Poté, co se Eugene Cernan vrátil z náročné výpravy kolem Země, kde uskutečnil velice náročnou vesmírnou vycházku, která prakticky změnila o sto osmdesát stupňů pohled na práci astronauta ve vesmíru, se ihned začal připravovat na novou roli. Měl se stát záložním velitelem Lunárního modulu pro misi Apollo 2 a v Apollu 5 pak měl letět přímo on, společně se svým kolegou z Gemini Staffordem a pilotem velitelské sekce Johnem Youngem. Panovalo obecné přesvědčení, že Apollo 5 by mělo být právě to, které se jako první pokusí přistát na povrchu Měsíce. Samozřejmě všechny předchozí lety by musely proběhnout uspokojivě. Pokud by při některém nastal problém, bylo by přistání přesunuto na Apollo 6, nebo sedm. Ale potíže si na začátku roku 1967 připouštěl málokdo. Program letěl dopředu jako zběsilý a s rudou hvězdou v závětří, která se také snažila dostat na Měsíc, jeli všichni na plné obrátky. Ale mělo se stát něco a to na obou stranách ostnatého drátu, co plány výrazně změní.
6/7 Na prahu jiného světa
Zatímco vesmírný program jel neochvějně dopředu, vztahy mezi astronauty a jejich manželkami se blížily neochvějně k bodu mrazu. Povolání astronauta bylo velice náročné a občas se stávalo, že někteří zůstávali v simulátorech i sedm dní v týdnu a pro osobní život nebylo příliš času. Sám Gene říkal, že i když se dostal domů, tak si po večerech, unavený po náročném pracovním týdnu, četl v posteli ještě letové harmonogramy a prakticky jediné, na co přišla doma řeč, byla cesta na Měsíc. Podobně to měli i ostatní astronauti a tak i když nedocházelo k rozvodům, protože si to nepřáli muži, kteří se starali o vizáž NASA vůči veřejnosti, o rozvodech se však doma mluvilo velice pravidelně. Tedy, pokud to zrovna dovolilo odmlčení o tématu, kterým bylo přistání na Měsíci. Gene má dceru Tracy, která se narodila v roce 1963, což vedlo k tomu, že v těch nejdůležitějších létech jejího života tátu viděla jen málokdy. Let na Měsíc zkrátka vyžadoval oběti a to právě i v osobním životě. Manželky astronautů to měly však o to složitější, že na veřejnosti musely vystupovat sebevědomě a nezdolně. Často si je braly na různé diskuzní pořady a show a ony musely sveřepě hájit svého manžela i myšlenku letu na Měsíc.
V lednu roku 1967 byl program Apollo připraven učinit první krok. V lodi Apollo 1 se měl uskutečnit první pilotovaný let tohoto programu. Vše běželo strašně rychle. Bylo to nedávno, co přistálo Gemini 12, poslední mise v rámci programu Gemini a nyní se už chystala loď zcela nová, která vznikla v hektické době letů Gemini a na které spolupracovalo mnoho firem a desítky tisíc lidí. S vědomím, že Rusové by mohli opět předběhnout Američany a se zatížením nutnosti splnit slib prezidenta Kennedyho, se všichni plně soustřeďovali na to, aby se loď Apollo vznesla, co nejdříve.
Posádku Apolla 1 tvořili veteráni kosmických letů Virgil Grissom a Edward White. Trojici uzavíral nováček Roger Chaffee. Tito muži moc dobře věděli, jaký historický úkol jim připadl, a nezapomínali to dávat jasně najevo, na druhou stranu to byli neskuteční dříči, kteří se snažili, co to šlo, aby se Apollo konečně vzneslo. 27. ledna 1967 probíhalo v kompletní letové sestavě simulované odpočítávání přímo na startovací rampě. Mělo se provést vše, co je nutné udělat před startem, krom samotného startu. Loď Apollo 1 spočívala na vrcholu rakety Saturn 1B a posádka už několik hodin prováděla přípravy k letu, když v tom se objevil na jednom z přístrojů zkrat a kyslíková atmosféra lodi připravila pro posádku pekelný odchod na věčnost.
Rozjetý program Apollo se najednou ocitl na mělčině a nikdo nevěděl, co tohle může znamenat. Ztráta tří astronautů najednou, nutnost přepracovat celou loď a vyšetřit příčiny havárie, to vše byly věci, které mohly znamenat stlučení rakve pro let na Měsíc. Byla vytvořena komise, která měla havárii vyšetřit, a její vyšetřování ukázalo, jak nebezpečné je v kosmických projektech pospíchat.
Mezitím se v roce 1967 nedařilo ani Rusům. Ti vycítili škobrtnutí Američanů a připravili na svůj let novou loď určenou pro cesty k Měsíci, kterou byl Sojuz. Jejich první mise měla být ambiciózní. Vladimir Komarov v Sojuzu 1 se měl vydat jako první na orbitu a o pár hodin později se k němu měla přidat tříčlenná posádka v Sojuzu 2. Komarov si pak měl vyměnit místo s velitelem v Sojuzu 2 a přistát tak se zcela jinou lodí. 23. dubna 1967 odstartoval Sojuz 1 a vydal se na svoji černou cestu do vesmíru. Už od navedení na oběžnou dráhu se začaly objevovat problémy. Nevyklopil se jeden ze slunečních panelů, loď se čím dál hůře ovládala, kvůli nedostatku energie. Po dlouhém přemlouvání vedení byl odvolán start druhého Sojuzu. Komarov dostal příkaz se vrátit na Zem, ale při přistání se mu utrhl padák a loď se roztříštila o zem a následně shořela. Ani Rusům se nevyplatilo příliš pospíchat a byli za to vykoupeni stejně jako Američané – tím nejdražším, lidským životem.
Loď Apollo dostala druhou šanci, musela však projít velice četnými a rozsáhlými úpravami, aby se mohla opět vydat na svoji cestu vesmírem. Do letového programu byly přidány testovací bezpilotní lety, které měly bez posádky prověřit celou sestavu, jak rakety Saturn, tak i lodě Apollo. Proto se celý program pilotovaných letů posunul. V Apollu 7 měla poprvé sedět posádka, Apollo 8 mělo na orbitě Země prověřit Lunární modul, Apollo 9 mělo Lunární modul ověřit na orbitě Měsíce a Apollo 10 se mohlo stát tím letem, při kterém lidé poprvé stanou na Měsíci.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org/
Posádky nadcházejících letů byly postupně jmenovány a Eugene Cernan, jako záloha pro let Apollo 7, se měl stát pilotem Lunárního modulu pro Apollo 10 a mohl se tak stát prvním člověkem, který sestoupí na Měsíc. Takový byl plán na začátku roku 1968. Ale během roku se objevily informace o tom, že i Rusové se zmáhají a že na odpalovacích rampách Bajkonuru se objevila nová obrovská raketa, srovnatelná se Saturnem 5. Bylo nutné udělat mezikrok, který Američanům zajistí, že opět nebudou až druzí. Panovalo totiž přesvědčení, že Rusové jsou připraveni obletět Měsíc. Což bylo od pravdy velice vzdálené, nikdo netušil, jaké obrovské potíže mají v Sovětském svazu s raketou N1.
Zkušební starty Saturnu 5 však také nedopadly úplně dobře. Poslední zkušební start celé sestavy před prvním pilotovaným letem v rámci mise Apollo 6 jen tak tak unikl katastrofě. Postupně se vyskytly problémy skoro na všem, co bylo v rámci letu prověřováno a to, že se nakonec nějakým zázrakem podařilo navést náklad na orbitu, bylo malým zázrakem. Nejdříve chod prvního stupně prudce rozvibroval celou sestavu, až ulétl kryt spojovacího adaptéru prvního a druhého stupně. První stupeň však přestal pracovat ve správnou dobu a odpojil se. Chod druhého stupně však zkomplikovalo postupné vypadnutí dvou motorů J-2 a raketa prudce zpomalila a v jednu chvíli začala i nekontrolovaně těkat po své dráze. Motory však dokázaly kompenzovat ztrátu zmiňovaných dvou a po vypotřebování paliva dříve, než měly, předaly práci dalšímu stupni. Ten se však nepodařilo ani na několikáté nastartovat. Posléze došlo k nečekanému zážehu motoru servisní sekce lodi Apollo, což vedlo k roztržení zbývající sestavy Saturnu. Loď však nakonec úspěšně přistála v Tichém oceánu. Avšak spěch a nebezpečí ruského předběhnutí vedly k rozhodnutí, že vlastně všechny závady jsou známé, budou odstraněny a další let může proběhnout s lidskou posádkou. Je úžasné, jak se inženýři se závadami dokázali rychle poprat a uvést celý Saturn do letu schopného a bezpečného stavu. Apollo 8 dostalo nový úkol, mělo letět na malou objížďku Měsíce.
Eugene Cernan se mezitím tvrdě připravoval jako člen záložní posádky pro Apollo 7, které se mělo stát prvním pilotovaným letem nové americké lodě. Let probíhal od jedenáctého října a proslavil se jako nejotravnější let pro pozemní personál. Posádka ve složení Walter Schirra, Donn Eisele a Walter Cunningham se totiž opravdu snažili všem ukázat, jak nebezpečnou práci teď dělají. Už během příprav na let se stali velice neoblíbenými pro zaměstnance firem vyrábějící loď Apollo, protože neustále přicházeli s nutnými změnami a dávali jasně najevo, že jde především o jejich životy. Na orbitě pak spolu občas nemluvili, hádali se s řízením letu a nechtěli plnit zadané úkoly. I když Apollo 7 skončilo vlastně úspěchem a prověřilo připravenost lodě Apollo, nikdo z posádky se už do vesmíru nepodíval.
Zdroj: http://www.kscvisit.com/
Gene vstoupil do nové etapy svého života, začal se plně připravovat na svůj ostrý let s lodí Apollo 10. Mnohem více času trávil v simulátoru, a ač se ještě přesně nevědělo, jaký bude cíl jeho letu, pracoval na všem, co se dalo. Ještě na konci roku 1968 se operovalo s myšlenkou, že by právě Apollo 10 mohlo přistát na Měsíci. Problém byl však s Lunárním modulem, který byl pro přistání stále ještě trochu těžký, a hrozilo, že by nemuselo stačit palivo. Přesto však většinou vyhrávaly hlasy, které říkaly, že za to riziko to stojí. Pořád se zdálo, že by je mohli předběhnout Rusové, ale ti se aktuálně spíše pokoušeli zatlouct poslední hřebíček do rakve svého lunárního programu.
Raketa N 1 se chystala ke své výbušné cestě a Apollo 8 směřovalo k Měsíci. Frank Borman, Jim Lovell a William Anders se stali prvními lidmi, kteří se vzdálili od Země a obletěli jiné vesmírné těleso. Jako první spatřili východ Země nad Měsícem a jejich předčítání z knihy Genesis, které se v přímém přenosu odehrálo 24. prosince 1968, se bez nadsázky zapsalo do vědomí lidstva a možná jej i značně změnilo.
Apollo 8 však původně mělo zkoušet lunární modul nad Zemí, avšak kvůli obletu Měsíce nebyl lunární modul součástí letu. Šlo hlavně o to, dokázat se dostat k Měsíci a pak zase od něj. Apollo 9 tak muselo vzít práci osmičky a udělat jí. Test lunárního modulu na orbitě Země dopadl dobře a pro Apollo 10 připadl test lunárního modulu na orbitě Měsíce. I když stále padaly návrhy, že by se tato mise přeci jen měla pokusit o přistání, nakonec bylo rozhodnuto, že ve hře je příliš neznámých, než aby se riskovaly životy astronautů. Tehdy už totiž bylo celkem jasné, že Rusové se k Měsíci jen tak nedostanou a nebylo nutné zbytečně vystavovat nebezpečí vlastní astronauty.
Apollo 9 pak prověřilo lunární modul na orbitě Země a ukázalo, že tento tvarově zvláštní stroj s jen několik milimetrů tenkými stěnami a okny, které se po natlakování vypouknou do prostoru, dokáže bez problémů létat. Řada byla na Apollu deset, které mělo vzít tento podivný stroj na oběžnou dráhu Měsíce a přiblížit se k němu pěkně blízko a provést vlastně úplně všechno, co se bude muset provést při přistání, krom samotného přistání. Posádka dostala možnost si své lodě pojmenovat. Velitelský modul dostal jméno po kreslené postavičce Charlie Brown a lunární modul po jeho věrném psu Snoopy.
Start na vrcholu rakety Saturn 5 proběhl 18. května 1969 a posádka si tak vyzkoušela, jaké to je letět na vrcholu nejsilnější rakety světa. Pokud Eugene Cernan popisoval, že v Titanu s nimi po odhození prvního stupně raketa mrštila dopředu takovou rychlostí, že to bylo o zlomení žeber, tak odpojení prvního stupně Saturnu přirovnával ke srážce s vlakem. Po celý let Saturnu se však objevovaly velice silné vibrace, které celou sestavou velice silně otřásaly. Velitel letu Tom Stafford uvažoval i o přerušení startu, ale nikomu se nechtělo vzdát cestu dřív, než začne raketa vybuchovat a tak se nakonec ocitli na přesně určené parkovací dráze kolem Země. Počítače hlásily, že nedošlo k žádným potížím a tak se na problém zapomenulo a posádka se začala soustředit na zážeh, který je navede na translunární dráhu.
Při opětovném zážehu stupně S-IVB se však znovu objevily vibrace a tentokrát to bylo doslova zemětřesení. Motor však pracoval správně dlouho a uvedl loď na správnou přeletovou dráhu. Apollo 10 bylo na cestě k Měsíci. Na palubě této mise byla vůbec poprvé barevná kamera a posádka zprostředkovávala lidem na Zemi přímé přenosy z paluby lodi. Za tento čin dostala posádka tohoto letu cenu Emmy, protože barevný obraz posunul vysílání na zcela jinou úroveň. Posádka během letu odvysílala několik hodin přímých přenosů, což dvakrát překonalo veškeré přímé přenosy z vesmíru, které se doposud uskutečnily. Po navedení na přeletovou dráhu proběhlo odpojení od vyhořelého stupně S-IVB a následné otočení velitelského modulu a spojení se s lunárním modulem, jenž byl umístěn v garáži, kterou mu poskytoval právě vyhořelý stupeň rakety. John Young úspěšně zadoloval a vytáhl lunární modul z jeho dočasného místa. Následně loď už zamířila k Měsíci.
Jedním ze stěžejních okamžiků celého letu byl manévr, který se měl odehrát za Měsícem z dosahu radiových signálů řídícího střediska. Tento manévr, při kterém se musel zažehnout motor servisní sekce Apolla, měl loď definitivně uvést na oběžnou dráhu Měsíce. Což se nakonec podařilo bez větších obtíží. Posádka Apolla 10 se tak stala teprve druhou, která se dostala na oběžnou dráhu našeho věčného souputníka.
zdroj: http://upload.wikimedia.org/
Hlavní část letu přišla při desátém obletu Měsíce. Eugene Cernan a Tom Stafford se přemístili do lunárního modulu a následně se odpojili od velitelské sekce Apolla, kde zůstal jeden z nejzkušenějších testovacích pilotů John Young. Lunární modul se nyní musel připravit na zážeh svého motoru, který v budoucnu bude sloužit pro přistání na Měsíci a zažehnout jej na necelou minutu, aby snížil svoji oběžnou dráhu, která bude v nejnižších místech vést pouhých čtrnáct kilometrů nad povrchem Měsíce. Příliš dlouhý zážeh by vedl k pádu na Měsíční povrch, a proto posádka uvítala, když původně plánované dvě minuty byly z Houstonu upraveny na 59 sekund. Kdyby tato informace nedorazila včas, asi by se Apollo 10 podívalo na povrch hodně zblízka. Je nutné si uvědomit, že nyní nebylo vůbec nic jisté. Jen jednou vyzkoušená experimentální loď se měla vydat tam, kam se ještě nikdo nevydal, otestovat přistávací motor a pak zažehnout motor vzletový, který v budoucnu bude sloužit pro odlet z Měsíce. Kdykoli se mohlo stát něco, co nikdo nečekal. Nyní se totiž lodě pohybovaly na zcela neprobádaném území.
Zdroj: http://www.astronautix.com/
Zpomalující manévr proběhl hladce a Snoopy začal klesat k Měsíčnímu povrchu. Astronauti měli hodně práce s experimenty a ověřováním všech systémů, ale nalezli si čas dívat se z okna a to bylo něco, co je velice naplňovalo. Eugene Cernan říkal, že pohled na zbrázděný povrch Měsíce je neuvěřitelně zajímavý. Mnoho lidí má představu, že šedý, krátery zbrázděný povrch nemůže být ničím zajímavý, ale prý je plný tolika tvarů, nečekaných výhledů a zákoutí, že by se od něj nedaly odtrhnout oči opravdu hodně dlouho. Ve chvíli, kdy se Snoopy přiblížil na čtrnáct kilometrů nad povrch Měsíce, nad místa, kde mělo přistávat Apollo 11, se nad obzor Měsíce vyhoupla Země. Gene tak viděl východ Země nad Měsícem a sám později říkal, že to byla jedna z nejkrásnějších věcí, které člověk může zažít. Země se jeví jako neuvěřitelně malinká a křehká oáza života v kontrastu s absolutně mrtvou krajinou Měsíce a nekonečným prázdnem kolem.
Ve chvíli, kdy se Snoopy pohyboval zmíněných čtrnáct kilometrů nad povrchem, mělo dojít k otestování automatických systémů a počítačů, které by měly pomáhat při přistání. Vinou automatických pohybů posádky a jednoduchosti počítačů však došlo k přepnutí na špatný počítač. Sestup totiž měly řídit dva, jeden jednodušší a druhý o něco složitější a zároveň navigační. Tyto počítače se nepohodly a posádka prožila nehezké chvilky.
V Houstonu to vypadalo asi tak, že v jednu chvíli posádka hlásila, že je všechno v pořádku a o vteřinu později se z reproduktorů řinula sprostá slova a na všech obrazovkách v řídícím středisku vyskočilo tolik chybových hlášení, že operátoři absolutně netušili, co se děje. Na orbitě Měsíce to vypadalo ještě hůře. Počítače najednou přestaly pracovat, respektive snažily se pracovat jeden přes druhého a loď zcela ztratila orientaci. Lunární modul začal nekontrolovatelně rotovat a pomalu ztrácet výšku. Radar řídicího počítače si totiž v nastalém zmatku, kdy ztratil z dohledu velitelský modul, našel cíl větší a to Měsíc. Tom Stafford po asi pěti sekundách, kdy se seběhlo neuvěřitelné množství věcí , si vzpomněl na let Armstronga v Gemini a porouchanou řídicí trysku. Vypnul proto všechny motory a počítače. V jediné sekundě po přechodu na ruční řízení se lunární modul stabilizoval.
Pozdější vyšetřování ukázalo, že kdyby modul rotoval ještě dvě sekundy, zřítil by se na povrch Měsíce. Posledním úkolem bylo zapálit startovací motor. Při tom byl využit přistávací stupeň lunárního modulu jako taková malá startovací plošina. Zážeh proběhl v pořádku a o půl hodiny později se Snoopy spojil s Apollem. Po spojení obou těles si Gene a Tom přelezli zpět do velitelského modulu Apolla a lunární modul vyslali na oběžnou dráhu kolem Slunce. Poslední velký úkol, který posádku čekal, byl zážeh motoru velitelské sekce, který je měl opět vyslat na přeletovou dráhu k Zemi. Kdyby tento zážeh neproběhl, nebyla by žádná šance, jak se dostat zpět k Zemi a Apollo 10 by dodnes kroužilo kolem Měsíce. Opět byly životy tří astronautů závislé na jediném motoru a jeho správné konstrukci.
Motor však pracoval výborně. Přebytek paliva, který zbyl, byl zužitkován k vyšší rychlosti a Apollo 10 se tak se svými čtyřiceti tisíci kilometry v hodině, s kterými se řítilo k Zemi, stalo nejrychlejším objektem, řízeným lidmi. Během zpáteční cesty se mimochodem posádka Apolla stala první, která se ve vesmíru oholila a vyčistila zuby. Nový způsob holení s použitím gelu a bezpečností žiletky totiž omezil možnost říznutí se a poletování vousů, které by mohly poškodit přístroje.
Zdroj: http://www.spacefacts.de/
Konání Eugene Cernana, který létal tak blízko Měsíci sledoval i jeden muž na Slovensku. U malé obrazovky s mnoha dalšími lidmi sledoval úchvatné záběry, které přicházely z vesmíru a byl pyšný. Jeho příjmení znělo Čerňan… Po přistání čekalo posádku Apolla 10 velké uvítání. Staly se hrdiny a protože hrdiny USA potřebovaly v této době jako sůl, zařídila posádce NASA velké turné po Státech, v rámci kterého je ve velkých městech vítali stovky tisíc lidí a vzdávala jim hold.
Už ve chvíli, kdy Snoopy létal nad Měsícem, se na startovací rampu začal přepravovat další Saturn 5, na jehož vrcholu seděla loď s označením Apollo 11. Posádka Apolla 10 zatím přežila nejrychlejší vstup do atmosféry a bezpečně přistála v Tichém oceánu a pro Gena Cernana začala pomalu nejdelší cesta, kterou měl urazit a na jejímž konci byla výprava, která vešla do dějin jako doposud poslední, při které kráčel člověk po Měsíci.
Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b5/The_three_prime_crew_members_for_the_Apollo_10_mission_%28Cernan,_Stafford_and_Young%29.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/patches2/apollo-10.jpg
http://www.kscvisit.com/art/apollo-10-launch.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/0/10075155.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4a/Apollo-10-LM.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/apollo-10_landing.jpg
Neviem ci to nie je trochu mimo temu ale vzdy som bol v tom, ze Komarovovi sa padaky vobec nepodarilo otvorit/vypustit. Je teda pravda, ze padaky sa vypustit podarilo, no nasledne sa odtrhli?
Tiez k nepilotovanemu letu Apollo 6 – viem, ze tam bol problem s motormi druheho stupna, ktory sa vypol predcasne. „V určitých fázích letu letěl obrovský Saturn i hlavou vzhůru proti Zemi.“ – nebolo to len, ze v urcitych fazach letu klesol predok rakety pod horizont? Lebo sa mi nezda, ze by kvoli aerodnamickym silam raketa retrogradny let motormi napred (aj ked od niektorych vysok uz snad ano) vobec zvladla. Ale v kazdom pripade pri retrogradnom lete by strata na rychlosti bola taka velka, ze by sa Saturnu uz asi nepodarilo dosiahnut obeznu drahu.
A do tretice: incident nad povrchom Mesiaca: „Pozdější vyšetřování ukázalo, že kdyby modul rotoval ještě dvě sekundy, zřítil by se na povrch Měsíce.“ Chapem, ze nekontrolovatelna rotacia modulu pri zapnutom descent engine bol vazny problem ale itak boli este 14km nad povrchom, mali dostatok paliva a v zalohe pripraveny ascent engine.
To o tych 2 sekundach pre katastrofou som videl uz pri viacerych zdrojoch, no nikdy som nepochopil ako to mohla byt az taka hranicna situacia. Budem rad ak mi to niekto vysvetli.
Nechcem aby moj prispevok bral ako hnidopichstvo, len ma tieto otazky ozaj zaujimaju.
Dakujem za vyborny clanok a vobec za cely serial, ktory je na velmi vysokej urovni.
U toho Komarova to nebylo ani to, ani ono. Ve skutečnosti se mu hlavní padák neotevřel zcela a záložní se kolem „pytle“, který hlavní padák vytvořil, omotal. Pokud Vás zajímají podrobnosti, zkuste tento článek:
http://blog.kosmonautix.cz/2012/11/kriticke-momenty-kosmonautiky-11-dil/
U toho Apolla-6 je historka s obráceným letem rakety dost rozšířená. Ve skutečnosti opravdu letí Saturn v poslední fázi motorového letu během práce S-IVB nosem pod horizont (ostatně jako vlastně každá raketa), protože zatímco výška je dostatečná, potřebuje stroj ještě nabrat rychlost, aby „nespadl“ zpět na povrch. V oficiálních pramenech jsem nenašel nic, co by svědčilo o letu „vzhůru nohama“ během práce S-II. Podle všeho systém řízení dokázal ztrátu motorů č.2 a č.3 kompenzovat s tím, že ostatní motory hořely trochu déle. To ovšem neznamená, že při započítání pogo oscilací prvního stupně a faktu, že třetí stupeň S-IVB se odmítl restartovat, neměli konstruktéři důvod k velmi, velmi hlubokému zamyšlení…
A co se týká těch dvou sekund, Gene Cernan a mnozí jiní opakují, že opravdu hrozilo nebezpečí nárazu do Měsíce. Nejdříve jsem taky neměl důvod nevěřit, ale čím více se hrabu ve zdrojích ohledně Apolla, tím více jsem přesvědčen, že tak vážné to nebylo. Bylo to hodně nepříjemné překvapení, to bezesporu, ale řekl bych, že ty dvě sekundy jsou od Gena dost velkým přeháněním. Vlastní obrázek si můžete udělat tady:
https://www.youtube.com/watch?v=uw1Wq-0TPCY
Ahoj chlapi, ty dvě sekundy jsou dosti rozšířené a jen na doplnění dalších zdrojů, které se o tomto problému zmiňují si dovolím citovat knihu „Cíl měsíc“ u které jsou jako autoři uvedeni Deke Slayton a Alan Shepard. Což jsou jména, která v programu Apollo rozhodně nestála na vedlejší koleji. Na straně 247 a 248 je krátká zmínka právě o tomto „incidentu“ u Měsíce a i zde oba zdůrazňují dvě vteřiny do nekontrolovatelného pádu na povrch měsíce. Berte to chlapi jen jako další příspěvek do diskuse o jinak velmi parádním článku a životopisu, za který velmi děkuji a rád na něj každé úterý čekám, i když kniha „Poslední muž na Měsíci“ jejímž autorem Geno Cernan je na čestném místě mé knihovny a znám jí téměř nazpaměť.
Nebylo to s Komarovem tak, ze on prestupovat nemel, ale meli k nemu prestoupit Jelisejev a Chrunov ze Sojuzu 2 a Bykovskij sam se mel vratit?
Jinak diky! Geno je muj velky oblibenec a vase serialy jsou skvele :-). Jen tak dal!
Jestliže byl LEM Apolla-10 na dráze s příluním 14 km nad povrchem žádná rotace i sebedelší tuto dráhu nemohla podstatně změnit.
Pokud se týká letu Saturnu 5 v bezpilotní verzi AS 502 došlo k poruše přívodu paliva k zážehové komůrce a tím k poklesu tlaku v motoru a počítač motor vypnul, omylem díky chybě v elinstalaci vypnul další zcela funkční motor stupně S-II. Saturn se přesto dostal na LEO , ale S.4B spotřeboval více paliva. Restart se nezdařil “ díky “ obdobné závadě na motoru, jako byla na S-II. Závada byla přesně identifikována a již se nikdy nevyskytla.
Považovat tento let za důkaz, jak byl projekt Apollo nebezpečný je zcela scestné, naopak je to důkaz jak byl program Apollo vyspělý, porovnejte tento let s pokusy Sovětů s N-1, těm nejen že všechny vybuchly, automatika nedokázala vypnout porouchané motory ale hlavně nevěděli ani pořádně proč jim to bouchlo a sami hlásali, že “ potřebují “ ještě dva až tři pokusy než N-1 konečně poletí / alespoň na LEO/.
Pokud jde o problémy LM na orbitě Měsíce byla zřejmě skutečně situace značně přehnána Eugenem Cernanem, dočetl jsem se však, že hlavní problém v tu chvíli byl ten, že navigační radar se začal místo na CM zaměřovat na Měsíc a tím účinně směřovat LM k nejbližším horám, které byly o něco blíže, než čtrnáct kilometrů.
Problémy při letu Apollo 6 byly také poněkud přehnané a za to se omlouvám. Nečerpám sice jen z životopisu Eugene Cernana, ale zrovna tuhle informaci jsem si řádně neověřil a vložil jí tam jen jako dokreslující situaci. Problémy jste popsal správně, ale nebyl to jediný problém během letu. Chod prvního stupně narušovala silná oscilace, která raketu roztřásla natolik, že adaptér spojující první a druhý stupně, tedy jen jeho plášť odletěl. Přesto však stupeň přestal pracovat ve správný čas. Následovaly popsané potíže druhého stupně. Stupeň S-4B se nezdařilo nastartovat a na závěr toho se místo něj zažehl motor servisního modulu, který roztrhl S-4B a loď od sebe.
Tolik tedy popis situace. Rozhodně jsme však nechtěl bombasticky ukazovat, jak byl celý podnik riskantní, to snad všichni víme, že riskantní byl a musel být, když se kráčelo po zcela nových cestách. A to k tomu prostě patří, bez toho by to nebyla výzva pro nikoho. A možná jsem dostatečně nevyzdvihl heroičnost a vyspělost programu, který se z toho dokázal poučit, ale věřím, že čtenáři si jistě tohle mezi řádky najdou, nic jiného z toho ani vyvodit nejde.
Díky za přečtení a komentář.
Možná teď píchnu do vosího hnízda, ale všiml jsem si, že i u mých článků trochu čtete mezi řádky to, co tam není. Nevšiml jsem si, že by někde v článku bylo napsáno, že by Apollo bylo nějak extrémně nebezpečné. Byla to jednoduše nová a relativně nevyzkoušená technologie se všemi z toho vyplývajícími aspekty. A start Apolla-6 totálním debaklem neskončil jen tak tak.
A je pravda, že Rusové v tomhle ohledu dost zaostávali, a je to logické- když si odmyslíme danou koncepci, pak zkrotit pětici, nebo čtveřici motorů je něco jiného, než kontrolovat 30 motorů. Pokud jde o bezpečnost posádek nicméně můžeme argumentovat třeba tím, že v případě havárií N-1 vždy zafungoval naprosto bezvadně záchranný systém (pokud byl namontován).
To je opravdu zajímavý článek. Netušila jsem čím vším si musel Cernam projít před svojí misí i během ní. Je to opravdu zajímavé a člověk si o běžný všední den ani neuvědomuje jak moc toho dlužíme těmto odvážným mužům, kteří riskovali aby posunuli lidské hranice zase o malinko dále. Smekám před ním pomyslný klobouk dolů a vám ještě jednou děkuji za moc hezký článek.
Popis letu AS-502 je podivný, ve starém L+K jsem našel popis letu od klubu Space, tedy současníků pokusu, jejich popisy lze zadojista považovat za věrohodné. A ti popisují let AS 502 takto : Při chodu motorů druhého stupně poklesl tlak a při druhém poklesu počítač motor vypnul. při montéři byly omylem připojeny kontakty druhého motoru a ten zhasl též. Počítač přešel na variantu s třemi motory a ty pracovaly až do úplného spotřebování paliva. / tedy déle než nominálně /. V důsledku toho třetí stupeň spotřeboval o dvě tuny paliva více, aby sestavu dostal na LEO, pracoval též déle. Tím padl původní plán dostat Apollo na dráhu s apogeem za drahou Měsíce. Druhý zážeh třetího stupně se nezdařil a proto bylo Apollo / v sestavě SM + CM / od sestavy odděleno a spotřebováním téměř všeho paliva SM převedeno na elipsu s apogeem tuším 22.000 km a při návratu z apogea uvedeno na sestupovou dráhu rychlostí 9,9 km/s a úspěšně přistálo. Závada byla ihned odhalena a spočívala v tom, že praskla přívodní hadička do zážehové komůrky jednoho motoru na S-II a motoru S4B, která pracuje po celou dobu chodu příslušného motoru , postižená hadice byla v dalších motorech nahrazena ohebným exemplářem a závada se nikdy neopakovala.
Proto bylo možné aby další Saturn-5 vynesl americké astronauty na měsíční orbit. Jinak Sověti na konec roku 1968 chytali oblet Měsíce v upraveném Sojuzu na špici nosiče Proton, ale nakonec pokus odvolali a udělali dobře, neboť když pokus v lednu 1969 provedli bez posádky nosič na rampě explodoval.
Všechny vypuštěné rakety celé rodiny Saturn splnily své mise a za letu se všechny s závadami, poruchami č zásahy vyšší moci, mám na mysli blesk do A-12, popasovaly a letěly.
Srovnáte-li to se spolehlivostí srovnatelných nosičů na sovětské straně, N-1 a Proton, tak tam šlo skutečně “ o život“, zřejmě proto se Sověti neodvážili člověka na Proton posadit a to je co říci, zejména když je známo jak riskovali v projektech Vostok a Voschod jen pro “ prvenství“.