Krok vstříc štěpnému kosmickému reaktoru

Před dvěma měsíci vyšel na našem webu článek popisující velmi slibný projekt nazvaný Kilopower. Jde o technologický demonstrátor technologií pro malý jaderný reaktor, který by mohl dodávat poměrně zajímavé množství elektrické energie pro budoucí obydlené základny. Uplynulo zhruba osm týdnů a my můžeme na tento článek navázat novými informacemi. Už jen to je potěšující, ale ještě lepší je, že ty informace jsou pozitivní. NASA totiž ve spolupráci s Národním úřadem pro nukleární bezpečnost NNSA úspěšně demonstrovala celý systém, který by mohl poskytnout dlouhodobý bezpečný zdroj energie mimo zemský povrch.

Technici spouští kryt na testovaný exemplář systému KRUSTY. Zpod krytu byl následně odčerpán vzduch, aby byly podmínky srovnatelné s kosmickým prostředím.

Technici spouští kryt na testovaný exemplář systému KRUSTY. Zpod krytu byl následně odčerpán vzduch, aby byly podmínky srovnatelné s kosmickým prostředím.
Zdroj: https://www.nasa.gov

Původní projekt Kilopower se nyní označuje zkratkou KRUSTY (Kilopower Reactor Using Stirling Technology) a NASA oznámila výsledky jeho testování na tiskové konferenci na Glennově středisku v Clevelandu. Samotné zkoušky systému KRUSTY probíhaly v Nevadě od loňského listopadu do března. „Bezpečný, účinný a bohatý na vyráběnou energii – takový má být zdroj, který se stane klíčem pro budoucí robotické i pilotované výpravy,“ avizoval Jim Reuter, přidružený administrátor z Ředitelství vesmírných technologických misí a dodal: „Očekávám, že projekt Kilopower bude nezbytnou součástí lunárních i marsovských energetických systémů.“

Jak již zaznělo na začátku, Kilopower je malý, lehký energetický systém založený na štěpné reakci, který dokáže generovat až deset kilowattů elektřiny. To je dostatečný výkon pro zásobování několika průměrných domácností po dobu deseti let. Pro založení základny se počítá se čtveřicí těchto modulů. Podle Marca Gibsona, hlavního inženýra programu Kilopower, se tento systém hodí především pro Měsíc, jelikož výroba energie na jeho povrchu je komplikovaná z prostého důvodu – lunární noc trvá 14 pozemských dní.

Stirlingovy konvertory systému Kilopower.

Stirlingovy konvertory systému Kilopower.
Zdroj: https://www.nasa.gov/

Testovaný prototyp používal jako jádro reaktoru odlitek uranu 235 o velikosti srovnatelné s rolí toaletního papíru. Pasivní sodíkové teplovodné trubice přenášely vytvořené teplo k účinným Stirlingovým motorům, které se postaraly o převod tepla na elektřinu.

Podle Davida Postona z Národních laboratoří v Los Alamos, které spadají pod NNSA, byly testy v Nevadě zaměřené na dva základní okruhy. V první řadě šlo o ověření, že systém dokáže ze štěpné reakce generovat elektřinu. V řadě druhé se ověřovalo, jak je systém stabilní a bezpečný bez ohledu na prostředí, kterému je vystaven.

„Reaktor jsme vystavili všemu, co jsme měli k dispozici z hlediska normálních i mimořádných provozních situací a KRUSTY všemi prošel beze ztráty kytičky,“ uznal Poston. Tým kolem programu Kilopower prováděl testy ve čtyřech fázích. První dvě proběhly bez výroby elektřiny a ověřily, že se jednotlivé složky systému chovají tak, jak mají. Ve třetí fázi zvýšili operátoři významně výkon, což ohřálo jádro reaktoru a bylo možné přistoupit k fázi čtvrté. Celý experiment vyvrcholil 28 hodin dlouhou provozní simulací na plný výkon. Testovaly se všechny fáze provozu – od spuštění reaktoru, přes zvyšování jeho výkonu a stabilní provoz až k jeho vypnutí.

Řídící středisko během fáze, kdy KRUSTY běžel na plný výkon.

Řídící středisko během fáze, kdy KRUSTY běžel na plný výkon.
Zdroj: https://www.nasa.gov/

Odborníci během zkoušek simulovali třeba snížený odběr energie, selhání motorů nebo teplovodných trubic. Systém prokázal, že i přesto dokáže pracovat dál a poradí si i s mnohočetnými selháními. „Známe ten reaktor velmi dobře a tento test potvrdil, že systém pracuje tak, jak jsme chtěli už při jeho návrhu. Ať byl vystaven jakýmkoliv podmínkám, podával skvělé výsledky,“ uvedl Gibson. Projekt tak má otevřenou cestu k dalšímu významnému kroku – cestě do vesmíru.

Odborníci vědí, že cesta je ještě dlouhá a proto už nyní pracují na systémech, které by měly ještě zvýšit bezpečnost celého systému a zároveň vytipovávají mise, na kterých by mohl jejich projekt letět. Projekt je zatím součástí programu Vývoj přelomových technologií, přičemž ve fiskálním roce 2020 by měl být převeden do programu Technologických demonstračních misí. Pokud uspěje demonstrační mise (o které Vás určitě budeme informovat), otevře se projektu Kilopower cesta k použití na mnoha projektech včetně obydlených povrchových základen. Ostatně podívejte se na video, které kolega Michael Voplatka opatřil českými titulky.

Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/

Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/kilopower_moon_render_1.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/105_4792-dip.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/stmd_kilopower_1.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/101_0202-dip.jpg

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

24 komentářů ke článku “Krok vstříc štěpnému kosmickému reaktoru”

  1. David R napsal:

    Zvídavé čtenáře jistě napadne, využít tento reaktor k pohonu nějaké sondy (s iontovým motorem). Takže: Kilopower není vůbec tak lehký, jak by se zdálo. Výkon je pouze 7W / 1kg hmotnosti, a pro srovnání, běžné solární panely dosahují 150 W / kg a nejlehčí 400 W/kg. Časem se mají podobné malé reaktory dopracovat k 25W / kg, ovšm solární panely (snad) až k jednotkám kW / 1 kg hmotnosti. Takže např. pro urychlení dopravy mezi Zemí a Marsem je solární panel jasným vítězem. Ovšem při misi kamsi do Kupierova pásu, a s brzdícím manévrem v místech, kde už solární panel nedává skoro nic, je toto zatím jediná šance.
    Pro základnu na Měsíci je Kilopower také správná volba (14 dnů tma!), jako trvalý zdroj energie na Marsu (i v noci) také, ale např. pro výrobu paliva na Marsu (i když solární panely pojedou jen ve dne a na poloviční výkon proti Zemi) je reaktor evidentně nevýhodný.

  2. pbpitko napsal:

    Koľko to váži komplet ? Veľmi dôležitý parameter, o toľko menší bude užitočný náklad.
    Jadrový reaktor väčšieho výkonu by sa dal použiť na Európe a Enceladu na „prevŕtanie sa” cez ľadovú vrstvu až ku kvapalnej vode a potenciálne dostať sa až na dno oceánu. Brutálne to zjednoduším :
    Stačilo by reaktor posadiť na ľadový povrch a spustiť ho, Reaktor svojim teplom sa „prepáli” cez ľad a klesne smerom nadol. Na ovládanie by mohol za sebou odvíjať dátový kábel, prípadne ak je ľad číri mohol by stačiť aj laser. Rádiové vlny by asi neboli najlepším riešením.
    Neboli by potrebné žiadne pohyblivé mechanické zariadenia, vrtné súpravy a pod.
    Reaktor pod sebou bude taviť ľad a vlastnou váhou sa prepadávať dole.
    Tak troch Sci-Fi, ale na rozdiel od väčšiny iných už dnes takmer realizovateľná.
    Trošičku si zablúznil pb 🙂

  3. Radek.M napsal:

    Tak a teď by mohli zkusit projekt reaktoru který by vyrobil stabilně 1 MW elektrické energie, protože 10 kW je pořád celkem málo, ale je to dobrý začátek.

  4. Vojta Nesi napsal:

    Zajímavé, trochu mi to připomělo směšné protesty proti Plutoniu na palubě Cassini a New Horizons.

  5. android napsal:

    Mám pocit že rusové měli ve vesmíru několik (více než 10) reaktorů s klasickou parní turbínou. V těch jejich špionážních družicích..

  6. Petr Roth napsal:

    Bylo by zajímavé koukat se,jak kondenzuje voda ve vesmíru.

  7. Malky napsal:

    Prosím, když uvadíte české překlady nazvů projektů (nebo čehokoliv) uvádějte v závorce i originální jméno. Bez toho se ty projekty dost blbě gůglí.

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.