Rok 1967 začal mizerně. Vlastně- začal příšerně, katastroficky a strašlivě. 27. ledna, během zdánlivě nevinného testu na rampě zahynula při požáru v kabině posádka prvního pilotovaného Apolla. Velitelem nešťastné posádky byl Gus Grissom. Tento fakt měl pro další osud Neila Armstronga zcela zásadní dopad: Deke Slayton, šéf oddílu astronautů a demiurg, který sestavoval posádky, se nechal po letech slyšet, že kdyby k požáru nedošlo, mužem, který by jako první otisknul svou stopu na povrch Měsíce, by byl právě Gus. To však Armstrong nemohl tušit, alespoň tehdy ne. Tehdy cítil jen palčivou bolest ze ztráty tří kolegů a přátel. Největší trauma pro něj znamenala smrt Edwarda Whitea. Stejně jako s Elliotem See pojilo Armstronga s Edem Whitem pevné přátelství. Když se přistěhovali do Houstonu, koupili Armstrongovi a Whiteovi jeden pozemek, rozdělili jej napůl a postavili si na svých dílech domy. Brzy ráno 24. dubna 1964 vypukl v domě Armstrongů požár, zaviněný vadnou elektroinstalací. Janet Armstrongová dodnes vzpomíná, jak Ed jediným skokem překonal dvoumetrový plot, který oba pozemky dělil, a okamžitě začal požár hasit, zatímco Neil z hořícího domu vynášel syny Rickyho a Marka. A teď Edův život ukončil jiný požár, a i s Gusem Grissomem a Rogerem Chaffeem jej smrt zastihla tam, kde s ní nikdo nepočítal a nikdo si ji nepřál- nikoli během letu, ve vzduchu, nebo ve vakuu vesmíru, ale na zemi, ani jediný milimetr nad rampou…

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (6/11)

Na šachovnici osudu

Neil se o požáru na rampě 39  dozvěděl týž večer během party v Bílém domě. Jako člen delegace astronautů byl přítomen podpisu mezinárodní smlouvy o mírovém využívání vesmíru. Jako mávnutím proutku se program Apollo zastavil. NASA a vlastně celá Amerika se ptala, zda je možné splnit Kennedyho výzvu a zda její splnění stojí za oběti, dosud přinesené na její oltář.

Neil byl zvyklý, jako ostatně každý vojenský nebo testovací pilot na pohřby kolegů. Ani angažmá v oddílu kosmonautů nepřinášelo v tomto ohledu nějaké změny- ještě před Grissomem, Whitem a Chaffeem se musel rozloučit s Elliotem See, Charliem Bassetem a Theodorem Freemanem. Všichni se stali oběťmi leteckých katastrof. Než rok 1967 skončí, přibydou ještě dva pomníčky: Ed Givens sice zahyne při obyčejné autonehodě, ale C .C.Williams svůj konec nalezne opět v nebezpečné krásce jménem T-38  (Mimo řady oddílu astronautů NASA na konci roku 1967 v letounu F-104 přijde o život ještě Robert Lawrence, člen oddílu USAF pro program MOL, a potenciálně první astronaut černé pleti).
V pátek 5. dubna 1967 oznámila vyšetřovací komise výsledky svých šetření ve věci požáru Apolla-1. Astronauty v této komisi zastupoval Frank Borman, výjimečně schopný, pečlivý a rozhodný muž, jehož výstup během slyšení v Senátu možná celý program zachránil. Byly pojmenovány příčiny havárie, byly popsány špatné zkušenosti s prací dodavatele Apolla, kterým byla firma North American. Byly navrženy změny a úpravy nejen technického charakteru, ale i změny v managementu. Jejich implementace bude trvat rok a půl, ale bez těchto změn, a cynicky vzato vlastně bez oné děsivé tragédie, by se podle mnohých Apollo nikdy nedostalo na Měsíc, a oběti by přišly tak jako tak…
Během misí Gemini bylo stále co na práci, Neil sloužil mimo jiné jako capcom pro Gemini V a Gemini IX-A, a když k tomu připočteme výcvik pro pětku, osmičku a jedenáctku, plus turné (NASA si velmi dobře uvědomovala PR hodnotu svých „hvězdných chlapců“) po jižní Americe na podzim 1966, byl Armstrong v období 1965-1966 velmi vytíženým mužem. Ostatně kolegové z New Nine a spousta dalších mužů z následujících nově vybraných skupin na tom byla podobně. Ale teď, když se program po tragédii Apolla-1 zastavil, byl najednou čas na přemýšlení. A to nebylo dobré.
Deke Slayton, jako správný šéf, vycítil, že je třeba dát mužům něco na práci a motivovat je. Proto si hned po ukončení práce vyšetřovací komise zavolal v pondělí 8. dubna osmnáctku vybraných astronautů do konferenční místnosti v budově číslo 4 komplexu Manned Spacecraft Center. Jak bylo Dekovým zvykem, přešel rovnou k věci: „Chlapi, kteří poletí lunární mise, jsou chlapi v téhle místnosti.“ Možná to bylo trochu melodramatické, oněch osmnáct mužů však poposedlo na svých židlích a pozorně naslouchalo, když Deke začal předestírat plány jednotlivých fází útoku na Měsíc: mise typu A vyzkouší Apollo a Saturn V v bezpilotním režimu na orbitu. Mise typu B pak prověří stejným způsobem lunární modul (LM). Typ C bude pilotovaným testem Apolla. D prověří Apollo spolu s LM během pilotovaného letu na orbitu. E učiní totéž, ovšem na extrémně vysoké dráze. Mise typu F budou komplexní prověrkou Apolla i LM v blízkosti Měsíce a G bude první mise s přistáním na jeho povrchu. Následovat bude typ H, tedy lehce rozvinuté opakování mise G. Mise J pak budou mít za úkol zůstat na Měsíci delší dobu, než G a H, a bude se tedy věnovat mnohem více vědeckým výzkumům. Co bude po misích typu J, to zatím nebylo rozhodnuto.
Nikdo nemohl tušit, že nakonec vše dopadne trochu jinak, a že mise E se vůbec neuskuteční a naopak přibude jakýsi „mezistupeň“ v podobě sólového letu Apolla bez LM na měsíční orbit. To bylo zatím vzdáleno přes rok a půl, pro Armstronga teď bylo důležité, že konečně dostal pořádnou práci: byl jmenován velitelem záložní posádky pro Apollo-9. Jeho posádkou byli Buzz Aldrin a Jim Lovell. Apollo-9 mělo původně otestovat LM na vysoké dráze, s hlavní posádkou ve složení Borman, Collins a Anders. Tím pádem měl při zachování rotace posádek Armstrong a jeho tým jisté místo na palubě Apolla-12. Vzhledem k tomu, že zatím nebylo jasné, kolik misí bude každá z výše zmíněných fází vyžadovat, nebylo zatím jisté, co bude náplní letu. Nikdo nemohl tušit, že právě tímto jmenováním se začínají posunovat figurky na šachovnici osudu a historie.
Testy bezpilotních Apoll probíhaly relativně uspokojivě (i když Saturn vykazoval dílčí nedostatky), stejně tak výcvik posádek. Ovšem na počátku července přišly první změny. Mike Collins začal při tradičních utkáních v házené (nejoblíbenější sport v oddílu astronautů) cítit podivné brnění v noze. Pečlivá vyšetření ukázala na kostní výrůstek na jednom z krčních obratlů, který utlačoval míchu. Collins musel okamžitě na operaci a tím ztratil místo v Apollu-9. Slayton situaci vyřešil jednoduše: Jim Lovell už s Frankem Bormanem letěl, proto jej přesunul do hlavní posádky. Protože pilotem velitelského modulu musel být zkušený astronaut, Buzz Aldrin se přesunul na prostřední křeslo. Na jeho místo do Armstrongova týmu doplnil Slayton nováčka Freda Haise. A pak do této rošády zasáhli Sověti a Grumman Aircraft Engineering Corporation.
Grumman dostal v roce 1962 kontrakt na vývoj a výrobu lunárních modulů pro nadcházející měsíční mise. Zadání bylo svým způsobem jednoduché: postavit stroj, který po oddělení od velitelského modulu Apolla doveze dva muže na měsíční povrch a pak zase zpátky k čekajícímu Apollu. Na první pohled jednoduchá záležitost- žádný tepelný štít, žádné starosti s aerodynamikou. Jenže na ten druhý se záležitost maličko komplikovala: jak postavit stroj co nejspolehlivější s maximální redundancí systémů- ale na druhou stranu co nejlehčí? Dvě zdánlivě neslučitelné podmínky, a podle toho také vývoj LEM (Lunar Excursion Module, později přejmenovaný na jednodušší LM- Lunar Module) vypadal. Problém stíhal problém, inženýři a technici neustále bojovali s netěsnostmi palivového systému, softwarovými chybami, a hlavně s chronickou nadváhou modulu. Stále více bylo zřejmé, že pro termín letu Apolla-8 LM nebude připraven. Do toho se k vedení NASA dostaly náznaky od CIA, které se týkaly možnosti, že Sověti chystají pilotovanou cirkumlunární misi.

Po zjištění, že LM nebude schopen letět před začátkem roku 1969 se 9. srpna konala v kanceláři Boba Gilrutha porada, na které bylo rozhodnuto o bezprecedentním a zřejmě nejodvážnějším kroku v historii pilotovaných letů: neposílat Apollo-8  a lunární modul na oběžnou dráhu Země, ale vypravit osmičku bez modulu k Měsíci. Posádka Jima McDivitta už byla v pokročilém stadiu výcviku s lunárním modulem a let bez něj by pro ně postrádal smysl. Proto se přesunou na misi Apollo-9, během které měl být modul už připraven.  V neděli 11. srpna se Frank Borman dozvěděl o tom, že jeho Apollo neponese číslo 9, nýbrž 8, a že se má stát velitelem první posádky, která má opustit zemský orbit. Frank po příležitosti okamžitě skočil, a tím opět posunul další figurku na šachovnici osudu Neila Armstronga. Tím okamžikem se Neil stal s Aldrinem a Haisem zálohou Apolla-8, a ona bájná rotace posádek mu teoreticky zajistila křeslo v Apollu-11. Historie začínala dostávat jasnější kontury…
O Vánocích 1968 Apollo-8 kroužilo kolem Měsíce. Odpoledne 23. prosince proběhl legendární televizní přenos, během kterého se Borman, Anders a Lovell střídali ve čtení z biblické knihy Genesis. Po jeho skončení zavládl v řídícím středisku dočasný klid. Armstrong si užíval krátké chvíle oddechu, když si jej odchytil Deke Slayton a zatáhl ho do jedné z prázdných zasedaček. Tam mu předložil svou nabídku, na kterou Neil čekal: bude velitelem Apolla-11. Pokud Apollo-9 a -10 proběhnou bez problémů, jedenáctka se stane misí typu G, tedy prvním pokusem o přistání na Měsíci. Armstrongovou posádkou bude pilot velitelského modulu (CMP) Mike Collins, který se mezitím plně zotavil z operace obratle, a pilot LM (LMP) Buzz Aldrin. Deke ovšem Neilovi jasně naznačil, že pokud si to Neil nebude přát, Buzz členem posádky nebude.
Buzz Aldrin byl totiž velmi neobvyklou osobností, pro mnohé jeho tehdejší spolupracovníky ještě dnes znamená vyslovení jeho jména mírně rozporuplné pocity. Syn známého plukovníka letectva Edwina Aldrina Sr. a graduant prestižního MIT, jehož disertace nesla název  „Line-of-Sight Guidance Techniques for Manned Orbital Rendezvous (Naváděcí techniky pro pilotované orbitální sblížení v režimu přímé viditelnosti)“, Aldrin proslul mezi ostatními přezdívkou „Doktor Rendez-vous“. O svém zamilovaném tématu dokázal mluvit celé hodiny bez ohledu na složení posluchačstva. Jeho povaha byla zvláštní směsicí egocentrizmu, neuvěřitelných schopností, ambic, skrývané nejistoty a asertivity.
Mike Collins pak, stejně jako Aldrin, byl původně z USAF. Byl synem leteckého atašé v Itálii, proto se v jeho rodném listu skví v kolonce „rodiště“ věčné město Řím. Mike byl a je velmi uvolněnou, veselou a nenucenou osobou. Sám sebe považuje za trochu lenivého, toto tvrzení ale jen zastírá jeho velké kvality, a to jak technické a fyzické, tak sociální. Mike je příkladem člověka, který klame tělem- na jednu stranu je neuvěřitelně schopný, na stranu druhou se nebere tak úplně vážně. Právě on měl být tmelem, který udržoval posádku Apolla-11 pohromadě.

Neil si vzal v otázce zařazení Buzze Aldrina den na rozmyšlenou. Deke mu slíbil, že pokud s Buzzem pracovat nechce, dostane místo něj Jima „Shaky (Třasořitku)“ Lovella. Podle Neila si však Lovell zasloužil velet vlastní lunární misi, proto na Štědrý den Slaytonovi oznámil, že s Buzzem nebude mít problém. Proto si mohl Deke v pondělí 6. ledna 1969 zavolat do své kanceláře Armstronga, Aldrina a Collinse, a oznámit jim suše: „Budete to vy!“
Okamžitě začaly přípravy a specifický výcvik pro lunární misi. Okamžitě také ale začala vyplouvat na povrch poněkud zvláštní okolnost: zatímco všechny předchozí posádky si k sobě navzájem vytvořily kamarádský vztah a trávily spolu i spoustu času mimo pracovní dobu, s posádkou Apolla-11 to bylo jiné. Mike Collins sebe a své kolegy označil za „přátelské cizince“. Mimo pilotní a inženýrský žargon se toho na simulátorech mezi trojicí moc nenapovídalo, ale zdálo se, že posádka funguje bez problémů a nikomu z nich to zvlášť nevadí. Během příprav se objevila pouze jediná větší třenice.
Týkala se plánované EVA na měsíčním povrchu. Buzz Aldrin rozjel poměrně agresivní kampaň, zaměřenou na fakt, že právě on by měl být prvním, kdo vstoupí na měsíční povrch. Odvolával se na program Gemini, kde EVA vždy vykonával pilot, zatímco velitel zůstával uvnitř. Jenže LM byl něco jiného, než Gemini- jeho dovnitř otevíraný průlez byl koncipován tak, že panty byly umístěny vpravo. Velitel stál na levé straně, proto bylo logické a také praktické, když jako první vylezl ven právě on. Buzz se s tím však nechtěl smířit. Pak se do kampaně zapojil i jeho velmi ambiciozní otec a celá záležitost se dostala až ke špičkám NASA. Neúnavný Aldrinův lobbing začínal jít všem pořádně na nervy. Deke Slayton nakonec Aldrinovi jasně naznačil, že vzhledem k Armstrongově delší službě v oddílu astronautů to bude právě Neil, kdo vstoupí na měsíční povrch jako první. Aby NASA uklidnila tisk, který neustále bombardoval všechny zainteresované stejnou otázkou, 14. dubna na tiskové konferenci šéfmanažer programu Apollo Dr. George Low oznámil definitivní rozhodnutí: do učebnic historie vejde Neil Armstrong.
Neil celou záležitost později smetl ze stolu s tím, že první na Měsíci byli oba: on i Buzz. Když přistáli na povrchu, byli na tom úplně stejně. A onen první krok- to byla už jen třešnička na dortu. Nicméně i on si plně uvědomoval roli prvního člověka, který vstoupí na jiné nebeské těleso. Přesto svoji roli zvládal s grácií, které si nemohli nevšimnout i ti, kteří měli rozhodovací moc. Jeden z faktorů, který zaznamenal tehdejší ředitel letových operací Chris Kraft, byl možná klíčový. Jak Kraft říká, „Neil neměl žádné ego.“ Právě absence velkých ambicí, chladnokrevnost během krizových okamžiků, a současně schopnost efektivně velet zapsala Armstronga do učebnic dějepisu.
V první řadě se ale ocitnul na správném místě v pravý čas. Vzhledem k tomu, že nejjistější kandidát na první měsíční vycházku Gus Grissom byl po smrti, uvažoval totiž původně Slayton o tom, že Apollo-11 svěří Jimu McDivittovi. Jenže ten byl v té době až po uši v přípravách své nadcházející mise Apollo-9. Slayton také koketoval s posádkou Apolla-8  Franka Bormana, koneckonců k Měsíci už Borman, Lovell a Anders letěli. Jenže Borman už před letem osmičky avizoval Slaytonovi, že chce z neustálého kolotoče simulací, nácviků a služebních cest vystoupit. Posledních několik měsíců téměř vůbec neviděl svoji rodinu, a obětovat další měsíce a také bůhvíjak dlouhou dobu po letu se mu nechtělo. Proto Slayton zůstal u své zavedené rotace posádek.
Na začátku března otestovala posádka Apolla-9 poprvé LM na oběžné dráze kolem Země. Přes původní zdržení a problémy s tímto výtvorem Grummanu se Spider, jak byl modul Apolla-9 pojmenován, choval naprosto skvěle. Druhá generálka již proběhla v květnu přímo u Měsíce. Apollo-10 tam vyzkoušelo LM v prostředí a při úkolech, pro jaké byl konstruován. Až na jedno malé zaváhání, způsobené chybou v checklistech posádky, se i Snoopy, jak astronauti svůj LM pojmenovali, perfektně osvědčil.
Šachovnice byla připravena, figurky rozestavěny, hlavní hráči byli na scéně. Další misí bude Apollo-11, a bude mít jediný cíl: pokusit se o přistání na povrchu našeho nebeského souputníka. Na Neila Armstronga a jeho tým se upřely zraky celého světa. Největší dobrodružství v dějinách mohlo začít…

(článek má pokračování)

Zdroje Obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_1’s_Command_Module_-_GPN-2003-00057.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:T-38_Nasa.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/apollo-8_backup.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11.jpg