„Toto je druhý zápis ze závěrečné série v mém deníku, ve kterém se ohlédnu zpět za svým odletem ze stanice, přistáním a adaptací na život na Zemi! Připoutání se v Sojuzu není tak rychlé jako zapnutí bezpečnostního pásu v autě. Prostor je velice stísněný, poloha těla je nepohodlná a na některé popruhy není jednoduché dosáhnout. Jak jsem se navíc naučila během naší zkoušky těsnosti skafandru Sokol, stav beztíže tuto činnost nijak neusnadňuje, protože vaše tělo nezůstává v sedadle. Když tedy bylo všechno hotovo, byla jsem vděčná. Kyslíková i ventilační hadice byly připojeny, komunikační a biometrické kabely také, ramenní, stehenní a kolenní popruhy zapnuty. Zatím jsem je nedotáhla, protože od brzdícího zážehu a vstupu do atmosféry nás stále dělí několik hodin. Navzdory fyzické námaze při poutání jsem stále v Sokolu necítila horko, takže jsem nezapnula ventilaci skafandru a užívala si několik minut ticha navíc.

Čtvrtek 11. června 2015

Ve vysílačce se ozval ten známý milý hlas našeho instruktora Dimitrije, který s námi dnes bude na spojení z Moskvy, stejně jako už byl naším hlavním řídícím hlasem stovky hodin v simulátoru ve Hvězdném městečku. Zeptal se mě na stav naší činnosti v souvislosti se skafandry. Zahlásila jsem, že jsem již připoutaná na svém místě a Anton pomáhá Terrymu v orbitálním modulu. Poté jsem na svém displeji řízení načetla stránku ukazující technické parametry naší lodi. Všechno vypadalo dobře, až na to, že hladina oxidu uhličitého stoupala blízko ke 4 mm Hg. Chystala jsem se to nahlásit, ale řídící středisko v Moskvě to již očividně sledovalo díky zaslané telemetrii. Dima mi nařídil aktivovat náš systém odbourávání oxidu uhličitého o něco dříve, než bychom to udělali podle původního plánu.

Následovalo několik dalších hlášení o tlaku od Terryho a Antona, které jsem předala do Moskvy a kontrola těsnosti byla považována za ukončenou a úspěšnou. Odpojení od ISS tedy bylo bezpečné. Mimochodem, měla bych také dodat, že jsme už několik dní před odletem také provedli zkoušku manévrovacích trysek. Řídící středisko nejdříve převedlo ISS do volného driftu, což znamená, že orientace stanice v prostoru nebyla ničím řízena. Stanice tak mohla být lehce vychýlena zážehy manévrovacích trysek Sojuzu, aniž by se snažila aktivně kompenzovat tato narušení. Poté jsme Anton a já zaujali naše místa v Sojuzu a zkonfigurovali jsme systémy lodi tak, abychom mohli manévrovací trysky ovládat ručně. Anton poté postupně naklonil ovládací páky ve všech šesti stupních volnosti a díky tomu jsme dostali šanci ujistit se, že všechny trysky patřičně odpovídají na ovládání. To vše na hlavním i záložním řídícím okruhu.

Ale zpět ke dni odletu. Nyní byla řada na Terrym, aby se připoutal v sedadle. Za několik minut se k nám v návratovém modulu připojil také Anton, který za sebou zavřel poklop a tím nás oddělil od orbitálního modulu.

Jakmile jsme byli všichni připoutaní, nasadili jsme si rukavice a zavřeli hledí přilby, abychom provedli zkoušku těsnosti našich skafandrů. Nejdříve jsme uzavřeli velký modrý ventil na hrudníku a proudění vzduchu z ventilace se jednoduše postaralo o nafouknutí skafandrů. Poté Anton provedl odpočet od pěti, na jehož konci zapnul stopky a já jsem současně otevřela ventil, který pustil do našich skafandrů kyslík. Každý pozoroval nárůst tlaku ve svém skafandru na zápěstním manometru a hlásil dosažení 0,1 a 3,5 atmosféry, takže Anton mohl zapsat dosažené časy „nafouknutí“. Tento proces také sledovalo pozemní středisko. Před započetím této kontroly jsme uzamknuli vysílání v poloze „trvale zapnuto“. Po dosažení 3,5 atmosféry každý z nás nechal svůj skafandr vyfouknout, přičemž jsme úbytek tlaku pomalu regulovali hrudním ventilem, abychom dali naším uším čas vyrovnat se s náhlým poklesem. Poté jsme otevřeli hledí přileb a já jsem uzavřela dodávku kyslíku z nádrží. Odteď si už nesundáme rukavice, dokud nepřistaneme.

Dobrá zpráva je, že všechny naše skafandry se nafoukly v požadovaný čas, čímž prošly kontrolou těsnosti. Další potenciální překážka při našem odletu byla za námi!

Jak vás možná napadlo, před odpojením od stanice musela proběhnout ještě jedna poslední zkouška těsnosti: zkouška poklopu mezi návratovým a orbitálním modulem. Nakonec se totiž odpojíme od orbitálního modulu a poklop návratového modulu bude to jediné, co nás bude chránit před vakuem!

Nyní byl samozřejmě tlak na obou stranách poklopu přibližně stejný. Koneckonců jsme jej teprve před několika minutami uzavřeli. K provedení zkoušky těsnosti musíme vytvořit rozdíl v tlaku v jednotlivých modulech a to provedeme tak, že trochu vzduchu z orbitálního modulu vypustíme ven do vesmíru vypouštěcím ventilem. Anton si na svém displeji nastavil příkaz k uzavření, takže může znovu uzavřít ventil pouhým stiskem jednoho tlačítka. Jakmile bylo vše přichystáno, otevřela jsem vypouštěcí ventil. Sledovali jsme displej našeho systému podpory života a na něm byl vidět klesající tlak v orbitálním modulu, dokud Anton neodeslal příkaz k uzavření ventilu. Vytvořili jsme rozdíl tlaku o hodnotě asi 150 mm rtuťového sloupce a nyní jsme sledovali jakýkoli náznak vyrovnávání tlaku na obou stranách poklopu. Maximální přijatelný úbytek tlaku v návratovém modulu je 25 mm Hg za 25 minut. Na konci dvacáté páté minuty jsme se do tohoto limitu vešli více než pohodlně. Další zkouška těsnosti splněna!

Na závěr přišel čas čekat. Trpělivě. Téměř hodinu. Byl to čas, který byl do naší časové osy zapracován jako záloha pro případ jakýchkoli problémů. Představme si například problém se zkouškou těsnosti skafandru. Odpojili bychom a znovu připojili rukavice, otevřeli a zavřeli hledí přilby a ujistili se, že se žádné smítko nedostalo na těsnící plochy. Poté bychom zkoušku těsnosti provedli znovu. Nebo řekněme, že by zkouškou těsnosti neprošel poklop návratového modulu. Znovu bychom vyrovnali tlak, otevřeli poklop, ujistili se, že jeho těsnící plochy jsou čisté a neporušené, znovu poklop uzavřeli a provedli další zkoušku. Všechny tyto záležitosti vyžadují čas. Protože ale všechny naše před-odletové operace probíhaly hladce, musíme teď čekat připoutaní v našich sedadlech.

Je samozřejmě fajn, když není kam spěchat, ale pozice v sedadle Sojuzu nepatří k těm nejpohodlnějším a to dokonce ani pro tak malou osobu jako jsem já. Dokážu si představit, jak bolestivé musí být pro větší kosmonauty, sedět tak dlouho s koleny přikrčenými k hrudníku!

Povídali jsme si, vtipkovali, několikrát mrkli ven z okýnek, zopakovali jsme si procedury pro nadcházející vstup do atmosféry, mysleli jsme na naše přátele na vesmírné stanici, kteří byli stále tak blízko, ale přitom už patřili do jiného světa.

A poté, ve 13:17:30 moskevského času, jsem odeslala příkaz k zapnutí dokovacího systému Sojuzu. O minutu později, ve 13:18:30, jsem odeslala další příkaz: háky otevřeny. Elektrické motorky dokovacího zařízení začaly uvolňovat háky, které nás držely připojené k vesmírné stanici. Během několika minut byly háky zcela otevřené a pružiny udělily našemu Sojuzu rychlost pro oddělení. Na pohledu z periskopu před Antonovým prostředním sedadlem jsme mohli pozorovat, jak se dokovací port více a více vzdaluje. Je to tady, odlétáme. Sbohem, vesmírná stanice! Na sledanou, Scotte, Míšo a Gannadiji! [pokračování příště]“

Zdroj informací:
https://plus.google.com/

Zdroj obrázků:
https://plus.google.com/