70 hodin a na zachycování dat, která družice získala o ionosféře, se krom pozemních stanic postarala i radiotelemetrická aparatura Azimut-3M na palubě Miru.

Do konce listopadu kosmonauti pracovali na vědeckých úkolech, nezanedbávali však ani opravářské a údržbářské práce. Opravili ventil, jenž zajišťoval „vakuování“ doplňkových gyrodynů v interiéru Kvantu-2 a do pořádku dali také magnetický závěs u jednoho z těchto gyrodynů. 17. prosince byly provedeny testy a o den později byly „vnitřní“ gyrodyny roztočeny a konečně mohly být připojeny k orientačnímu systému stanice. V daný okamžik Mir disponoval devíti funkčním setrvačníky – šest se nacházelo v Kvantu 1, dva v interiéru Kvantu-2 a jeden na jeho plášti.

Solovjov a Avdějev v průběhu listopadu a prosince také připravovali potřebné náležitosti k instalaci systému dálkového řízení nákladních lodí z paluby stanice. Systém označovaný zkratkou TORU, jenž proslul v dobrém i ve zlém během následujících let, měl být zálohou pro případ, že by Progress nebylo možno ovládat přímo z řídicího střediska. 19. prosince byl systém TORU poprvé zapojen a otestován.

Příchod roku 1993 přivítali kosmonauti dnem oddechu (byť, tak jako vždy, některé práce nebylo možné vynechat), přičemž současně probíhala malá oslava narozenin Sergeje Avdějeva. Při té příležitosti měl proběhnout telemost mezi palubou a řídicím střediskem, kde se shromáždila Avdějevova rodina a blízcí. Naneštěstí retranslační družice si zrovna tento den vybrala ke své poruše a tak se museli Avdějev a jeho rodina spokojit s obyčejnou radiolinkou.

Leden byl současně cílovou rovinkou pro EO-12. Na Zemi vstoupila do závěrečné fáze příprava následující směny a 24. ledna odstartoval Sojuz TM-16, nesoucí na své palubě Gennadije Manakova a Alexandra Poleščuka, kteří měli coby třináctá dlouhodobá expedice převzít po Solovjovi a Avdějevovi štafetu. Ovšem pokud bychom si Sojuz TM-16 pečlivě prohlédli, jistě bychom si povšimli jisté výrazné odchylky ve vzhledu oproti předchozím Sojuzům. Tím to však nekončilo. Západní pozorovatelé zcela určitě zaregistrovali fakt, že u stanice jsou stále zakotveny jak Sojuz TM-15, tak Progress M-15. Když se Sojuz TM-16 po dvoudenním letu přiblížil ke stanici, mnohým vrtalo hlavou, jak a kam Rusové hodlají loď ke stanici připojit. Rozuzlení bylo překvapivé a prosté zároveň…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://docplayer.ru/docs-images/70/63670378/images/12-1.jpg
https://space.skyrocket.de/img_sat/vdu-2__1.jpg
https://forum.nasaspaceflight.com/index.php?topic=15078.0
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_unpressurised_elements.jpg
https://space.skyrocket.de/img_sat/mak-2__1.jpg