Od samého počátku byla sedmička astronautů Mercury neuvěřitelně uctívanými celebritami. Každý, kdo mohl, se předháněl se skvělými nabídkami pro nové hrdiny- od domů na klíč za hubičku, přes směšně levné nejnovější sporťáky Chevrolet, až po půl milionu dolarů, které si měli astronauti rozdělit během tří let výměnou za přístup do svého soukromí. Nabídku učinil časopis Life, který se tak od 14. září 1959 stal výlučným informačním kanálem o „domácím dění“ u nových hvězd na americkém nebi popularity. Navenek bylo vše přátelské, selanka, jakou by člověk pohledal. Ovšem v zákulisí se začal rozhořívat zápas o sedadlo při první epochální misi člověka za hranice atmosféry. Boj se odehrával zejména mezi dvěma postavami.  Jednou z nich byl John Glenn, zkušený pilot s více než pěti a půl tisíci nalétaných hodin, držitel transkontinentálního rychlostního rekordu, mistr mediální manipulace a miláček médií. Druhým favoritem byl muž, jehož letecká kariéra mu přinesla stejně jako Glennovi v součtu téměř osm měsíců prožitých ve vzduchu, z toho velká část jeho letů začínala a končila na palubách letadlových lodí. Jeho osobnost vyzařovala krom silné sebedůvěry i jistou auru nadřazenosti a ledový pohled modrých očí dokázal spolehlivě přimrazit každého, kdo mu zkřížil cestu. Alan Shepard byl Johnu Glennovi více než důstojným soupeřem…

Alan Shepard- osudu navzdory (4/8)

Vzhůru!

O tom, že lety do vesmíru nejsou žádným piknikem, se mohli členové Mercury 7 přesvědčit velmi záhy. Už 18. května 1959 byli na Cape Canaveral přítomni startu nosiče Atlas D, který se měl stát jejich dopravním prostředkem na orbit. Ale po pouhých šedesáti sekundách letu výrobek firmy Convair spektakulárně vybuchl a v okamžiku, kdy se ohnivý mrak rozpínal po obloze, Shepard lehce drcnul loktem do Glenna a pronesl: „Tak to jsem rád, že nám tuhletu odklidili z cesty. Jen doufám, že to opraví…“ Program se však tímto škobrtnutím (a u Atlasu nebylo jediné…) nezastavil. Prvním nosičem pilotované kabiny Mercury má být tak či onak  starý dobrý Redstone, který dokáže kabinu dostat do vesmíru sice jen na suborbitální skok, ale spolehlivě. Alespoň na papíře to tak vypadalo.

Práce však čekala nejen techniky od Convairu. Astronauti se začali podrobovat tvrdému výcviku, který byl mixem akademických předmětů, fyzické přípravy, materiální přípravy a specifického tréninku na centrifugách a podobných „mučících“ strojích. Výsadní postavení mezi těmito záludnými mašinkami měl MASTIF. Tato přezdívka byla zkratkou názvu “ The multiple-axis space test inertia facility“, zjednodušeně řečeno se jednalo o křeslo, umístěné v závěsech se třemi stupni volnosti, které bylo možno roztočit podél libovolné osy. Úkolem astronauta bylo pomocí řídicí páky sedadlo stabilizovat. Všech sedm adeptů si MASTIFu užilo dosyta. Každý z nich po divoké jízdě trpěl závratěmi a nevolností. Lékaři se jen trochu divili tomu, že u Alana ona nevolnost ustupuje pomaleji, než u ostatních. Kdyby tak mohli vidět o čtyři roky dopředu, kdy bylo náhle jasné, co za oním pomalým odezníváním vertiga stojí…
Krom výcviku a sledování startů raket, často neúspěšných (jak Shepard trefně poznamenal: „Co byste čekali od raket, postavených kontraktorem, který nabídnul nejnižší cenu?“), byli astronauti zainteresováni na designu důležitých součástí systémů Mercury. Od kabiny samotné, přes integraci s nosičem až po připomínky k systémům navigace, orientace, udržování životních podmínek a k letovým procedurám. A samozřejmě také prostřednictvím návštěv v příslušných továrnách zvedali morálku tisícovek pracovníků, podílejících se na programu. Během velmi krátké doby se Shepard, ač neměl média nijak v lásce, stal zaníceným řečníkem- velmi dobře pochopil, proč je John Glenn miláčkem davů.
V té době se také dostal k jisté zajímavé nahrávce. V jednom z dílů série „The Steve Allen Show“ předvedl komik Bill Dana svou postavu „José Jiménez- váhavý astronaut“. Dana ztvárnil fiktivního astronauta mexického původu, jenž byl naprosto vyděšený z mise, kterou má uskutečnit, a plačtivým hlasem lámanou angličtinou sděloval reportérovi, že nikam letět nechce. Skuteční nastávající astronauti si Jiméneze velmi oblíbili, ovšem Alan byl naprosto unešen. Gramodesku s výstupem Billa Dany si přetočil na magnetofonový pás a v okamžicích klidu ji na Cape Canaveral pouštěl do amplionů na rampě na nejvyšší hlasitost.
Na konci roku 1960 si astronauty svolal Dr. Robert Gilruth, šéf Space Task Group- interní skupiny v rámci NASA, která se zabývala přípravou pilotovaných letů. Dal shromážděným mužům Mercury 7 jednoduchý úkol: každý z nich měl napsat, kdo z jeho kolegů by měl mít tu čest pilotovat první misi a proč. Jediné pravidlo- žádný z mužů nesměl nominovat sám sebe. Jak tato anketa, zvaná „peer rating“ dopadla, to Gilruth nikomu neřekl. Na přímý dotaz Chrise Krafta, letového ředitele, pouze utrousil: „Bylo to dost zajímavé…“ Nic víc z něj nebylo možné dostat.
Ať už bylo nejfrekventovanějším jménem ankety jméno kohokoli z astronautů (lze jen doufat, že při známém smyslu pro humor, který mezi muži Mercury 7 panoval, se na čelném místě seznamů neobjevilo jméno José Jiménez), let prvního Američana se evidentně kvapem blížil. 19. ledna 1961 si Gilruth povolal všech sedm kandidátů do své kanceláře v Langley. Ve čtvrt na šest odpoledne čekala skupinka napjatých mužů v Gilruthově kanceláři a každý z nich tušil, jaké novinky pro ně jejich nadřízený má. Napětí by se dalo krájet, tím spíše, že Gilruth si dával načas. „Jestli budeme muset čekat ještě chvilku, budu muset pronést proslov“, prohlásil do ticha Gus Grissom. Vzhledem k tomu, že se jednalo o výjimečně nemluvnou personu, ostatní se rozřehtali na celé kolo. Pak ale do místnosti vstoupil Gilruth a všem zmrznul úsměv na rtech. Po krátkém úvodu přešel k věci: „Alan Shepard provede první suborbitální let. Grissom provede druhý let. Glenn bude náhradníkem pro obě mise. Nějaké otázky?“
Žádné otázky nebyly. Shepard hleděl na špičky svých bot a snažil se ze všech sil potlačit široký úsměv, deroucí se mu na tvář. Jako první se vzpamatoval Glenn a podáním ruky Alovi pogratuloval. Ostatních pět kolegů následovalo. Na některých bylo znát, že je Gilruthovo rozhodnutí rozkolísalo- každý byl v koutku duše přesvědčen, že on je tím pravým. Vše ale ještě nebylo ztraceno. Oznámení o výběru kandidáta pro první let mělo vejít ve všeobecnou známost až ve třetí únorové dekádě. To se hodilo hlavně Johnu Glennovi. Hned druhého dne napsal dopisy svým nadřízeným i známým v politických kruzích, a také Gilruthovi, kterému hořce vyčetl onu anketu mezi astronauty s tím, že „…jsem netušil, že být astronautem je soutěž v popularitě.“ Glenn se svou kampaní nebyl sám a po pár týdnech Gilruthův pohár trpělivosti přetekl: „Alan Shepard je moje volba a hotovo!“ Tím byla celá záležitost vyřešena.
Před tiskem samozřejmě nepadlo o jmenování pilotů misí ani slovo. Mělo to dva důvody: jednak měla rouška mlčenlivosti chránit Sheparda, Grissoma a Glenna před náporem všetečných reportérů, a také si Gilruth tímto krokem dával jistý prostor pro případnou změnu nominace. V relativní anonymitě se tedy tři kandidáti připravovali nikoli už na fiktivní mise pomocí všeobecného tréningu, ale na skutečné lety, které, jak doufali, proběhnou dříve, než Rusové stačí nahoru poslat svého člověka. Zpočátku šly přípravy relativně hladce. A pak, 31. ledna 1961, se všechno zadrhlo.
Ten den startoval na balistickou dráhu v kabině Mercury šimpanz Ham. Měla to být generálka před Shepardovým letem. A právě tato generálka nedopadla úplně nejlépe. Lépe řečeno- co mohlo, to se pokazilo. To ovšem znamenalo okamžitou stopku pro případný let člověka. Shepard byl zoufalý. Uvědomoval si, že jeho místo v historii a prvenství Ameriky ve vesmíru se mu vzdaluje, ačkoli bylo ještě před pár dny na dosah ruky. „Pro rány Boží, pojďme letět TEĎ!“, naléhal na šéfkonstruktéra Redstonu von Brauna, ten ovšem sázel na jistotu a NASA byla téhož názoru. Po Hamovi nebude následovat Alan, ale ještě jedna bezpilotní kabina během mise MR- BD.
24. března konečně všechno fungovalo tak, jak mělo a přestože si všichni ze Sheparda utahovali v souvislosti se šimpanzi (Během simulací jeden technik prohodil jako reakci na jakousi Shepardovu námitku, že by možná nebylo na škodu, kdyby nechali místo něj letět šimpanze- ten pracuje za banány a bez námitek. Popelník, hozený Shepardem přes celou místnost minul jeho hlavu jen velmi těsně…), vypadalo to, že vše je opět ve správných kolejích a Amerika je připravena tvořit historii.
12. dubna zazvonil Johnu „Shortymu“ Powersovi telefon. Shorty byl sice mluvčím programu Mercury, ale telefony ve tři čtvrtě na čtyři ráno mu do jeho pracovní náplně moc nezapadaly. Na druhém konci byl Jay Barbree, korespondent NBC. „Brýtro, Shorty! Omlouvám se za tuhle nekřesťanskou hodinu.“ Shorty jen zavrčel: „Polib mi brýtro pozadí. Co chceš?“ Barbree přeslazeným hlasem opáčil: „Reakci? Reakci NASA na vypuštění Rusa na oběžnou dráhu!“ A tehdy rozespalý Powers vypustil z úst větu, přes kterou se celý svůj následující profesní život nedokázal přenést: „Jdi do háje, Barbree, my tady ještě spíme“ a praštil s telefonem. Ranní vydání novin nesla palcové titulky se Shortyho větou a na NASA se snesla mračna urputných novinářů s velmi nepříjemnými dotazy.
Přes všechen shon a spekulace o užitečnosti letu Američana poté, co prvenství získal Sovětský svaz, pokračovaly přípravy k Alově startu i nadále. Grissom, Shepard a Glenn trávili v simulátoru ohromné množství času- dohromady přibližně 50 až 60 hodin týdně. Jen samotný Shepard například absolvoval během dubna 120 kompletních simulovaných letů v simulátoru a barokomoře. Finiš byl zkrátka velmi hektický a vše směřovalo k pevnému datu- 2. května 1961.
Toho dne se na Cape Canaveral shromáždily davy lidí, aby sledovaly start prvního amerického astronauta. Do cesty se však Alu Shepardovi a startovnímu týmu postavilo počasí. Nízké mraky, lehký déšť a přítomnost bouřek v oblasti přinutily ředitele startu Walta Williamse let pro tento den odvolat. Pro Sheparda to znamenalo velké zklamání , ale v jistém smyslu také úlevu. Než totiž přišlo oznámení o zrušení startu, seděl oblečen ve svém skafandru už téměř tři hodiny v hangáru S, kde byla mimo jiné šatna astronautů. A právě tam jej potají vyfotografoval fotograf agentury AP Jimmy Kerlin. Tajemství bylo venku a celá země se během několika desítek minut dozvěděla, kdo bude prvním Američanem ve vesmíru. Al se konečně mohl před médii přestat přetvařovat a vykrucovat se při dotazech na identitu pilota mise MR-3.
Svou frustraci z odloženého startu si Alan vybil dlouhým během na pláži, velkým panákem brandy a inspekcí své kabiny na vrcholu nosiče Redstone. Start byl znovu naplánován na 5. května. Během dvou dnů, které musel Al čekat na svou velkou chvíli, byl jeho stálým společníkem John Glenn. Přítomnost Johna coby náhradníka Sheparda byla pochopitelná, nicméně oba muži, jejichž postoje k životu, morálce a koneckonců i k otázce prvenství ve vesmíru byly jako noc a den, si k sobě vytvořili zajímavý vztah. Dalo by se to nazvat přátelstvím, pokud něco takového v hypersoutěživé skupině astronautů během jara 1961 mohlo existovat. Shepard a Glenn se bavili dlouhými výběhy po pláži a rozhovory mezi čtyřma očima.
4. května večer po společné večeři ulehli Alan a John ke krátkému odpočinku. Neobtěžovali se sprchováním, nebo převlékáním, únava předchozích vypjatých dní na nich byla zřejmá. Al se kolem půlnoci probudil a pohledem z okna zkontroloval oblohu. Ke své spokojenosti spatřil hvězdy. Tentokrát už to musí vyjít! S touto myšlenkou se uložil zpět na své lůžko a během několika okamžiků opět tvrdě usnul. Z hlubin spánku jej v jednu ráno probudilo lehké zatřesení. Nad ním stál lékař Bill Douglas. Čas se naplnil.

Po sprše a ranní hygieně zasedli oba astronauti v půl druhé ráno ke snídani, jejímž středobodem byl steak ze svíčkové. Shepard navenek vypadal klidný, podle vzpomínek Billa Douglase „…vypadal, jako by se chystal na lov kachen nebo na ryby.“ Shepard ale později přiznal, že cítil v žaludku motýly. Po jídle se Glenn a Shepard rozdělili: zatímco náhradník odjel naposledy překontrolovat stav kabiny, Shepard podstoupil důkladnou lékařskou prohlídku. Uvolněný nehet na jednom z prstů na noze, ani spálená a loupající se kůže na zádech od přemíry sluníčka u bazénu hotelu Holliday Inn nebyly překážkou a Al mohl během přežvykování teploměru v ústech povzbudivě zamrkat směrem k přítomnému kameramanovi.
Ve dvě ráno Al naposledy zavolal své ženě a pak se navléknul do svého skafandru. To už venku čekal trajler, který jej měl dovézt k rampě. Po cestě Ala doprovázel krom techniků a lékaře i Gus Grissom. Ani v tuto chvíli si Al neodpustil svůj oblíbený výstup José Jiméneze: „Hej, Gusi, víš, co potřebuje člověk pro to, aby se stal astronautem?“ „Nevím, José, řekni.“ Odvětil Gus. Shepard se zakřenil a prohlásil: „Měl bys mít hodně odvahy, správný krevní tlak a čtyři nohy.“ Gus předstíral zmatenost: „Proč čtyři nohy, José?“ „Protože původně chtěli nahoru poslat psa, ale pak se rozhodli, že je to moc kruté,“ smečoval Shepard. Mezitím se návěs s oběma muži přiblížil k rampě. Bylo 5:14 místního času a temnota začala velmi pomalu ustupovat prvním paprskům nového dne.
Alan sestoupil po schůdkách na beton u rampy a pro přítomné se naskytl fantastický pohled: muž ve stříbrném obleku a s helmou na hlavě si pohledem přeměřuje raketu odspoda až nahoru. Rytíř a jeho oř, chystající se spolu do neznáma… Krátká cesta výtahem nahoru a konečně stál před svou kabinou. Když byl nasoukán ve svém křesle, všiml si, že má před očima ceduli s nápisem „Zákaz míčových her v těchto prostorách“ a hned vedle plakát z jakéhosi erotického magazínu. To se k poněkud upjatému Glennovi vůbec nehodilo, nicméně Al dokázal dobrý žert ocenit. Chtěl nechat spoře oděnou dívku na svém místě během celého letu, ale Glenn ceduli i plakátek s omluvným úšklebkem za několik okamžiků odtrhnul a schoval do kapsy. Moudré rozhodnutí- vzhledem k tomu, že vnitřek kabiny měly během letu snímat dvě kamery…
Během následujících desítek minut se stalo horní patro obslužné věže rampy dějištěm koncertu sehraného týmu pod taktovkou Guenthera Wendta. Tento vedoucí tzv. „closing teamu (uzavíracího týmu)“ se stal později sám o sobě legendou a býval posledním, koho posádky viděly předtím, než se zavřel příklop kabiny a astronauti zůstali jedinými lidskými bytostmi v okruhu mnoha stovek metrů. Shepard sledoval, jak Wendtovi lidé kontrolují jeho připoutání v křesle a napojení na systémy kabiny. Pak v průlezu zůstala jen Guentherova hlava. Wendt Shepardovi stiskl ruku a známým gestem palce jej ujistil, že je vše v pořádku. Hned poté začali technici sedmdesáti šrouby uzavírat příklop Shepardovy kabiny. Po několika minutách bylo vše hotovo a Alan Shepard osaměl.
Ale ne tak docela. Vzápětí se mu ve sluchátkách ozvalo: „José? Slyšíš mě, José?“ Alův kolega Deke Slayton byl ten den u konzoly capcoma a zajišťoval komunikaci s Freedom 7, jak Shepard svou kabinu pojmenoval (Freedom znamená svobodu, ovšem sedmička nebyla symbolem pro sedmičku astronautů Mercury, jak se někdy nesprávně traduje, nýbrž znamenala, že kabina byla sedmým kusem, který sjel z výrobní linky). Deke, toho času sedící v řídícím středisku několik kilometrů od rampy, se ujistil, že se s Alem vzájemně dobře slyší a poté přepustil komunikaci Gordo Cooperovi. Ten pro změnu seděl jen několik stovek metrů od rampy ve startovním bunkru, a jeho úkolem bylo komunikovat s kabinou až do okamžiku, než se raketa zvedne z rampy. V tom okamžiku si komunikaci i kontrolu nad letem si přebere řídící středisko. Al ležel a čekal. A čekal. A čekal…
V 7:14, tedy hodinu poté, co Al usedl do kabiny, se postavilo na zadní počasí. Když meteorologové dali letu zelenou, hlavu si zase postavil měnič napětí v obslužném zařízení rampy. Pak pro změnu vypověděl poslušnost jeden z počítačů IBM v Marylandu.  Podle původního plánu měl Alan mít let dávno za sebou, místo toho tady už tři hodiny ležel v nepřirozené poloze na zádech. A tak se stalo, co se stát muselo.
„Gordo?“, ozvalo se Cooperovi ve sluchátkách Shepardovo hlesnutí. „Povídej Ale,“ opáčil Gordo. „Člověče, musím čůrat,“ hlásil Alan. „Cože musíš?“ nevěřil Gordo svým uším. „Slyšels‘! Musím čůrat. Jsem tady nahoře už celou věčnost. Gordo, zkus zjistit, jestli bych mohl rychle ven a odskočit si!“ Startovním bunkrem i řídícím střediskem projela vlna ohromení. Vystoupit z kabiny? Vyloučeno! To by trvalo příliš dlouho. Shepard musí vydržet. Alan ovšem naštvaně prohlásil, že pokud je to tak, uleví si do skafandru. Okamžitě tím vyděsil lékaře a techniky. Na jeho těle se nalézalo několik drátů, které vedly k čidlům, nemluvě o rektálním teploměru, který byl také, byť nepřímo propojen s elektrickou sítí kabiny. Co se s dráty stane v okamžiku, kdy se k nim dostane tekutina? Shepard pak navrhnul, aby prostě na chvíli vypnuli proud v obvodech pro telemetrii. Nebylo zbytí, proud byl vypnut a měchýř Ala Sheparda zachráněn. Pravda, Al byl malinko nervózní, když byla po chvíli elektřina opět zapnuta, naštěstí však většinu vlhkosti absorbovalo jeho bavlněné spodní prádlo a o zbytek se postaral kyslík, který cirkuloval skafandrem.

Odpočet pokračoval už bez zádrhelů, tedy až do chvíle, kdy se dvě minuty před startem hodiny opět zastavily. Vysoký tlak kyslíku v útrobách Redstonu hrozil odpískáním dnešního pokusu o start. Al Shepard ale už byl pevně rozhodnut. Dnes poletí, ať se děje, co se děje. „Proč neopravíte ten svůj malý problém a nezapálíte tuhle svíčku?“ vzkázal naštvaně do bunkru řízení startu. Jakoby jeho slova byla kouzelná, během pár chvil se problém podařilo vyřešit. Do startu zbývaly poslední desítky sekund. „Nepodělej to, Sheparde! Bůh ti pomoz, jestli to poděláš!“, mumlal si Al pro sebe a jeho modlitbička se stala mantrou pro všechny jeho následovníky. A pak se Redstone probral k životu! Bylo 9:34:13 místního času, 14:34:13 UTC, když se raketa začala zvedat nad rampu a Shepard zahlásil: “Vzlet a hodiny běží!“ Odpovědí mu byla slova Deka Slaytona: „Jsi na cestě, José!“ Životní jízda Ala Sheparda právě začala…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Project_Mercury_Astronauts_-_GPN-2000-000651.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Project_Mercury_AWT_Gimbaling_Rig_close.jpg
http://www.mercury-redstone3.com/wp-content/uploads/2011/04/breakfast.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:The_Launch_of_Mercury-Redstone.jpg