Program Gemini bývá většinou vnímán pouze jako přechodná fáze mezi prostou kabinou Mercury a mnohem pokročilejším Apollem. Jak se nakonec ukázalo, program Gemini byl něčím mnohem důležitějším. Právě během něj jsme se naučili důležité dovednosti, které využíváme dosud. Nicméně program měl původně mnohem větší potenciál a jeho tvůrci se snažili, aby nezůstal pouze oním mezičlánkem. V průběhu šedesátých let minulého století se na téma Gemini objevilo poměrně hodně variací, přičemž některé se dostaly pouze do stádia úvah, jiné dospěly do fáze vypracovávání studií a návrhů, u dalších se dostalo i na makety a v jednom případě proběhl dokonce zkušební suborbitální let. Přestože plánů bylo mnoho, žádný z nich nakonec bohužel nevyústil v plnohodnotný program a Gemini se tak zapsala do historie kosmonautiky hlavně svými deseti pilotovanými misemi v letech 1965-66. Avšak pohled na možnosti, které program skýtal, není zcela od věci a ukazuje velmi zajímavé alternativy, jež mohly nasměrovat kosmonautiku trochu jiným směrem, než tomu nakonec bylo. Zatímco v minulém díle seriálu jsme se věnovali možné roli Gemini coby dopravního prostředku k Měsíci a na jeho povrch, tentokrát zůstaneme na nízkém zemském orbitu…

Béčka

Gemini se ukázal být poměrně verzatilním projektem a při pohledu na jeho potenciál je s podivem, že se jeho účinkování omezilo pouze na oněch deset pilotovaných a dvě bezpilotní mise. Už v době, kdy se Gemini teprve dostávala z rýsovacích prken na svět, se objevovalo mnoho návrhů, jak stávající technologie využít i mimo rámec programu tak, jak jej naplánovala NASA.

Hned v roce 1963 vypracovala firma McDonnell studii, podle které by mohly být lodě Gemini využívány jako transportní prostředky pro osluhu orbitální stanice, jež v té době existovala jako koncept pod názvem MORL („Manned Orbiting Research Laboratory“ – Pilotovaná orbitální výzkumná laboratoř). Lodě by startovaly na Titanu II GLV. Počítalo se s životností lodě ve stavu hibernace po dobu 6-8 měsíců a studovány byly tři varianty připojení ke stanici: první bylo připojování nosem stejně jako u Ageny, astronauti by přecházeli do stanice pomocí EVA. Druhá verze počítala opět s připojením nosem, ovšem poté by byla loď sklopena k trupu stanice a astronauti by do stanice přecházeli pomocným průlezem, jenž by byl vestavěn do jednoho z příklopů nad kokpitem. Poslední varianta počítala s připojením „pozadu“, kdy z kokpitu Gemini měl skrze adaptér vést přetlakový tunel, jenž by končil příklopem do stanice. Součástí onoho tunelu by bylo pracovní místo, ze kterého by jeden z astronautů řídil připojení ke stanici.

Studie zvažovala i možnost, kdy by lodě Gemini dostaly na konec adaptéru ještě jednu sekci, kde by se nacházely zásoby jak suchého nákladu, tak provozních kapalin a plynů. Tyto lodě, nazývané Ferry/Supply Spacecraft (dopravní/zásobovací kosmická loď) by startovaly na špici Saturnu I nebo Saturnu IB. Pro tuto verzi lodě by však bylo nutné přidat tažnou nebo tlačnou záchrannou věžičku, neboť charakteristiky potenciální exploze nosiče by vylučovaly záchranu pomocí katapultovacích křesel. V rámci studie se uvažovalo dokonce i o bezpilotních transportních lodích (15 let před sovětskými Progressy).

Stejně jako mnoho dalších návrhů, ani tato studie nevyústila v reálný program. Nicméně o třech dalších studiích a projektech, jež vyrostly z koncepce Gemini už se nedá říci, že by byly pouze zbožným přáním hrstky zasněných konstruktérů. Tři projekty, jež se dostaly do fází jednání či dokonce kontraktů, měly krom technologie Gemini společnou jednu maličkost – písmeno „B“ v názvu.

Vesmír byl od prvních praktických pokusů o jeho dobývání logickým lákadlem pro vojáky. Tento fakt dokládá velmi čilá aktivita, kterou v tomto ohledu vyvíjeli oba rivalové, Sovětský svaz i USA. Na obou stranách si vojáci uvědomovali, že výboje za hranici atmosféry mohou z vojenského hlediska znamenat nikoli nezanedbatelný přínos a stejně jako například Británie v 19. století, i nyní by mohla dominance ve vesmírném prostoru přinést i dominanci na Zemi. Jak víme, nikdy nedošlo k tomu, že by jeden či druhý stát převzal roli vesmírného hegemona a tím lze jen těžko odhadovat, zda by tyto úvahy skutečně reflektovaly realitu. Nicméně silové složky mnoha států jsou ve vesmíru zastoupeny i dnes.

Ani program Gemini neušel pohledu vojáků a v první polovině šedesátých let se vynořilo hned několik plánů, jak stávající technologie a prostředky využít. Hlavním americkým hráčem na poli pilotovaného programu (nebo alespoň plánu na něj) bylo USAF. Už projektem MISS („Man in Space Soonest“ – Člověk co nejdříve ve vesmíru) dalo letectvo jasně najevo, že velmi stojí o přítomnost svých lidí v kosmu. Nosným programem letectva se stal Dyna Soar, tedy projekt víceúčelového raketového kluzáku, který byl rozpracováván od roku 1957. Jenže postupem času projekt Dyna Soar narážel na problémy takového druhu, že začalo být stále více zřejmé, že bude zázrak, pokud někdy dojde k jeho realizaci. Letectvo však nechtělo nečinně čekat, zda se podaří problémy vyřešit.

Na počátku roku 1962 se objevil nový program USAF zvaný MODS – „Manned Orbital Development System“. Pod tímto názvem se skrýval koncept vojenské orbitální stanice, která by byla obsluhována loděmi Gemini. Její vypuštění se předpokládalo na přelomu let 1965-66. Ovšem vojenští piloti museli někde získat zkušenosti s lety do vesmíru, a tak se na scéně v srpnu 1962 poprvé objevuje termín „Blue Gemini“ (Modrá Gemini – odkaz na tradiční barvu USAF).

Program Blue Gemini měl pomoci pilotům USAF během sedmi misí zorientovat se a získat potřebné dovednosti.
Předběžné plány hovořily o prvních dvou misích, kde by piloti USAF seděli na pravé sedačce Gemini pod dohledem zkušených velitelů NASA. Jednalo by se o lety čistě pod taktovkou NASA. Další dvě mise by tvořily druhou fázi programu. Tentokrát by posádky byly tvořeny výlučně lidmi z USAF. Letělo by se opět pod hlavičkou NASA, nicméně pokud by to okolnosti dovolovaly, bylo by možné na palubě provádět i některé vojenské experimenty. Současně by na programu bylo rendez vous a v případě druhého letu i spojení s Agenou. Třetí fáze Blue Gemini by proběhla v podobě tří letů už čistě v barvách USAF. První z této trojice misí by byla opět na téma rendez vous a spojení s Agenou. Následující lety by neměly žádné cílové těleso, ale byly by během nich prováděny dedikované armádní experimenty (včetně testů raketového křesla AMU). Poslední mise by měla být současně generálkou pro MODS a letět měla několik měsíců před startem stanice.

Pro NASA byl zájem USAF o Gemini svým způsobem velmi přitažlivý. Pokud by vše probíhalo podle výše zmíněného scénáře, mohlo by to znamenat finanční injekci z pokladny letectva, jež by na druhé straně vyústila ve výrazně nižší částku, kterou by za Gemini utratila agentura. Zpočátku se vše zdálo být na dobré cestě, jenže v prosinci 1962 se všechno rázem zvrhlo. Na schůzce v Pentagonu navrhnul ministr obrany Robert McNamara šokovaným zástupcům NASA a letectva, aby armáda převzala program Gemini kompletně a se vším všudy. To bylo samozřejmě nepřijatelné pro NASA, jejíž vyjednavači si nebyli jisti, zda by v případě celkového transferu Gemini pod letectvo bylo možné nadále Gemini používat jako prostředek k nacvičování a ověřování technologií pro Apollo. A USAF zase mělo obavy, že by v tomto případě Blue Gemini ohrozilo další osud raketoplánu Dyna Soar, který byl v té době ještě stále vlajkovým projektem letectva v oblasti vesmírného výzkumu.

Jednání mezi USAF a NASA pokračovala i na počátku roku 1963. V lednu McNamara navrhnul mnohem méně radikální řešení. Podle jeho návrhu by se letectvo mělo společně s NASA podílet na vývoji Gemini. Ještě v průběhu ledna došly obě strany ke kompromisu: Gemini bude vyvíjena a provozována čistě pod taktovkou NASA, ovšem letectvo může na palubách těchto lodí posílat „nahoru“ své experimenty. Projekt Blue Gemini tak trval pouze necelých šest měsíců.
Ovšem už na konci roku 1963 vzal také výše zmíněný vlajkový projekt USAF zasvé. Ministr obrany McNamara ohlásil 10. prosince toho roku zrušení programu Dyna Soar. Místo něj mělo letectvo vyvinout orbitální stanici s označením MOL – „Manned Orbiting Laboratory“ (pilotovaná orbitální laboratoř).

Mělo se jednat o jednorázovou orbitální laboratoř, sloužící k ověřování schopnosti člověka podstoupit dlouhodobé lety, ovšem velmi brzy se stanice začala profilovat jako čistě špionážní platforma. Pro tento účel bylo navrhováno její osazení nejrůznějším vybavením pro sledování zemského povrchu. Jako příklad můžeme uvést návrh, jenž počítal s radarem pracujícím s frekvencemi 300-10 000 MHz pro sledování hladinových plavidel, nebo využití sledování zemského povrchu televizní aparaturou s velkou světelnou citlivostí. V květnu 1965 pak MOL dostala do vínku krycí název KH-10 „Dorian“ a novou misí mělo být sledování zemského povrchu teleskopem s primárním zrcadlem o průměru 180,3 cm. Oficiálního posvěcení z nejvyššího místa (tedy od prezidenta Johnsona) se projekt MOL dočkal 25. srpna 1965. Zprvu se předpokládalo vypouštění stanic na dráhu s inklinací 36 °, posléze však byla inklinace razantně zvýšena a dráha stanic MOL se měla blížit polární dráze. S prvním bezpilotním startem se počítalo nejprve v roce 1968, následovat měl další bezpilotní a poté pět pilotovaných startů. Postupem času se však termíny neustále posouvaly doprava, měnily se také počty bezpilotních a pilotovaných letů.

Co však má společného MOL s programem Gemini, mohl by se ptát rozčarovaný čtenář. Kupodivu velmi mnoho. Pojítkem mezi těmito dvěma programy byla loď s posádkou. MOL totiž měla startovat s upravenou lodí Gemini na špici. Nosičem měl být Titan III, u pozdějších misi měl k dosažení potřebné dráhy sloužit ještě horní stupeň Transtage.

Samotná loď Gemini pro program MOL dostala značení „B“ a na jejím vývoji začala firma McDonnell pracovat v červnu 1964 (definitivní kontrakt byl podepsán v květnu 1965). Gemini B se od svých civilních sester lišila v několika ohledech. Na první pohled je zřetelný jiný tvar adaptéru, který měl nyní propojovat loď se stanicí. Adaptér přišel o velkou část přístrojové sekce, byl proto kratší. Navíc se v retrográdní části nyní neukrývaly čtyři, ale šest brzdicích motorů na tuhé pohonné látky. Zvýšený počet motorů byl nutný pro některé případy přerušení startu. Po aktivaci stanice měli astronauti loď „uspat“, systémy Gemini B byly proto upraveny tak, aby loď v zakonzervovaném stavu mohla vydržet až 40 dní (standardní doba práce posádky se měla pohybovat okolo 30 dní). Na palubě MOL se počítalo s kyslíkovo-héliovou atmosférou, v tomto ohledu musel být příslušně upraven i systém zajištění životních podmínek u Gemini B. Protože se nepočítalo s dlouhodobým samostatným letem Gemini B na orbitu, byl vyškrtnut systém OAMS a ovládání lodi mělo být zajištěno pouze systémem RCS. Palubní deska doznala také změn, dostala nové přístroje, nejvýznamnější z nich bylo umístění přístrojů indikujících podmínky v interiéru stanice a funkci jejích systémů. Důležitou úpravou bylo také zesílení tepelného štítu, jež bylo nutné pro náročný průlet atmosférou z polární dráhy.

Jedním z největších problémů při navrhování Gemini B a stanice MOL byl paradoxně zároveň ten nejtriviálnější. Až Gemini B a MOL na špici Titanu společně dorazí na orbit, jak se astronauti dostanou do interiéru stanice? Bylo to podobné dilema, jakému čelili například Sověti při koncipování konfigurace lodi Sojuz. Úkolu vymyslet schůdný způsob se ujala firma Martin. Variant se nabízelo několik a nápadně připomínaly návrhy v projektu MORL. První varianta počítala s přechodem astronautů vnějškem pomocí EVA – zde byla evidentní nevýhodou nutnost dehermetizace kokpitu a stanice, nehledě na možná rizika a problémy během přechodu astronautů. Druhou variantou byl přechod skrze nějakou formu tunelu (například nafukovacího) nataženého mezi příklopy lodě a vstupním průlezem do stanice. To by přineslo celou řadu problémů od konstrukce přes materiály až po navýšení hmotnosti komplexu Gemini B-MOL. Třetí možností bylo otočení Gemini B po navedení na oběžnou dráhu tak, aby jeden její příklop přisedal ke vstupnímu průlezu do stanice. O složitosti takové konstrukce se asi není třeba rozepisovat, nehledě k možnému riziku ztráty mise, pokud by systém nefungoval zcela perfektně. Poslední variantou pak byl tunel vedoucí ze dna návratové kabiny skrze adaptér až do interiéru stanice. Tato varianta byla sice relativně přímočará a mohla fungovat dobře, jejím hlavním nedostatkem však bylo narušení integrity tepelného štítu.

Variantou, jež nakonec zvítězila, byl průlez skrze tepelný štít na dně návratové kabiny. Znamenalo to upravit umístění křesel. Ta nyní byla více vzájemně odkloněna, aby mezi jejich horní části mohl být umístěn příklop o průměru 63 cm. Než však bylo možné přikročit k letovým zkouškám Gemini B, konstruktéři chtěli zjistit, zda je vůbec tato konfigurace možná, zda při průletu atmosférou neproniknou žhavé plyny do interiéru lodi. Proto proběhl velmi zajímavý experiment, jenž se současně stal svého druhu pionýrským počinem.

Dnes máme za sebou éru raketoplánů a můžeme pravidelně obdivovat návraty prvních stupňů Falconu 9 vyvinutých společností Space X na přistávací plochy nebo na mořské plošiny. Idea znovupoužitelnosti se nám zdá zcela normální a spíše se podivujeme, pokud někdo se znovupoužitelností různých komponentů alespoň do budoucna nepočítá. V šedesátých letech ovšem byla znovupoužitelnost zcela neznámým pojmem. A právě program Gemini B měl být v tomto ohledu první vlaštovkou.

3. listopadu 1966 stála na startovním komplexu 40 základny Cape Kennedy Air Force Station zajímavá sestava. Titan IIIC nesl jeden Transtage, na něm spočívala maketa stanice MOL. Na samém vrcholku sestavy se nacházela loď Gemini B. I když, pokud bychom chtěli být zcela přesní, nebyla to tak úplně Gemini B. Návratová kabina této lodi totiž měla za sebou už jeden let – jednalo se o návratovou kabinu Gemini II, použitou při suborbitálním letu v lednu 1965. Nyní měla být použita znovu, nově však dostala nový tepelný štít osazený příklopem. Právě ten byl středobodem druhého letu této Gemini.

Původně měla toho dne sestava startovat už v 7 hodin ráno, ovšem výškové větry si vyžádaly dva odklady trvající 1 hodinu a 51 minut. Titan IIIC se nakonec zvednul z rampy 40 v 8:50:42,20 místního času. Let probíhal normálně a 810 sekund po startu se Gemini ve výšce 159,5 km oddělila. Pak začala klesat zpět k Zemi, přičemž profil jejího letu zajišťoval co největší dosažitelné dynamické a tepelné namáhání. Po několikaminutovém letu a překonání vzdálenosti 8 851 km přistála návratová kabina na dohled záchranné lodi USS La Salla. Při poletové analýze se ukázalo, že tepelný štít fungoval výtečně, materiál tepelného štítu se přitavil k identickému materiálu na příklopu a nedošlo k žádnému průniku plazmatu ke konstrukci kabiny. Zbytek sestavy, tedy maketa stanice MOL a Transtage pokračovaly dále v letu. Na orbit byly spolu s nimi vypuštěny tři malé družice. Maketa MOL i malé družice zanikly v průběhu dvou měsíců v atmosféře.

V březnu 1967 byla návratová kabina Gemini VI-A převedena do programu MOL jako cvičná kabina pro výcvik astronautů a ve stejném roce byla kabina Gemini 3A, používaná pro testy ve vakuové komoře, přestavěna do letuschopné konfigurace a určena pro první ostrý let stanice MOL. Program MOL běžel dále, ovšem čím dál více bylo zřejmé, že přítomnost astronautů na palubě špionážního stroje osazeného optickými sledovacími prostředky je mnohem komplikovanější záležitostí, než se původně zdálo. Navíc program polykal poměrně významné finanční sumy a vzhledem k okolnostem byl rozpočet stále více napjatý. Nakonec na přelomu května a června 1969 prezident Nixon rozhodl o zrušení programu. Oficiálně bylo rozhodnutí oznámeno 10. června 1969. Tím se uzavřel osud stanice MOL, ani to však nebyla labutí píseň Gemini.

Ve druhé polovině šedesátých let se vedle úsilí o dosažení Měsíce stále častěji objevovaly snahy zajistit přítomnost lidí na zemském orbitu v podobě orbitálních stanic. Jedním z oněch konceptů byla výše zmiňovaná stanice MOL, ovšem ani NASA nezůstávala pozadu a pro program Apollo Applications i v rámci dalších samostatných studií rozvíjela představy o orbitálních stanicích, jež by mohly být vyneseny na orbit v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ovšem pokud měly orbitální stanice představovat cestu do dalších desetiletí pilotovaného výzkumu vesmíru, bylo zjevné, že tyto stanice bude nutné nějak zásobovat materiálem a lidmi.

V létě 1967 tak přišla firma McDonnell Douglas (původní firma McDonnell sfúzovala s koncernem Douglas v dubnu 1967) s návrhem představujícím koncept zásobovací lodě pro budoucí stanice, zejména pro Orbital Workshop 2, tedy druhý exemplář Skylabu, který však nikdy nevzlétl, a pro stanici MOL.

Základ nového stroje měl vycházet z Gemini B, ovšem konus, který tvořil návratovou sekci Gemini, by byl prodloužen tak, aby poskytnul místo pro vícečlennou posádku. Zatímco původní lodě Gemini byly koncipovány pro dva astronauty, „Big Gemini (Velká Gemini)“, jak byl nový koncept nazýván, mohl na své palubě nést až dvanáct (v maximální konfiguraci dokonce šestnáct) členů posádky! V prosinci toho roku připravili pracovníci McDonnell Douglasu podrobnější materiál pro prezentaci NASA. NASA tento návrh zaujal natolik, že na podzim 1968 podepsala s McDonnell Douglasem kontrakt za bezmála půl milionu dolarů na vypracování podrobnější studie. Ta byla v podobě osmi svazků dodána v srpnu 1969 a představovala koncept Big Gemini vskutku detailně.

Studie představila dvě verze Big Gemini, pojmenované „Min-Mod Big G“ a „Advanced Big G“. První verze měla být realizovatelná s co nejmenšími úpravami původní Gemini B (samotný název „Min-Mod“ je zkratkou „Minimal Modification“) a do jejích útrob by se mělo vejít devět astronautů a 910 kg nákladu. Původní dvoumístný návratový modul Gemini B měl být zachován, měl však dostat jakýsi nástavec, ve kterém by se nacházelo místo pro zbylých sedm členů posádky. Celá návratová sekce by tak měla délku přibližně 5,5 metru a průměr tepelného štítu na jeho dně by byl 419 cm – tedy o něco více než u Apolla. Ve štítu by se nacházel příklop, pro přesun posádky do další sekce lodě.

V případě Advanced Big G se počítalo se zcela novou návratovou kabinou, jejímž základem by již nebyla Gemini B, nicméně tvar a velikost by byly totožné s verzí Min-Mod. Verze Advanced měla využívat nové pokročilé palubní systémy, čímž by se prostor a kapacita zvýšila až na 12 astronautů a opět 910 kg nákladu (předpokládaly se modifikace, pomocí nichž by narostla kapacita až na 16 osob a těžší náklad).

Na návratovou sekci by navazoval CPM, „Cargo Propulsion Module“, tedy nákladní a pohonný modul. Ten by, jak jeho název napovídá, zajišťoval zásobování lodi energií, manévrování a přílet ke stanici a nesl by zásoby. Jeho úkolem by bylo také vykonání brzdicího zážehu. Na zadní stěně modulu měl být umístěn stykovací uzel pro spojení se stanicí. Studie McDonnell Douglasu navrhovala dvě verze CPM, konstruované podle toho, na jakém nosiči by Big Gemini vzlétala. Původně byly zvažovány tři možné nosné rakety – Titan IIIM, Saturn INT-20 (tedy středně těžký koncept Saturnu, jež by sestával ze stupně S-IC a S-IVB) a Saturn IB. Poslední jmenovaná alternativa byla v průběhu vypracovávání studie zavržena a zbyly tedy dva potenciální nosiče.

CPM pro použití spolu s Titanem IIIM měl mít objem přetlakového prostoru cca 224 m³. Na jeho palubě by mohly být uloženy zásoby jak kapalin a plynů, tak suchého nákladu, přičemž nádrže pro kapaliny a plyny měly být umístěny za přetlakovým prostorem těsně u zadní stěny modulu. Energii by u tohoto typu modulu dodávaly klasické baterie. CPM pro Saturn INT-20 měl být mnohem větší, přetlakový prostor měl u něj činit 914 m³ a nádrže na kapaliny a plyny měly být naopak umístěny v přední části tak, aby se minimalizovala vzdálenost pro přesun suchého nákladu, kterého zde mělo být mnohem více. Energii měl tento typ modulu čerpat z kombinace baterií a palivových článků. Oba moduly měly být kompatibilní jak s Min-Mod, tak s Advanced verzí Big Gemini.

Vzhledem k navrhovaným nosičům a k množství osob na palubě by bylo nutné vrátit se k osvědčenému schématu záchrany pomocí záchranné věžičky. Velkým tahákem Big Gemini obou verzí mělo být přesné přistávání na souši. Do hry zde opět vstoupil řiditelný padák, tentokrát v podobě parakřídla se dvěma kýly. To mělo zajistit dosednutí v určené oblasti na podvozek sestávající z přední ližiny, dvou hlavních ližin na bocích a dvou pomocných ližinek, jež měly dále změkčovat ráz při dosednutí na hodnotu menší než 4 G. Třešničkou na dortu Big Gemini měla být znovupoužitelnost některých komponentů, uvažovalo se například o umístění naváděcích systémů nosných raket přímo do návratových kabin Big Gemini, což by přineslo nikoli nezanedbatelné úspory.

Obě varianty Big Gemini mohly podle předběžných odhadů zahájit letové zkoušky v roce 1971, přičemž v době vypracovávání studie měl McDonnell Douglas k dispozici většinu potřebného hardwaru, výrobních prostředků a kapacit i lidských zdrojů.

Idea Big Gemini přečkala zrušení programu MOL, když představitelé McDonnell Douglasu přesvědčili NASA o tom, že se tato okolnost nijak nedotkne termínů ani nákladů. Nicméně na počátku sedmdesátých let se kormidlo americké kosmonautiky začalo obracet k mnohonásobně použitelnému prostředku s možností manévrování při návratu a vysoké frekvenci letů. Konzervativní koncepce Big Gemini nemohla v tomto ohledu obstát proti možnostem, jaké měl přinést projekt Space Shuttle. V říjnu 1971 byl projekt Big Gemini definitivně zamítnut právě ve prospěch raketoplánu. Tím definitivně končí stopa Gemini v historii pilotované kosmonautiky.

Program Gemini původně vzniknul jako pouhé pokračování programu Mercury, nakonec se však ukázal být neocenitelným prostředkem, pomocí nějž si Američané osvojili nezbytné dovednosti nejen pro lunární expedice, ale i pro pobyt člověka ve vesmíru celkově. Pojmy jako palubní počítač, palivové články, změna charakteristik orbitální dráhy nebo znovupoužitelnost jsou dnes již pro fanoušky kosmonautiky zcela běžné a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Ale byl to právě program Gemini, který tyto pojmy poprvé uvedl do praxe.

Je škoda, že technologie Gemini nenaplnila celý svůj potenciál a nakonec se program omezil jen na dvě bezpilotní (plus test tepelného štítu pro Gemini B) a deset pilotovaných misí. Kdo ví, jak by dnešní kosmonautika vypadala, pokud by se naplnily plány na přistávání na souši pomocí samokřídla, kdyby Gemini oblétla Měsíc nebo kdyby se našly prostředky na vypuštění druhého exempláře Skylabu obsluhovaného Big Gemini. Na druhou stranu jedenadvacet měsíců v letech 1965-66, během kterých startovaly pilotované lodě Gemini jako na běžícím pásu, patří dodnes právem ke zlatému období kosmonautické historie. A právě oněch jedenadvacet měsíců zůstane navždy obdobím, kdy američtí astronauti, operátoři, plánovači i management dokázali, že lidé už nejsou pouhými pasažéry v primitivních kapslích, ale začali si osvojovat základy cestování a práce za hranicemi atmosféry. Jejich prostřednictvím jsme složili kosmonautickou maturitu na výbornou…

Věnováno mému tatínkovi.

   
Zdroje informací:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_10_docked_with_Agena.jpg
https://modelingmadness.com/scott/misc/realspace/aa2079bt.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:MOL_01.jpg (kredit: Giuseppe De Chiara 1968)
http://mikejennebooks.com/gemini_b_pics_files/image001.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/g/gembint.jpg (kredit: Peter Bednar)
https://www.globalsecurity.org/space/systems/images/kh-10_launch.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini2xrear.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/b/bigmock2.jpg (kredit: McDonnell Douglas)
https://history.nasa.gov/SP-4011/p173.jpg
archiv autora