Bylo by zbytečné zde připomínat, jak velký úspěch znamená mise Cassini – a to nejen pro NASA, ale i pro výzkum naší sluneční soustavy, nejen našeho druhého největšího plynného obra, fotogenického Saturnu. Neuběhne prakticky týden, kdy bychom se někde nedočetli o dalším úspěchu tohoto programu, či naopak o další nové záhadě, která způsobuje bezesné noci (nejen) astronomům. Pojďme se teď spolu podívat na dva poslední objevy, které byly publikovány v uplynulých dvou týdnech.

Stáří Saturnových prstenců konečně odhaleno?

Kolem stáří saturnovských prstenců se rok co rok už po mnoho dekád objevují nové a nové teorie, povětšinou následované plamennými debatami. Posledních pár let se část astronomické obce přikláněla k názoru, že jde o fenomén relativně velmi mladý (několik set milionů let), neboť vysoká odrazivost slunečních paprsků svědčí o tom, že částice, tvořící prstence neměly dostatek času, aby byly zaneseny prachem, a že před sebou prstence nemají dlouhého trvání. Nemenší část odborníků ovšem kontrovala, že velké albedo je způsobeno častými srážkami jednotlivých komponent prstenců, dochází tedy k neustálému praskání a odhalování čistého ledového materiálu, na kterém se prach jednoduše nestačí usadit.

Saturnovy prstence tvoří nejen exkluzivní pastvu pro oko a poskytují dechberoucí vesmírný „estetický zážitek“, jsou i velmi zajímavým úkazem. Horizontálně jsou široké skoro 300 000 kilometrů, ale vertikálně jsou tenké maximálně několik desítek metrů. Materiál tvoří ponejvíce vodní led, smíchaný s kamenným materiálem, na kterém se podílí velkou měrou mikrometeorické bombardování Saturnova okolí, způsobené velkou gravitací ledového giganta.

Podle posledních dat měření sondy Cassini se složitý systém prstenců zformoval před 4,4 miliardami let, zhruba v době, kdy se formovala samotná planeta a její měsíce. Tým pod vedením Saschy Kempfa z Coloradské univerzity v Boulderu použil k měření palubní analyzátor kosmického prachu (Cosmic Dust Analyzer). Zjistil, že že pouze velmi malé množství prachového materiálu přichází do kontaktu s prstenci. Číselně vyjádřeno, pouze 0,0000000000000000001 gramů (10^ -19) částic na čtvereční centimetr se pohybuje každou vteřinu prostorem až do vzdálenosti padesáti Saturnových poloměrů. S tak nízkým výskytem částic vychází z výpočtů doby trvání prstenců neuvěřitelně vysoké číslo 4,4 miliardy let.

Kempfův tým byl navíc schopen rekonstruovat dráhy mnoha těchto částic a zjistil, že některé pocházejí z Kuiperova pásu, ba dokonce z dalekého Oortova oblaku, jenž tvoří kulové halo primordiálního převážně ledového materiálu kolem naší sluneční soustavy až do přibližně poloviční vzdálenosti od Slunce k nejbližším hvězdám a některé dokonce z mezihvězdného prostoru.

Podivný objekt u Saturnova prstence A

15. dubna letošního roku vyfotila palubní kamera sondy Cassini zvláštní anomálii kolem Saturnova prstence A. O pár dní později narazil astronom Carl Murray z londýnské Queen Mary University, jenž je součástí výzkumného týmu Cassini, na zvláštní útvar kolem prstence A. Jak prohlásil na zasedání Americké geofyzikální unie v San Franciscu, nikdy nic takového neviděl. Jelikož snímky prohlížel a analyzoval 19.dubna – v den, kdy jeho tchýně slavila osmdesátiny, rozhodl se anomálii pojmenovat na její počest – Peggy.

Peggy vypadá o objekt o velikosti přibližně kilometru, čili je příliš malý, aby jej zachytila palubní kamera sondy Cassini. To co můžou vědci přímo pozorovat, jsou interference a poruchy, které vyvolává v prstenci A. S trochou opatrnosti proto mluví astronomové o měsíci, nebo spíše měsíčku, i když ve skutečnosti taková jména si nechávají pro objekty až deset krát větší, než se Peggy zdá být.

Jiným důvodem může být nepravidelné nakupení – akumulace materiálu tvořícího prstenec, který může vést v neposlední řadě i k utvoření nového měsíce – to by byla skutečná astronomická lahůdka!

Zdroje informací:
http://www.space.com/
http://earthsky.org/

Zdroje obrázků:
http://earthsky.org/
http://astrobob.areavoices.com/