V roce 1982 se stal Jean-Loup Chrétien prvním francouzským občanem ve vesmíru. Na palubě Sojuzu T-6 se vydal na stanici Saljut 7, kde pobyl 7 dní, což byl pro internacionální posádky standard. Ovšem Francie, respektive francouzská kosmická agentura CNES, chtěla více. Rozmáchla se tedy na několika frontách. Jedním ze směrů byl let Francouze na americkém raketoplánu. Druhá linie úsilí pak směřovala k dalšímu letu se Sověty, ovšem tentokrát na podstatně delší dobu, než tomu bylo dosud. V březnu 1986 proběhlo první jednání mezi CNES a sovětskou agenturou Glavkosmos a v červenci byla podepsána dohoda o letu Francouze na stanici Mir. Cenovka: 21 milionů dolarů. Současně se rozběhlo hledání vhodných kandidátů. Do hledáčku se dostal i Jean-Loup Chrétien, jenž v té době měl za sebou mimo jiné i účinkování coby záloha Patricka Baudryho pro misi raketoplánu Challenger STS-51-E (Chrétien Baudrymu svým způsobem oplácel službu, když Baudry byl předtím jeho náhradníkem při letu na Saljut). Na začátku srpna bylo oznámeno, že Jean-Loup Chrétien je hlavním kandidátem pro zamýšlený let, spolu s ním se bude připravovat zkušený testpilot z proslulého zkušebního střediska v Cazaux, Michel Tognini. V říjnu proběhlo v Jerevanu jednání mezi Francouzi a Sověty, na kterém byly řešeny poslední detaily letu. Mise francouzského „spationauta“ na Mir právě zde dostala symbolický název podle nejvyšší arménské hory – „Agaratz“. 15. listopadu 1986 dorazili Chrétien a Tognini do Hvězdného městečka, aby se zde začali připravovat na let, jehož délka zatím nebyla stanovena, neoficiálně se však hovořilo až o třech měsících…

Rekord s francouzskou příchutí

Po všeobecném kosmonautickém výcviku začali Chrétien s Togninim v září 1987 s přípravou na misi samotnou. Výcvik, který měli Francouzi podstoupit, byl do značné míry zhuštěný a zkrácený. Vzhledem k tomu, že hlavním kandidátem na let byl Chrétien, a ten už za sebou výcvik ve Hvězdném měl, to bylo vcelku pochopitelné. Pro Togniniho to ovšem znamenalo mnohem větší zátěž. Těžištěm výcvikového procesu byl výstup do otevřeného prostoru, kterým se měl Chrétien zapsat do dějin – Francie se měla stát teprve třetí zemí na světě, jejíž občan se vydal mimo kosmickou loď. Předpokládaný termín startu byl na konci následujícího roku.

V lednu 1988 byly sestaveny posádky pro tento let, přičemž Sověti měli spolu s Poljakovem na stanici zůstat coby EO-4 (4. dlouhodobá expedice) a Chrétien se měl vrátit na Zem s Titovem a Manarovem. Hlavní posádku spolu s Chrétienem tvořili Alexandr Volkov a Alexandr Kaleri, Tognini byl přiřazen k Alexandru Viktorenkovi a Alexandru Serebrovovi. Posledně jmenovaná posádka však zprvu musela trénovat ve dvojici, protože Serebrov až do konce května figuroval v záložní sovětsko-bulharské posádce. Ale ani hlavní posádka se nevyhnula překážkám – v březnu 1988 dostal Kaleri stopku od lékařů a na jeho místo naskočil Sergej Krikaljov.

V průběhu výcviku bylo znatelné, že Francouzi jsou na rozdíl od kosmonautů Interkosmosu spíše zákazníky než trpěnými „přívažky“. Chrétien s Togninim měli možnost několikrát odjet do Francie na dovolenou a o vztazích mezi nimi a personálem svědčí i jedna historka z konce srpna 1988. Tehdy byli Francouzi na Bajkonuru, aby mohli sledovat start sovětsko-afghánské posádky v Sojuzu TM-6. Tognini se tehdy přel se sovětskými techniky o tom, nakolik pevné je hledí skafandru Sokol KV-2. Ze sporu vybublala sázka o lahev koňaku. Jeden z techniků přinesl hledí a Tognini vzal do ruky kladivo. Zkusil nejprve klepnout jen tak zlehka. Nic se nestalo. Rozmachoval se tedy více a více a hledí bylo stále neporušené. Nakonec si nechal přinést palici a máchnul s ní vší silou. Teprve teď se na polykarbonátu objevila stopa – malá oděrka. Na Togniniho účet se technici měli ten den velmi dobře…

Nebyl to však jediný důkaz vřelého vztahu k Sovětům. Tognini byl v době výběru pro výcvik rozvedený a do Hvězdného přijel sám, bez rodiny. V té době se ve středisku objevila nová instruktorka fyzické přípravy Jelena Čečina. Mladinké děvče čerstvě po absolutoriu Institutu tělesné výchovy padlo Togninimu do oka a záhy začal románek, který se zvědavostí sledovalo celé Středisko přípravy kosmonautů. Tento románek ovšem skončil 26. dubna 1988… Svatbou!

Příprava, kterou Francouzi procházeli, byla poměrně náročná. Ke konci už oběma mužům začaly docházet síly, proto na začátku září dostali na pět dní volno, aby si mohli naposledy odpočinout v domácím prostředí, oba dva odletěli do Francie. Kvůli únavě museli instruktoři měnit program nácviků, nicméně sami přiznávali, že situaci plně chápou a není důvod jakkoli zpochybňovat schopnosti zahraničních svěřenců.

Na palubě Miru bylo na podzim také rušno. Jedním z důležitých bodů programu byl výstup do volného prostoru, původně plánovaný na červenec. Výstup měl jako hlavní cíl opravu čidla hvězd spektrometru TTM a byl přeložen z července na říjen, aby měli Titov s Manarovem dostatek času na přípravu. 20. října bylo všechno připraveno, Poljakov se přesunul do návratové kabiny Sojuzu TM-6 a Titov s Manarovem dehermetizovali přechodový úsek Miru. Protože vybavení a propriet pro tento výstup bylo požehnaně, bylo nutné využít i orbitálního úseku Sojuzu. Titov měl na sobě zbrusu nový Orlan DMA výrobního čísla 6, Manarov zase oblékl kus s číslem 10. Orlany DMA měly být schopny fungovat naprosto autonomně, bez kabelu s přísunem elektřiny, nicméně pro první ostrý test byl kabel využit.

Kosmonauti měli k dispozici vylepšené vybavení včetně zpevněného klíče, dlátka, kladívka a elektrického řezáku. Prvním úkolem bylo sejmout staré čidlo ze spektrometru. Tentokrát se zámek nevzpouzel a bylo možné jej odemknout lehce a na první pokus. Ovšem vyhráno zdaleka nebylo. Vyšlo najevo, že box, ve kterém bylo čidlo zabudováno, se „přilepil“ k tělu spektroskopu a bylo třeba jej doslova odtrhnout. Pak už zbývalo jen nasadit nové čidlo, zajistit je, propojit příslušné kabely a zakrýt izolační obšívkou. Pak kosmonauti očistili dva iluminátory na Kvantu a na povrchu základního bloku instalovali komunikační anténu a fixační pomůcky pro nohy coby přípravu na příští výstup, který měl provést Chrétien a Alexandr Volkov. Přes problémy s odmontováváním čidla nakonec výstup trval o něco kratší dobu, než bylo plánováno a Titov s Manarovem si mohli připsat 4 hodiny a 10 minut ve vakuu.

23. října se od stanice odpojil Progress-38, aby uvolnil místo u zadního uzlu očekávanému Sojuzu se sovětsko-francouzskou posádkou. Zatímco před Volkovem a Krikaljovem byla mise trvající něco málo přes pět měsíců, Chrétienův let, respektive jeho délka, byla pro Francouze poměrně trpkým zklamáním. Když nastupoval do Hvězdného, neoficiálně se hovořilo o tom, že francouzská mise by mohla trvat až tři měsíce. V průběhu roku 1988 byl let zkrácen na 45 dní, pak, pár měsíců před startem, na jeden měsíc. Nejenže to pro Francouze bylo hořkou pilulkou, objem práce navíc zůstal víceméně stejný. Bylo proto nutné zcela „překopat“ letový plán a namísto tradičních každodenních šesti hodin věnovaných experimentům naplánovat každý den osm hodin. Chrétien na otázku, zda tak náročný plán zvládne splnit, jen krčil rameny: „Uvidíme…“ Poslední úprava data startu pak přišla už v průběhu podzimu. Francouzský prezident Mitterrand byl pozván na start, ovšem jeho program mu neumožňoval stihnout plánované datum 21. října. Chrétien se svými kolegy proto měl odstartovat až 26. října. Pro nešťastné balistiky a plánovače to znamenalo spoustu práce navíc, nicméně v daný čas bylo vše připraveno – včetně mikrofonů patřících skupině Pink Floyd, která se rozhodla pořídit zvukový záznam startu pro možné využití na své desce.

26. října 1988 François Mitterrand dorazil na své místo s dokonalým výhledem, Dave Gilmour a Nick Mason zkontrolovali funkčnost nahrávacího zařízení a ve 21:49 místního času se Sojuz TM-7 s posádkou ve složení Volkov / Krikaljov / Chrétien skutečně zvedl k obloze. Start to byl o to zajímavější, že se do vesmíru poprvé podíval voják v hodnosti generála – na toho byl Chrétien povýšen v průběhu října. Další prvenství pak připadlo Pink Floyd. Kapela věnovala kosmonautům kazety se svým „živákem“ z názvem „Delicate Sound of Thunder“, jež se mělo v prodeji objevit až v listopadu. Pink Floyd se posléze nezapomněli pochlubit, že jejich album bylo „prvním rockovým albem ve vesmíru“.

28. října se Sojuz v automatickém režimu hladce připojil ke stykovacímu uzlu modulu Kvant. Po nezbytných kontrolách spojení a hermetičnosti vplul do přechodové komory Kvantu nejprve Chrétien, za ním pak Krikaljov a nakonec Volkov. Následovalo bouřlivé uvítání se starousedlíky a mnohým přihlížejícím hlavami proběhlo, že je to poprvé, co na palubě sovětské orbitální stanice najednou pobývá šest kosmonautů.

Nabitý letový program nedával příliš možností k oddechu, všech šest mužů občas připomínalo příslovečné křečky na točícím se kole. Probíhalo předávání stanice a současně bylo třeba věnovat se vědecké práci. Občas se stávalo, že jeden experiment ještě neskončil a již měl začít experiment zcela jiného typu. Některé vybavení nebylo možné namontovat na určená místa, instrukce byly občas protichůdné. Kosmonauti potřebovali značnou dávku vynalézavosti, aby letový plán splnili. Občas se při tomto frenetickém tempu objevily i chyby a bylo třeba některé procedury opakovat. Čas nutný pro nápravu těchto chyb šel jako obyčejně na úkor spánku a oddechu posádky. Chrétien, zanícený klávesista a varhaník, si na Mir přivezl i malé elektronické klávesy. Zpočátku se však k pořádnému hraní dostal jen během tiskové konference z paluby stanice.

Vědecká náplň byla obsáhlá a různorodá. Mezi jinými například probíhala práce na experimentu „Circe“, jenž monitoroval úroveň ionizujícího záření v interiéru stanice. Experiment „Ercos“ sice nepotřeboval téměř žádnou obsluhu, nicméně byl velmi důležitý i pro dnešní kosmonautiku – ve speciální kazetě umístěné na stěně stanice se nacházely komponenty počítačové paměti. Výzkumníci chtěli zjistit, jak kosmické záření ovlivňuje jejich degradaci a funkci (tento experiment měl probíhat půl roku). Nechybělo ani fotografování zemského povrchu, snímání hvězdného pole nebo materiálové experimenty.

Hlavním bodem Chrétienova pobytu na Miru byl výstup do volného prostoru. Jean-Loup se měl stát prvním občanem jiné země než SSSR a USA, jenž opustí bezpečí stěn kosmické lodi. Program výstupu byl, stejně jako program Chrétienovy mise celkově, velmi nahuštěný. Původně byla EVA naplánována na 11. prosinec, nicméně při analýze programu výstupu vyšlo najevo, že je až příliš obsáhlý a je možné, že se vše nepodaří stihnout na jeden zátah. Proto byl výstup přenesen na 9. prosince s tím, že pokud by bylo třeba, proběhne ještě druhý „dokončovací“ výstup 11. prosince.

Pátek 9. prosince 1988 se tedy stal historickým dnem. Z jednoho z axiálních portů přechodového úseku se do volného prostoru vynořil generál francouzského letectva Jean-Loup Chrétien následován Alexandrem Volkovem. Poprvé mimo stanici pracovala mezinárodní dvojice. Výstup neměl trvat více než 3 hodiny, hned na začátku však došlo k situaci hrozící přerušit výstup dříve než se kosmonauti dostali k plnění jeho programu. Chrétien proti instrukcím Sovětů nastavil chladicí systém svého skafandru na minimální chlazení. Na začátku každého výstupu je přitom nařízeno skafandr nejprve chladit, aby „přivykl“ podmínkám mimo stanici. Francouzovi se okamžitě začalo mlžit hledí. Začal tedy snižovat teplotu ve skafandru, jenže mu začalo být velmi chladno na bedra. Chrétien se obával, že dostane zánět bederních nervů, proto opět zvedl teplotu. Skafandr na tyto fluktuace „odpověděl“ dalším mlžením hledí. Chrétienův puls v ten moment přesáhl hranici 150 úderů za minutu, tedy hranici, při které má být výstup přerušen. Specialisté v řídicím středisku začali uvažovat v těchto intencích, nakonec však situaci zachránil Alexandr Volkov. Ten Chrétiena uklidnil a pomohl mu chladicí systém vybalancovat. Zamlžení hledí zmizelo a dvojice se mohla pustit do práce. Na Zemi i ve vesmíru bylo slyšet mnoho pomyslných ran, jak padaly kameny ze srdcí. Snad nyní vše půjde bez problémů. To se však ukázalo být zbožným přáním…

Prvním úkolem po zajištění pracovního místa byla instalace experimentu „Enchantillon“. Jednalo se o kazetu se vzorky různých materiálů, jež měla být vystavena kosmickému prostředí zhruba rok. Následovala příprava stěžejního bodu výstupu – instalace a rozvinutí technologického demonstrátoru „Era“.

Jednalo se o rozkládací konstrukci o hmotnosti 240 kg tvořenou tyčemi z uhlíkových vláken. Válcový kontejner, ve kterém se Era skrývala, měl rozměry zhruba 1 × 0,6 metru. Po instalaci do speciální kotvicí platformy mělo dojít k rozvinutí do tvaru šestihranu o průměru 4 metry tvořeného 24 identickými buňkami. Rozvinutí měl iniciovat od ovládacího pultu v nitru stanice Sergej Krikaljov a celá záležitost měla zabrat zhruba 4 sekundy. Experiment měl za úkol prověřit jeden z možných způsobů rozevírání velkých anténních konstrukcí na povrchu kosmické lodi. Jednalo se o součást vývoje evropského raketoplánu Hermes.

Když bylo vše připraveno (v onen moment už měla EVA oproti plánu zpoždění celou hodinu) a Krikaljov na dálku zahájil rozkládací sekvenci, nestalo se vůbec nic. Tyče stále držely těsnou formaci. Chrétien a Volkov se pokoušeli třesením konstrukci domluvit, bohužel bezvýsledně. Sověti měli za to, že Francouzi podcenili vlivy kosmického prostředí a v konstrukci zmrzly na kost gumové komponenty nebo zamrzla vlhkost a slepila komponenty k sobě. Volkov se nabídl, že do konstrukce kopne, Francouzi to však odmítli. Čas běžel a běžel a stále nebylo jasné, co bude dál. Po ukončení práce měla být konstrukce odstřelena od stanice, ovšem odstřelit ji ve stále složeném stavu se nikomu příliš nechtělo. Ve všeobecném rozjímání a pochybnostech komplex vylétnul z oblasti dosahu sledovacích stanic. Když si byli jisti, že je středisko neslyší, kosmonauti se spolu domluvili na tom, že budou na vlastní pěst pokračovat v pokusech rozložit konstrukci. Po nějaké době Volkov utrousil pár nepublikovatelných ruských slůvek a elegantně „načutnul“ konstrukci patou boty svého skafandru, jež měla olověné lemování. K obrovské úlevě posádky se anténa rozhodla, že právě toto byl impuls, který potřebuje pro rozvinutí.

Když se Mir opět dostal do oblasti, kde byla možná komunikace s řídicím střediskem, letový ředitel Valerij Rjumin vyzvídal, jak se kosmonautům podařilo konstrukci domluvit. „Bouchnul jsem do ní nohou,“ ohlásil Volkov. „Tos‘ neměl,„ kontroval Rjumin. „Olověnou patou. Kladívko by nepomohlo,“ ospravedlňoval se Volkov. Z porušení příkazů řídicího střediska se nakonec žádné velké haló nekonalo. Hlavní bylo, že se podařilo konstrukci rozložit. Pro analýzu byly zaznamenány dynamická data během rozkládání a speciálním motorkem byly navozovány různé druhy vibrací. Po skončení práce byla anténa odstřelena a vydala se na samostatnou pouť vesmírem. Dvojice kosmonautů se pro změnu vydala k průlezu do přechodového úseku. Ani nyní však nebyl první francouzský výstup prostý nepříjemných situací.

Nejprve dovnitř přesně podle procedur hlavou napřed zaplul Volkov, po něm naopak hlavou nahoru Chrétien. Na něm bylo, aby uzavřel příklop, aby mohl být přechodový úsek opět natlakován. Je to krok, který vyžaduje poměrně značné množství fyzických sil. Jenže vyčerpanému Francouzovi se nedařilo. Přestože se na něj Volkov vší silou přitisknul, aby mu poskytnul oporu, nedokázal Chrétien příklop dovřít tak, aby jej bylo možné uzamknout. Když ani po dvaceti minutách neuspěl, situace začínala být vážnou. Ve skafandrech ubývalo kyslíku a v řídicím středisku začínali připravovat nouzové postupy. Nakonec se Chrétien vzepjal a s posledním zbytkem sil příklop uzavřel. Tak skončil první internacionální výstup, trvající 5 hodin a 57 minut, což byl sovětský rekord a současně se doba pobytu ve vakuu nebezpečně přiblížila limitu normální pracovní doby skafandrů Orlan DMA, jež činila 6 hodin. Všechny úkoly výstupu však byly splněny a druhá cesta mimo stanici tak nebyla zapotřebí.

Po vykonání EVA se šestici kosmonautů ulevilo, nejen psychicky, ale i co se týče pracovního zatížení. Experimentální program měl ještě pár posledních položek. Chrétien se ve druhé dekádě prosince věnoval například pokusu „Armadeus“, jenž spočíval v rozvinování zmenšeného modelu solárního panelu. Experiment „Physalie“, který zkoumal vztah senzorických a motorických funkcí v beztíži pak Chrétienovi zdvihnul krevní tlak. Když po dvou úmorných hodinách dokončil přípravu kamer a lepení senzorů na kůži, vyjádřil se v tom smyslu, že pokud by byl býval proběhl druhý výstup do prostoru, s radostí by celé vybavení pro tento pokus vyhodil ze stanice ven. Celkově však experimenty pomalu dobíhaly. Ty experimenty, které se nepodařilo provést, slíbili dokončit Volkov s Krikaljovem a Poljakovem. Titov a Manarov se mezitím pomalu připravovali na návrat. Už 12. listopadu překonali Romaněnkův rekord a 15. prosince k němu přidali 10 % vyžadovaných FAI pro oficiální uznání rekordu. Do jejich denního programu byl stále více zahrnován tělocvik a oba trávili dlouhé periody v podtlakových kalhotách „Čibis“.

21. prosince se za trojicí Titov, Manarov a Chrétien uzavřel staniční příklop a za pár hodin se trojice v Sojuzu TM-6 od stanice odpojila a začala se vzdalovat. Po divokém přistání Sojuzu TM-5 byli všichni ostražití a zádrhel skutečně přišel: po spuštění návratové rutiny se palubní počítač postavil na zadní a přerušil ji. Naštěstí se neopakovala situace ze září a na chybu se přišlo rychle. Po anabázi Sojuz TM-5 byl zpracován nový software pro návratovou sekvenci, jenže, jak se ukázalo, právě tento software přetížil počítač. Žádné velké drama se nekonalo – chyba byla rychle napravena a o tři orbity později byla sekvence úspěšně spuštěna znovu.

Po předchozích zkušenostech byl nyní orbitální úsek odhozen až deset minut po brzdicím zážehu, přístrojový úsek následoval minutu poté. Vše probíhalo jako na drátkách a po pár desítkách minut se návratová kabina dotkla země. Přistání proběhlo v obtížných podmínkách – při zemi se válely nízké mraky a záchranné jednotky měly za sebou urychlený třísetkilometrový přesun do nové přistávací oblasti, který si vynutilo ono zpoždění vinou počítače. Chrétien si připsal 24 dní, 18 hodin, 7 minut a 26 sekund ve vesmíru, pro Titova s Manarovem uplynulo v okamžiku přistání 365 dní, 22 hodin, 38 minut a 58 sekund. Bájná hranice jednoho roku ve vesmíru byla konečně překonána!
Oba rekordmani byli přepraveni rovnou do Moskvy, protože v hotelu Kosmonaut na Bajkonuru právě bylo v plném rozpuku jakési infekční onemocnění. Celkově byli Titov a Manarov v lepším stavu než byl po skončení své mise Jurij Romaněnko. Manarov dokonce ve vesmíru přibral 3 kilogramy. Po několika dnech se už oba kosmonauti opatrně procházeli po Hvězdném městečku.

Všem bylo jasné, že rok ve vesmíru je obrovským úspěchem, který si ovšem vyžádal velké úsilí, odříkání a nemalou dávku tvrdošíjnosti. Pokud by měl být tento rekord v dohledné době překonán, musel by takovou misi podstoupit člověk s obrovskou motivací, disciplínou a příhodnou povahou. Nikdo netušil, že živoucí odpověď na nevyřčenou otázku „kdo?“ v té době létá 350 km nad Zemí. Do doby, než bude rekord Titova a Manarova překonán, však uplyne více než šest let.

Mezitím na palubě Miru pokračoval běžný život, pakliže běžným životem lze nazvat pobyt v kovové schránce letící vesmírem rychlostí 28 000 km / h…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://www.ouest-france.fr/sites/default/files/2016/01/11/la-rencontre-de-lastronaute-jean-loup-chretien.jpg
http://espaceaventure.free.fr/images/chretien_34.jpeg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/76/Soyuz_TM-7_patch.png
http://www.spacefacts.de/graph/iss-photo/large_training/english/soyuz-tm-7_5.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-7_eva-chretien.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-6_recovery_2.htm (kredit: Spacefacts)