Bulharská lidová republika se v roce 1979 stala jednou z mála zemí, jež se mohly chlubit vlastním kosmonautem. Georgi Ivanov startoval spolu se zkušeným Nikolajem Rukavišnikovem 10. dubna na misi, která měla trvat zhruba týden a na palubě stanice Saljut 6 měly být provedeny experimenty, jež vypracovali bulharští experti. Ovšem porucha motoru Sojuzu ve fázi sbližování se Saljutem znamenala, že Rukavišnikov s Ivanovem museli zamířit domů, aniž by se na palubu stanice podívali. Jejich let nakonec trval jen necelé dva dny a cíle mise zůstaly nenaplněny. V roce 1986 se proto sovětská a bulharská strana dohodly na opakování letu, tentokrát na stanici Mir. Na počátku roku 1987 tak do Hvězdného městečka zamířil bulharský tým se dvěma kandidáty na křeslo v Sojuzu. Prvním byl Alexandr Alexandrov a druhým Krasimir Stojanov. Zatímco pro Stojanova byl výcvik novou zkušeností, pro Alexandrova to byla obnošená vesta. V roce 1979 totiž figuroval coby náhradník Georgiho Ivanova a nyní se vracel na důvěrně známá místa. Kuriózní je fakt, že jeho bratr Plamen Alexandrov se v roce 1986 dostal do úzkého výběru a stal se jedním ze čtveřice kandidátů na druhého bulharského kosmonauta. Pokud by byl býval měl více štěstí, mohla výcvikem ve Hvězdném projít unikátní bratrská dvojice – jev na sovětské a posléze ruské straně nevídaný (až v roce 2018 byl do kosmonautického výcviku vybrán Jevgenij Prokopjev, bratr kosmonauta Sergeje Prokopjeva). Výběr však dopadl jinak a 10. ledna 1987 stáli před branami Hvězdného Alexandr Alexandrov a Krasimir Stojanov…

Internacionální kolotoč s děsivým intermezzem

Po půlročním všeobecném výcviku byli Bulhaři zařazeni do posádek ve složení Anatolij Solovjov / Viktor Savinych / Alexandr Alexandrov a Vladimir Ljachov / Andrej Zajcev / Krasimir Stojanov. Ani nyní se nominace nevyhnula menším změnám – v březnu 1988 byl ze zdravotních důvodů Andrej Zajcev nahrazen Alexandrem Serebrovem. Mezitím instruktoři ve Hvězdném nemohli nezaznamenat, jaký pokrok stran vyzrálosti a sebedůvěry učinil od svého předchozího pobytu Alexandrov. Podle postřehů instruktorů bylo zřejmé, že se Bulhaři mezi sebou příliš nedruží a Alexandrov si drží odstup od svého rivala. Přesto evidentně vůbec nebral jako danou věc, že poletí právě on. Nakonec však volba padla přeci jen na jeho posádku. Alexandr Alexandrov tak měl pro Bulharsko složit reparát a zapsat své jméno do národní historie.

Původní plán počítal se startem sovětsko-bulharské posádky ve druhé polovině června, aby mezitím měla stálá posádka čas na opravu čidla spektrometru TTM, nakonec byl termín internacionálního letu o čtrnáct dní uspíšen. Titov s Manarovem tak získali čas a klid na přípravu a provedení výstupu, který měl být nyní proveden až po odletu návštěvníků. Současně tím zmizel problém ve formě úplňku, jenž komplikoval jeden z bulharských experimentů.

Sojuz TM-5 se Solovjovem, Savinychem a Alexandrovem na palubě odstartoval 7. června 1988 ve 20:03:13 místního času z Gagarinské rampy na Bajkonuru. O dva dny později se Sojuz přiblížil ke stanici a systém Kurs vykonával přelet z přední polosféry k zadnímu stykovacímu uzlu. Během finálního přiblížení však Kurs ohlásil, že se Sojuz začal odchylovat ze správné trajektorie, proto Solovjov zastavil sbližování. Během jednoho orbitu operátoři v řídicím středisku došli k názoru, že Kurs špatně interpretuje data a Solovjov proto dostal povolení připojit se ke stanici ručně. Veden jeho jistou rukou se Sojuz hladce připojil k Miru. V napjaté situaci nikdo nepostřehl, že byla opomenuta jedna drobná položka v seznamu úkonů. Ono přehlédnutí se mělo projevit o pár měsíců později s téměř fatálními následky…

Na kosmonauty čekal tradičně vyčerpávající sprint, během nějž se snažili vyplnit nahuštěný letový plán. Bulharští vědci připravili 46 experimentů, jejich paleta sahala od neuromuskulárních studií až po studium nebeských těles pomocí bulharského teleskopu „Rožeň“. Spánku bylo pomálu, práce nad hlavu. Záhy vyšla najevo jedna nepříjemnost: před startem kdosi zapomněl na palubu Sojuzu uložit dvě diskety se softwarovými instrukcemi, pomocí nichž měl palubní počítačový komplex dohlížet na práci vědeckých přístrojů během některých bulharských experimentů. Co neodpracovali internacionálové, to budou muset odpracovat domácí – bylo rozhodnuto, že příští nákladní Progress přiveze ony dvě diskety a Titov s Manarovem budou muset neprovedenou část programu vykonat sami. I přes toto neplánované osekání letového plánu sovětsko-bulharské posádky se však data a výsledky pěkně střádaly a 16. června návštěvníci uložili 30 kg disket, vzorků a dalšího materiálu spolu s anatomickými vložkami svých sedadel do starého Sojuzu TM-4, aby se o den později rozloučili a zamířili domů.

Unavení stálí obyvatelé Miru opět osaměli, nicméně odpočinku se jim zatím nedostávalo. 18. června přeparkovali Sojuz TM-5, který jim Solovjov a spol. zanechali, k přednímu portu stanice a pomalu se začali připravovat na výstup do volného prostoru, jenž před nimi stál. Původně nebyl plánován, ale pokažený blok čidla hvězd spektrometru TTM si žádal výměnu. Na jeho místo měl přijít nový vylepšený kus, který dorazil na palubě Progressu-36. Titov a Manarov chystali skafandry Orlan-DM, pro něž měl být nadcházející výstup derniérou a upřesňovali postup výměny bloku. Z práce je vytrhovaly problémy se setrvačníky a systémem orientace, jejichž vinou postupně klesala úroveň nabití palubních akumulátorů.

Přes všechny potíže se nakonec 30. června kosmonauti vydali podruhé mimo bezpečí stěn stanice. Čekala je poměrně dlouhá cesta až na samou záď komplexu, k modulu Kvant. Tam se v příslušném místě museli prokousat dvaceti vrstvami termální a protimeteoroidní obšívky. Tím byl blok TTM odhalen a kosmonauti na něm mohli začít pracovat. Hned zpočátku ovšem narazili na problém: šroubky, kterými bylo čidlo hvězd k teleskopu upevněno, byly zality epoxidem. Před oběma muži stála neuvěřitelně nimravá a namáhavá práce, jež byla navíc komplikována neexistencí kotvicích bodů pro nohy – jak už bylo řečeno dříve, tento přístroj nebyl koncipován pro údržbu na orbitální dráze. Titov s Manarovem situaci vyřešili tak, že toho, který pracoval na TTM, jeho kolega držel za nohy a v práci se oba střídali. Nepomáhal ani fakt, že jim celou dobu svítilo do očí Slunce.

Po hodině a půl se kosmonautům podařilo všechny šroubky uvolnit a čidlo již k spektrometru fixoval poslední člen – speciální „gramofonový“ zámek, do kterého bylo nutné nasadit klíč a otočit jím o 90 °. Manarov klíč usadil na určené místo a zabral. Napoprvé se zámek nepohnul ani o píď. Manarov to zkusil podruhé a tentokrát se do klíče opřel vší silou. Na zlomek sekundy to vypadalo, že bude slavit úspěch – rukojeť klíče se pohnula žádoucím směrem. Jenže se pohnula podezřele rychle a nekladla Manarovovi žádný odpor. Záhy bylo vše jasné: klíč se ulomil těsně u hlavičky, která byla nyní zaklíněná v zámku. Na takovou situaci neměli odpověď ani holandští specialisté, kteří byli tvůrci teleskopu TTM a byli v řídicím středisku přítomni. Zanedlouho mělo dojít k vylétnutí Miru z oblasti dosahu sledovacích stanic, proto středisko vsadilo na vynalézavost posádky. Titov s Manarovem dostali 15 minut na to, aby něco vymysleli sami, protože byli přímo na místě a měli tak nejlepší přehled o tom, co by bylo možné provést. Když však bylo spojení znovu navázáno, zklamaní kosmonauti ohlásili, že z jejich hlediska je situace momentálně neřešitelná a vracejí se zpět k přechodovému úseku stanice. Na zpáteční cestě ještě přeměřili možná místa pro uchycení fixů pro nohy v přípravě na plánovaný sovětsko-francouzský výstup, jež měl proběhnout ke konci roku. Neúspěšný výstup Titova a Manarova trval 5 hodin a 10 minut.

Rutinu života a práce na Miru narušil přílet dalšího náklaďáku. 20. července dorazil k zadnímu portu Progress-37 přivážející zásoby a několik důležitých položek. Mezi nimi byl nový barevný monitor, laptop, nástroje k dalšímu pokusu o opravu teleskopu TTM a hlavně dva novotou zářící skafandry Orlan. Kusy s výrobními čísly 6 a 10 patřily k nové řadě nazývané „DMA“. Ta krom jiných vylepšení byla schopna fungovat i bez poutacího kabelu, jenž u starších typů Orlanu zajišťoval přísun elektrické energie a staral se o přenos komunikace a telemetrie. Mezi nákladem na palubě Progressu byly i instrumenty nutné pro plánované experimenty další návštěvnické expedice.

Už v roce 1987 byla v Moskvě podepsána dohoda o osmidenním letu afghánského občana. V plánu bylo vyslat jej na palubu Miru na jaře 1989. Jenže nedlouho poté začal Sovětský svaz stahovat z Afghánistánu svá vojska, jež zemi okupovala od roku 1978. Sověti si byli velmi dobře vědomi toho, že po jejich odchodu nebude mít loutková vláda v Kábulu na růžích ustláno a proto padlo rozhodnutí afghánskou misi uskutečnit co nejdříve. V únoru 1988 dorazili do Hvězdného městečka afghánští piloti Mohammad Daurán Ghalám Masúm a Abdul Ahad Mómand, aby podstoupili doslova expresní půlroční výcvik.

O tom, že Afghánistán byl pro Sověty a jejich přívržence skutečně „horkou půdou“, svědčí epizoda z konce března 1988. Jeden z instruktorů se v rozhovoru optal Mómanda, jak zvládá výcvikovou zátěž. Afghánec odvětil, že více než výcvik oba kandidáty tíží situace jejich rodin. Manželky s dětmi za nimi zatím nepřijely a oba Afghánci se obávali možných problémů. Zejména to platilo pro Masúmovu rodinu, která žila v části Kábulu, kam se neodvažovala ani policie. Panovaly obavy, že pokud se rozšíří povědomí o tom, že ženy jsou manželkami kosmonautů, může to mít velmi vážné následky. Mómand dokonce prozradil, že pokud budou pokračovat obstrukce s vysláním rodin do Hvězdného, přeruší výcvik a odjede za svou rodinou na revers. Naštěstí v dubnu konečně rodiny dorazily a Afghánci se mohli plně soustředit na výcvik. Zajímavou shodou okolností se oběma manželkám během pobytu ve Hvězdném narodily dcery…

Zprvu nebylo jasné složení posádek vyjma jediného člověka. Tím byl Vladimir Ljachov, který si právě odbýval kolečko coby velitel záložní sovětsko-bulharské posádky. Volba na něj padla pravděpodobně proto, že jeho výcvik byl čerstvý a navíc byl vycvičen jako kosmonaut-záchranář, tedy byl schopen Sojuz TM pilotovat zcela sám. Vzhledem k výcviku afghánských kandidátů, jenž byl zkrácen na totální minimum, to bylo naprosto nezbytné. Afghánec měl totiž při této misi figurovat doslova jako „pytel se zátěží“ a jeho úkoly na palubě Sojuzu se limitně blížily nule.

Na přelomu května a června byly sestaveny posádky pro nadcházející let. V jedné figuroval Ljachov a Valerij Poljakov. Poljakov byl lékař Institutu medicínskobiologických problémů a připravoval se už na let Sojuzu TM-4 s Titovem a Manarovem. Během své krátké několikadenní mise měl dohlížet na zdravotní stav rekordmana Jurije Romaněnka. Jeho křeslo však tehdy nakonec obsadil Anatolij Levčenko. Nyní měl Poljakov stejný úkol, ovšem středobodem jeho pozornosti měli být Titov s Manarovem. Poljakovův let nicméně neměl končit souběžně s jejich misí. Měl zůstat na palubě i s dalšími expedicemi a v případě příznivých okolností měl jeho pobyt na stanici dosáhnout až 1,5 roku. Získané poznatky a zkušenosti se měly stát základem pro řešení problémů při dlouhodobých letech.

Záložní posádkou byli Anatolij Berezovoj, veterán z dlouhodobého pobytu na Saljutu 7, a lékař German Arzamasov. Problém však byl s Afghánci. Z nejasných důvodů bylo rozhodnutí o tom, který z nich poletí, neustále oddalováno. Protože bylo třeba, aby výcvik probíhal pokud možno hladce, Ljachov po splnění povinností v záložní sovětsko-bulharské posádce zpočátku trénoval střídavě s oběma Afghánci, vždy týden s jedním a týden s druhým. Spekulace hovoří o tom, že k letu měl být určen Masúm, jakožto věkově i služebně starší z obou kandidátů. Pak ale do plánů a záměrů zasáhl osud v podobě akutního zánětu slepého střeva a Masúm musel podstoupit operaci. Zotavení sice proběhlo hladce, nicméně než by Masúm znovu získal příslušnou formu, bylo by dávno po termínu startu. Proto se do popředí dostal Mómand. 1. a 2. srpna proběhly závěrečné komplexní nácviky a byla potvrzena hlavní posádka ve složení Ljachov / Poljakov / Mómand.

29. srpna dopoledne místního času se z Gagarinské rampy zvedla nosná raketa s lodí Sojuz TM-6. O pár minut později mohla světovými médii proběhnout zpráva o tom, že Afghánistán má svého kosmonauta. Let probíhal bez problémů a o dva dny později Sojuz zakotvil u zadního stykovacího uzlu, od kterého před dvěma týdny odletěl Progress-37. Po přechodu do stanice začaly posádky plnit letový plán návštěvnické expedice. Bylo evidentní, že plán byl sestaven na poslední chvíli – byl nepoměrně chudší, než tomu bylo u předešlých expedic. Afghánští výzkumníci vinou přenosu termínu letu o třičtvrtě roku dopředu neměli čas na formulaci a realizaci programu. Tempo práce na palubě tak bylo o něco volnější a atmosféra klidnější.

Trochu tomu napomohl i fakt, že se návštěvníci velmi rychle adaptovali na podmínky mikrogravitace. U Ljachova coby zkušeného harcovníka to bylo očekávané, pro Mómanda to bylo příjemné překvapení. Kdo však byl vysloveně zklamán, to byl Valerij Poljakov. Těšil se, že na sobě zakusí strasti adaptačního syndromu a bude moci vlastní zkušenosti korelovat s daty u ostatních kosmonautů, ovšem chyba lávky! Adaptace u něj proběhla téměř nepozorovaně a ze sledování bouřlivé reakce vlastní tělesné schránky na beztíži nebylo nic. Naštěstí se Poljakov mohl těšit na dlouhou misi, během níž mohl uskutečnit mnoho biomedicínských experimentů a pozorování.

6. září se Ljachovova posádka rozdělila – Poljakov zůstal s Titovem a Manarovem na stanici a Ljachov s Mómandem zamířili domů ve starém Sojuzu TM-5, přičemž nový TM-6 nechali k dispozici stálému osazenstvu. Po separaci od Miru Ljachov přesně podle letového plánu odstřelil orbitální úsek lodi a předal další dění do rukou automatiky a palubního počítače Argon-16. To, co přinesou následující hodiny, si však nedokázal představit ani v nejhorší noční můře.

Jako první vlaštovka nadcházejících potíží přišel výpadek infračeveného čidla, jež bylo klíčové pro správnou orientaci Sojuzu v prostoru před započetím brzdicího zážehu. Počítač správně vyhodnotil situaci a zážehu zabránil. Po několika minutách se však čidlo vzpamatovalo a počítač po kontrole orientace dal pokyn ke spuštění motoru Sojuzu. Jenže pokud by se Sojuz vydal k Zemi nyní, přistál by mimo území Sovětského svazu. Po několika sekundách Ljachov motor ručně vypnul a situaci popsal řídicímu středisku.

Kontrolory na Zemi tlačil čas. Pokud měl Sojuz přistát v SSSR, bylo nutné vykonat brzdicí zážeh v trvání 230 sekund v přesně určenou dobu nejpozději během třetího obletu po odpojení od Miru. Do počítače proto ze země putoval nový program, jenže vinou spěchu se v něm objevila chyba. A právě zde se projevilo malé opomenutí, jež „vyrobili“ Solovjov, Savinych a Alexandrov během svého ne zcela hladkého připojování ke stanici. Tehdy zapomněli vymazat část paměti počítače a v ní zůstaly uloženy pokyny použité pro korekci dráhy před spojením s Mirem. A nyní se měla tato chyba šeredně vymstít. Počítač přišel na chybu v zaslaném softwaru a vytáhl si z paměti ony pokyny pro sblížení s Mirem. Po šesti sekundách hoření motoru elektronický mozek poznal, že něco není v pořádku a zážeh přerušil. To se ovšem nelíbilo nic netušícímu Ljachovovi, který motor opět spustil ručně. Tentokrát motor hořel 14 sekund a byl opět počítačem vypnut. Ljachov opět ručně motor zapnul a tentokrát trvalo 33 sekund, než motor znovu utichnul.

Teď začínalo jít skutečně do tuhého. Nikdo netušil, proč se počítač chová tak podivně a přerušuje předčasně zážeh. To ovšem nebylo to nejhorší. V průběhu posledního pokusu o zážeh kosmonauti ve sluchátkách uslyšeli zvukový signál a na palubní desce se rozsvítil transparent, jímž zmatený počítač oznamoval spuštění sekvenceru, který zajišťoval rozdělení přístrojového a návratového úseku lodi. A to byl děsivý scénář. Pokud by k rozdělení skutečně došlo, návratová kabina by se ocitla bez možnosti vrátit se do atmosféry včas. Pro oba muže na palubě by to znamenalo smrt po vyčerpání zásob dýchatelného vzduchu. Do atmosféry by se modul vrátil až za několik týdnů se dvěma mrtvolami na palubě.

Ljachov se pokusil sekvencer vypnout, ale marně. Sojuz se zrovna nacházel mimo oblast spojení a když do ní po několika okamžicích znovu vstoupil, na Zemi nastal totální chaos. Minuty ubíhaly, Ljachov čekal a řídicí středisko se stále radilo, co dělat. Nakonec velitel situaci vyřešil nejzazším krokem, zadáním povelu „ODR“ (отбой динамических режимов – přerušení dynamických režimů), který v rámci vypojení všech dynamických operací zrušil také proces rozdělení lodi. Byl skutečně nejvyšší čas, do fyzické separace a tím i rozsudku smrti nad posádkou v onen moment zbývalo přibližně 40-60 sekund! Aby kosmonaut použil tento povel bez pokynu z řídicího střediska, to bylo dosud neslýchané, nicméně byla to jediná možnost, jak zabránit katastrofě. Od té doby se ODR začalo přezdívat „Ljachovův povel“…

Další pokusy o návrat už toho dne nebyly prováděny, orbity Sojuzu v té době procházely nad oblastmi, kde přistání nebylo žádoucí. Oba muži měli nyní k dispozici přibližně 2,5 m³ prostoru návratové kabiny, žádné zásoby vody a potravin a navíc ani toaletu, jež odlétla v orbitálním úseku. Po noci strávené neklidnými krátkými zdřímnutími kosmonauti uvítali ráno nového dne s vědomím, že nyní už není prostor na chyby. Jakékoli další selhání by znamenalo smrt – perigeum dráhy Sojuzu už se po předchozích pokusech o zážeh téměř dotýkalo atmosféry a další krátký zážeh by kabinu nasměroval na trajektorii s extrémním tepelným namáháním. Komunikátor v řídicím středisku nadiktoval Ljachovovi upravený program, který velitel ručně nadatloval do palubního počítače. Tentokrát vše k velkému ulehčení zúčastněných proběhlo bez problémů. Motor pracoval přesně určenou dobu a návratová kabina s unavenými, ale jinak zcela zdravými kosmonauty dosedla v určené oblasti.

Pro Ljachova byl tento let v trvání 8 dní, 20 hodin, 26 minut a 27 sekund současně posledním v jeho kariéře. Zvláštním řízením osudu všechny jeho mise postihl nějaký druh vážné události. Poprvé byl členem základní posádky na Saljutu 6, když se na Sojuzu přilétávající sovětsko-bulharské posádky projevila závada na motoru. Podruhé zase byl na palubě Saljutu 7 v okamžiku, kdy vinou požáru Sojuz minutu před startem došlo k dosud jediné aktivaci záchranné věžičky SAS (a ještě větší shodou náhod v kabině onoho nešťastného Sojuzu seděl stejný Vladimir Titov, který nyní sledoval Ljachovův boj o život z paluby Miru). Do třetice se uprostřed krizové situace ocitnul Ljachov sám. Jeho parťák Abdul Mómand mu řekl: „Veliteli, počtvrté už neleť. Alláh by Ti to neodpustil.“ Přestože na jeho slova Ljachov nedal a v průběhu dalších let zůstával v pohotovosti jako jeden z kosmonautů-záchranářů, práh vesmíru skutečně už nikdy nepřekročil.

Pro Titova, Manarova a Poljakova, kteří sledovali celé drama z paluby Miru, znamenalo šťastné přistání kolegů a přátel obrovskou úlevu. Práce však musela pokračovat dále. 8. září, tedy den po konci Ljachovovy a Mómandovy anabáze předokovali Sojuz TM-6 od zadního ke přednímu portu stanice. 10. září z Bajkonuru odstartoval Progress-38, aby se o dva dny později stal dočasnou součástí komplexu Mir. V průběhu jeho startu byl proveden první ze čtyř unikátních experimentů, během nichž byla během vzletu provedena katapultáž křesla K-36RB určeného pro sovětský raketoplán. Katapultáž proběhla ve výšce přes 35 km v rychlosti přes M3,5. Posádku Miru ovšem více zajímal náklad na palubě Progressu. Ze 2 282 kg nákladu byla část věnována aparatuře pro příští návštěvnickou posádku.

Internacionální kolotoč se točil dál a Titov, Manarov a Poljakov mohli začít pátrat v záhybech paměti po alespoň základních francouzských slovíčkách. Nadcházející návštěva každopádně neměla být obyčejná, jak trváním, tak programem…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.astronaut.ru/as_interk/text/bg-01.htm (kredit: RKK Energija)
http://static.bnr.bg/gallery/29/29c2a56046c1b74850f125923c0d1694.jpg (kredit: Roskosmos)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-4_mir.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-5_recovery_2.htm (kredit: Spacefacts)