Závěr roku vybízí kdekoho k rekapitulacím a ruská kosmická agentura Roskosmos není výjimkou. V pondělí 15. prosince proto předstoupil před novináře její generální ředitel Oleg Ostapenko, aby je seznámil s aktuálním stavem i perspektivami ruské pilotované kosmonautiky. Nové, ruské, kosmické stanice na oběžné dráze kolem Země i Měsíce, dosažení Měsíce, nová pilotovaná loď, přesun ruského pilotovaného programu na nový národní kosmodrom Vostočnyj … Záplava PDF prezentací z poslední doby vytváří dojem, že ruská pilotované kosmonautika stojí na prahu nové éry, do které vstoupí významným kvantitativním ale i kvalitativním skokem.

Pojďme tedy i my zkusit nakouknout za oponu a promítnout lákavé animace do reálného světa.

PTK NP – nová kosmická loď, projekt, jenž zmizel (zatím jen?) z médií.

Přes všechny své kvality, kosmická loď Sojuz nezapře, že ji táhne na šedesátku. A zejména Rusové, kteří ji znají nepochybně nejlépe, si toho jsou dobře vědomi.

V reakci na vývoj další, už páté, generace kosmických lodí NASA – program Orion, Roskosmos v roce 2006 oznámil zahájení prací na vlastní nové lodi. Tehdy se mělo jednat o společný projekt Roskosmu a ESA. Počáteční optimismus však brzy vyvanul a už o dva roky později ESA spolupráci ukončila. Samotný projekt o té doby pravidelně prochází obdobími klinické smrti. Poslední vzkříšení proběhlo vloni v létě, kdy Roskosmos představil maketu lodi na moskevské air show MAKS-2013. Maketa byla propracovaná do takových detailů jako je např. kosmická „kadibudka“ na palubě a vzbuzovala dojem, že vývoj je již (téměř) u konce a vstupuje do realizační fáze.

Nicméně přišel rok 2014 a projekt zcela zmizel ze světla ramp a to včetně zmiňované výroční tiskovky. Skutečnost, která ostře kontrastovala s úspěšným testovacím letem amerického Orionu, se kterým chtěl soupeřit. Podle dostupných informací nebyla pro PTK zatím dokončena ani výrobní dokumentace.

Roskosmos navíc začal prověřovat možnosti vypouštění lodí Sojuz z nově budovaného kosmodromu Vostočnyj.

Vše tedy nasvědčuje tomu, i v příštím desetiletí budou kosmonauti závislí na posledním odkazu legendárního Sergeje Koroljova, což ovšem zásadním způsobem blokuje realizaci úvah o pilotovaných letech za hranice oběžné dráhy Země.

Kosmická stanice – nekoncepční koncepce

Na rozdíl od předešlého tématu se Oleg Ostapenko pozastavil u dalšího osudu kosmické stanice.

Připomeňme si, že Roskosmos už několik let marně zápasí s dokončením modulu Nauka pro mezinárodní stanici. Zatím poslední opravy závad na palivovém systému si vyžádají také mimořádné náklady ve výši 1mld rublů. Tyto náklady by měl nést zhotovitel, Chruničevův závod GKNPT. Společnost je ovšem vysoce zadlužena (1mld, tentokrát ale Eur) a je tedy otázka jak to s financováním (a termínem) opravy nakonec dopadne…

Neustále odklady jeho vypuštění (nejnověji nejdříve rok 2017, původně to měl být rok 2009) také blokují starty minimálně dvou dalších ruských segmentů – spojovacího UM a vědeckého a energetického NEM, které k němu mají být připojeny.

Před časem z Roskosmu problesky zprávy, že Nauka by se nakonec nemusela stát součástí ISS, ale základem nové ruské stanice. Ostapenko na dotazy novinářů potvrdil, že Rusko zvažuje vývoj orbitální stanice na oběžné dráze s větším sklonem, než na které dnes létá ISS. Důvodem by bylo pokrytí podstatně větší plochy ruského území přímým sledováním než z ISS. Tato stanice, ať už trvale nebo přechodně obývaná, by v budoucnu mohla navíc posloužit jak základ ruského měsíčního programu.

I když využití Nauky pro vlastní ruský program nezmínil, dá se jen těžko předpokládat, že by Rusko zvládlo dva takové projekty. Na druhé straně v případě využití Nauky by vedle stávajících nákladů na opravu bylo potřeba najít peníze na úpravu Nauky, aby mohla fungovat jako nezávislý samostatný modul. Nemluvě o tom, že stavba Nauky by se natáhla na více než dvě, možná tři desetiletí (výstavba byla zahájena v 90. létech. Tehdy se jednalo o zálohu k modulu Zarja pro případ jeho selhání). Jádrem nové stanice by se tak stal modul na hranici své životnosti.

V dotazech k ruskému měsíčnímu programu Ostapenko zároveň potvrdil, že zůstává prioritou pilotovaného programu. Pro něj ovšem Rusko nemá vhodnou kosmickou loď a omezený ruský kosmický rozpočet není v současnosti schopen utáhnout dva tak rozsáhlé projekty – vlastní stanici na oběžné draze kolem Země a let k našemu umělému satelitu. Zdá se, že minimálně v zákulisí probíhá boj o první místo. Z logiky věci vyplývá, že větší šanci má ruská stanice. Nejdříve však bude potřeba odpovědět otázku má-li Roskosmos vůbec kapacity na vývoj jakéhokoliv nového, potažmo vlastního, pilotovaného programu.

Vostočnyj – per aspera ad astra

Třetím pilířem kosmického pilotovaného programu je nový ruský kosmodrom Vostočnyj. Oproti nové kosmické lodi a stanici má jednu obrovskou výhodu. Pro své prosazování má k dispozici nejen argumenty vycházející z kosmického výzkumu, ale i politiku. Každoroční „laškování“ Kazachstánu, na jehož území leží Bajkonur – v současnosti jediný „ruský“ kosmodrom pro pilotované mise, a růst čínského ekonomického ale i společenského vlivu na ruském Dálném Východě jsou pro Kreml stejně pádné, ne-li pádnější, argumenty jako potřeba národního kosmodromu.

Přesto se stavba nepřetržitě potýká s nedostatkem pracovních sil (při své zářijové inspekci prezident Putin uvedl, že na Vostočném pracuje 6 tisíc lidí namísto potřebných 12-15 tisíc) a narůstajícím skluzem termínu dokončení (v současnosti půl roku). Snaha nenavyšovat zpoždění tak vedla, stejně jako na přelomu loňského a letošního roku, k pokračování betonářských prací během sibiřské zimy. To v praxi znamená například staveniště kosmodromu opět zakrýt a vytápět při 30 stupňových mrazech…

První Sojuz se satelity Lomonosov a Aist-2 má z nového kosmodromu odstartovat v prosinci 2015 a Moskva považuje tento termín za nepřekročitelný. Jak a v jaké kvalitě bude k tomuto datu Vostočnyj připravený zůstává otázkou. V rámci zmíněné zářijové inspekce ale ředitel Roskosmu Ostapenko potvrdil, že pro tento první start bude nutné využít armádní mobilní sledovací stanice, protože stacionární sledovací stanice kosmodromu nebude v této době hotova.

Pokud se týká pilotovaných misí z Vostočného je situace ještě tristnější. Doposud nepadlo definitivní rozhodnutí o termínu zahájení výstavby další rampy, tentokrát pro nosiče třídy Angara a pilotované mise, a Roskosmos začal koketovat s myšlenkou vypustit z nového kosmodromu raketu Sojuz se stejnojmennou lodí. Dalším „neoddiskutovatelným“ termínem stanoveným Kremlem je totiž rok 2018 co by zahájení pilotovaného programu na Vostočném. Jak se ukázalo, problémem jsou v tomto případě dopadové koridory, do kterých by v případě nouzového přerušení startu směřovala kabina Sojuzu s posádkou. Pro let k mezinárodní stanici ISS leží částečně v hornaté a neprostupné Tajze a částečně v Pacifiku. To by pro Roskosmos znamenalo přesunout celou vyzvedávací infrastrukturu z Kazachstánu na Dálný Východ (otázka je jak by pak řešil standardní přistání, jež probíhají v širokých stepích Kazachstánu) a doplnit ji o dosud neexistující, s ohledem na dosavadní přistávaní Sojuzu na pevnině, kapacity pro vyzdvižení lodi z oceánu mimo území Ruska.

Snaha dodržet termín roku 2018, stanoveného pro první pilotovaný let z Vostočného vedla nakonec k šalamounskému (možná spíš sovětskému) řešení. Oficiálně se přestalo mluvit o „první pilotované misi“ a ruská státní televize přišla s termínem „první mise v rámci pilotovaného programu“, pod kterou se skrývá start bezpilotního modulu OKA-T pro ISS.

Jen krátce připomínám, že se má jednat o modul schopný létat samostatně, přičemž bude na jeho palubě probíhat dálkově řízený nebo zcela automatický výzkum. Modul se 2-3 krát do roka spojí s ISS kvůli servisu, případně by mohl být obsloužen samostatnou pilotovanou misí.

Situace kolem Vostočného sama hodně napovídá o skutečných možnostech v případě dvou prvně zmiňovaných pilířů ruské pilotované kosmonautiky.

Koneckonců není bez zajímavosti srovnat, co za čtyři roky zvládli Číňané ve Wenchangu a co za stejnou dobu na srovnatelném projektu odvedl Roskosmos.

Co jsem se (ne)dozvěděli z výroční tiskové konference

Pokud si poslechnete záznam z oné tiskovky, zjistíte, že jediná konkrétní čísla a fakta se týkají počtu startů ruských nosičů a vynesených satelitů v letošním roce.

Vše ostatní je „naplánováno“ či „rozpracováno“a Rusové „postupují podle plánů“ v souladu se „stanovenými cíli“. Tyto cíle však nemají podobu konkrétních kroků, milníků a termínů. Je otázkou, zda v situaci, ve které se nacházejí ruská kosmonautika a ruský rozpočet, lze vůbec nějaké termíny stanovit.

Roskosmos je v oblasti pilotovaných letů životně závislý na provozu ISS. Navzdory četným mediálním prohlášením bude v budoucnu s největší pravděpodobností právě on nejvíce lobovat za její co nejdelší využívání. To mu pomůže udržet pilotovaný program v chodu a zároveň poskytne prostor pro přesun z Bajkonuru na Vostočnyj.

To je maximum, kterého je Rusko dnes reálně schopno. Velkolepé plány na další rozvoj totiž nejspíš narazí na omezené zdroje a zůstanou tak pouze perspektivami pro příští, lepší časy.

Zdroje informací:
http://www.russianspaceweb.com
http://www.federalspace.ru/

Zdroje obrázků
http://www.novosti.rs/upload/images/2012//03/13n/a-roskosmos.jpg
http://www.russianspaceweb.com/images/spacecraft/manned/ptk_np/2013/2kvrb_iso_1.jpg
http://www.russianspaceweb.com/images/spacecraft/manned/ptk_np/2013/maks/flight_controls_1.jpg
http://www.russianspaceweb.com/images/spacecraft/manned/space_stations/iss/fgb2/mlm_iso_1.jpg
http://www.russianspaceweb.com/images/centers/vostochny/development/2014/pad_airial_07_1.jpg