Poslední roky od přistání robota v kráteru Gale se nesou ve znamení postupného popojíždějí jihozápadním směrem. Během zastávek dochází k důkladnému zkoumání jednotlivých hornin, tvořených dávnými usazeninami. To dává vědcům možnost odkrýt dávnou a především vlhčí historii Marsu, protože takové horniny vznikaly například v mělkém jezeře, případně i v tekoucí vodě. Směr jízdy však není náhodný, protože vozítko se musí vyhýbat oblasti obřích černých dun, které mu stojí v cestě do svahů velké hory Aeolis Mons uvnitř kráteru. Tato obří kupa naplavenin je vůbec to nejzajímavější, kvůli čemu se v kráteru původně přistávalo. Cestou do svahů hory bude možné odkrývat postupně různá geologická období Marsu. Nyní ale dostane Curiosity ideální příležitost nahlédnout blíže na černé duny v povzdálí.

Dunové pole, zvané „Bagnold Dunes“, je něčím zcela novým. Jistě předchozí vozítko Opportunity již zkoumalo, občas i z nepříjemné blízkosti (když zapadlo), až 3 metry vysoké duny. Spirit dokonce navštívila tmavé dunové pole na úbočí kopce Husband (v Columbia Hills v kráteru Gusev). Toto dunové pole, neoficiálně nazývané El Dorado, bylo tvořeno možná podobným materiálem, ale písek zde tvořil jen mírně zvlněné menší duny. Bagnold Dunes v kráteru Gale je ale mimořádné svým rozsahem a také výškou dun. Vrcholky nejvyšších sahají do výšky dvoupatrového domku a délky fotbalového hřiště.

Sol 1115, 25. 9. 2015, tmavé dunové pole a svyhy Aeolis Mons. Foto: NASA/JPL-Caltech/MSSS

A co je vůbec nejlepší, dunové pole má nejen obří rozměry, ale také je celkem aktivní. Z oběžné dráhy se podařilo nasnímat, že se posouvá asi o jeden metr za pozemský rok. Bethany Ehlmannová z JPL k tomu dodává: „Plánovaný průzkum nám má pomoci nejen popsat současný vývoj dunových polí na Marsu, ale také se podívat na vrstvy usazených hornin, které se do písku v dunách dostaly v dávné minulosti“.

Sol 1168 Dune 1. Případný stereopohled odhalí obří velikost duny. Foto: NASA/JPL-Caltech/MSSS

16. listopadu byla Curiosity 200 metrů od nejbližší, tzv. Duny č. 1. Vozítko již pravidelně monitoruje směr a rychlost větru v dané lokalitě a pořizuje stále detailnější snímky oblasti. Jakmile k duně dorazí, mělo by lopatkou nabrat trochu písku a dopravit jej k dalšímu průzkumu do vnitřních částí, kde se nachází speciální laboratorní moduly. Jednoduše se také podívá na fyzikální vlastnosti, a to prostým vjetím do duny.

Ještě před třemi týdny prováděla Curiosity průzkum lokality „Greenhorn“, kde odvrtala další vzorky, které mezitím byly podrobeny analýze (více o tom, jak se vrtalo a k čemu je to dobré, v dalším chystaném článku). Mezitím už stihla ujet 315 metrů. Jistě, není to tempo, jako když Opportunity uháněla v Meridiani Planum 100 metrů za den, ale pokud má být prováděn dálkový průzkum a současně v těle robota průzkum vzorků, nemůže být postup tak rychlý. A v neposlední řadě terén kolem Curiosity je poměrně členitý a místy i zbytečně tvrdý k jejím kolečkům, která se nemusí zbytečně dále rozbíjet.

Sol 1168: trasa jízdy Curiosity od Big Sky a Greenhorn k Bagnold Dunes. NASA/JPL/MSSS/Phil Stooke

O aktuálně zkoumaném dunovém poli můžeme ještě říci, že je odlišné od dosud zkoumaných dun jinými roboty na Marsu také složením. Nejde jen o prach, nebo jemný písek. Tyto duny vytváří tak strmé svahy, že po nich může písek sjíždět. Efekty účinků větru na jednotlivé částice v dunách byly rozsáhle zkoumány na Zemi. Jedním z průkopníků těchto výzkumů byl britský vojenský inženýr Ralph Bagnold (1896-1990). Bude zajímavé porovnat výzkumy ze Země s výsledky zkoumání z Marsu, kde je mnohem nižší hustota atmosféry a také asi třikrát nižší gravitace.

Sol 1153: odolný „East Glacier“ mezi pláty usazených hornin a žilami vlevo. Foto: NASA/JPL-Caltech/MSSS

Vědci se pokusí zjistit, zda dokáže vítr třídit minerály v dunách podle jejich složení. Barva dun je dána tmavým minerálem olivínem, který pochází z vulkanických hornin. Protože na další složení hornin má také vliv voda, bude výzkum v oblasti Bagnold Dunes důležitým vodítkem, zda na větší nebo menší obsah olivínu v usazených horninách má větší vliv vítr, nebo přeměna ve vodním prostředí.

A závěrem ještě dodejme, že samotný tvar dun je jiný než pozemských. Na vrcholku mají jinou strukturu vlnek, než na Zemi, jsou větší a není samozřejmě známo proč. Máme pouze modely v nižším atmosférickém tlaku, ale nyní máme poprvé možnost zkoumat takové duny zblízka. Je se tedy na co těšit.

Zdroj informací:
http://www.jpl.nasa.gov/

Zdroje obrázků:
http://photojournal.jpl.nasa.gov/jpeg/PIA19928.jpg
http://www.unmannedspaceflight.com/index.php?act=attach&type=post&id=38459