Po odletu Manakova, Strekalova a Akijamy byl najednou pro Afanasjeva a Manarova komplex Mir relativně velký a fakt, že při pohybu v interiéru nenaráželi na každém metru do kolegů, byl zcela nový. Předávání služby bylo skutečně hektické, ovšem neméně hektický byl program přichystaný pro samotnou osmou expedici. Už ve druhé dekádě prosince začaly dlouhodobé tavby v píckách Gallar a Krater-V. V permanenci byla také observatoř Rentgen v modulu Kvant. S blížícím se koncem roku dostali oba kosmonauti malý dárek. Ve skleníku Svet se totiž objevily výhonky hrachu. Křehké rostlinky působí na muže a ženy pobývající na palubách orbitálních stanic stejně i dnes. Něžné a zranitelné výhonky připomínají domov a kosmonauti se k nim chovají doslova láskyplně. Konec roku přinesl nejen tradiční oslavu „jolky“, ale také narozeniny Viktora Afanasjeva. Ten oslavil 31. prosince své dvaačtyřicáté narozeniny. Musa Manarov tak krom druhého Silvestra ve vesmíru mohl také podruhé zhruba ve stejnou dobu poblahopřát svému veliteli – Vladimir Titov, se kterým Manarov na Miru pobýval v roce 1987/88, totiž slavil narozeniny 1. ledna. Kdosi v řídicím středisku zažertoval, že k Manarovovi vybírají přednostně velitele „novoročáky“. Když však pomineme dobrou náladu na palubě stanice, celková situace Sovětského svazu a potažmo sovětské kosmonautiky se podobala pádu do propasti. Kosmonauti byli nakonec podle svých slov rádi, že nemusí Nový rok slavit na Zemi. Nekonečné fronty na cokoli včetně šampaňského (pokud se vůbec dalo sehnat), závratně stoupající ceny základních produktů a služeb, to vše doprovázelo rok 1990 a stejným způsobem začínal rok 1991. A lepší to být v dohledné době nemělo. Na Miru však byl svět zatím ještě v pořádku…

Opraváři a jeřábníci

Na začátek ledna byl naplánován první z výstupů do otevřeného prostoru. Během něj měli Afanasjev s Manarovem konečně opravit zpropadený příklop přechodové komory na Kvantu-2 a provést ještě několik doplňkových úkonů vesměs jako přípravu na další vycházky. Datum EVA bylo stanoveno na 7. leden, přičemž ruský parlament stanovil toto datum jako státní svátek k oslavě Vánoc. „Jak hodláte vaši práci nakombinovat s rozhodnutím státního orgánu, zejména ty, Muso,“ zeptal se jeden z všetečných novinářů během pravidelné telekonference. „Já jsem muslim,“ okamžitě vypálil s úsměvem Manarov, „mám právo pracovat.“

Po vyřešení této „zásadní“ otázky, nad kterou by se jistě blahem tetelily vesmírné odbory (pokud by byly bývaly existovaly), bylo možné přistoupit k vycházce. 7. ledna večer moskevského času se otevřel příklop na Kvantu-2 a oba muži vypluli ven. První bod programu byl jasný: oprava pantu příklopu. Onu poničenou součástku bylo třeba odšroubovat a nahradit novou, stejně tak bylo třeba vyměnit jedno z ložisek, které bylo zničeno úderem během výstupu expedice EO-6.

Nosník pantu, který bylo nutné odmontovat, byl přichycen čtyřmi šrouby. Ovšem byly zde dva problémy: jednak k nim byl velmi špatný přístup (z jedné strany překážel kryt servomotorku, z druhé strany samotný pant a ze třetí strany svorka), a také nikdo předem nepočítal s tím, že příklop bude opravován. Proto bylo všechno dotaženo a fixováno „na věčné časy“. Manarov navíc neměl odpovídající oporu. S prvními třemi šrouby se trápil téměř hodinu. A to ho ještě čekal čtvrtý, který se ukázal být „nejzabejčilejší“. „Teď to vypadá, že se pohnul,“ ohlásil po nekonečných minutách vyplněných hekáním a funěním Musa. „Pokud to teda není jen halucinace. Ne, točí se.“ Středisko se opatrně ptalo: „Máme tomu rozumět tak, že je to poslední, čtvrtý šroub?“ V opačném gardu se éterem nesla žertovná odpověď: “Jestli tam není ještě tajný pátý…“

Čtyři hodiny po začátku výstupu oba kosmonauti zapluli do přechodové komory a pokusili se za sebou zavřít opravený příklop. Podle jejich nadšených ohlasů fungoval, jako by právě vyjel z továrny. To však nebyl konec výstupu. Příklop se po chvíli znovu otevřel a Afanasjev s Manarovem se opět vydali ven, aby dokončili naplánovanou práci – čekalo je sejmutí několika kazet s materiálovými vzorky, demontáž jedné z kamer systému Gemma-2 na Kvantu-2 a několik dalších drobných položek. Hektický výstup skončil po 5 hodinách a 18 minutách poté, co dvojice kosmonautů znovu vyzkoušela opravený příklop. „Zavřel se úplně bez problémů. Trvalo to jen 30 sekund,“ pochvalovali si Afanasjev s Manarovem.

Na vydechnutí a obnovení zažitého pracovního rytmu měla posádka Miru jen pár dní, protože 16. ledna k zadnímu stykovacímu uzlu stanice dorazil nákladní Progress M-6. Na jeho palubě se v rámci 2 546 kg nákladu nacházel i jeden zajímavý podlouhlý kontejner, jehož obsah měl hrát hlavní roli během dalšího plánovaného výstupu. Jeho geneze měla své kořeny v polovině osmdesátých let, kdy před konstruktéry vyvstal jeden neobvyklý problém.

Během stavby staničního komplexu přinášel modulární princip na jedné straně mnohé výhody, na straně druhé se ovšem museli konstruktéři často velmi pečlivě zamyslet a občas přijít s neortodoxními řešeními. Modul Kristall byl krom své role coby technologické laboratoře a výrobní linky vzácných materiálů koncipován i jako přístav pro raketoplány Buran. Burany se měly připojovat na stykovací uzel v podélné ose modulu, ovšem aby nebyla zbytečně namáhána konstrukce modulu a zejména stykovacího uzlu základního bloku, počítalo se s tím, že Kristall bude před každým přijetím Buranu přenesen na axiální port přechodového úseku. Tady však nastal problém: po doplnění základního bloku všemi plánovanými moduly by křídla solárních panelů na Kristallu zavazela a nebylo by tak možné uskutečnit přemístění. Proto Kristall dostal křídla skládací, jež se skládala přibližně stejně jako harmonika. Ovšem pak přišel druhý problém. Po analýzách se ukázalo, že solární panely na Kristallu budou v normální konfiguraci zastíněny některými elementy komplexu a jejich účinnost tak bude poměrně nízká. Proto bylo rozhodnuto o tom, že první Kvant při svém startu nebude mít solární panely, ale na jeho plášti bude vše připraveno tak, aby mohly být baterie doplněny za letu. A křídla baterií na Kristallu pro změnu dostaly speciální kotvicí body, které bylo možné uvolnit a baterie přenést na Kvant-1.

Vymyšleno to bylo opravdu skvěle, zbýval ovšem jeden malý detail: jak složená křídla přenést. I ve složeném stavu to nebyli žádní drobečkové – jejich hmotnost se pohybovala okolo půl tuny a představa, že se s nimi kosmonauti plazí po plášti Kristallu a základního bloku až na Kvant-1, což obnášelo celkem asi 40 metrů, nedávala mnohým lidem spát. Vymýšlely se různé varianty řešení a vzápětí byly zavrhovány: lanovka – příliš vysoké zatížení její konstrukce; kolejnice – zbytečně složité; křeslo 21KS – pro podobné práce nebylo koncipováno. Nakonec kohosi napadlo elegantní řešení: jeřáb s teleskopickým ramenem připomínající dětské jeřáby a bagry na pískovištích.

Vývoj mechanismu, jenž dostal oficiálně označení Gst-II, ovšem proslul spíše pod názvem „Strela“, si vzal na starost Vladimir Syromjatnikov. Tento známý konstruktér firmy Energija proslul zejména v sedmdesátých letech, kdy byl pod jeho vedením vyvinut androgynní stykovací systém APAS-75 pro misi Sojuz/Apollo. A nyní se on a jeho lidé měli pustit do prvního kosmického jeřábu. Syromjatnikovův tým nakonec dokázal zkonstruovat skutečně velmi zajímavé zařízení. Strela měla podobu ručně rozkládaného teleskopického ráhna, jež ve složeném stavu mělo na délku pouhých 1,8 metru, v rozloženém stavu pak 14 metrů. Ráhno sestávalo z deseti sekcí, přičemž nejširší sekce měla průměr 20 centimetrů, nejužší pak 10 centimetrů. Nebylo nutné ráhno vždy rozvinovat na plnou délku, mohlo fungovat v jakémkoli stavu. Použitým materiálem byla uhlíková vlákna, což znamenalo relativně nízkou hmotnost (samotné ráhno mělo hmotnost pouhých 40 kg) při zachování poměrně slušné nosnosti (až 750 kg). Přitom stěny sekcí byly silné pouze 2 mm!

Zajímavý byl také systém ovládání. Strela neměla žádný motorek, všechny pohyby zastali sami kosmonauti. Pomocí dvou převodů se Strela pohybovala v rozsahu 360 ° v horizontální rovině a v rozsahu 0-90 ° ve vertikále. Aby se Strela začala pohybovat v kýženém směru, kosmonaut musel točit klikami na těchto převodech, jednou klikou ovládal „náměr“, druhou zase „odměr“. Nebylo to nic těžkého, pro točení klikou bylo třeba vyvinout sílu odpovídající zhruba 3-5 kg. Jedna otočka kliky pohnula Strelou o 3 °. Samotné mechanismy otáčení přidávaly Strele cca 25 kg hmotnosti (celkově tedy ráhno i s převody mělo 65 kg). Pokud by selhaly převody, bylo možné ráhno ovládat i přímo rukama.

Strela byla určena nejen pro přepravu nákladů, ale jejích služeb měli využívat i sami kosmonauti, k jejich jištění byl po celé délce ráhna k dispozici dlouhý pevný tkaloun. Pro připevnění nákladu sloužilo zařízení s magnetickými zámky. Ovšem krom nákladu musela být někde upevněna i Strela samotná. A tady se projevil Syromjatnikovův tým jako parta skutečných lišáků. Aby mohl jeřáb přenášet až tři čtvrti tuny nákladu, musí být velmi dobře ukotven. Instalovat nový kotvicí bod není úplně jednoduché, tak proč si neulehčit práci? Když mířil základní blok do vesmíru, na jeho vršku byl upevněn aerodynamický kryt. Poté, co byl kryt odhozen, zůstaly po něm na povrchu bloku kotvicí body. A navíc na poměrně výhodných místech. Tak pojďme instalovat Strelu na tyto body! Bude třeba jistých úprav, ale ušetří to spoustu práce.

Afanasjev s Manarovem přenesli z Progressu na stanici pouze nejnutnější náklad a záhy se začali chystat na svůj druhý výstup. 23. ledna se vydali ven a začali se připravovat k cestě na levou stranu základního bloku. Celou hodinu trvalo, než vynesli z komory všechno potřebné vybavení včetně složené Strely. Mezi jinými úkony Manarov sejmul materiálový experiment Ferrit z výstupového zařízení a na jeho místo upevnil aparaturu „Sprut-5“ zkoumající tok elementárních částic. Pak se oba muži vydali na dlouhou a trnitou cestu – všude na ně číhaly výstupky a antény, za které bylo velmi neradno zachytit skafandrem nebo částí vybavení.

Když se konečně dvojice dostala na zónu velkého průměru na základním bloku, začala na něm upravovat jeden z bývalých upevňovacích bodů aerodynamického krytu. Bylo třeba se prokousat vrstvou přilepeného houževnatého materiálu obšívky a Afanasjev s Manarovem se oháněli kladívkem a dlátem. Nakonec bylo hotovo a kosmonauti se mohli pustit do instalace Strely. Všechny úkony byly nacvičeny předem v bazénu Hvězdného městečka a pár dní před výstupem si oba muži ještě udělali generální zkoušku na palubě stanice. Po desítkách minut těžké práce bylo hotovo, Strela byla na svém místě a připravena k použití.

Zbývalo pouze nový jeřáb vyzkoušet. Podle plánu se na konec ráhna upoutal Musa Manarov a Afanasjev jej opatrně povozil sem a tam. První dojmy byly více než dobré, ráhno se chovalo způsobně a zatímco naprázdno se jeho konec komíhal s amplitudou až jeden celý metr, Manarovova hmotnost kmity téměř zcela ztlumila a Musa si pochvaloval hladké svezení. Každá legrace má ale svůj konec a Manarov po ráhnu přeručkoval zpět ke svému veliteli. Byl čas posbírat vybavení a vydat se zpátky. Nyní ovšem měla být cesta mnohem pohodlnější. Kosmonauti měli opřít ráhno Strely o horní část Kvantu-2 a využít tuto přímočarou cestu ke svému přesunu pomocí ručkování. Nejprve měl Afanasjev přeručkovat po ráhnu a u přechodové komory jej připoutat k tamnímu zábradlíčku. Pak měl následovat Manarov se svazkem nářadí, které během výstupu kosmonauti použili. Oba aktéři chtěli celý proces ještě vylepšit a snažili se umluvit středisko, aby mohl Manarov Afanasjeva ke Kvantu dovézt přímo na konci Strely. Ale přítomní členové Syromjatnikovova týmu byli kategoricky proti – manipulátor je třeba nejdříve pořádně prozkoušet. Kosmonauti se chtě nechtě museli zpět dostat původně plánovaným způsobem.

Afanasjev se tedy dal do ručkování. Nebylo to úplně bez problémů, jeho unavené ruce jej nechtěly poslouchat a na první pokus se nezachytil za zábradlíčko u přechodové komory. Také s upevňováním byl trochu problém a proto jej středisko vyzvalo, aby zatím ráhno držel jen rukama, pro návrat Manarova by to mělo stačit. Fixace ráhna byla pak dílem okamžiku a po 5 hodinách a 33 minutách namáhavý výstup skončil. Oproti plánu se natáhl zhruba o dvě hodiny, na druhou stranu instalace Strely měla proběhnout v rámci dvou výstupů. „Derbenti“, jak zněl volací znak této posádky, odvedli skutečně fantastickou práci, už po jednom výstupu byla Strela na místě a připravena k práci. Jedinou miniaturní kaňkou na celém dni byla „dezerce“ experimentu Ferrit, který v nestřeženém okamžiku nenápadně odplul od stanice poté, co jej Manarov špatně přivázal. „Beztoho už měl své odslouženo,“ upokojilo palubního inženýra řídicí středisko.

Na dlouhý odpočinek nebyl čas, protože už 26. ledna byl v plánu další výstup. Hlavním úkolem nyní byla instalace konstrukcí na bocích modulu Kvant-1. Na těchto konstrukcích měly být posléze připevněny některé přístroje, ale hlavně křídla slunečních baterií přenesená z Kristallu. V poledne moskevského času kosmonauti otevřeli příklop přechodové komory na Kvantu-2. Přípravné práce opět zabraly poměrně dlouhou dobu. Než Afanasjev s Manarovem shromáždili veškerý potřebný materiál a nářadí, uteklo dvakrát více času, než bylo předpokládáno v plánu výstupu. Nakonec bylo ale všechno připraveno a divákům v sále řídicího střediska se již podruhé během tří dnů naskytl prapodivný obraz postavy houpající se spolu s nákladem na konci jeřábu Strela. Tentokrát byl pasažérem Viktor Afanasjev a klik převodového systému na Strele se ujal Musa Manarov: „Minule jsi vozil ty mě, tak teď zase povozím já tebe.“ Po chvíli Afanasjev hladce přistál na místě, které Manarovovi označil gestem nohou.

Před Manarovem ještě stál jeden malý úkol. Měl instalovat laserové odražeče u zadního portu Kvantu-1. Odražečů měly využívat přilétající Sojuzy TM k přesnějšímu určení vzdálenosti a vzájemné rychlosti. Původně měly být odražeče nainstalovány až ke konci výstupu, protože se oproti montáži rámů pro solární panely jednalo o druhořadý úkol, ale Manarov byl známý tím, že tyto „drobty“ raději prováděl hned ze začátku výstupu, aby měl čistou hlavu pro hlavní cíle EVA. Poté, co odražeče upevnil a prokonzultoval se střediskem jejich umístění, přidal se ke svému veliteli a začali společně montáž konstrukcí pro uchycení solárních panelů.

Montáž opět trvala mnohem déle, než bylo v plánu. Opory konstrukce nelícovaly s místy, kam měly být připevněny. Kosmonauti si poradili tradičními nástroji, ke slovu přišlo kladívko a dláto. Nakonec se podařilo obě konstrukce připevnit, byť musely být trochu nakřivo. To však vůbec nevadilo, svůj účel bez problémů splní. Na konci výstupu Afanasjev s Manarovem ještě složili Strelu – zasunuli její segmenty do sebe. Tvůrci jeřábu si nebyli úplně jisti, jak bude na uhlíkový kompozit působit dlouhodobé vystavení vlivům vesmíru. Pro tyto účely už na začátku výstupu dvojice nedaleko příklopu přechodové komory instalovala „girlandu“, tedy vzorky stejného materiálu, ze kterého byla Strela vyrobena. Po určené době budou přivezeny zpět na Zem a odborníci zhodnotí jejich degradaci.

Třetí výstup Afanasjeva a Manarova trval 6 hodin a 20 minut. Byl by se dal považovat za naprosto úspěšný, nebýt jedné nenápadné události, která proběhla nikým nepovšimnuta. Pro posádku i řídicí středisko však měly její důsledky znamenat nemalé problémy, ale také velmi dramatické okamžiky…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://assets.atlasobscura.com/article_images/lg/31217/image.jpg (kredit: Alexander Glushko)
http://www.kosmonavtika.com/vaisseaux/mir/missions/mireo08/photos/eo8-67.jpg
https://izi.travel/de/1c14-gruzovaya-strela-orbitalnoy-stancii-mir/ru (kredit: izi.travel.de)
http://www.kosmonavtika.com/vaisseaux/mir/missions/mireo08/photos/eo8-43.jpg