Do Moskvy se v březnu 1960 začali nenápadně sjíždět mladí piloti z různých koutů Sovětského svazu. O jejich novém zařazení vědělo jen několik málo zasvěcených. Dvacet mladíků se mělo připravovat pro vesmír. Hned na začátku se však museli vyrovnat s velkou překážkou: protože se program pilotovaných letů teprve krčil na startovní čáře, nebylo pro ně připraveno ani adekvátní ubytování. Budoucí kosmonauti tedy dostali k dispozici… tělocvičnu na základně Chodynka nedaleko centra Moskvy. V tělocvičně byli ubytováni i se svými rodinami. Například manželé Leonovovi dostali přidělenu polovinu volejbalového kurtu. Přes síť zavěsili kus látky, aby si vytvořili alespoň nějaké zdání soukromí – na druhé polovině kurtu bydlel další adept na kosmonauta se svou ženou. Na ty šťastnější se dostaly malinké pokojíčky vytvořené z provozních místností tělocvičny. Na Chodynce přebýval první oddíl kosmonautů několik týdnů, než byly dokončeny třípokojové byty na ulici Ciolkovského v těsném sousedství letiště Čkalovskoje. Ani tady však na mladé muže a jejich manželky, snoubenky a v několika případech i děti nečekaly nijak závratné podmínky. Zprvu obývaly vždy dvě rodiny jeden byt, až o rok později dostali kosmonauti konečně alespoň trochu důstojné bydlení na nedaleké Leninově ulici. Nabízí se srovnání s astronauty Mercury 7 a jejich domy za hubičku, smlouvami s časopisem Life a novým autem každý rok. Sovětští kosmonauti měli začátky o mnoho spartánštější. Byli však mladí, plní elánu a ideálů…

Alexej Leonov – kovboj ze Sibiře (2/6)

První oddíl

Výcvik začal okamžitě po příjezdu kandidátů do Moskvy. Museli zvládnout obrovský příval nových informací, ačkoli ze začátku to vůbec nebylo jednoduché. Vyučující předmětů s bizarními názvy jako astronavigace nebo nebeská mechanika přednášeli s dikcí uspávačů hadů a mladí muži v lavicích se začali velmi brzy nudit. Hlavní konstruktér Koroljov proto vyučující nahradil svými inženýry z kanceláře OKB-1, kteří mohli přednášet s důrazem na poznatky z praxe. Tento krok se velmi osvědčil a akademická část výcviku se hned stala snesitelnější.

Jenže tady byla další potíž. Přestože byli kandidáti pečlivě vybráni zejména s důrazem na nepřítomnost jakýchkoli defektů a železné zdraví, jejich fyzická kondice byla sice slušná, nikoli však vynikající. Šéflékař oddílu kosmonautů, doktor Karpov jim proto naordinoval doslova koňské dávky atletiky a jiných fyzických aktivit pod vedením instruktora fyzické přípravy Borise Legonkova. Kosmonauti nejdříve kolektivně brblali, po několika týdnech však zjistili, že se jim najednou při dlouhých výbězích lépe dýchá, nejsou tak unaveni jako na začátku výcviku a i objektivní fyziologické ukazatele nasvědčovaly vzestupnému trendu kondice mladíků. Počáteční nedůvěra se rychle vytratila a fyzická příprava, byť ne vždy milovaná, se kosmonautům zaryla pod kůži.

Alexej neměl během výcviku s fyzickou přípravou problém. Sportu se aktivně věnoval od školních let, postupem času se začal specializovat na cyklistiku a šerm. Skvělých výsledků dosahoval i při hodu oštěpem a na osmisetmetrové trati. Během výcviku si ale zvlášť užíval parašutistickou přípravu. Nebyl totiž typickým pilotem, který se na parašutizmus dívá jako na zálibu podivínů, kteří zcela nepochopitelně vyskakují ze zcela funkčního letounu. Už během svého působení v Kremenčugu si skákání padákem oblíbil a v době zařazení do oddílu měl na kontě 115 seskoků. Paravýcvik v pláních u města Engels tedy zvládal zcela bez problémů. Na rozdíl od jistého Pavla Běljajeva, který si v srpnu 1960 nešťastně zlomil při jednom doskoku kotník a to jej vyřadilo z příprav na téměř celý rok. Jeho osud se ale měl o pár let později velmi intenzivně protnout s osudem Alexeje Leonova.

Ale ani Leonov sám neměl vždy na růžích ustláno. V jeden okamžik se ocitnul velmi blízko vyřazení z oddílu. Při několika úvodních testech na centrifuze byl jeho výkon a fyziologická odezva velmi, velmi podprůměrná. Instruktoři okamžitě podali návrh na jeho vyřazení, Leonov se je však zoufale pokoušel přesvědčit, že byl během testů nachlazen. Instruktoři se nakonec uvolili jízdy zopakovat a tentokrát už Alexej prošel.

Během prvního roku výcviku byl také účastníkem jedné ošklivé autohavárie. S manželkou Světlanou jeli autem z centra Moskvy do výcvikového střediska. Jejich řidič však dostal na zasněžené silnici smyk a auto i s pasažéry sklouzlo na jedno z jezírek kolem cesty. Led na hladině se okamžitě prolomil a auto se začalo potápět. Alexej dokázal vytáhnout svou manželku i šoféra z ledové vody a kosmonauti začali od té doby onomu jezírku přezdívat „Leonovovo jezero“. Tato havárie, ač na ní nenesl kosmonaut žádnou vinu, odstartovala dlouhou šňůru autonehod, při kterých už bohužel kosmonauti figurovali v rolích viníků, a při kterých bohužel došlo i k úmrtí jedné ženy. To je už ovšem zcela jiný příběh…

Výcvik mezitím pokračoval a na začátku května 1960 se začal lámat chleba. Byla vybrána šestice kandidátů, jejichž výcvik měl být urychlen – jeden z této šestice se stane prvním kosmonautem. Důvod pro tento krok byl poměrně logický: nebylo možné zajistit souběžně dokonalou vycvičenost celé dvacítky mužů. Čtrnáct mladíků tak bylo od května odstaveno na pomalejší výcvikovou kolej. Ke svému obrovskému zklamání byl mezi nimi i Alexej Leonov. Důvodem však nebyl fakt, že by měl horší výsledky při výcviku, naopak, byl jedním z nejlepších, obzvláště ve fyzické přípravě. Rozhodujícím faktorem byla jeho výška – při vzrůstu 1,63 m byl pro první Vostoky, respektive jejich katapultážní křesla příliš vysoký.

Přesto však měl Alexej při prvním pilotovaném letu svou nikoli nepodstatnou roli. Na začátku dubna 1961 odcestoval na východ. Jeho cílem byla Kamčatka, tedy přesněji město Petropavlovsk-Kamčatskij. Zde, na východním pobřeží Kamčatského poloostrova, byla umístěna sledovací stanice, jejímž úkolem bylo zajistit komunikaci s lodí během doby, kdy se Vostok s kosmonautem na palubě nacházel v rádiovém dosahu v pásmu ultrakrátkých vln.

Když odlétal na východ, nevěděl Leonov, kdo bude prvním kosmonautem světa. Tušil, že se bude rozhodovat mezi Jurou Gagarinem a Germanem Titovem.

12. dubna tak seděl na svém místě na židli velitele sledovací stanice a byl jako na jehlách. Byl oznámen start rakety, ale ani nyní Leonov a jeho spolupracovníci v Petropavlovsku-Kamčatském netušili, kdo se vlastně nachází na palubě. Po dlouhé chvíli čekání se na malé obrazovce konzole, u které Leonov seděl, objevil zašuměný televizní obraz kosmonauta. Alexej nedokázal rozeznat obličej, ale podle pohybů a typických gest rozeznal svého nejlepšího přítele. Jura Gagarin letí vesmírem! Přibližně osmnáct minut po startu konečně mohl slyšet Gagarinův hlas. Jurij se dotazoval na parametry své dráhy, Leonov však neměl žádné instrukce z Moskvy, parametry dráhy v ten moment neznal. Přikázal tedy radiooperátoru Karpenkovi, aby Gagarina pouze ujistil, že let probíhá normálně. „Pozdravujte ode mne Blondýna!“, žertovně vzkázal Gagarin v narážce na Leonovovu přezdívku. Za několik dalších minut bylo spojení přerušeno – Vostok s Gagarinem zaletěl za obzor. Kolem jedenácté hodiny moskevského času dostal Leonov a jeho kolegové zprávu, že Gagarin se podle plánu katapultoval z kabiny Vostoku a přistál bezpečně na padáku v určené oblasti.

Alexej byl z úspěchu svého přítele nadšený. A nebyl sám. Když odpoledne 14. dubna dorazil do Moskvy, nevěřícně zíral, jak se na ulicích shromažďují vzrušené davy. Leonovovi zprvu nedocházelo, o co jde. Když se zeptal nějaké skupinky mladíků, proč jsou všude ony davy, dostalo se mu překvapené odpovědi: „Ty jsi blázen? Copak to nevíš? Jurij Gagarin letěl do vesmíru!“ Alexej začínal chápat dopad letu, na němž měl i on sám malý kousek zásluh.

Ten den se Gagarin vrátil do Moskvy a Rudé náměstí se stalo svědkem spontánní masové demonstrace radosti občanů SSSR nad činem odvážného kosmonauta. Jedna z fotografií z onoho dne zachycuje mezi rozjásanými davy pod tribunou mauzolea i tři prozatím anonymní muže – Jevgenije Chrunova, Valerije Bykovského a Alexeje Leonova. Na jejich tvářích je možné vidět nadšení a možná malinký kousek závisti. Nicméně historie bude svědkem toho, jak každý z těchto tří mladých prozatím neznámých mužů bude kynout davům ze stejné tribuny. Jejich čas měl teprve přijít.

Jako první z oné trojice se na řadu dostal Valerij Bykovský. Byl vybrán pro pátou misi Vostoku a měl při ní pokořit rekord v trvání letu. Jeho náhradníkem byl určen Boris Volynov a v roli podpůrného kosmonauta se poprvé do užší skupiny kosmonautů dostal i Alexej Leonov. Věděl, že nemůže v žádném případě počítat s tím, že by ve Vostoku letěl. Naprosto nepravděpodobná možnost, že by v den startu nebyl schopen do křesla kosmické lodi usednout Valerij ani Boris, mu nikdy ani nepřišla na mysl. Nicméně jeho jmenování coby podpůrného kosmonauta dávalo tušit, že činitelé, odpovědní za jmenování posádek, o něm vědí.

Mezitím se Alexej spolu s dalšími kolegy stal opět studentem. V září 1961 poprvé usednul do lavic Žukovského akademie, tedy univerzity, která měla vynikající pověst po celém světě a které se prý přezdívalo „Sovětský West Point“. Nad mladíky si vzal patronát profesor Sergej Bělocerkovskij, známá kapacita v oblasti konstrukce raket. Jeho zaujetí a způsob, jakým své svěřence vedl studiem, dokládá jedna historka z fotbalu. Studenti pozvali svého profesora na jedno přátelské utkání a v jeho průběhu padl velmi efektní gól střelou s výraznou falší. Všichni přítomní byli ohromeni zakřivenou trajektorií míče a po skončení utkání se mezi hráči a Bělocerkovským rozběhla diskuze na téma aerodynamických vlastností míče. „Interesantní  problém… V příštích laboratorních pracích jej budete muset vyřešit.“ A tak příští dny zastihly studenty – fotbalisty kterak ve větrném tunelu testují model míče a postupně přicházejí na zákonitosti trajektorií při jeho rotaci. Nebyl to samozřejmě výzkum pro výzkum, závěry testů Bělocerkovskij se svými studenty aplikoval na kabiny Vostoku a Voschodu.

Na příštích sedm let měl Leonov z akademického hlediska o „zábavu“ postaráno, ovšem ani mimo univerzitní půdu se život nezastavil. Jedním z významných milníků byl konec roku 1961, kdy po složení dílčích zkoušek mohl začít Leonov a jeho kolegové používat titul „kosmonaut“.

Po krátkém údobí v roli podpůrného kosmonauta byl Leonov zařazen do skupiny, ve které se společně s Beljajevem, Gorbatkem, Filaťjevem, Chrunovem, Něljubovem, Šoninem a Zajkinem připravoval na možné lety Vostoků a také nových lodí typu Sojuz. Ovšem zkraje roku 1964 Kreml všechny dosavadní plány zcela vymazal. Plánované lety Vostoků až do pořadového čísla 10 a poté mise nových Sojuzů vzaly zasvé poté, co vyšly najevo intence Američanů. Ti chystali program Gemini, během kterého měli dosavadním sovětským kosmickým rekordům dát ve všech ohledech na frak. To se samozřejmě Sovětům nelíbilo a proto začaly nejvyšší kremelské špičky naléhat na hlavního konstruktéra Koroljova, aby urychleně adaptoval kabinu Vostoku pro tříčlennou posádku.

3. března 1964 byl nový program oficiálně posvěcen. Dostal název Voschod a byl projektem pro skutečně otrlé muže. Koroljov měl sice v záloze plány pro dvoumístné Vostoky, ovšem nyní dostal šibeniční termín: vícemístná loď musí vzlétnout ještě v létě roku 1964. Necelý půlrok na komplexní přestavbu lodi? Vyloučeno. Pod vedením vedoucího inženýra OKB-1 Jevgenije Frolova se rozjela horečná improvizace, na jejímž konci stála kabina Vostoku s přepracovaným uspořádáním vnitřního prostoru. Na vrchní hemisféře kabiny přibyl záložní brzdicí motor. Kosmonauti měli být otočeni o 90°oproti původnímu umístění křesla, přístrojová deska byla tedy přemístěna před ně, ovšem průzor orientačního systému Vzor zůstal v původní poloze, nyní tedy po boku kosmonautů (toto ne zcela vhodné umístění bude příčinou jedné z lapálií během Leonovovy mise). Nebylo také místo pro katapultovací křesla, proto bylo nutno vyvinout systém pro měkké přistání. Testům tohoto systému padla za oběť historicky cenná kabina Vostoku-2 z letu Germana Titova – při jednom z pokusných shozů z letadla se neotevřel poklop padáku a „šarik“ (tak se kabině přezdívalo pro kulový tvar) se roztříštil na pobřežních skaliscích krymské Feodosie.

Absence katapultážních křesel ale také znamenala, že záchrana posádky v případě potíží během startu byla „obtížná“. Přeloženo do běžné řeči: nemožná. V plánu byla původně záchranná raketová věžička, adaptovaná z rozbíhajícího se programu Sojuz, příslušný skupina konstruktérů v závodě 81 ji však nedokázala dodat včas.

A do třetice- vzhledem ke stísněným prostorám kabiny bylo pro let tříčlenné posádky upuštěno od skafandrů. Koroljov chápal, že jiná varianta prostě neexistuje. Bohužel, Sověti tuto z nouze ctnost přenesli do běžné praxe, což se jim mělo šeredně vymstít v roce 1971.

Taková byla realita, do které na jaře 1964 poprvé nakouknul Alexej Leonov. Spolu s několika ostatními kosmonauty byl pozván do Podlipek, kde se v jedné z hal konstrukční kanceláře OKB-1 rodila série nových Voschodů. Celý projekt byl v té době utajovaný, proto dostali mladí muži příkaz dostavit se do továrny v civilních oděvech. To byl tak trochu oříšek. Jak Leonov vzpomínal, coby důstojníci byli zvyklí všude chodit v uniformě a civilní šaty snad ani neměli. Celou věc vyřešili horečnými nákupy, a když se ráno sešli před odjezdem autobusu, začali se smát: všichni měli stejný oblek a stejný plášť- výběr byl v té době v Sovětském svazu minimální, a tak vlastně jen vyměnili jednu uniformu za druhou.

V montážní hale se s kosmonauty přivítal sám Sergej Koroljov a když zpozoroval velký zájem mladých mužů o podivně vyhlížející dva kusy Voschodů s podivnými válci na bocích, pronesl: „Dobrá, pánové, dobře si je prohlédněte. Každý námořník na zaoceánském parníku musí umět plavat. Stejně tak kosmonaut se musí naučit plavat ve volném prostoru. A nejen plavat, musí zvládnout i montážní a demontážní práce mimo svou loď. Člověk se to musí naučit.“

S těmito slovy se Koroljov obrátil ke kosmonautům, změřil si je pomalu pohledem a pak oslovil přímo Alexeje Leonova: „Tak, milý orlíku, navlékni si prosím skafandr a sedni si do lodi. Pak zkus vylézt ven skrze přechodovou komoru. Máš čas do dvanácti hodin, do té doby připravíš prezentaci svých závěrů ohledně lodi pro inženýry.“ Koroljov se otočil na podpatku a bez dalšího slova odešel. V Leonovovi malinko zatrnulo, v tom se ale na něj obrátil Jurij Gagarin a poplácal jej po zádech: „Teď je řada na tobě, Ljošo, teď jsi to ty, kdo byl vybrán…“ Opakovala se situace z června 1960, kdy Koroljov při první návštěvě oddílu kosmonautů v OKB-1 dal poměrně jednoznačně najevo, že jeho favoritem pro první let je Jurij Gagarin. Nyní podobným způsobem označil Leonova jako kandidáta pro výstup do volného prostoru.

Koroljovova pozornost nebyla náhodná. Podle všeho Leonova blíže sledoval už nějakou dobu a Alexej se zdál být pro první EVA dobrou volbou. Velmi rychlý při rozhodování, vždy pozitivně naladěný a navíc výborný sportovec. Jeho fyzická síla byla legendární. Při jednom ze seskoků v katapultážním křesle během parašutistické přípravy se mu část postroje zachytila za madlo sedadla. Madlo nakonec ohnul, postroj tak uvolnil a podařilo se mu bez dalších komplikací otevřít padák. Po dopadu křesla se snažili technici zlovolné madlo ohnout zpět, ale podařilo se jim to až za velmi důrazného použití kladiva!

Alexej se do nácviku pustil se vší vervou, jeho náhradníkem byl Jevgenij Chrunov a v roli podpůrného kosmonauta působil Pjotr Kolodin. Trénink zahrnoval nácvik v maketě lodi i přechodové komory jak na zemi, tak na palubě létající laboratoře Tu-104LL, která umožňovala krátkodobý pobyt v beztíži během parabolického letu.

Jako velitel letu byl určen Pavel Beljajev. Po své nešťastné nehodě během paravýcviku v srpnu 1960 měl už nohu zhojenou a mohl tedy být zařazen opět do letového stavu. Přesto měli mnozí za to, že svou roli nezvládne dostatečně uspokojivě. Nějakou dobu se uvažovalo o tom, že jej nahradí jeho dublér Dmitrij Zajkin, nebo Jevgenij Chrunov (který krom tréningu coby dublér Leonova podstupoval i mírně omezený výcvik na velitelskou pozici ve Voschodu), nakonec ale na počátku roku 1965 šéf oddílu kosmonautů Nikolaj Kamanin a ostatní uznali, že není dobré „trhat“ posádku Beljajev- Leonov, která má za sebou šest měsíců výcviku a mimo to jsou oba muži blízkými přáteli. Přestože oficiálně byla hlavní posádka potvrzena až týden před startem, bylo zjevné, že Běljajev a Leonov budou těmi, kdo poletí do vesmíru.

Ještě na podzim roku 1964 startoval po jednom bezpilotním testu první pilotovaný Voschod. 12. října se zvedl k obloze nosič R-7 s Voschodem-1 a trojčlennou posádkou, aby se po jednom dni ve vesmíru všichni tři muži vrátili zpět na rodnou hroudu. Po uspěchaném vývoji Voschodu byl Koroljov zcela upřímně zaskočen úspěchem mise: „Je vůbec možné, že se posádka vrátila z vesmíru bez jediného škrábnutí?“

Voschod se tedy osvědčil, bylo možné v programu pokračovat a učinit další krok vpřed. Ten krok měl vykonat Alexej Leonov…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/ogonek/1965/12/05.jpg
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/ogonek/1965/12/6-1.jpg
http://tecnoscience.squarespace.com/storage/gagarin_01.jpg?__SQUARESPACE_CACHEVERSION=1300889113879
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/voskhod-2.jpg