Horší dárek k desátému výročí si asi těžko představit. Zatímco v říjnu 2004 dokázal raketoplán SpaceShipOne získat odměnu deset miliónů dolarů za dva po sobě jdoucí lety nad hranici jednoho sta kilometrů, přesně o deset let později – v říjnu 2014 – jeho nástupnický stroj SpaceShipTwo zničila za letu exploze motoru. Jeden pilot zahynul, druhý je těžce zraněný – a program suborbitálních turistických letů dostal pořádnou ránu pod pás. Shrňme si, co v tuto chvíli víme: SpaceShipTwo se po dlouhé odmlce chystal na motorický let. Zatím poslední uskutečnil 10. ledna 2014 s tím, že už několik let byly veřejným tajemstvím problémy s hybridním motorem.

Kromě této mise letěl SpaceShipTwo letos 17. ledna (samostatný klouzavý let trvající 14 min 12 sec), 29. července (samostatný klouzavý let trvající 12 min), 28. srpna (jen v podvěsu pod mateřský letounem WhiteKnightTwo) a 7. října (samostatný klouzavý let trvající 10 min 30 sekund). Poslední říjnový den měl prověřit přímo za letu „mírně upravený [z hlediska pohonných látek] motor“.

Poté, co v 9:19 h místního času odstartoval mateřský letoun WhiteKnightTwo, pak zhruba ve výšce 15 km uvolnil raketoplán SpaceShipTwo. Po několikasekundovém pádu (jak dlouho trval tentokrát, zatím nevíme) následuje zážeh hybridního motoru. Jenže „něco“ není v pořádku: motor nastartuje, pak na dvě sekundy „zhasne“, pak se znovu rozbíhá a vybuchuje. (Podle některých zpráv naběhl a rovnou explodoval.).

SpaceShipTwo se každopádně za letu rozpadá na kusy. Na palubě byli dva členové posádky: pilot a druhý pilot (co-pilot). Svědkové hlásí dva padáky ve vzduchu. Aktuální zprávy každopádně hovoří o tom, že jeden člen posádky zahynul a druhý byl s těžkými zraněními dopraven do nemocnice.

Historické připomenutí
Na počátku byla soutěž Ansari X-Prize, která slibovala prémii deset miliónů dolarů pro tým, jenž jako první splní několik podmínek. K nim patřila stavba vícenásobně využitelného plavidla schopného opakovaně překonat stokilometrovou hranici s trojicí pasažérů na palubě (nebo alespoň jedním a hmotnostním ekvivalentem zbývajících dvou). Stavět se muselo bez jakékoliv vládní podpory a vícenásobná použitelnost měla být prokázaná dvěma starty v rozmezí dvou týdnů.

Do boje se zapojily desítky týmů, byť vážné uchazeče bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Mezi nimi byla premiantem společnosti Scaled Composites s raketoplánem SpaceShipOne, který do patnáctikilometrové výše vynášel letoun WhiteKnightOne. Vývoj byl korunován úspěchem: v červnu 2004 pilot Mike Melvill dosáhl výšky 100,124 km. A 29. září a 4. října téhož roku stejný pilot a jeho kolega Brian Binnie uskutečnili další dvě mise, které projektu vynesly kýženou prémii. Letoun SpaceShipOne se nicméně dalších misí už nedočkal a dnes je ve vstupní hale Národního muzea letectví a kosmonautiky ve Washingtonu D.C. vedle dalších strojů, které psaly historii létání.

SpaceShipOne ovšem nebyl pro tým Scaled Composites konečnou stanicí. To naznačuje i ono číslo One – jedna – v jeho názvu. A také pohled do účetních knih, protože do projektu bylo investováno zhruba 25 až 30 mil. dolarů. Desetimiliónová odměna v tomto světle poněkud bledne. Firma počítala s tím, že se jí podaří najít silného investora, který bude ochoten existující technologii rozvinout do životaschopného obchodního modelu.

To se nakonec podařilo a oním investorem se stal známý britský výstředník, miliardář a filantrop Sir Richard Branson. V březnu 2005 slavnostně oznamoval nákup technologií od Scaled Composites a záměr do osmnácti měsíců (tento termín je záhodno si pamatovat!) zahájit prostřednictvím nově založené firmy Virgin Galactic pravidelný komerční provoz stroje SpaceShipTwo. Ten měl létat se dvoučlennou posádkou a šesticí platících pasažérů.

Jenže oněch osmnáct měsíců se začalo nebezpečně natahovat.

Bílý slon Sira Bransona
„Hrozí, že se Virgin Galactic změní v bílého slona,“ nebere si servítky v hodnocení celého podnikatelského záměru Tom Bower, autor Bransonova (neautorizovaného) životopisu. A dodává, že Branson by se tohoto nefungujícího podniku rád zbavil, ale příliš úzce se s ním provázal, takže se dostal do pasti, ze které není úniku. Nejde přitom ani tak o finanční problémy: Virgin Galactic z jeho jmění ukusuje zanedbatelnou část, navíc se mu podařilo získat silné investory.

V čem je ale problém, když stroj SpaceShipOne celkem solidně a navzdory menším technickým potížím ještě nedávno docela bezpečně létal? Hlavním kamenem úrazu je – jak už jsme výše podotkli – vyvíjený hybridní motor.

Společnost Virgin Galactic tyto zvěsti vždy popírala a tvrdila, že problémy ve vývoji jsou pouze běžného charakteru. Navíc sváděla zdržení na byrokratický aparát, které blokuje udělování licencí, nebo na další „vnější vlivy“. Přesto ale už několik let pronikaly zprávy, že se stávajícím motorem není možné létat a že ho bude nutné nahradit. Na jaře 2013 to pak Virgin Galactic potvrdila s tím, že (opět) nejde o nic zásadního a že na vývoji nového motoru se beztak už několik let pracuje. Tím de facto potvrdila dřívější zvěsti o problémech.

(Tom Bower byl mimochodem první, kdo po zkáze VSS Enterprise poslední říjnový den 2014 Sira Richarda Bransona odsoudil. Jen desítky minut po havárii jej v přímém televizním přenosu odsuzoval slovy: „To vy jste za smrt zodpovědný!“ – Aniž by věděl, kdo a proč vlastně zahynul.)

Přichází raketoplán Enterprise
SpaceShipTwo kopíruje koncept svého mladšího bratříčka SpaceShipOne. Do výšky kolem patnácti kilometrů jej vynáší nosný letoun (WhiteKnightTwo), zde je uvolněný, následuje několikasekundový volný pád a zážeh hybridního motoru. Sedmdesát sekund jeho práce (po osmi sekundách přitom stroj překonává rychlost zvuku) navede SpaceShipTwo se šesti pasažéry a dvoučlennou posádkou (letí v oddělených kabinách) na suborbitální dráhu. Na ní překoná Kármánovu hranici sta kilometrů (podle fyzika Theodore von Kármána; jde o hranici kosmického prostoru uznávanou Mezinárodní leteckou federací) a ocitne se na tři až čtyři minuty ve stavu beztíže. Následuje návrat atmosférou s pomocí zapraporovaných křídel: ta ve výšce 25 km překlopí do normální polohy a přejde do klouzavého letu zakončeného přistáním na letištní dráze.

První stroj SpaceShipTwo pojmenovaný VSS Enterprise byl veřejnosti slavnostně představený v prosinci 2009. Prvního letu se dočkal v březnu 2010, byť zatím jen v podvěsu pod strojem WhiteKnightTwo. Až v říjnu téhož roku absolvuje první samostatný klouzavý let. Připomínáme, že tehdy společnost Virgin Galactic slibovala první motorický test v řádu týdnů! Vývoj tedy už tehdy evidentně dlouhodobě neprobíhal tak, jak měl.

Per aspera ad astra
V červenci 2007 na sebe projekt upoutal nechtěnou pozornost, když během pozemního testu došlo k explozi nádrže se čtyřmi a půl tunami oxidu dusného (slouží jak okysličovadlo pro hybridní motor), při které tři lidé zahynuli a tři byli těžce zraněni. Nešlo přitom o personál provádějící test, ale o zvědavce z řad zaměstnanců, kteří se na zkoušku přišli podívat. Střepiny z exploze totiž létaly do vzdálenosti stovek metrů.

Není to jediný problém při vývoji systému: např. při přistání v září 2010 se letounu WhiteKnightTwo zlomila jedna z podvozkových vzpěr. K další explozi hybridního motoru pro SpaceShipTwo došlo na zkušebním stavu 17. května 2013.

O ne zcela bezproblémovém vývoji svědčí i změna výkonů raketoplánu SpaceShipTwo: když byl oznamovaný začátek jeho vývoje, měl létat do výšky 130 až 140 km a pobýt v beztíži sedm minut. Aktuálně se ale hovoří o maximální výšce 110 km a pobytu v beztíži v délce tří až čtyř minut.

Problémy na všech frontách
Nekonečné odklady v projektu kosmické turistiky v podání Virgin Galactic mají celou řadu nepříjemných souvislostí. Firmě se například podařilo přesvědčit vládu státu Nové Mexiko, aby v rámci podpory podnikání vybudovala nákladem 209 mil. USD letiště Spaceport America pro komerční suborbitální turistiku. S jeho výstavbou se začalo již v roce 2006, nyní je hotová první etapa. Zatímco stát své závazky plní, letiště zeje prázdnotou – a slíbené investice (např. luxusní hotel a další infrastruktura) od Virgin Galactic nepřichází.

A kdo ví, zdali někdy přijdou. Poskytnout domov flotile strojů společnosti chce několik dalších lokalit: celkem je v USA plánováno devět letišť pro suborbitální provoz a existuje devět projektů. Přitom právě o Nové Mexiko je kvůli nedostatečné infrastruktuře minimální zájem. Firma X-cor s letounem Lynx chce přesídlit na Floridu se záložním letištěm v Texasu. Společnost RocketCrafters, Inc. odmítla nabídku Nového Mexika a rozhodla se pro Floridu. V Brownsville v Texasu se má stavět kosmodrom za 50 mil. dolarů. Krom toho Colorado, Florida, Texas a Virginie do své legislativy již zakotvily trvalou ochranu pro dodavatele a poskytovatele služeb související se suborbitální turistikou; něco podobného má i Nové Mexiko, ale jen s firmou Virgin Galactic a jen do roku 2018.

Neznámý trh
Velkou neznámou je také skutečný potenciál celého trhu. Virgin Galactic se často ohání ohromným zájmem ve výši desítek tisíc zájemců, kteří se zaregistrovali přes internet. Jedná se ale o zcela nezávazné registrace, zájemců, kteří složili zálohu, má firma jen cca 700.

Na druhé straně je nesporné, že navzdory všem problémům to Virgin Galactic myslí s rozjezdem kosmické turistiky vážně. Například začala výrazně rozšiřovat svůj tým pilotů, který v posledních letech držela na nezbytně nutném provozním minimu. Zřejmě největším „úlovkem“ je pak bývalý astronaut Frederick Sturckow, který dal v březnu 2013 vale NASA a podepsal kontrakt s firmou. Sturckow je veterán ze čtyř startů raketoplánů, z nichž dvěma dokonce velel. Kromě toho je dosud jediným Američanem, který čtyřikrát navštívil Mezinárodní kosmickou stanici.

Virgin Galactic má osm pilotů schopných se strojem SpaceShipTwo létat. S tím, jak budou k dispozici nové zkušenosti a jak poroste poptávka, budou nabíráni další. Předpokládá se, že celkem jich bude kolem tří desítek. Tito by měli obsloužit flotilu pěti raketoplánů SpaceShipTwo. Pro začátek se počítá s jedním letem týdně pro celou flotilu, postupně má být dosaženo frekvence dvou startů denně každého stroje.

Vánoční let – ale v kterém roce?
„Prvního komerčního letu se zúčastním já se svými rodiči, synem a dcerou,“ tvrdil při zahájení projektu v roce 2005 jeho mecenáš Richard Branson. Vzhledem k protahujícímu se vývoji ovšem v roce 2012 na aerosalónu ve Farnborough (Velká Británie) hovořil už jen o sobě a svých dětech (otec mu mezitím v roce 2011 zemřel).

V polovině května 2013 pak Branson v Dubaji na setkání s investory (fond Aabar Investments vložil do projektu kolem 330 mil. dolarů, za což získal 37 procent akcií) hovořil o tom, že vše směřuje k prvnímu veřejnému suborbitálnímu letu 25. prosince 2013. Tento netradiční „vánoční dárek“ se pak o rok posunul – a evidentně se bude odkládat i nadále.

Kdo byl na palubě SpaceShipTwo?
Tuto otázku vykřikovalo několik novinářů na improvizované tiskové konferenci jen pár hodin po havárii. Mimo mikrofon (a záběr kamery) se ozvalo: „Kdo se takto ptá, je [další slova jsou naštěstí nesrozumitelná].“

Ano, je pravda, že s ohledem na rodiny pilotů, z nichž nejméně jeden nepřežil (jak opakovaně zaznělo na tiskové konferenci: dělal to pro nás a naši budoucnost), nebudeme jakkoliv spekulovat. Přineseme jen seznam těch, kdo letos na SpaceShipTwo letěli (na prvním místě je pilot, na druhém co-pilot); přičemž je pravděpodobné, že právě z nich se rekrutovala posádka letu posledního říjnového dne roku 2014:

• 10. ledna – David Mackay, Mark Stucky
• 17. ledna – Peter Siebold, Frederick Sturckow
• 29. července – Michael Masucci, Peter Siebold
• 28. srpna – Peter Siebold, Mike Alsbury
• 7. října – Peter Siebold, Frederick Sturckow

Nekrolog nebo epilog?
Je jasné, že tato slova byla předem připravená, neb jakákoliv organizace pohybující se „za hranicí“ možností musí s rizikem počítat. To ovšem nic neubírá na jejich pravdivosti (pronesl je zástupce Virgin Galactic jen několik hodin po nehodě na improvizované tiskové konferenci):

„Vesmír je krutý a dnešek byl opravdu těžkým dnem. … Ale budoucnost stojí na těžkých dnech, jak je právě ten dnešní.“

Zdroje informací:
http://www.spaceflight101.com/
http://spaceflightnow.com/
http://www.nasaspaceflight.com/