Agentura NASA oznámila realizaci dalšího projektu z programu STP (Solar Terrestrial Probes). V roce 2024 by měla odstartovat sonda, jejímž úkolem bude zachytit, analyzovat a zmapovat částice, které k Zemi proudí z mezihvězdného prostoru. Sonda označovaná zkratkou IMAP (Interstellar Mapping and Acceleration Probe) pomůže vědcům pochopit, jaké procesy se odehrávají na okraji heliosféry, jakési magnetické bubliny, která obklopuje a chrání Sluneční soustavu. Tato oblast se nachází v místě, kde stálý proud částic ze Slunce, tedy sluneční vítr, koliduje s materiálem, který pochází z mezihvězdného prostoru. Tyto kolize limitují množství škodlivého kosmického záření, které vstupuje do heliosféry. IMAP má za úkol zachytit a prozkoumat částice, které přesto pronikly až k Zemi.
„Na hranici heliosféry se projevuje velká role Slunce při naší ochraně. IMAP je klíčový k rozšíření našeho chápání toho, jak tento kosmický filtr funguje,“ vysvětluje Dennis Andrucyk, zástupce přidruženého administrátora z vědeckého ředitelství NASA a dodává: „Implikace tohoto výzkumu by mohly dosáhnout daleko za sledování dopadů na Zemi. Informace bychom mohli využít i pro pilotované výpravy do hlubšího vesmíru.“
Dalším úkolem této mise má být prozkoumání kosmického záření, které se generuje v heliosféře. Ať už jsou kosmické paprsky původu lokálního nebo pochází z jiných míst galaxie a vesmíru, mohou negativně ovlivňovat jak samotné astronauty, tak i palubní systémy. Svou roli mohou hrát i při otázkách spojených s existencí života jako takového kdesi ve vesmíru.
Sonda bude umístěna 1,5 milionu kilometrů daleko od naší planety směrem ke Slunci – jinými slovy se usadí v libračním centru L1 soustavy Slunce-Země. Z této pozice bude mít zajištěno ideální využití palubních přístrojů pro sledování interakcí mezi částicemi slunečního větru a mezihvězdným materiálem ve vnějších částech Sluneční soustavy.
Hlavním vědeckým pracovníkem této mise bude David McComas z Princeton University a o projektovou správu se postará Applied Physics Laboratory z Johns Hopkins University, která sídlí ve městě Laurel, stát Maryland. Na palubě IMAP bude deset vědeckých přístrojů, které dodají výzkumné organizace a univerzity od mezinárodních partnerů i ze Spojených států.
Hmotnost těchto přístrojů dosáhne 104 kilogramů a k jejich provozu bude potřeba 112 W. Přístrojové vybavení bude vycházet ze systémů sondy ACE, která v roce 1997 letěla na raketě Delta II. Oproti tehdejším přístrojům budou ty pro IMAP lehčí, modernější a přesnější. Cena projektu nesmí přesáhnout 492 milionů dolarů, do čehož není započítána cena nosné rakety. Konkrétní nosič bude vybrán v průběhu příštích let, ale v tomto dokumentu se píše o raketě Taurus II, což bylo označení dříve používané pro nosič, který dnes známe jako Antares.
Mise IMAP se uskuteční jako pátý zástupce programu STP (Solar Terrestrial Probes). V jeho rámci už byly realizovány mise STEREO (Solar Terrestrial Relations Observatory – společný projekt s ESA, v rámci kterého byl sledován celý povrch Slunce), MMS (Magnetospheric Multiscale, v jejímž rámci vědci momentálně zkoumají základní procesy související s magnetickým přepojením v okolí Země), Hinode (dálkový průzkum Slunce, spolupráce s JAXA) a TIMED (Thermosphere, Ionosphere, Mesosphere Energetics and Dynamics – mise studující nejvyšší vrstvy zemské atmosféry).
Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/
http://iopscience.iop.org/
Zdroje obrázků:
https://smd-prod.s3.amazonaws.com/…Image_main_BoundariesLg.jpg?itok=CW64ZjJb
http://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/18-046.jpg
https://scontent-vie1-1.xx.fbcdn.net/t…2434630461641043657_o.jpg
V kritickém prostoru na hranici Sluneční soustavy mají Američané dva Voyagery, jejich vybavení je sice 50 let staré, některé přístroje již nepracují, ale dají se zbývající v daném problému nějak využít – myslím v kooperaci s novou sondou v prostoru blízko Slunce ? Dík.
Jejich měření přímo v místě jsou zcela jistě nenahraditelná a dokážu si představit jejich využití.
Nenazval bych to kooperací, to je asi silné slovo. S využitím poznatků z Voyagerů se počítá u mise IMAP v oboustranné zasazení lokálních pozorování Voyagerů do kontextu měření sondy IMAP, stejně tak jako se dělo v případě IBEX. Při velkém zjednodušení je v IMAP v podstatě asi 100x citlivější IBEX.
„Přístrojové vybavení bude vycházet ze systémů, které v roce 1997 letěla na raketě Delta II.“
Tady něco vypadlo v klíčovém okamžiku. Ale řekl bych, že by mělo jít o ACE.
Tam mělo být určitě ACE, ale přístrojové vybavení bude vycházet zejména z IBEX a Cassini.
Díky moc za doplnění.
Ano, mělo tam být ACE, doplněno.
Jak dlouho to poletí do cílového prostoru? Nějaký pokus o rychlostní rekord? Hmotnost na to sonda mít bude…
Ona nebude mít pracoviště bůhví kde na periférii, ale v L1 🙂
Přesně tak, do takové blízkosti není důvod spěchat pak by zase musela hodně brzdit.
Jo takhle, sem si přečetl jen kousek a hned sem byl chytrej :). Přišlo mi logický, že konečně někdo pošle nějakou další stíhací misi za těma třema (snad se nepletu) aktivníma sondama za plutem. Chtělo by to nějakou pořádnou iontovou stíhačku co by letěla aspoň 200km/s o hmotnosti do 100-200kg. To si myslim by reálné bylo. Sice by tam možná bylo i 5 stupňů, ale mise by to mohla být hodně zajímavá. Ideálně pokud by se poslala celá smečka různými směry.
To je porad relativne malo,jestli dobre pocitam, 200 km/s dela cca 42 AU/rok.
1 svetelny rok ma cca 63 tisic AU.
Takze k nejblizsi hvezde by doletela za 6000 let. To je doba, ktera uplynula napriklad od vzniku egyptskeho kralovstvi 🙂
Takhle daleko jsem až nepomýšlel. Spíš mi šlo jen poslat něco modernějšího a rychlejšího kousek před Voaygery.
Pro SLS by určitě nebyl problém dát sondě únikovou rychlost z naší soustavy hned při odletu od Země, do toho při vhodné konstelaci obřích planet využít gravitační manévry a přitom by makal i výkonný iontový motor. Ale jak dlouho by trvalo urychlení na 200 km/s a kolik by bylo potřeba paliva…. no docela bych byl zvědav na takovou studii proveditelnosti. Čistě teoreticky.
Takže tunová sonda (včetně reaktoru), dvě tuny Xenonu, iontový motor s Isp 20 000 s, reaktor s el. výkonem 30kW. Doba zrychlování cca 40 let.
No je to trochu na hraně dnešních technických možností a daleko za hranou reálných možností lidstva.
Čas je relativní veličina. Zkusit by se to mělo.
Kdyby v době startu Voyagerů někdo navrhl sondu, která za 50 let doletí někam ke 150 AU, určitě by se to zamítlo. Nejen pro objektivně dlouhou dobu letu, ale zejména pro předpoklad, že za padesát let budou běžné rychlosti v násobcích tehdejších.
Těch padesát let uplynulo a max. dosažená rychlost se prakticky podstatně nezvýšila, nebýt Jupitera tak NH by k Plutu cestoval desítky let.
No tak desítky let by bez Jupitera určitě NH k Plutu neletěla. Ten gravitační manévr zkrátil let o 3 roky. Takže bez něj by to bylo 13 let.
„která za 50 let doletí někam“
Doložit, že ta elektronika v té sondě bude 50 let spolehlivě fungovat – bylo podle mne v té době nemožné. Prostě problém může být už jen s reálnou spolehlivostí té sondy.