Obyčejné pípání. Přesto pohnulo velmocemi a navždy změnilo svět. Pípání prvního Sputniku, první umělé družice Země, rozehrálo velkou hru, na konci které měl jeden muž zaklapnout dvířka lunárního modulu a naposledy tak podepsat konečné vítězství jednoho vesmírného závodu. Ta doba byla však neuvěřitelně daleko a před ní stálo mnoho nejistého, mnoho proher a nejistoty, jak tento závod skončí. V roce 1958 měl však podobné úvahy možná Werhner von Braun. Eugene Cernan byl v té době stále jen pilotem v zaučení a představa, že by se měl stát někým, kdo bude kráčet po Měsíci, byla daleko za hranicemi jeho snů a dozajista jej ani nenapadla. Přesto se však začalo pomalu schylovat k událostem, které svedou mladého Gena na cestu ke hvězdám.

2/7 Nová doba

V roce 1958 řešil Eugene Cernan jiné záležitosti. Dokončoval kadetní výcvik pilota a čekal jej jeden z posledních letů výcviku. Pilot, který byl doposud bez poskvrny a procházel výcvikem až příliš hladce, letěl nad kalifornskou pouští, pouhých patnáct metrů nad zemí. Podél jeho trasy byly zapíchané v pravidelných rozestupech navigační tyče a on letěl jen malý kousek nad nimi. Jednalo se o jeden z výcvikových letů, při kterých se simulovalo svržený jaderné pumy. Šlo o to, aby pilot letěl ke svému cíli, co možná nejníž, aby tak unikl nepřátelským radarům. Na konci tohoto nízkého letu se měl vydat prudce vzhůru a v té chvíli odhodit pumu, která pak po balistické křivce měla dopadnout na cíl a během svého letu dát ještě dostatek času pilotovi, aby odlétl do bezpečné vzdálenosti.

Gene se řítil nad míhajícími se navigačními tyčemi a snažil se jemně ovládat svůj FJ-4B a nasměřovat ho přímo na cíl. Jemně stlačil řídicí páku a ještě o kousek snížil letovou hladinu. Okolní krajina byla rozmazaná, Gene jen počítal, kolik zbývá do prudkého zvednutí a přidání ze současných 550 km/h na 980 potřebných k rychlému úniku z dopadové zóny. Když v tom se ozvala hlasitá rána, s letadlem to trochu zacloumalo, ale jinak se nic nedělo. Dle letové výšky si Gene uvědomil, že letí moc nízko a zřejmě zavadil o jednu z tyčí. Nevadí, všechno fungovalo, nikde neblikal alarm. Přesně v danou chvíli prudce zvedl své letadlo a odjistil pumu, ta se po balistické křivce vydala na svůj krátký let a Gene prudce zrychlil. Ukázkový let, jako vždycky.

O chvíli později bezpečně přistává na letišti El Centro. Při výstupu z letadla se snažil tvářit, že se nic nestalo, ostatně, kdo by mohl přijít na jednu poškrábanou tyč. Pozemní personál však naproti němu jde s podivnými výrazy v obličejích a s drobným pochechtáváním. Gene se podívá směrem, který ukazují a uvidí důvod. Od plechů pod čumákem letadla se až ke krytům spodní části kabiny pilota táhne šrám, který zanechal roztrhané pláty opancéřování. Na konci této rýhy pak z letadla ční tři metry ulomené kovové tyče.

Chybělo jen málo a s Cernana v té chvíli mohla být jen hromádka kouřících trosek. Nečekal ho však žádný postih, byla to zkušenost, která nového pilota přiučila mít respekt ke svému stroji a ten tehdy Gene získal.

Výcvik nakonec ukončil dle plánu a už v roce 1958 nastoupil na námořní základnu v San Diegu, kde ho čekalo jeho první přistání na letadlové lodi. Poprvé přistávat na letadlové lodi je neuvěřitelně složité. Obrovská masa železa se na oceánu kolébá jak krabička od sirek zmítaná ve vlnách a i když přistával na tehdy jedné z největších letadlových lodí světa, zdála se mu přistávací plocha tak malinká. Přistání se však nakonec zdařilo a Gene se stal jedním z těch letců, schopných operovat z oceánu.

Po prvním přistání se Eugene Cernan stal členem posádky letadlové lodi Shangri-La, která operovala v Tichém oceánu. Vzpomíná, jak místo důstojnické jídelny neslo zajímavou atmosféru. Povětšinou v ní sedělo několik desítek ostřílených pilotů a hlasitě se bavili. Bylo cítit, jak každý jeden ví, že několik ze zde sedících se už nikdy nepodívá na břeh. Být letcem na letadlové lodi bylo jistě nebezpečnější, než být pouhým pozemním stíhacím letcem. Vždy hrozilo, že při přibližovacím manévru se spletete o metr a napálíte buďto do přistávací plochy lodi, nebo jí o kousek přeletíte a už se nestačíte zvednout a napálíte rovnou do hladiny oceánu. Takové havárie vždy končily tichým obřadem přímo na palubě, přičemž se často nepodařilo najít ani tělo. Byly známé i ne až tak výjimečné případy, kdy selhal vystřelovací záchranný mechanismus a ani tato poslední možnost záchrany nebyla spásou.

Služba na letadlové lodi se stala pro Gene pomalu vojenskou rutinou. V noci se snažil najít malý světelný naváděcí paprsek, aby poslepu přistál na malé lodi, v bouřích se snažil trefit poskakující přistávací plochu. Až v roce 1959 se poprvé začaly dotýkat kosmické události. V tomto roce se sovětská Luna 2 stala prvními lidmi sestrojeným objektem, kterému se podařilo zasáhnout Měsíc. Luna 2 přitom vážila 400 kilogramů a při dopadu vyhloubila na povrchu Měsíce několik metrů široký kráter. Tento drsný způsob hry opět potvrdil druhořadou roli USA v dobývání kosmu. Ještě v roce 1959 se sovětům podařilo navést Lunu 3 na orbitu Měsíce. USA musely nějak reagovat a také že zareagovaly.

Scott Carpenter Cooper, John Glenn, Gus Grissom, Wally Schirra, Alan Shepard a Deke Slayton byli prohlášeni za první sedmičku amerických astronautů, kteří konečně pokoří Sovětský svaz a stanou se prvnímu muži ve vesmíru. Mezi nimi byli i čtyři námořní letci. Každý letec tehdy zatoužil se ocitnout na tomto seznamu, který byl otisknut snad ve všech novinách Spojených států. V té době i Eugene Cernan měl upřený pohled k nebi a toužil se stát astronautem, ač v té době nikdo netušil, co to znamená a co to bude obnášet. V rámci toho byly zveřejněny i požadavky, které by měl splňovat nějaký další žadatel, který by chtěl vstoupit do tohoto VIP seznamu možných budoucích astronautů. Požadavky vypadaly takto:

Žadatel by měl být absolventem školy zkušených pilotů, měl by mít dva roky zkušeností jako testovací pilot na nejméně dvaceti nejvýznamnějších typech strojů, musí mít nalétáno alespoň 1500 hodin na proudových strojích, ke dni 31. Prosince 1959 nesmí být starší čtyřiceti let. Jeho váha nesmí přesáhnout 80 kilo a výška 180 centimetrů. Tehdy Cernan splňoval jen dva požadavky, nebylo mu čtyřicet a měl ten správný titul. Avšak velice zatoužil po tom stát se pilotem raketové kosmické lodě a létat vesmírem. Tehdy se v jeho hlavě začal rodit nový sen a on se rozhodl, že jej bude urputně následovat.

V roce 1959 se pro Gene stala ještě jedna důležitá věc. Na jednom civilním letišti potkal svoji budoucí manželku, byla tehdy letuškou společnosti Continental Airlines a jmenovala se Barbara Atcheley. Seznámili se poněkud zvláštním způsobem, protože dříve než jí stačil oslovit, odešla do jiného letadla. Její hledání tak vyžadovalo hodně telefonátů do letecké společnosti, přemlouvání a malých lží, ale nakonec se setkali a docela si padli do oka. 6. května 1961 se vzali. Jen o den dřív se prvním americkým astronautem stal Alan Shepard, když na pár minut vystoupil při svém parabolickém letu až na hranici vesmíru. Ve své malé a stísněné lodi Mercury tak zapálil doutnák amerického pilotovaného výzkumu vesmíru. Avšak nebyla to výhra, už 12. dubna se na orbitu dostal první člověk, který ve své prostornější lodi Vostok 1 obletěl Zemi. Jmenoval se Jurij Gagarin a Sovětský svaz opět porazil USA v jedné z bitev vesmírných závodů.

V roce 1962 se John Glenn stal prvním Američanem, který se podíval na oběžnou dráhu Země. Tehdy start sledoval v televizi i Eugene Cernan a opět zatoužil stát se astronautem, ale tehdy mu přišla jiná nabídka od námořnictva, která mu nabízela dodělat si magisterský titul a přesto zůstat stíhacím cvičebním pilotem, což zajišťovalo dobrý plat a neocenitelné zkušenosti, plus zisk lepšího titulu. Věděl totiž, že nesplňuje požadavky pro astronauta, nicméně NASA v té době zmírnila kritéria a přijala druhou skupinu astronautů, mezi kterými byl třeba i Neil Armstrong, Jim Lovell, či Ed White.

4. března 1963 se stala pro Gena významná událost, narodila se mu dcera. Pojmenovali jí Teresa Dawn Cernanová. V tomto roce nastupoval Gene třetí ročník navazující magisterského studia a v rámci něj měl jít i na praxi do firmy Aerojet General v Sacramentu, kde pracoval na pokročilých raketových pohonech na kapalná paliva. Raketová technika v té době prožívala velký boom a byl o ní velký zájem. Jednoho dne mu však zavolal jistý Alan Shepard a jejich hovor vypadal asi nějak takto:

„Dobrý den, mluvím s Eugenem Cernanem. Zde je Alan Shepard.“

„Ehm, ano, vy jste Ten kapitán Shepard?“

Muž trochu popuzeným tónem odpověděl. „Ne, ten kapitán Shepard. Všichni se mě takhle ptají. Ale k věci. V námořnictvu strávili šest měsíců sestavováním seznamu vhodných adeptů, kteří by se hodili na jeden – za určitých okolností – zvláštní program. Vy jste mezi nimi. Nuže, chcete se dobrovolně přihlásit?“

„Jaký zvláštní program, nikam jsem se nehlásil.“

Na druhé straně rozhovoru se ozvalo povzdechnutí a popuzený hlas. „Přeci na program Apollo, chceme vás doporučit k dalšímu posouzení NASA.“

Eugene Cernan zaváhal, pak mu vyskočilo srdce do krku: „No, ano, pane! Co ano, pane, zatraceně určitě ano, pane!“

„V tom případě mi nestačí vaše slovo, ale chci to od vás do tří dnů písemně.“ A muž zavěsil.

Cernanova cesta do vesmíru právě začala.

Zdroje obrázků:
http://www.beachamjournal.com/.a/6a01053653b3c7970b01157010988f970b-800wi
http://kik-sssr.ru/Hist_2_FirstLunaProb/i0281rp.jpg
http://www.donsenda.com/navynasa/Astronauts/Gemini/images/Cernan_E.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/9/9f/FJ_Fury.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/98/John_Glenn_in_his_Mercury_pressure_suit_2.jpg